Na sever za papuchalkem!

Ptáci?

Velmi obloukovými mosty několikrát překonáváme mořskou hladinu na již nedaleký ostrov Runde. Když jsem plánoval celou výpravu, vybral jsem tohle místo jako nejsevernější bod, kde bude znaveným cestovatelům odměnou přehlídka úžasných barevných ptáků Papuchalků. Papuchalk je pták vtipně pojmenovaný, vtipně přistávající, vtipně chodící a obvykle není problém jej uzřít se zobákem plným nalovených rybek. Fotografické hody. „Tisícové kolonie Papuchalků v létě na ostrově Runde“, slibovala chytrá cestovatelská kniha, ovšem nějak mi vypadla pasáž jejich odletu v červenci.

Toho dne jsme na zamračeném nebi uzřeli tři zbloudilé, blíže neurčené ptáky. Občas sprchlo a kafe s dortíkem na tomto opuštěném místě v chladných vodách norského moře stálo majlant. Seděl jsem v útulném informačním středisku a pozoroval kamenité pobřeží přes siluetu Buellu, po jehož velkých, dobrotivých očích stékaly potůčky vody. Myslím, že je taky vždycky úplně na měkko, když spolu dosáhneme nějakého toho dalšího osobního „konce světa“.

Na jih míříme už volněji. Zkratka tunely Bergstunnelen a Frudalstunnelen vyšla na nečekaných 75 NOK, leč ušetřila nám kus nelibě deštivé cesty. Zde je třeba vyzdvihnout nepromoky značky Held, ve kterých člověk sice vypadá jako zmatený kosmonaut, ale jede si v suchu za libovolných podmínek. Odpočívaje na benzínce diskutujeme s dalšími motorkáři o zdejších možnostech ubytování, načež se vydáváme nějaké hledat. Na pohodlné stanování to rozhodně nevypadalo. Dalším cestovatelům mohu jen doporučit chatu - „Hytte“, která se dá nalézt 13 kilometrů před přístavem Hella za 350 NOK, oproti obvyklé ceně kolem tisícovky.

Na planině

Trajekty a ideálními silničkami projíždíme již známé, avšak neokoukatelné, scenérie fjordů, ledovců a vodopádů. Do vnitrozemí uhýbáme na úrovni vodopádů Voringfossen. Na vyhlídku nad vodopády vede silnice tak zamotaná, že některé zatáčky jsou bez přehánění víc než třistašedesáti stupňové, ve skále vybourané do tunelů, což je zdrojem několika krizových momentů. Vodopády rozhodně stojí za dlouhé rozjímání. Voda, padající pod vámi, se za mlžným oparem vine rozervanou krajinou kamsi za skalní záhyb směrem k fjordům. A než odsud odjedete, v suvenýrovém krámku nezapomeňte aspoň na sobí nálepku na kufr.

Další úžasnou silnicí protínáme náhorní planinu Hardangevidda. Nikde žádné stromy, široké výhledy, skalnatý povrch a občas řeka či jezero. Cestou nás nenápadně pronásleduje nejčernější mrak, jaký jsem kdy viděl, ovšem vody se dočkáme až v noci. Stan postavený pár metrů od luxusně vybaveného (včetně sprchy!) parkoviště uprostřed lesů poblíž městečka Dagali a uvnitř dva zmrzlí motorkáři, oblečení do všeho, co bylo s sebou. Nakonec zvítězila, jako obvykle, únava.

Den jednoválce a policejních hlídek

Za vydatného deště zmatečně balíme promočené tábořiště a patřičně navlečeni míříme dál na jih. Za deště upřeně koukám na silnici, takže z okolí toho mám pramálo. Jen u jedné farmy jsem si zastavil pro fotku značky se sobí výstrahou, přestože jsme za celou cestu potkali soba jediného a to za plotem. Bylo to příhodně ve chvíli, kdy ustal největší slejvák. Méně příhodně však posléze Buell naskočil pouze na jeden válec, neboť svíčkové kabely toho ročníku výroby nebyly až tak vodotěsné. Jako zázrakem se motorkáře, bezradně stojícího u silnice v nepromokavé kombinéze, ujala majitelka přilehlé farmy a já opět ocenil severskou pohostinnost.

Cestou do hornického městečka Konsberg se počasí stihlo proměnit v přímo idylické. Ženeme stroje vysoko nad (nesmyslně stanovené) povolené rychlosti prázdnými silnicemi, do doby, kdy nás významně probliknou dvě zběsile houkající policejní auta v protisměru. Chvilku jsme rozdýchávali šok na první miniaturní odbočce a s vidinou ztráty notného bohatství pokračovali předpisově až do Kristiansandu.

Dálnice

Z nádherně vytopeného motelu se nám brzo ráno ani trochu nechce. Do přístavu je to už jen kousek a obří přeplněné parkoviště se překvapivě rychle přesune do mnohapatrové lodi, jíž cesta do Dánska trvá pouhé tři a čtvrt hodiny. Zrychlený přesun Dánskem a Německem pak nepřinesl nic objevného a po celodenní pouti jsme rádi zapadli do příšerného hotelu kdesi na okraji průmyslové zóny v Hamburku.

Zpátky do garáží

Poslední den je na programu vždy obávaný, zrychlený dálniční přesun domů. Na dálnici toho moc zábavného nevymyslíte. Chvíli z nudy závodíme ve zrychlení na různé rychlosti, ale většinou jen pálíme prostředek pneumatiky skrčení na nádržích. Kolem čtvrté jsme už opět v realitě Kocourkova, tak neuvěřitelně odlišné od vší té nádhery a pohostinnosti severských zemí. Celkem na tachometru přibylo 4 788 kilometrů.

Něco k technice:

Můj typicky cestovatelský stroj - Buell XB12S necestoval zrovna na lehko - obložen tankvakem FAMSA a kufry Hepco-Becker, se kterými působí širší, než delší. Navrch tehdy nejlevnější padesátilitrový pytel, složitě přikurtovaný pavoučí sítí. Tomáš chtěl u svého stroje Kawa Z1000 zachovat štíhlou siluetu, takže stavěl výhrdně do výšky - za sebou dva lodní pytle a na topcase ještě převelikou brašnu. Původem tankvak, jehož přetížení způsobovalo povážlivé kymácení celé konstrukce, byl zdrojem nekonečné zábavy a zastávek s komentáři "zase to ku*va upadlo"... Na balení jsme prostě mistři! 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE