Nordkapp: tam, kde slunce nezapadá.

1.den čtvrtek 21.6.2012

Vyrazil  jsem dopoledne za nádherně slunečného počasí. V podstatě dobrou náladu rušily jen obavy z nekonečně dlouhé cesty. Těsně před hranicemi s Německem jsem ještě na české benzince natankoval poslední „levný“ benzin a vyrazil směr Rostock. Hned na hranicích se ale počasí zkazilo; padla tak hustá mlha, že jsem jel po dálnici 60 km/h a držel se krajnice, abych alespoň něco viděl. Celou cestu do Rostocku bylo zataženo, nespadla však ani kapka a na terminál jsem  přijel s předstihem dvou a půl hodiny. Nakonec se i ukázalo slunce, což mi zlepšilo náladu.Trajekt byl vskutku impozantní. Jak jsem se později na palubě dočetl, byl dlouhý přes 200 m, široký 30 m a vysoký bezmála 50 m, o vlastní hmotnosti 9310 tun. Tohle monstrum ženou kupředu rychlostí 22,5 uzlu, což je 41,6 km/h, čtyři motory Man, z nichž každý disponuje výkonem 7250 kW. Když jsem přijížděl do nákladního prostoru (motorky mají vždycky přednost), všiml jsem si vlakové soupravy, která najížděla o patro níž. Jedna již v podpalubí stála. Na místech pro motorky jsou lana a v podlaze oka pro přikurtování. Němečtí motorkáři byli vybaveni klasickým hupcukem, jejž bych příště docela jistě zařadil do své výbavy, uchycení motorky by bylo mnohem snadnější a bezpečnější. Na palubě jsem rychle vyhledal místo ke spaní, podíval se ještě v televizi na zaslouženou porážku Česka s Portugalskem, chvilku si povídal s Čechy jedoucími do Norska na ryby, rozbalil spacák, najedl se a šel spát. Takto zde nocuje velké množství lidí a nejedná se o nic neobyčejného. Pro ty, kteří potřebují větší komfort, jsou pochopitelně k dispozici kajuty, které je možno dokoupit přímo na lodi. Tento den jsem najel 670 km.

2.den pátek 22.6.2012

Ráno, hodinu před přiražením ke břehu, se ozval z rozhlasu „budíček“ a na lodi začalo být velmi rušno. Překvapilo mě, že pasažéři mohou do podpalubí až těsně před zakotvením trajektu, a proto jsem musel po jeho opuštění zastavit a pořádně přeskládat své věci, neboť jsem to nestihl. Jako cíl dnešní etapy jsem si zvolil město Gävle, ležící zhruba 130 km nad Stockholmem. Ten byl vzdálen z přístavního Trelleborgu 690 km. Krajina se zpočátku velmi podobala té naší, rovná dálnice, kde je stanovená maximální rychlost 110 km/h, občas 120. Švédští řidiči ji víceméně dodržují a jsou velice ohleduplní. Jel jsem v klidu a pravidelně po sto kilometrech, mnohdy i častěji, dodržoval přestávky. Silnice je ohraničená pletivem proti střetu se zvěří, i tak mně překvapilo množství přejetých těch, která se přes ohradník dostanou. Nezabezpečená místa jsou označena klasickou značkou s losem. Po několika hodinách jsem dorazil do města Jönköping, které leží na jižním konci jezera Vättern, nejhlubšího ve Švédsku. Cesta kolem byla nádherná, a mít víc času, jistě bych se tu zdržel. Já jsem však spěchal daleko na sever, a proto se pohledy na toto krásné jezero vryly pouze do mé paměti. V odpoledních hodinách jsem konečně dojel do Stockholmu a město na mě udělalo více než kladný dojem. Plynulý provoz, všude absolutní čisto, nádherné výhledy na členité pobřeží plné krásných ostrůvků… Rád bych se sem ještě vrátil a město si prohlédl důkladněji. Do Gävle jsem dorazil někdy okolo osmé večer, a protože jsem ještě nebyl zcela unavený, pokračoval jsem dál. Okolo desáté hodiny jsem se rozhodl, že si najdu místo na přenocování. Stále svítilo sluníčko, jen bylo o něco chladněji. Sjel jsem z dálnice za městem Söderhamn a po chvíli uviděl krásný plácek, kde byly lavičky a ohniště, kousek od jezera, kde se dalo koupat, zkrátka co víc si přát. Dnes jsem najel 930 km.
GPS souřednice místa přenocování: N 61°25'42'' E 16°58'40''

3.den sobota 23.6.2012

Probudil jsem se opět do krásného slunečného dne a pokračoval po již dobře známé E4. Cesta byla vesměs rovinatá a z jistého úhlu pohledu opravdu nudná. Na druhou stranu, byl jsem v krásné čisté zemi. Všude okolo snad nikdy nekončící, divoké a neprostupné lesy, což bylo z pohledu člověka zvyklého na přírodu převážně kulturní a přetvořenou člověkem poněkud neobvyklé. Dokonce i pro Švédsko typické červené dřevěné domky stály mnohdy v lese, samozřejmě bez oplocení a daleko od sebe. A ta jezera. Viděl jsem jich snad tisíc. Ve všech byla, bez ohledu na velikost, průzračně čistá voda. Motocykl byl v těchto chvílích mým dopravním prostředkem, nikoli zdrojem zábavy. Jelo se mi dobře, často jsem zastavoval, abych si odpočinul, uvařil kávu či fotografoval. Ve městě Töre, nedaleko Lulleå, jsem sjel z E4 a pokračoval několik kilometrů po E10. Tento den jsem se dostal až na samotnou hranici s Finskem, a jak jsem později zjistil, i nedaleko severního polárního kruhu. Krajina kolem se začala pomalu měnit. Lesy byly mnohem nižšího vzrůstu a četná jezera byla nahrazována močály a rašeliništi. Okolo deváté hodiny večer jsem byl při poslední zastávce překvapen, jak moc se ochladilo, přestože stále svítilo slunce. Rozhodl jsem se, že najdu místo na spaní. Za městečkem Tallvik jsem z jednoho mostu uviděl krásný plácek hned u řeky. Stály tam sice dva karavany, ale místa okolo bylo stále ještě dost. Z jednoho z nich mi zamával postarší pán na znamení souhlasu s mým přenocováním v jeho blízkosti. Při stavbě stanu jsem se natolik zahřál, že jsem se rozhodl vykoupat se v řece. Voda byla opravdu jako led. Když jsem se na břehu sušil, všiml jsem si souseda z karavanu, kterak si to ke mně šinul svižným krokem a v ruce svíral velký hrnek na čaj. Když ke mně dorazil, pozdravili jsme se a podal mi hrnek – byl plný whisky. Prý to musím vypít, protože řeka měla podle jeho slov pouhých pět stupňů. Jezdí sem prý každý rok chytat lososy a jakživ tu neviděl nikoho se koupat. Pán byl ze Švédska a pozval mě do svého karavanu, kde mě pohostil. Zdejší lidé jsou opravdu velmi milí. Na oplátku jsem mu nabídl svoji slivovici, která mu velice chutnala. Prášek na spaní jsem ten večer už nepotřeboval. Ujel jsem 777 km.
GPS: N 66°21'97 E 22°50'34''

4.den neděle 24.6.2012

Čtvrtý den jsem měl v plánu dojet již k Barentsovu moři do města Alta. Pán z karavanu mě zval na kávu a snídani, já však zdvořile odmítl, protože jsem chtěl vyjet co nejdřív. Překročil jsem finskou hranici, odbočil na silnici č. 21 a asi po 50 km konečně spatřil ceduli s nápisem Arctic Circle. Když jsem byl dítě, pod slovem polární jsem si vždycky představoval pořádnou zimu, sníh a led. Zde však panovalo léto, a to se vším všudy, protože již slušnou chvíli opět svítilo sluníčko a pálilo tak, že se to nedalo vydržet. Polární kruh je v podstatě pomyslná kružnice, jejíž pozice je určena sklonem zemské osy a v závislosti na přitažlivosti Slunce a Měsíce se její poloha stále mění. Ohraničuje oblast, kde je za letního slunovratu vidět slunce celých 24 hodin a v zimě naopak. V očích mnoha lidí je to také místo, kde již není souvislý lesní porost a kde průměrná roční teplota nepřesahuje deset stupňů. Rychle jsem vyfotil tuto hranici, která je symbolizovaná bílou silnou čárou namalovanou na silnici, a pokračoval dál, protože za jízdy tak velké horko nebylo. Asi po dvou hodinách jsem poprvé v životě uviděl volně žijící soby.  Převážně kvůli těmto zvířatům se rozhodně vyplatí dodržovat doporučenou rychlost, protože jejich chování v okolí silnice je naprosto nepředvídatelné. Postupně jsem zjistil, že pokaždé když jede auto nebo motorka, začnou mít obrovskou touhu dostat se na druhou stranu přes silnici, většinou nejprve jeden, následován zbytkem stáda. Občas se také zastaví uprostřed silnice a apaticky tam stojí. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by na ně někdo zatroubil. Rozvážní severští řidiči prostě v klidu počkají.

Na norskou hranici jsem se dostal v odpoledních hodinách po silnici č. 93, na niž jsem odbočil ve finském městě Palojoensuu. Očekával jsem jistou kontrolu na hranicích, protože jsem opouštěl Evropskou unii. Pán s lodičkou na hlavě však jen znuděně pokynul, abych pokračoval v cestě. V této oblasti již žádný les nebyl, jen rozsáhlá tundra porostlá nízkými křovinami a doslova posetá jezery a jezírky různých velikostí. Silnice se konečně začala klikatit a radost z jízdy mi kazil jen pohled na tmavé dešťové mraky přede mnou. Tentokrát mě to nemine, pomyslel jsem si a zastavil jsem, abych našel nepromok a dal si ho do vrchního kufru tak aby byl po ruce. Silnice se však náhle začala ubírat zcela jiným směrem a místo nedobrovolné koupele jsem vjel opět do nejprve oblačného a později slunečného počasí. Ačkoliv je v Norsku rychlost omezena více než u nás, velice rychle jsem vypozoroval dle místních řidičů, že tato omezení respektují pouze v určitých případech. A sice v obcích (50, někdy i 30 km/h) a v jejich blízkém okolí. Mimo obce se však jezdí mnohem rychleji, než je předepsáno. V přehledných úsecích, kde bylo vidět daleko dopředu, jsem rychlost rozhodně nedodržoval. Umírnil jsem se jen v případě auta odstaveného poblíž silnice. Byla mi dobře známa výše pokut a neústupnost zdejších policistů, a proto jsem si dával pozor. Několik desítek kilometrů před Altou začala silnice klesat, jedna zatáčka stíhala druhou a já si připadal jako při sjezdu vysokohorského sedla. Podél této cesty teče řeka Altaelva, která je nejen nejvyhlášenější lososí lokalitou v Norsku, ale za střední částí jejího toku se nachází jeden z nejhlubších kaňonů v Evropě. Pohled na něj stojí rozhodně za to.

Do Alty jsem dorazil v půl osmé večer. Přestože svítilo slunce, bylo již poněkud chladno. Moje žena, která mi podle serveru yr.no denně podávala informace o počasí, mi sdělila, že dnes má být na Nordkappu slunečno, pak ještě zítra dopoledne a v závěru dne zataženo. A já jsem chtěl vidět půlnoční slunce. U benzinové pumpy mi obsluhující slečna řekla, že je to ještě 240 km. Rozhodl jsem se, že na Nordkapp dojedu ještě dnes před půlnocí. Hned za Altou začala silnice stoupat a s každým kilometrem se víc a víc ochlazovalo. Narovnala se až na jakési náhorní plošině, podle ukazatele okolo 200 m n. m. Krajina zde byla pustá, na jednu stranu velmi nehostinná, na druhou stranu překrásná. V bezprostřední blízkosti vozovky, která se v rovných pasážích vlnila jako horská dráha k horizontům, ze kterých prudce klesala do údolí, ležely zbytky sněhu. Občas bylo možno zahlédnout stáda sobů pasoucí se na okolních úbočích a jen místy bylo možné zahlédnout osamocený domek natřený typickou červenou barvou. Nedokázal jsem si představit v tomto kraji žít, především s ohledem na zimní měsíce, kdy zde vládne převážně tma. Před městečkem Olderfjord začala cesta opět klesat zpět k moři, kde jsem odbočil doleva na E69, dlouhou estakádu podél Barentsova moře, vedoucí k podmořskému tunelu na ostrov Magerøya. Přestože stále svítilo slunce, teploměr u jednoho domku ukazoval pouhých pět stupňů. Cesta podél pobřeží se mi líbila, rád bych často zastavoval a fotografoval, avšak touha dojet k cíli ještě před půlnocí byla silnější.

Konečně jsem dorazil k vjezdu do skoro sedmikilometrového podmořského tunelu, hlubokého 212 m. Je postaven ve tvaru U a není v něm jediná zatáčka. Za průjezd motocyklem se platí 70 NOK, bohužel obousměrně. Nutno si však uvědomit, že po celých 3200 km jsem neplatil vyjma trajektu jediný poplatek za silnici, most či tunel, což je v ostatních zemích, zejména jižní Evropy, opravdu nevídané. U města Honningsvåg se silnice začala zvedat a já věděl, že jsem téměř u cíle. Samotný útes je 308 m nad mořskou hladinou, a proto silnice místy stoupá velmi prudce. Po zhruba 30 km jsem byl konečně v cíli. Nordkapp nebo také mys Hornvika je často mylně považován ze nejsevernější bod Evropy. Tento primát mu však odnímá skutečnost, že leží na ostrově. Opravdový nejsevernější pevninský bod Evropy je Kinnarodden, ležící zhruba 100 km východně na poloostrově Nordkinn. Jedno prvenství však Nordkappu upřít nelze. Jedná se totiž o nejsevernější bod Evropy dosažitelný po silnici.

Hřejivý pocit, že se mi splnil můj dlouho očekávaný sen, mi nepokazil ani fakt, že se jen několik málo minut před mým příjezdem zatáhlo, a půlnoční slunce se tudíž nekonalo. Určitá satisfakce přišla při placení, kdy mi obsluha sdělila, že se kasa zavírá, čímž jsem ušetřil 192 NOK. V obchodu se suvenýry jsem nakoupil pohledy, které jsem poslal z místní, nejsevernější pošty v Evropě, a šel se do místního kinosálu podívat na krásný panoramatický film, shrnující dějství jednotlivých ročních období na tomto místě. Po půlnoci jsem si šel ven prohlédnout samotný útes a jeho okolí. Všude panovalo zvláštní ticho, bylo bezvětří a teplota okolo čtyř stupňů. Po jedné hodině ranní začalo návštěvníků rapidně ubývat, na což čekali snad všichni přítomní motorkáři. Nevím, zda je k dominantnímu glóbusu na samotné hraně útesu vjezd povolen či jen tolerován, v každém případě tam pro snímek se svojí motorkou vjedou všichni. Zdržel jsem se do půl třetí. Poté jsem vyrazil hledat místo na přespání, které jsem objevil jako každý předchozí den poměrně snadno, tentokrát však v naprosté pustině, kde nebylo nic krom kamenů, velmi sporé vegetace a zbytků sněhu. Tento den jsem ujel 867 km, celkem 3244 km.
GPS. N 71°04'46'' E 25°46'12''

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE