Směrem půlnočním až na konec Evropy a zase zpět

Na Nordkappu nám toho mrak napíchnutý na útesu moc neukázal, tak jsme se ani moc nezdrželi. Nebyl tam skoro nikdo, i pokladny na příjezdu zavřené.

Cestou zpět dolů už to ale vypadalo, že bude celkem hezky. Sámská babča v prodejně suvenýrů v prkenné boudě poněkud překvapila. Když jsme jí řekli, že stejně nemáme hotovost, zasmála se a ukázala na terminál na platební karty. V téhle zemi vážně není hotovost potřeba.

Vítr proti včerejšku o poznání zeslábl, ale slibované vyjasnění se stejně nekoná. Příroda okolo je i tak úchvatná, cesta nás vůbec nenudí. Ve vyšších polohách jedeme v podstatě v mraku, kde malé kapky neví, jestli mají padat na zem nebo letět nahoru, tak se nakonec raději rozplácnou na nás. Ale nepromoky fungují dobře, my nejsme z cukru, i takové počasí má svoje kouzlo a teplota směrem na jih pomaličku poleze nahoru.

Dnes tedy ujeto 320 km. Bývali bychom jeli klidně ještě o dvě hoďky dál, ale další nezavřený a použitelný kemp, který by nás nezruinoval, je až někde u Tromsø a to je ještě jednou tolik co už máme na tachometrech. Tak se flákáme v boudě v kempu na konci jakéhosi fjordu za Altou a půjdeme brzo chrnět. V opačném případě nám hrozí, že brzo dojde pití a to je tady problém řešitelný buďto draho, nebo blbě (nechat si poslat flašku DHL by asi vyšlo levněji, než ji koupit tady, v samošce se dá koupit maximálně pivo, plechovka okolo 32 NOK a to jen do 20 h, o víkendu do 18 h, cokoli jiného mají jen ve státem vlastněných specializovaných obchodech za ranec peněz). Je neděle, takže všechny obchody široko daleko jsou zavřené, hospody tady v podstatě neexistují a u benzinky mají tak leda benzín, protože drtivá většina z nich je automat.
Pod kempem na parkovišti má jakýsi Nasser stánek s kebabem. Dost dobrej, i porce solidní, no ještě aby ne, za 160 korun (norských, takže cca x 2,5, no nekup to..). Vysvětluje nám, že kdyby chtěl prodávat pivo, musel by státu zaplatit licenci, na kterou by v takovém malém obchodě neměl šanci vydělat. Tak už je nám aspoň jasné, proč ani v recepcích kempů člověk o plechovku něčeho byť mírně alkoholického nezavadí.

U stolku před stánkem v dešti sedí studentík, zuté mokré kecky, kolo opřené o lavičku a dlabe konzervu. Je prý na cestě asi dva měsíce, šlape sám z Německa na Nordkapp.. No ty bláho, tihle kološlapové, to jsou teprve magoři, kam se na ně hrabeme! Na cestě, kde nám chtěl včera vítr naházet motorky do moře, jsme ráno potkali dva cyklisty, babku a dědouše dobře tak 65+, naložená kola, dupali do kopce.. Kousek dál další dědouš na kole v triku s krátkým rukávem!  V 10°C.... Nechápeme.

Den 9

Nebýt uší, máme po dnešních 475 km roztaźený huby kolem dokola hlavy. TOHLE bylo to, proč sem takovou štreku jedeme. Sluníčko záhy ráno vypilo mraky a my se celou cestu kocháme výjevy, které nám za každou zatáčkou chystá úchvatná norská příroda.
Pánbu vzal Alpy a rozházel je tady do vody. Z Fjordů trčí kopce 1500 i 2000 metrů vysoké, občas mezi nimi vykoukne kus ledovce.
Teplota se z ranních 13 °C brzo vyšplhá nahoru a my hned po přejezdu prvních kopců jdeme po třech dnech konečně z nepromoků. Jenom v tunelech je pěkná kosa dál. A že jich tu je, Norové svoji zemi provrali jako Ementál. Největší tunelový mazec je v Tromsø, mají tady pod zemí kompletně zakopané všechny hlavní tahy, včetně kruhových objezdů.
Jeden most do Tromsø, druhý za ním a trochu otravnou postupkou padesátek se dostáváme k ostrovu Håkøya, u kterého v roce 1944 ukončil pod palbou a bombami RAF svou nezávratnou kariéru německý křižník Tirpitz. Památník jsme našli snadno, ale zbytek jeho vraku bohužel stále zakrývala hladina moře. Na odliv bychom museli čekat ještě dlouho do noci. Jen vlnky na hladině dávaly tušit, kde se zbytky jeho kostry stále ještě nachází.
Naše cesta pokračovala po druhé straně fjordu okreskou poslední kategorie, která nám ukázala, že i zde v Norsku nejsou jen dokonalé silnice. Upřímně, některé úseky byly na úrovni průjezdu Křtinami po rekonstrukci kanalizace (modří vědí..), ale naše stroje jsou na to naštěstí stavěné. Bohatě nám to vynahradily kudrnaté zatáčky, nulový provoz a opět, jak je zde zvykem, stále bylo na co koukat.
Závěr dne je dnes na pohodu, chatka v kempu za pár peněz, cestou jsme si v samošce kromě jiného proviantu koupili konečně i nějaký ten vzorek místního piva a zítra nám předpověď slibuje stejně krásně i na Lofoty (a tam to bude mazec).

Den 10

Lofoty bomba, není co dodat. Celej den jedeme s otevřenou hubou a kdyby chtěl člověk vyfotit každou úchvatnou scenerii, potřeboval by na to tak měsíc.
Srandovní jsou tady teploty. Ráno nad mořem ležela inverze, nahoře na kopci klidně přes dvacet stupňů a o tři kilometry dál u vody klidně dvanáct. Přes den se mlha rozpustila, ale teplota si s náma hraje dál, lítá to mezi 16 a 24 stupni, každou chvilku jinak.
Kdesi v půlce Lofot jsme o pauze na fotku potkali mladou dvojici Čechů v autě. Čekali pět dni na slušné počasí. To my máme kliku a hezky nám má ještě chvilku vydržet.
Stavili jsme se na skok v Nusfjordu, malebné rybářské vesničce. Potom obligátní fotka cedule s nejkratším názvem obce v Å a zkusíme ještě stihnout večerní trajekt, který už stál v Moskenes když jsme jeli okolo. Borci z lodi na nás už mávají, ať pohneme. Než stihneme na určené místo přikurtovat motorky, jsou zavřená vrata a loď se dává docela svižně do pohybu směrem k pevnině.
Jsme už přece jen trochu jižněji, takže se slunce přece jen chvilku schová za obzor, ale ne na moc dlouho a úplná tma rozhodně není. 

Den 11

Loď nás vyplivne na břeh v Bodø kolem jedné hodiny ranní a my nakonec popojedeme ještě asi 30 km do kempu u Saltstraumen. Příliv je totiž právě v polovině a to je dobrý čas na pozorování zdejších největších proudů a vírů, kterými se moře tlačí úžinou do zálivu. Jules Verne měl Mælstrøm jako inspiraci při popisu dramatického útěku profesora Aronnaxe z ponorky kapitána Nema v románu Dvacet tisíc mil pod mořem, pamatujete?
Ve dvě ráno se slunce pomalu zase tlačí nad obzor, skoro na každé lampě na mostě přes průliv sedí racek a v blízkém kempu kupodivu i v tuto dobu pobíhá správce a mávne rukou k volné chatce. Klíč je ve dveřích, stavte se zaplatit ráno...

Z kempu se vymotáme až před polednem, večerka byla přece jen poněkud pozdě. Norsko překvapuje počasím, z příjemných 22° u moře se ve vnitrozemí teplota vyšplhala i na 31° a třicítky se dotkla i na polárním kruhu, který jsme dnes překročili na naší cestě podruhé.
Cesta po hlavní spojnici severu s jihem E6 nakonec není taková hrůza, jak jsme se obávali. Představte si svitavskou silnici v neděli ráno (takový je tady provoz), na spoustě úseků je vyznačená 90 km/h rychlost a místňáci si to sypou lehce přes kilo, takže splyneme s davem a docela to ubíhá, navíc jak jinak, než krásnou přírodou. Dneska Libor viděl ve městě první policejní auto od finské hranice (ťukťuk na dřevo).
Náhodou se mi povedlo odchytit malé jubileum mé motorky, 33333 km. Třetina stovky, to je snad i důvod na panáčka. Nebo k smutku, za rok a půl je z funglovky "olítaná troska na hranici prodejnosti" 🙃.
Sice jsme původně plánovali to vzhledem ke spánkovému deficitu moc nehrotit a brzo to někde zase zapíchnout v kempu, ale cesta byla pohodová, tak nakonec ke včerejším 530 km přibude dalších 374. Cestou narazíme na veliké vodopády a u dalších menších najdeme i super kemp, stranou od hlavní cesty a nejlevnější co jsme zatím byli, chatka za 350 NOKů. A zítra to máme 350 km skok do Trondheimu a pak dál, jak dlouho se nám bude chtít.

Den 12

Dnešních 460 km nás zavedlo kus pod Trondheim.
O malinko chladněji, než včera, teplota se držela většinou v příjemném rozmezí 20 až 25°. Cesta byla z počátku podobná té včerejší, dokonce jsme na protějším břehu řeky zahlédli dva pijící losy, ale tak 100 km před Trondheimem se zaplnila provozem a už to byla uspávající nuda s převládajícím soustředěním na auta před námi a ke kochání okolo už toho taky moc nebylo. Ale co naplat, i takové úseky nutného zla se po cestě vyskytnou, o kus dál bude zase líp.
V Trondheimu jsem měl jako cíl cesty vyznačeno parkoviště u Nidaroského dómu, jako odpočinek od neustálé přírody. Posledních sto metrů jsme sice poskakovali v zácpě, u parkoviště byla cedule "plno", ale zamrkal jsem na slečnu u vjezdu, vysvětlil jí, že jsme mrňaví a někam se nacpeme, a na oplátku potom ona nám při pokusu zaplatit parkovné vysvětlila, že tam nejsme autem, takže nemáme za co platit. Hodná holčina.
Nidaroský dóm je největší středověká stavba v celém Norsku a je to opravdu monument. Je navíc vidět, že se Norové o svoje památky vzorně starají. Museli jsme se sice u vchodu tvářit, jako že jdeme na právě probíhající mši a pikolíkovi v hnědým županu u vchodu jsme museli napsat do sešitu jméno a telefon, kdyby na nás jako někdo naprskal koronavirus (takhle to tady občas někde mají, ale jinak roušky nosí jenom kdo chce), a ještě cosi ponuře brblal o zákazu focení. No, však on nám to snad dobrotivej pánbíček promine.

Mají to ti katolíci zmáknutý, v takové stavbě se člověk musí zákonitě cítit nepatrnej a pomíjivej, a když vám k tomu za zadkem spustí fortissimo varhany, to si málem i cvrknete do textilu (takový to, že jste uvnitř toho zvuku, každá vaše součást se rozvibruje v tom akordu, slyšíte a vnímáte to celým tělem...). Rozhodně hlubokej zážitek i pro bezvěrce mého kalibru.

Okolo katedrály se zrovna koná nějaký letní festival, jedno náměstíčko plné stánků s jídlem, na druhém se hraje divadlo, v parku stánky s uměním, prostě to tady úplně normálně žije. Tak si dáme bezva skopovej hamburgr v přepočtu skoro za čtyři stovky našich a pomalu jedeme dál.
Okolo pobrblává bouřka, chytneme pár kapek, ale na nepromoky to ani není. Největší sprcha přešla zrovna když jsme se stavili do samošky pro proviant a pás bouřek před náma utíká pryč.
O kus dál po včerejší zkušenosti s fajn kempem mimo hlavní tah zkouším stejnou fintu a zase bingo, velikánská chatka deset metrů od moře je pro dnešek naše, jen o chlup dráž, než ty dva hamburgery v Trondheimu.
Vzhledem k tomu, že jsme už dost na jihu, vyhodnocuju naše zásoby minibecherovek (původně zamýšlené třeba jako předmět výměnného obchodu s domorodými kmeny, třeba za sobí kůže nebo laponské dívky vycvičené ke žvýkání oněch kůží a sušení ryb) jako nadměrné a v rámci úspory hmotnosti zavazadel svoluji k likvidaci dvou kusů z nich. Dneska si dar přítele Bechera na břehu Atlantiku za naši bezbožnou zbožnost rozhodně zasluhujeme.

Den 13

338 km, z nichž druhá polovina byl čirý motoorgasmus.
Ráno bylo poněkud zamračené, okolo 15 °C ale předpověď slibovala bez deště a realita to potvrdila. Nepromoky přišly přesto ke slovu ve funkci neprofuků, protože studený vlhký vítr zalézal nepříjemně pod kůži. Během pauzy na polední polívku a kafe ale sluníčko mraky roztrhalo a odpoledne nakonec bylo malované jako z kalendáře.
Do cesty nám dneska vlezly tři kratší trajekty přes fjordy. Placení mají Norové vymyšlené geniálně jednoduše, stačí zaregistrovat sebe, svou platební kartu a registrační značku vozidla a je to. Plavčík oběhne palubu s chytrým telefonem, nafotí registračky (aplikace mu řekne kdo není zaregistrovaný, tomu strčí do ruky vizitku s QR kódem stránek s registrací) a je to, platba proběhne automaticky. Lodě jezdí dvě sem a tam, po 15 až 20 minutách, takže žádné dramatické zdržení.
První dnešní atrakce byla Atlantická cesta za Averøyou, kde silnice přeskakuje záliv řadou mostů mezi ostrůvky. Čekali jsme možná něco trochu monumentálnějšího, ale nakonec, proč ne. U nejvyššího mostu je okolo ostrůvku vycházkový okruh po nerezovém chodníku, vyhlídka je to pěkná a protáhnout nohy po dlouhém sezení na mašině se hodí.
Za odpolední slunce jsme byli rádi, vyšlo nám akorát na Trollstigen, Trolí stezku. Fotky z dolního konce bohužel nemáme. Představa, že se potáhneme nahoru za jakousi čundrpikslou, kterou jsme těsně před začátkem stoupání předjeli, nám nedovolila zastavit. A byla to paráda projet si vlásenky svým tempem, zrovna jsme měli kliku i na minimální provoz shora. Jenom to chtělo koukat před sebe a do svahu. Pohled doprava přes cosi, co připomíná spíš jen obrubník, než svodidla, byl jen pro otrlejší povahy.
Nahoře mají Norové (jak jinak) dokonale vsazen do okolní přírody chodník s vyhlídkami jak na samotnou Trolí stezku, tak na přilehlé vodopády. Na parkovišti nás rozesmály ovce pobíhající mezi auty a turisti prchající před nimi v panice do aut.

Od konce Trolí stezky pokračuje silnice sedlem mezi horami, aby po půlhodině řadou tentokrát už o něco širších zatáček spadla zase k hladině moře, tentokrát ke Geirangerfjordu. Geiranger je zdejší patrně nejvíc turisticky exponovaná a mastňácká oblast. Upřímně, nejraději bychom od nóbl hotelů prchali dál, ale následující dlouhý úsek přes hory je kempuprostý, hodina je pokročilá a v noci bude docela kosa. Nakonec jsme ve svahu nad Geirangerem narazili menší kemp, zatli zuby a vyplázli za chatu dvojnásobek, co včera. Za to ale s výhledem na fjord, vlastní sprchou, toaletou a hučením kilometrovýho vodopádu třicet metrů vedle. Dneska nás teda chrápání navzájem rušit nebude.

Den 14

V chladném ránu (12°C) nás cesta z Geirangeru vykopla sérií vlásenek znovu do hor a do nacucaných mokrých mraků. Ale i takové počasí si užíváme, tady to k tomu patří.
O kus dál odbočujeme na Gamle Strynsfjellvegen - jednu z nejstarších horských silnic, otevřenou v roce 1894. Její podstatná část je uzoučká šotolina s místy na vyhnutí, Norové ji prohlásili za památku a udržují ji pečlivě v původním stavu. Krása. Dá se sice objet novou silnicí a tunelem, ale to by byla kravina i v dešti..

Další postupný cíl je Bøyabreen. Být tady a nevidět ledovec by byla chyba. Dosud jedeme více méně v mracích, ale po průjezdu tunelem před odbočkou k Bøyabreen se situace zázračně mění a my zase fotíme kalendářovky plné slunce.

Další cestou potkáme rašelinové jezírko jak na Rejvízu, několik vodopádů a další silniční parádu s vyhlídkou, Utsikten. Tuhle cestu podle informační cedule od léta 1938 do zimy 1939 postavilo rukama 150 chlapů.. To tedy klobouček.

Jsme pořád v pohodě, tak pokračujeme dál. První z kempů se nám úplně nelíbí, druhý je plný, další taky, potom pro změnu jeden zavřený (majitel to vysvětluje tím, že jeho sociálky jsou malé a nevyhovují covidovým restrikcím na rozestup lidí). Najednou je po deváté hodině, tak na sebe mrknem, že tedy oželíme komfort a plácneme sebou někde za městem. No, trošku chyba lávky, cesta za Lærdalem vyskočí znovu do hor, použitelné místo na stan nikde a na pár kilometrech teplota spadne o jedenáct stupňů na 8 a do toho začíná pršet. No nic, musíme to projet a opravdu najít kemp.. V polovině hor si to déšť naštěstí rozmyslel, tak stihneme do údolí zase uschnout (výhoda motorky, jde to rychle) a nakonec přece najdeme ve Flåmu místo na stan v kempu. Je sice už před jedenáctou, ale teprve se pomalu stmívá, stany postavíme v pohodě a v naprosto tichém kempu stihneme ještě plechovku piva na lavičce (vlastně teď si uvědomuji, že jsme asi za celou dobu neviděli nikoho pít pivo na veřejnosti, oni asi fakt lijou tajně doma). 

Den 15

"Vole koukej na ty prdelky, konečně krásný holky, ony ty Norky asi nejsou všechny tak škaredý.."
"Dobré ráno, jak se máte, kam jedete? Viděly jsme včera vaše espézetky..." 😎

Ach jo, proč jste holky neřekly už včera, mohli jsme pokecat u panáčka...

Dneska necelých 300. Po včerejší maratonské etapě rallye Norway jsme toho i tak měli plné zuby.
Ráno po průjezdu dvojicí tunelů (delší z nich má 11 km, zatím asi rekord cesty, protože nejdelšímu norskému 24 km dlouhému Lærdalskému tunelu jsme se včera důmyslně vyhnuli čtyřicetikilometrovou zkratkou přes hory v dešti a zimě) odbočujeme do Nærøyfjordu (památka UNESCO). Pěkné místo, ale to je tady vlastně skoro všude, tak aspoň fotka kostelíčku a zpět.

Další sérií tunelů (je jich tady opravdu nepočítaně) jsme se dostali do Bergenu. Mimochodem, v provozu kus před městem jsem pochopil, že i na motorce se dá usnout. Naštěstí jsem si ve zlomku vteřiny trvajícím mikrospánku trochu cuknul plynem, takže mě motorka nakopla s poznámkou "nechrápej vole" a rozum důrazně zavelel zahnout na odpočívku, kafe a chvilku relax.. 

I dneska k nám bylo počasí milosrdné a město s obvyklým ročním úhrnem srážek přes 2200 mm nás uvítalo zalité sluncem. Pár fotek jak do kalendáře z nejstarší čtvrti Bryggen (rovněž na seznamu světového dědictví UNESCO), něco do žaludku a zase do sedel. Cestou z města jsme pochopili, proč bylo včera tak obtížné najít postel v kempu. Byla totiž sobota (co je za den v týdnu se nám po dlouhé cestě tak nějak nejasně rozmazává) a všichni Norové byli v těch kempech. A teď jedou z víkendu zpátky do města a my jsme rádi, že jedeme opačným směrem.

Občas zakopneme o nějaké ty fossen, jak tady říkají vodopádům. Pod Steindalsfossen dokonce vede cesta na vyhlídku. Utahanej bych do něj rád strčil klidně i hlavu, ale je to od zábradlí daleko.

O kousek dál čekáme na další trajekt přes fjord do Jondalu. Norsko je trošičku švihlé do elektromobility, ale že i tahle poměrně velká loď jede z baterek nás docela překvapuje, předchozí i daleko menší trajekty si brblaly dieselem. Ovšem ten chumel kabelu pro připojení do zásuvky je impozantní.
Čekání jsme využili k nalezení kempu kousíček za Jondalem, zavolám na nalezený kontakt a po krátké a jednoduché domluvě s paní majitelkou jedeme na jistotu do chaloupky. Teď mě napadá, že si vlastně ani nevybavuji, že by byl někde v Norsku problém domluvit se anglicky. I tahle postarší dáma provozující kromě malého kempu hlavně přilehlou zemědělskou usedlost vládne angličtinou naprosto bravurně.
Tož dobrou, zítra se přesuneme někam k Preikestolen a třeba tam stihneme i vyšlápnout.

 Den 16

Tak se nám to Norsko pomalu krátí. Kolik jsme dneska ujeli vám teď neřeknu, páč mám nohy v prdeli (aj tím opačným koncem) a k motorce pro data z GPS loggeru bych se musel kulhat dvě patra hostelu po schodech a pak zase zpátky. Ale moc to nebylo, tak 270 km odhadem.
Ráno jsme jako obvykle zakopli o nějakej ten vodopád, potom jsem přejel odbočku do hor, kudy jsem měl původně naplánovanou trasu, bůhvíkolikátej tunel byl spirála o 360 stupňů a jeden závit dolů a tam Libor prohlásil, že na hory už se může.... a že to teda vezmeme směrem na Stavanger po té zelené hlavní, odkud právě na křižovatce vysupěl kamion.
No ty vole, to se budeme prcat někde mezi autama po hlavním tahu.. No ale budiž. Po prvním kilometru čumíme jak puk, silnička je občas šířkou sotva na osobák, odkud se tam vzal ten kamion? Víc asfaltu se mezi skálu zprava a díru do údolí z leva prostě nevešlo, ale Norové to neřeší, kde to jde tak je výhybka nebo cesta kousek širší a lidi se vyhnou a to bez nervů a s úsměvem. Několikrát se nám stalo, že nás na prvním možném místě pustilo před sebe i auto, které jsme dojeli. Provoz skoro žádný a silnička i údolí, kterým nás vede, to je doslova romantika. Přitom podle mapy zelená barva, hlavní tah.
U kola z turbíny si vaříme kafe a pokračujeme příjemným údolím až dolů, kde se řeka vlévá do jezera vodopády Sandfossen. U vodopádů je informační panel s měřením průtoku, právě tudy hučí 78 kubíků vody každou sekundu. Mají tam informační stánek a za pár NOKů vlezný po schodech pod zem, kde se dá koukat přes okno do vody na vybetonované stupňovité koryto, které při tahu lososů umožňuje rybám vyskákat přes vodopády proti proudu řeky. Teď samozřejmě tah není, ale asi koupili v samošce jednoho živýho lososa, co se tam předvádí turistům v proudu bublin z vodopádu. K tomu tam na velký televizi běží ve smyčce desetiminutovej film o tom, co všechno Norové páchají v tom údolí Suldal.. No paráda, malý děcka v zimě na běžkách bez rukavic a prostovlasý, naskákaný ve vodě když okolo je sníh, rafty a kajaky přes ty příšerný vodopády, a nám teprve teď docvakává, proč se v osmnácti stupních a větru, co podkopává motorky, válejí Norové na pláži u moře a proč my, narvaní v sedmi vrstvách oblečení a vyhříváním heftů na plnej výkon, potkáváme ráno místňáky na motorce v žabkách, kraťasech a tričku. Oni to tak prostě mají, protože jsou na to zvyklí od malička, a my jsme choulostiví zimomřiví jižani.
Odpoledne podle plánu dorazíme do městečka Tau (teda žádnýho pána v buřince jsme tady nepotkali), v hostelu (nebo spíš hotelu, všechno je nové a velký pokoj za cenu kempu nepostrádá nic, včetně toalety se sprchou, ledničky a vařiče), kde něco sníme, vyhážeme zátěž z kufrů motorek a nalehko popojedeme těch 20 km k parkovišti u Preikestolen.
Převlečení se hrdině vydáme na tuto turistickou atrakci. Je to 4 km (tam, a zase 4 km zpátky) a po dnešku podezírám Nory, že na mapách překreslují vrstevnice, aby jim tam vůbec někdo lezl. Ale.když už jsem se vyhecoval, tak to dám, i když to bude bolet. To se vám to pobíhá, mladíci i zralí páni všech národností a barev (včetně několika Čechů, jeden z nich mě odhalil podle mých maskáčů vzor 95), ale zkuste si vzít na záda moji 50 kg krosnu sádla a před sebe místo vysportované prciny své koc si pošlete Libora, to je teda motivace..
A dal jsem to, i když celou cestu přemýšlím, kterýho blba to napadlo (že by mě?). Kupodivu, vyfunět to nahoru mi trvalo jen o pár minut dýl, než parťákovi, ale hlavně cestou dolů to bolelo (zajímavý, že to nesešroubovaný koleno). Dobelhal jsem se k motorce jako stará Vajtyngrová po jednom schodku, protože bolavý koleno důrazně protestovalo proti ohýbání, ale dobelhal. Dokonce se mi povedlo i převlíct a přezout a na motorce to už nebolelo (teda doufám, že se mi při zastavení povede sundat nohu ze stupačky). Libor se mezi tím pokusil zaplatit za parkoviště, ale přes na ceduli avizovanou cenu stovku za moto automat tvrdošíjně trval na jediné variantě poplatku, a to 250 NOK za kus.. Tak s tím nám soudruzi polibte záda, těch 250 jste měli dát vy mně, za to že jsem na ten váš provařenej šutrák vůbec vyfuněl. Mezera mezi balvany na cestě pro pěšáky je na motorku široká dost, tak pápá..
A teď do sebe lijeme v Tau výýýborný plechovkový norský pivo z ledničky a je nám po dnešním výkonu zas docela dobře.

Den 17

Tak, kamarádi, a to je už skoro všechno. Po dnešních 303 km se dokutálíme brzo ráno těch 19 km na trajekt z Kristiansandu do Dánska a zbytek bude dálnice přes Dánsko a Dojčland až na naše hranice. V Česku teda po dálnici asi jet nechceme, ale tam už to stejně znáte.
Ale popořádku - ráno jsme vypadli z Tau přes Stavanger. Norové jsou fakt mistři v tunelování, skoro tak dobří jako Bureš, takže cesta přes vodu vede pod vodou, podmořským tunelem dlouhým 14,4 km. Potom je kruhák a šup, zase do 6,5 km tunelu, kde prosvištíte osmdesátkou pod celým městem a tradá na jihovýchod. Provoz se za městem brzy rozplyne a dál jedeme po skoro prázdné silnici jako obvykle.
Pauza na kafe u minivodopádu spojená s konzumací BéBéček, které se pochopitelně po tak dlouhé době v kufru na motorce rozložily na parciální zlomky, a pozorováním Francouzky u sousedního auta, která neustále něco hledala v taškách a vystrkovala při tom na nás nadmíru pohlednou zadnici v leginách. Už fakt jedeme asi dlouho.. 😎

Cesta nás moc nebaví, jsme po včerejšku ještě docela utahaní, ale byli bychom v cíli zbytečně brzo. Uděláme tedy menší zajížďku k majáku na Lindesnes, ať máme aspoň jinou fotku, než vodopád s vařičem a rozdrcený sušenky. Francouzskou prcinu nás vyfotit nenapadlo.

Je zajímavé, že maják byl postaven v roce osmnáctsetcosi, od té doby kompletně zrekonstruován, ale čočky v optice majáku jsou pořád původní. Pěkný kousek techniky a umu předků. Druhou světovou válku zase připomíná spleť chodeb a vybetonovaných palpostů ve skále okolo majáku.

Spíme v jakémsi penzionu kousek nad Kristiansandem, ráno to máme půlhodinku do přístavu na první ranní trajekt do Dánska.

Mimochodem, Norsko s jeho rychlostními limity stlačilo průměrnou spotřebu našich motorek na nevídané hodnoty - moje F850 ukazuje průměr (za celou cestu) 3,8 l/100 km, a to přitom po dálnici v Polsku vylezla až na 6 a dlouhodobě doma se pohybuje okolo 4,5. Jezdit tady ještě dýl, budeme benzín místo tankování vylejvat. Ovšem zdejší ceny.. Nejlevněji jsme tankovali za 16 NOK litr, nejdráž skoro za 20 (aktuální kurz okolo 2,50 českých korun za jednu norskou). Norsko je bohatá země, průměrný plat je zde přibližně 4x vyšší, než u nás, a ceny tomu odpovídají.

Den 18

Nejrychlejší lodí jsme v Dánsku za dvě hodinky, maže to po vodě skoro 75 km/h. V devět jsme na břehu a dojedeme přes nudné placaté Dánsko až do Berlína, k ranním 19 km do přístavu tak přibylo ještě dalších 784 km po dálnici, jedna bouřka a tak vůbec to skoro nebyla nuda.

 

Jo a už konečně vím, k čemu tam mají Dánové ty vrtule. Trefili jsme se pravděpodobně do sezóny, kdy zemědělci vyvážejí sračky na pole, a těma vrtulema ten smrad rozfoukávají rovnoměrně po celém svém království s přesahem i do Německa. A Němci jim to těma svejma vrtulema foukají zase zpátky.

Ve štamgastovské hospůdce v Berlíně na růžku hodná frau óbr přesvědčila kuchaře, že se ještě vaří, a strejda od vedlejšího stolu, co pracoval v Siemensu a jezdil služebně do Drásova, nechtěl věřit, že Starobrno stojí za prd. Ale poradil nám, co máme ochutnat za místní piva. Dlužno dodat, že od dob NDR se i tady pivo dost vylepšilo, huby nám to nekroutí a 3 Eura za kousek se nám po Norsku zdají vyloženě za pakatel. Tady po dlouhé době platíme raději hotově, abychom hodné paní nechali nějaký to dýško, a na oplátku dostáváme na odchod po minilahvičce nějakého echt dojče bylinkového šnapsu.

No, asi budeme doma o něco dřív, než jsme doufali, a průměr spotřeby už zase míří do kopru.

Den 19

Teprve čtvrtek a hotovo.

Z Berlína se to zdá už jen skok, v porovnání s tím, co máme za sebou. Počasí stojí tak trochu za prd, dešti se nevyhneme, nějak berou za své původní plány vzít to domů okreskama přes vysočinu. Samozřejmě, přechod ze západní civilizace do českého provozu znamená kulturní šok, stačí pár kilometrů a člověk si zase připadá jako lovná zvěř a stupeň nasranosti stoupá. V Praze se pár set metrů před zúžením baba cpe z prava do leva do mezery mezi auty, aniž by nějak zareagovala na to, že už tam je motorka. Nemít vedle ještě kus krajnice kam můžu uhnout, asi bych prostě ležel. Seřvu ji jak sirotu a milostpaní se ještě tváří uraženě, vždyť přece jenom jela.. Ach jo. welcome home, vážně tady jezdíme jako idioti.. D1 do Brna už nějak přetrpím se zastávkou u dcery v Humpolci, kolonou kolem Brna se už nějak procpu a konečně jsem doma s číslem na tachometru o 8668,5 km vyšším..

Chudák Fin chvilku přemýšlí, jestli se nemá náhodou bát, ale nakonec mě stejně celýho oslintá samou radostí. Manželka neslintá vůbec, ale taky má radost 😎.

Teď už jen rodině porozdávat nějaký ty plyšový soby, lékořicový pendrekový bonbóny (mají je v Norsku všude a jsou naprosto dokonalé) a marmelády z 80% brusinek, poděkovat parťákovi a veliteli moka konvičky za společnost a můžeme začít meditovat kam na přesrok. Jenom nechápu ty vulgarismy, když se Libora zeptám, kam se půjdeme v neděli projet 😎.

P.S. Vůbec nechápu, jak se nám to stalo. Ze zásoby nutných (nikoli však postačujících) provozních kapalin se mě povedlo dovézt domů skoro čtvrtinu lahve osmnáctiletého Flor de Caña. Asi už stárneme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE