Bike - My Way: Alpy 2016

Den čtvrtý: Trenta - Grossglockner - Heiligenblut (cca 220 km)

Ráno vstávám asi v osm. Rychle jídlo, sbalit a vyrazit. Linda se ještě se mnou loučí, dávám jí samolepku mojí expedice a odjíždí s Honzou na další túru. Já zatím dobaluju věci a vyrážím asi v 10.30h. Cesta ubíhá pěkně a jedu až do Oberdrauburgu, kde tankuju plnou nádrž a nakupuju nějaké jídlo na vaření v kempech. Dělám pár fotek a videí a jedu dál. Projíždím Heiligenblut a přijíždím k mýtné bráně pro Hochalpenstrasse. Platím 25€ a jedu. Počasí je výborné. Nikde ani mráček a je to nejkrásnější cesta, kterou jsem doposud jel. Hlavně ta přehlídka různých aut a motorek! Přijíždím až úplně nahoru.

Parkuji mezi hromadou motorek. Beru si radši helmu a bundu a jdu omrknout, co tady vlastně je. Udělám pár fotek. Běžím do souvenir shopu něco nakoupit. Potom jdu do budovy, která vede do nějaké štoly. Tak tam jdu. Následuje spousta tunelů, které netuším, kam vedou. Nepřečetl jsem si nápis na vstupu, tak nevím, o co jde. Postupně zjišťuji, že to asi povede ke Grossglockneru. Potkávám jenom samé turisty a žádného motorkáře. Hovada líný, přijedou jenom na parkoviště a dál se jim nechce (myslím si). Štreka je to nekonečná. V motorkářských botách je to celkem lahůdka, ale když jsem se už do toho dal, tak to nevzdám. Dojdu až kam to půjde.

Cestou vidím asi 3 sviště, tak aspoň to. Přicházím až na místo, kde vlastně končí cesta a je tam několik informačních tabulí. Horší cesta ještě pokračuje dál, ale to už je fakt jenom pro turisty. Je 17.20, tak je nejvyšší čas to otočit. Nazpět to už jde mnohem rychleji, ale stejně mi to zabere asi 40 minut. Cestou míjím česky mluvící skupinu, jak něco řeší, tak se podívám na hodinky a říkám, že od konce cesty to mám 25 minut. To je trošku zklame a chtějí to otočit. Tak jim dodám odvahu aspoň ještě na sviště, tak jdou. Během debaty zjišťuji, že to jsou taky motorkáři, ale převlíkli se a přezuli u motorek. Nicméně sklízím uznání za to, že jsem to celý dál v motorkářským :).

Přicházím k motorce a už tady skoro nikdo není. Dávám rychle jabko a sýr a hurá dolů. Dolů je to opět krásná jízda s pohledem do údolí. Přemýšlím, že hodím kemp v Kals, protože si matně vzpomínám, že Heiligenblut byl dražší a z Kalsu to zítra bude blíž na Zugspitze. Pohled do navigace jasně říká, že spím v Heiligenblutu. Do Kalsu mi to totiž ukazuje asi 86 km a je už asi 18.20h, tak není čas na hrdinství. Přijíždím do Heiligenblutu do kempu a vypadá moc pěkně a týpek na recepci by se hodil spíš jako “Edvard” někde na anglické hrabství. Vybírám vhodné místo k postavení stanu. Za chvíli po mně přijíždí dvojice na Hondě a rozzhlíží se po vhodném místě. Holka na mě mávne na pozdrav a po chvilce přemýšlení jdou kousek ode mě. Podle značky zjišťuji, že jsou z Velké Británie. Jsou hodně mladí a kluk dává najevo, že je velký tvrďák a s nikým se nebaví. Nevadí, samolepku dostanou jiní. Možná jsem si měl najít místo blíž budově, abych chytil WiFi, ale lítá tu i nějaká Grossglockner Free WiFi, tak se připojuji na ni ale furt vypadává. Nevadí.

Dělám pár foto nočního města a oblohy a tentokrát se mi to daří velmi dobře. Jdu spát a přemýšlím, jak to udělat zítra. Vymyslím to, že pojedu až odpoledne a v Ehrwaldu pod Zugspitze strávím 2 noci a na samotnou Zugspitze půjdu až den po příjezdu.

Den pátý: Heiligenblut - Ehrwald (cca 289 km)

Vstávám celkem na pohodu až před devátou. V klidu se nasnídám, udělám hygienu a nechám dosušit všechny věci, které na pálícím slunci vyschnou nádherně. Kolem 11.30 vyjíždím a jdu zaplatit kemp. Nakonec mě překvapuje krásnou cenou 13,5 €. Jedu ještě do centra města a v Hotelu Post si na vyhlídce dávám guláš a místní domácí pomerančovou limonádu. Zhruba ve 12.30h se vydávám na cestu. Kratší cesta vede zase přes Hochalpenstrasse, ale platit znova 25 € se mi fakt nechce. Proto volím cestu přes Lienz. Cesta je pěkná. Jede to samo. Opět krásné počasí a řeším jen to, abych se moc nepotil a kdy pustit kamerku. Jedu a najednou vidím, že za 14 km budu platit mýto. Vůbec netuším, co mám před sebou. Přede mnou se objevují serpentiny, které už čím dál bravurneji zvládám. Konečně už vím, za co budu platit. Objevuje se mýtná brána a za ní tunel. Celkem 5,28 km dlouhý a za to si berou 10 €. Je to Felbertauerntunel. Za tunelem mi přijde, že se změnil ráz krajiny. Postupně se dostávám až na dálnici A12, kterou volím kvůli urychlení přesunu. Po sjezdu z dálnice se ráz krajiny rozhodně změnil. Přijde mi to jako Švýcarsko, kde jsem teda ještě nebyl :) Dostávám se opět do hor a zase pár serpentin. Příroda mi tady přijde taková tmavě zelená a šedá. U Grossglockneru to bylo více žlutozelené a bílé. Po chvíli už vidím Zugspitze, jak se tyčí v dáli a kolem je pár mraků. Přijíždím do Ehrwaldu a jedu až nahoru k lanovce, kde je kemp. Vím, že je trochu dražší, ale aspoň nebudu muset vymýšlet přesun k lanovce. Nejdřív přijíždím ke spodní závoře, lidi z kempu nechápavě sledují, o co mi jde. Za chvíli prochází kolem Němec, který zde také parkuje se svým mercedesem a karavanem a říká mi, že musíme ještě výš nahoru a pak doleva. Tak mu děkuji, otáčím stroj a jedu teda nahoru a pak doleva. Přijíždím do opravdu exkluzivního resortu. Přicházím na recepci a kdybych nevěděl, že mám boty úplně čistý, tak bych se bál na ten koberec vstoupit. Ptám se, jestli mají volný flek pro jednoho motorkáře se stanem a zjišťuju, že jo. Prý to bude 28 €. Říkám, že to je trochu dražší, než jsem viděl na netu. No nic, co se dá dělat, beru to a rezervuju na 2 noci. V areálu je fakt všechno možné včetně bazénu a nějakého vodního světa. Kemp pro rodiny :) Jedu na svůj flek s číslem 1058. Všude jen karavany. No paráda. Vzbuzuju hlavně u děcek velké zaujetí, když si “brumlám” po cestičkách směrem k mému platzu. Vedle mě jsou opět Holandani. Nikdo jiný snad už nekempuje :). Rozkládám svých pět švestek a jdu omrknout záchody a sprchy. To, co nacházím mi opravdu vyráží dech. Vskutku exkluzivní resort, kde je vše na karty a třeba sprchy jsou řešeny jako jednotlivé koupelny, kde vstoupíte do části se zrcadlem a umyvadlem (a hlavně spoustou zásuvek, které už vidím jako vhodné pro nabití všeho, co potřebuji :) ). Z této části jsou pak jedny dveře na záchod a druhé do sprchy. Po sprše jdu ještě hodit věci do pračky a sušičky. Pračka je za 3,5 € a sušička je zdarma. Sušit se ovšem může jen vyprané prádlo. Během praní a sušení píšu den čtvrtý a pátý. Zbývá ještě pár minut na dosušení, tak ještě zaběhnu uvařit jídlo a půjdu spát. Zítra mě čeká Zugspitze a potom si dám asi bazén, případně i saunu, jestli tady je (když už to platím). Jinak v celém areálu je WiFi a dostal jsem klíč na připojení 5-ti zařízení. Mám mobil a tablet, tak mi to bude bohatě stačit.

Den šestý: Ehrwald (0 km)

Je šest ráno a začíná mi kapat na stan. Dle předpovědi má dnes dost pršet. Pomaličku kapání zrychluje. Není na co čekat. Vůbec jsem nedal na stan kolíky a šňůry na napnutí nejsou ani navázány, protože mám úplně nový stan a bylo furt krásně, tak nebylo třeba navazovat. Bleskem letím ze spacáku, navazuju šňůry, beru kolíky a rychle všechno zajistit. Déšť nabírá na intenzitě a lítám kolem stanu jak cigán v hospodě. Rychle poslední kolík a schovat se. Skáču do stanu a za mnou se právě rozohnilo vodní peklo. Uff, tak to bychom měli... Ležím ve stanu a přemýšlím, že dneska na vrchol Zugspitze asi nepojedu. Ležím snad do půl desáté. Jdu si v klidu udělat snídani a hygienu. Venku střídavě prší a mrholí. Odpoledne je plán jasný. Vyzkouším zdejší wellness, když už to mám v ceně. Víceméně celé odpoledne strávím v bazénu a potom v různých saunách, které tu jsou k dispozici. Nakonec mi těch 28 euro za den nepřijde tak hrozné, když je v tom všechno toto. Ve wellness potkávám i česko-německou rodinu, se kterou prohodíme pár slov. Potkávám zde i pár Poláků, kterým očividně "patří svět" a v "Ruhe raum" jim nevadí bavit se nahlas, když ostatní podřimují a snaží se odpočívat. Už to nevydržím a musím použít univerzální slovanské a zejména v Polsku oblíbené slovo, abych je utnul. Pánové se dekují pryč a je klid. K večeru už neprší, ale vrchol je pořád v mracích. Aspoň jsem tento den zrelaxoval a také vypral a vysušil vše, co bylo třeba. Dokonce zde byly zapnuté i ohříváky na lyžáky, na kterých jsem výborně vysušil i motoboty (to by měli mít v každém kempu :) ).

Den sedmý: Ehrwald - Oberwald (cca 350 km)

Ráno Vstávám asi až v devět a po klasických ranních rituálech balím věci a jdu se odhlásit z kempu. Nakonec mi účtují 53 €, což mi nějak nesedí, ale neřeším to a jsem rád za 3 € slevu. Vrchol je furt v mracích, tak neřeším ani to a je čas vyrazit. Na vrchol Grauspitz v Lichtenštejnsku je to cca 150 km a do Zermattu je to 431km. Volím strategii - projet Lichtenštejnsko a ve Švýcarsku dojet co nejdál. Ještě v posledním rakouském městě Feldkirchu nakupuji nějaké potraviny a hlavně tankuju, protože mám obavu, že v Lichtenštejnsku to bude drahé. Průjezd přes celnici je jen s mávnutím rukou od celníka. Super. Stavím na benzince a je to rady opravdu dražší, ale oceňuji to, že cena na benzinkach přeblikává z eur na franky. Nicméně zde si musím nutně odskočit a ouvej, WC je na jeden frank a ten nemám. Běžím ke kase, jak to tedy s tím WC je. Slečna u pokladny mi říká, že potřebuju švýcarský frank.

Říkám, že mám jen eura. Slečna mi dává jeden frank a ani nechce, abych ji za to dal euro. Každopádně mě zachránila od nehody :) Tak opět připraven na cestu jedu. Vjíždím do Švýcarska a můžu se jen rozplývat. Je to nádhera. Připadám si jako bych jel v modelu železničních vláčků. Projíždím pak první serpentiny. Všude je spousta hotelů, ale na kempy to moc nevidím. Říkám si, že pojedu do 18.30h a pak začnu řešit spaní. Zastavuji u Oberalpsee a hledám, jestli tady jsou kempy. Jeden to ukazuje cca 6 km a druhý 49 km. U toho druhého budu v 19.23h. To by šlo. Jedu tam. Projíždím Andermattem a je to moc krásné městečko. Za ním je ten první kemp. Přemýšlím, jestli přecejen nezůstat tam a večer se jít projít do města. Když vidím jen louku bez jakéhokoliv zázemí, tak to zavrhuji a jedu dál. Čeká mě ještě spousta serpentin. Ještě jsem skoro neudělal foto a krajina je tady nádherná. Až to půjde, tak něco vyfotím. V jedné serpentině je menší plácek s vyhlídkou. Tuším, že to bylo za městečkem Realp a vyhlídka se jmenovala James Bond :) Povrch tam byl brutální a na první pokus zastavení nejde sklopit stojan. Popojíždím kousek dál, zhoupnu se na nerovnosti, motor škytne, chcípne, a ten kopanec od motoru neudržím a motorka jde tentokrát na levý bok. Opět pomalu, jen na padací rám. Kolem už skoro nikdo nejezdí, tak doufám, že to zvednu. Naštěstí to zvedám naprosto bravurně. Říkám si ale, že už bych měl radši někde zakempit. Projedu ještě pár serpentin nahoru a dolů a přijíždím už konečně do městečka Oberwald, kde je kemp. Projíždím nějakým staveništěm a doufám, že ten kemp existuje. Naštěstí ano. Na recepci ale nikdo není. Jdu to omrknout dál. V železničním vagonku z počátku dvacátého století (který tady slouží jako společenská místnost) vidím sedět pár, který na mě mává. Kluk vychází ven a zjišťuji, že to jsou dva němečtí motorkáři a taky teď dorazili. Už mají postavený stan a platbu budou řešit zítra ráno. Udělám to stejně. Stavím stan, jdu hodit sprchu a jdu za nimi do vagonku, abych se nevečeřel. Hrají nějakou hru, tak je neruším a v klidu se najím a naplánuju cestu na zítra. Poté zde nacházím elektřinu, tak ještě běžím do stanu pro tablet, kamerku a powerbanku. Na tabletu sepisuji včerejší a dnešní den. Je právě 23.08h. Čas to zabalit. Nechám tu powerbanku do rána, ať je nabitá naplno. Běžím do stanu a konečně sladký odpočinek.

Den osmý: Oberwald - Täsch - Sion (cca 160 km)

Ráno Vstávám asi v 8.30h. Běžím udělat hygienu a u vagónu potkávám pár německých motorkářů a pár německých cyklistů, kteří zde snídají. Po hygieně k nim přisedám a dávám si taky snídani. Opět studenou, protože bombu jsem vyčerpal v Ehrwaldu (zřejmě tak, že jsem nechal nedotažený hořák a postupně to vysyčelo. Motorkáři se už jdou balit, tak prohodíme pár slov aspoň s cyklisty. Ti jsou někde od Stuttgartu a jsou zde na pár dní a v těchto neskutečných serpentinách a kopcích dávají zhruba 50 - 80 km denně a to je tipuju na věk kolem 55 - 60 let. Neuvěřitelné. Dávám jim samolepku a jdu se taky balit. Ještě během rozhovoru zahlédnu majitele kempu, tak běžím zaplatit. Stojí to cca 14.5 švýcarských franků a když mu dávám eura, tak mi to přepočítá na cca 13 €. Běžím se balit a motorkářský pár je už v pokročilé fázi balení. Jsou na cestě na 3 týdny a projeli nějak sever Itálie a pozítří se už vrací domů. Jsou také někde z oblasti poblíž Stuttgartu. Celkem to mají nějak 2700 km a denně dávají tak 150 km, takže míň, než dávám já. Do Chamonix i s odbočkou na Zermatt s nejvyšší horou Švýcarska Dufourspitze to mám 240 km. Rozhoduju se ale, že to trochu zvolním a ještě jednu noc strávím tady v tom nádherném Švýcarsku. Jede se pěkně a ráz přírody se radikálně mění. Připadám si jak na prériích divokého západu. Ve městě Visp mě to směruje do hor do Zermattu. Přes Visp se zase budu vracet. Jedu do hor a začínají klikatice. Ale není to nic dramatického. Přijíždím do městečka Täsch a vidím, že dál už to bez povolení nepůjde. Projíždím město a vidím zde spoustu parkovišť a také velké nádraží. Zastavuji na jednom parkovišti, kde je napsáno "Frei". Naivně si to pro sebe překládám jako "zdarma". Hned ke mně běží Švýcar se zjevem i chováním Itala. Prý můžu zaparkovat v garáži a platí se 10 franků za den. Ještě zdůrazňuje, že to platí jen ten den, ne že tam budu do zítra. Ptám se ho, jestli se teda nedá jet dál bez povolení, nebo zaparkovat někde zdarma. Mele něco o tom, že jinde zaparkovat můžu, ale venku by motorku s bagáží nenechával. Vychcaný jak mraky, klasický obchod formou nátlaku a strachu (tak rozumní obchodníci neobchodují). Vůbec se mi to nelíbí a říkám, že se zkusím ještě mrknout jinde. Všude se platí, jen na nádraží je možno na půl hodiny zaparkovat bezplatně. Tak toho využívám. Parkuju vedle dalších motorek a vidím, že mají helmy přivázany zámky, nebo řetězy.

Asi to tady fakt nebude nejbezpečnější. Beru teda helmu i bundu a jdu omrknout část města s výhledem k Dufourspitze. Město je opravdu nádherné a určitě i drahé. Dělám několik fotek a videí. I foto Dufourspitze v dáli. Tady se necítím bezpečně, pojedu pryč. Jedu zpět do Vispu a dál směrem do Chamonix. Benzín už dochází, tak musím někde nabrat. Zastavuji asi 30 km od Vispu na Shellce. Tankuju za 20.3 švýc. franků a jdu platit. Berou jen papírová eura a v eurech to bude 21 €, panáčku! (cože? Euro je přece silnější než švýc. frank…) Tato francouzská část Švýcarska se mi přestává libit. Nejdřív ten vychcánek s parkováním a teď další. Platím radši kartou. Hledám kemp, kde složím hlavu. Nacházím jeden mezi městy. Přijíždím k němu a vypadá nějak mrtvě. Ještě před ním lovím WiFi a zjišťuji, že je taky celkem drahý. Nacházím jiný, který bude levnější. Ten se nachází v blízkosti města Sion. Přijíždím tam a tady to už je Francie jak vyšitá. Všude vinohrady. Před kempem a parkovišti nějací místní spustí francouzštinu něco o mojí motorce a smějí se. Ani je nenapadne, že by někdo nemusel umět francouzsky. Ta arogance Francouzů je už i tady... V kempu na recepci nikdo a je tu zvon, na který je třeba zazvonit, aby někdo přišel. Po zazvonění přichází bělovlasý "Francouz" ve stylu Bouvar a Pekyšé. Hodně rozevlátý bohém, ale naštěstí umí anglicky. Kemp stojí 14.5 švýc. franků a když platím v eurech, tak to bere za rovno. Kde je to krásné Švýcarsko, které jsem ráno opouštěl? Kde měly názvy obcí ještě německá jména. Kde bylo ještě euro víc než frank? Francouzské bohémství je vidět i na záchodech a sprchách. Katastrofální stav. Připadám si jak někde na Sicílii, nebo v Kolumbii (nevím, jak to líp přiblížit). Dávám si placenou sprchu a odpadám do stanu. Přemýšlím, jestli ještě něco nepodniknout, ale už se mi nic nechce. Tento den mě Švýcarsko hodně zklamalo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE