raceczech_spain



Norsko 2017

Proč zrovna Norsko? No není to nic složitého, po našich malých zkušenostech z minulého roku ze Slovinska jsme si řekli: „No co, zkusíme něco delšího“. A výsledek bylo Norsko. Mimo to bylo na čase ukázat všem, co říkali, že se nedá na menších motorkách cestovat delší dálky :).

Kapitoly článku

Norsko 2017

 

Proč zrovna Norsko? No není to nic složitého, po našich malých zkušenostech z minulého roku ze Slovinska jsme si řekli: „No co, zkusíme něco delšího“. A výsledek bylo Norsko. Mimo to bylo na čase ukázat všem, co říkali, že se nedá na menších motorkách cestovat delší dálky :).

 

Letošní účastníci se od minule moc nezměnili a jsem to já na gsku a Ivka na yamině. Cestou se k nám přidal poslední stálý člen losičák.

 

Datum bylo stanoveno na krásného 12.5. Většina kamarádů na to hned odvětila: „Proč tak brzo? Však tam bude zima.“ No něco na tom bude, ale důvod byl spíše vyhnout se hlavní sezóně.

 

Přípravy se nesou v klasickém duchu posledních výprav. Ivka hledá, chystá a já to beru krapet pankově. Má to jednu nespornou výhodu, člověk nikdy neví, co ho na cestě potká nebo co se mu také vymstí.

 

Plán cesty je od nás do Německa, pak Dánsko a trajektem do Norska, kde za necelé tři týdny se pokusit dojet co možná nejseverněji a pak to stočit na Švédsko, kde chceme vzít trajekt do Polska a hurá domů.

 

11. květen 2017 – čtvrtek

Doběhnout z práce, naházet věci na motorku a hurá z Brna pryč. Dneska máme v plánu přespat u mých rodičů a další den pokračovat v cestě dál.

 

12. květen 2017 - pátek

Ranní odjezd stanoven na devátou hodinu, což se nakonec moc nepovedlo a odjezd se posunul na desátou. Krapet nás zdržela aktivace asistenční služby, kterou jsem pro případ nějakého problému zřídil a popravdě příště ji už dělat nebudu (následující rok v Bosně se nám stala nehoda a vše prošlo v pořádku i bez karty a zbytečných peněz za opravu navíc). Ale tím nechci říct, že je to špatná věc, protože se člověk cítí mnohem bezpečněji.

 

Takže v 10 vyjíždíme směr Velká Bíteš a po dálnici hurá až k hranicím s Německem. Dálnice bude pro Ivčino YBRko krapet zátah, protože něco mi říká, že 125 objem není dělaný na konstantní zátah po dálnici. Ale ve výsledku úplně ideál, naše rychlost je mezi 80-95 km/h (dokonce nám GPS na jednom místě hlásila rychlost 111, ale to byla spíš chyba v matrixu), což se později ukáže jako ideální rychlost pro moji motorku a ve výsledku mám menší spotřebu než Ivka :-). Bohužel jak se později ukázalo, dlouhý zátah ve stejné rychlosti pro yaminu nebyl dobrý a cestou začala trochu rachotit.

 

S tím, že bude pršet jsme počítali, ale že nám začne pršet sotva opustíme ČR, mě celkem překvapilo a zde se ukázala moje panková příprava. Na jednu stranu je super žít v domnění, že mám nepromoky z minulého roku, ale být tak líný a ani se nemrknout, zda jsou OK, se prostě nedělá. A po chvilce jízdy v dešti není lepší zjištění, než že nepromoky sice z části fungují, ale na pár místech pouští vodu dovnitř, což podle mého názoru krapet degraduje hlavní využití. No nic, není co dělat, ještě že mám nepromokavé vložky do kalhot. Které jsou super na chvilkové deštíčky, ale bohužel při dlouhém dešti se krásně navlhlé kalhoty přisají na tělo a začnou studit na místech, která by měla zůstat teplá :-).

 

Ivka si před odjezdem koupila fungl nové nepromoky od Scotta a byla jen vysmátá. Zato mě se po zbytek dne v hlavě honila myšlenka: „Doufám, že cestou někde narazíme na shop a koupím nové.“

 

Představa dalšího deště nás zahnala k večeru do kempu Lübben nedaleko Berlína, kde se nám poštěstí a místo pronájmu místa na stan nám za stejnou cenu pronajmou sud na spaní. Dneska najeto plus mínus 500 kilometrů čistě po dálnici.

 

13. května 2017 - sobota

Dnešek byl ve formě rychlého transportu, plus mínus jak včera, jen s jedním rozdílem. Dnes jsme ze sebe nepromoky nesundali. Krásně se to střídalo, chvíli déšť, pak chvíle na uschnutí a zase déšť. U mých extrémně kvalitních nepromoků začalo postupně povolovat lepidlo, co drží jednotlivé části pospolu, což se negativně projevilo na mém stavu :-).

 

Po plus mínus 500 km to balíme a končíme v kempu. Původně jsme dneska chtěli dát ještě o něco víc kilometrů, ale vidina dalšího deště nás od původního plánu odradila. (v noci se k nám přihnala velká bouřka a při poslechu bubnování kapek na stan jsem byl rád, že jsme prozatím v suchu)

 

14. květen 2017 - neděle

Spaní ve stanu se spacákem je super, jen si člověk nesmí zapomenout dopnout spacák a tak jsem ráno krapet klepal kosu, ale nic, co by ranní sprcha nespravila. Těsně před odjezdem vykouklo slunce a azurová obloha, prostě nádhera po dvou dnech deště. Cesta utíkala tak nějak sama a někdy po 12 hodině jsme překročili hranice do Dánska a pokračovali směr trajekt. Problém byl v tom, že mezi námi a trajektem bylo něco kolem 400 kilometrů nudné dálnice přes Dánsko, které je kompletně placka. Nějak jsme to dali a o půl šesté jsme byli v konečné stanici Hirtshals, hurá trajekt a konečně Norsko!

 

Musím uznat, že obdivuji Ivku na yamě. Já jsem byl po třech dnech dost vyřízený a to mi přijde, že mám mnohem komfortnější sezení.

 

Dneska jsme na benzínce (kde jsme si omylem dali nejdražší jídlo z celé cesty - dva hambáče za 40 éček) potkali Fazer se zlínskou značkou a vyklubal se z toho Michael, na kterého jsme znovu narazili na trajektu. Je to Ital, co chvíli žil v ČR a právě jede do Stavangeru na pár měsíců za prací (peče pizzu). Už tak jezdí dva roky a za těch pár měsíců si vydělá tolik, že zbytek roku má dovolenou :-).

 

Cesta trajektem zabrala tak 4 hodiny a někdy kolem půl 12 nás vyhodili z trajektu ve městě Kristiansand. První dojmy nebyly nic moc, protože jsme z trajektu vyjeli rozespalí, v noci, v mlze a k tomu všemu nás ještě čekalo hledání, kam složit hlavu.

 

Ale naštěstí v Norsku je povolené kempování na divoko, takže jsme to zapíchli kousek za Kristiansandem na nějakém parkovišti.

 

15. květen 2017 – pondělí

Ráno se nám vůbec nechtělo ze spacáku, ono se není čemu divit, cíl dojet do Norska splněn, tak kam pospíchat. Máme před sebou necelé tři týdny.

 

Myslím, že tento problém řešil asi každý: „Půjdu na záchod nebo ještě chvíli vydržím?“ Po nějaké době, kdy už to vážně nešlo, jsem se vyhrabal ze stanu a zjistil, že stojíme na parkovišti pro nedaleký přírodní park. Takže jsme se v rychlosti najedli, pobalili věci a šli se do něj podívat.

 

V rámci bezpečnosti jsme sebou táhli síť na bagáže a pořádný zámek na kola. Což se následně ukázalo jako úplné zbytečnosti. Ze začátku jsme si většinu věcí nosili sebou a postupem času jsme na motorce nechávali víc věcí jen tak položené, až to dospělo do fáze, že jsme na motorce zapomněli občas i klíče od ní :-). Začali jsme tomu říkat „Norský standart“, na který se pekelně rychle dá zvyknout a bohužel o to hůř odnaučit (jojo kéž by to tak šlo i u nás) a za celou dobu se nám nic neztratilo.

 

Park byl prostě boží, už jen na tomto kousku bylo dost vidět, jak Norům záleží na krajině. Nepamatuji si název parku, ale koukali jsme z něj na ostrůvek „Tjamsøya“. Moc se mi líbily různě zasazené grily, kde bylo nachystané i dřevo a stačilo jen dojít a udělat si hezký večer s přáteli.

 

Další cesta nás zavedla k nejjižnějšímu majáku Lindesnes. Maják nic extra a ještě měli mastné vstupné, tak jako správní Češi jsme si to prošli jen kolem a pokračovali dále.

 

Také jsme si poprvé vyzkoušeli místní šotolinku, kterých v Norsku projedeme ještě nespočet. K večeru jsme to zapíchli kousek před Egersund v lese u silnice. Místo na spaní nebylo úplně nejlepší, ale již nebyla síla na hledání něčeho jiného a sotva jsme postavili stan, začalo pršet. (kolem 21.44 a světla jak ve dne).

 

16. května 2017 – úterý

Dneska jsem se moc nevyspal, v noci začala pěkná fujavice s deštěm a mě to celou noc budilo. Ráno jsem už nevěděl, jak si lehnout, jak mě bolely záda :-) no prostě slečinka je ze mě. (časem jsem zjistil, že to bylo špatným polštářem, co mi křivil páteř, ale jako vždy jsem to zjistil až těsně ke konci cesty – zde se hodí pravidlo - na spaní a botách se nemá šetřit)

 

Ale víte, co dokáže zkazit ráno nejvíce? No přeci nepřestávající déšť z včerejšího večera. Proto jsme si dali ráno pěkně na čas, a když pořád nepřestávalo pršet, nezbylo než pobalit za deště, nasadit nepromoky a hurá na cestu.

 

Dnešní den máme v plánu dojet do Stavangeru, kde máme domluvené přespání u Michaela z trajektu, a ve skrytu duše doufám, že cestou narazíme na moto shop a já si seženu pořádné nepromoky.

 

Stále prší, nepromoky už i to málo co držely venku, pustily dovnitř a k tomu je zima a fouká nepříjemný boční vítr, co mi háže s motorkou. Jsme úplně hotoví a stavíme na pizzu u cesty. Sice máme v plánu si převážně vařit sami, ale představa teplého jídla v místnosti, kde neprší a je teplo, nakonec zvítězila.

 

S myšlenkou: „Hurá dali jsme to!“ dojíždíme odpoledne do Stavangeru a objíždíme tři moto shopy. Jak se říká: „Nejlepší na konec“. V posledním (Bikerstreet) mají stejné co má Ivka i v mé velikosti :-). Ani nehledím na cenu a s úsměvem ve tváři odcházím z obchodu s párem nových nepromoků. Ještě jednou díky, asi jste mě zachránili.

 

Když jsem naklepl téma domluvy, tak většina Norů při otázce „Mluvíte anglicky?“ odpověděla „trochu“ a pak pokračovali perfektní angličtinou :-).

 

Jelikož přestalo pršet a my do Stavangeru přijeli hodně brzo, Michael nějak neodpovídá, tak měníme plány a míříme směr kemp nedaleko Kazatelny (Prekestolen). Kam máme v plánu se druhý den podívat.

 

Sotva zaparkujeme a postavíme stan, začíná pršet.

 

Musím uznat, že kvalita kempů je luxusní a díky tomu, že jedeme před sezónou, máme je více méně pro sebe :-), pokud jsou již otevřené.

 

17. května 2017 – středa

Ranní sprcha k nezaplacení :-). Ráno si dáváme načas, balíme a snažíme se co možná nejvíce věcí usušit a někdy v 10.30 vyjíždíme z kempu směr Kazatelna. Je to necelých 5 km, takže rovnou v normálním oblečení na trek, abychom se nemuseli na parkovišti převlékat a mašlit moto hadry na motorku.

 

Cesta na Kazatelnu nám vzala plus mínus 2 hodiny, což mě připadalo jako heroický výstup. Jen mi ten dobrý pocit krapet kazili norští důchodci, kterých jsme potkali nespočet, a všichni byli vysmátí od ucha k uchu a podle jejich fyzičky hodnotím, že bych se měl i já více hýbat :-).

 

Kazatelna za to stojí, i když je to jeden z hlavních trháků, takže lidí jak …, ale ten pocit, když člověk stojí na hraně a kouká dolů, za to prostě stojí. Jediné, co mi to tam kazilo, bylo zjištění, že lidé jsou prostě prasata. Protože ve spáře, kam se nedalo rukou dostat, byla doslova skládka z odpadků.

 

Cestou zpět na parkoviště nám zase začalo pršet, a tak nezbývá než otestovat nové nepromoky, které po nějaké době jízdy deštěm hodnotím, jak to říct slušně: „Boží! Konečně mám koule v suchu.“

 

Zbytek dne nám prší a my to balíme nedaleko Hjelmelandsvågen, kde jsme narazili na opuštěný mlýn. Spíš bych měl říct chaloupku, která se zdá jako super místo na přespání. Nápad to byl dobrý, a spalo se tam také dobře, jen jsme se později dozvěděli, že se jednalo o místní památku. Nu což, i v památce se dá přespat :-).

 

Dneska musel být nějaký státní svátek, protože jsme potkali nespočet žen v krojích a k tomu všude byly vyvěšené norské vlajky.

 

18. květen 2017 – čtvrtek

Spaní ve dvou na pryčně nic moc, ale aspoň sem neprší :-). Budík ráno moc nefungoval a my se probrali až v 8 hodin a díky tomu jsme promeškali okno, kdy nemělo moc pršet. Proto nikam nespěcháme a rozvěšujeme mokré věci kde se dá a čekáme do 12 hodin, kdy by déšť měl trochu polevit.

 

Zde by se hodila vtipná vsuvka o počasí a našem plánování. Náš plán vyjet na dovolenou v květnu byl z jedné části díky menšímu počtu turistů, ale také díky tomu, že květen je měsíc, kdy v Norsku spadne nejmenší počet dešťových srážek za rok :-) no co, zase to nevyšlo. Později jsme od místních zjistili, že v tomto období nepamatují takové silné a dlouhotrvající deště.

 

Odjezd z mlýna se posunul až na jednu hodinu, kdy počasí hodně povolilo a pršelo už jen trochu. Hned za mlýnem jsme najeli na trajekt a postarší Nor se nás ptá: „Are you from Czechoslavakia?“ kývneme a dáváme se na chvíli do řeči. Příjemný pán a mimo jiné nám prozradil, že tu včera měli státní svátek den nezávislosti, tak proto ty vlajky a kroje.

 

Dnešní cíl je kemp ve městečku Odda, který je kousek od Trojlltungy („Trolí jazyk“).

 

Celý den nám pršelo, ale nepromoky vydržely, boty také, ale rukavice začaly lehce vlhnout. Njn už je toho na ně moc.

 

Cesta nás zavedla do nějakého SKI areálu, kde byla pěkná kosa a plno sněhu, což pro nás bylo v Norsku poprvé, co vidíme ještě hodně sněhu, ale v následujících dnech to bude každodenní chleba. Osobně nemám problém se zimou, ale kdyby jste někdo zvažovali výlet do Norska v tuto dobu, počítejte, že budete klepat kosu :-).

 

Cestou jsme potkali Němce v karavanu, kteří se s námi naloďovali na trajekt. Máme na sebe nějaké štěstí, protože to není poprvé a také ani naposled, co se ještě potkáme.

 

Zbytek cesty je více méně transportní, jen se dvěma zastávkami u vodopádů a k večeru dorážíme do kempu.

 

19. květen 2017 – pátek

Dnešní den máme v plánu Trolltungu (Trolí jazyk). Pro ty kdo to neví, jedná se o vykrojený kus skály ve tvaru jazyka nad jezerem. Na fotkách moc hezké, jen dostat se tam je krapet složitější a popravdě vědět, co nás bude čekat, asi to oželíme, i když kecám, i tak by jsme do toho šli.

 

Takže na Trolltungu vedou dvě cesty. První, která se otvírá až v červnu, a je potřeba mít sebou horolezecké vybavení. Nebo druhá, která je dlouhá 11 kilometrů tam a překvapivě 11 kilometrů zpět, kde v prvních 4 kilometrech je náročné stoupání. Viděli jsme nespočet lidí, co to museli vzdát, protože během stoupání prostě zjistili, že na to nemají. Následujících 7 km se chvíli jde po rovince, chvíli do kopce nebo z kopce.

 

Podle průvodce je cesta na 8-10 hodin, nám zabrala přesně 9:50 s přestávkami na focení a to si myslím, že jsme šli celkem rychle.

 

Pro méně zdatné je od června v provozu lanovka, s jejíž pomocí se lze vyhnout prvnímu nejnáročnějšímu úseku. Další podstatný problém je, že v květnu je celý vršek pokrytý sněhem. No sníh to sice byl, ale díky sluníčku, co na něj pražilo plus mínus dvaceti stupni, byl komplet rozbředlý a bořily se do něj nohy i 30 čísel. Musím říct, že jsem krapet záviděl výpravě, která si na parkovišti půjčovala sněžnice z místní půjčovny. Nám se nechtělo čekat a řekli jsme si, že to dáme bez nich. Jojo, vědět jaké to bude, klidně si tu frontu vystojím :-).

 

Slunce příjemně hřálo a v místech, kde nefoukalo, bylo na tričko, ale stačilo zajít na větrnou stranu a bylo na bundu. Další super věc byla, že slunce svítilo až moc a nás nějak nenapadlo si sebou přibalit krém na opalování. Naštěstí jsme potkali Sherpu, co se vracel se skupinou a trochou toho zázračného krému nás obdaroval. Ještě jednou díky, bez něj by jsme dopadli asi jako slečna z druhé skupiny, která se těžce spálila a druhý den měla problémy s otevřením očí.

 

Ten pocit, když jsme tam konečně dorazili, byl ohromující a ve výsledku stálo to za to! Klidně bych šel znovu.

 

Občas žasnu, když vidím, co sebou tahají lidé kolem. Náš batoh obsahoval vodu, jídlo a rezervní oblečení, zato asi japonský turista si sebou táhl velkou skládací židličku.

 

Cesta zpět, ač byla stejně dlouhá, utíkala o poznání rychleji. Jen nás cestou zradil sněhový most přes řeku, který ráno ještě byl a odpoledne tak nějak zmizel. Takže nezbylo než si řeku pěkně přebrodit a ty zbytky suchých bot definitivně promáčet. Do kempu jsme dorazili někdy po osmé.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (35x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist