Směrem půlnočním až na konec Evropy a zase zpět

Zeměmi lesů, jezer, sobů, hor a fjordů.

Kapitoly článku

Tak my teda jedeme. Čau.

Tohle napíšu s fotkou zadnice mé naložené motorky na ksichtbůk a vzápětí dostanu od matky otázku " A kam?" Aha, asi jsem se zapomněl zmínit. Ale manželce jsem to tedy řekl.. No, přece někam ven. Po loňské redukci cestovních plánů zapřičiněné tou zas*anou chlupatou koulí, co zbláznila celej svět a zabouchla nás doma (teda kromě týdenního toulání po Slovensku, když to zrovna chvilku šlo) to už s parťákem Liborem prostě nechceme opakovat a coby naočkovaným "ovcím" se nám na poslední chvíli otevřela i plánovaná destinace - sever Evropy.

Den nula

Ráno ještě vyprostím zmatenou samičku rehka, která se vydala do verandy prozkoumat kaktusy na okně. Na oplátku mě pokadila ruku, což je prý pro štěstí, tak snad dojedeme. V osm máme sraz u benzinky za Vyškovem a den nula může začít dálničním přesunem přes nudný placatý Polsko (jasně, i tam se najde spousta zajímavých míst, ale máme na to s bídou tři týdny, tak twist the wrist, bo neni čas py*o..).

Dneska tedy zatím 763 km nudného a nutného dálničního přesunu, posledních 30 km kličkovaná mezi bouřkami a v bouřce (jinak bychom to natáhli ještě o kousek dál. Polsko nás častovalo teplotami přes 30. Před Varšavou se chvíli pečeme v zácpě, jinak nic zaznamenáníhodného.
Dojem z chování poláků na dálnici - jezdí jako draci, klidně vám to pošlou do levého pruhu před nos, ale aspoň nám to provádějí VŽDYCKY předvídatelně s blinkrem. A totéž předpokládají od ostatních - blinkr včas a přejetí do levého pruhu jaksi nevyvolává blikání dálkovejma do kufru, troubení a lepení na zadnici. Za mě ve finále docela pozitivní dojem a pocit relativního bezpečí, na rozdíl od dálnic u nás..
A všude se staví desítky kilometrů nových dálnic, taky na rozdíl od nás. A údaj o spotřebě leze z obvyklého průměru 4,5 l/100 km na číslici 6, holt ty kufry při polském dálničním tempu něco sežerou. Plácneme sebou do penzionu kousek pod litevskou hranicí.

Den 1

Dnes jsme vtrhli z Polska do pobaltí. Další víceméně přesunová etapa. Upřímně řečeno, z motorkářského pohledu nudné země neoplývající horami a zatáčkami, plné radarů. Oproti Polsku se zde až úzkostlivě dbá na náhubky uvnitř a po silnici s maximem 90 km/h ti největší rebelové jedou maximálně kilo. Ani nevím, jak se nám v tomhle povedlo udělat těch 585 km.
Alespoň jednu místní pamětihodnost v Litvě jsme navštívili, Horu křížů kousek od Šilauiai. No, horu, naši zemědělci dokážou málem vyšší stohy, ale v této placaté zemi to je prostě hora. Zvláštní místo, stojí za návštěvu.

Zapíchli jsme to nějakých 50 km před Estonskem. Naše představa závěru dne v podobě steaku a studené orosené sklenice čepovaného piva se bohužel rozplynula po předlouhém špacíru městečkem, kde by člověk u nás našel na stejné ploše minimálně 10 slušných hospod. Tady se pod pojmem restaurace vyvrbí fastfood, kde vám k prefabrikovanému žvanci dají tak maximálně mrkvovej džus. Sem chodí teenageři a dospělí asi lijou doma u televize.

Když jsme se tedy pod tlakem okolností a kručících žaludků rozhodli aspoň pro hamburger, vlezli jsme do obdoby místního čehosijakomekáče blbým směrem (jak taky jinak, když to ti šulíni mají na dveřích napsaný jen v jejich nesrozumitelné mateřštině). Pikolík sice uměl docela anglicky, ale ochotou pomoci zmateným cizákům příliš neoplýval a v podstatě nás vyhodil (protože covid a počet lidí a fronta venku a proč tam lezeme východem..). Tak jsme mu v naší mateřštině vysvětlili, ať si toho mletýho psa narve třeba do konečníku a odešli se zachránit chlebem a salámem z místní samošky a studeným plechovkovým z benzinky. Po 7500 krocích za den máme index obžerství na úrovni žalostné. Mimochodem, to studený v plechu na benzince stálo do pětníku stejně, jako teplý v samošce. Alespoň něco pozitivního tento večer.

Den 2

Estonsko nás po včerejším mírném naprdnutí z Lotyšska mile překvapilo. Teplota se po celý den držela v příjemném rozpětí mezi 21 a 23 stupni, fádní placku vystřídala daleko rozmanitější lehce zvlněná krajina, i lidé se tady tváří i chovají tak nějak přívětivěji. Roušky se zde nenosí vůbec (ani nápisy k tomu vyzývající nikde nejsou) a 98 oktanů benzín mají bez biosraček, označený E0. Ubylo i radarů na silnici (když už někde nějaký je, je pěkně dopředu avizován značkou a je umísténý tam, kde to dává smysl - křižovatky nebo nebezpečnější místa). Jezdí se o něco svižněji ale ohleduplnost zůstává.

Cestou jsme se stavili v Narvě, městě na samotné hranici s Ruskem a narovnali kosti špacírem kolem řeky, za kterou leží země na aktuální kovidové mapě černá jako uhel, která má naši republiku na seznamu nepřátel.. Divná doba. Přes řeku na sebe koukají dvě mohutné historické pevnosti, na mostě čekají kamiony a nás trochu mrzí, že to tentokrát nepůjde vzít přes Petrohrad nahoru na Murmansk. Určitě by to byla zajímavá zkušenost a spousta setkání s lidmi, s možností oprášit ruštinu, kterou jsme se ve škole roky učili a v životě tak málo využili. Třeba příště.

Loni jsme jeli do prdele, tak letos aspoň do Kundy. Prvního významného cíle letošní cesty bylo dosaženo. (Ta druhá cedule je v opačném směru).

Škoda, že jsme sem dorazili až večer. Jinak bych měl nutkavou touhu stavit se na místním obecním úřadu a pokusit se zastupitelstvu vnuknout myšlenku na udělení čestného občanství našemu soudruhu prasidentovi. Mohli by mu k tomu dát třeba symbolický klíč od cementárny (nic jiného tam stejně není). Kundí deník jsme nenašli, na avizovaném místě jen díra v zemi a pár šutrů.

Na Bookingu najdeme hotýlek na půl cesty k Tallinu. Za pár kaček budeme chrnět na zámečku uprostřed ničeho, romantika z toho úplně řve, ale to je tak nějak docela na prd, když je parťák chlap, žejo.. Dorazíme tam samozřejmě 4 minuty před zavíračkou restaurace (do 20h), ale to zas tak neva, vybaveni pro takové situace samozřejmě jsme. Holt v zámeckým parku vytáhneme ešusy, vařič a Adventure menu. Studený lahvový k tomu mají na recepci. Snídaně v ceně to ráno bohatě vynahradí.
Zítra popojedeme ten kousek do Tallinu a v poledne trajektem do Helsinek.

Den 3

Těch 273 km včetně trajektu nestálo ani za řeč, skok z posledního ubytování na trajekt do Tallinu a další skok z Helsinek do Lahti, kde jsme to pro dnešek zapíchli. Teď už spěchat nebudeme, podle předpovědi bude stačit být na Nordkappu v neděli, do té doby tam bude hnusně. A říkají to nezávisle různé modely na Windy i norský motorkář, kterého jsme potkali na trajektu. Je tam někde ze severu a ukazoval nám fotku děsně zmoklé manželky, na kterou tam právě prší. A taky říkal, že Norsko je plné radarů a policajtů (což se nám moc nepotvrdilo, policajty jsme viděli všehovšudy třikrát včetně kontroly na hranicích a radary jsou většinou označené a zas tak moc jich nebylo).

V Helsinkách jsme udělali poznávací pauzu a vydali se místní MHD lodí na ostrov - pevnost Suomenlinna. Bouřka nás osprchovala jen trochu, schovali jsme se v hospůdce, ale naše bundy pohozené na motorkách na parkovišti se schovat ještě neumí, tak musely oschnout cestou do Lahti. Na motorce to ale dlouho netrvá.

V Lahti jdete takhle z hospody na hotel a najednou na vás v příčné ulici vykouknou skokanské můstky. Opravdu to tady mají úplně ve městě. A taky tady mají v parku nějakýho unavenýho strejca se sekerou.

 

Den 4

Dnes 346 km z Lahti většinou mimo hlavní tahy včetně asi 30 km šotoliny úúúplnejma zadnicema. Finská příroda je nádherná a krajina bezvadně rozmanitá, i nějaká ta zatáčka se najde a asi jsme si zvykli i na tu osmdesátku (plus drobná tolerance), je pořád na co koukat, jede se úplně v klídku a dojezd na nádrž brutálně vzrostl.
Teplota mezi 16 až 18 stupni. Nespěcháme. Silnice nižších tříd jsou bez radarů a prakticky bez provozu.

Dnes chrníme v kempu, hotely tady jaksi poblíž nejsou. Funí jako kráva, ale to nám nevadí. Pivo za 6 éček v kempové hospodě uspokojilo, ale nenadchlo. Pokračujeme tedy čajem a rumem ukryti před větrem v budce s ohništěm, což se ukazuje jako fajn nápad. Přidá se k nám párek finských motorkářů, rozdělá se ohýnek, oni si upečou buřta a večer uplyne ve fajn rozhovoru (a opět se potvrzuje, že tady ve Finsku kromě sobů a báby v recepci tohoto kempu umí snad všichni velmi slušně anglicky). Jsme mimochodem ujištěni, že finský radary zatím neumí fotit zezadu. Ale ono to v té jejich kochací přírodě ani tak nenutí za to tahat.

Slunci to tady už hodně dlouho trvá, než se schová za obzor. Úplná tma? Kdepak..

Den 5

Tak, a po dnešních 474 km chrápeme deset kilometrů pod severním polárním kruhem. Dnes to bylo trochu o nepromokách, maximum 17 stupňů šlo po dešti dolů i na 14. Krajina se začíná měnit a už sem tam potkáváme i soby, klidně přímo na silnici. Jsou to flegmatici, z aut si hlavu nedělají. Blikající auta v protisměru nevarují před policajty, ale právě před těmito paroháči.
Nafoceno toho kvůli dešti moc nemám, byl to zase spíš přesun. Ale po dešti jsem u jedné odpočívky  objevil u jezera chodníček z klád vedoucí po břehu do rašeliniště. Minimálně dva druhy rosnatek, klikva, vlochyně, krásné místo.

Zítra se za Rovaniemi mrkneme, jestli se Santa nefláká, vyfotíme se na polárním kruhu, který je ve skutečnosti stejně úplně jinde, a pofrčíme dál na sever.
Slunko je pořád vysoko a zůstane ještě déle, než včera. V noci bylo stejně jen takové šero.. 

Den 6

Finové to mají zmáklý, pečivo v pytlíku v samošce už mají pěkně rozkrojený, aby se s tím člověk nemusel drbat. A kupodivu i přes to, že je balené, to není žádná gumová neukousnutelná rohož. 18 deka uzeného lososa za 5 Éček je fér cena, blbá šunka stojí prakticky stejně.

Posilněni vyrážíme dál na sever. Kousek za Rovaniemi v Napapiiri dřepí v kanclu Santa. Chudáci děti si s ním můžou pokecat z uctivé dálky za šest Éček, rodiče v rouškách... pojebanej Covid. Fotit zakázáno, tak jenom nakoukneme, koupíme nějakou tu hloupost domů, blejskneme si lajnu na zemi, kde je prej severní polární kruh, kterej je stejně o kus jinde (ale tam zase nejsou tyhlecty atrakce pro turisty). Ale budiž jim odpuštěno, ona se vlastně tahle pomyslná hranice arktické oblasti, nad kterou při letním slunovratu slunce nezapadá, ve skutečnosti stejně posunuje v závislosti na precesním a nutačním pohybu osy zemské rotace.

V posledním větším městečku Ivalo se stavíme do samošky pro suroviny na snídani a tekutiny na večer, v bistru hned vedle si dáme luxusní kus masa k obědu (v přeloženém steaku je ukryta hromada křupavé zeleniny osmahnuté na slanince - mrkev, brokolice, dýně, zelená fazolka, česnek, všechno dokonale ochuceno a salát z čerstvé zeleniny, takovej malej gastroorgasmus). Šikmooká laponská kuchařka se z kuchyně směje a zamává nám za vztyčený palec.
Na poslední křižovatce v Ivalu je šipka doprava - Murmansk, 303 km.
Cesta za Ivalem je snad nejkrásnější úsek z celého Finska vůbec. Silnice se vine v táhlých zatáčkách kolem jezera, příroda kýčově zelená a mnohotvárná a v člověku se současně pere nutkání proletět to kilo osmdesát a nutkání ještě víc zpomalit a nebo raději zastavit a o chvíli déle na to koukat. Radary tady nejsou a policajty taky nevidět, ale každou chvíli se stejně někde motá parta sobů, takže stejně jedeme rozumně tak, jako všichni tady. Cestou se mi je konečně povede vyfotit trochu z blízka, navíc s duhou, to je dobrý - raindeers a rainbow.

Poslední úsek od hlavní silnice k norské hranici je zase trošku nuda, úseky rovné jako když střelí přes rašeliniště a mírné kopečky. Ale za chvíli jsme v kempu, kde máme rezervovanou chatku. Pod kempem teče řeka, na druhém břehu je Norsko. V sousední chatce v kempu bydlí pár Finů, pantáta a paňmáma v kůži každej na své Hayabuse - tak trochu nechápu, na co je takovej druh motorky na zdejších silnicích dobrej, na legálních 100 km/h mezi sobama by jim stačily tak první tři kvalty v převodovce.

Dnes jsme ujeli 434 km, teplota většinou kolem 11 °C, občas přeháňka a dost poctivě tady fučí. Pár metrů dole za řekou je Norsko a zbývá nám už jen asi 280 km na Nordkapp. Budeme tam o den dřív, než radí předpověď počasí. Co už...

69°24' severní šířky, půl hodiny před půlnocí místního letního času, zapadající nezapadající slunce maluje na mraky kdesi na severu ohnivou podívanou.

- "Vážně už musím. Když ty hajzly jsou tak daleko.. Ke stromu je to blbý, počkám, až bude tma.."
- "Tak to si vole počkáš tak do úterka..."
 

Den 7

Ráno se chvilku pověnujeme obžerství v podobě míchaných vajíček na špeku, na které jsme koupili včera suroviny. Dnes to máme jen 270 km do kempu 13 kiláků pod Nordkappem, ale to ještě netušíme, co nás cestou čeká.
Na norské hranici kontrola, policajti s vojáčkama. Voják naprosto korektní a slušný, pěkně pozdravil, stačí certifikát o očkování a občanka. Přijde mi, že snad mají nějaké školení jak komunikovat s lidmi tak, aby nevznikl ani náznak pocitu nějaké státní buzerace. Rychle zkontroluje doklady, zasalutuje a vítejte v Norsku, ať se vám u nás líbí a užijte si cestu. Je to na dlouhou dobu poslední člověk, kterého vidíme v roušce, v Norsku evidentně taková povinnost pro běžné lidi není a ojediněle vidíme roušku u starších lidí až ve větších městech daleko jižněji.
Teplota kolem 12 až 14 °C je v pohodě, krajina se dramaticky mění, objevují se kopce a ani jsme si nestihli všimnout, kam zmizel les. Tak tohleto okolo je arktická tundra. U vesnic se k sobům objevují ještě ovečky, ale stejně jako sobi nemají tendence skákat nám pod kola, takže pohoda.

Za nějakou dobu přijedeme k zálivu. Barentsovo moře. Záliv je mělký, voda mezi mělčinami je průzračně čistá, právě začíná příliv.

Na opačné straně cesty je rašelinová louka plná ostružiníku morušky. Tohle jsou tedy ty cloudberries, které nosili Finové v kyblících z rašelinišť. Ochutnám, ale tady na severu ještě nejsou zralé, je to kyselé jak citron.
Kus dál západní vítr sílí a v zálivech, kde jsou průsmyky hor otevřeny jeho směrem, to na motorce docela přestává být sranda. Poryvy nás fackují takovou silou, že je problém udržet motorku v jízdním pruhu. No ty vole, v tomhle sajrajtu to máme dalších asi 100 km? To nemyslí vážně?! Jedeme a trpíme, občas v závětří kopce je klid a říkáme si konečně... Jenže za další zatáčkou nás vlající tráva a oschlá silnice zase upozorňuje na další větrnou facku. Stojící cyklista drží kolo vlající v luftu a zpátky stejně není vlastně kam, musíme zatnout zuby a snažit se udržet na silnici.

Osmikilometrová úleva je v podmořském tunelu na ostrov Magerøya, o kus dál dalších 4,5 km v závětří tunelu před Honningsvågem, jenže pak nás silnice vlásenkou vytáhne na hřbet kopce a tam začne to pravé rodeo.. Kašleme vám na osmdesátku, je potřeba mašinu rozjet aby gyroskopický moment kol aspoň trochu pomohl se stabilitou. Jedeme v dobře dvacetistupňovém náklonu, v mraku, ve kterém prší vodorovně, teploměr se tlačí pod 9°C a v interkomech probíhá konverzace typu:
- Ty vole proč tady jsou lidi, co tady dopr**** dělají? Kterýho k*kota napadlo jet právě sem? Proč k**va nejedeme třeba na Kokořín? Norskóóó, vyliž nám s tím větrem ..... Tenhle ostrov by se měl správně jmenovat Magorøya, nikdo jinej než magor sem přece nemůže jet..

Totálně vyždímaní dorazíme do kempu, kde máme na štěstí od včerejška rezervovanou chatičku. Zaplať pánbu, v tomhle stavět stan by byl fakt velkej masochismus. Na Nordkapp dneska kašleme, předpověď na zítra slibuje poloviční vítr a sucho. Půlnoční slunce v tomhle počasí stejně nehrozí, dáme to tedy ráno, už je to jen kousek.
V kempu se postupně objevují další motorky, soused je Polák, vedle Italové (to musel být extra masochismus, dojet sem z Itálie ve dvou s batůžkem na Hondě VFR..), o kus dál Belgičani.. Jsme fakt magoři, ale ti cyklisti, co jsme cestou potkali, to už je fakt úlet.. S Michalem z Polska si dáme frťana a pokecáme, pochází od Katovic a mluví slušně česky. Říkal, že mu vítr cestou na parkovišti shodil motorku ze stojanu 😯 .
No nic, cvakl jsem venku nějaké ty kytičky a dnes už jen relax u topení v boudě.

Den 8

Nordkapp 71°10′21″ N, 25°47′4″ E

Tady "končí Evropa", dál nalevo Norské moře, napravo Barentsovo moře a za tou mlhou kdesi za zhruba 2000 km severní pól. Dál na sever už to po silnici nejde, odsud zase pojedeme domů, na jih...
6° C

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (30x):
Motokatalog.cz


TOPlist