Nordkapp - s Rozárkou až co to jen půjde

Den 1., Polsko (7.6.2024)

 

Nervozita mě probudila časně, naházel jsem vše na motorku. Stokrát zkontroloval počasí, které hlásá občasné přeháňky prakticky všude. Cíl je daleko, volím kratší trasu přes Hradec (alternativa byla Červenohorské sedlo). V 6:30 zamávám rodině a konečně vyrážím na vysněnou cestu. Rozlévá se ve mě klid, motorka si vrní, v helmě mi hrají písničky a já vím že na nějakou dobu jsme to jen já a Rozárka. Provoz je relativně klidný, idylku narušují jen mráčky. Neprší, ale honí se to kolem. Za Pardubicemi vyjíždím na dálnici. Nemám je rád, Rozárka je nesnáší, ale jinak to nepůjde. Potřebuji mít představu o tom, kolik tak mohu bezpečně najet. Udržuji rychlost mezi 100 - 110km/h, plexi bezpečně odklání větrné poryvy, je to nuda. Před koncem přichází první přeháňka. Naštěstí mám již nepromok na sobě. Před Náchodem beru benzín, přestává pršet. Svačím a dávám do navigace další benzínku - 200km, to by mělo vyjít.

Přechod do Polska je pěkný, fotím první ceduly, počasí se vylepšuje a mě je prostě krásně. Toto je asi nejpěknější úsek dnešní cesty, neboť jde o nové, neprobádané území s pěknými alejemi. A dokonce došlo i na duhu! Později se napojím na dálnici ale je to první den, myšlenek je hodně, vše ubíhá rychle a 20km před benzínkou, prrrrrrrr, jo jasně, rezerva, rrrrr brm brm brm, to bude ono. Benzínka, další svačina a dalších cca 200km před Varšavu. Je pěkně teplo, jsem zvědavý, jak přežiji Varšavu. Přichází slejvák. Nejprve jedu hrdinně bez nepromoku ale u prvního mostu zastavuji. Silnice ucpaná, já promočenej. Nandavám nepromok a to už za mnou stojí auto s majáčkem. Něco povídá, nerozumím, ukáže OK/KO, tak naznačím OK, odjíždí. Zařadím se do totálně zacpané dálnice a pomalu popojíždím až na spojnici. Kolony neskutečné, slejvák pomalu končí, přichází vedro. Až takové, že nečekám na odbočku, prostě to vezmu ke kraji a nepromoky jdou dolů. K vytyčené benzínce před Varšavou dojíždím opět na rezervu.

Z Vašavy jsem měl vcelku respekt ale vše proběhlo naprosto hladce. Kolony od začátku do konce ale řidiči zvyklí na motorkáře. Kdesi uprostřed Varšavy před sebe pouštím chlápka na Shadow stejné barvy jako má můj kamarád, očividně to tu zná. Plynule projíždíme mezi pruhy, když se nemůže vejít, protůruje motor (k tomu tedy jsou ty laďáky) a vždycky se ulička ochotně rozjíždí. O půl sedmé jsem již u Lomži na benzínce (opět na rezervě). Mám ještě nějaký čas, jízda je příjemná a tak rozhoduji dosáhnout "ideálního" cíle pro dnešní den, Elk, kde jsem na mapě vytipoval nějaké oblasti k přespání (v Polsku wild-camping povolen pokud vím není, ale kdo by to řešil, je to Polsko).

Přijíždím k Elku když tu v dálce vidím světélko. Není z domečku, ale slunce natahuje paprsek přesně tam, kde plánuji dnes spát. Že by znamení? Jedu tam a těsně před 8 parkuji přesně na tom místě, které jsem si na mapě našel. Je perfektní, výhled na pole, cca 3km od dálnice, vedle prašné cesty. Nikde ani človíčka, jen komáři. Alespoň otestuji repelent.

Stavím stan, na síťku stříkám repelent, věci promptně nahážu dovnitř a jdu večeřet. O půl deváté je již "na stole" tuňák s rozmačkaným chlebem, pochoutka.

Dnešní den byl rozhodně ve znamení mraků a oblohy. Vše to začalo pozorováním nebezpečně vypadajících černých mraků nad ČR, následně pár přeháněk, které se v Polsku změnily v neskutečně krásné bílé mraky všelijakých roztodivných tvarů. Do toho duha a pijící sluníčko, co víc si jen člověk může přát na první den takovéto výpravy?

• ujeto - 858.7km
• čas - 13:37:03
• čas pohybu - 11:26:51
• průměrná rychlost - 75km/h
• nadmořská výška - 77 - 659mnm
  

   

Den 2., Litva, Lotyšsko, Estonsko (8.6.2024)

Přes noc mi byla trošku zima, přidávám tepláky a dospávám. O půl páté vstávám, je světlo, ptáčci zpívají, přichází nový den. Dnes ještě snídám paštiku, vločky jsem ještě nenačínal. Pomalu balím a budím nové komáry. Repelent funguje zajímavě, komáři přiletí, sednou si a zase odletí. Prostě ztratí zájem či co. Balení jde pomalu a tak vyjíždím až po šesté směr "nejnebezpečnější místo Evropy", průsmyk Suwałki. Smějte se jak chcete, raději už chci být pryč.

Silnice je nádherná, nulový provoz, lehký opar, sluníčko, na obloze ani mráček. Dneska bude hezky. Krajina se začíná vlnět a přichází kopečky. Ty se mění v kopce a já po dlouhé době dávám Rozárce plný kotel s lehkými obavami, neboť už se opět blíží 180km hranice rezervy. Přejíždím hranice a jedu až do rezervy. Ta přichází před Kalvarijou, čerpám, svačím a obhlížím Rozárku. Je to skvělá holka, do kopce se pěkně napila benzínu. Ale co to, ten karbec je celý zachlístaný, to není dobré. Že by těsnění, jak jsem to rozebíral? Hmm, co s tím teď na začátku cesty. Jo aha, ono to bude spíš od hadičky. Od té nové hadičky, kterou jsem tam s pomocí fénu narval. Světe div se, ale karburátor se jízdou zahřívá a tudíž i totálně nacpaná hadička může začít obtékat. Nezbylo než vzít pořádný šroubovák, kombinačky a prostě tam tu přesku narvat. Očistil jsem karbec a doufal, že to bude stačit.

Po přejetí hranic následovalo něco nádherného. Litevci očividně masivně investují do infrastruktury a stavba nové silnice je vskutku impozantní. Asi bych tam dokázal stát a projíždět po kouskách nějakou dobu, ale já měl na projetí 3 země. Proto jen 3 rychlé fotky a hurá na další benzínku.

Ta přišla po 11 hodině v Panevěžysu, stále ještě v Litvě. O něco dále jsem překročil státní hranice Lotyšska. Silnice byla příjemná 1-proudá, spíše rovná. Okolo bylo hodně polí a v dálce lesů. Ty pouze výjimečně zasahovaly až k silnici. Byla sobota, kamionů minimum a tak cesta pěkně utíkala a já okolo 1 hodiny uviděl poutač na domácí hamburgery. Říkám si, že bych to zkusil? Problém byl toto místo najít. Nejprve jsem se ocitl v nějaké nóbl restauraci, která měla psaný drive-through. Z cen se mi udělalo nevolno. Prý mám zkusit další benzínku a opravdu. Benzínka Circle K, poutač na burgery, tortilly a kdo ví co ještě. Zkusit se má všechno. Nejprve jde maso do jedné mašinky, pak připraví zeleninu (ano, chci cibuli a hodně) a nakonec vše zabalené do druhé mašinky. Chvíli to trvalo ale výsledek byl chutný, cenově 5.99 EUR (jestli koukám správně). Benzín neberu a vyrážím s obavami na Rigu.

Přibývá lesů a trochu i provozu, ale nic hrozného. Mezi stromy se najednou vynoří, no ano, to je "Riga Reservoir" a tuhle silnici poznávám. To snad není možné, že by opravdu? Ano, Rīgas HES, vodní elektrárna mě notoricky známá ze hry Euro Truck Simulátor 2 a já jedu přesně tudy, co již miliónkrát kamionem. Tohle jsem chtěl vidět, ale neodvažoval jsem se to extra přidávat do navigace abych se zbytečně nezdržoval. Odolal jsem pokušení zastavit, protože bych tam určitě zkejsnul na dlouho a někdy si to musím projet znovu.

Potkávám několik křižovatek s cedulemi v azbuce hlásajícími Moskvu a další ruská města. Provoz je tam čilý, já cesty jen křížím a jedu blíže k pobřeží. Riga by měla být pomalu za mnou, já konečně vidím "nekonečně" rovné silnice lemované borovicemi. Tak tohle jsem chtěl vidět. Přepínám na rezervu a začínám cítit tortillu. Na další benzínce zjišťuji, že jsou toalety mimo provoz. Bezvadné. Všímám si auta s českou značkou, týpek jede za kamarádkou do Tallinnu. Alespoň má jisté ubytování v cíli. Nelením a raději jedu hledat další benzínku se záchodem. Asi jsem tam strávil trochu déle, protože obsluha odemyká dalšímu návštěvníkovi s přesvědčením, že se asi zasekl zámek. Omlouvají se, já se rozloučím s tortillou a nezávidím dalšímu návštěvníkovi.

Pobřeží vypadá pěkně, našel jsem si nějaký maják, že bych se k němu možná teda mohl podívat. Na parkovišti zjišťuji, že je to přeci jen trochu dále. Dávám tedy do navigace náhodné parkoviště u vody a razím překročit hranice Estonské republiky. Po páté sjíždím z "dálnice" (stále jeden pruh tam, druhý zpět, ale žádný provoz a povrch nadstandardní) a zjišťuji, že silnice 3. třídy jsou štěrkové. Nevadí mi to, přejíždím k moři kde odpočívám a posílám rodině fotku s nekonečným mořem.

 

Zpět projedu staveništěm mostku (pěkně dolu a nahoru po hlíně, autem bych tam jet nechtěl) a u Pärnu se odpojuji od pobřeží a mířím více-méně zalesněným vnitrozemím ku Tallinnu. U Märjamau čerpám, kousek odsud mám vyhlídlý "přístřešek". Vedlejší cesta je, jak jinak, kamínko-štěrková střídavé kvality, člověk si za chvilku zvykne na uvolněnou adhezi a za chvilku nalézám oázu klidu uprostřed lesů s kamínkovou cestičkou. Toto https://mapy.cz/s/maresoboze místo je asi nejpěknější ubytování, co jsem mohl najít. Zastřešené posezení, přístřešek na spaní, gril a toaleta (zvenku dřevo, uvnitř suchej záchod-plast, nepoužívám...).

Začíná kapat, proto promptně obsazuji přístřešek a nekompromisně zde stavím stan. Vystačí mi spodní díl, přehoz nechávám doschnout na jídelním stole. Po naházení věcí dovnitř zjišťuji, že mám vchod vedle vosího hnízda. Hmm, věci jsou uvnitř, řešit to nebudu. Zavírám, včely to trochu popudí ale pak jejich iniciativa opadá a jdou si po své práci. Kupuji lístek na trajekt přímo přes Eckerö, páč na mě už doma bafnula dodatečná sleva 10%. Sleva funguje akorát ranní trajekt je již plný. Jedu tedy 12:00 - 14:15 za 62.2 EUR. Alespoň nemusím řešit budíček.

 

Naučil jsem se prokládat 200km úseky pauzami po 100km, pozadí je mi za ně vděčné. Uchvacují nekonečně dlouhé rovné silnice lemované monokulturními lesy a užívám si bublajícího zvuku Rozárky.

• ujeto - 691.2km
• čas - 12:45:05
• čas pohybu - 9:23:40
• průměrná rychlost - 73.5km/h
• nadmořská výška - -11 - 240mnm

Den 3., Trajektem do Finska (9.6.2024)

V noci mě budí světlo. Přehoz na stanu je nejen proti vodě, ale i proti světlu, to mě nenapadlo. Ale co, chtěl jsem vidět slunce v noci, tohle sice ještě není ono ale tma nebyla. Také se ozývají divné zvuky, trochu se bojím medvědů, ale místní přístřešek tu nějaký čas je, tak snad dobrý. Beze stanu bych tu ale nebyl.

Ráno testuji první ovesné vločky. Přes noc byly ve vodě, pěkně nabobtnaly, přidal jsem brusinky, sušené mléko a trochu sirupu (musí vystačit na celý pobyt). Je to výborné. Jako fakt neskutečně dobré. Okolo 7 vyrážím, nespěchám, probrblávám ranní přírodou. Má to svojí romantiku, ale asfalt je asfalt. Mám hodně času, takže nejedu přímou cestou, spíš se tak proplétám silnicemi 2. třídy (3. třída je prašná). V Tallinnu koupím pití, protože na benzínkách nestíhám doplňovat (snažím se doplnit 0.5l kde to jde, ale už mi dochází). Mají zde zálohované PETky, takže na parkovišti vše přeliji do Rebelů a PETky vracím. Proplétám se lehce rozkopaným centrem a postupuji snad až k terminálu. Je zavřený. Vracím se na benzínku, svačím a pokukuji po okolí. V tom přijíždí týpek na Enfieldu Classicu. To je lahoda, už když jsem kupoval první motorku, tak se mě líbil (ještě 500ka), ale to jsem chtěl něco na vrtání se v tom. Když jsem kupoval Rozárku, také jsem chtěl Enfielda, ale Rozárka stála 40k, takže i 2 se vyplatí (navíc Rozárka má řemen). Dal jsem se s ním do řeči, Fin, byl se tu vykalit o víkendu s kamarády, oni nestihli přestat včas a tak jede domů sám. Prý je to tu běžné, polovina trajektu bude prý ožralá, druhá jsou Estonci co jedou za prací. Obhlížím ten jeho stroj, černá, moc pěkná. Má tam i přimazávání řetězu a prý to není tak zlé. Výkon také dostačující. Musím se na ní jít po příjezdu podívat (ale když Rozárka je taky skvělá).

Blíží se hodina onboardingu, jsem moc rád, že mě týpek s Enfieldem provede. Uzavírky ho trošku zmatou a jede o poznání horší cestou (na dvakrát a skrz jednu červenou) ale raději se ho držím. Dorážíme na stejné místo, kde jsem byl ráno jen je brána již otevřená. U budky dostávám 2 kartičky, to si prý mám nechat u mobilu. Chtějí to vidět ale zpravidla to ani nepotřebují vyndavat. Pak se řadíme do první fronty, je tu jen pár aut a sem tam motorkáři. A také WC, kterévyužívám. Než jsem hotov tvoří se tu už pěkná kolona kamionů. Dostal jsem ještě radu vzít si něco na podložení popruhů,prý jsou špinavé. Inu, toaleťák to jistí. Projíždíme další bránou, kartičky chtějí ale vyndavat je nepotřebují. Prostě mrkne a jedeme dál. Tam nám už ukazuje kudy to máme projet a zařadit se vedle prioritní fronty. Před námi jsou 2 poláci na cendurech, kam se to na Rozárku a Enfielda hrabe.

Cca v 11 přijíždí loď. No, loď, spíš panelák na vodě. Je to zážitek, neskutečná masa železa. Fotím jak divej a koukám na strmou lávku. Na moto v pohodě, ale autem bych se tam soukat nechtěl. Nás pouštějí jako jedny z prvních, dávám pozor na kovové kotvy a zdárně dojíždím na místo pro motorky. Nechávám tam kvalt, poutám a ještě si beru zarážky. S obavami se loučím s Rozárkou, snad nespadne (stojánek je krapet ohnutý, jestli to bude hodně házet...).

Auta/motorky jsou na 4. palubě, fotím si pro jistotu umístění a následuji týpka s Enfieldem. Prochází všechny paluby (9), ale všude je beznadějně plno. Zůstává nahoře, výhled je zajímavý, kouř z výfuků masivní ale to už přicházejí hosté a za chvilku se kouří více z paluby, než z komínů. Utíkám dovnitř, kde chytám místo k sezení. Vyndavám tuňáka, chleba a jdu jíst. Snažím se to potichu otevřít (nevím, jestli se to smí). To se mi nevyplácí, protože se samozřejmě pořežu. Docela fest. Než dojím, mám nacucaný kapesník krví. To není dobré, nálada klesá, začínají černé myšlenky. Na WC vše čistím mejdlem a vodou (proč jí mají teplou!), pěkná rejha. Podkládám papírovými utěrkami a doufám, že to za 2 hodiny přestane.

Ještě procházím loď, všude ožralové a muzikanti na pódiích. Také koukám do dálky na horní palubě, ale skrz ten kouř tam nevydržím dlouho. Do rozhlasu občas něco prohodí, ale nerozumím absolutně nic. Proto pro jistotu sedám na mezipatro na schody a čtu si. Když se začnou první lidé trousit dolů, přidávám se. Všichni mají basy piv či jiného alkoholu v rukou a evidentně upito. Vypadá to hrozně. Množství lidí se zvyšuje až konečně otevírají dveře. Vyrážím k Rozárce, je tam, je celá, nespadla a daří se jí dobře. Loď se hýbala opravdu minimálně, takže ani neměla proč.

Odpoutávám Rozárku, hladím ji a z lékárničky vyndavám leukoplast. Do rukavice se nevejdu, musím tedy snížit vycpávku. Při té příležitosti se to opět rozdírá, ale už to neteče tak intenzivně. Nějak se nasoukám do rukavice, no, bude to tedy boj. Motorky vyjíždějí skoro jako poslední, držím se v peletonu a postupně se všichni prokousáváme kupředu. Venku je... vedro. Ještě před chvilkou na lodi pršelo a teď je vedro, že se v nepromoku a bundě peču. Zastavuji u výjezdu na chodníku, shazuji nadbytečné oblečení, stejně je mi vedro. A co je horší, všechny ty auta se zase nacpaly přede mě a sloučili se s hustou dopravou v Helsinkách. To nebyl dobrý nápad, příště to chce vydržet a zastavit až o něco dále.

Proplétám se mezi auty a nechávám Helsinky hluboko za sebou. Jedu na Hämeenlinnu, protože na Lahti má ještě pršet. Jedná se o klasickou (a nudnou) dálnici. Na benzínce potkávám pěknej čopřík ale prej je asi v podstatně horším stavu, než Rozárka. Týpek tomu prý vůbec nerozumí, držák na mobil mu přidělával táta. Byl jsem z toho rozhovoru trochu smutný, týpek vypadal slušně, ale více-méně k ničemu. Že bych byl už starej? Ptal jsem se ho také na veřejné sprchy, měl jsem jednu vyhlédnutou na mapách a i tady by snad měla být (byla to Nestlé Truck). Ale co, zas tak nezaváním, třeba až zítra.

Pokračuji na další benzínku, počasí se horší a blíží se něco většího. Alička už mě upozorňuje, já mám ale našlý další přístřešek. Snad bude opět takový, jako minulou noc. Nebyl. Příjezdová cesta tedy jo, asi 8km štěrk+bláto, ale přístřešek je spíš jeskyně pro medvěda. Navíc bez příjezdové cesty a s agresivními komáry. Není co naplat, nacházím nedaleko další přístřešek. Asi dneska zmoknu. Projíždím šotolinami, občas trochu kape a já myslím na to, jak je to vlastně pěkné, že tady očividně bydlejí blíž k přírodě. Jedu lesem ale na každém kousku domeček, v něm se svítí, před 1 - 2 auta. Nedovedu si představit, že by u nás někdo takhle bydlel. Prašná cesta uprostřed lesa a přitom je to rezidenční oblast.

Sjíždím na polňačku, projíždím něco kaluží a zastavuji u dalšího přístřešku. No, tak dobré, jako včera to nebude, do přístřešku jedině bez stanu. Počasí je ale neúprosné, rychle postavím stan vedle grillu, nahážu věci dovnitř a už je tady slejvák. Resp. bouřka taková, že po cestě vedle mě je potok. Jsem o něco výše, měl bych být v pořádku. Večeřím a únavou padám po odpočinkovém dni konečně do postele doufaje, že mě nesežere žádnej medvěd, nespadne na mě žádnej strom a že mě ani motorku voda neodplaví někam do řeky.

 

Dnešní den byl rozhodně ve znamení Enfieldu, je to krásný stroj. Od Trajektu to šlo ale z kopce, ruka se v rukavicích rozdírá, týpek na benzínce byl neumětel a do toho bouřka a chlad

• ujeto - 391.3km
• čas - 7:43:22
• čas pohybu - 6:01:58
• průměrná rychlost - 64.8km/h
• nadmořská výška - -3 - 179mnm

Den 4., Finskem na Sever (10.6.2024)

V noci se budím zimou před třetí. Venku je vidět jako za soumraku a už neprší. Nafotím něco fotek, tohle jsem chtěl vidět (ale za polárem ještě nejsem). Nad polem je lehký opar, nebejt tak strašná zima a komáři, člověk by si tu klidně sedl. Balím se do všeho co najdu, přes spacák dávám i bundu a a kalhoty. Moc to nepomáhá. Polo malátnej vstávám okolo čtvrté. Fakt hrozně smrdím, chtělo by to koupel. Zmrzlej a nevyspalej velmi pomalu snídám. Ještě že je kolem taková krása. Dneska bude asi těžkej den. Ve tři čtvrtě na pět koukám na Rozárku, teplota oleje 0°C. Startuji, valí se z ní neskutečné množství páry a kouře. Otírám co se dá, ale je taková zima, že se vše ihned rosí. Brejle nandavám na půl žerdi (jsou orosené), štítek nahoru (je orosený), snažím se překouknout mega-obrovské plexi (které je sice super do deště, ale teď je orosené), klepu se zimou a opatrně projíždím polňačkou, která ještě více promokla. Zadní kolo klouže jako na ledě ale zvládám bez ztráty květinky. Ještě že je Rozárka tak lehká, párkrát jsem se musel odkopnout, abych neskončil na zemi.

 

Vjíždím na dálnici, jedu pomalu, stejně tu nikdo nejede. Plexi je neustále zamlžené, stejně tak brýle a hledí. Pomalu se situace zlepšuje, ale až do první benzínky v sedm hodin musím jezdit s pootevřeným hledí a jsem opravdu rád za vyhřívané hefty. Ta věc je dokonalá. Sice se to skoro nedá držet, jak to pálí, ale bez toho bych asi umrzl. Ale víte co, vůbec mi to nevadí. Nikde nikdo, sluníčko svítí, na obloze ani mráček, okolo krásná příroda a do toho perfektní silnice občas ozvláštněná stavbou.

Sluníčko začíná nejen svítit, ale i hřát a já přijíždím (na rezervu) k vytyčené benzínce. Čirou náhodou se jedná o benzínku se zvony, o které jsem několikráte četl, ale nechtěl jsem se zdržovat jejím přidáváním do trasy. Je 7 hodin, čas na toaletu (moc pěkné), svačinu a nemohl bych si vybrat krásnější místo. Jsem trochu unavený, tak nespěchám, nahřívám kosti a procházím si tu řadu zvonů a zvonků. Nikde nikdo, jen ten obchůdek by mohl být otevřený, ještě nemám suvenýry pro rodinu.

Pokračuji, cestou mi volá kamarád Lapi. Handsfree to zvedá samo ale v 90km/h rychlosti neslyším skoro nic ani za obřím plexi. Škoda, Lapi mě prý slyší dobře. Slibuji prozvonit, až někde zastavím. V Oulu stavím u obchoďáku, kde nakupuji další vodu a 2xbagetu. Chleba už dochází a bageta je na kg levnější, než cosi-jako-chleba. Chci koupit i bonbóny, ale mají tu všechny měkké. To nedovezu. Ale počkat, "Tyrkis peber", since 1977, to zní jako dobrý suvenýr (až doma si manželka všímá 3 plamínků a nápisu "Too hot to handle"; ale co, i nápad se počítá). Z Oulu pokračuji po široké dálnici dál, únava je znát a tak uvítám ceduli "maják". Odbočuji, koukám na mapu a maják nevidím. Cedule tu ale je a tak po ní pokračuji. Asfalt (jak jinak) mizí a já opět projíždím "vesničkami" v lese, občas nějaká farma. Cedule na maják zmizely, jsem unavený a nechci to hledat. Když už jsem tak daleko na prašné cestě, najdu nejbližší cestu k vodě. Trošku poplaším koníčky na farmě a už jsem u moře.

Klid, teplíčko, svačina, lehnu do trávy a přemýšlím, jestli se půjdu vykoupat/omejt. Zjišťuji, že v nedalekém domě někdo je, začal brousit trubky. Přístup k vodě není ideální, tak odkládám koupel na jindy. Shazuji oblečení a sluním se, kalhoty na půl žerdi, telefonuji s Lapim. Je tu nádherně, sluníčko mě lehtá na bříšku. Nařizuji si budíka ale nakonec neusínám.

Půl hodinka uteče jako voda ale až překvapivě mě osvěží. Volím cestu přes Rovaniemi. Jednak nechci z/na Nordkapp opakovat cestu a druhak se tam třeba sežene nějaký ten artefakt pro děti. Další benzínka a vesnička Santy Clause je tady. Dle očekávání je to neskutečný kýč, ze suvenýrů mě nic nezaujme a navíc je to všechno odporně drahý. Ale alespoň překračuji stylově polární kruh.

Je půl páté, moc se nezdržuji a pokračuji co nejdál na sever. To co následuje je nezapomenutelné. Krásný povrch silnice, příjemné zatáčky, spousty jezer, všude stromy a karavany. Nezdržují, většinou parkují a je jich tady opravdu hodně. Myslím na rodiče, táta neustále hovoří o karavanu. Pokud si ho někdy koupí či půjčí, musí jet sem. Tady jsou na ně prostě připravení. Prdím si to v odpoledním sluníčku předpisovou 80kou (ta je skoro na celém severu a Rozárce rozhodně vyhovuje) a je mi nádherně. Takhle krásné jsem si to ani ve snu nepředstavoval. To snad ani není Evropa, takovouto představu jsem měl vždy o Aljašce (z televize, široké silnice, žádní lidé, nekonečné lesy). Vzpomínám na Need For Speedy II SE (1997), na tu mapu s lesy a mosty.

Za každou zatáčkou je to krásnější a když už si ani nedovedu představit větší krásu, objeví se on, maličký losík. Zastavuji (stejně přede mnou jel karavan), z dálky fotím. Potkávám jích ještě více ale spíš jednotlivce či menší stádečka. Je po šesté, vidět je jako ve dne, jen počasí se začíná zatahovat. Kontroluji radar, nic prudkého ale déšť mě pravděpodobně nemine. Jsem unavený, smradlavý, stan je ještě promočený. Jak dál? Alička do mě přes Telegram hučí, ať si pronajmu chatku. Cesta jde zatím podle plánu, žil jsem vcelku skromně... Startuji booking, ty ceny nejsou úplně špatné. Pokud mám ale spát v lepším, chci ujet ještě alespoň 100km. Alička mi pomáhá najít nejlevnější ubytování Hillside Rooms, 5 Kerttuojantie, 99800, Finsko za 1x1360kč včetně záchodu a sprchy.

Cesta vede plynule vzhůru a krajina se proměňuje. Otevírají se mi nádherné výhledy do dálky ale jsou jiné, než u nás. Vidím nekonečné, neupravené lesy. Nikde žádné domy, silnice ba ani vedení vysokého napětí. Prostě jen lesy, řeky a skály. Sem se chci ještě někdy podívat, ideálně s rodinou na pěší turistiku. Připomíná mi to hru Colonization a já jsem ten skaut co objevuje nové výhledy, které ještě před ním nikdo nespatřil (dobře, to už je asi trošku moc, navíc mám pod sebou (většinou) perfektní asfalt, ale ty představy tam prostě byly).

Před ubytováním následuje sešup a já již čerpám pohonné hmoty. Hledám na bookingu, jak se mám ubytovat. V booking chatu nic, zkouším psát. Jsem unavený (je již po osmé a já jsem na cestě od čtyř), zkouším telefonovat na číslo když si všimnu recepce stejného jména. Zajdu tam, ale nikde nikdo. Zmateně pobíhám, zkouším kód rezervace na recepci když tu zvoní telefon. Vám nepřišlo číslo? Aha, vy nemáte whatsup. Ale ten je dobrý, pošlu vám to na telefon. Hmm, MMS mi nefungují. Nakonec to paní pochopí, nadiktuje mi apartmán i číslo k otevření. Já vyrážím do prudkého krpálu k chatce. Jedná se o menší domeček se 4 vstupy a parkovištěm. Odemknutí proběhne v pořádku, uvnitř je vše dřevěné, topení nastavené na 20°C. Dávám naplno a dlouze se sprchuji.

Sprcha mě nabudí. Je to tady, zítra snad dojedu na NK, žiji svůj sen. Přesně, jak jsem si to představoval, není to zadarmo ale zároveň to není nijak šílené. Rozárka šlape jako hodinky, olej průběžně dolévám, s tím se počítalo.

Natahuji motouz mezi jakousi trubku a věšák na ručníky a nechávám přes noc usušit stan. Čistím pořádně prst, stále ještě se rozdírá a občasně krvácí, stačí už ale jen 1 - 2 náplasti denně. Při převazu vždy čistím alkoholem a přes noc nechávám na volno větrat. Procházím se okolo a pořizuji pár fotek. Není tu skoro nikdo jen jeden pár cca 300m dolu z kopce. Blíží se jedenáctá hodina, všude klid, pěkné chatky kolem, bílé kytky a já už bych měl jít spát.

 

Dnes byl nejdelší den a já viděl tolik variací přírody, že se to ani popsat nedá. Přesně kvůli tomuhle jsem chtěl jet na sever (nebo na jih). Příroda těsně nad polárním kruhem mi učarovala a doufám, že sem zajedeme s dětmi na trochu té pěší turistiky.

• ujeto - 841.7km
• čas - 15:16:47
• čas pohybu - 11:18:37
• průměrná rychlost - 74.4km/h
• nadmořská výška - -6 - 365mnm

Den 5. Nordkapp (11.6.2024)

V noci se mi spí nádherně, budím se kolem šesté. Měkká postel, tlustý závěs bránící proti nezapadajícímu slunci a síť proti komárům. Při oblékání nic nesmrdí, využívám varnou konvici k výrobě teplé snídaně (ovesné vločky zalité teplou vodou, sušeným mlékem, brusinkami a větší porcí sirupu) a počasí má být ukázkové. Uklízím a pro jistotu fotím stav (prý mohou vyžadovat poplatek za úklid). Doplňuji olej, už vcelku dochází (chtěl jsem vzít 2l ale nevešly se) a protínám ranní ticho poklidným převalováním motoru.

Pokud včera byla krajina neskutečně krásná, dnes je to vyložená pohádka. Dokonalý asfalt, mírné zatáčky, pruhy trávy okolo silnice a okolo samé borovice, případně jezera. Absolutní ticho pouze zvuk líně se převalujícího jednoválce o objemu 650 kubických centimetrů prohnaný ne úplně sériovým výfukem. Nejedu ani těch povolených 80, proč taky. Jediní lidé v okolí ještě spěji v karavanech na parkovištích a nevidí ten jemný opar kterým se prokousává sluníčko, ani ty nádherné dlouhé stíny té nejkrásnější motorky na světě společně s osamělým jezdcem, jež si jede pro kýžený věnec. Ne, už to nemůže být krásnější.

V Inari opět doplňuji olej, už mám jen cca 300ml. Není to málo, ale ani hodně. Na benzínkách měli pouze automobilové, zkouším obchod a to samé. Trochu panikařím a v rámci hesla "lepší něco, než nic" kupuji ten. Pokračuji až k odbočce na silnici 92. Už na mapě se mi líbila. Je rovná. Rovná, ale není nudná. Pokud u nás staví silnici, zatočí ji, aby objeli nerovnosti. Finové na to šli jinak, postavili silnici téměř rovnou a nerovnosti vyhladili naprosto dokonalým B-splajnem. To jsem snad ještě nikde nezažil tak plynule zaoblené předěly, jako tady. Jedu a a připadám si jako na horské dráze. Nahoru, dolu, nahoru, dolu, plynule a příjemně. Když jsem nahoře, vidím jak se ta dlouhatánská silnice postupně vlní skrz tu nádhernou přírodu ve které se střídají mokřady, louky a nekonečné lesy. Některé sešupy jsou opravdu příkré a tak se střídá krásně poblafávání při brždění motorem (velký jednoválec brzdy takřka nepotřebuje) s mohutným burácením velkoobjemového jednoválce do prudkých kopců. A když jste na takovémto místě jediní, ale opravdu jediní lidí v rámci několika kilometrů, vryje se vám to do paměti a snad i do DNA.

Před hranicemi se kvalita asfaltu trošku horší a já už se těším na Norsko. Čerpám ale nesvačím. Takovejch komárů a okolo jen baráky. Ne ne, počkám si na nějaké odpočívadlo. Ráz krajiny se výrazně změnil, stejně jako povrch silnice. Je příšerný. Zastavuji na jednom z prvních odpočívadel s výhledem na řeku Kárášjohka. Vítají mě komáři. Stříkám se a i tak se jídlo neobejde bez pochodování. Při čůrání zjišťuji původce všech těch hmyzákůkdyž málem šlápnu na losí packy. Opodál jich je ještě víc. Buďto sem něco chodí svačit, nebo se tu pytlačí...

Nedumám nad tím a stoupám stále vzhůru. Jestli se dříve měnila příroda plynule, jsou to teď skoky. Čarovným proutkem se ocitám na vrcholech kopců s malými břízkami. Tady muselo před chvilkou lejt. Naštěstí se to vypršelo a já se jen ochlazuji od mokrého asfaltu. Sjíždím do údolí a potkávám po dlouhé době opět civilizaci. Dokonce je tu i prodejce Suzuki, že bych se stavil? Kašlu na to, mám přeci olej. Mám, ale je do auta. Jak to bylo, jasně, do auta to má přísady, aby se to méně třelo. Motorka má spojku v oleji, proto se to tam nesmí lejt. Aha, no, to je vlastně pravda. No, už jsem projel okolo obchodu, budu zkoušet benzínky.

 

Sjíždím Lakselvem a přede mnou se objevují holé skály, místy se zbytky sněhu. Nedá mi to, zastavuji a fotím. S Rozárkou je ten pohled ještě krásnější :-). O kus dále již přichází moře, respektive fjord. Silnice nic moc, výhledy překrásné. Snažím se zastavovat jen minimálně, je již ke dvanácté a já ještě "jedu tam".

Dojíždím k poslední benzínce na mapách před Nordkappem, vložím kartu, vyberu stojan a... proč je to přelepené a je na tom napsáno že nemají benzín? To jako fakt? Koukám do mapy, jedna benzínka zpět 20km, druhá 30km do strany. Ach jo, nechci ztrácet čas. Ptám se obsluhy, prý jim opravdu nikdy nedochází benzín, ale včera měli výpadek a nešlo to objednat. Cisterna už jede ale v Honningsvågu prý ještě jedna je. Na mapě ale není. Tam určitě je, a mají benzín. Hmm, s obavami jdu ven a potkávám poláky, co přede mnou byli ve frontě na trajekt. Jsem rychlejší :-). Zpráva je netěší, do Honningsvågu nedojedou. Obracejí se a přijíždí týpek na pěkným Triumphu. Sděluji mu špatnou zprávu a on jde do kolen. Má dojezd 12km. Zkouší obsluhu, ta telefonuje na nejbližší benzínku a ano, mají benzín. Cisterna přijede v 8 večer. Ač je mi na první pohled nesympatický (potetovaný od hlavy k patě, na NK prý vyjel z cesty když jel v mlze moc rychle do zatáčky, španěl co žije v Nemecku, chaotik co nic neplánuje a prostě koná...) se loučím se svou myšlenkou vyzkoušet rezervu a dojet do Honningsvågu a podávám mu kanystr. Bere si litr s tím, že snad dojede. Koukám na kanystr. Zbývá mi 100km, cca 50 ještě ujedu a pak mám 3l. To bych měl zvládnout, ne? A vůbec, vždycky jsem chtěl vyzkoušet, kolik kilometrů ujedu na rezervu, tak proč ne těsně před cílem mé vysněné cesty.

Vyrážím, jedu eko-rallye, ještě 100km. Houstnoucí doprava nevadí do té doby, než začnou překopané cesty. Lidé na tom štěrku skoro zastavují, proč, vždyť to ani nedrncá. Ještě 80km, 60km, 50km, 45km a prd prd, brrrrrrrrr. Přepínám na rezervu a zapamatovávám si kilometry. Okolí vnímám, ale moc si ho neužívám, potřebuji dojet ještě 30km, 25km, přichází tunel. No jo, vlastně, tady mají být ty 2 tunely. Prý brutálně dolu a brutálně nahoru. Na to co přichází se ani nedá připravit. Dokonalým B-splajnem se silnice ohne směrem snad až do středu země. Doufám, že mi nedojde palivo. Prosím, ať mi tady nedojde palivo. Co to je za hluk? Proti mě jede nějakej kamion? Nebo vlak? Nebo přistávají mimozemšťani? Bortí se skála? Jsem tu sám, co to je za šílenej hluk. Aha, ten hluk je tu jen když jedu 80. A jó, vlastně, laděný výfuk, to mě už vyděsilo v jiných tunelech, jen jsem na to po roce zase zapomněl. Navíc zde byla trošku jiná akustika a ten zvuk byl tak intenzivní, jako když si stoupnete před reprák na koncertě Kabátů. Další dokonalý B-splajn a já jedu stejným krpálem vzhůru. Ne, neužívám si hluk z výfuku, ani zpravidla nádherný zvuk obřího jednoválce pod zátěží, chci jen, aby vyzbylo v nádrži ještě trošku benzínu. Co když se tu zaseknu, mají tu čidla? Pošlou pro mě odtahovku? Budu to muset platit? A jak v tom krpále přeleji benzín? To snad ani na zařazenou rychlost nebude stát. Už vidím světlo na konci tunelu, ještě kousek, kousíček. Ano, je to tady. Pokračuji ale myšlenky jedou. No tak, kolik může najet Suzuki Savage na rezervu? Už je to přes 30km, to snad jede jen na výpary. Další tunel. Nejsem srab, holka, to dáš, pojeď. Uvnitř tunelu zjišťuji, že srab jsem a je ve mě malinká dušička. Ještě trošku, Rozárko, pojeď, pak na to kašlu a hned za tunelem ti dám benzín, už nepotřebuji vědět, kolik zvládneš, vždyť se blíží 40km od té doby, co jsem přepínal.

Nebudu vás napínat, tunel se ke konci lehce svažoval a když už jsem měl konec tunelu takřka na dosah, motor zhasl. Okamžitě jsem vymáčkl spojku a na volnoběh dojel na odpočívadlo za tunelem. Lépe by to nevyměřil ani profesor matematiky. Suzuki Savage tedy na rezervu dojede 40km rychlostí cca 70-80km/h s lehkým plynem. Ani nevyndavám náustek a prostě klopím kanystr přímo do hrdla nádrže. Na druhé straně zálivu se rozprostírá Honningsvåg. Dojíždím posledních 5km, zabírám první stojan a plním jak hrdlo Rozárčino, tak kanystr do syta tím nejdražším benzínem, co jsem snad potkal. Jistota je ale jistota a já dnes riskoval až až.

Okolí se opět proměňuje a já se ocitám na Grossglockneru. Tedy je tu všechno nižší, ale zato vzdálenější. Koluje tu sluníčko, já mám v hlavě stále 2 myšlenky. Bude tam mlha, nebo ne? A co chci vlastně více, rád bych se podíval do nekonečna ale zároveň mám rád tu atmosféru, kterou dokáže vytvořit jen hustá mlha tak, že by se dala krájet. Stoupám výše a z Alp se přesouvám na měsíc. Tedy na měsíc, kde je mlha, sníh a sobi. Kamenitá krajina se střídá s povadlou travou a sněhem, vidím krátery (no dobře, spíš to budou důlky od ledovců) a je to rozhodnuté, bude to mlha. Myslím na Miguela (či jak se jmenoval), hlavně opatrně. Už jen dolu a nahoru a v mlze objevuji snad parkoviště. Jsem tu.

Fotím Rozárku, cíl cesty dosáhnut. Hladím ji a jdu se podívat na vyhlídku. Do infocentra nejdu, z cestopisů vím, že vstupné není zrovna lidové a proč to platit kvůli jedné samolepce? Nechám se vyfotit u zeměkoule, potkávám ledního medvěda a vstup do sídla Jamese Bonda (on to bude asi jen vchod do sklepa, ale vypadalo to jak z Bonda). Hmm, z cestopisů si pamatuji ještě nějaké sochy. Procházím se okolo a volám manželce. Není vidět na krok, fouká zuřivý vítr ale v moto-oblečení, nepromoku a kukle je mě to jedno. Narážím na sochu s mincemi. Jsem tu sám a krom větru tu není žádný jiný zvuk. Svačím a vychutnávám přesně tu atmosféru, kterou jsem tu chtěl mít. Jen mě mrzí, že tu nemám Aličku a děti. Stýská se mi.

Později přichází nějaký manželský pár, fotím je, oni fotí mě. Cestou k motorce se dozvídám, že socha je upomínkou na to že roku 1988 vzali ze 7 koutů světa děti, nechali je tu týden si pohrát a společně vytvořili tento monument jako symbol spolupráce, přátelství, naděje a radosti. No, lepší, než vyhlídka pod kopcem...

Je po čtvrté, čas otočit se na jih.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE