klokocka_cerven



Březen, za kamna (nebo na motorku) vlezem

Po dlouhém téměř jednom roce zase jedu, jsem nervózní, motorka mě neposlouchá a vzteká se pode mnou v každé zatáčce. Jsem stáhnutý zimou, myšlenkami a nejistotou. Přesto mám rohlík na tváři a těším se na to, co přijde.

Kapitoly článku

Úvod

V červenci 2021 jsem předčasně ukončil sezónu a všechny plány jedním sednutím. Sedl jsem si na zem, bohužel jsem u toho měl zrovna na nohou kolečkové brusle a ruku instinktivně kolmo k zemi. Jak jsem slyšel to „křup“ v levé ruce a uviděl jsem zápěstí ve tvaru blesku, tak jsem věděl, že mám asi problém. No nic, naděje umírá poslední. Jedeme s přítelkyní, která je bledší a ustaranější než já, na pohotovost, kde si udělám fotky ruky jako by byla trestanec - ze všech směrů, jen metr za ní chybí. Verdikt je bohužel jasný, zápěstí už není jeden kus, ale několik malých kousků, které se vydaly na svou vlastní cestu rukou. Po nějakém starověkém mučení, tahání a rovnání mi doktor sděluje že mám šanci 50:50, že to buď sroste, nebo se to pohne a jdu pod nůž. Na moje argumenty, že v září jedu na motorce do Maroka a do té doby to musí být ok, reagoval jako na scénku Lábuse s Kaiserem, fakt se bavil. Po týdnu se jeví RTG dobře a naděje stoupají. Šmahem mi je ale sebere za dva týdny další kontrola, kde páni doktoři zjistí, že kosti se rozhodly srůst jaksi o 1cm vedle než byla jejich původní poloha a jdu pod nůž. Prý to bude pohoda, znovu to zlomí, srovnají, sešroubují a je to. Slíbil jsem, že přinesu z domu nějaké šroubky, aby to bylo pro pojišťovnu levnější, a jsme domluveni. Ještě že jsem to prospal. Výsledkem je plotna s osmi šrouby, které jsou symbolickými hřebíky do rakve mačkání spojky v této sezóně. Přeju vám všem hezké projížďky, parchanti jedni zdraví.

Na jaře je ruka celkem v pohodě. Sice mám omezený pohyb prstů a zápěstí, ale spojku mačkám jak o život. Motorky na mě každý večer volají z garáže brm brm, navíc se v práci nakupily nějaké problémy, tak jsem sám sebe přesvědčil, že bych se taky mohl na všechno vy… a jet se někam uklidnit. Složitě jsem našel termín, mám max 13 dnů, a začal hledat kam. Na konci března jsou možnosti dost omezené, tak jsem nakonec po desítkách variant, směrů a úvah vymyslel tento scénář.

Nechám si odvézt motorku do Malagy, přiletím tam za ní, pojezdím si Španělsko, Portugalsko a po ose přijedu domů. Převozem ušetřím 3 dny tranzitu, navíc cena převozu vyjde na stejné peníze jako tranzit, takže není co řešit. Domlouvám se s Pavlem Eflerem (MOTOGBOX) na detailech a přivezu mu motorku na místo odvozu. Nechávám si motorku převážet poprvé, takže su nervózní jak prvnička, nemám připevněné oblečení a boty na motorce, tak to všechno nějak zmuchlám na sedačku, přetáhnu kurtnou a doufám, že se v Malaze setkám se vším, co jsem tady opustil.

26.3.2022

2.30 ráno, budík zvoní, ale já byl stejně nervozitou vzhůru už dřív. Dospím se v letadle. Ve tři ráno mě nabírá obětavý kamarád Robin, který mě odveze do Vídně na letiště. Na letišti jsou fronty, jako by dostali zrovna banány, a celkem dost času prostojím při čekání na kontroly. Mám s sebou jen baťůžek, takže jsem bezproblémový pasažér a proplouvám bez komplikací k letadlu. V letadle brzo usínám a doháním spánkový deficit z noci.
Probouzí mě jasný a důrazný hlas letušky, která má konflikt s jedním pasažérem. Po chvilce hádání se pasažér uklidňuje a máme po komediální vsuvce. Ještě že to nebyl nějaký matla, kvůli kterému by se musela dělat nějaká extrémní opatření…
Po přistání v Malaze zjišťuju, že už nejsem bezproblémový pasažér. Potíže nastanou při kontrole vstupního formuláře, kde jsem vyplnil jen tranzitní verzi, protože na pobytové chtěli vědět kde budu bydlet a položka „stan“ tam nebyla. Jenže to se nelíbí kontrolorům, protože při tranzitu nesmím opustit letiště. Takže mě vedou kamsi stranou. Myslel jsem, že budu klečet za trest v rohu na hrachu, ale stačí jim, když se jim vyzpovídám u jiné kontroly, a vykopnou mě z letiště.
Beru si taxi a jedu na smluvenou adresu, kde by měla být motorka. Tu už vidím ze silnice, tak mi srdce poskočí radostí a spadne ze mě nervozita. Je sobota, takže motorku mám připravenou před moto prodejnou DE MOTO. Juan mi předává klíče, já se můžu převléct a vyrazit. Ještě se stavím natankovat, při tom mi skoro padá motorka na zem, ale naštěstí si netrhnu ostudu a jedu.

Dnes mám v plánu jen udělat si výlet na nejjižnější bod Evropy a potom se vrátit zpátky nad Malagu, kde mám na zítra koupené lístky na procházku kaňonem Caminito del Rey hned na 9 ráno, takže chci spát co nejblíž.

Po dlouhém téměř jednom roce zase jedu, jsem nervózní, motorka mě neposlouchá a vzteká se pode mnou v každé zatáčce. Jsem stáhnutý zimou, myšlenkami a nejistotou. Přesto mám rohlík na tváři a těším se na to, co přijde. V navigaci zakazuju dálnice a projíždím kolem pobřeží moře na jihozápad.
K městečku Tarifa, kde je nejjižnější bod pevninské Evropy, vede krásná, zatáčkovitá silnice, kterou si ale moc neužiju, protože si pořád nejsem za řídítky jistý, a taky jsou takové poryvy větru, že mě to občas skoro shodí z motorky. Po projetí Tarifou jedu k místu, kde se potkává Atlantický oceán se Středozemním mořem. Zastavuju až před značkou zákaz vjezdu a jdu se projít k pevnosti. Bohužel silný ledový vítr po pár minutách říká jasně mé holé lebce, že tohle na dlouhou procházku nebude. Čepici nemůžu najít a už mě regulérně od toho větru bolí hlava. No nic, však tu nejsem naposled, dávám si rychle helmu a užívám si uvnitř bezvětří.
Vyrážím zpátky na Malagu a tentokrát si už silnici opravdu užívám, vítr je většinou v zádech, s motorkou už su kamarád a všechno jde jako na drátkách. Postupně se otepluje až na 20 stupňů a je mi krásně. Teplo, zatáčky, slabý víkendový provoz, no hned první den pračka v hlavě začíná odstraňovat fleky života pryč.

Teplá idylka dlouho nevydržela, po odbočení od moře do hor vjíždím do temna a dostanu první spršku. Věřím ale, že jak přejedu kopce, tak to bude lepší, což se potvrzuje a já rychle osychám za jízdy. Jedu po silnici A 355 a můžu ji vřele doporučit, tuhle silnici musel plánovat nějaký motorkář.
Vzhledem k tomu, že se v noci mění čas, pořád fouká silný vítr, já mám na 9 hod. koupené lístky na Caminito del Rey, ke kterému je 2,7km pěšky cesta jen k pokladnám a já ani pořádně nevím kudy, se rozhoduju, že dnes přespím pod střechou. Našel jsem si hotel kousek od stezky ve vesnici Ardales, kam přijíždím už kolem 15.30.
Po ubytování vyrážím na protější kopec ve vesnici, kde je zřícenina hradu Ardales. Bohužel na zříceninu jsem se nedostal, protože okolo jsou domy a nenašel jsem cestu, jak se dostat až nahoru. Po cestě zpátky se stavuju ve starém kostele, kde dostanu od správce výklad o historii. Na konci výkladu mi naznačuje, že bych mohl hodit nějaké Euro do kasičky, já mám ale s sebou jen českou peněženku, tak mu s omluvami dávám aspoň 20 Kč minci na památku.

312 km

27.3.2022

Vstávám za úplné tmy. Ve Španělsku je stejný čas jako v ČR, jenže jsem o 3.000km dál na západ, navíc se posunul čas na letní a díky tomu slunce vychází až kolem 8,30 hod. Jsem celkem rád, že jsem si vzal ubytování, balit se v totální tmě někde zalezlý na louce nepatří k mým oblíbeným zážitkům. Tady mám pohodu a světlo, takže se v klidu balím a za úplné tmy v 7.30 vyrážím k teoretickému startu na stezku Caminito del Rey, který jsem našel na netu.
Caminito del Rey (Královská cesta), v minulosti nazývaná stezkou smrti, byla uzavřena v roce 2001 po několika úmrtích turistů. Po rekonstrukci byla znovu otevřena v roce 2015 a dnes je zcela bezpečná, vhodná klidně i na procházku s dětmi. Trasa je jednosměrná, jde se od severu k jihu, směrem od přehrady k vesnici El Chorro.
Začátky stezky jsou dva, jeden má 1,9km k pokladně, druhý má 2,7km. Já si volím delší trasu hlavně z toho důvodu, že tady by měla být hospoda jako orientační bod. Hospodu El Kiosko jsem našel úplně v pohodě a začal se připravovat na výšlap. V hospodě jsem se domluvil, že si tam můžu schovat boty z motorky, dávám je do skladu, přeparkovávám podle pokynů na lepší místo pro motorky, oblékám se a vyrážím. Stezka začíná tunelem hned vedle El Kiosko a je to příjemná, nenáročná stezka lesem, která klesá k řece a po přibližně 2,5km mě přivede ke vstupu samotného Caminito del Rey. Jsem tu v 8.40, takže krásně všechno stíhám a zase ze mě spadla nervozita, aby se něco nepokazilo.
Stezka jde projít buď individuálně, nebo ve skupině s průvodcem. Průvodce je úplně zbytečný a já volím individuální cestu. Lístky jsou potřeba koupit dopředu přes internet, protože vstup na stezku je regulovaný.
U vchodu jsou celé skupině zkontrolovány vstupenky, nafasujeme helmy a síťky na vlasy pod helmu a můžeme vyrazit. Skupina se rychle roztrhá, takže už po pár stovkách metrů jsem na stezce sám, což je přesně to, co chci.

Radši bych měl starou verzi stezky, která přirozeně třídila turisty na nezodpovědné voly bez pudu sebezáchovy, kteří padali dolů, a normální lidi, kteří neměli problém. Ale musím říct, že i nová verze, na které by mohl dojít k úrazu jen totální blb, má něco do sebe. Chodníky jsou přilepené na kolmé skále s propastí na jedné straně a vysokým skalním masivem po straně druhé. Dechberoucí výhledy mi testují limitní ohebnost krční páteře a já si můžu hlavu vykroutit a oči vykoukat. Jediná kaňka na kráse je neskutečný vítr, který mi několikrát skoro vyrval telefon z ruky a moje fotky skoro skončily na dně kaňonu v řece.

Nevím, jestli se mi to tak líbilo, že jsem nevnímal čas, nebo je stezka kratší, než je avizovaná vzdálenost, ale najednou jsem na jejím konci. Zpátky na start jezdí kyvadlová doprava, takže nasedám na autobus, který mě zaveze zpátky k El Kiosko.
Tady už je parkoviště plné a hospoda taky. Při balení se bavím se dvěma Poláky, kteří jedou stejně jako já do Portugalska. Celkem se divím hlavně týpkovi na stejné Africe, jako mám já, ale jede bez kufrů, jen s malým vakem na zadním sedle. Oblečenou má jen mikinu a je plný optimismu. Asi bych zdechl zimou, ale já už su starý a evidentně ne tak zocelený jako mladí Poláci.

Vzhledem k tomu, že v úterý má pršet, mám v plánu vrátit se kousek zpátky na východ, strávím ještě dva dny ve Španělsku a deštivý den využiju na tranzit do Portugalska. Můj plán je napojit se na jednu sekci TET v Andalusii, která se mi podle fotek moc líbila, a provést test mého zápěstí, jak se bude chovat mimo silnice. Na silnicích zatím drží, tak uvidíme…. Samozřejmě v kontextu mé těžké motorky, nejistoty, co bude se zápěstím, a toho, že jsem sám, bez možnosti dalšího páru rukou na pomoc, se nehodlám pouštět do žádného těžkého terénu. Pokud bude přede mnou nějaký úsek, který vyhodnotím jako pro mě moc riskantní, vrátím se na silnici a kousek objedu.

Vyrážím tedy směr Granada, za kterou se chci napojit na TET, sice se mi nedaří zprovoznit trasu v navigaci, ale aspoň se mi tam zobrazuje, tak se prostě budu dívat, kudy tudy do Bavorova.
Po napojení na TET, se kterou nemám žádnou zkušenost, su sám zvědavý, co mě čeká. Zpočátku jedu asfaltkou mezi vesnicemi, brzo se ale cesta mění na polňačku, která se line mezi kopci a olivovými sady. Občas sice přejedu odbočku, protože se kochám okolím, ale to mi ani nevadí, protože vidím aspoň víc hezkého venkova. Sem tam taky musím objet nějakou zavřenou závoru, což asi není úplně v pořádku, ale zákaz tu není a spoléhám na to, že když jen pojedu po cestě a nebudu dělat nějakou neplechu, tak se vymluvím z potencionálních problémů.
Bohužel asi po 25km mám před sebou nepříjemnou překážku v podobě prudkého, asi 100 m dlouhého výjezdu, na který bych si troufl, pokud by bylo sucho. Tady je ale blátivo a před sebou vidím jen stopy špalků v blátu na cestě. Zkouším jen tak ze srandy jít pěšky do kopce, ale po pár metrech ležím jak široký tak dlouhý, jak mi v prudkém kopci podjely nohy na blátu. Vůbec se mi nechce riskovat, že s sebou máznu v půlce kopce a sjedu po blátu až dolů, tak to vzdávám, vracím se asi 5km zpátky a objíždím tenhle úsek po silnici.
Po asi 20 km se zase vracím mimo silnice a užívám si lehké polňačky s občasnou komplikací v podobě zmizení cesty, psů, co mě občas zdraví, zavřených závor, rozježděných kaluží atd., které mi ale jen zvyšují hladinu nějakého toho bordelu v krvi, který dělá tak dobře….
Cesta se postupně mění z polňačky na šotolinu, z šotoliny na vyšlapaný chodník, potom kozí stezku až po vyjeté koryto s různým klesáním a stoupáním. Zatím to celkem jde, ale když přijedu na křižovatku ve tvaru T, kde trasa vede zarostlou stezkou do houští vpravo a stejně tak vlevo, ale vidím v dálce domy, rozhoduju se tuhle trasu ukončit a vrátit se do civilizace. Představa, jak někde v houští lovím motorku s mým zápěstím z křoví, mě celkem vrátí zpátky na zem. Kdybych nebyl sám, tak bychom asi pokračovali, ale….
Objíždím zase kus trasy po silnici a vracím se zpátky po asi 30 km poté, co jsem objel hory. Další úsek střídá pohodové šotoliny se střední obtížností, což je přesně to, co mi vyhovuje a to, co hledám. Tohle jsem si užil na 100%.

Poměrně brzo jsem si našel krásný plácek s výhledem, pomalu postavil stan, rozložil židličku a hleděl jsem na panorama hor, na jedné straně se zasněženými vrcholy, na druhé straně se zelenými poli a uprostřed se západem slunce. No kýč jak hrom, ale na uklidnění paráda, chyběla jen sedmička vína, jinak to bylo dokonalé.

224 km

28.3.2022

Noc už tak dokonalá není, ráno je 7 stupňů a já zjišťuju, že jak stárnu, tak tohle snáším čím dál hůř. Aspoň že se uklidnil vítr. Ráno nikam nespěchám, rozednívá se pozdě a já se nikam nebudu honit. Kam dojedu, tam dojedu. Dnes chci pokračovat v TET dál na východ, kde bych se měl dostat do hor a potom se pomalu přiblížit k Portugalsku na západ, tak abych zítra v dešti přejel co nejdál.
Celkem nepříjemně mě bolí ruka, asi po včerejším trošku náročnějším off cestování po kozích stezkách, snad se to spraví během dne.
Pomalu se balím, kochám se východem slunce, kvůli kterému člověk nemusí vstávat v 5 ráno, ale musí na něj čekat až do 8.15, a to se mi stejně ještě pořád z vyhřátého klobouku vůbec nechce.
Vyrážím až kolem 10 hod., když se už oteplilo na krásných 8 st. A zase si užívám TET, dokud mě ovšem nezastaví zavřená brána, která nejen že nejde objet, ale navíc je tam značka zákaz vjezdu. To bych asi neriskoval, ani kdyby objet šla. Najdu se další bod asi za 20 km, kde se opět napojím a zase si můžu hlavu vykroutit po španělském venkovu.
Trošku mě znervózňuje, že pořád nevidím stoupání do očekávaných hor. Vždycky když přejedu kopec, je přede mnou údolí a další kopec. Taky mě moc nebaví brodění v rozježděném blátu od traktorů. Nejsu moc bahňák, spíš mě baví šotoliny s výškama a panoramaty kolem mě.
Po asi 35km, kdy opět vyjedu na kopec a přede mnou se objeví nížina, kam až oko dohlédne, ztratím trpělivost a rozhoduju se nepokračovat dál na východ, ale otočit to směrem k Portugalsku.
Po cestě mám v plánu podívat se na Pico Veleta, kde by měla být nejvyšší asfaltka v Evropě. Cestu mi trošku komplikuje zákaz na silnici A-4030, ale objíždět ji by znamenalo poměrně velkou zajížďku, tak to risknu a jedu dál. Postupně předjíždím pár cyklistů, což považuju za dobré znamení, kde projedou oni, mohl bych i já. V protisměru potkávám nějaké pomalované auto s majáky na střeše, které poté, co jsme se minuli, brzdí, takže já přidávám a doufám, že nebudu až tak zajímavý, aby se vydávali za mnou.

Jakmile se napojím na A-395, jsem hned klidnější a už se jen soustředím na jízdu k vrcholu. Postupně se objevuje sníh a zastavuje mě až závora, odkud je silnice dál už neupravovaná. Navíc mi nějaký domorodec gestikuluje jako při navádění letadel a já si až při návratu všímám zákazové značky…

Cestu zpátky volím legální A-395, která je na vyblbnutí dokonalá, široká, zatáčkovitá s kvalitním asfaltem, přesně tak. jak to má být. Ubírám se na západ a po cestě se chci stavit ještě v jedné zajímavé vesnici. Postupně se zvedá prudký boční vítr, který v kombinaci s teplotou 14 st. moc pohody nepřidá a já se moc těším, až konečně zastavím a trochu se zahřeju.
Vesnice Setenil je schovaná mezi skalami, takže je tam krásně teploučko a bezvětří, hurá. Ignoruju zákazy a jedu až do samého centra vesnice. Parkuju na místě s ostatními motorkami místních a jdu se projít po vesnici.

Hodně ulic je postavených tak, že zadní stěny domů tvoří skály a domy jsou tak spojené se skalami v jeden kus. Po cestě narážím na jeden dům, kde se dá za € 2,- jít dál a prohlédnout si jej zevnitř. Bodrý stařík pořád něco mele španělsky a nakonec chápe, že u sebe nemám peněženku s eury, jen s korunami, přesto mě ale zve dál a já se můžu podívat po jeho mini skálodomečku. Prostory jsou stísněné, ale pro jednoho člověka víc než dostačující. Skalní stěny vyvolávají zvláštní pocit, ale přesto je dům útulný.  Vracím se k motorce, beru peněženku s eury a vracím se ke staříkovi zaplatit, jako úroky a poděkování za prohlídku i bez peněz mu dávám minilahvičku s ořechovkou, které s sebou vozím pro podobné příležitosti.

Je čas posunout se dál na západ a najít si nějakou střechu nad hlavou, protože v noci začne pršet a bude zítra celý den. Opět se potýkám s větrem a zimou, ale kolem 18 hod jsem u cíle. Motorka je pod střechou, já taky, čepované pivo tu mají, takže su spokojený. Při pivu sleduju mimochodem zprávy, kde je v hlavní roli vítr a škody, které napáchal v této oblasti.

434 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (14x):


TOPlist