Německo – Dánsko – Švédsko – Litva – Lotyšsko – Polsko, nakonec z toho vyšlo jenom Polsko.

5. den Gniezno – Dzierzoniów, najeto 255 km (4.8.2020)

Původní předpověď zněla, že by dnes nemělo pršet, pohled z okna říká něco jiného. Ale co, nejsme žádní solární motorkáři, nasazujeme nepromoky a vyrážíme. Dnešní celá cesta bude ve znamení deště.

Chceme na druhý pokus dobýt Wroclaw, tak uvidíme, jestli se to povede. První zastávka je po 56 km v Jarocinu,  kde se mají nacházet ruiny kostela. Přijedeme na místo a zjišťujeme, že se opravdu jedná o ruiny kostela. Má prosklené zastřešení a v současné době je v rekonstrukci, tudíž uděláme pár fotek a pokračujeme dál. Mám tak trochu obavy z dopravy ve Wroclawi. Do Wroclawi přijíždíme asi kolem 13:00 hod. Minule jsme měli problém, že ve vedru se sekl telefon s navigací a my jsme pořád kroužili kolem centra a nemohli se dostat na náměstí k radnici. Letos vedro není (prší), místo telefonu používám TomTom,tak věřím, že vše dobře dopadne. Kupodivu ani není velký provoz. Jsme na stejné silnici centrem jako minule, navigace ukazuje odboč vlevo, dopravní značka odbočení vlevo zakazuje. Na další křižovatce se situace opakuje, ani na jedné nebyl odbočovací pruh vlevo a ani nikdo z místních takto neodbočuje. Volím tedy taktiku, že odbočím vpravo, někde se tam otočím a pak přejedu křižovatku křižně. Ejhle, vybral jsem si jednosměrku, nevadí, udělám si okruh kolem bloku, hmm… zrovna kolem prokuratury. Nakonec se mi to povede a dostanu se do centra města. Mají tady vyhrazené parkoviště pro motocykly a aby tam nestála auta, mají tam ozdobné sloupky zabraňující jejich vjetí na parkoviště. Zaparkuji, sesedáme a tak

jak jsme, v nepromocích a přilbách si jdeme prohlédnout centrum Wroclawi. Působili jsme tam asi trochu směšně, jistý senior o francouzských holích měl výraz, jako kdyby viděl Gagarina, mladí se zase tvářili, jako kdyby se tam natáčelo jakési scifi. Ale nám to nevadilo, prohlédli jsme si centrum, vybrali nějaké zloté a vrátili se k motorce. Odjezd byl také zajímavý, navigace mne vede správným směrem k silnici, po které mám vyjet ven, jenže na křižovatce opět ta značka, zákaz odbočení vlevo…. Co s tím, říkám (asi nahlas), že bych to tady zkusil šmiknout vlevo? Batůžek mi odpovídá (fakt jsem to řekl nahlas), když přejedou tahle auta, tak to asi stihneš. Stojím, rozhlížím se, čekám, až projede auto zleva. Řidič zastavuje a ukazuje mi rukou, abych jel a naznačuje i že ví, kterým směrem chci jet. Poděkuji a odbočím tedy vlevo, dostávám se na cestu z města. Jenže mezitím provoz jaksi zhoustl, pohled na hodiny mi napoví proč. Konec pracovní doby a všichni spěchají domů. Asi dvakrát se špatně řadím do odbočovacího pruhu, dávám znamení, měním směr a polští řidiči přibrzdí, pustí mě a nikdo na mě zběsile netroubí

. Uff, konečně jsme z Wroclawi pryč. Do dnešního cíle nám zbývá ještě 64 km. Po cestě mám ještě jednu zastávku, Sobótka a výšlap na Wieźyca Bismarck, což je asi 36 km od Wroclawi. Od parkoviště je to asi 800 metrů k rozhledně, začíná přestávat pršet, respektive neprší tolik. Jdeme tedy opět v nepromocích a helmách, tady nás stejně nikdo neuvidí… Batůžek si v půlce sundává helmu, tak je to trochu do kopce…, ale nakonec se nám podaří dorazit až na vrchol. Přečteme si jak je z rozhledny za hezkého počasí vidět daleko, že snad dokonce i Sněžka. Jenomže my hezké počasí nemáme, je opar a ani samotná rozhledna není moc vidět. Při odchodu z rozhledny potkáváme dva mladé turisty, takže i tady jsme byli vidět J. Poslednich 28 km do cíle uteče velmi rychle. Dnes spíme v hotelu Delta In. Rozhovor na recepci proběhne v Polštině, mladá slečna sice ovládá jak Angličtinu a Němčinu, ale my Slované se přece domluvíme. Zaplatím za ubytování, dostanu vysvětlení, že na snídani musíme mít roušky, protože je tam bufet a abychom neprskali viry na jídlo druhým, při samotném jídle je už mít nemusíme. Potom se na mne slečna znovu usměje a říká, ještě Vám musíme změřit teplotu, natáhne ruku s teploměrem a namíří mi na čelo. Usměje se, otočí teploměr ke mně a na něm svítí číslice 34,7, říká mi vše v pořádku, usměji se na ní také a říkám, pan nie źyje. Popadnu kufry a mažu do pokoje. Ubytování tedy opravdu na vysoké úrovni, hezké vysoké postele, čisto a ticho. Batůžek zkouší otočit kolečkem u radiátoru, že bychom si na něm usušili aspoň rukavice, já tomu moc nedávám, ale jak jsem se mýlil. Po chvilce je radiátor teplý a rukavice se suší. Ráno to oceňuji ještě víc, když si nandávám suché rukavice při vzpomínce, jaké to bylo předcházejícího rána lézt do mokrých a studených rukavic. Večeři v hotelu bohužel kvůli COVID-19 nepodávají. Naštěstí je od hotelu necelých 200 metrů vzdálený obchod Aldi. Skočíme si nakoupit jak k jídlu, tak i na žízeň. Ráno dostáváme bohatou snídani, tedy dostáváme, můžeme si nabrat co chceme, obsluha jenom dohlíží, abychom měli při nandávání jídla roušky. Káva vynikající, džus byl čerstvý, vajíčka, párky, marmelády, ovoce, pečivo, všeho dost a když docházelo, bylo ihned doplněno.

6. den Dzierzoniów – Borohrádek, najeto 198 km (5.8.2020)

Ráno se probouzíme do slunečného dne, vykouknu z okna pokoje a potěší mě, když vidím, že naše motorka je suchá a povrch vozovky také. Původně jsme chtěli jet rovnou domů, ale nakonec jsme

změnili plán a rozhodli se, že navštívíme rodiče v Borohrádku, což je městys nedaleko Týniště nad Orlicí. Stavujeme se na zámku Leśna Skala, dovnitř zámku, rozuměj, do vnitřních prostor budov můžeme pouze s průvodcem, to odmítáme a jdeme se podívat okolo zámku, na nádvoří a ke kapli. Během cesty zaslechnu, jak průvodce říká, že tento zámek majitelé kupovali vždy s úmyslem na něm zbohatnout a Přemyslovci jako jediní se snažili o jeho zvelebení. Dojdeme do zadního nádvoří za kapli a nakoukneme okny do místnosti, nic, prázdné sály, možná v ostatních něco je, ale pokud jsou všude jenom prázdné místnosti, tak bych litoval, kdybych lístky koupil. Ovšem výhled je tady moc hezký a umocněný překrásným počasím.

Za dalších 26 km přijíždíme do Bystrzyca Klodzka, po pravé straně jsou původní hradby, které se nám líbí, zastavujeme na parkovišti na levé straně před mostem. Jdeme se podívat. Projdeme Vodní bránou a jsme u radnice, kousek za ní je vidět Rytířská brána. Líbí se nám to, po cestě míjíme místního občana, který nás upozorňuje, že scházíme k původnímu opevnění.

Za tímto městečkem má být cosi, co je spojováno se seriálem Čtyři z tanku a pes. Na street view jsem nic neviděl, jenom nějaké hliněné parkoviště. Říkám to manželce a ona mi odpovídá, tak přibrzdi a uvidíme. Poslechl jsem ji, přibrzdil jsem a uviděli jsme jenom nezpevněné parkoviště, které bylo na vzdálenějším konci od silnice zarostlé křovím. Asi to bylo nějaké filmové místo, ví Bůh. Pokračujeme k rodičům, ale nejdeme nejkratší cestou, chceme si užít, tedy asi hlavně já, zatáčky, které mi tak v Polsku chyběly. Směřuji to tedy přes Králíky, Červenou Vodu a Choceň. Druhý den (6.8.2020) jsme se vraceli zpět domů, cesta byla opět vedena klikatými silničkami v délce 193 km.

Závěr:

Co napsat závěrem. Byli jsme zklamání, že nám nevyšla dovolená, kterou jsme si přáli, na kterou jsme se těšili a věřili, že si ji ve společnosti známých užijeme. Byli jsme zklamáni, že pojedeme zase „jenom“ Polsko. Nakonec jsme byli spokojeni, viděli jsme další zajímavé stavby a věci, potkali ochotné lidi. V den, kdy jsme měli přejíždět trajektem ze Švédska do Litvy, vyhlásila Litevská vláda pro Čechy 14 denní karanténu. Měli jsme štěstí v neštěstí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE