Skandinávie a Nordkapp

Start, Švédsko  a Finsko

Jednoho dne, v zimních časech letošního roku, mi do emailu přistála zpráva od kámoše s podrobným itinerářem cesty do Skandinávie s následnou odbočkou na Nordkapp. Jelikož navštívil vloni s karavanem Norsko a básnil o tamních krásách přírody, tak to zaujalo nejen mne, ale i dva další blázny a zbývalo jen doladit drobnosti jako termín, způsob spaní a nutnou výbavu…

Červen je celkem pěkný měsíc, nebudeme rušit rodinný klid a letní dovolené a v relativní pohodě můžeme vyrazit na dlouhý výlet.

Po intenzivní přípravě motorek, výměně ojetých pneumatik a oleje (vše samozřejmě na poslední chvíli) nastal den D. Plán pro první den byl Brno – Berlín – Rostock, večerní trajekt do švédského Trelleborgu a tam někde přespat do rána.

Den začal úspěšně, s ½ hodinovým zpožděním jednoho účastníka, který ale vyrážel až z Rožnova p. R, takže to bylo akceptováno a tak jsme v celkovém počtu čtyři (mladíci) v 7.00 hod. vyrazili na D1. Cesta proběhla, až na pár drobných kolon v okolí Berlína, v klidu a my se v 18.00 hod. nalodili. Restaurace, jídlo, několik málo piv, drobný spánek na podlaze dětského koutku a v 1.00 nás vítalo Švédsko. Na lodi jsme si našli na internetu ideální plácek blízko přístavu pro volné přespání ve stanech. Za tmy je hledání trochu těžší, ale po chvíli bloudění a několika chybných odbočení do zavřené oblasti jsme našli volný prostor pro stavbu stanů. Jistě se to stalo už mnohokrát, ale pokaždé nastane ráno překvapení, kde jste si v noci stany postavili ? V našem případě to bylo asi 30 m od velkého golfového areálu, kde již od brzkého rána bylo spousty hráčů! Ty noční uzavřené odbočky vedly přímo na hřiště. Nejspíš by se jim nelíbily motorky postavené na greenu. My si zvolili ideální opuštěné místo za stromořadím. Takže štěstí se nás prozatím velmi drželo.

Snídaně, formou ohřátí adventure menu na plynových vařičích, s výhledem na slunečnou oblohu a moře byla výborná a my mohli vyrazit na prvních 300 km do Jonkopingu. Cesta vedla po dálnici, takže nudná.

Co nejdříve najít kemp, postavit stan, trochu jídla a hurá do města. Malým zklamáním byla cena piva v restauraci (150kč za třetinku !), ale město na okraji obrovského jezera Vattern bylo moc hezké. Takže stále natěšení na budoucí dobrodružství jsme šli spát. Bylo trochu divné, že ve 23.00 hod je světla jako ve dne, ale my byli unaveni ještě z předchozího dne.

Ráno stále výborné adventure menu, čaj, kafe… sbalit věci a pokračujeme na hlavní město Stockholm. Trošičku problém po cestě na dálnici nastal při vjezdu do města, kdy jeden z kolegů pochopil předešlou diskuzi o focení se u silničních cedulí po svém a při zahlédnutí návěsti Stockholm k ní z kolony aut prudce odbočil. Ostatní jsme tak pohotoví nebyli a ze strachu, že se něco přihodilo, jsme se k němu po odstavení motorek a za „nejspíše“ radostného troubení aut vrátili. Pořídil si několik selfíček a divil se, že my se fotit nechceme :-) No, Stockholm stejně není moc hezké město, tak jsme se dlouho nezdrželi a pokračujeme dál, kam až budeme moci. Po 700 ujetých kilometrech sjíždíme z dálnice a den končíme uprostřed Švédska u města Sundsvall. Zajíždíme co nejvíce k moři. Pěkná zátoka, domluva „nejspíš“ s majitelem pozemku o přespání, stavba stanů a za světla usínáme.

Další, již 4 den, pokračujeme po dálnici, která už místy nemá 4 pruhy, ale přechází do užších tříproudých a i běžných silnic. Hustota obydlí, aut i čerpacích stanic klesá a my po se 580 km ubytováváme v chatkách kempu u hranic Švédska s Finskem ve městě Tore. Podvečerní siestu kazí obrovské množství komárů, takže se na údržbě motorek a výbavy nedá vůbec nic dělat a zůstáváme zbaběle zalezlí s docházejícími zbytky alkoholu uvnitř. 

Nordkapp a směr jih

Ráno je již cítit blížící se polární kruh, 7°C je na červen pro nás trochu málo, ale se sluncem v zádech vyrážíme. Onen polární kruh přejíždíme po několika kilometrech. Švédové si na atrakce moc nepotrpí, protože kromě cedule je tu jen nejspíš dlouho zavřená hospoda a jinak nic. Po vytvoření několika fotek přijíždí skupina Francouzů na harycích, takže navazujeme družbu a fotíme se navzájem. Bon voyage a pokračujeme planinou i hustými lesy okolo Finské hranice. Několikrát zmokneme, jsme promrzlí, ale cíl dne – město Alta, již v Norsku, byl po 550 km splněn. Ubytování se na první pokus nepodařilo, ale jsou tu tři kempy a hned druhý měl volnou větší, ideální chatku. Na recepci TV, tak hurá na fotbal a fandit společně se Skandinávci Islandu.

Ráno nás vítá zamračená obloha, na radaru jsou dešťové přeháňky a my máme před sebou 460 km na Nordkapp a zpět. Oblékáme nepromoky a vyrážíme. 80ti km limit se snažíme dodržovat, avšak na planinách, kde vidíte 10 km před sebou stále jen kamení trochu zrychlujeme, až na 95 km/hod :-)

Po cestě je jen jediná čerpací stanice, která  o své jedinečnosti asi dobře ví. Doplňujeme nádrže za 54,- Kč/litr a pokračujeme k atrakcím na trase, které popisují všichni, co tu již byli. Tunel 212 m pod mořem, příjemná cesta okolo fjordů s hezkými zatáčkami, ke konci vítr, který je nutné vyvažovat opačným náklonem i do zatáček… a kdybychom na této jediné cestě nezabloudili a ve větru, dešti, 3,5°C tepla blbě neodbočili, protože jsme věřili navigátorovi s GPS a ne cedulím, byla by tato cesta skoro nuda. Ale omyl jsme zjistili po pár kilometrech celkem rychle a nakonec k závoře před cílem cesty dorazili.

Po zaplacení tučného vstupného a vysvlečení se z nepromoků (někteří nechtěli :-) jsme chvíli rozmrzali v hale návštěvního centra. Pak, opět již všemi popsané focení u globusu – navzájem, do kříže, napříč a i pro výrobce našich tematických společných triček jako poděkování…

Následovalo nakupování drobností, návštěva kina a dalších suterénních prostor, které jsou velmi zajímavé a hlavně, je tu teplo!  Na cestě zpět jsme se trochu osmělili, a jelikož policie na silnici by byla v těchto oblastech pravděpodobně zbytečná a my ji na cestě TAM nikde nezahlédli, tak jsme těch 230 km urazili trochu rychleji. Pozor jsme si museli dávat jen na stáda sobů pasoucích se u silnice.

Drobná poznámka k cíli. Spousta lidí se mne ptala, co TAM budeme dělat a proč TAM jedeme… ? Je jasné, že 3,5°C, vítr, déšť, nejsou zrovna moto přátelé, ale proč lezou horolezci na vrchol?  PROTOŽE TAM JE!

Tak to byl i náš cíl a záměr. Nic moc tam k vidění není, je to sem velká dálka a zpět je to ještě dál, ale ta samolepka na kufru motorky je fakt hezká :-)

Ráno se balíme, náš směr již není sever, ale jih ! a po dvou nocích v Altě míříme do Narviku. Jedeme po cestě, která vede celým Norskem. E6 je něco jak Route 66, dlouhá, prázdná, až moc bezpečná, s občasnými policejními hlídkami. Jednou nás uprostřed pustiny na rovném dlouhém úseku v lese změřili a zastavili. Vůbec se jim nelíbila rychlost 91 km/hod, ale slitovali se a s důrazným upozorněním nás propustili. Osmdesátka je osmdesátka :-( Pokud se však nějakým projekčním nedopatřením objeví prudší zatáčka, je ihned cedulí upravena rychlost na 60, nebo až 40 km/hod. Tato silnice je po motorkářské stránce tak nudná, že jsme usínali za jízdy. Zlaté Alpy, Šumava, Břeclavsko :-)

Narvik je asi hezké město, v jeho zálivu prohráli Norové bitvu s Němci, ale my jsme po deštivé 500 km dlouhé cestě neměli síly (a suchého oblečení) takže opět kemp s chatkou a sušení výbavy, bot a spánek ve slunečních paprscích po celou noc. Ráno se počasí trochu umoudřilo a my vyrážíme na odpočinkovou trasu 300 km do Bodo. Cesta vede zajímavou hornatou krajinou, místy ve výšce až 1.200 m.n.m (takže zase zima), ale je příjemně krátká, svítí skoro celý den slunce, sever máme za zády a domů už jen 3.000 km :-) 

Bodo jsme si vychutnali trochu více, než předchozí destinace. Bylo hezky, záliv s krásnými výhledy, pohoda. Bylo v plánu sehnat loďku, půjčit si pruty a vyjet si ulovit něco na zub z moře. To by ale nesměl probíhat festival rybolovu, kdy veškeré bárky byly rozpůjčované. Po chvíli dotazování se a hledání se nad nám slitoval starší rybář z Finska a část skupiny vyvezl na lov. Sám se divil, když po 30 sec. od nahození už jsme vytáhli první rybu. To se povedlo ještě několikrát, takže lov byl velmi úspěšný. V kempu jsme ryby udělali na jednorázovém grilu, byly výborné a s dosavadní stravou nesrovnatelné.

9. den míříme směr Trondheim, čeká nás stále nudnější E6. Cesta stále stejnou krajinou, samé lesy, spousta vody, sem tam nějaká vesnice, spíše přesun než zážitek. Překračujeme znovu polární kruh. Tady je počasí o trošku tvrdší. Déšť (málem sníh), vítr… Ohříváme se v prodejně suvenýrů, nakupujeme drobné dárky. 

Na Jih...

Po dvou dnech a 700 km přijíždíme do Benátek severu – Trondheimu.

Kemp, chatky a na chvíli do centra. Je neděle, celkem málo prší, tak se fotíme a procházíme. Do restaurace se nám při ceně 600,- Kč za pizzu moc nechce, tak si ve večerce koupíme něco čerstvého a do košíku dáme i plechovku piva. Schválně nepíši, že si pivo koupíme, protože to v Norsku v neděli nejde. Ne že by v regále nebylo. Mají tam různé, i Staropramen a Plzeň, ale slečna na pokladně ho dá s úsměvem bokem a s hláškou NOT DRINK DAY nám ho prostě neprodá. Prý byla ale Praze. Jsou to divné zvyky tady na Severu. Švédsko pivo s max. 3,5% a to i ty naše české, Norsko – drahé a stejně vám ho neprodají :-( Takže fandění našim fotbalistům se musí obejít bez piva. Možná kvůli tomu prohráli…

Ráno opouštíme E6 a jedem po E39. Čekají nás dva trajekty, hezká cesta, i když už ne s tak kvalitním asfaltem, ale přibývají zatáčky a atrakce. Trolí stezka pro motorku není bůhvíco, Alpy takovýchto průsmyků mají plno, ale je hezká, s pěkným vodopádem a vyhlídkou. Jen těch karavanů a autobusů je tu trochu moc.

Po 350 km končíme ve Valldal, opět trochu zmoklí, ale tak nějak už to nikdo neřeší.

11. den máme těch atrakcí nejvíce. Hodně klikaté silnice, průsmyky se sněhem, Geiranger fjord a až k ledovci Nigardsbreen. Tohle je nejspíše to pravé Norsko !

Všude zeleno, nebo bílo (rolby upravující běžkařské trasy ve výšce 1.500 m jsou v červnu trochu divné), po cestě trochu deště, zimy, ale i slunce a hezkého počasí. Tento den se opravdu vydařil. Přespáváme v Kjornes, opět v chatkách po 350 km jízdy.

Malá poznámka: chatky jsme volili místo stanů z několika praktických důvodů. V kempech jsou levnější než 3 stany, je v nich teplo na usušení mokrých věcí, někdy i vařič. Nevýhodu mají pro ty, kdo usínají později, protože při chrápání jednoho člověka je usnout problém, při dvou chrápajících je to celkem nemožné :-) Takže další noc, když už jsme byli za Oslem, padla volba stanů některým celkem vhod. Hlavně si  ho postavit trochu dál :-)

Mimochodem Oslo je celkem velké město, se spoustou tunelů a křižovatek hned při výjezdu. Z nějakých důvodů GPS v těchto místech nefunguje :-), takže trefit se na správnou silnici a udržet se v odpolední zácpě pohromadě dá trochu víc práce. Ale i to jsme zvládli a motorky zaparkovali u US ambasády, která byla z důvodu nějaké slávy docela dost hlídaná kluky v černých brýlích. Koukali, jako by nikdy neviděli motorkáře z ČR, teda až jsme kolem nich projeli po třetí, protože my jsme tam fakt někde chtěli zaparkovat a navštívit park Vigeland. Moc hezký.

Po prohlídce zajímavých soch míříme hledat kemp. Na třetí pokus ho nacházíme až hodný kus za městem, u Gralumu. Vlastní ho Poláci a dle jejich povahy nás chtěli zpočátku trošku natáhnout. Poté co ale asi slyšeli češtinu se slitovali a domluva proběhla k všeobecné spokojenosti. Cestu ani nepopisuji, protože již není co. Většinou dálnice, hlavní tah, rovina…

Předposlední den máme v plánu jen „hřbitov aut“ a návrat do míst, kde všechno začalo – na golfové hřiště. Hřbitov aut je trochu mimo trasu, ale stojí za návštěvu. Leží ve Švédsku, těsně u hranic s Norskem u města Bastmas. Po jízdě asi 5 km šotolinou od hlavní silnice. Popisovat ho nebudu, na webu je spousta odkazů a fotek. Je ale zajímavé, jak se vzájemně proplétá příroda s auty a naopak a i dům, který stojí opuštěný na louce je dost děsivý.

K večeru přijíždíme do Trelleborgu, na „naší“ louku. Rozjímáme při západu slunce, dojídáme poslední zbytky jídla, o půlnoci důkladně kotvíme stany do země… Pán severu se chce s námi rozloučit po svém. Posílá nám trošku větší bouřku, kterou ale prokoukneme na radaru, takže jsme připraveni.

Stany jí zvládnou a my se po dvou hodinách spánku v 5 ráno vydáváme na trajekt. Teplá snídaně, trocha odpočinku a přistáváme v Rostocku. Natankovat o něco levnější benzín, vysvléci vše teplé a jedeme. 800 km dálnice je po tom co máme za sebou, taková lehká odpolední vyjížďka. U Berlína nás chytí větší liják, tak zastavujeme na odpočívadle, jako většina aut. Nepromoky oblékat už nemá cenu, nestihli jsme včas zastavit, takže jsem mokří. Má to však výhodu. V těch 35°C to alespoň trochu chladí. Dále už projíždíme jen mezi bouřkami. Při tankováních kontrolujeme radar a hledáme díry v oblacích. Už žádný déšť nepotkáváme, někdo nahoře nás chce mít již v pořádku zpět a tak okolo 22. hod jsme všichni šťastně po 16-ti dnech a 7.700 ujetých kilometrech DOMA !

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE