reline_unor



Výlet na Balt

Čtyřdenní výlet k polskému Baltu.

Kapitoly článku

    Svátek 5.7. vychází na pátek, volno se protáhne do pondělí - na čtyři dny už by se někam dalo vyrazit. Po chvíli rozmýšlení nad mapou Evropy padá volba na sever Polska, kde bych rád navštívil Gdaňsk, kanál u Elblagu, kde se lodě namísto komorování převážejí po kolejích a pískové duny u městečka Leba. A když zbyde čas, tak třeba i něco po cestě…

    Den před odjezdem ještě sháním papírovou mapu, ve které si večer značím města, přes která pojedu, nakládám věci na motorku, namažu řetěz a nastavuju budík na pět hodin.

5.7.2019

    Vstávám v šest, sním rychlou snídani a líně se soukám do motohadrů. I když vyjíždím s hodinovým zpožděním, je znát sváteční provoz a v klidu projíždím po okreskách přes Mělník do Mladé Boleslavi, dále po dálnici do Liberce a do Polska.

    Vítá mě šedivá Bogatynia s obrovskou uhelnou elektrárnou, odkud pokračuju do Zgorzelce, kde nadávám do helmy na polského řidiče, který mi nedává přednost, a kterému se na poslední chvíli vyhýbám. Ne, pardon, německá SPZ a uvnitř starého Pola starší pán, zřejmě jedoucí na levnější nákup přes čáru. Později se ukazuje, že obavy z Poláků za volantem byly zbytečné a ačkoli si s rychlostmi moc hlavu nedělají (obecně +20km/h včetně obcí), jezdí pohodově a bezpečně. Jen v kolonách nejsou na motorky moc zvyklí a nenechávají uličku na průjezd.

    Po chvíli jízdy po neplacené dálnici A4 odbočuju na sever na Zielenou Góru. Před polednem přijíždím do Swiebodzina, kde je největší socha Krista na světě. Prohlídka sochy musí ale chvíli počkat, mám dojezd 1km a tak nejprve doklouzávám k benzínce, která je hned vedle. Na parkovišti pod sochou se potkávám s kamarádem Radkem, který tak dlouho plánoval nákup motorky, až se na tuhle cestu vydal autem. Socha samotná je monumentální, ale v okolí nic moc není, výhled z jejího podstavce je na obchodní zónu a tak se po chvíli vracím na dálnici, směr Gorzów Wielkopolski, kde schytávám první déšť. Následuje cesta po silnici 22 na severovýchod.

    Okolo půl sedmé přijíždím do Malborku, kde se potkáváme podruhé (nemá smysl jet za sebou, máme naplánované jen jednotlivé zastávky v cílovým místech). Parkuju motorku a jdeme na prohlídku hradu. Hodinu před zavíračkou je vstup vtipných 7 PLN a hrad je navíc skoro prázdný, bez davů turistů.

    Po prohlídce se shodujeme, že první nocleh dáme v penzionu, přecejen po 730 kilometrech je sprcha celkem fajn. Hledáme přes Airbnb a Booking, nakonec nám ale v jednom obsazeném dávají tip na sousední penzion, který má volno. Večer jdeme na pivo do otevřené zahrádky, kde mají spoustu druhů k ochutnávání…

6.7.2019

    Po vydatné snídani vyrážíme kousek od Elblagu, prohlédnout si kanály, kde převýšení překonávají lodě po kolejích. Je to soustava celkem pěti kaskád (navštívili jsme dvě, Buzcyniec a Katy), která dosahuje celkové výšky skoro sto metrů na necelých deseti kilometrech. Pohon těchto “lanovek” zajišťuje spád vody a přeprava je překvapivě rychlá. Kanál je starý přes 150 let a je to světový unikát, který stojí za návštěvu.

    Projíždím rovnou krajinou plnou zavlažovacích kanálů do Gdaňsku. Po cestě chytám pořádnou sprchu, tak v Gdaňsku nechávám bundu rozloženou na zaparkované motorce, aby trochu proschla. Město samotné je úžasné - spoustu krásných domů, restaurací… V jedné z nich si dáváme rybu a zapíjíme ji pivem, je mi jasné, že tady pár hodin budeme. Naproti z ostrova Olowianka zní hudební festival a atmosféra je dokonalá. Jdeme se tam podívat, vstup je zdarma, jen securiťáci každého důkladně prohlížejí a moje chrániče na kalhotech se jim zdály zvlášť podezřelé. Po chvilce relaxu ještě prohlídka vyřazené nákladní lodi Soldek a nákup piva na večer.

    Procházíme hlavní ulicí s krásnými opravenými domy ke katedrále, když najednou nahoře zase otevírají kohoutek. Ne kohoutek, hasičskou hadici. Sakra, bunda na motorce, všechno je během minuty zase úplně mokré. Schováváme se v průchodu, kde hraje skupina trumpetistů. Házíme jim do klobouku a po dešti vyrážíme dál s přesvědčením, že do Gdaňsku se určitě někdy vrátím.

    Projíždím Gdyní, která není moc moto-friendly (na hlavní ulici zákaz vjezdu motorek, po promenádě zákaz vjezdu úplně), tak se jen otáčím u moře, kde je moje motorka poprvé a pokračuju na sever na poloostrov Hel, kde plánujeme nocleh. Sraz máme na benzínce na začátku poloostrova s tím, že pojedeme kosou za sebou a budeme hledat vhodné místo na spaní. Původní myšlenka vjet někde do lesa na sever od cesty a přespat na kraji pláže bere za své. Podél silnice vede trať a přejezdy jsou jen pro pěší a cyklisty. Na motorce bych to asi nějak zvládl, ale Radek v autě ne. Na druhé straně je zase cyklostezka a kempy plné karavanů. U obce Jurata, asi ve třech čtvrtinách Helu, si všímám odbočky do lesa, kde je trať dál od silnice a kde by se dalo přespat. Je to k pláži sice asi půl kilometru, ale je už skoro tma a dál se nám hledat nechce. Stavím motorku na stojan, který se po chvíli zapichuje do země a bum. No nic, opřu jí raději o strom. Pijeme pivo na pláži, večeříme nakládané rybičky a trochu lituju, že jsem si nevzal z motorky ručník. Tohle byl jediný okamžik, kdy nefoukal vítr a dalo by se vlézt do moře a taky z něj alespoň trochu komfortně vylézt (voda cca 20, vzduch 15 stupňů). Vracíme se k místu bivaku, vážu hamaku mezi dva stromy hned vedle motorky. Přetahuju si mikinu přes hlavu, aby mě nebudilo světlo a s myšlenkou, že jsem se v tom moři měl asi opravdu raději umýt usínám…

7.7.2019

    Ráno vstáváme okolo sedmé, balíme tábor a jedeme na špičku poloostrova, která je protkaná stezkami a pozůstatky opevnění z druhé světové války. Fouká ledový vítr, tak zkoušíme “sezonowu kawiarenku na plazy na Cyplu Helskim” a je kupodivu otevřeno. Akorát neberou karty a skoro všechny drobné jsem dal včera trumpetistům. Vyhrabu po kapsách 10 PLN a srkáme jedno kafe napůl. Mezi ruinami opevnění se pasou srnky, které nejsou vůbec plaché. Nevím jestli je to vzteklinou, nebo flegmatismem. Projíždíme kolem vojenského přístavu k vrakům polských torpédoborců Wicher a Grom. U přístavu jsou cedule zakazující létaním dronem, což mě trochu mrzí, na druhou stranu je stejně takový vítr, že bych ho možná utopil.

    Projíždíme Helem zpět, přes Jastrzebiu Góru, což je nechutně turistické místo plné stánků s blbostma a spoustou lidí. Za tuhle myšlenku schytávám další sprchu a pokračuju dál na západ do Leby. Po cestě mi volá Radek, že stojí na parkovišti v Rabce u přírodního parku a ať někde vyberu hotovost, protože neberou karty. Zajíždím do Leby a všechny bankomaty mi nutí minimálně 800 PLN. Asi až po půlhodině necházím nějaký normální, kde se dá vybrat i méně. Leba je plná turistických atrakcí, jako muzeum voskových figurín, automatů na plyšáky, půjčoven poníků a elektrokoloběžek a tak rychle prchám směrem k přírodní rezervaci.

    Slowinský národní park je obrovský a k dunám je to od parkoviště asi pět kilometrů. Bereme si elektrobus, který je úplně prázdný a chytře si sedáme až dozadu. Na lesní cestě je náprava s listovými pružinami super zážitek. Vystupujeme na duny, které jsou impozantní. Něco takového bych u Baltu nečekal. Po chvíli dokonce vychází slunce a rozzáří světlý písek, který větrem od moře postupuje stále blíž k lesu a zasypává ho. Duny se údajně pohybují průměrně o pět metrů za rok.

    Odpoledne si ještě dáváme grilovanou rybu a Radek vyráží přes Štětín a Berlín domů, kam doráží někdy kolem půlnoci. Já jedu v klidu ke Štětínu, kde u vesnice Kolbacz nacházím nocleh na louce mezi dvěma topoly. Večer tu proběhne stádo divokých prasat, jinak je božský klid.

8.7.2019

    Zima. Neskutečná zima a vítr. Takové jsou pocity z rána. Rychle balím spaní a jedu se podívat do Štětína. Město mě moc nenadchlo, tak se stáčím dolů, podél hranic s Německem. Zastavuji se u Křivého lesa, což je několik desítek zvláštně rostlých borovic u obce Nowe Czarnowo. Pokud je to při cestě, je to zajímavé, ale zas nic o čem by se muselo psát domů a stálo by za větší zajížďku.

    Projíždím okreskami přes Kostrzyn a Frankfurt nad Odrou. Jet Německem mě ale nějak nebavilo, za ty tři dny jsem si odvykl hlídat si rychlost, tak se vracím do Polska a jedu ještě na Zielenu Góru a Przewoz. Po cestě opět parádní déšť, jednou se schovávám na benzínce s párkem v rohlíku, podruhé na dřevěném odpočívadle. Těch je mimochodem po celém Polsku docela hodně, většinou je to dřevěná ohrádka s několika zastřešenými lavičkami, kam se dá celkem pohodlně schovat i motorka a přečkat nejhorší.

    Ještě před hranicemi stavím u obchodu nakoupit nakládané ryby. Přichází prodejce všeho, na kterého kroutím hlavou, že kazetu nožů na motorce opravdu nepovezu. Nabízí mi voňavku, což na jednu stranu chápu, ale také odmítám. Následuje cesta podél Nisy tvořící německo - polskou hranici a přes Liberec domů…

Závěrem

    Sever Polska je zajímavý kus Evropy, který má co nabídnout. I bez znalosti Polštiny se v pohodě domluvíte, lidé jsou vstřícní a cesty až na drobné vyjímky kvalitní. Celkem jsem najel 2051km, kromě hledání noclehů čistě po silnicích.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (27x):
Motokatalog.cz


TOPlist