Sever Rakouska za necelý týden

Určitě se shodneme na tom, že letošní rok je, co se týče plánování cest, poměrně náročný. Pominu-li všechny okolnosti, které k tomu přispívají, těch máme kolem sebe až nad hlavu, ze všech možných informačních zdrojů. Moji původní květnovou cestu, na kterou jsem měl už v lednu zakoupeny lístky na trajekt, kdy jsem chtěl projet za necelé tři týdny trasu Morava - Rakousko - Slovinsko - Chorvatsko - trajekt do Itálie - Sicilie - trajekt na Pompeje - Morava jsem odložil na příští rok a začal skládat alespoň pár kratších cest, z nichž první vedla severem Rakouska.

Plány jsou plány a realita je realita, tudíž jak ve finále bude jasné, že ani stan ani spacák a ani karimatku, které jsem táhl s sebou, jsem ve finále nepotřeboval. Díky počasí (a své pohodlnosti) jsem po cestě dal přednost penzionům, kam jsem díky počasí dorazil pokaždé až v pozdních nočních hodinách. Celou cestu bych specifikoval jako cestu rovnoměrně rozloženou na den/deštivo, noc/deštivo a den/slunečno, ale přes všechny ty hodiny strávené v dešti, bych ani minutu z celé té doby neměnil. To, že jezdím bez promoku a navigaci používám tak, že občas zastavím, vytáhnu mobil, abych se ujistil, že mám správný směr, to stejně nezmělo.

Zároveň jsem svou cestu plánoval tak, abych neseděl jen na motorce, ale velkou část dne trávil buď výšlapy v Alpách nebo návštěvou různých památek. Popisovaná cesta není žádným velkým objevem, mnozí z vás ji již projeli, a tak budu rád za případné komentáře a doplnění, protože jsou to místa, kam se rád nejednou vrátím. Takže dost nudného úvodu a teď k vlastní cestě.

Cesta z Moravy buď na Vídeň po dálnici nebo přes Znojmo do Mariazell je notoricky známá a nikdy nezklame. Pro mě zajímavý úsek začíná v Sankt Polten, kdy si užiješ rozhodně ne nudnou cestu, která je plná zatáček a možností k zastávkám jen tak se pokochat krajinou, přibrzdit u nějaké kavárny nebo na jídlo. Nic této cestě neubere na kráse a pestrosti, a to ani setrvalý déšť, kterým jsem se celou dobu prokousával. Velero sedělo i na mokrých silnicích jako přibité. O ubytování zde rozhodně také není nouze a obzvlášť teď, krátce po otevření hranic, je spousta možností najít prakticky z hodiny na hodinu pohodlný penion za rozumnou cenu.

Z Mariazell jsem se vydal směr Hallstatt, který je podle dostupných zdrojů nejtypičtější rakouskou vesnicí, která si uchovává svůj původní ráz. Vydal jsem se, opět částečně v dešti, po silnici L112 a 71 kolem Erlaufsee (místní názvy nepřekládám), s krátkou zastávkou v městečku Lunz an See na jídlo a sjel také k Lunzer See a Schloss Seehof. Kolem jezera bylo prakticky prázdno a opuštěno, až na pár turistů posedávajících poblíž mola. Co se týče zámku, je právě v částečné rekonstrukci, kterou si určitě zaslouží. Cesta tímto směrem je velmi pohodová, částečně lemovaná říčkou s několika menšími kaskádami a vodopády. Na chvíli se dokonce rozjasnilo, tak šlo udělat i pár ucházejících fotek.

Dále mě cesta vedla po silnici 115 a 117 do městečka Admont, kde jsem chtěl hlavně vidět největší klášterní knihovnu, a to se mi ve finále povedlo. Celkově je Admont velmi příjemné městečko, kde se není problém dobře najíst. Klášter a jeho zahrady jsou velmi klidným místem, plně přístupným, a zejména klášterní knihovna je jedním z míst, které prostě ohromí. Měl jsem velké štestí, že jsem k prohlídce dostal i výklad o historii a členení knihovny

 

Hodina pokročila a musel jsem upustit od plánu na zastávku v Tauplitz a Bad Aussee tak, abych ještě v rozumnou hodinu dorazil do Hallstatt. Do Hallstatt jsem jel z odbočky Obertraun, přes Vinkl úzkou cestou lemující jižní část jezera. Počasí se umoudřilo a pomalá jízda pokračovala kroutící se cestou, kde se po pár kilometrech kolem jezera naskytl krásný pohled na blížící se Hallstatt. Troufám si odhadnout, že toto místo je v době běžného turistického ruchu přeplněno turisty. V době mé cesty byla vesnice téměř prázdná. Parkoviště naprosto prázdná, pár turistů, provoz prakticky žádný. Dojem z Hallstatt odpovídal tomu, co jsem si přecetl v průvodci. Vesnice si zachovala původní ráz, i když zaměření na turismus bylo citelně znát. Tady se neubráním menšímu srovnání s městečkem Bled ve Slovinsku. Čistě jen věc osobního cítění z tohoto místa, ve mě Bled, který je bezesporu modernějším městečkem (což mi paradoxně osobně až tak nevyhovuje), zanechal hlubší vzpomínku. Ale možná to bude způsobeno vlastním okolím Bled a možnostmi protáhnout motorku v této konkrétní části Slovinska více než v této části Rakouska. Nicméně, Hallstatt rozhodně stojí za zastávku, minimálně pro ty, kteří mají rádi památky a historii.

 

Samozřejmě až další den, po přespání v penzionu mě cesta vedle dál a cílem bylo dosáhnout nejvyšší možný bod, kam se dá ještě na motorce oficiálně vyjet (tak jsem byl tedy alespoň instruován), co nejblíže ke Grossglockner. Počasí od rána přálo, tak jsem se ještě po cestě zastavil na dvou pro mě velmi zajímavých místech. První byl Burg Hohenwerfen. Tak jako minulé dny, počet turistů minimální, parkoviště téměř prázdné. Na hrad se dá vyjet lanovkou (za nějakých 16.50 EUR) nebo úplně v pohodě vyšlápnout pěšky, za nějakých 20 min jsi nahoře bez větší námahy. Další zastávkou byl Kaprun, a to konkrétně soutěska Signum Thun Klamm, kde vstupné vychází na nějakých 6 EUR za dospěláka. Nebudu se detailně rozepisovat o těchto dvou místech, od toho je strýček Google v případě čtenářova zájmu. Za mě osobně, rozhodně ano, obě místa, která určitě stojí za to projít.

Počasí přálo a v relativně stále časově rozumnou odpolední hodinu jsem se vydal po silnici 108 směr Grossglockner. Na projetí tunelu si připrav 10 EUR. Jakmile jsem se přiblížil k tunelu, tak v ten okamžik počasí přestalo přát a přišel, jak se později ukázalo, vytrvalý déšť. Nicméně, plán je plán a být tak blízko a vzdát to, se mi rozhodně nechtělo, i když už jsem po cestě přidával další a další vrstvy oblečení. V Huben jsem sjel ze silnice 108 a vydal se po serpentinách nahoru. Za poslední vesnicí je závora a následuje úzká cesta až k Lucknerhaus ve výšce 1920 mnm, který nabízí krásný výhled a je alespoň podle informací, které jsem posbíral, nejbližším místem ke Grossglocner, kam se dá na motorce dostat. Jako zázrakem se počasí umoudřilo a já si mohl udělat spousty fotek okolí a zasněžených vrcholků hor. V Locknerhaus byla večeře a absorbování něco mála tepla na cestu do dalšího místa, kde jsem si zajistil ubytování vzdáleného nějakých 120km severně. Pravda, půl deváté večer není asi optimální čas, ale stále dostačující světlo a absence deště mi dávali naději, že nějaké dvě hodinky cesty a jsem v penzionu. Jak se dá tušit, byl to omyl. Hned za prvním tunelem, po stejné cestě jakou jsem přijel, jsem měl pocit, že někdo naplnil vědro vody a chrst ho přímo na mě, a to trvalo celou dobu, což znamená nějakých 100km, takže příjezd v dešti, vichru a místy mlze se protáhl až za půlnoc.

Probuzení v penzionu v Kirchdorf in Tirol (kam jsem se dostal během noční jízdy po silnici 161) bylo v pozdních dopoledních hodinách, nicméně do nádherného slunečného dne. Jelikož mám rád výšlapy do hor, tak jsem zjišťoval, kam se dá zajet a zároveň si užít trochu turistiky. Dostal jsem, jak se později ukázalo, naprosto skvělé doporučení, vrátit se zpět kousek po 178 a 161 do Kizbuhel a odtud odpočit směr Alpenhaus Kitzbuheler Horn. Možná, částečně díky skvělému počasí, asi nejhezčí zážitek z cesty. Úzká asfaltka tě vytáhne až do výšky 1670 mnm a odtud se dá vyšlápnout skoro do cca 2000 m.n.m, na nejvyšší vrchol, odkud je nádherný, ničím nerušený výhled 360° na celé okolí. V půli cesty nahoru je jako obvykle brána, kde si připrav 10 EUR za průjezd, nicméně doporučuju schovat potvrzení o zaplacení, na které dostaneš pár EUR slevu v případě, že se rozhodneš jako já, dát si oběd v Alpenhaus. Pro ty, co mají rádi výšlapy jako já, je možno projít část cesty řekněme botanickou zahradou. Nahoře jsem udělal asi 80 fotek za slunečního svitu a tepla s nádhernou viditelností. Toto místo rozhodně rád doporučím a den nebo dva dny zde strávené na výlety nebo jen odpočinek určitě stojí za to.

Poslední na řadě, co se týká míst, které jsem chtěl vidět byl Sazburg. Po všech dnech strávených v horách a mimo dálnice, zpět tedy na rušné silnice. Salzburg by si jistě zasloužil delší návštěvu než půl dne, ale to posouvání se v plném městě po dnech strávených na poloprázdných nebo téměř prázdných silnicích se spoustou zatážek a převýšení bylo ne zrovna uspokojující. Současně, vzhledem ke stále platným omezením, bylo spousta míst stále zavřeno, a tak alespoň pár zastávek u známých míst, jako je Mirabell Palace, pevnost Hohensalzburg, apod.

Takže sečteno a podrženo - ujeto něco přes 1500km, spotřebováno asi 95 litrů benzínu, v mobilu dalších asi 500 fotek z cesty, počasí se taky slušně prostřídalo, velero nezklamalo a schroustlo za každého počasí jakoukoliv zatáčku a převýšení bez sebemenších problémů, a co je hlavní, všechno dopadlo dobře. Jak jsem psal na začátku, budu rád za doplnění, kam se v těchto koncích vydat dál, protože toto nebyla ani první a rozhodně ani poslední návštěva tohoto, na přírodu bohatého a hlavně velmi dobře sjízdného místa Evropy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE