Prodloužený víkend v Alpách

Sobota 3.7.2004 - 420 km

Praha - Vimperk - Strážný - Passau - Salzburg - Saafelden -Viehhofen

Ráno se oblékáme do kožených kombinéz od Hubíka, pro které to bude první větší výprava, a v devět už míříme na jih. Jedeme na Strakonice, protože provoz tam snad bude menší než na Budějovice a taky silnice přes Strážný jsou mnohem zábavnější než Dolní Dvořiště. Za Prahou ještě musíme prokličkovat jednu zácpu před zúžením dálnice do jednoho pruhu, pak už ale nasazujeme cestovní rychlost lehce nad povoleným maximem a rychle ukusujeme kilomery až na konec dálnice za Příbramí. Tam začíná slušná státovka a i přes sobotní provoz se dá jet dost svižně a předjíždění má efzetka ráda. Zvlášť když se jí nechá otáčkoměr vyšplhat nad 7tis. To se ozve turbínovitý zvuk a motocykl pěkně zatahá za ruce a bleskově přeskočí kolonu aut. Po hodině jízdy dáváme krátkou pauzu u pumpy před Strakonicemi, jen aby se tělo protáhlo po nezvyklém pobytu v dosud nevymačkané kombinéze, ale za pět minut už zase nasedáme. Prvním cílem je Vimperk, kde si ještě na domácí půdě dáme obídek. Míjíme Strakonice a začínáme vychutnávat první šumavské zatáčky. Místy je povrch dost tragický, ale většina trasy je prima svezení v serpentinách. Ve Vimperku využívám svoji strategii výběru restaurace - zastavujeme u pumpy, bereme plnou a ptáme se na nějakou slušnou hospůdku. Odpoledne dojíždíme po značně rozbitých silnicích poslední kilometry k hranicím, kde začíná přeháňka, takže aspoň zastavujeme u vietnamského tržiště, kde mám v úmyslu si koupit nějaké lehké tenisky nebo sandály. Zapoměl jsem na ně při balení a nechce se mi chodit po horách v Oxtarech. Ale ouha, na boty za stovku můžeme zapomenout, ceny jsou tu pro Němce a tisícovka za lehké kecky na jedno použití je opravdu moc. No co, aspoň přestalo pršet, takže dojíždíme k čáře a za nevalného zájmu celníků přejíždíme do Německa. Témeř předpisovou rychlostí jedeme po silnicích s perfektním povrchem až nepřirozeně upraveným venkovem a za chvíli už vjíždíme do Passau. Zastavujeme na focení, pak projíždíme oba břehy Dunaje a nakonec se vrháme do centra s cílem najít obchůdek Polo. To se po chvíli intuitivní jízdy a informace "je to poblíž nemocnice" a za chvíli už sesedáme u Pola a jdeme koupit bundy k nepromokům. Uvnitř ještě beru sprej na řetěz a náhodně si oblékám jedny ze sportovních rukavic ze stojanu. Nevěřím vlastním očím, rukavice mi perfektně padnou (v Praze jsem marně sháněl na moje dlouhé úzké chapadlo), mají všechny požadované ochranné prvky, předražené taky nejsou .... co se dá dělat, putují do košíku. Z Passau míříme na Salzburg, bereme to ale víc po Německé straně hranic. Provoz už je odpoledne jen nepatrný a houstne až u Salzburgu, kde nás ukazatele na chvíli zavedou na dálnici. Salzburg tedy míjíme po obchvatu a po dvaceti kilometrech opouštíme dálnici a najíždíme na B311. Na té ale ujedeme jen asi kilometr, než mi dojde, že je něco špatně se sluncem - no ovšem, je na špatné straně! Jsme na správné silnici, ale jedeme opačným směrem. Opět proklínám silničáře, že vždy na cedule píšou malé vesnice a městečka, která geografové nekreslí na mapy! Například takový Lofer na mojí mapě vůbec není ;-( Otáčíme se a míříme do hor. Podvečerní slunce pěkně ukazuje obrysy každé skály a hory, objevují se první zasněžené čepičky. I když už jsme dost rozlámaní z motorky, na kterou nejsme úplně zvyklí, dostavuje se radost a nádherný pocit - jsme v Alpách! Projíždíme Saafelden a začínám se dívat po ukazateli na vesničku Viehhofen ležící vpravo v jednom z horských údolí ještě před vjezdem do Zell anm See. Hurá - tady je.
Odbočujeme z hlavní a zajíždíme posledních pět kilometrů do úzkého údolí do malebné minivesničky Viehhofen na stráních nad silnicí. Tam okolo sedmé navečer zabočujeme na jedinou místní odbočku a po dvaceti metrech do kopce Lenka ukazuje na ceduli Embacher na jednom z luxusních dřevěných alpenhause. Na zazvonění přichází neuvěřitelně přívětivá paní domácí - Frau Embacher. Návštěvníky tady opravdu považují za svoje hosty a dávají to příjemným způsobem najevo, hned jsme odvedeni do jídelny na uvítací skleničku místní meruňkovice. Lenka následuje paní domu k pokojům, já jedu podle gestikulace zaparkovat za roh. Jsem zvědavý, jestli tam bude nějaký přístřešek a nějaké zábradlí, ke kterému bych mohl zamknout motorku, přeci jen je půjčená.... Za rohem mě čeká mírný šok, když stojím před velkým krytým stáním, kde už je přes dvacet motorek. Většina bavoráky, všechny maximálně čtyři roky staré, tady je nová šestistovka CBF, a hele nová dvanáctistovka géeso! A tamhle další! Podle značek nějaká Mnichovská parta, na zamykání se tady kašle, nezamykají ani řidítka. Tak tady nám naši desetiletou efzetku opravdu neukradnou.

Neděle 4.7.2004 - 370 km

Viehhofen - GrossGlockner Hochaplenstrasse - Lienz - Cortina d´Ampezzo - Lienz - GrossGlockner Hochaplenstrasse - Viehhofen

Přichází den D a začíná přímo pohádkově - bohatýrskou snídaní v prosluněné jídelně. Patnáct jurášů za osobu mi po noci v peřinách a s vlastní koupelnou plus obývacím koutem s televizí - a při pohledu na paletu připravených dobrot - rázem připadá jako velmi dobře investovaná částka. Je to sice přibližně dvakrát tolik než náklady na kemp, ale dostanete nesrovnatelně vyšší hodnotu a při kratším výletu můžete jet s lehkou motorkou.
Před desátou už jsme v kombinézách, zahříváme motorku a sledujeme německé kolegy, jak se houfují ke společnému odjezdu. Ve sváteční náladě pak vyrážíme k jezeru do Zell am See, kde na konci města bereme plnou nádrž za příznivou cetu pod 1 Euro za litr a opouštíme město směrem GrossGlockner Hochaplenstrasse. Ještě si fotíme nápadité lákače vyrobené ze starých motorek, kterými k sobě majitelé penzionů lákají motorkáře. Pobavilo mě, když jsem hned dvakrát zahlédl takto využitou Yamahu XZ550, na kterou kamarád shání kupce.
Za půl hodiny už jsme u závory. Zařazuji se na českého Blackbirda a platím 17 Eur (lze využít i poloviční sazbu po šesté večer nebo měsíční kartu za 25 Eur, která se určitě vyplatí, pokud bude v této oblasti na delší dobu - další informace viz www.grossglockner.at). A už krájíme první zatáčky. Dalších třičtvrtě hodiny je motorkářská nirvána. Střídavě si užívám klopení a ostré jízdy, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že jedeme ve dvou a na cizí mašině, občas zastavuju na focení a výhledy do údolí. V ostrých vracečkách se učím pomáhat motoru spojkou a vzpomínám na zátah dvouválu v nízkých otáčkách a pořádnou akceleraci při výjezdu. Cestou míjíme desítky cyklistů, kteří si to šnečím tempem vytrvale šinou až nahoru - mají můj obdiv, já bych na to potřeboval týdenní dovolenou. S přibývající výškou začíná být pořádná kosa. Už jsme hodně nahoře, odbočujeme na Edelweisstrasse a po úzké dlážděné silnici se šplháme na nejvyšší bod. Bohužel nahoru teď mohou i auta, která se v ostrých zatáčkách jen těžko vyhýbají, takže je nutné se každou chvíli rozjíždět v dlážděné ostré zatáčce s pořádným sklonem - no to je nápad, jet sem ve dvou se čtyřválcem! Nahoře už je zaparkováno asi padesát motorek, takže koukám po nových modelech, ukládáme do paměti a do foťáku horské scenérie a když už začíná být zima nesnesitelná, nasedáme a vyrážíme dál okolo jezírka k tunelu. Za tunelem se honí mračna, na déšť to sice nevypadá, ale léto se tady ještě nevypořádalo se sněhem. Míříme svižným tempem až k kruháči a odbočujeme na vyhlídku k ledovci Pasterzer. Tam napřed vyjíždíme až do nejvyššího parta garáží a po několika fotkách opět budovou dolů na parkoviště motorek. Je ze dvou třetin plné a čechů tu je poměrně dost.
Potkáváme se se známými severočechy, fotíme si párek krásných veteránů Moto Guzzi, jen velmi krátce uvažujeme nad sestupem nad ledovec. Jeho veličenstvo Gross Glockner je ale trvale schovaný v mracích. Nasedáme a pokračujeme zpátky na kruhový objezd a míříme dolů směrem na Heiligenblut. Po další půlhodině jízdy se silnice konečně narovnává a okolo se dělá teplo, takže zajíždíme stranou od silnice na louku a dáváme si svačinu a odpolední odpočinek. Osvěženi pokračujeme na Lienz, kde se po průjezdu města napojujeme na údolní E66, a drtíme padesát kilometrů k Toblachu. Během cesty dvakrát měří policie rychlost, ale na této trase je hustý motorkářský provoz a protijedoucí motorkáři vždy solidárně varují ještě několik kilometrů od radaru. Těsně před jedním z radarů nás dost rychle předjíždí rakušák na GS1150 - a na konci rovinky se odlepuje zpod stromu postavička v uniformě a rukou mu ukazuje, že bude penalizace. Rakušan měl hodně rozjeto a dobrzdil až pořádný kus za četníkem, ale asi ta sankce nebyla tak hrozná, ještě nás stihl před hranicemi s Itálií dojet. Překračujeme hranice do Itálie - samozřejmě už bez celníků a za chvíli odbočujeme doleva k průsmyku Passo Tre Crocci. Provoz se změnil, je pozdní odpoledne a proti nám jedou jezdci z víkendu a jedou jako italové - všichni plyn na doraz, plná čára není zeď. Přes nevýrazný průsmyk jsme za chvíli v Cortina d´Ampezzo, kde vyrážíme na procházku krásným městem a na zmrzlinu, pak ale zjišťujeme, že už je pět hodin a nás čeká cesta zpátky. Takže zase do sedla a druhou cestou přes Passo Cimabanche se vracíme na Toblach. Už jsme dost utahaný a mě dost bolí svaly za krkem z nezvyklé sportovní pozice. V Lienzu tedy po dotankování dáváme u pumpy delší odpočinek a kávu z automatu, vychutnáváme si Alpy z plastových křesílek před pumpou a sledujeme české Varaderisty při tankování. Okolo sedmé projíždíme Heiligenblut a po chvíli stoupání se najednou ozývá slabé pípání a následně podivné pištění. Kontroluju budíky, poslouchám motor, sleduju zrcátka a silnici okolo, nikde nic. Vítr nějak pískal o helmu.... A za chvíli zase, ten samý podivný zvuk. Napadá mě jen teorie o ufounech, ale ani nad námi se žádný létající talíř nevyskytuje. Zvuk slyší i Lenka, naklání se a oznamuje, že tu něco hrozně piští. Zastavujeme a koukáme kolem sebe, co by to mohlo být... nebudu vá s napínat, byl to zámek na kotouč v kapse tankvaku, do kterého zapadla mince a zámek si myslel, že je zamčený na kotouči brzdy, a při otřesech začal hlásit pohyb. U peáže ukazujeme doklad o zaplacení z dnešního rána (mýtné platí celý den) a startujeme na druhý průjezd GrossGlockner Hochaplenstrasse. Na focení ani romantické výhledy už není nálada, silnice je naprosto prázdná, takže můžu efzetce povolit uzdu a užívám si až do doby, kdy dojedeme k tajícímu sněhu a mokré silnici před vrcholovým tunelem. Tam ještě potkáváme stádo ovcí pobíhajících po silnici. Průjezd tunelem a ejhle, na severní straně hor už je stín a přítmí. Klesáme nekonečnými zatáčkami dolů na sever, čtyřválec témeř nebrzdí motorem a jedeme ve dvou, takže dolů už nespěchám. Ještě průjezd severní branou a už sjíždíme k Zell am See, odpočujeme do našeho údolí a se tmou dorážíme do penzionu. Máme toho plné kecky, 370 kilometrů po horách vydá za dvojnásobek obvyklých přesunů.

Pondělí 5.7.2004 - 45 km

Viehhofen - Zell am See - Kaprun - Viehhofen

Dnes máme odpočinkový den. Při snídani zjišťujeme, že motorkáři byli jen na víkend a teď jsme v celém penzionu kromě jednoho páru německých důchodců sami - zdá se že tu je plno spíš přes zimu.
Vyrážíme do Zell am See, kde chvíli jezdíme městečkem a couráme u jezera, následně razíme směrem na Kaprun. Lenku napadá, jestli to náhodou není ta lanovka, co tam před lety bylo to hrozný neštěstí s uhořelým vláčkem v tunelu. Ujišťuju ji, že určitě ne. Při příjezdu na parkoviště u lanovky to ale praskne, mají tam hned u vjezdu pietní pomník se spoustou křížů a informacemi o 155 obětech na životech. Takže mi přemlouvání k jízdě lanovkou chvíli trvá, ale bariéry překonány a po zaplacení nekřesťanských prachů sami nasedáme do malé kabinky, kam se v sezóně vejde šest lidí. Lenka je lehce pobledlá, přeci jen se to dost houpe a na ty kříže je i odshora vidět, ale za chvíli už nastupují velehory a při přestupu na druhou lanovku už je nálada v týmu výborná. Druhá lanovka končí na dojezdu sjezdovky. Vybíháme do sněhu, fotíme lyžaře, mě posedla strašlivá chuť si zalyžovat a jdu zjišťovat ceny v půjčovně. Hmm, jednadvacet Euro, to bych snad i překousl, ale k tomu jednou tolik za odpolední skipas - to vše abych se tři hodiny povozil a navíc nemám sluneční diptrické brýle... Hrdinně odolávám a po chvíli courání ve sněhu sjíždíme dolů ke konci první lanovky a vyrážíme na krátký výlet k vodopádu. Odpoledne ještě prozkoumáme vesničku Kaprun, zastavujeme se na nákup čerstvého pečiva a jedeme si udělat oběd do penzionu. Po pozdním obědě vaříme čaj a užíváme si lenošení na terase, večer jdeme na procházku do kopců nad vesnicí.

Úterý 6.7.2004 - 572 km

Viehhofen - Bischofshofen - Salzburg - Linz - Dolní Dvořiště - České Budějovice - Praha - Turnov

Ráno balíme oblečení, loučíme se s paní domácí a platíme pobyt. Sjíždíme do Saalfeldenu a odbočujeme na B164 - ještě si užít poslední pořádnou Alpskou zatáčkovitou silnici - doporučuju! Je to asi 30km vzdušnou čarou, ale trvalo to rovnou hodinu. V Bischopshofenu najíždíme na dálnici a následování českým Varaderem (jsou opravdu všude) jedeme navštívit Salzburg. V Salzburgu se to ale nějak mračí, mají tu hutnou dobravní zácpu, kterou nelze moc projet ani na motorce, takže dost dlouho trvá, než se probojujeme až do centra. Když už tam konečně jsme, dává se do stejnoměrného lijáku. Sedíme pod stromem a když začíná voda prokapávat skrz listí, rezignovaně oblékáme šusťáky a začínáme se probojovávat ven z města. Okolo druhé odpoledne najíždíme na dálnici. V hustém dešti je požitek z jízdy nulový, takže měním plány a místo odbočení na Passau zůstávám na dálnici a za hodinu a půl jsme v Linzi. Déšť konečně polevil a na severu to vypadá lépe, takže přesvědčuju zmrzlou Lenku, že jsme kousek od hranic a hned za hranicemi znám prima hospodu, kde rozmrzneme a dáme teplé jído. No, nějak jsem to neodhadl, do osvědčené restaurace v Holkově to bylo ještě 80 km, naštěstí aspoň déšť už to zabalil, pořád je ale dost chladno a jsme mírně navlhlí. Na hranicích je to bez zdržení, pak ještě doplnit benzín a konečně jsme v Holkově. Zabíráme stůl a rychle objednáváme něco teplého. Polévky už bohužel nemají, tak aspoň svařáka pro spolujezdce a horkou čokoládu pro řidiče. Po opulentní večeři zase nasedáme a hurá na sever. Na poslední křižovatce z Budějovic se zařazuji za holčinu na žluté XJ600 Diversion. Chystám se ji po rozjezdu rychle předjet, ale holka se nezdá, rozpálila na stošede a mizí v dáli... Pak drobet zvolnila a ještě chvíli jela za námi. Měl jsem trochu obavy, abych ji nevyhecoval, efzetka přeci jen předjíždění zvládne rychleji, ale v jedné z vesnic se odpojila. My se probíjíme hustým provozem, ale mě předjíždění baví, Lenka vzadu je na větší protesty moc utahaná, takže cesta probíhá rychle až za Benešov, kde je kvůli havárce zavřená celá silnice a veškerý provoz je odkláněn na starou silnici na Jesenici a auta víc stojí než jedou. Odbočuju tedy na malou silničku a po chvíli drncání po chatařských osadách se nám daří uzávěru objet - odměnou je pak jízda po úplně prázdné silnici až na napojení na D1. Na dálnici budím všechny koně v motoru a za chvíli jsme v Praze, pak následuje už jen rychlý přesun do Turnova. Konečně jsme na chalupě, parkuju motorku, jdu si lehnout na čerstvě posekaný trávník. Mám dost :-).

Souhrn:

Najeto 1420 km za čtyři dny (z toho jeden odpočinkový skoro bez ježdění). FZ750 se osvědčila, spotřeba se pohybovala mezi 5-6 litrů a nakonec jsme si na ni zvykli natolik, že jsme vážně uvažovali o její koupi. Přejetí GGlockneru by se dalo zvládnout i za běžný víkend, pokud by se vyrazilo už v pátek odpoledne, ale takhle to byla hlavně krásná dovolená. Zaplatit si penzion na tak krátkou dobu se určitě vyplatí - můžete si užívat jízdy bez zavazadel a vyrazit v kombinéze.

Informace o redaktorovi

Filip Tichý - (Odebírat články autora)