Březen, za kamna (nebo na motorku) vlezem

29.3.2022

Předpověď se tentokrát trefila, ráno se probouzím do šedé barvy a deště. Pohodlně pod střechou se oblékám do nepromoku a vyrážím směr Portugalsko. Chvilkami pršet přestává, potom zase začíná a vždycky, když už mám pocit, že by mohlo přestat na delší chvíli, přejedu kopec a mám další spršku na sobě. Pár km před místem, kde se chci zastavit, ale jako zázrakem pršet přestává a já si můžu v krásném polojasnu prolézt a prozkoumat tohle opuštěné místo.
Důl v Sao Domingos – v této oblasti se těžilo zlato a stříbro už před 400 lety Římany. Poté, co Římané odešli, těžba se zastavila a obnovila se až v r. 1855, díky stoupající poptávce po mědi. Na konci první světové války se ale stala důležitou surovinou kyselina sírová, proto se zde začal těžit pyrit jako zdroj síry. To ale znamenalo začátek konce tohoto dolu a celé oblasti. Kvůli velkému množství vody potřebné k tavení a čištění síry se voda přeměnila na roztok kyseliny sírové, která se poté vyluhovala do země a kontaminovala velkou oblast kolem dolu. Kromě toho mnoho horníků pociťovalo účinky acidózy způsobené dýcháním výparů oxidu siřičitého ve vzduchu, který se také usazoval na všech exponovaných površích a způsobil jejich okyselení aplikací vlhkosti jakéhokoli druhu, jako je rosa, déšť, nebo jen vlhkost ve vzduchu. To přineslo horníkům další utrpení, protože cokoliv, čeho se dotkli, mohlo způsobit chemické popáleniny.

Důl byl uzavřen v roce 1966, kdy portugalská vláda pohrozila novým zákonem o finanční odpovědnosti za odstranění následků těžby, takže bylo levnější důl uzavřít. Od té doby důl chátrá, jen sídlo těžařské společnosti bylo přebudováno na hotel a stará hornická chalupa na muzeum.

Mimochodem, na tomhle místě jako první v Portugalsku bylo zavedeno elektrické osvětlení.
Prolézám každý kout ruin a snažím se dostat, kam jen to jde. Čím su starší, tím víc mě tyhle staré věci přitahují, nevím, proč to tak je, ale baví mě koukat po minulosti víc a víc.
Při prolézání potkávám starší irský pár, chlapík se hodně zajímá o motorku a pneumatiky, tak strávíme snad půl hodiny v družném hovoru. Trošku si postěžujeme na počasí, říkají, že i v Irsku je teď lépe než tady, povídáme si o cestách na motorce a nakonec jim dám kurz zeměpisu, když za hlavní město ČR považují Lublaň.
Zrovna když se začínám balit, zase začíná pršet, tohle bylo jak na objednávku, takže se nasoukám do nepromoku a vyrážím dál na sever.
Je to divné, normálně jsem v dešti otrávený a těším se jedině na to, abych se mohl svléknout z nepromoku a bylo zase sucho. Teď si cestu užívám a vůbec mi nevadí ani déšť, ani zima. Zaťaté zuby, aby mi čelist necvakala morseovkou sprosté nadávky na déšť a přemýšlení, jestli mi tohle stojí vůbec za to, se nedostavuje. Místo toho mě baví pozorovat stromy, zatáčky, kopce, pole a všechno, co je okolo. Všechny tyhle vjemy se přeměňují na smeták, který oprašuje neurony v lebce, aby si zase mohly podat pacičky a fungovat spolu, jak mají. Při tomto očistném procesu dojíždím až k portugalskému Stonehenge. Asi před 10km mi přestalo pršet, tak posílám tam nahoru děkovné dopisy, svlékám všechny vrstvy, co mám na sobě, až do těch, které brání obvinění z neslušnosti, a jdu se kochat.

Almendres Cromlech je největší existující skupina strukturovaných menhirů na Pyrenejském poloostrově a jedna z největších v Evropě. Původ těchto staveb se datuje do 6. tisíciletí před naším letopočtem. Znovu je objevil v roce 1966 Henrique Leonor Pina, který prováděl terénní práce týkající se geologických map země. Kameny jsou na ploše asi 70 krát 40 metrů, na některých jsou viditelné rytiny, které podle vysvětlivek nejsou po turistech, ale každá by měla něco znamenat. Teorií, k čemu tyto kameny sloužily, je samozřejmě hodně. Od hodin, planetária, obětního místa až po multikino. Kde je pravda, se asi už nedozvíme. Každopádně tohle místo stojí za to navštívit. Je volně přístupné, klidně se člověk může natáhnout na kámen a zírat po okolí s tupým, nepřítomným výrazem ve tváři, který jasně říká – nerušit, uvnitř se uklízí.

Ke Cromlechu vede několik kilometrů pohodové polňačky, kterou lemují korkovníky, v době mé cesty oholené od prsou dolů. Dub korkový se jednou za 8-9 let oholí, abychom si mohli do sytosti užít ten slastný pocit, když se vývrtka probije skrz něj a uslyšeli jsme ten krásný zvuk, když korkový špunt opustí láhev vína. No nic, technická přestávka, jdu si otevřít sedmičku….

Až do rána má zase pršet, tak jdu pod střechu. Našel jsem si krásné ubytování za € 25,-, kde je motorka na dvoře, já pod střechou, hospoda je otevřená, čepované pivo mají, no prostě ráj na zemi. Jediná kaňka vznikne ráno vinou zapomenuté nabíječky na telefon. Z tohoto se pomalu začíná stávat pravidlo, jeden výlet, jedna zapomenutá nabíječka.

454 km

30.3.2022

Dnes by měl být den bez deště, hurá. Nemůže mi pokazit náladu nic, ani teploměr na motorce s hnusnou číslicí 6. Vyrážím na nejvyšší horu Portugalska, Torre. Cestu se mi snaží zkazit vítr, ale nemá šanci. Zpívám si postupně všechny písničky s tématem teplo, na které si vzpomenu, a užívám si cestu.
Moc se mi líbí město Covilhã, kde začíná stoupání na horu, respektive líbí se mi jako turistovi, žít bych tu nechtěl. Takových prudkých stoupání, co je tady, jsem dlouho nikde neviděl. Rozjíždění na semaforech je celkem adrenalin, nechávám si prostor před sebou, kdyby se někomu nepodařilo rozjet bez couvání, ale evidentně jsou místní vytrénovaní životem a všechno zvládají. Začínám stoupat do hor a rychle ztrácím krásné dva stupně, o které se oteplilo po cestě. Postupně se ochlazuje na 4 stupně a samozřejmě to zhoršuje silný vítr.

Pomalu nabírám výšku, na každém vhodném místě stavím, hlavně abych se trochu ohřál na slunci, a při té příležitosti fotím. Nepohrdnu ani žádnou šotolinovou odbočkou a dělám si výlety mimo silnici. Vždycky se ale vrátím zpátky na trasu k vrcholu a pokračuju nahoru.

Kousek před vrcholem je ve skále vytesaný obraz Panny Marie. Autorem sochy byl otec António Duarte a slavnostně odhalena byla v roce 1946. Autor chtěl vzdát hold Panně Marii a zvolil toto zvláštní místo díky množství lidí, kteří mířili na nedaleký vrchol hory. Každou druhou neděli v srpnu se zde koná velmi navštěvovaná mše. O této soše nebo obrazu se taky mluví jako o oltáři Nossa Senhora da Boa Estrela – tento světec byl ochránce a průvodce pastýřů. Nad oltářem je velký kříž a vyhlídka, kam ale kvůli počasí nejdu. Fouká tu tak silně, že musím mít na hlavě helmu a jsem navlečený jak panáček Michelin. Představa, jak takhle šplhám na skálu na horu, rozesměje i mě, a nechávám to na někdy příště.

Kousek od sochy je vrchol hory Torre, hora je pojmenovaná podle věže, která je na temeni. Tu nechal postavit v 19. století Jan VI Portugalský, protože hora má 1993m a s věží překonává výšku 2000m nad mořem. Vzhledem k tomu, že jsem ze slunečného počasí vjel do mraků a vítr mi jednou skoro shodil motorku ze stojanu, já na celou historii a kouzlo tohoto místa kašlu (z výšky 1993m) a rychle mizím pryč.

Bohužel mi to moc nepomáhá, jedu v husté mlze, prudkém větru a teplotě 2 stupně. Tohle si už moc neužívám a nejvíc mi vadí, že jsem měl v plánu asi 5km pěší výlet k moc zajímavému místu, které je ale v tomto počasí asi nereálné navštívit. Stejně ale jedu na výchozí bod u přehrady, abych aspoň pro příště věděl, kudy tudy na start. Třepu se jak ratlík po přehnané dávce koksu a fakt se těším dolů.

S každým metrem, co klesám, a stupněm směrem nahoru je moje nálada lepší a lepší. Postupně dosahuje teplota nádherných 10 stupňů, což je v kontextu mé cesty totální hic, a já se zase tetelím do helmy a kochám se okolím. Chtěl bych si trošku zaurbexovat a jedu k opuštěné hydroelektrárně pár desítek km od hory. Když po dobrých navigačních potížích systémem pokus omyl najdu elektrárnu, místo prodírání se plevelem a keři na mě mávají dělníci a vyhazují mě z areálu, který se rekonstruuje. Naštěstí majitel není takový morous jako dělníci, dovoluje mi prohlédnout si místo a vyfotit si, co chci. Jestli jsem správně rozuměl jeho portugalštině – spíš tedy jeho rukám a gestům –, tak by se měl obnovit původní účel stavby a měla by hydroelektrárna zase obnovit provoz. Ale kdo ví, moje portugalské a gestikulační jazykové schopnosti jsou značně omezené….

Na konec dnešního dne se jedu podívat na staré větrné mlýny. Teploty trhají rekordy a je skvělých 11 stupňů. Dokonce i vítr zeslábnul, takže se cítím jako v tropech a začínám přemýšlet o redukci vrstev, co mám na sobě.

Moinhos de Gavinhos je na vrcholu kopce nad vesnicí Penacova, je tu 14 větrných mlýnů. Samozřejmě nechybí socha Panny Marie, pod kterou je vyhlídka na okolí. Tři z těchto mlýnů jsou stále v provozuschopném stavu, ale pouze jeden dnes funguje a místní mlynář z vesnice Gavinhos tu údajně mele kukuřici, pšenici a žito. Z celého místa jsou nádherné výhledy do údolí a na okolní kopce. Krásné pohledy trošku kazí všudypřítomné větrné elektrárny, ale to je asi věc, se kterou se budeme muset smířit. Když jsem tu byl já, byly tu kromě mě jen dvě spící ženy v autě a jinak nikde nikdo, byla to oáza klidu a míru. Chvilku jsem seděl různě po vyhlídkách a kochal se prostorem, chvilku jsem se díval do očí Panně Marii a už dlouho jsem necítil takový klid jako tady.

433 km

31.3.2022

Vstávám do deštivého rána, jak jinak. Počítal jsem s tím, takže mi to náladu nezkazí a za zpěvu prší prší jen se leje se balím a oblékám do nepromoku. Dnes mám v plánu hory kousek od Porta s výhledy, vodopády a silnicemi k vyblbnutí. Uvidíme, jaké tam bude počasí - když to bude špatné, tak změním plány  a zamířím na jeden den do Porta, tam by mělo pršet jen dopoledne.
Vyrážím za bubnování deště do helmy a těším se na hory. Navigace mě vede po starých vesničkách, kde využívá každé zkratky, takže se občas dostanu na cesty, které bych čekal tak v 17. století. Úzké uličky dlážděné kostkami v prudkých kopcích mají svoje kouzlo. Teda když neprší a kostky nekloužou jako svině. V jedné uličce skoro neprojedu kvůli kufrům a mezi vysokými kamennými domy si připadám jako v nějakém hororu. Tady bych fotil jako o závod, ale pořád dokola sundávat pláštěnku na tankvaku a lovit v dešti telefon se mi chce čím dál míň, takže mám jen vzpomínky, které mi může vzít jen Alzheimer (což teda bude asi brzo).

Stoupám do hor a počasí je čím dál horší. K zimě, větru a dešti se ještě přidala nízká oblačnost, takže jedu v husté mlze. Teď jsem fakt rád, že mám navigaci, která mi ukazuje, kde je silnice a hlavně zatáčky, protože vidím tak 10m před sebe. Po přijetí na vyhlídku, kde vidím jen mlhu, zahajuji taktický ústup a realizaci plánu B. Jedu směr Porto.

Postupně se počasí lepší a před Portem přestává pršet úplně. Je krásné polojasno a dokonce i teplo jsem občas na sluníčku zaregistroval. Zarezervoval jsem si pokoj s dvorem a přístřeškem pro motorku a pádil do města. Přijel jsem celkem brzo, tak jsem při čekání na ubytování vysoušel, odvodňoval, odbahňoval a děkoval mojí holce, že šlape bez problémů.
Odpoledne jsem se vydal do města. V Portu už jsem byl, takže se nijak nezdržuju na známých místech, ale jdu asi 9 km procházkou ke konkrétnímu místu, které jsem náhodou našel někde na netu. Přesně kopíruju mraky, které zakrývají a potom zase odkryjí slunce, takže dokonale v jejich rytmu asi 100x za cestu oblékám a svlékám mikinu.
Samozřejmě nemůžu vynechat největší mňamku z Portugalska a dávám si postupně několik Pastéis de Nata. Tyhle silně návykové koláčky z listového těsta, plněné žloutkovým krémem, dostanete na každém rohu. Když jsou čerstvé, teplé a prodavač vám je ještě posype skořicí, tak je potřeba velkého ovládání, aby toho člověk nesežral celý tác.

Po asi 8,5 km dorážím do cíle a ony tam fakt jsou. Odstavené staré lokomotivy, patřičně obroušené zubem času. Když se blížím ke kolejím, vidím, že jsou hned vedle dělníci, kteří svařují nástavby na nové vagony. Mám trošku obavu, aby mě zase nevyhazovali, ale je jim to úplně šumák. Prolézám lokomotivy snad hodinu ze všech směrů, opaluju se rozvalený na kotli a hltám každou minutu tady strávenou. K lokomotivám se dá přijet v pohodě na motorce zadním vjezdem na nádraží, takže kdo by to chtěl vidět, klidně může s motorkou až na místo.

Jdu zpátky na nábřeží řeky, abych koupil nějaké minidárečky dětem a na hotel si potom už beru Uber. Myslím, že 13km pěšky je na jeden den tak akorát. Za 8 km cestu chce řidič € 8,5. To mi přijde hrozně málo, tak mu přihazuju ještě nějaké dýško navíc.

118km

1.4.2022

Ráno se konečně probouzím do prosluněného města. Trošku to kazí teplota 5 stupňů, ale hlavně že zase svítí sluníčko. Vyrážím na východ.

Jedu po silnici N 108 a tohle musím jen a jen doporučit. Krásná, zatáčkovitá silnice s kvalitním asfaltem svádí k jízdě mimo povolená pravidla. Nechávám se svést a zastavují mě až totálně zmrzlé ruce, takže jdu rád tankovat a trošku se ohřát při placení.

Cesta ubíhá a já jsem skoro zklamaný, že jsem na místě. Náhodou jsem našel fotku stezky Paiva walkways. Dnes mě hodně mrzí, že jsem si nenašel dopředu víc informací, kdybych to udělal, tak bych si stezku prošel určitě celou. Je to sice jen 8km stezka, ale je na ní několik hodně strmých stoupání a klesání, takže si člověk celkem mákne. Začíná na říčních plážích  Areinho a Espiunca a pokračuje po levém břehu řeky Paiva. Já se na stezku napojuju pod strmými schody do kopce, funím jak lokomotiva, ale pár lidí je na tom ještě hůř než já a to mě nabíjí optimismem, že bych tu nemusel dostat infarkt. Konečně je mi krásně teplo, dokonce i horko, a poprvé pozoruju něco, čemu se prý říká pot a objevuje se to hodně v horku.

Po vyšlápnutí asi milionu schodů vidím svůj hlavní cíl – nejdelší visutý most v Evropě, tohle bude maso. Pomalu se blížím k mostu a trošku mě přechází optimismus když vidím bránu s hlídači. Tam zjišťuju, že na most se dá vstoupit pouze ve skupinách s průvodcem a vstup je placený. To by nebyl problém, jenže lístky se musí koupit dopředu přes internet. Po rozhovoru s hlídačem, kdy jsem ho přemluvil, že když jsem sám, tak by mě pustil do nějaké skupiny, zkouším kupovat lístek. S hlídačovou pomocí se to celkem daří, jenže ouha, mám asi dva týdny novou kartu a nemám nikde uložené číslo. Dokonce ani v internet bankingu nemůžu najít celé číslo karty, které si spokojeně odpočívá v motorce, asi půl hodiny dolů tam a nekonečně minut zpátky nahoru. Su celkem zklamaný, ale co, aspoň mám důvod se vrátit, projít si celou stezku a podívat se na most.

Jdu teda vstříc novým zážitkům, směrem dolů k motorce. Dole pod schody si najednou všímám cedule, která upozorňuje na nutnost koupení lístků na most přes internet, takže asi evidentně nebudu jediný, kdo ke vstupu přišel bez lístků.
Mezitím se celkem oteplilo a já už nemusím na sobě mít 10 vrstev oblečení, což mi působí až dětinskou radost. Jedu směrem k přehradě Barragem do Varosa, kterou jsem zahlédl na nějaké fotce na internetu a hrozně si mi líbily schody, které vedou od vrcholu hráze až dolů. Užívám si cestu, po dlouhé době je teplo a i vítr se zmírnil na snesitelnou mez. Brouzdám po okreskách a hltám vesničky, pole, vinohrady a každý strom okolo. K přehradě vede krásná silnička přes kopec a najednou je to tu.

Ty schody jsou fakt úžasné. Bohužel je nahoře branka, to by mi až tak nevadilo, ale cedule, že jsou schody pod kamerou, už mě celkem odrazuje. Představa, že se tu hádám s nějakým policajtem, nebo někde vysvětluju, proč se motám někde, kde se to nemá, je silnější než touha po zážitku sejít po schodech dolů, tak to vzdávám. Dolů ale vede asfaltová stezka, tak jedu. Asi v půli cesty je vyhlídka na přehradu a okolí, ale na stezce jsou sloupy které brání autům jet dál dolů. Motorka není auto, takže sundávám kufry, abych se protáhnul, a jedu dál dolů v naději, že stezka vede až k úpatí hráze. Bohužel to tak není, stezka končí po pár desítkách metrů, tak se aspoň projdu po kamenech k vodě, až kam to jde.

Přejíždím kousek do Peso de Régua, kde by měly být na nádraží další vraky lokomotiv. Světe div se, jsou tam. Tady to není tak jednoduché jako v Portu, ale nikoho nezajímá jakýsi divný člověk, které jde přes všechny koleje a poskakuje po starých lokomotivách, takže mám klid. Vlakům vůbec nerozumím, vůbec netuším, co to tu je, jaké jsou to typy lokomotiv, jak jsou staré, jaký mají příběh nebo jakoukoliv další informaci, ale neskutečně se mi to líbí. Prolézám lokomotivy stejně jako v Portu ze všech stran a vracím se do dětských let čisté radosti.

Aby byla nějaká změna, teploměr zase bojkotuje pohodovou jízdu na motorce, tvrdohlavě ukazuje  číslo 4, a abych nezapomněl na zážitky, vrací se i vítr. Stejně ale zase stoupám na kopce, protože bych moc chtěl vidět jeden malý domeček.

Boulder house je mini dům, postavený mezi dvěma kameny na kopci nad vesnicí Pereira. Po příjezdu na místo mě ale čeká zklamání, dům z cesty není vidět a celý pozemek je oplocený. Na vratech je ale cedule s telefonním číslem a za branou vidím auto, tak za zeptání nic nedám, sundám helmu a jdu volat. Jak sundám helmu, tak se leknu jak hrom zvuku, které vydává blízká větrná elektrárna. Nikdy bych nevěřil, že ty listy můžou vydávat takový hluk.
Mám neuvěřitelné štěstí, telefon mi někdo zvedne, tak vysvětluju situaci a nevěřím svým uším. OK, moment, hned přijdu k vratům, paráda. Po chvilce přijde majitel, otevře mi bránu a jsem uvnitř. Dovoluje mi prohlédnout si celý dům že všech stran, jen nesmím dovnitř. Chce za to € 2,-. Tenhle dům je totiž jejich rodinná letní chata. Jeho předkové ji postavili ve 40. letech minulého století, takže dům není ani moc starý. Tehdy asi netušili, že jim za pár desítek let postaví za plotem větrníky, které jim tam budou řvát ve dne v noci, ale s tím se asi nedá nic udělat. Dům má neuvěřitelné kouzlo, moc mě mrzí, že se nemůžu podívat dovnitř, ale i z venku to stojí za to. Ptám se, jestli je tu pořád, nebo je to náhoda, že jsem tu na něj natrefil. Prostá náhoda a štěstí, včera přijel a dnes večer odjíždí, zase mi ten plánovač nahoře dopřál jednu radost navíc. Díky.

V noci má mrznout, takže jdu opět pod střechu, na tohle jsem už opravdu starý. Nacházím si kousek po cestě dům k pronájmu za krásnou cenu € 29,-. Po dnešní zkušenosti se rozhoduju, že si udělám tuning blasterů. Skoro celý den jsem měl zmrzlé ruce na kost a na konci dne jsem ani nemohl zmáčknout spojku, takže design stranou, účel světí prostředky.
Vyhrabu z kufrů dvě igelitky a díky noži, americké pásce a improvizaci se mění v krásné kryty, které by měli zabránit většině větru proniknout k prstům, doufám že to bude fungovat a vydrží to aspoň chvilku.
Zítra chci na sever a trošku se toulat po severním pobřeží Atlantiku směrem na východ, jak ale studuju předpovědi, mám z toho čím dál horší pocit. Po celém severním pobřeží hlásí sněžení na další tři dny, v oblasti, kde jsem, v noci mráz, ve Španělsku taky. Zpátky na jih Portugalska, kde má být trochu lépe, se mi už moc nechce. Po dvou pivech jsem zjistil, že moje mentální zdraví už je stejně celkem obnovené, a než se trápit zimou, tak prostě výlet zkrátím o tři dny a pojedu domů. Po cestě se ještě stavím v Biskajském zálivu na nějaká místa, tak se potoulám ještě tam. Největší starost mi dělají Pyreneje, kde hlásí sněžení každý den. To bude na motorce asi silný zážitek. Nakonec najdu okno v neděli dopoledne, kdy by sněžit nemělo, takže plán je zítra přejet Španělsko po okraji sněžení na severu, přespat pod Pyrenejemi a hned ráno přeskočit do Francie. Snad to klapne.

304km

2.4.2022

Ráno je krásné, slunečné a kurevsky studené. Teplota kolísá kolem 1-2 stupňů, které zhoršuje opět vítr, ke kterému začínám mít vyhraněný vztah. Nicméně se prodírám pomalu na východ. Nejhorší na této cestě byl vítr, který celou cestu vál ze severu, takže mně zleva. Občas je tak silný, že mi rve helmu z hlavy, takže mi podfukuje dovnitř, což je těžce otravné a nepříjemné, když to má člověk několik set kilometrů. Na každé benzínce do sebe lámu horký čaj a akumuluju teplo.
U města Soria pozoruju na severu temno jak z románu od Jiráska a děkuju za rozhodnutí jet delší, jižnější cestou, kousek na sever v horách to musí být zábava jak hrom. Volím ještě jednou delší cestu a místo na sever jedu dál na východ. I přesto chytím asi na 20km sněhovou vánici. Naštěstí prudký vítr nese sníh bokem a na silnici nezůstává nic, takže celkem v pohodě můžu jet. Po dalších pár desítkách kilometrů se vyjasňuje a já po hodně těžkém dnu dojíždím do Pamplony. Natankuju si na zítra, padám na hotel, strhávám ze sebe všechno a asi půl hodiny sedím ve sprše pod horkým proudem vody. Bavím se pozorováním bílých fleků na těle, lemovaných červenými pásy, jak postupně rozmrzám. Musím říct, že rozmrzání prstů na nohou je pozoruhodný proces, od necitlivosti přes mravenčení až k bolesti je to zážitek, který zanechá silnou vzpomínku.
Tento den jsem pasoval na svůj nejhorší den na motorce, jaký jsem zažil.

785 mrazivých km

3.4.2022

A máme tu rekord. Mínus tři s ledovou krustou na motorce jsem ještě neměl. Ale nefouká a to je hned veseleji. Hned ráno se balím, abych stihl přeskočit Pyreneje, než začne sněžit. Vyrazím na silnici a sleduju divný výraz protijedoucího řidiče v autě. Něco jako směs údivu a děsu, s výrazem PROČ v očích. No jo no, osel na motorce na náledí pod horami, co bych chtěl. Celá situace se vysvětluje už po pár desítkách metrů, když najíždím na kruhový objezd. Tak nějak jsem totiž jel v protisměru. Není to dvouproudovka, ale čtyř s širokým trávníkem mezi oběma proudy. OOPS, tímto se omlouvám, ještě že tam jel jen jeden…

Vzhůru nahoru na horu. Jedu opatrně, mám strach z náledí, protože večer pršelo a potom přišel mráz.

Cesta je ale pohodová a hlavně bezvětrná, takže mě i baví zastavovat a fotit. Proti mým obavám je všechno v naprostém pořádku a já v klidu přejíždím do Francie. Tady se opět vrací vítr (grrrrr) a já jedu na sever. Postupně se otepluje na 6 stupňů, žádná hitparáda to teda není, ale lepší než včera.
Odpoledne přijíždím k silnici D948, která spojuje pevninu s malým ostrůvkem a je zajímavá tím, že se po ní dá jet, jen když je odliv. Příliv ji 2x denně zaplaví a uzavře ji. Když přijedu, tak je zrovna odliv, takže se jdu projet po ní. V polovině to ale vzdávám, protože poryvy větru jsou tak silné, že mě několikrát skoro shodily z motorky, a já nehodlám riskovat, že bych se tu někde natáhnul. Udělám si pár fotek a řeším plán, co dál. Bohužel předpověď se zhoršila. Další den má být to samé plus déšť, kašlu na to a rozhoduju se, že pojedu domů a dotáhnu to zítra až do cíle.

Francie je protkána radary a povolená je jen 80km/h. Naprostá tragedie. Táhnu se pořád za auty, oči na stopkách jako nějaký hlemýžď, a jen když je přede mnou rovinka bez budky na kraji, tak předjíždím. Přede mnou je táhlé, přehledné údolí a já mám konečně možnost předjet 4 auta, za kterými se táhnu snad 10km. Takže plný, abych to stihnul, krásně je vezmu a jedu do kopce, kde na mě na horizontu už čeká přivítací výbor na motorkách. Ouvej, tohle není dobré. Jeden přede mnou, jeden za mnou, taktika dobrá, svádějí mě na parkoviště a už to jede.
Řidičák, techničák, lámané anglické dotazy a potom google překladač stvrzuje ortel. Na 80 jsem měl 133km/h, což je ve Francii na okamžité odebrání řidičáku a soud. Naštěstí zabírá moje obvyklá taktika sypání popele na hlavu, žádné vzpoury, sem tam nějaká prosba a hlavně pořád něco žvanit. Po obvyklé diskuzi odkud, kam, jak dlouho, kudy, počasí, atd. se borci smilovali a papíry mně vrátili. Do protokolu napsali 125km/h a ještě jedno hnusné číslo do kolonky €. To číslo bylo 90. Zabolí to, ale můžu jet dál, a to je pro mě to hlavní.

802km

4.4.2022

Dnešní ráno ukazuje, že se blýská na lepší časy, mínus jedna je výrazné zlepšení proti včerejšku. Vyrážím hned ráno, mám před sebou celkem dlouhou trasu, chci přijet až domů. Jestli si mám vybrat mrznout jeden den dlouho, nebo dva dny poloviční čas, volím první možnost. Zítra má navíc pršet po celé Evropě, kdežto dnes mi hrozí déšť jen na úseku od hranic ČR do Prahy a potom kousek po D1. Taky je ale možné, že se mi podaří tomu ujet, uvidíme. Cesta odsýpá, kolem Paříže se otepluje na krásných 7 a hlavně, celou dobu mám vítr v zádech. Tomu říkám luxus, hlavně aby nám to vydrželo. Moje touha bohužel naplněna nebyla, asi 100km před hranicemi ČR se dostávám do sněhové vánice, ale naštěstí opět vítr nese sníh pryč, takže silnice jsou v pohodě a vítr mám pořád v zádech. Postupně sněžit přestává a začíná až u Prahy. Při tankování na D1 působím trochu pozdvižení, když tankuju při vodorovně letícím sněhu ve vánici, ale je mi to fuk. Už jsem myšlenkami doma, jen přejet Vysočinu a mám to. Po Vysočině si užívám ráje, když se teplota zvedne z 1 na 4 stupně u Brna, jen už necítím nohy. Když kolem půl desáté doma parkuju, tak jdu jak kačena, nohy vůbec necítím a musím se opírat, abych se nerozplácl na zemi…
První věc, kterou doma udělám, je napuštění horké vany, kde strávím snad hodinu za postupného dopouštění horké vody, a potom už jen postel.

1550km

Závěr

Možná to vypadá, že podle popisu tenhle výlet moc nevyšel, ale opak je pravdou. Viděl jsem hodně zajímavých míst, otestoval ruku, zajezdil jsem si, pozametal svinčík v hlavě, potkal jsem fajn lidi, v pořádku se vrátil domů, všechno mi vyšlo přesně tak, jak jsem chtěl. Možná, kdyby bylo o 10 stupňů víc, tak by to byla větší pohoda, ale aspoň mám na co vzpomínat.
Portugalsko můžu vřele doporučit pro cestování stejně jako Španělsko. Krásné silnice s malým provozem mimo hlavní trasy, spousta míst k vidění, pohodoví lidé, moře, hory, olivové háje, lesy, prostě všechno, co člověk chce. Pro někoho je problém vzdálenost, ale to se dá dnes jednoduše řešit odvozem motorky do Španělska a tam doletět, člověk ušetří čas, riziko nehody, opotřebení motorky a finančně to vyjde více méně na stejno. Tuhle službu můžu doporučit a taky doporučuju hledat přepravce, dnes už je konkurence i v této oblasti a je zbytečné platit zbytečně víc peněz za stejnou službu.
Pokud by někdo chtěl souřadnice míst, kde jsem byl, můžu je poslat. Nicméně podle názvů by si je každý měl sám jednoduše dohledat.
Rozhodně se na Pyrenejský poloostrov ještě vrátím, je to kus velké země, poměrně málo svázané silniční šikanou známou z Francie, Itálie, Rakouska atd., a člověk se tu může cítit svobodně a volně. Takže zase někdy příště znovu. Doufám.

PS Po dohodě s adminem motorkari.cz a jeho souhlasem sem hodím ještě trošku hen téj sebepropagace. Díky kamarádovi jsem jako slepý k houslím přišel k vozíku na motorku, který samozřejmě nepotřebuju pořád, takže je možnost si ho půjčit. Mám taky další věci, třeba jako GPS tracker atd, které by mohli pomoct na cestách. Všechno najdete na mém webu, kde jsou třeba i fotky z mých dalších cest,o kterých jsem cestopisy nepsal... Takže kdo máte chuť, můžete se podívat tady

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE