Skandinávie 2023/2024

Mám rád teplo, tak jsem na sever zatím moc nejezdil. Nejdál směrem k Norsku jsem byl v Ústí nad Labem, a o  Skandinávii moc nevím. Vybavuje se mi Santa Klaus, sobi, švédská ocel,  finská  vodka, samozřejmě Astrid Lindgrénová, a tím to hasne. Ale protože se mi letní klima posledních let v Evropě přeci jenom nepozdává, tak letos určitě na sever. To, co následuje, jsou jenom moje nedokonalé zážitky, tak mě prosím netahejte za fusekli....

Abych si potrénoval severské počasí, ale hlavně abych  vůbec trochu projel Dánsko ( nikdy jsem tu nebyl, a jen tak prosvištět směrem  do Norska by byla škoda ), jsem dal pár dní na severu začátkem října už loni - jet v říjnu na sever, není dobrý nápad - no a po zimní pauze jsem dorazil do Norska.

Vybaven potřebnou literaturou jsem věděl že: je to daleko
                                                                         je tam draze
                                                                         je tam zima
                                                                         a je tam hezky....

...hlavně to poslední se jednoznačně potvrdilo. Dlím na hranici alpského regionu a Salzkammergutu, tak jsem si říkal, že mě nějaké ty kameny a voda z konceptu nevyvedou...ale todle jsem nečekal...

Nejprve o podzimní cestě do Dánska - i když si normálně žádné cíle moc nekladu, prostě jedu jak to vyjde, chtěl jsem dojet až na sever do Skagenu, a když to časově vyjde, na zpáteční cestě do Kopenhagenu a po cestě vidět samozřejmě co nejvíc. Pršet ale začalo po cestě tam v Norimberku ...a přestalo až po cestě zpátky u Magdeburku, tak jsem nakonec stihl mnohem méně.

Můj táta a jeho táta si asi říkali, že takhle to dál nejde, a kde se to zastaví ?!, a taky že je to škandál!! Já si to musel říct taky, když jsem přes Německo potřeboval skoro 2 dny až na dánskou hranici. Od někoho jsem tady četl termín "Bratwurst-Autobahn"...to bohužel sedí. Nekonečné zácpy, staveniště, na kterých nikdo nepracuje, omezení rychlosti, a nekončící masy aut. Vrcholem bylo 20 km zácpy před 18 km staveništěm před Magdeburkem, kde vidím v celém úseku jenom  jednoho pracanta ( pracovní den, normální pracovní doba...), co se vypotácí z maringotky, aby ulehčil pivem přeplněné měchuřině....

Nejsem z těch, co sedí na motorce bez zastávky celý den, samozřejmě, že to po cestě nevydržím, a když jedu kolem něčeho, co stojí za zastavení, udělám to. Vono se to nezblázní...Stavím v Norimberku, Hildesheimu, lineburské Heide, v Munsteru v tankovém muzeu, a cestou zpět v Lüneburgu a Magdeburku. Obzvláště to muzeum tanků - od první světové do současnosti, je hezky zpracované a rozsáhlé...no a Hildesheim - tedy až na to jméno města, je kolekce krásných kostelů jeden vedle druhého...

 ...a konečně Dánsko. Nějak jsem nezaregistroval, že seveřané mají ještě vlastní měny, ale co byste taky chtěli od národa, co má díry v mincích?

Po přejetí hranice odbočím z dálnice na Ribe, nejstarší dánské, a v minulosti  významné hanzovní město. Leží na západním pobřeží a dneska je po právu plně orientované na turistiku. Je tu nejstarší dánské gymnázium, druhá nejstarší radnice v zemi, dominikánský klášter ze 14 století a

naprosto nemožné vikingské muzeum. Kdyby nechcalo a nebylo 10 stupňů, bylo by tu vlastně velmi útulno. Krásná katedrála na náměstí, staré cihlové baráčky, dlážděné, uzounké uličky. 
Druhý den po prohlídce katedrály jedu v dešti na Viborg. Původně jsem  chtěl jet podél pobřeží, fotit majáky, sem tam přeběhnout nějakou tu písečnou dunu, sebrat mušli na pláži...prostě romantika, ale leje, tak jedu do vnitrozemí, kde je u městečka Monsted největší vápencový důl v zemi. Zdržel jsem se v Ribe v muzeu vikingů ( nestálo to za to...) a i když mají mít otevřeno do 4, a dorazím krátce po 3, tak už nevpouštějí....choleru na ně. Jsem promočenej, je mi zima a nejbližší relativně levné ubytko je až ve Skive. Ze stránek bookingu se to nedá vyčíst, ale jde o zahradní domek v záhrádkářské kolonii za městem. Sprcha je zahradní hadice a toaleta je kadibudka. Choleru na majitele!, ale dneska jsem se opravdu moc nezpotil,  potřebuju se hlavně vyspat, a topení funguje...stejně to zase nevydržím,  jdu se podívat do města, a na kostel, a do přístavu, a....

...a na druhý den ten vápencový důl...není to zase taková pecka, ale když už jsem tady, tak zalezu pod zem, která je díky vápenci šedo-bílá, mrholí už od rána, a tak je zastřešení docela příjemné. Procházka tunely a mezi jezírky podzemní vody asi tak na hodinku a pak jedu zase na Viborg. Chci vyrazit na Skagen, kde se stékají Kattegat a Skagerrak. To by měly být lokální názvy pro tyto kousky Baltského a Severního moře. Ale ve Viborgu už to tam ze zhora sypou dost nekompromisně, zastavím na pumpě, kde natankuju a při placení se ptám, jestli je tendle hnus normální dánské podzimní počasí, a paní praví, že jo, že málem nedojela do práce, protože pro déšť neviděla na cestu. Dám sice ještě jeden pokus a jedu dál, ale nakonec zastavím na odpočívadle (v Dánsku střechu na odpočívadle  nehledejte ), voda ze zhora, vítr, a tak se sám sebe ptám, jestli má takhle vypadat dovolená, a jestli vlastně chci vidět za chcance nějakou další vodu ( moře )? Odpověď je celkem jednoznačná - ani náhodou!!! Asi jsem citlivka, ale todle už prostě pro mě není pozitivní zážitek...

Otáčím a zbaběle prchám na jih. Dneska nocuji v centru Aarhusu. Pěkné moderní město. Běžím ještě do Gamble Bay - je to něco jako skanzen    od středověku až po 60. léta. Hlavně že už jenom mrholí. Kousek odtud je  ARoS, galerie moderního umění, která má na střeše kruhovou promenádu  ze skel barvy duhy. Je to působivé, obzvláště, když na chvíli vysvitne slunce. Samotná expozice muzea je trochu zvláštní, ale když zohledním, že je tu  půl roku jenom denní světlo, půl roku jenom tma, a pořád prší, tak to chápu. Pak už jenom teplá sprcha a  postel.

Ráno jedu zatím za sucha na Moesgard muzeum. Je to zajímavá stavba na jihu města s expozicí  historie člověčenstva. Strávím tady celé dopoledne, a protože se mi začíná pomalu krátit čas, jedu už  na jih. Po cestě ještě krátká návštěva na Unesco Skipssaetning Verdens v Jelingu. To jsou runové kameny krále Gorma Starého a Haralda Modrozuba z 10. století, a 2  pohřební mohyly. O Modrozubovi jsem četl jako dítě v knihách o Vikinzích  (třeba v Zrzavém Ormovi...), a tak je jasné, že todle se vynechat nedá. Z  dálnice je to jenom malá zajížďka, a vyplatí se. Zato Christiansfeld jsem  úplně nepochopil - todle a Unesco, proč proboha?  Přetnu hranici s Německem a spím někde u Hamburgu, ani nevím kde, zase  leje jako z konve a tak beru první levné ubytování na cestě. 

Ráno na chvíli vysvitne slunce, a tak hurá do Lüneburgu, je to staré  hanzovní  město, cihlové baráčky, kostely, vodárenská věž s muzeem  vodárenství,  velice příjemná zastávka. Odtud po státovkách na  Magdeburg  s  jeho gotickými kostely, věží tisíciletí, která sice vypadá divně,  má  ale  zajímavou expozici, no a večer pizerie a kino. Konečně  přestává  pršet, tentokrát na trvalo. Odtud pak už jenom přes rodiče dom...

Najeto 3600 km, náklady 1000 EU.

Start na letní, norskou fázi ze Salzburgu je trochu nalomen v začátku, táta je v nemocnici,  plánované zastávky po Německu vypadly z programu, neb jedu oklikou do severních  Čech.  Tátovi se sice mezitím ulevilo, ale musím to zkontrolovat, nežli se vydám někam  do tramtárie.... pardon za polární kruh. U rodičů to vypadá dobře, tak vyražím tryskem po dálnici  napříč  Německem směrem  na Hamburg.  Tady se situace od loňského podzimu nezměnila,  oprava na úseku Hannover - Hamburg se  nepohla ani o píď, stejně jako loni tu leje dost na fest, po celodenním hice se spustila večerní bouřka, na silnici je 5 cm vody  a zácpa před a přes  město  se měří na  desítky kilometrů. Jede se krokem, peklo. Za městem  toho už  mám dost  a jedu  do prvního  hotelu po cestě hnípat.  Najeto 850km.

Ráno je zaplať pánbůh sucho, a tak můžu jet na pohodu,  žádný kvalty. Stavím ve Fyrkatu na  valech starého vikingského  hradiště, a v muzeu maríny v Aalborgu abych  se protáh,  je to trochu z centra, ale zajímavě udělaná  expozice a poválečná ponorka vytažená na břeh  sice vypadá dost prorezle, ale dá se celá prolézt od špičky po kormidlo.  A pak už to jen protáhnu až do Skagenu, na druhý pokus  úspěch. Na pláži  podivné modré medúzy, hvězdice a bunkry z druhé světové války. Příjemně  fouká od moře, a až na poměrně dost turistů, je to tu hezké. Kousek odtud je ještě největší dánská duna Rabjerg Mile, po které vítr žene  pramínky písku (písek vyklepávám z bot ještě 3 dny ...)  a přestěhovaný

maják Rubjerg Knude. Ten stál díky postupu moře už skoro v příboji a tak ho dánští pracanti  přestěhovali o 72 m směrem do pevniny. No a hurá na trajekt do Norska!

V přístavu v Hirtshalsu je čilý ruch, odbavení efektivně a rychle, tak to má být. Ve frontě na trajekt koukám na "kolegy" a nějak to nechápu. Většina čekajících  motorkářů  je jak ze  škatulky.  Nevím  jak to tydle borci dělaj, ale maj nablýskané stroje a oblečky jak by je  právě rozbalili po  nákupu? Když  se podívám na Evelínu, je zasraná jak jetel, a já jakby smet. Asi si  to večer vždycky přemáchnou,  a přeleští...
Cesta přes moře trvá 4 hoďky a 100EU. Příjemné. Chvíli hnípu a pak koukám na skalnaté norské pobřeží.  Vylodění bez problémů, ale je tu výrazně chladněji, nežli v "Evropě". Zastavím na první možné, a  montuji do bundy membránu a přes hlavu mikinu. Jedu po E39, což zní jakoby dálnice...ale kdež, milý  deníčku, je to obyčejná státovka, jenom místy zpoplatněná. Cestovní rychlost 60 - 80 km/h. Moc pěkná  krajina, spousta vody, ať už slaná, která jako fjordy zabíhá kilometry do vnitrozemí, nebo jako  jezera. A mezi tím nekončící dřevěné baráčky, často typicky červené, a samozřejmě hory. Norové jsou  ohleduplní řidiči, nejezdí přesně, ale moc přes čáru taky ne. A je jedno, jestli mají Lamborghini  nebo 30 let starého Golfa. Když jsem se podíval do odměňovacích tabulek norské policie, tak to chápu. Začíná se na +5km přes za 110 EU a čím více, tím lépe, až přes 1000 EU. Pro ilustraci : za 7 dní v  Norsku mi klesla průměrná spotřeba o 0,7l/100km za celkem ujetých 30 tisíc. V Evropě se mi nikdy  nestalo, že by někdo nejen zpomalil, ale ZASTAVIL, abych ho mohl na úzké cestě předjet...tady je to skoro "normální". Zpoplatněné silnice mají automatické čtečky značek, a za pár dní mám první platby  z konta za sebou.  Ať chci, nebo spíš nechci.  Je to docela fofr,  když pomyslím,  že jsem číslo konta   nikde nehlásil... Jedu směrem na Stavanger, ale doprava jde hodně   pomalu. Původně jsem  se dočetl, že by bylo nejlepší jet na východní konec Lysefjordu, sjet přes kopec k vodě a trajektem  celým fjordem na jeho západní konec směrem na Stavanger. Ale podle googlu je to přes 200 km,  je ke 2 odpoledne, a poslední trajekt jede v 7 večer (to jsem ještě nevěděl, že smysluplnná denní  porce je po Norsku kvůli pomalé dopravě tak 300 km), tak jedu z přístavu rovnou podél  pobřeží na západ.  První déšť mě zažene před Stavangerem do postele. Ceny ubytovacích kapacit se  pohybují  standartně okolo  50, spíš70 EU za nehotelové zařízení. Čím dále na sever,  tím méně  nabídek  přes booking, tedy  omezenější výběr. 

Další den uvařím snídani, kafe a jedu se podívat na sochy mečů u  Stavangeru. Památka na bitku u Hafrsfjordu l.p. 872, ve které král Harald  zvítězil a sjednotil Nosko. Mají symbolizovat dobu míru mezi Vikingy, kdy  zapíchli meče do země. Sousoší "Swerd i fjell" je na břehu stejnojmenného  fjordu na jiho-západní periferii města a meče jsou 10 metrů vysoké.Nikdo tady toudle dobou ještě není, udělám fotku a  objedu město do podmořského tunelu pod zálivem. Ve Stavangeru je  samozřejmě leccos k vidění, ale není čas. Tunel je jak cesta do pekla.  14 km dlouhý, půlka se jede do podzemí a půlka do kopce, místy neonové  osvětlení - v norských tunelech obzvláště oblíbené, a rázem jsem o 68 NOKů lehčí. Ale některé zdroje uvádějí, že se jedná o nejdelší podvodní tunel          na  světě...to se nedá vynechat!  Na druhé straně zálivu jedu zpět na jih a přes most na jižní  stranu  Lysefjordu. Tady po hraně fjordu až do Fossmorku, kde cesta končí.  Neuvěřitelná krajina, jezera rozesetá v různých etážích mezi skalami nad  fjordem, červené dřevěnice, ovce, krásné místo na tomdle světě. Po vratce  na severní stranu fjordu najedu na parkoviště na Preikestolen a šlapu do  kopce. 330 metrů převýšení, a 4 km k vyhlídce nad Lysefjordem. Je tu sice čilý turistický  ruch a  je to  samozřejmě pozlátko, ale pohled na fjord  z téhle perspektivy se vyplatí. Seběhnu dolů k  mopedu a vyrážím po N13 na severo-východ.

Klikatí se mezi horami, místy dobrá silnice, místy trochu užší, než by bylo pro přehršel karavanů  zapotřebí, hodně tunelů, hodně mostů, samé skály a voda. Některé přejezdy přes  fjordy jdou jen  trajektem. Ty jsou levné, a lístky mít nemusíte. Přiběhne maník, vyfotí si registračku a zkásne vás přes kreditku...v bezkontaktních platbách jsou v Norsku mnohem dále, celá cesta by se dala  absolvovat, aniž bych viděl fyzické peníze.
Nejprve mám tendenci fotit vše, co je pěkné..takže všechno! Postupně si ale našinec zvyká, pak už  fotím jenom vodopády nad 100 metrů délky...takové jsou třeba kousek od Oddy - Latefossen,  kde to servirujou z obou stran silnice v několikerém vydání.

Původně jsem chtěl přespat v Oddě, ale booking mi nabízí jenom hotely, co cenově stojí nad mým  prahem bolesti. Nakonec bydlím v Eidfjordu, je to sice ještě přes hodinu cesty, ale zato peněžní rozdíl  výmažu dvojnásobným nechtěným přejezdem Hardangerbrua a následného  neonově osvětleného  tunelu s kruhovým objezdem tam a zpátky, a to  je bonusově zpoplatněno. Jsem mamlas.  Spím ale  čistě a teple,  hotelové pivo za 7 EU. Ráno prší. Ne moc, ale je to na membrány. Vracím  se na N13, ještě jednou si projedu tím tunelem za 12 EU a jedu na sever.
Je to trochu jako včera, hory po obou stranách silnice, nitky vodopádů  padající do údolí, dobrá silnice a pomalý provoz. Sem tam dřevěný kostelík,  sem tam trajektem přes fjord.

Původně jsem chtěl do Bergenu, ale je to přes 100 km, takže ho vynechávám, červené baráčky jsou  všude po cestě...odbočuji na N16, a před Laerdalstunellen - je 24 km dlouhý,  odbočuji na Bjorgavegen, serpentýnovou, uzounkou silničku na horské plotó s výhledem na  Naeroyfjord. Nahoře je led, sníh, mlha...a 5 stupňů.  A krásně. Cestou dolů zase řeky s vodopády z tajícího ledu  a v Laerdalsory  krátce na N16  směrem na sloupový kostel v Borgundu (vstup 130 NOKů).                            Pak trajektem na druhou stranu Sognefjordu a na N55. Cesta se klikatí kolem fjordu, svítí slunce, řeky jako v Colorádu,  skalnatá údolí, prostě paráda.  Po pár  kilometrech směrem zpět k fjordu a jedu trajektem zase na  jižní břeh.  Zní to komplikovaně, ale je to nejkratší  cesta na Unesco kostel z  poloviny 12 století v Ornes. Po prohlídce se vracím na 55. Cesta se  zase klikatí nahoru do zimy (údajně nejvyšší norský průsmyk, 1434  m.n.m. ), zase sníh a led a ledovec Smorstabbrean. Je tu  zase kosa...a krásně. Sjíždím kolem Jotunheimu až do Otty, kde

odbočím na E6 směrem na sever. Dneska spím v dřevěném hotelu v Donbase. Když vyjíždím  nahoru k hotelu, mám pocit, že mi něco klepe v motoru, ale nějak to házím za hlavu. Večer  koukám  na předpověď počasí, za 2 dny má být na Lofotech hezky. Ale taky bych rád na  atlantickou  silnici. Tam je to 200, odtud do Trondheimu taky 200, a odtud na trajekt na Lofoty  přes 800 km.  A musím to stihnout za 2 dny, to bude honička.

Ráno klasicky vařím nudle, kafe, a jedu. Prší od samého božího rána, a ten motor fakt klepe.  Je kolem 10 stupňů, krajina sice hezká, ale čím více k pobřeží, tím víc leje. Po cestě jsem nějak podcenil  tankování, projedu městem a říkám si že u další pumpy už musím, mám na displeji poslední čárku, ale jedu 10, 20, 30 km a žádná pumpa. Pomalu začínám být psychomotoricky neklidný, přijedu k dalšímu  trajektu a ptám se rybářů co tam stojí, jestli je tu někde pumpa. "co , pumpa , tady ?" tak to prý  jako  musím do toho města 30 km zpátky. Když vidí zděšení v mém pohledu, navrhnou busines, který prostě nemohu  odmítnout. 5 litrů naturálu za 25 EU, no nekupte to!  Aby jim rybí kost v krku zaskočila.  Nalodím se na  trajekt, přejedu na severní stranu Langfjordu, a hnedle na břehu pumpa jako kráva...
Dojedu na pobřeží, a za normálního počasí by tu  bylo určitě hezky, ale takhle  si mosty  přes  ostrůvky ani moc nevychutnávám. Oficiálně je  atlantická silnice přes 8 km dlouhá a je na ní 8  mostů.  Projedu jednou tam, jednou zpátky, ale  leje tak, že se pomalu ani nedá vytáhnout mobil.  Za mě trochu zklamání,  čekal jsem víc. Jedu na Trondheim po N39. Před městem konečně přestane pršet.  Kvůli ceně spím na periferii města a tak večer jedu atobusem do centra - podle předpovědi má zase začít pršet, a toho  jsem si už dneska na motorce užil dost.  Hezké  město, barevné,  hanzovní dřevěnice,  Nidaros dóm je krásný kostel,  hezká  procházka.  V půl desáté zase autobusem do  hotelu.  Autobusy  mají  USB  na  dobíjení telefonu na každé sedačce.

Dneska je to dost štreka, jedu po E6 ( kdybych měl více času, určitě bych jel po pobřežní silnici, ale  nemám ), krajina se trochu mění, ale pořád je to jako dost hezké Krkonoše. Nejhezčí je úsek kolem  severního polárního kruhu, vyvýšené plató, s nízkými pokroucenými břízkami, mezi nimi kamenité  řeky... je vidět, že se tu příroda s nikým moc nemazlí. Samozřejmě že nejedu furt 80, kdyby mě  chytla policie, asi bych dostal doživotí v solných dolech, protože na můj způsob jízdy jsem  ohodnocení v tabulkách norské policie nenašel. Po 12 hodinách jízdy a 850 km jsem u  Boda,  odkud  jezdí trajekty na Lofoty. Sdílená ubytovna s norskými turisty, večer mě pozvali na špagety,  jsou všichni spokojení a mají  se dobře, nic jim nechybí. Šťastná to země.

Ráno z Boda trajektem na Lofoty. Mráčky se sice ještě honí, ale na obloze je příslib hezkého počasí.  Mezi čekajícími motorkáři je týpek, co je ještě starší než já (je to vůbec možný, todle to ?),  sedí na stroji co  váží asi sedm tun a má obsah 3500 kubíků.  Tvrdí, že už  je přes 3  měsíce  na  cestě, má prachů jak  šlupek a dost si to užívá. Budiž mu to přáno...  Cesta trajektem je  hezká,  hornaté norské  pobřeží a po pár hodinách na severozápadě vystupují z mraků Lofoty.  Po vylodění jedu nejprve  na jih do A, tady silnice končí.  Podle průvodce  si člověk prostě musí koupit v místní pekárně skořicové šneky... za 6,5 EU takové malé nic, a navštívit  muzeum sušených tresek... zavřeno. Ale je to boží místo na zemi. Červené  dřevěné baráčky, moře,  rackové, a kopce do mraků. Podle literatury se tresky musí lovit  na podzim, aby potom zmrzly, a vyschly. Pak jim utrhnou hlavy, ty schnou  totiž déle, a nebohá tělíčka prodají do Afriky. Když vyschnou i hlavy,  vytrhnou jim  jazyky, rozemelou je  na moučku, kterou prodají jako speciální přísadu do polívky taky  do Afriky. Tak to  je teda dekadence...

Lofoty jsou krásné, zastávka před Reine, kde vybíhám po 2000 schodech na Reinebringen, vyhlídku,  ze které je vidět Reine a další boží místa, mezi kterými skáče po mostech silnice z ostrůvku na  ostrůvek.

Schody údajně stavěli Nepálci a i když je to jenom 500 metrů převýšení, je to docela fuška.  Po sestupu samozřejmě nekonečně foto zastavek...při jedné  se do mě pouští místní týpek v terénní toyotě, že tady se přece nesmí stát  a kdesi cosi! Docela ho chápu, bydlím v turistickém regionu, a vnímám turisty  vlastně stejně. Jsou všude, chovají se jinak, jsou bezohlední, hluční, drzí      a  vůbec...jenže von by chtěl každej zlaté nugety, co turisti přinášejí, ale aby  pokud možno zůstali doma. Tak to asi nejde, vono i tendle hejhula, kdyby nebylo turistů, by místo v  terénním tanku od toyoty seděl v rybářském člunu a nadával na život.
Reine, Hamnoy, Nußdorf...tady mě taky dostali, podle průvodce to měla být  zapomenutá díra, nikde nikdo...ale už u vjezdu do vesnice, která je jeden  velký hotel, sedí děvče a vybírá 10 EU za vstup do obce. Ale zase na druhou stranu, 

proč ne, taky bych to tak dělal...Lofoty jsou 350  km dlouhé. Je tu optavdu hezky, ale nejhezčí je,  alespoň  podle mě,  jižní  část. Směrem k pevnině houstne provoz,  aglomerace a  místy to  trochu  ztrácí poetiku. Ještě zastávka v muzeu vikingů.To jsem si mohl odpustit, i  když jsem to tušil, že to tak bude, vyhodil jsem 22 EU za vstup vlastně za  nic.

Motor klepe čím dál tím víc, a trochu mi to kalí dobrou náladu. K večeru už je to jako když mlátí  malým kladívkem do velké kovadlinky. V záchvatu paniky hledám na internetu servis, a ten je  200 km daleko, až v Narviku. Inu volám tam a jsou sice milí, ale mají mechanika na Bahamách  na dovolené, a tím pádem jsou schopni mi maximálně dofouknout kolo. Super! Další Suzuki servis  je na nějakém ostrůvku, a je čtvrtek večer. Nežli se tam dostanu, bude pátek odpoledne, a nic se  neobjedná, ani nevyřídí...a navíc, nežli by přišel náhradní díl někam do tramtárie na ostrov...no to  prostě není řešení. Sháním ubytko a pivo na večer. Večer před chatkou propadám trudomyslnosti  a snažím se vymyslet krizový scénář. Postavím Evelínu na hlavní stojan, a hledám, jestli není  někde něco uvolněné. Není. Nahodím motor a nechám běžet jedničku. Běží hladce a nic nebouchá.  Tak vo co tady kurňa de? Jako mechanik stojím za starou bačkoru, umím dolít benzín a promazat  řetěz. Toť vše. Benzín tam je, tak alespoň sprejem promáznu řetěz a zmožen chmelovými  patoky jdu na kutě. Stejně mi z toho vychází - mám před sebou víkend, takže zavřeno -že musím projet na jih Švédska,  nejlépe až někam k trajektu, dojet do severního  Německa, a tam to nechat opravit, i kdybych tam měl  Evelínu dotlačit!
Ráno nudle a kafe, nastrojím Evelínu a vyrážím. Jede jako po másle, nic neklepe. No to mě teda  p...r! Spray, co jsem kdysi dostal ve Fáru mi zachránil zbytek norské dovolené! Řetěz byl neustálým  máčením "ztuhlý", a rumploval...ale abych si nemyslel, že se svět skládá jen ze samých radostí, hnedle  mi zezhora nadělí hodinový slejvák, ale mně to připadá jako májový deštíček po horkém dni! Dojedu do

Narviku, kde je vlastně jenom hezký most před městem přes fjord a válečné muzeum, které stojí za návštěvu. Bitva o Narvik - l.p.1940 sem  napochodovali  Němci a za skandování hesel,  že jdou hájit  norskou  neutralitu do posledního  živého norského odbojáře,  chtěli zabrat nemrznoucí přístav a okolní rudné  doly. Po prohlídce už mířím pomalu na švédskou hranici...jo, jo, já vím.  Nordkapp...podle googlu je to tam přes 700 km. To jsou 2 dny cesty tam,  udělat 4 fotky a 2 dny zpátky...To už přesahuje můj časový harmonogram, takže někdy příště. Od  pobřeží cesta stoupá mezi horami směrem na švédskou hranici. Jedu po E10 na Kirunu. Podivné monstrózní ošklivé město uprostřed dolů na rudu, ale kousek od města je ledový hotel. Vstup 30 EU, teplota -5, cena za noc od 200 EU. Nocovat sice nechci, ale prohlídka pokojů je impozantní, dobře, že jsem zastavil.  Každý pokoj je jinak vyzdobený, a má separátní  vyhřívanou koupelnu. Dneska dojedu až na  pobřeží do Lulei. Krajina se hodně změnila, nekončící lesy, jenom mírně  zvlněná krajina a silnice jak podle lineálu. Ve škarpě postávají sobi a dekadentně přežvykují  lišejník. Losa jsem taky potkal, ale než jsem vytáhl telefon, tak se odporoučel,  asi se budu  muset  oholit, abych vzbuzoval více důvěry.
Další den je zase transportní, vono přes Švédsko je to stejná štreka jako  cestou na sever, ale po E4, i když to není dálnice v našem smyslu, to odsýpá  mnohem lépe nežli po norských silnicích. Ráno ještě zastávka v  Gammelstadu  na červených baráčcích kolem

kostela a pak už jenom na jih. Počasí jak na podzim v Alpách, 20x slunce, 20x déšť, podél cest značky pozor losi,  pozor sobi, to ještě chápu, ale na dálnici pozor sněžné skútry a pozor běžkaři?  To přesahuje moji představivost. Po dnešních 800 km jsem v Gavle, kde je palírna whisky Macmyra.      Mám rád whisky a  todle zboží znám. Palírna je už po 8 večer v  sobotu samozřejmě zavřená,                ale přilehlý bar má otevřeno. Flašek jak v pozemském ráji, a děvčata mi nabízejí z každé ochutnat,  jako že abych věděl, co chci pít. To ale bohužel nejde, protože to mám do hotelu ještě asi 5 km. Stejně ale velmi decentně ze 3 usrknu, a chci si jednu flašku koupit, jsa připraven zaplatit  nehoráznou sumu, kterou jistě budou požadovat, jsem přeci bohatec, tak vo co go? Děvče za barem na mě vytřeští oči, a v jejím pohledu čtu - zase jeden křupan z Evropy, co neví, jak to tu chodí! Následně se od ní dozvídám, že v baru se sice můžu zlejt zadarmo jak dánskej kormidelník už jen ochutnávkou jednotlivých flašek, ale koupit si flašku na doma nelze (what?), k tomuto účelu slouží síť státem kontrolovaných obchodů jménem Systembolaget. Amen. Inu jiný kraj, jiný mrav. Po cestě do hotelu ještě koupím alespoň pivo, které se v normálních krámech sice prodává, ale jenom do 3,5 voltů, silnější taky ne, víno taky ne, a kořalka už vůbec ne. Hotel je prima, cena dobrá, a se snídaní, kterou si každý udělá sám podle sebe, v lednici je sýr, vejce, salám...není toho moc, ale je to dobrý nápad.
Ráno se to sice ještě honí sem a tam, ale je sucho. Vydatně posnídám, a  vyrazím na jih. Zastávka v Upsale, stará (je tu pohřbena rodina Celsiú) a  nová katedrála, hezké město, a samozřejmě Stockholm. Brabeniště, najít ale muzejní ostrov není těžké. ...Vasa muzeum, hm, hm...jo OK, a muzeum Abby. Rodiče mi to pouštěli celé dětství do hlavy, a úplně vidím, jak v žákovské študovali školní řád,  jestli  mě můžou vzít v sedmé  třídě od půl osmé večer do kina na film  "Abba  ve  filmu". Vstup 30EU, je to  malé, ale hezké. Procházka po centru,  královský  palác, gambla, kostely. Do  některých vybírají vstupné až 10 EU, a to si myslím, že v tomto případě je mi spása mojí duše  poměrně dost ukradená. Za mě, hezké město. Pozdě odpoledne  jedu  po dálnici na Linköping, kde  dnes nocuji. S ubytováním to je nejprve  podivné, přijedu do ulice, kde má být  ubytko a  zjistím, že na bookingu  není uvedena celá adresa, jen ulice ( jde o soukromý byt ).  Zavolám provozovateli,  zdvihne to  nějaká baba,  a vypálí  na mě, že právě  dělá s rodinou piknik, a  že prostě přijde nejdříve za hodinu,  a jestli je to  pro mě v olrajtu? Sice jí sdělím, že to teda není v olrajtu,  ale co  s tím asi tak můžu dělat, neb placeno nevratně předem. Do centra je to  kousek, tak jdu na pivo a fotit kostely. Za hodinu zase stojím v dané ulici, a  protože se nikdo neozval, volám. Teď mám na drátě chlapa, kterej se asi  nedomluvil se svojí ženskou kolegyní o tom, co mi mají vykládat, a dozvídám  se, že zdržení  nebylo kvůli pikniku s adolescenty, ale kvůli tomu, že mi prodali neuklizený pokoj, a  nejdřív to museli dát do pořádku.To co jsem na něj vychrlil (nelibuji si v tom, když ze mě někdo dělá  idiota) si  asi  za rámeček nedal, vyhrožuju mu telefonátama na booking...ale celkem rychle vychladnu.  Malý, teď už čistý, byt skoro v centru a jen za 40EU. Sice bez televize a WiFi, ale  za tuhle cenu? Rychle si spočítám, že po odečtení poplatků úklidové firmě a zaplacení  daní jim vlastně nic nezůstane a tak samozřejmě nikam nevolám.
Proč proboha Linköping? Je tu totiž letecké muzeum. Velké, hezké, stojí za  vidění. Část expozice je zaměřena na studenou válku, kdy si s Ruskem  sestřelovali špionážní letadla, jenom škoda, že je jenom část popisků v  angličtině. No a odtud na jih Švédska na menhiry to sice není  úplně  co by  kamenem  dohodil, a navíc mimo dálnici, ale nějak se to dá. Ještě  zajížďka na kostel  ve Växjö kde zase leje, a i když mi něco  říká, že menhiry v dešti jsou prostě  jen mokré kameny, jedu dále na úplný jih.

Ales stenar, údajně nejucelenější soubor menhirů ve Švédsku. Přímo na  břehu moře, už je zase hezky, nebe bez mráčku, příjemná zastávka.  Neví se, co mají kameny znamenat, pohřebiště, kalendář...jsou ze 6 století, a proklamace o  původnosti taky úplně nesedí, ale je to hezké. Odtud přes turistický Ystad směrem na Malmö. Na Öresund. To já  totiž musím. Viděl jsem seriál Most (ne ten o severočeském Mostu, ale ten o Öresundu), a to několikrát. Takže  musím. No a za mostem už je Koppenhagen, rychle hledám hotel a na kutě. 
Ráno vyrážím do Kodaně. Je to zase megalocity, ale mám jen několik cílů -  kostel se zakroucenou věží (kostel Našeho spasitele), kostel s podivnou věží,která nemá schody, ale spirálovou podlahu (Rundetaarn u Trinitatis kirke),  a tu malou poběhlici z přístavu (malá mořská víla podle mistra severské  dětské 

depresivní literatury). Zaparkuji u Nyhavenu, ale první kostel má bohužel zavřeno. Druhý kostel je  asi 15 minut chůze, a stojí za návštěvu, nejen      ta  podivná věž, ale i přilehlý Trinitatis kirke. Ještě  chvíli courám po okolí, a pak jedu na malou. Tedy malou mořskou. Je to značka města, a vynechat ji, by byla škoda.  Uf, hotovo, odháknuto, a můžu vyrazit z města. Jde to dobře,  jedu svižně po E47 na Rödbyhavn, kde

skočím na trajekt, aniž bych věděl kam a jak dlouho jede. Za půl hodiny jsem na palubě a za 45 minut  v Německu. No to je fofr. Jsem na ostrově Fehmarn. A to je problém. Z ostrova totiž vede jenom    jeden  most, ten se opravuje, a aby někoho nedej bože nenapadlo tu 15 km zácpu objet, jsou    u silnice nastaveny betonové mantinely. Na mostě, jak se o dost později dozvím, je jenom jeden  jízdní pruh, a semafor. Na todle nemám nervy, po hodině sjedu při první příležitosti ze silnice a  hledám hotel. Zamluveno, potvrzeno. Je to kousek, tak hurá do postele, dneska toho mám dost.  V recepci k mému překvapení sedí baba, která toho moc nenamluví. Teda jako německy, jsme  přeci v Německu, a anglicky už vůbec nic - to bych ještě chápal, nejsme v Anglii, zato velice  dobře švitoří turecky. To taky nechápu, nejsme v Turecku, ale protože většina hostů tohoto podivného  hotelu jsou Turci, tak se na rozdíl ode mě adaptovala. Já jako rodilý Turek nevypadám...a ani  nehovořím. Snažím se sice...mluvit...pomalu...a...zřetelně...ale málo platný, kde nic není, ani smrt  nebere. Říkám jí, že mám rezervaci na moje jméno, baba koukne na monitor a odpoví "jméno nemám".  Já jsem přesvědčen, že baba nějaké to jméno má, ale abych jí vyšel vstříc, ukazuju jí potvrzenou  rezervaci v telefonu. Bába se zamyslí, mrkne na monitor a zopakuje "jméno nemám". Vytáhnu  českou občanku a podám jí bábě. Ta na to mrkne, a zeptá se "jméno Český Krumlov?". Situace začíná být neřešitelná, a já jsem opravdu utahanej jako kotě a chci jít do dopředu zaplacené  postele. Bába ale dělá obstrukce, a začne mi číst (pardon, slabikovat, čtení asi taky nepatří k  silným stránkám paní recepční! ) jména hostů, od kterých má rezervaci na monitoru. Když mi  přečte 3 ženské jméno - chápu že vypadám omšele, ale jako ženská ?, bouchnou mi saze,   vynadám bábě, a chci mluvit s někým, kdo umí říct v němčině alespoň "guten Tag"! Bába vytočí  číslo a podá mi uraženě telefon, ať se s managerem hotelu domluvím sám. Zaplať pánbů, mluví!...a  německy...a plynně. Za chvíli už jsem ve sprše a následně v posteli. Teď už jenom vydržet, až turecké  osazenstvo hotelu dokončí grilovací párty na dvorku a přestanou řvát jako krávy nebeský...proti  Turkům vlastně nic nemám, jsou to milý lidi, ale čeho je moc, toho je moc...
Další den si přivstanu, abych prorazil zátarasy na mostě z ostrova a  dostal se do civilizace. Čeká mě zase transport přes Německo směrem na  severní Čechy, zkontrolovat tátu. Po cestě už jenom zastávky v Trawemünde,  Lübecku - to je vám ale pěkné město, kostely  a věže z červených cihel, krásné staré centrum,  prostě paráda. Z města vyjedu po státovce, mám  to mít asi 100 km do Lüneburgu, ale díky objížďkám mám za hodinu a půl  najeto 120 a do Lüneburgu je to ještě 40. Fuck, pokorně se vracím na  Hamburg a na Bratwurst Autobahn. Je to sice pěknej vopruz, ale pořád  rychlejší, než normální silnice. Zastávka v Bergen-Belzenu. Je uprostřed NATO zóny, všude značky  pozor tanky a civilům vstup zakázán (a to kdyby ještě věděli, že mám modrou  knížku!). Vstup se tady  neplatí, rozsáhlý areál. Hrob tu má Anna Franková a její sestra. Smutné místo. Kousek odtud je krásné město Celle, plné starobylých hrázděných domů. Nejstarší (doloženo pisemně) je z poloviny 16 století. Město je plné  turistů, a je zase středoevropský hic. Se slzou v  oku vzpomínám na norských 13-15 stupňů. Tentokrát na jih nejedu  po A2 -  pamatuji si ty zácpy kolem Magdeburgu, ale po  A36.Ta vede okolo Hartzu. Trochu to tu znám, a říkám si, že se sem musím  někdy vrátit. Líbezná krajina plná měst se středověkou historií. Stihnu navštívit jen Halberstadt. Vlezu  do kostela, na nebi blankyt, vylezu, švestka. Nedá se nic dělat, musím popojet. Poslední zastávkou v  Německu je Halle...teď

si asi řeknete, že jsem na psychiatra, neb do Halle může jet jen psychicky narušený, labilní jedinec,  kterého by neměli pouštět mezi normální lidi. Souhlasím. Ale kvůli objížďkám musím z dálnice, a jedu  paralelně s ní. Zastavím u pumpy, dám kafe a na zdi jim tam

visí fotka centra. Jsem na periferii města, tak hurá do toho. Město je to sice hnusný nejen podle názvu,  ale ten kostel v centru za návštěvu prostě stojí.

Na druhý den zkontroluji tátu, a dorazím dom....
Najeto 8900 km náklady asi 2800 EU, celkem tedy 12 500 km a 3800 EU za celkem 3 týdny. To není  úplně málo, ale jistě třetinu spolkl benzin, ten je na severu od 2 do 2,5 EU, v Německu 1,8, ale na  dálnici klidně 2,5. Za dlouhé trajekty asi 250 EU, no a ubytko nejlevněji 35, nejdráže 70 EU krát 3  týdny ...,  vstupné kamkoli běžně 20-30EU, 2x večeře v restauraci, 2 piva na hlavu a den...výsledek ovšem k nezaplacení.

Ač jsem se snažil, nějak se mi divně naformátovaly řádky, a i když se snažím šoupat písmenka semo  tamo, nikam to nevede, zatracená technika ...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE