sumoto_duben



Podivná cesta na západ

Je to v hajzlu. Závory na hranicích po celém světě letos padají jako shnilé hrušky ze stromu. Na jaře jsem měl v plánu Maroko, na podzim Darvazu. To měla být sezóna. Místo toho trčím doma a hledám, kde je aspoň nějaká možnost vydat se na výlet.

Kapitoly článku

Zase se do své vysněné Darvazy nedostanu. Po pokusu v roce 2018, kdy jsem nedostal víza, mi teď zhatí plány celosvětové zavírání hranic. Je to prostě v hajzlu. Náhradní plán – Gruzie, Arménie – je taky pryč.
Původně jsem byl domluvený s Rosťou, se kterým jsem byl v roce 2017 v Íránu a byl to dobrý parťák na cestu, že pojedeme zase spolu. S Gruzií taky souhlasil, tak jsme pořád čekali, jestli se situace trošku uvolní, což je celkem adrenalin (nebo spíš k nasrání). Situace je spíš horší než lepší, zákazy a pravidla pro cestování se pořád mění a to spíš k horšímu než k lepšímu.
No nic, tak si půjdu zajezdit po Evropě. To je v téhle bláznivé době skoro stejně zajímavé, jako jet na východ. Člověk nikdy neví, jestli se do daného státu dostane a potom taky, jestli se dostane zpátky, nebo ne.

Jako hlavní cíl jsem si dal Portugalsko. Cestu tam plánuju jihem se zastávkou v Pyrenejích a cestu zpátky po severním pobřeží Biskajského zálivu. Plánování je celkem rychlé a jednoduché. Moje cesta bude částečně služební jízda, po cestě navštívím obchodní partnery a současně s tím se mrknu na hezká místa v okolí trasy. Proletím internet, abych našel, na co se podívám po cestě, stáhnu si portugalskou TET, sbalím tři trička a můžu jet. Doufám, že služební jízda mi vyřeší případné problémy s omezením cestování, kdyby takové komplikace nastaly.

Asi týden před cestou jsem se byl projet s kamarádem po okolí a zjistil jsem, že mi blbne navigace. Než se chytí na satelity a začne navigovat, tak jí to trvá klidně 15 km. Nic moc teda. Hledám nějaký kontakt na servis Garminu, což je sám o sobě zajímavý úkol. Na telefon se samozřejmě nedá dovolat, tak jim píšu e-mail. Velmi slušně je prosím, jestli bych mohl poslat navigaci a v nějakém zrychleném režimu by mi ji opravili. Odpověď přišla už po dvou dnech, kdy mi v jedné větě oznámili, že systém je jasný. Pošlete nám přístroj a za 3-4 týdny ho opravíme. Píšu druhý, neutrální e-mail, kde se snažím popsat a vysvětlit situaci, čeká mě cesta na 3 týdny, kdy tu navigaci opravdu budu potřebovat. Odpověď je stejná, systém je systém. Tak píšu třetí, hnusný mail, kde více méně celý servis Garminu posílám do patřičných míst, abych si ulevil. Smiřuju se s tím, že holt navigace po vyjetí bude fungovat později a budu si plánovat cestu před vypnutím motoru, to není tak hrozné…

1. den

Až do Španělska mám v plánu jen tranzit, sebevědomě jsem měl v plánu dojet k hranicím za jeden den, ale samozřejmě na noc a ráno hlásí déšť, takže plány měním. Tranzit pojedu dva dny v klidu. Času mám dost. Jak přestane pršet, postříkám ještě na zahradě trávník, sednu na oře a vyrážím až po deváté hodině, kdy přestává pršet a já jedu v krásném slunečném počasí. Cesta ubíhá v pohodě, ale v Německu mi najednou navigace vypadne i během jízdy a asi 50 km stávkuje. Na tranzit je to asi fuk, ale až budu někde ve městě, nebo mimo silnice, tak to bude celkem na…. Začnu si oživovat seznam nadávek, které adresuju na české zastoupení Garminu a jejich super systém.
V Německu mě poprvé vyhodí z benzínky, protože nemám tu úžasnou plachtu přes hubu. Tohle se mi bude stávat pořád dokola, nejsem schopen si to pořád zapamatovat a vracet k motorce se budu ještě mockrát…

2. den

Další den tranzitu. Dnes mám v plánu dojet až ke španělským hranicím. Ráno natankuju a vyhlídkovou trasou po městě (páč navigace pořád ještě chrápe), se vracím na dálnici. Navigace se probouzí až po 50 km, což teda není moc příjemná zpráva. Představa, že jedu někde po šotolinách a nevím kudy kam, mě moc nebere. Už jsem postarší člověk a mám rád své jistoty.
Tohle fakt nevymyslíš. Přesně 2 km před sjezdem v Lyonu navigace zase upadá do kómatu a díky tomu si střihnu několik vyhlídkových silnic po Lyonu a jeho periferiích. Jsem těžce naštvaný, takhle to dál nepůjde. V Barceloně musím zůstat pracovně 2 dny, tak organizuju koupi nové navigace a zaslání do Barcelony. Při té příležitosti si nechávám poslat taky svůj pas, který jsem tak nějak zapomněl doma. Na cestu bych ho asi nepotřeboval, ale chci se podívat do Andorry a tam je to 50/50. No, spojím příjemné s užitečným…

I přes moje okružní navigační výlety jsem u hranic už kolem 4 hodiny odpoledne. Na dnešní noc mám zamluvený hotel. V noci se tu mají ženit čerti, tak bude fajn být pod střechou. Než se pojedu ubytovat, střihnu si malý výlet na balcony road D 13, kterou jsem si našel na netu. Nevěděl jsem, co od téhle silnice čekat, tak jsem nemohl být ničím zklamaný. Je to taková normální hezká silnička lesy a údolími. Po cestě zpátky jen tak zkusmo odbočím na šotolinu a jedu do kopce, neznámo kam. Sem tam je šotolina celkem vymletá vodou a skáču přes velké kameny, a tak si užívám první off. Navzdory předpovědi začíná celkem hustě pršet už teď, tak se otáčím a už občas v potocích vody sjíždím zpátky na asfalt. Než se tam dostanu, jsem celkem promočený.

Najdu si místo pod stromy, kde už se schovávají dva cyklisté a soukám se do nepromoků za zpěvu prší prší jen se leje. Tuto bujarou náladu přenesu na starší francouzský pár, který se rychle naučí první dva verše a zpíváme si spolu. Odměňuju je minilahvičkou s domácí ořechovkou (které vozím s sebou na rozdávání jako poděkování, úplatky, nebo jako seznamovací argument) za snahu a přeju jim krásnou cestu do kopce. Samozřejmě po nastartování zase stávkuje navigace, takže jedu po paměti. Modlím se, aby se vzbudila a já našel rychle ubytování. Jinak předpověď nelhala, blesky létají ze všech stran a leje jak z konve. U hotelu vidím garáže, tak si hned domlouvám střechu i pro motorku, těch € 5,- za ni obětuju rád.

3. den

Dnes má přestat pršet kolem 11. hodiny, tak lenoším a nespěchám. Řeším nějaké pracovní a osobní záležitosti, které mi celkem znepříjemňují cestu a čistící proces hlavy. Mezitím pozoruju černočernou oblohu, blesky a proudy deště. Po desáté hodině opravdu pomalu pršet přestává, tak skáču do nepromoku a vyrážím na španělské hranice. Jedu po D 900, je to krásná zatáčkovitá silnice, bohužel ale před hranicí je kolona, která nakonec má 16 km, takže než nějaké užívání jízdy je to kličkování a předjíždění popojíždějících aut. Hranice, ze které jsem měl celkem strach kvůli zákazu cestování pro občany ČR, proběhla naprosto v pohodě. Sice tam kontrolovali auta, ale na mě jen mávli a byl jsem tam. Na druhé straně kopce se krásně vyjasnilo, přemýšlím, jestli svléct nepromoky, na celý den jsou hlášené přeháňky a deště. Nakonec svléknu bundu a kalhoty s návleky na boty si nechám. Hned za hranicí tankuju, je tu výrazně levnější benzín než ve Francii, ale sličná pumpařka chce po mně jako zálohu doklad nebo helmu než mi pustí stojan. Vypráví mi, že mají špatné zkušenosti s francouzskými motorkáři, kteří tam jezdí tankovat a potom jim ujíždějí bez placení.

Po cestě mám vesnici na skále Castellfollit de la Roca. Přijíždím na view point, odkud je krásně vidět nejzajímavější část vesnice. Je to krásný pohled. O téhle vesnici musím najít víc informací. Jedu se podívat do centra, ale bohužel tam je zákaz vjezdu. Je celkem horko a mně se vůbec nechce svlékat nepromok ani jít v něm, takže procházku zavrhuju a jedu dál.

Mám namířeno k Church of Saint Roma, je to zatopený kostel v přehradě, něco podobného jako známý kostel v Alpách.  Tady hodně záleží na tom, kolik je vody. Na fotkách jsem viděl kostel skoro celý odhalený, ale teď je zrovna v přehradě vody hodně, takže já vidím jen špičku střechy. Rozhodně ale tahle zajížďka stála za to, protože silnice N 141D je jedním slovem fantastická. Tuhle silnici musel plánovat motorkář, jinak si to neumím vysvětlit. Zatáčka za zatáčkou, skvělý asfalt, výhledy, no prostě všechno, co má silnice mít. Dělám si malý výlet po šotolině do lesů, myslel jsem si, že tam bude výhled na přehradu shora, ale po asi 5 km cesta končí, tak mám smůlu a vracím se zpátky na silnici.

Pokračuju k Sant Miquel del Fai, benediktinskému klášteru z 11. století, který je zasazený do skalního útesu s vodopádem v těsné blízkosti. Jedu k němu ze severní strany malou zarostlou silničkou.

Klášter je zavřený, takže se dovnitř podívat nejdu, ale i pohledy ze silnice jsou krásné a zajímavé. Celá silnice na jih od kláštera je parádní s úžasnými výhledy. Po celém dni v nepromoku se rozhoduju, že jej nakonec vysvleču. Do Barcelony je to pár km a je sice zataženo, ale na déšť to nevypadá. Takže návleky na boty a kalhoty dolů. Vyrazím směr Barcelona, ujedu asi 10km a při krásném výhledu vidím vlevo od svého směru déšť. To je ok, je to mimo mě, takže pohoda. Jenže ouvej, po dalších asi 5 km začíná pršet. Za adekvátního slovního doprovodu otáčím na nedalekou benzínku a za silného deště se pod střechou oblékám zase zpátky. Tohle je fakt krásný ironický humor našeho nejvyššího plánovače tam nahoře.

Po příjezdu do Barcelony pršet přestává, navigace naštěstí má svou lepší chvilku a v pohodě přijíždím k ubytování. Do večera ještě zbývá chvilka, tak jdu omrknou pobočku DHL, kam mi má přijít navigace s pasem, a podívat se na katedrálu, která je ohromující. Jediná piha na kráse jsou jeřáby okolo ní, které jsou tam tak dlouho, že jsou už i na pohlednicích. Třeba budou jednou součástí prohlídky.

4. den

Dnešek mám kombinaci pracovních povinností a nějakého volna, které strávím výlety po městě. Nemám města rád, ale musím uznat, že Barcelona je opravdu výjimečná. Překvapila mě čistota, uspořádání a hlavně množství krásných ženských bez podprsenek, popřípadě na pláži nahoře bez. Ještě že mám sluneční brýle a můžu se kochat všemi výhledy. Zajedu se podívat na vyhlídku nad město, je tu skvělý pohled na město a moře, tohle mám rád. Během dne vyzvednu novou navigaci a večer ji zprovozním. Stáhnu aktualizace, nastavím vše, co je potřeba, přetáhnu si ze staré trasy, body atd. a moc se těším na zítřek.

5. den

Dnes mám v plánu přejet do Pyrenejí a mrknout do Andorry. S láskou se dívám na svůj pas, který mi přišel současně s navigací. Vyrazit na 3 týdny bez pasu, tohle se snad může stát jenom mně. Zase na druhou stránku to ukazuje, že v dnešní době jsou tyhle průšvihy poměrně jednoduše řešitelné. Brzo ráno nastartuju oře a vyrážím. Trošku mě znervózňuje, že se navigace hned po pár minutách nepřihlásí k satelitům, ale to je určitě tím, že jsem ve městě s úzkými uličkami a vysokými domy. Taky cestovala mimo signál z ČR do Španělska a to jí taky nedělá dobře. Bohužel s každým ujetým kilometrem mimo město  se moje přesvědčení, že to bude v pořádku, mění v zoufalost a vztek. Navigace se nechytne ani po ujetých 100 km, já regulérně pouštím uzdu svému vzteku a do helmy proudí vodopád nadávek.

Celkem z toho mám depku. Mimo jiné mám v plánu dnes do Andorry přejet šotolinou, kterou bez navigace nenajdu. Na tohle jsem nebyl připravený a nemám s sebou žádné mapy, kde bych měl poznámky k cestě. Taky se nemůžu jen tak toulat, protože mám po cestě naplánované pracovní schůzky a musím dodržet termíny. Fakt su naštvaný, zkouším restarty, resety do továrního nastavení, všechno, co jde. Zatím jediná výhoda, kterou jsem získal, je to, že nová navigace má dobrou baterku a funguje mi i mimo držák na motorce. Ta stará má baterii už mrtvou, takže funguje jen po připojení k napájení v držáku na motorce, nebo z nabíječky. Díky tomu ale náhodou zjistím, že když navigaci zapnu mimo držák motorky, tak se přihlásí k satelitům během pár vteřin po startu úplně normálně. Jupí, takže navigace je ok (omg - zbytečně jsem kupoval novou). Vypadá to teda, že problém je v držáku. Takže můj postup je od teď takovýto. Před startem zapnu navigaci, počkám až se chytí, dám ji do držáku, nastartuju a jedu. Po cca 1-2 minutách navigace ztratí signál, ale to už vím kudy mám jet a jedu po paměti než se opět chytí, což trvá někdy 10km a někdy klidně 50km.
Díky těmto problémům si ani moc neužívám nádhernou silnici N 260. Tady snad není 100 m rovných, jedna zatáčka vedle druhé, ale já pořád v hlavě řeším navigaci a opravdu se „těším“ na ježdění po městech, kterému se díky pracovním povinnostem nevyhnu.

Odbočuju směr Andorra, už kolona před odbočkou mě měla varovat, ale to, co bylo tady, jsem dlouho nezažil. Kolona nejenom na hranice Andorry (pas samozřejmě nikdo neřešil), ale i dál do vnitrozemí. V koloně jedu až do města Ordino, kde mám odbočku do hor.

Předjíždím kdekoliv to jde, ale cesty jsou úzké, kolony v obou směrech a já s kufry moc možností nemám. Tohle je další zásah do mé nálady.
Musím ale zpětně uznat, že Andorra je nádherná. Čisto, krásné hory, krásná architektura a hlavně krásné silnice. Po odbočení na silici CS 240 si konečně zase naplno užívám jízdu a výhledy. Po přejetí průsmyku mám v plánu jít na nedaleký skywalk, ale snad tam dostali banány nebo fakt nevím. Fronta jak před Apple store den před zahájením prodeje nového iPhonu. To snad není možné… Kašlu na to a jedu dál do Francie. Mám v plánu objet kolečko po vytipovaných balcony roads kousek za hranicemi. Jedu po N 20, užívám si klesání do nižší nadmořské výšky a s tím spojeného oteplování.
Asi po 70 km jízdy, kdy mi k první balcony road chybí 15 km, narážím na uzavřenou silnici. Lidi, kteří tam čekají u závory, říkají, že bude zavřená několik hodin, silničáři tam něco opravují. To snad už není možné, co to je za den??? Objížďka je taky na několik hodin, takže za dalšího proudu nadávek (dnes už mám praxi jako hrom) odjíždím zpátky do Španělska. Pořád odkládám tankování a s tím spojený nákup hlavně vody, mám u sebe jen dvě 0,5l láhve a celkem žízeň. Bohužel cíl, kam jedu, je mimo hlavní trasy, a tak jsem najednou tam. Žádné benzínky ani obchody v okolí nejsou. Jednu láhev si musím nechat na zítra na pěší výlet. A jednu budu mít na večer. Paráda, skvělý den pokračuje.

Zítra mám v plánu pěší výlet po stezce nějakým kaňonem, znám jen přibližnou polohu, tak se jedu podívat, kudy se tam jede. Jedu kolem nádherného tyrkysového jezera, a jak pořád hledím po vodě a možné příjezdové cestě k té stezce, zapomenu, že přede mnou taky může být nějaká zatáčka. V momentu, kdy se podívám před sebe je celkem pozdě. Najíždím předním kolem do štěrku na krajnici, v náklonu mi kolo podklouzne a já se elegantně sunu k zemi. Naštěstí to nebyla nijak vysoká rychlost. Motorka na zemi udělá piruetu díky zařazené rychlosti a kontaktu zadního kola se zemí a jsme oba dole. Vypínám hned motor a co nejrychleji stavím motorku na kola. Stojím v zatáčce a to poslední, co bych chtěl, je další kontakt s nějakým splašeným Španělem, který se vyřítí ze zatáčky. Nic takového se naštěstí nestane a já můžu obhlížet škody. Mám trochu pomuchlaný kufr, tohle budu muset vyřešit, aby mi do něj nezatékalo. Trochu roztržené kalhoty na koleně, to je pohoda, ale celkem dost mě bolí palec na ruce, jak jsem s ní narazil na silnici. Hýbat s ním ale můžu, takže by to mělo být taky v pohodě. Nadávám sám sobě, tohle byla samozřejmě moje jasná chyba, ale díky celodennímu „štěstí“ mám dokonalou slovní zásobu na vypuštění páry a řešení tohoto mentálního problému.

Jedu si najít nějaké místo na stanování, což je taky celkem problém. Buď jsou pozemky oplocené, nebo jsou tu kopce a velké kameny, a když už najdu hezké místo, tak je na něj moc vidět. Po asi hodině hledání to vzdávám a stanuju částečně krytý za velkým keřem kus od silnice. Sice je na mě trochu vidět, ale jsem celkem daleko, tak to snad bude v pohodě.
V momentu, kdy zastavím, slétne se ke mně hejno much, takže stavím stan v co největší rychlosti za neustálého pobíhání okolo. Na nějaké romantické vaření při západu slunce můžu zapomenout, jednak není z čeho (vodu jsem vypil na ex) a mouchy posedané na moskytiéře stanu taky říkají jasné ne. Dehydratovaný, hladový a s krásnou depkou (která je spojená ještě s dalšími osobními problémy, které se objevily po odjezdu) po dnešku reálně přemýšlím, jestli to jsou znamení, že bych se na výlet měl vykašlat a jet domů, nebo jsou to jen normální překážky, které když se přeskočí, tak se všechno uklidní, vyjasní se a rozhostí se klid. Zase si vzpomenu na Cimrmany. On si tady prostě jen tak sedí a permanentně neví….

6. den

Ráno v 6.30 je tma jako v pytli. Ve Španělsku je stejné časové pásmo jako u nás, ale těch 2000 km je na východu a západu slunce už hodně znát. Za tmy pomalu balím stan. Mouchy ještě chrápou, tak mám klid. Sbalím se a jedu k parkovišti, které jsem našel včera večer. Parkoviště se otevírá v 7.30 a jsem tam jako první. Za vjezd chtějí € 8,- což se mi moc nelíbí, ale protože se budu muset převléct a nechat boty u motorky, nechci parkovat u silnice jako hodně dalších, a tak platím vstup. Pomalu se převlékám, když vedle mě parkuje auto, ze kterého vystoupí rodina a připravuje se taky na výšlap. Celkem mě znervózní, že se všichni mažou opalovacím krémem, tak se jich ptám, jestli si ho můžu taky půjčit. Anglicky nikdo nemluví, ale žena umí rusky, tak vytahuju zbytky slovní zásoby a prohodíme pár slov. Pocházejí z Moldávie a žijí ve Španělsku už hodně let. Poděkuju jim za opalovák minilahvičkou s ořechovkou, která prolamuje ledy na cestách všude.
Vyrážím na procházku. Je ráno, celkem chladno a slunce je pořád ještě za kopcem. Stezka vede kolem jezera a potom přes kopec. Nahoře je krásný výhled na jezero s krásně průzračnou tyrkysovou vodu, ve které jsou vidět velké ryby.

Začíná se mi zlepšovat nálada po včerejšku. Je dost brzo, takže jsem většinou na stezce sám, a to je přesně to, co potřebuju, dokonalá pračka myšlenek.

Po asi 4 km střídavého stoupání a klesání vidím v dálce na skále dřevěné schody, tak se rozhoduju, že k nim půjdu a vystoupám po nich nahoru na skálu. Když přejdu most přes vodu, je přede mnou stoupání do schodů. S naivní představou, že je to pár schodů k těm dřevěným lávkám, nasadím tempo, jenže schody nekončí a pořád mě vedou nahoru. Tady se se mnou beze slova rozloučí zbytky mojí fyzičky a opustí mě. Schody vedou až nahoru na skálu a dřevěné schody s lávkami na skále nejsou cesta nahoru, ale dolů.

Představa, že sejdu dolů a potom se budu stejnou cestou vracet nahoru, mně bere chuť do dalšího pokračování, a rozhoduju se pro návrat. Cesta zpátky už tak veselá není, protože jsem totálně k.o. Ve stoupáních funím jak lokomotiva, čímž plaším okolní zvěř a turisty. Celkem často musím odpočívat, ale to samozřejmě, jen když mě nikdo nevidí. Když se míjím s protijdoucími turisty, tvářím se vesele a svěže.
Byl hodně dobrý nápad jít ráno, protože teď proti mně jdou davy lidí. Hodně často musím čekat na úzké stezce, až lidi kolem mě projdou. Poslední úsek jdu alternativní cestou kolem jezera a ne přes kopec. Tam mě čeká příjemný brod, na konci kterého konečně chápu smysl roušky, kterou mám v batohu. Jsem  rád, že si mám čím utřít nohy od bláta a můžu si obout boty na suché nohy.

Po 19.000 krocích a asi milionu výškových metrů jsem zpátky na parkovišti. Tady už je otevřené infocentrum, kde se dá koupit voda. 2l do mě spadnou skoro na ex, takže moje doporučení na tento výšlap jsou – vodu s sebou, dobré boty, pokrývku hlavy, jít brzo ráno, rozdělit si síly a mít dost času. Stojí to za to!

Cañón de Añisclo – tohle je prý krásná šotolina s hezkými výhledy, tak jedeme. Po příjezdu zjišťuju, že se šotolina změnila na asfalt, ale ta silnička i tak opravdu stojí za projetí. Celou dobu jedu pomalu a opatrně, jednak je silnička úzká a taky jsou tu moc krásné pohledy na říčku táhnoucí se kolem silnice. Celkem se divím, že se proti mně nevyřítilo ani jedno auto ze zatáčky. Až na konci jsem zjistil důvod, silnice je jednosměrná, takže pokud byste sem chtěli jet, tak určitě z jižní strany. Navíc, na začátku této silničky je krásné místo na koupání a relax. Naopak na severní cestě je možnost pěšího treku do údolí, což jsem ale po dnešním dopoledni zavrhl –  fakt jsem rád, že sedím.

Beru protáhnout Afriku trošku do hor, jedu přes Col de Pourtalet do Francie a užívám si Pyreneje. Hezká silnice, hezké zatáčky, kravičky a koně na silnici, blázni na supersportech, šílenci na kolech, klid a pohoda –  všechno, co patří na horskou silnici, tady je. Kousek za vrcholem by měla být po šotolině view point, ale navigace se rozhodla, že si dá opět oraz, tak jsem tuhle cestu nenašel a vracím se do Španělska.

K večeru dorazím do Zaragozy, kde mám zítra pracovní povinnosti. Hledám místo na stanování. Ze silnice vidím krásný lesík, tak jedu tím směrem, ale trošku mě znervózňuje, že je všude plot. Brouzdám kolem plotů a hledám kudy kam. Všude samá otevřená rovina, kde je vidět. Najednou přijedu k bráně, před kterou je oáza zeleně a palem jak z venezuelské telenovely. Vrátný mně vysvětlí, že je to rezidenční čtvrť pro významné lidi, což já teda nejsem, tak mě otočí pryč. Nevzdávám to a jedu přes sklizené pole asi 2 km k lesu kolem této čtvrti, abych zjistil, že kolem lesa je opět plot. Když konečně najdu krásné místo na stan daleko od silnice, náhodou zahlédnu záblesk odraženého slunečního paprsku na asi 1 km vzdáleném posedu. Co to sakra je? Celkem mě to znervózní a jedu z toho místa pryč. Tohle se stane ještě několikrát, až to konečně vzdávám, najdu si kemp a jedu do města k němu. Hned po odbočení na hlavní cestu jedu kolem velkých kasáren, což vysvětluje ty ploty a ten záblesk z hlídkové věže. Ještě že jsem odjel a nezpůsobil nějaký mezinárodní incident… Kolem 8. hodiny si stavím stan v kempu a užívám si horkou sprchu.

7. den

Po práci legraci…. Takže jedeme směr jih. Po cestě do Cordoby, kam musím dnes dojet, mám dvě místa, která bych chtěl vidět. První je Teruel Airport. Místo, kde se rozebírají vysloužilá dopravní letadla. Asi 40 km před letištěm hážu do navigace (která má zrovna světlou chvilku) volbu mimo silnice a jedu příjemnými šotolinami k cíli. Celý areál letiště je samozřejmě obehnaný plotem, ostnatými dráty a kamerami, ale i tak to stojí za to. Letadel je tu spousta a jeden hezčí kousek než druhý. Hodně smutný pohled je na vyřazené A 380, které se ještě ani pořádně nestihly na nebi zabydlet a už je vyřazují… Zkouším uplatit vrátného ořechovkou, aby mě pustil dovnitř. Je neděle a nikdo tu stejně není, ale je neoblomný. Pokradmu mi ukazuje na kameru za ním a kroutí hlavou….

Sierra De Los Molinos – větrné mlýny, které popsal Miguel de Cervantes ve svém slavném románu. Já k nim přijíždím po krásných šotolinách mezi olivovými sady a jsem Španělskem nadšený čím dál víc. Opravdu se mi tahle krajina líbí a užívám si ji naplno. U mlýnů trávím celkem dost času, nasávám atmosféru a zkouším si vzpomenout (marně) na podrobnosti z Dona Quijota….

Po cestě do Cordoby vidím u silnice vinaře sbírat úrodu, a to nemůžu jen tak přejet. Zastavuju, beru s sebou ořechovku na prolomení ledů a jdu se seznamovat. Bohužel nikdo z nich neumí anglicky, tak se domlouváme rukama nohama a googlem. Vysvětluju jim, že jsem taky z vinařské oblasti, že táta má vinohrad, ale oni mi stejně nerozumí. Dojem byl ale asi dobrý, nabízí mi hrozny s sebou, ale nemám je kam dát, takže s díky odmítám.

Postupně se otepluje na krásných 39 stupňů, což už teda moc příjemné není, ale pořád lepší než 47, které jsem už zažil. K večeru dojíždím do Cordoby a užívám si hledání adresy bez navigace, samozřejmě za doprovodu slovníku, který poctivě trénuju a jsem v něm čím dál lepší.

8. den

Ráno v 7 hodin je tma jako v pytli a krásných 28 stupňů. Hmm, to bude paráda. Naštěstí, než si splním povinnosti a vyjedu z města (bez navigace pochopitelně, grrrrr), tak se zatáhne a horko se celkem dobře snáší.
Můj další pracovní cíl je Malaga, ale po cestě samozřejmě udělám drobnou zajížďku omrknout nějaká hezká espaňolská místa.

Městečko Marinaleda – podle informací z internetu to má být komunistická utopie bez policie a s plnou zaměstnaností. Při projížděním vesnicí na mě působí jako jakákoliv jiná vesnice v Andalusii, kterou jsem projížděl. Ulice jsou ale pojmenovány v typickém komunistickém duchu – ulice Solidarity, ulice Bratrstva, na nějakém kulturáku podobizna Che Guevary, holubice míru atd. Jak funguje tato utopie v praxi, jsem nezjistil, neměl jsem čas se s někým seznamovat a ptát se, ale jako atrakce je to zajímavá zastávka.

Puente Nuevo ve vesnici Ronda. Navigace se zase na chvilku rozhodla, že bude fungovat, tak si dávám asi 40km off vložku do cesty mezi vinohrady a hlavně olivovými háji, tohle je fakt nádhera. Když přijedu do Rondy, najdu vyhlídku u mostu a vyšlápnu si kozí stezkou cestu k mostu za lepším výhledem. Je fascinující, co dokázali lidé kdysi postavit. Puente Nuevo je nejnovější a největší ze tří mostů, které se táhnou přes 120 metrů hlubokou propast, kde teče řeka Guadalevín a rozděluje město Ronda.

Júzcar – po cestě na jih jsem našel zajímavou vesnici. Kdo má rád šmouly, nemůže ji minout. Vesnice je celá modrá a zasvěcená šmoulům. Původně byla vesnice bílá, ale v roce 2011 byla celá vesnice na oslavu premiéry filmu Šmoulové přebarvena na modro – včetně kostela. Původní dohoda byla, že po skončení propagace filmu se vrátí vesnici původní podoba, ale na základě referenda modrá barva zůstala na dobu neurčitou. Jediné, co tu místním teď asi chybí, jsou turisté. Jsem ve vesnici úplně sám, všechno je pozavírané a připadám si jako ve městě duchů.

V celé vesnici potkám jen dva lidi. Jednoho bohužel zrovna za volantem pick-upu, který mi z vedlejší vletí do cesty. Já se štěstím, staženým zadkem a jadrným slovem na rtu dělám myšku a o prsa vietnamské ženy se autu vyhnu. Mám dokonce pocit, že mi lízl kufr. Zastavuju s tepem 200/100, potřebuju se vydýchat a uklidnit. Borec si to samozřejmě peláší dál, za mohutného křiku a gestikulace druhého domorodce, který spokojeně pokuřoval před domem a sledoval tu akční scénu. Jsem vytřepaný jak Startka, takže potřebuju pár minut na zklidnění. Evidentně jsem se nezklidnil dost, protože jsem zapomněl tyčinku, kterou se dávají špunty do uší, na motorce, když jsem nasedal, a ztratil jsem ji.
Celkem spěchám do Malagy, což mi komplikuje ta kráva navigace, díky které několikrát blbě odbočím v horských silničkách a ztrácím drahocenný čas. Ten se mi daří trochu dohnat na ukázkové silnici A 397 směrem k pobřeží a potom na dálnici do Malagy.

Dalším místem, kam jsem se moc těšil, byl Gibraltar. Bohužel je zataženo nízkou oblačností a vršek skály je v mracích. Projíždím hraničním přechodem, potom přes letiště a jen tak odhadem ťuknu do navigace nějaký bod nahoře na skále. Modlím se, aby signál držel a jedu nahoru. Bohužel po chvilce mě zastavují závory a zjišťuju, že na skálu se může jedině pěšky nebo taxíkem. Na chůzi pěšky je už pozdě a dát € 40,- za taxíka, který mě vyveze do mlhy, se mi vůbec nechce. Rozhoduju se, že tu někde přespím a výlet nahoru si udělám zítra, naštěstí se ale mrknu na předpověď, která ukazuje na zítra celý den déšť. Do pytle, už zase. Objedu celou skálu, zastavím na view pointech, kde nic nevidím, a za chvilku jsem zpátky na hraničním přechodu. No nic, není to sem zase až tak daleko, abych se sem nemohl podívat jindy, tak opět měním plán a ujíždím dešti směr Portugalsko.

Pokud to půjde, dotáhnu to dnes až někam k Seville, tam přespím a zítra jsem v Portugalsku. Tam déšť už zasahovat nemá, tak budu mít klid. Postupně se otepluje, i když je už večer – až na 35 stupňů. Po cestě vidím spoustu krásných míst na stanování, ale chci dojet co nejdál, tak pokračuju dál. Samozřejmě když chci už končit, tak je kolem všechno buď oplocené, nebo rovina, kde je vidět na kilometry. Zase nemůžu najít žádné rozumné místo, až to vzdávám a najdu v navigaci kemp po cestě. Když k němu ale přijedu, vítá mě cedule s nápisem zavřeno kvůli Covidu. Paráda, už je skoro tma a najednou jako zázrakem najdu cestu do olivového háje, který není oplocený. Okamžitě toho využívám a nakonec mám krásné místo uprostřed olivovníků.

9. den

Ráno za naprosté tmy balím stan a vyrážím.

Svítá až kolem 8. hodiny, a přesto je už teď 25 stupňů. Postupně se ale ochlazuje tak, že vytahuju i vložku do bundy a zapínám hefty. Takových 15 stupňů je pro našince z jižní Moravy teplota skoro vražedná. Jak ale stoupá slunce výš, je to lepší a lepší. Rozhoduju se, že chci ještě dnes přijet do Lisabonu, takže první část dnešní cesty střelím po dálnici. Po přejetí portugalských hranic řeším, jak je to se známkou nebo mýtným. Zjišťuju, že jsou dva provozovatelé mýtného, aby to nebylo tak jednoduché. Jeden klasický, druhý elektronický. Kde ale koupit ten elektronický systém, se mi nějak nepodařilo zjistit, tak spoléhám na informaci, že jde koupit mýtné i zpětně a jedu. Prošlo mi to, na dálnici mě nikdo nezastavil a samozřejmě na to potom zapomenu, tak jsem zvědavý, jestli mi přijde pozdrav nebo ne…

První zastávka v Portugalsku je pláž Praia do Barril, kde je muzeum na počest portugalských rybářů. Toto „muzeum“ nebo spíš památník je vytvořen ze starých rezavých kotev na břehu moře. Dojem je silný, jediné, co jej kazí, je oplocení kolem kotev a nemožnost chodit mezi ně. Na pláž je to od silnice odhadem tak 1 km. Jsem v moto oblečení a botech, tak beru za vděk vláčkem, kterým se dá dojet na pláž. Hodně lidí jde na pláž pěšky, ve vláčku jsou prakticky jen důchodci a jeden blázen v moto oblečení. Pláž je ale moc krásná a umím si představit, že tady sebou plácnu a budu se kochat výhledy na ty holky, které jsem sem viděl jít – teda pardon, chtěl jsem říct na ty kotvy…

Ponta da Piedade – tohle je opravdu jako z pohádky. Nádherná průzračná voda, úžasné skály a pobřeží, možnost projet se loďkou jeskyněmi a průrvami nebo prozkoumávat skály s úžasnými výhledy shora. Jediné, co tenhle dojem kazí, je bzukot dronů a opravdu hodně lidí. Strávil jsem tu snad 2 hodiny bloumáním po skalách a sněním při pohledu na oceán.

Rád bych našel jeskyni na pláži Praia do Beliche, takže dál na západ. Pláž je dostupná po hóóóódně schodech z parkoviště u silnice. Je horko jak hrom, tak se převlékám do kraťasů a jdu na to. Už shora byla pláž na první pohled moc sympatická. Ještě sympatičtější je, když při procházení pláže a hledání jeskyně zjišťuju, že na konci se normální pláž plynule bez jakéhokoliv označení nebo limitů mění na nuda pláž. I přes tato nesporná pozitiva se mi nedaří jeskyni najít. Jsem z toho celkem zoufalý, tohle jsem chtěl hodně vidět. Vracím se ke schodům a ptám se i v plážové restauraci. Tady nikdo o takovém místě neví, navíc tu nikdo nemluví anglicky, takže ani nevím, jestli mi pořádně rozumí, co se jich ptám. Signál na pláži je prachbídný, takže ani internet nepomůže. Nakonec to vzdávám, abych večer zjistil na netu, že do té jeskyně se musí kousek doplavat. Tady jsem těžce podcenil přípravu a pěkně mě to štve, ale aspoň mám důvod se sem vrátit.

Do Lisabonu jedu podél pobřeží po krásných a hlavně prázdných silnicích, takže se kochám a při tom několikrát skončím jako pan doktor ve Vesničce. Naštěstí to vždycky dopadne dobře a já se večer ubytovávám v příjemném penzionu jménem Very Quiet Place, které dostává svému jménu. Na zítra dopoledne mám práci, odpoledne budu brouzdat po okolí a plánovat, co dál, takže tu mám dvě noci. Využívám toho, peru si věci, sundávám kufry z motorky a zítra budu jezdit jen nalehko.

10. den

Dnes mám kromě práce v plánu podívat se na nejzápadnější bod pevninské Evropy a okolí. Na Cabo da Roca je celkem hnusné počasí. Zataženo, velký vítr, nízká oblačnost, ale stejně to pro mě má zvláštní kouzlo, protože jsem dotáhl přímku nejvýchodnější bod Evropy – nejzápadnější bod Evropy. Je fakt, že k tomu nejvýchodnějšímu mi kousek chyběl, díky pohostinnosti našich ruských kamarádů a kombinaci vodka + pivo, ale i tak si myslím, že si to můžu započítat. Na Cabo da Roca je možnost projít se podél pobřeží a kochat se výhledy ze skály na Atlantik. Tady je konec, dál už to po jedné stopě nejde, šmitec.

Přejíždím k Boca do Inferno, zajímavý skalní útvar, který opravdu připomíná bránu do pekla. Mohutné vlny naráží do skal a pro mě, suchozemce, je to pohled, u kterého vydržím hodně dlouho. Po očku pozoruju rybáře na skále, jestli něco uloví. Čekal jsem nějaký souboj člověka a ryby, na život a na smrt, kde velká ryba bojuje a tahá rybáře ze skály do moře. Jediný úspěšný lovec je nakonec ale racek, který rybářům v nestřežené chvilce ukradl nějakou návnadu na ryby.

Vyrážím na vyhlídku s krásným názvem Santa Eufémia. Hned si vzpomenu na snahu pojmenovávat části lidského těla eufemisticky, ale název „zadní brada“ se asi ve slovníku naší mládeže těžko ujme.
Krásná je hlavně cesta k vyhlídce parkem, kterou trefuju asi na sedmý pokus, protože…. Ano, hádáte správně. Nicméně to stojí za to, poslední kousek je jako z pohádky a výhled je taky krásný, protože se oblačnost roztrhala a dohlédnout se dá opravdu daleko.
Někde pod sebou slyším asi nějaké tréninky motorek na okruhu, ale vidět nejsou. Trochu mě láká se tam jet podívat, ale nakonec to vzdávám. Ani netuším, jestli se tam dá volně dostat a jsem rozhodnutý radši čas věnovat jednomu místu, které jsem našel na internetu a rozhodně ho chci vidět.

Sintra – počátky Sintry sahají až do 11. století a do dneška je letním sídlem královské rodiny. Pokud bych měl tohle místo popsat, asi bych napsal – Lednicko-valtický areál, zhuštěný na jednom místě, to celé na druhou. Parky, paláce různých slohů, zámky, zahrady, vše na jednom místě. Projít poctivě všechno je úkol na několik dnů, ale já chci dnes vidět jen jedno místo - Quinta da Regaleira, zámek, který obklopuje luxusní park s jezery, jeskyněmi, studnami, lavičkami, fontánami a obrovským množstvím dalších staveb.
Díky tomu, že mám motorku, parkuju drze přímo před vchodem do zámku. Nějací zaměstnanci mě u toho pozorují, ale nikdo mě nevyhazuje, tak jdu s klidem dál. Jinak kolem zámku vede úzká jednosměrka a parkovat se u něj nedá. Z celého komplexu mě nejvíc zajímá jen jedna stavba – Initiation well. Tato „studna“ ve tvaru obrácené věže nikdy nesloužila jako zdroj vody, ale jako místo pro ceremoniální a iniciační rituály. Tyto věže jsou v parku dvě, ta známější a větší má 27 metrů do hloubky a kolem ní se vine schodiště s plošinami. Vzdálenost plošin v kombinaci s počtem schodů odpovídá tarotové mystice. Tato věž je jednosměrná s přístupem shora. Dole se prochází jeskyněmi zpět do parku. To jsem nevěděl, takže si procházku parkem do kopce dávám podruhé, což vůbec nevadí, protože objevuju pořád nová a nová místa, která jsem poprvé minul. Tohle opravdu doporučuju, já se sem rozhodně jednou vrátím a strávím tu mnohem víc času.

Při jízdě večer zpátky na ubytování mě v zatáčce skoro sejme autobus, který si odvážně najížděl přes oba pruhy, takže opět stojím na chodníku a vydýchávám vysoký tlak. Můj anděl strážný zase jednou dobře zamakal.

Večer začínám plánovat další cestu. Chtěl bych projet část portugalské TET a hodně dalších míst na severu, jenže ouvej. Když se podívám na předpověď, zjišťuju, že od zítřejšího rána další 4 dny bude celé Portugalsko pod deštěm. To snad ne! Jestli mě teda něco nebaví, tak je to ježdění v dešti. Navlečený v nepromoku, člověk nic nevidí, jít se nikam nedá, Mitasky kloužou jako svině… Možná jsem rozmazlený stářím, ale už mám tak nějak rád trošku pohodlí. Tak nic, prostě se vrátím do Španělska. Podívám se na předpověď – déšť se má rozšířit po celém Pyrenejském poloostrově, to se mi snad zdá. Ať hledám jakoukoliv alternativu nějakého rozumného plánu, pořád narážím na déšť. Tak nic, vrátím se do Francie a strávím nějaký čas tam. Můžete hádat 2x, ano, celý tenhle binec postupuje na východ a Francii tohle čeká s jednodenním zpožděním. Začínám být krutě naštvaný. Další alternativa je Itálie, na jihu jsem nebyl, proč se tam nepodívat, tam přece neprší vůbec. To je pravda, neprší, kromě 2 dnů, následujících po tranzitu, než bych se tam dostal. Po několikahodinovém hledání alternativ a možností zjišťuju, že jediné místo v Evropě bez deště v dalších dnech je Belgie, Holandsko a Dánsko. Vůbec netuším, co tam budu dělat, nic mě tam nějak zvlášť neláká, ale co s načatým večerem. Tohle budu řešit, až tam dojedu. Takže zítra brzo ráno budíček, pršet má začít v 7 hodin, já vyrazím v 6 a hurá na východ.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (37x):


TOPlist