raceczech_spain



Bike - My Way: Alpy 2016

Moje první motocesta za nejvyššími vrcholy Alp jednotlivých států.

Kapitoly článku

Den první: Praha - Pettenbach (cca 340 km)

Tak je to tady. Moje první motodovolená začíná. Je středa 24.8.2016. Vstávám asi v 7.00h a ještě odepisuju na poslední maily, zadávám automatickou odpověď v nepřítomnosti do 7.9.2016, navíc ještě převlékám povlečení a peřiny, protože ze soboty na neděli u mě přespí kamarádka kamarádky.

Kdo by to tušil, že vyrazím na tuto dovolenou, když jsem se až na konci března tohoto roku konečně rozhodl, že si udělám řidičák na velkou motorku a budu cestovat. Ke konci června mám řidičák hotový a vybírám, která motorka to bude. Od začátku mám jasno, že to bude GS od BMW, ale zvažuji, jestli 1200 nebude pro začátek moc. Po zkušební jízdě s novou R 1200 GS mám jasno. Tak velká zase není a sehnat se jich dá mnohem víc, než 650 a 800. Po několika marných motorkách nacházím tu pravou, z roku 2005, ale velmi pěknou. Asi 14 dní jezdím a než skončí léto, tak musím vyrazit.

Plán mám vymyšlený. Objet nejvyšší hory Alp jednotlivých států. Začnu Triglavem ve Slovinsku. Následovat bude Grossglockner v Rakousku, Zugspitze v Německu, Grauspitz v Lichtenštejnsku, Dufourspitze ve Švýcarsku, a nakonec Mont-Blanc ve Francii/Italii. Celkem je to asi 3000 km.

Když plán sděluji lidem ve svém okolí, tak jsou na to různé reakce. Někteří si myslí, že jsem se zbláznil, jiní, že jsem se jenom posral a je taky spousta, co mi drží palce.

Abych se vrátil k odjezdu. Jak už to tak bývá, tak plánovaný odjezd cca v 8.00h je v 10.00h. Mám komplet naloženou motorku na chodníku u garáže a potřebuji ji kousek posunout, ať se mi líp vyjíždí. Zvlněný asfaltový chodník, plně naložená motorka a posunování se sklopeným malým stojanem nemůže dopadnout dobře. Na jedné vlnce škrtnu stojanem a motorku velice neochotně pokládám na pravý bok. Paní z protějšího chodníku s kočárkem celý incident sleduje s ledovým klidem (asi motorku ukládá ke spánku, ten pán). Snažím se zvednout motorku všemi naučenými způsoby, ale nejde to. Kolem jede starší pán v mercedesu, tak na něj mávám a ptám se, jestli má chvilku čas, aby mi pomohl zvednout motorku. Říká, že má záda po operaci. Říkám, že stačí, když mi podrží řidítka, aby se nestáčela a zbytek zvednu. Vychází to. Pán odjíždí a já přemýšlím, co vyhodit. Vyhazuji náhradní bundu, svetr a plážové žabky (spíš jen psychologicky). Kdyžtak koupím po cestě, kdyby bylo nejhůř. Tak už jeď! Vyrážím a ještě se cestou stavuji doma pro pas, který jsem zapomněl (možná ho nebudu potřebovat, ale nevím, co Švýcarsko a Lichtenštejnsko, jestli berou naše občanky. Než to googlit, tak radši jedu pro pas).

Tak už konečně svištím. Z Prahy po D1 na Benešov. První tankování a info na Facebook :). Počasí naprosto super. Úplně jasno a cca 26°C. Jedu dál na Budějovice a v Kaplici tankuji a stavuji se na jídlo v Country saloon. Jsou asi dvě hodiny odpoledne. Ve tři vyrážím směr Rakousko. Projíždím Linz a mažu po dálnici směr Salzburg. Je to celkem opruz, ale lepší, než na naší D1. Po cca 15 km sjíždím z dálnice, abych se mrknul, kam dál a kde dneska přespím. Vymýšlím, že sjedu do Gmundenu a tam bych mohl najít kemp. Potom na Slovinsko už pojedu mimo dálnice. Přijíždím do Gmundenu a je tady opravdu nádherně. Zastavuji u jezera, lovim Wi-Fi z nedalekého penzionu a hledám nejbližší ubytování. Kemp se nachází u jezera z druhé strany. Jedu tam. Když odbočuju ke kempu, tak vidím cedulí s nápisem Voll, Full (no to je vůl). Házím blinkr zpátky a jedu na nejbližší benzinku. WiFi není. Ok, hledám v navigaci (Navigator) nejbližší kempy. Zkouším druhou navigaci (Maps.Me). Ta nachází kempy o něco blíž. Jeden jenom 21 km a směrem na jihozápad. Super, ideální směr. Jedu podle navigace a podle zapadajícího slunce rozhodně nejedu na jihozápad, ale na východ. Třeba se to ještě stočí. Nestáčí se nic. Kašlu na to. Jedu tam. Zase taková dálka to není. Hop a na navigaci to místo 21 km ukazuje 35 km. Říkám si pro sebe o navigaci "mažu si tě Bejku". Už tam dojedu, ale to je naposled, co jsem tě použil a odteď už pojedu jenom podle Navigatoru, co má sever vždy nahoře. Přijíždím do naprosto luxusní zóny, kde je kruhový objezd u malého zámečku. Cože, toto je kemp? Šipka campingplatz ukazuje nalevo od zámečku. Přijíždím tam a taky super. Restaurace, u ní bazén a dál pro kempování taky ideál. Platím 17,2 € za kemp + 3,1 € za pečivo k snídani a jdu se někam rozplácnout.

Projíždím kemp a nakonec vybírám místo, kde jsou asi jen 3 holandské karavany. Parkuju motorku a jdu se podívat, kde je elektřina. Pobíhám od ničeho k ničemu až ke mně přijde jeden z Holanďanů a ukazuje, že elektřina je za takovým altánem, ale potřebuju mega dlouhou prodlužku. Nic se neděje, mobil mám nabitý z motorky a na kamerku použiju powerbanku. Foťák ještě musí vydržet. Kuchyň vaří do 20.00h, což po stavbě stanu a sprše nestíhám, tak se aspoň zbavím těch pár zásob, které vezu a odlehčím zátěž. Večer zkouším ještě pár fotek noční oblohy ze stativu a celkem brzo si jdu lehnout.

 

Den druhý: Pettenbach - Trenta (cca 305 km)

Budík zvoní klasicky v šest. Mám dovolenou! Ještě chvilku pospim. Vstávám asi v 7.45h a teď to musí lítat. Rychlá hygiena, skočit pro objednaný balíček s pečivem, dosušit mokrý stan (od rosy), zabalit a vyrazit. Tlačím pozadu nenabalenou motorku z trávy na asfalt. Je to trošku do kopčka a tak přibíhá Holanďan a pomáhá mi na posledním metru. Dáváme se do řeči. Prý taky měl dřív motorku a tak dále. Trochu mě zdržel, ale nevadí. Dávám mu samolepku s grafikou mé cesty, dobaluju motorku a vyrážím směr Triglav za mávání celé holandské rodiny. Dnes to zkusím celé bez dálnic. Jen kdybych nestíhal, tak se urychlím po dálnici. Navigace ukazuje 305 km a příjezd v 14.32h. To by šlo. Když vezmu v potaz zastávky, tak tam snad kolem páté budu. Navigace mě vede cestou necestou, všechno po okreskách a všechny v dobrém stavu. Potkávám minimum aut a víceméně jsem "King on the road". Ubíhá to krásně a projíždím opravdu malebnými městečky a krajinou. Krásnými údolími mezi horami a všude kolem ta krásně nakrátko střižená tráva, která se mi na Rakousku tak líbí. I v tom nejzapadlejším místě je vše krásně upravené. Počasí přeje, motorka šlape a já si užívám jednu zatáčku za druhou a jeden výhled za druhým. Při tom si občas něco zazpívám. A taky si v duchu, nebo i nahlas říkám něco pro sebe, nebo komentuji dění na silnici, nebo mimo ni. Dostávám se z údolí do hor. Míjím nějaké lyžařské středisko a cesta strmé stoupá nahoru. Dostávám se dále do menších serpentin až přijíždím na vrcholek s názvem "Nageleck". Zde si dám chvilku pauzu. Parkuju vedle rakouské motorky BMW R 1200 RT. Než ze sebe shodím vše, abych si mohl odskočit a podívat se po okolí, tak přichází majitel této motorky. Starší bělovlasý pán. Tak mu říkám, že doufám, že nestojím moc blízko. Říká, že to je ok. Dáváme se do řeči a povídá, kde všude teď byli a že už mají jen 120 km domů. Já mám 167 km do Trenta. Takže zhruba stejně, ale každý na druhou stranu. Po krátkém rozhovoru a společném foto i s jeho ženou, mu dávám svou samolepku, loučíme se a já už konečně běžím na WC!! (Jinak bude nehoda mimo silnici J ). Oběhnu vrcholek, udělám pár foto a musím pádit. Jedu dolů a cesta se pěkně klikatí v serpentinách směrem dolů. Jedu dál jak doposud. Projíždím Villach a začínám pozorovat, že řidiči jsou méně precizní, než jsem byl doposud v Rakousku zvyklý. Už se na padesátce nejede přesně tachometrově padesát, ale k šedesátce. Na osmdesátce kolem devadesáti až sto. No prostě jak u nás. Asi vliv jižanské krve.

Kousek za Villachem tankuju a zbývá mi 41 km do cíle. Brzo se dostávám do hor a jsou celkem prudká stoupání. Míjím první auta a motorky a cítím smrad spálených brzd. Říkám si "kámo, toto nebude prdel, asi budu stoupat pěkně dlouho." Projíždím slovinskou celnicí. Dostávám se do městečka Kranjska Gora. Za ním je nádherné světle modré alpské jezero, kde se koupou lidi. Mrknu na navigaci a dívám se, že do cíle mám 20 km. Super. Až se ubytuju, tak sem můžu zajet na koupačku. To jsem ještě netušil, co mám před sebou :) Cesta dostala pořádný spád. Samá serpentina a navíc v těch 180-kach to ti kluci ušatí slovinští vydláždili kostkama. Rozumím tomu, že tam ta silnice dostává nejvíc zabrat a opravovat furt asfalt by byla Sisyfovská práce. Pro motorku je to ale dost nevhodné řešení. Projíždím opatrně každou “kostkozatáčku” a už mě začínají dojíždět auta, kterým ujíždím jen v rovných úsecích, nebo nedlážděnych zatáčkách. Cesta je tímto stylem nekonečná. Dostávám se na místo, kde je strašně moc lidí. Je to vrchol Vršič. Odtud cesta zase padá ve stejném duchu jako předtím stoupala. Jen je v tomto směru už méně dlažby v zatáčkách. Přední brzdy jsou téměř nové, ale zadní mají už něco zasebou. Destičky jsem si původně chtěl vzít s sebou, ale nechal jsem je v garáži. Když už bych je měnil, tak stejně musím do servisu a tam je kdyžtak koupím. Cestou dolů co nejvíce brzdím motorem. Občas ale musím za brzdy vzít a díky sdruženým brzdám opotřebovávám vždy i ty zadní. Navigace hlásí 4 km do cíle. Zastavuji na parkovišti, odkud je už vidět Triglav. Nechám se vyfotit od jednoho Slovince, který říká, že Česko zná, že byl v Novém Jičíně na fotbalovém turnaji. Loučíme se a stále dokola mi opakuje, ať hlavně jedu opatrně, protože to tady je moc nebezpečný (kluk asi o 10 let mladší než já). Míjím kemp, který jsem měl jako záložní. Sem doufám nebudu muset. Vypadal hodně ponuře, protože slunce už zašlo za kopce a byl tady stín a chlad. Jedu dál a dostávám se do pohádky. Sluncem zalité centrum městečka Trenta mi připomíná skanzen.

Zastavuji a dělám pár foto. Do kempu mi zbývá asi kilometr. Italský pár nasedající do auta se na mě usmívá a při odjezdu na mě mávají. Nechápu. Buď jsou tady tak milí, nebo jsou to motorkáři, nebo si prostě jenom mysleli, že je natáčím na kameru, která mi trčí z hlavy jak Teletubbies :)

Přijíždím do kempu a je moc krásný. V recepci mě vítá krásná Slovinka a navíc mě potěší výší ceny. Jen 10 €. Tak paráda. Dokonce tady po celém areálu funguje WiFi. Vybírám místo hodné králů a rozbaluji celé ležení.

Z kempu je krásný výhled na Triglav. První horu tedy můžu odskrtnout. Večer se snažím o fotky  noční oblohy, ale moc se nedaří. Je ale naprosto nádherná a hvězdy zde září jasněji, než jinde. Na Grossglockner to mám 177 km. Ještě večer se rozhoduju, že zde jeden den zůstanu, podívám se na zříceninu hradu Čelo v nedalekém městečku Kal/Koritnica a nakoupím něco jídla ve městě Bovec.

Den třetí: Trenta-Kal-Trenta (cca 28 km)

Ráno Vstávám až v 8.30 a začínám velice zvolna. Vařím jídlo, suším věci, peru tričko a ponožky a googluju info o hradě. Na cestu vyjíždím až někdy po půl jedné. Nastavuju navigaci do místo, odkud podle mě bude nejblíž na hrad Čelo. Dostávám se na dvůr nějakého domu v kopci, tak zastavuji, otáčím to a jedu zpět. Poblíž je pěkná hospůdka, kde parkuje několik motorkářů. Je 13.18h, tak proč si před výstupem na hrad nedat oběd a poptat se po cestě. Dávám si oběd a potom u servírky zjišťuji trasu na hrad. Ta neví, o čem mluvím. Když jí to ukazuju na mapě v mobilu, tak je v obraze. Prý je to tak 20 minut, ale musím "zu Fuss" (to jsem tak nějak tušil, že to na motorce nevyjedu). Snažím se to nějak trefit. Cestou potkávám chlapíka, co chodí od domu k domu. Nejdřív ho tipuju na pošťáka, ale podle reakce paní, která otevřela, to bude spíš jehovista. Ten taky neví, ze by tam nějaký "hrad" byl. Tipuje mě na Čecha nebo Slováka, ale že mi nerozumí :) Každopádně po chvíli cestu nacházím a kolem krav a po kozí stezce se celý mokrý dostávám k onomu hradu. Pár šutrů, kam snad nechodí ani místní milenci. Možná občas někdo chlastat, protože zde vidím několik střepů na zemi. Výhled do kraje je ale krásný. Hned si vzpomínám na Luďka Munzara se seriálem o rozhlednách, kde se jednou pozastavoval nad tím, že v Česku je nejvíc rozhleden na světě, že jiné národy asi nemají takovou potřebu se rozhlížet po kraji. Dělám pár fotek, videí, dokonce 360° foto a jdu zpět. Internet píše 21°C, ale je tak 32°C a na slunci tak 40°C. Jsem rád, že jsem si na ten dvacetiminutový trip, který trval tak 40 minut, vzal pet flašku s vodou. To vedro je opravdu úmorné. Už je tam asi jenom třetina, tak rychle dolů, ať mi to vystačí. Cestou dolů potkávám podobného blázna, co jde nahoru. Vůbec jsem ho tady nečekal. Říká Bonjour a valí nahoru. Ani kapka potu a naproti tomu já zlitý potem jak to hovádko boží :) No co, asi mám nižší provozní teplotu a musím víc chladit. Dolů už to jde rychle. Asi po hodině a deseti minutách se vracím z “dvacetiminutového” výstupu. Sedám na motorku a jedu se zchladit do Soče. Na nákupy kašlu, stejně tudy pojedu zítra a můžu nakoupit cestou. Přijíždím do kempu, házím na sušení všechno propocené, jdu zaplatit u krásné Slovinky další noc v kempu a jdu omrknout Soču. Cestou míjím pár u auta s pardubickou spz a ptám se, jestli je k té Soče nějaký rozumný přístup. Prý jo, ale že je ledová. Jdu to otestovat. Ledová je, ale ještě teď ve 4 hodiny je vedro. Vracím se pro plavky a ručník. Lezu do vody a je to peklo (ale studený). Za chvíli se objevují i mí rádci s pardubickou značkou (Linda a Honza) a taky testují vodu. Prohodíme pár slov a mají tady hru Evropa, tak si dáme jedno kolo, kde je zkušeně rozdrtím tak, že se umístím na posledním místě :) Vracíme se do kempu a zde už stojí pojízdná prodejna, tak běžím koupit nějaký salám, housky a jogurty. Poté hážu sprchu, jídlo a sepisuju do tabletu tyto první 3 dny mojí expedice. Je právě 21.45h. Je už celkem zima na sezení venku na lavičce v tričku, tak se už odeberu do stanu. Naplánuju zítřejší trasu a půjdu spát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (21x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist