sumoto_duben



Na sever a ještě dál - Norsko 2021

Nazdar. Jmenuji se Standa a jsem ze Vsetína. Vcelku rád se vydávám za poznáním a nevadí mi vyrazit i někam dál. Samo že je to vždy lepší, když se najde nějaký parťák, který má ježdění na moto podobně posazené jako já, ale ne vždy to vyjde, že. Doba kovidová nám to cestování trochen komplikuje, ale kde je vůle, tam je i cesta, a hlavně se ze všech těch katastrofických informací z TV nepodělat, ono to nebude zase až tak horké a neřešitelné. Probírám se mapou a hledám směr. Loni nic moc echt zajímavého neproběhlo, tak rozhodně letos do toho šlápnu.

Kapitoly článku

Ještě pořád mám rozpracovanou Sicílii, ale to vedro, to vedro. V kombinaci s nově sedlanou KTM 1190 Adv. , která umí řádně zatopit pod zadek, se mi do toho na 2x nechce. No a co tak někam notně na sever. Norsko? Proč ne. Všude přece může být hezky. Sice tam asi často zmoknu, ale zase se nebudu pařit jak na jihu.

Kurnik, vychází mi to 7 700 kilometrů. Nechci to nijak hrotit, tak mi to vyjde na tři týdny. Hledám nějakého toho parťáka, ale nikomu z mého okolí to moc nepasuje, tak nezbývá, než vyrazit sám.

Vize je: Začnu ve středu brzo ráno nejkratší cestou Vsetín -  Gdaňsk, kde mi v 18:00 vyplouvá trajekt do švédského Nynashamnu, což je kousek pod Stockholmem, kde bych měl být v poledne následujícího dne. Pak to prostřelím Švédsko/Finskem co nejrychleji na sever až na Nordkapp. No a pak se hodlám šourat norskými fjordy dolů a dolů, protáhnout se skrze Lofoty, navštívit nějaký ten starý kostel, okouknout vodopády a možná i nějaký ten ledovec, kochat se krajinou a užívat si volnosti. Spaní plánuji převážně ve stanu, sem tam posuším sebe i výbavu v nějaké té chatičce.

Kovidová situace se během léta zlepšuje, vydávají se mezinárodní pasy, Švédsko už také není karanténní zóna, tak to vypadá, že to klapne. Oživí se postarší soupis zajímavých míst, sestaví se přibližná trasa, dokoupí se výbava potřebná do severských podmínek, objednávám trajekt a je to. Tak snad se za následující týden nikde nic nezavře a já se tam i zpět dostanu bez karantény a větších problémů.

 

1 Den

A je to tady. Čas na trasu k lodičce do Gdaňsku podle Google, plus nějaká ta jistota, v šest odpo to vyplouvá ve čtyři je check-in, nějaká ta vata, tak vyrážím po páté ráno. Teplotu 20st. Celsia hned z kraje dne velice oceňuji, když jsem oděn do severské výbavy. No teče ze mě slušně. K těm 739 km do Gdaňsku není asi co moc psát – nudáááá. Sem tam to jede, sem tam to stojí. No prostě jsem tam dorachtal o půl druhé. Perlička po cestě, došel mi benzín a to tak, že stavometr ukazoval dojezd 0 km. Prostě 50 km žádná pumpa. Musel jsem sjet z rychlostky na nejbližší pumpu a ta byla mimo provoz, tak za 5 km další a tam se už zadařilo. A jak to bývá následujících 10 km asi 5 pump. Ale dopadlo to dobře.

A to mi bratrem bylo kladeno na srdce, abych na to myslel, na severu nejsou benzinky co 20 km jako v ČR a já to řeším už první den. A bude hůř.

Před přístavem poslední levné tankování a parkuji motku do fronty k nalodění. Mám ale ještě více jak 2 hoďky čas, tak se vydávám na přilehlý poloostrov se stejnojmenným památníkem neuvěřitelné statečnosti polských vojáků, kteří v září 1939 celých 7 dní odolávali materiální i vojenské převaze německých okupantů, kterým se nakonec museli vzdát - Westerplatte.

  Pár pobořených bunkrů, skladů, nějaké to muzeum, procházka kolem pláže a jdu se chystat k motorce. Slunce stále peče na třicítku, tak se tu ještě hodinku pogrilujeme a už se dereme do útrob kovového devítipatrového obra.

Pobrat z motorky vše, co budu následujících 18 hodin potřebovat, protože se při plavbě garáže pro pasažéry uzavřou a valím hledat objednanou kajutu. Pivo za 15 Zloťáků (x 5,50 Kč), sprcha, pivo, večeře (Tu jsem si koupil s lístkem na trajekt. Klasický bufet, kde si vybírám polévku, jídlo a drink - pozor pivo není dle nich drink, platím žvást. Smradi) a je osm. Pokochat se západem slunka někde na obzoru a půjde se chrnět. Nebo návštěva místního Disco klubu? Ještě nevím. Řeknu zítra 😀.

Dnes najeto 739 km.

Poznámka: trajekt lístek Gdaňsk – Nynashamn - 18 hodin / 2209 SEK (x 2,50 Kč) – v tom je zmíněná večeře za 125 SEK a kajuta pro dva s oknem, pouze pro mě. Jde objednat také jedna postel ve sdílené kajutě pro 2 nebo pro 4 pasažéry – ale to si moc nedokážu představit, jak tam s místem a to buď s, nebo bez okna.

Lístky kupované na serveru překupníka Directferries.cz, ale jde to to také koupit přímo u přepravce Polferries.

 

2 den

Až na pár přerušení jsem hajal až do šesti (od desíti, na Disco jsem neměl dres), nahodím mikinu, bundu a frčím kouknout ven. Horkoooo a pak i mlha, že by se dala krájet. Jdu zase do peřin.

Ale co to, neuschly mi do rána ponožky, a to jsem je narval do výdechu vzduchotechniky. No nic, svítí mi do okna, tak je kramlíkuju na závěs. Uvidíme 😥

Snídaně, kafíčko, pobalit se a zbylý čas věnovat výuce norštiny. „Jak snak kiriki nošk“, a taky  „Du har vel difina onja“, by mohlo na místní kočky stačit.😎 

Ke břehu Švédska přirážíme přesně ve 12 hod. Tak hurá do podpalubí, narvat zase vše do motky a tradá. Přimotám se ke skupině švédských motorkářů a tak možná proto pasovou kontrolou projíždím bez povšimnutí celníků – nějaký kovid pas? Zatím jsem ho nevytáhl a to mám za sebou už dva státy.

Zase je horko jak prase, celý den 30. Dnes je to jen transfer, nic moc v plánu nemám. V Upsale je katedrála, ale motat se po dalším městě fakt nedám. Stačil mi Stockholm, který bych popsal "1,5 hodiny pekla při 35°C".  Takže valím po cestě lemující Botnický záliv a o půl páté dorážím do městečka Gnarp, kde jsem si ještě doma našel a buknul ubytko. Dědina je to strašná, chalupa ještě horší, ale co by člověk chtěl za 750 CZK.

Zabydlím se, dám panáka a sprchu, a vydám se na obhlídku okolí. Ano, nic tu není, ale alespoň jsem dostal hlad. Od rána jsem nejedl a vypadalo to, že ani nebudu. Pytlíkové jídlo, doušek rumu a je dobře.

Na zítra si plánuji cca 550 km do města Pitea, kde jsem si našel další ubytko. Do stanu se mi při takových transferech moc nechce. Tak silnice E4 mi bude věrným druhem, tak jako dnes, i zítra po celý den. Je to ale hrozné, když vám navigace řekne že do leva odbočíte po 350 km. To bude zase nudáááá. 😉

Dnes najeto 405 km.

 

3. Den

Ráno se budím hodně brzy. Rozhoduji se vyjet co nejdřív, než zase začne to teplotní peklo. V šest jsem po snídani, sbalený, a tak kopu do vrtule. Cesta dnes vede opět kolem Botnického zálivu, který jsem ani jednou neviděl, a tak trochu se vlní nahoru a dolů, doleva a doprava, a to jen tak aby se neřeklo. Všechno je to lesem a sem tam se krajina otevře a je vidět nějaká ta pastvina, továrna, mokřad. Nějaká pořádná voda, kde by se dalo smočit nohy, není. Nic zajímavého jsem na této trase nenašel, a tak furt jedu. Není divu, že ve stanoveném cíli jsem před druhou.

Ubytko ještě není k dispozici, tak prochodím supermarket (kořalku ani víno jsem nenašel) a vyrážím někam za město dát dlabanec. Malé molo na řece mi poskytlo bezvadný prostor pro následující hodinku ve spoďárech a se salámem a pivem v ruce.

Je ale s podivem, jak tady ta jejich dálnice funguje. Jsou teda zadarmo, ale většinou se jedná o tři jízdní pruhy a střídavě se prohazuje který směr bude mít dva a který jen jeden. Pak je zase cedule dálnice, rychlost skočí na 120 a jsou čtyři pruhy. Pak přišel úsek „v opravě“ a to jsou naši silničáři zlatí, protože tady cestu nefrézují, ale odbagrují, takže se na cca 5km, jelo 100% off-road na šutrech, hlíně, prachu a ve štupačkách. Zaprášený jak z Balkánu. Velmi často tu jsou radary, ale jsou řádně označeny dostatečně dopředu. Je to v místech kde se rychlost omezuje na 80km/hod, nebo míň. Vesměs nějaká křižovatka po dlouhé době.

Ubytko v Pitea (camp Storstrand) je nějaký důchodcovský tábor nebo co. Jsou tu různé domy, v nich pokoje a společné kuchyně, sociálky a společenské místnosti. Všichni tu hrají minigolf a není tu pivo. Jdu spát 😣.

Když se podaří, zítra překročím polární kruh. Ty jo, je půl desáté a mě pere slunko do oken. Na to, že tu téměř nezapadá, si nezvyknu. A bude hůř.

Dnes najeto 568 km

 

4. Den, tuším že sobota 😋

Protože večer padám na držku před desátou, je jasné, že ráno vyskočím jak šipka, rybka, brzy. Dnes to bylo o půl páté. Venku svítí sluníčko, hezkých 16°, tak marmeládu, kafe, pobalit a hurá směr Alta, cíl dnešního dne.

Koukám, že jsem si zase přidal více jak sto km. Ale co dělat, když cestou nic není a člověk nevidí nic jiného jak stromy. Plánovat se tak dají neomezené km, prostě co tělo unese – zastavovat není proč, slunko už nezapadá, tak klidně i větší nálož. Kdybych nemyslel na svůj zadek, kopl bych i tisícovku. Ale regenerace je třeba a navíc dnešní ubytko jen tuším, tak si na to musím nechat nějaký čas.

No, a co k dnešní cestě. Konečně je teplota tak akorát. Sluníčko nemá už moc sílu, celý den je 19°C a pocitovou teplotu jen ovlivňuje studený vítr. Ano, dnes už jedu se zapnutými větráky na bundě, ale stále v triku s dl. rukávem. Je tak akorát.

Až do Lulea valím stále kolem Botnického zálivu a pak točím na sever po E10, abych cestou, kde jedu jen já, navázal na finskou dálnici E 08, což je cesta podél SVE/FIN hranice. 

Po nějaké té hodince, ještě ve Švédsku, přetínám polární kruh, neboli Artic circle. Vzhledem k tomu, že frčím prdelama, není tu krom jedné postarší cedule nic, co by tuto, pro cestovatele významnou skutečnost, připomínalo. Teda mapa v telefonu mi ukazuje, že tam ještě nejsem. Ale nebudu riskovat, že se budu vracet. Skáču, hulákám, fotím se, plesknu tam Anciášskou nálepku a považuji to za vyřešené. Dobře jsem udělal. Dál už nebylo na toto téma nic.

Nevím jestli to víte, ale polární kruh se posouvá a tuším že je to o 15 m každý rok. Nějak se nám ta zemička naklání. Proto ten rozdíl.  Až se budu vracet potvrdím si to v Norsku, kde postavili centrum polárního kruhu a teď ho mají tak trochu mimo lajnu.

Přechod do Finska v Overtomea je budka za hraničním říčním mostem. Postarší celník se zvedá a úplně ho slyším "... kdo sakra otravuje tak brzo v sobotu ...". Když volně přeložím naší konverzaci, a představíš si nesmělého dědulu, co nerad otravuje:

On: kam jedeš, Já: Na Nordkapp,

On: Kovid papír, máš? Já: Mám,

On: Dvě? (ukazuje rameno, myslí injekce), Já: Ne!

On: Vyvalil oči (očividně na to neměl noty), Já: Byl jsem kovid-nemocný,

On: OK, good trip. Já: Odjíždím

Neviděl ani můj pas (doteď vlastně nikdo) Tak, tady s kovidem. Roušku nosí jen některé recepční a pokladní a jinak o tom tady neví.

Finská krajina je dost podobná té švédské, ale mizí všudypřítomné červené baráky s bílými okenicemi a nahrazují je baráky béžové. Les je stejně zelený, mokřady všude okolo, jen je ta krajina více zvlněná a byla i cedule pozor zatáčka. Začíná mě to bavit. Sem tam se dostanu i nad terén, tak vidím i lesy, co jsou kousek dál. Mizí kamení a nahrazuje je písek.

A máme tu přechod z Finska do Norska. Pořád je to cesta E 45, uprostřed ničeho. Zase budka, celník je ale mladý a podle toho to vypadá. Pas, řidičák, kovid pas načítá čtečkou, a stejně se ptá, jestli jsem očkovaný a kdy jsem prodělal kovid. Nakazuje mi nakonec jít v městě Kautokeino na kovid test. Vím, že podle pravidel Norského ministerstva zdravotnictví nemusím, ale neprotestuji, ať si buzeruje.

 Dojedu tam, vlezu dovnitř, zakuklenci s maskou říkám, že jsem kovid prodělal, on mávne rukou a říká, že nemusím na test. Na poznámku, že celník říkal ... , mávne rukou podruhé. Ještě po něm chci razítko na památku, ale nemá. Tak frčím dál.

A to už se blížím k cílové Altě, která leží na rozhraní Norského a Bárensova moře a tady už začínají skály a dokonce jedu i kaňonem. Kurva zatáčka, musím klopit, co to, co to, jedu v protisměru - nějak jsem odvykl. Cítím krční úpony, či co to je, bolí, pálí to jak čert. Nejsem zvyklý otáčet hlavou a to je daň za rovné úseky. V Altě jsem tak trochu doufal v ubytko v motorkářském klubu, nějak „Alta two wheels camping“, se to jmenuje, prostě nějaký barák, kde se dá ubytovat, udělat i údržba motky a tak. Bohužel mě šéfko odmítá, že mají kovidem zavřeno ještě 14 dní. Tedy jdu do kempu. Je jich tady hned několik u sebe a ceny mají podobné. Počasí se honí, chvílemi jsem vjel do mokrého, tak se mi do stanu nechce. Ale 550 NOKů za chatku je morbidní (x 2,50 Kč a stan s motkou by stál 200 NOK). Ale co už, mám roky a mohlo by se mi to vyrazit do zdraví, jdu do toho (navíc mi kámoši přispěli v rámci narozenin na cestu, za což moc díky).

Sfouknu večeři a vyrážím na nákup piva a pečiva do supermarketu, nic jiného vlastně nekupuji, jo ještě nealko, a frčím do Alta muzeum pravěkého rytí do kamene. Je to 5 min jízdy. Nevím přesně, ale když zdejší obyvatelé byli ještě moc chlupatí a potloukali se tu s pazourkem v ruce, neměli co dělat, tak tady ryli do šutrů obrázky a teď je z toho placená atrakce. Já jsem byl po otevíračce, tak zadarmo (tuším od devíti, do šesti).

No, je to zajímavé, kolik umělců tady před 7000 lety mělo potřebu zvěčnit, jak chytají ryby, soby a podobně. Zajímavé si to projít. 

No a to je asi tak všechno. Zítra by měl přijít hlavní hřeb tripu. Na Nordkapp (dále NK) – česky „Severní mys“ je to 240 km. Tak snad. Mimochodem, je půl desáté, sedím v kempu před chatkou, popíjím rum a pivo. Obešla mě zima, normálně bych řekl, že zapadlo slunko, jdu se obléct. Obléct se jdu, ale slunko tu, za polárním kruhem nezapadá, je jak u nás v sedm večer. Prostě slunko nad obzorem, děcka létajů, chlapi hrají volejbal, roby pucujů náčiní a já chlastám. Tvl, to je kosa, 14st.

Dnes najeto 705 km.

 

5. Den, za chvilku tam budu 😘

Tak a je to tu. Na NK to mám kousíček, tak snad to zvládnu. Prvotní plán byl poblíž NK zůstat na dvě noci. NK není pro mě No1. Tím je 4 km vzdálený výběžek severo-západním směrem, Knivskjellodden, který je ještě o 1 500 metrů severněji. Ale nevede tam cesta, tak všichni lozí k tomu glóbusu a říkají jak moc na severu byli.

Zajímavostí je, že je to vlastně celé pouze turistická atrakce, protože oba výběžky jsou na ostrově Magerøya, na který vede podmořský tunel a tedy nejsevernějším místem kontinentální Evropy je po správnosti Kinnarodden, který je od NK kusanec východním směrem. Ale popořádku.

Mám čas, tak se ráno nehoním. Vstávám po osmé, uvařím si polívečku, kafíčko a čajíček a výjezd směřuji na desátou. Nakoupené je, tak hyjé do toho. Ještě si prověřuji, kde je poslední možnost natankovat, abych to zpátky nemusel tlačit. Tady je to vcelku o držku. O benál se začínám zajímat, když mám dojezd tak 100 km, a vesměs to bývá na doraz. Zbyde mi třeba jen na 10 km. Navigace mi sice řekne, že za 50 km bude, ale ona je jen na naftu, a to pak začne být horko. Tankuju v Oldenfjordu do plných, protože dál už asi žádná není. (Při cestě zpět tam tankuju taky a zbylo mi na 30 km).

Už se cesta začíná opravdově klikatit a zvedat a tak je na co koukat. Perličkou je zmiňovaný tunel pod mořem, na ostrov Mageroya, který měří 7 km. Teplota v něm spadla z okolních 17 na 5°C.

Bradavky se mi derou skrze bundu. Venku svítí sluníčko, tak ale brzy rozmrznu.

Dorazím do vyhlédnutého kempu Modnattsol, což je 10 km před NK.

 Mám ďábelský plán. Jsou tři, tak co tak ještě dnes před NK, vyrazit na ten severnější cancůr. Tím ušetřím za ubytko a vše sfouknu za jeden den. Rozhodnuto. Natlačil jsem se salámem, do ruksaku dám dvě piva, Bebéčka, mikču a nepromoky, převléču se do civilu a frčím na výchozí bod - parkoviště pár km před NK.

Je pod mrakem, trochu se to honí, ale co. Cesta tam je pěšky 8 km, takovým tatranským chodníkem s převýšením jak prase. Prostě tam lezu 3 hodiny. Fotky, posedět, pokochat se, do nepromoku, z nepromoku, pivo a druhé a 3 hodiny zase zpátky. Mezitím se mi v té zimě a protože furt čumím do navigace a protože je starý, vytluče mobil. Hmmm, tak nebude žádné moje foto na net. Ale neva, vleču fotokabelu s technikou, nějaké fotky budou.

Lezu zpátky. Cesta je značená kamennými mohylami. Nějaké značky by v té mlze nebyly vidět a na těch pláních, kam taky s nimi, že?

Vesměs jde od jedné kupy šutrů vidět ta následující. Vesměs. Mlha, nízké mraky a dešťové přeháňky mě nutí od jedné z nich vyrážet hvězdicovitě do všech stran, protože fakt, kurec nevím kam jít a že bych si tu teda zašel. Naštěstí se to na moment protrhlo a já viděl kudy tudy, hurá.  A máme po desáté večer. Ještě že se tu nestmívá. Prší už skoro bez přestávky, teplota 5 st., když došmatlu k motorce. A tak teda ještě ten NK, no.

Popojedu, parkoviště u něj je zdarma, obletím ten areál, vyfotím se u glóbusu v mlze, do chalupy mě nechtějí bez lístku pustit a to su pěkně nakrklý, protože chci nálepku a razítko, přece. Ty jo, čumím jak puk. Venku stojí nabalený Pincek se slovenskou SPZ. No to není možné.

 

Čekám tak 20 min, jestli se neukáže majitel, protože bych mu rád vystřihl poklonu. Nedošel. Škoda. Vytahuji z motky flašu slivovice, co vezu, kdyby bylo třeba, a že je skoro pokaždé třeba, fláknu na to Anciašskou nálepku a zamotám mu to do gumicuků. Tomu se to bude určitě hodit. Odjíždím na barák nasraný jak špaček, co jsem to já, proti němu za cestovatele. To je jiná liga, to je "Pan" cestovatel s velkým P. Na baráku teplá sprcha, studený rum, uvařím večeři a nastavuji azimut směr postel. Pár uklidňujících zpráv domů, protože jsem o sobě nedal vědět a je jedna ráno. Venku pořád světlo. 😎

Dnes najeto 280 km a nachozeno 20 km

 

6. Den

Kurňa co to je, cítím se tak na padesát (poznámka autora: je mi padesát), záda mě bolí jak psa, z pelechu se nemůžu vyhrabat. Mám co dělat, abych ten bordel nacpal do motorky. Ani nesnídám, nemám hlad, to vyřeším po cestě. Noc propršela, ale teď svítí sluníčko. Je 9 st, tak si dám teplejší triko.

Jedu na ten NK ještě jednou. Jen co se vyškrábu na tu Rakouskou kozu. Na drzo projedu všechny zábrany a zátarasy, proklestim se davem Korejců, či co to bylo a už jsem i s motkou u glóbusu.

 

Foto ze všech stran a najednou za mnou "... a odkial si sa tu zobral brat moj...", ejhle Pinckař.  Tak ještě 3x tolik fotek, bouřlivá konverzace a natočím mu video, jak krosí okolo glóbusu, on mi poděkuje za slivku.

Byl to 17ti letý klučina, který sem dojel po vlastní ose skrze Litvu, Lotyšsko, Estonsko a tama a zase pojede druhou stranou dolů. Dorazil mě, když mi řekl, že tu přespal na záchodech. Takže už se těším, až se dovím více na stránkách "Pionierom na výlet".

No a je čas to točit směr Lofoty, což je můj další cíl. Dnes ale pojedu 250 km stejnou cestu jako včera až do Alty, bo tu jiná není a pak jen kousek někam za ní. Kam, se uvidí. Počasí se zhoršuje, nahazuji nepromok a už z něj nevylezu. Je kolem 10 st. a střídavě celý den prší a dost. Nevadí mi to, ale jsem už vcelku unavený, velká škoda, že nevidím nic z té krásy okolo.

Cca od páté hodiny hledám kemp, kde to zapíchnu. Nakonec je to Altafjord Camping, což je kousek za Altou a před Storslettem, na konci fjordu.

Pan vedoucí chce za chatku 500 NOKů, na což mu jasně dávám najevo, co si o ceně myslím. Dotazuje se tedy, jestli je 400 lepší. Uznale kývu hlavou. Tak to mám za litr, no. Pivo, hrachová polívka, napsat paměti za dva dni a zprávy rodině a spol, pohledat místo ubytka na zítra a pak něco na následující dvě noci na Lofotech (tam nacházím postel ve sdíleném pokoji pro čtyři chlapy - už teď je lituju) a už je zase kurec jedenáct večer. Ještě panáka a jdu chrnět.

Dnes najeto 320 km.

 

7. Den, úterý. Toto letí

Propršelo celou noc. Teplota nám poposkočia na 7 st a ± se tak drží celý den. Podobně je to i s deštěm. Až na drobné přestávky prší furt. Trasu není třeba nijak detailně popisovat. Směrem na Lofoty vede stejně jen jedna cesta a to E 06. Ještě před Storslettem cesta odbočí od moře a vystoupá do nějakých 350 mnm. Okolo jsou nějaké tisícovky a kompletně zasněžené. Cože jako? Na displeji mám varování námrazy! Teplota 4°C... No, jen aby nemrzlo. 😂 Mohlo by to klouzat, že?

Když jsem vyjížděl z domu, měly moje letos nové gumy najeto nějakých tři a půl tisíce. Odhadoval jsem, že to bude hrana, ale že by mohly deset tisíc km zvládnout. Pro jistotu jsem po celou dobu tady na to myslel a mám nastaven snížený výkon a taky lehčí ruku na plynu. Ještě asi bude čurina.

Ale zpátky na trasu. Naše E 06 si to míří na Narvik a já taky. Včera jsem si našel nějaká ubytka, tak mám představu, kde zakotvím. Pořád prší a když na chvilku přestane, hned stavím a zkusím se protáhnout a něco i vyfotit. Moc příležitostí ale není. Zajímavostí cestou je letiště v Bardufoss. Silnice tam vede tak blízko přistávací dráhy, že kdyby mi nějaké nad hlavou zrovna sedalo, sedl bych i já.

Pak se krajina rázem mění. Ze zařezaných údolí okolo fjordů jsem vjel zase do lesů, ale okolo kopce jsou, to jo. Ale jen je tuším, vidět pro mraky a mlhu moc nejsou. No tak jedu a jedu, až dojedu do Setermoen, kde mám vyhlédnutý kemp. Je po čtvrté, pro dnešek by stačilo. Točím to směr sprcha a večeře.

V kempu Bardu camping (mimo jiné stav není zrovna hoden zdejších standardů - už dlouho jsem nikde nečůral do korýtka) ale vietnamská paní recepční požaduje hotovost - porouchaná čtečka karet, prý (známe Vietnamce, lístek nedá, vezme hotovost, berňak utřeme nos). Poprvé co to někdo vyloženě chce. Jenže já pro jistotu už všech 5 000 Kč směněných za NOKy utratil. Švédských jsem měl za 2 000 Kč a skoro všechno mi zbylo. Tankovat se za peníze nikde nedá, kořalku tu neprodávají a tolik piva nevypiju. Tak když to jde, platím tím ubytko nebo nakupuji v obchodech. Naštěstí není v tomto kempu problém platit eurama. A máme to bratru za 40 €. Beru.

A klasický večerní postup, rum, pivo, sprcha, rum, čaj, večeře, kafe, sepsat pověsti a máme osm večer. Teď koukám do svých plánů a měl jsem tuto etapu utnout v Moen což je o cca 40 km dřív, protože byl záměr odbočit ze směru na Lofoty a objet ostrov Senja. Mám poznačenou jakousi vyhlídku, ale protože není viditelné do další zatáčky, sejřím na to, vracet se nebudu. To ale znamená, že už budu napřed o 3 dny, proti plánu. Nu což. Třeba se budou hodit, až budu objednávat tu zadní gumu.😥

 Jestli to s tou teplotou takto půjde dál, tak už si do těch motohader strčím ty teplexy, co celou dobu vleču. Opravdu je to tak. Moje nové hadry Adventure od RST tu zimu dávají v kombinaci s nepromokem, dole podvlíkačkama a nahoře funkční triko plus teplejší triko, obojí dlouhý rukáv. Ale 5 °C by si přivrstvení zasloužilo. Zítra to testnu. Moje staré TCX Adventure boty jsem ráno napajcoval voskem, tak to z 90% daly. Ponožky byly vlhké, tak jsem je čenžnul cestou a Ok. Teď botky vysušuji TeploUš-em, kterého jsem si pro tuto cestu nechat naježit na vánoce. Děkuji Ježíšku.

Dnes najeto 350 km.

 

8. Den

Vstávám o půl osmé. Venku furt sere - vždyť už ta voda musí někde chybět! První, co mě po ránu napadá, jsou myšlenky na toho Pinckaře, který se taky dere tímto směrem. Také zmiňoval Lofoty. Když si vzpomenu co měl na sobě, na nohách kanady a zmiňoval roztržené hadry, je mi podivně. To je už opravdu hard-core. Na druhou stranu pak sobě říkám "a na co si tak můžeš stěžovat ty". A tak radostně vyběhnu do těch sraček. 380 km přede mnou a večer spím (snad 😉 ) na konci souostroví Lofoty, ve městě Å (čti Ó).

Dneska se celý den teplota drží okolo 9°C. Zima mi není, už jsem tam pro jistotu narval ty vložky, ale fouká strašný vítr. Jako vždy v deset vyrážím a už po hodině mám Gore rukavice jak náčeňovou hadru. To ale není zásadní problém, zapnu vyhřívání heftů a jak se vodička prohřeje, tak to chvilkama i pálí. Ale jak my motorkáři víme, tak jen zevnitř. Zvenku to stále studí. Ale žádný zásadní problém to není. Co je o chlup horší, jsou za další hodinu total promočené boty. A to jsem jich ráno zase mazal voskem a to fest. Když ale moc nehýbu prstama a nechodím, voda se v botech moc nepřelívá, trochu se vyhřeje a dá se to vydržet. No, to bude kurník den. Navigace říká, že tam budu ve čtyři. K cestě toho moc dnes není (zase). Furt sere, tak je to dnes jen s přestávkama na tankování, záchod, koupit nabíječku na mobil, trochu toho jídla, skouknout jestli opravdu někde nejde koupit kořalka. Nejde. Jen změna, pozor, u Bjerviku přesedlávám z E 06 na E 10 a té se držím až do dnešního cíle, do města Å. Zde zůstanu 2 dny, budu doufat, že zítra něco z okolí uvidím, protože záměr byl se tu potulovat a kochat se. 

Chci nakoupit a jak tak tipuju, co je co za super-mega-obchod, místo do hypermarketu vlezu do domácích potřeb. A už zvažuji, že si koupím gumáky. 275 NOKů není moc, ale mají jen malé velikosti. Tak to prubnu ještě v jiném obchodě, neúspěšně. Škoda, to by byla paráda. No a jak se tak montuju u motorky zase do těch prochcaných rukavic, zdraví mě český hošík. Je to kluk, co tu nějaký rok dělá údržbáře na koňské farmě a zve mě tam. Škoda, musím odmítnout, mám to ještě 80 km a zaplacené ubytko. Dnes jsou tunely vítaným zpestřením. Neprší tam, nefouká a je tam o chlup tepleji. Jeden měl opět bez mála 7 km.

Před finálem ještě stavím v nedalekém přístavu v Moskenes, abych si načetl info o pátečním trajektu do Bodø. Tím bych jako rád odplul. Jak to tak teď ale studuju, tak trajekty jsou pro špatné počasí ode dneška zrušeny. Nóóó, bude prča. Jo a zapomněl jsem zmínit, že mi přestala nabíjet navigace. Asi voda někde, kde nemá co dělat. Dnes to problém není, ale pozítří začne. Ale aby to nebylo až tak negativní, jedna dobrá zpráva, zadní guma bere za své. Kombinace naložené motky, rovných cest, deště a pomalé rychlosti znamená, že se neklopí a tím ten střed dostává na prdel daleko více. Už se motám pod povoleným a bezpečným limitem hloubky vzorku. Má najeto 7tis km, což není moc, ale mám tady platit pokutu, nebo nedej bože sebou lisknout, nerisknu to. Domů je to ještě 3000 km, to by z toho byla hadra. Hledám nějaký pneuservis ve větším městě, co bude cestou, dotazuji se na gumy skladem a mám štěstí - domlouvám si novou v Bodø na pátek. 

Dnes spím v Lofoten Å HI hostel. Co jsem našel, tak široko, daleko nej cena (400 NOK/noc), ale je to sdílený pokoj pro 4. Jsme tu s Maxem, dva. On tu teda má i ženu, ale protože nebylo místo ve smíšeném pokoji, tak ona spí vedle v ženském pokoji. Navrhnul jsem mu, že si to s ní vyměním, nechtěl. Asi jí má plné zuby. 😣

Dnes najeto 418 km

 

9. Den - čtvrtek, den v Å (čti Ó)

No, začnu jako vždy - furt sere. Dnes mám válecí den. Všechno krom piva mám nakoupíno i na zítřejší dopoledne. Tak nemám velkou potřebu dnes nikam chodit. Popravdě se mi do toho marastu už ani moc nechce.

Původně jsem měl záměr popojíždět po ostrovech a kochat se. Odpoledne snad bude počasí krapet lepší (říká yr.com), tak uvidíme.

Teď ráno znovu zkouším zjistit situaci s trajektem - jupí, prodávají lístky, tak jeden kupuju na zítra na devátou. V jednu budu v Bodø, tak musím dát vědět pneumatikářovi, kdy má postavit na kafe. Teď si ale dám čajíček, nohy na stůl a budu se dívat ven, do té mlhy. Póhódá a suchó. Při tom budu přemýšlet, jak vyrobit igelitový futrál na nohy ze sáčků do koše, co jsem tady ukradl. Že bych přece jen zajel do obchodu, pro nějaký vhodnější model ? 😎

Tady, na baráku ubytovaný kolega, co přijel na Hondici Deauville, se mi chlubí gumovými návleky na boty od Louise. Vypadá to fakt strašně, jak je to na nohách plandající a přiznávám, chytrá, skladná věcička – chci to. Ale je to škrťa německá, nechce to prodat.

Okolo desáté se to krapet trhá a ukazuje se sluníčko. Nahazuji civil, na to vrch nepromoku a hyjó ven. No jo, ale prší. Obejdu alespoň mini městečko Å.

Ono je to jedno velké muzeum. Každý domek má nějakou minulost a tak tu máme starou poštu, starý obchod, sklady, starou a novou radnici a tak. Ještě se vydám vyfotit ceduli označující město Å (ten kdo byl v Aši, se mi nemá teď čím chlubit), koupím potřebné nálepky a už jsem mokrý jak prase, tak jdu vařit oběd.

Pneuservis mi potvrzuje také přezutí a posílá souřadnice, ale musím jim dát vymontované kolo do tří hod., což bych měl stihnout. Pokud teda na to mám všechny klíče, že.

Venku stále prší. K nasrání ale je, že vidím, jak nad mořem svítí slunko. Zjišťuji, že se mi navigace už dobíjí, tak to vypadá na krásné pokračování výletu. No, uvidíme. 😉

Dnes najeto . . . nenajeto nic

 

10. Den - Nazdar Lofoty, prd jsem viděl

Z večera jsem nahrubo pobalený, abych teď ráno nebudil kolegáčky. On se tu večer ukázal ještě jeden moto sólový šílenec že Švajcu, co si stěžuje na počasí, protože to na Nordkappu měl ještě horší jak já. Bouřka a takový vichr, že mu to shodilo motorku ze stojanu. Ukazoval video a nekecal - to jsem to měl ještě zlaté.

Mám dvě hoďky do odjezdu trajektu, který je deset minut cesty odtud. Pojedu se tedy ještě protáhnout po okolí a třeba se mi něco ukáže (myšleno kopec). Pár zatáček a zastavuji, že udělám fotku a najednou „Nazdar brat moj, si to ozaj ty?“ No to mě poser, bratr Pinckař. Nevěřím vlastním očím. A už hodinu kvákame, jak to jde. Je to magor, ale úžasný. Jel celou noc, pak chvilku pospal někde na zastávce. Je hladný jak pes, tak mu vrazim zbytek štangle salámu a půlku chleba. Probereme, co je možné ještě vidět cestou dolů a pomalu se loučíme. Už mi to pojede. On se chystá, až na některý z dalších trajektů, taky směr Bodø.

Kdesi na parkovišti dostal kontakt na dalšího Slováka žijícího tam, tak se u něj chystá na servis. Dobří lidé ještě jsou. Nalodit, přikurtovat a na palubu. Čtyři hodiny nudy a jsme v Bodø. Na pumpě nahrubo opláchnou motorku a hybaj do Salten Dekksenter AS (pneuservis). Potkáváme se s Rudym a jde se na věc. Borci mi půjčující vercajk a jde to ráz, naráz. Kolo ven, gumu dolů, nová Dunlop TRX Meridian nahodit, vyvážit, kolo nahodit, zaplatit 2 650 NOKů a je to. Frčí se dál a je dušička v péří. 😉

Dalším bodem zájmu je kousek za Bodø místo zvané Saltstraumen. Tato 3km dlouhá a 31 m hluboká a 150 m široká úžina se vyznačuje významným projevem přílivu, kdy se každých 6 hodin vymění 372 milionů kubických metrů mořské vody a tak dosahuje rychlosti i 40 km/h. Dnes a v tuto hodinu to podle tabulek není zrovna nejvíc, ale i tak to vypadá jako vcelku zuřivá řeka. A když člověk přijde ve správný čas, může vidět, jak proud připomínající řeku změní směr a voda teče zase zpět. Od roku 1995 tu mají i světový rekord. Právě tady byla chycena treskovitá ryba - "sei" o váze 22,7 kg. Pokud se chcete pokusit o překonání rekordu, můžete buď rybařit ze břehu, ze své vlastní lodi nebo se zkušenými rybáři. Taková atrakce pak přijde asi na 360 NOK na osobu. Já mám koupenou paštiku, tedy na rybaření kašlu.

Tak a už to klopím klikatou 812kou směrem na hlavní tah jih-sever, E 06. A to už je opravdu hlavní tah se vším všudy. Tady mě čeká návštěva centra severního polárního kruhu. Každý se tam zastavuje, když jede nahoru. Jenže já jedu dolů, tak překročení této "čáry" už takový význam nemá, že. A navíc přátelé, oni tam mají jen do šesti a já si dovolil dojet šest patnáct, takže razítko, ani nálepky nebudou. Jako chápete to? Tady, kde slunko nezapadá a do šesti? Jsem ještě ochoten zakotvit v následujícím kempu a ráno se sem vrátit, ale následujících 60 km nebylo v kempu místo, nebo avizovaný kemp ani nebyl, nebo chtěli za postel 700 NOKů. No nic, konečně Adventure, kotvím v kempu Storli camping kousek před městem Mi i Rana a dnes to bude ve stanu - poprvé. Je 9 stupňů, tak si dám k ruce i čepici.

Dnes najeto 260 km. Jo a mrholí, ať to máte komplet. 😶

 

11. Den

První noc ve stanu, za deště a pohoda. Ráno za mrholení pobalím a přiznám se, že to byla vždy moje noční můra, ale zvládám to dobře, hlavně proto, že nemám vykramováno moc věcí. Půl desáté a frčím. Dnes to stále bude po E 06, směr Mi i Rana a dál na dvousettisícový Trondheim, kde chci mrknout na barevné přístavní domečky na řece Nidelvě.

Cestou zastavuji u jakéhosi vodopádu, co je vidět z cesty. A kdo tam nestojí, motorkář s Hondicí z ubytování v Å. Náhodička.

Na počasí se nic moc nemění až do 13:55, kdy u města Hartan vyleze slunko a najednou je 20°C. Okamžitě zastavuji a odhazují nepromoky, teplexy z motohader, podvlíkačky a sáčky z bot a zrovna si dám oběd. Najednou ale zjistím, že cca 800m přede mnou se muselo před chviličku něco stát, stoupá tam kouř a začínají se štosovat auta. Přitom se to jeví jak rovný úsek s mírným klesáním. Je s podivem, že se tady na takových cestách s předepsanou rychlosti  70 - 80 km/hod stávají nehody. Obdobně tomu bylo včera u polárního centra. Rovina X km, rychlost 80 a v příkopě auto na střeše. Už to mám, oni u toho musí chrápat...  Poslat je na školu do ČR, kde musíš být furt ve střehu, co vykoumají ostatní nebo kde je jaký rygól a měli by pokoj. No každopádně je to strašné, když se něco takového stane. Tak kurec jezděte pomalu a ohleduplně. No nic stojí to, uvařím si kafe. Odpočívadlo se plní zvědavci, tak si obleču kalhoty, někoho by mohly pohoršovat moje trencle. 

A ejhle, jeden ze zvědavců je postarší dáma, se kterou jsem se bavil na trajektu Å – Bodø, o fotografování. Svět je malý. Ve čtyři se to rozjíždí. "Naštěstí" prostě "jen" začalo hořet auto. A shořelo kompletně. No, snad je to bez zranění.

Sluníčko svítí, cesta se klikatí a já se snažím dnes dostat co nejblíže k Tondheimu a to stále po E 06. Daří se mi to. Stan stavím v kempu Vikhammer Camping, před městem Vikhammer. Nic moc to opět není, ale na hlavním tahu posledních 50 km nic nebylo a nechtěl jsem dojet až do Trondheimu. Tak jsem před ním 15 km. Ale seděl jsem na tom dnes téměř 10 hodin.

Dnes ujeto 505 km.

 

12. Den, neděle

Ránko pohodka. Sluníčko teplíčko, jen ty večerní pivka mě vyhání před sedmou ze stanu. No nic, využiju toho a prchám.  V balení už mám systém, posušit ubytovnu, kopnout kafčo a spol a tradá Trondheim. V centru pochodím okolo katedrály Nidaroský dóm - korunovačního dómu norských králů, který se svými 102 metry délky a 50 metry šíře je největší gotický chrám ve Skandinávii, mrknu na barevné domy nad řekou, co byly dřív obchodní překladiště na lodě a sklady zároveň. Na bleším trhu zvažuji výhodnou koupi glóbusu, ale sejde z toho, koupím svačinu a tradá, dálky čekají. A taky bude jedenáct a začíná mě být v motohadrech horko.

Dalším cílem je vodopád Vinnufossen. Se svou výškou více jak 800 metrů je šestý něj vodopád světa a nej vodopád Evropy. A protože popršelo, tak i cosik teče.

Pořád mě nějak trápí ne-nabíjení spotřebičů z 12V zásuvky. Používám powerbanku, kterou tluču z motorky a z ní pak tablet, telefon, komunikátor, foťák.

Už jsem koupil jeden kabel a zdroj na 220v, ale teď vidím, hapruje ta 12V zásuvka. No jasně USB redukce je rezavá jak liška a kabel taky - to ty prochcané Lofoty, tak jde do kopru. Vytahuju náhradní, kterou jako správný cestovatel přece mám. Plesk ho, vysypala se mi v ruce. A jsem bez šťávy. Naštěstí tady v Norsku mají všude Buildeny, což je obchod, kde koupíte vše. Takové naše OBI s rozšířenou působností. V OBI třeba nekoupíte člun nebo vyvažovačku kol, co mají v pneuservisu, nebo třeba motorkářské hadry nebo... prostě tu mají všechno. Koupím redukci 12V/2x USB, kablík, platím 150 jejich a jdu montovat. Jen co redukci vytáhnu z futrálu, sype se mi v rukách. Tak zpátky a měnit. No prostě vyřešeno – a už ty spotřebiče tluču šťávou. Pak natankovat a mazat směr Kristiansund, kde zítra začne přesun po Atlantic Ocean Road.

Taková perlička, natankuju a nechtěně se vydávám opačným směrem. Takový cestovatel nebude přece čučet na navigaci, že. Ovšem směrovka směr město, kde jsem spal mě zaráží. Eeee? Otočka a frrr správným směrem. Zajel jsem si 5km.

No a pak přehrčím 1257m dlouhý most, moře pojedu 7 km dlouhým tunelem a zakufruju kousíček před Kristiansundem v kempu Byskogen camping, což je hned pod letištěm. Stan je za 115 jejich a to je zlaté. No dnes velké prádlo, sepsat zážitky a zase je deset.

Jo, perlička. V Norsku nejsou v neděli otevřené obchody – ani ty hyper. A když jo, tak jen nějaký kumbál zezadu marketu jen s tím zásadním. Ovšem pivo se tu v neděli neprodává!!! Tak chlastám nealko. No sám recepční to komentuje, že je to hrozná země. A když si mu stěžuji, že u nás se pije každý den, on odpoví, že u nich taky, ale koupit si to musí ve středu.

Dnes najeto 345 km

 

13. Den

Moje včerejší velké prádlo neuschlo. V rámci úspory místa nemám prádelní šňůru. Všeobecně tady v kempech chybí ploty, beton a jiná praktická místa na rozvěšání a sušení hader. Kradu smeták, zapíchnu ho vodorovně do motorky a sušák je na světě. Než proběhnou ranní procedury, prádélko mám proschlé. To je fajn, když to voní, hmmm.

A pojďme na tu Atlantickou cestu, cestu po ostrovech, která začíná na 30 kilometru jihozápadně od Kristilansund a končí na 47 kilometru severně od Molde.  Mílovými kroky pádím na Kristiansund a hned k nej místu této cesty č. 64 a tím je pověstný křivý most. Na ostrově před ním je infocentrum s nelidskými cenami a kolem ostrova vede vyhlídkový chodník. No jo, k čemu to ale je, když okolí je celé v mlze. To mi snad dělají Norci naschvál. Chvilku se tu motám, fotím mlhu a prdím na to, popojedu cca 5 km do jakési dědiny, nakoupím vše potřebné a poobědvám. Stejně je půl jedné.

Pak se vracím na místo činu a vypadá to líp. Foto tu a foto tam a ještě tady a takto. Dlabat na to, jede se dál. No popravdě, jako hezké poježdění, ale že bych padal na prdel? Jsou tu i hezčí místa.

Tak co tu máme dál. Valím po 62ce na jih. Abych se mohl dostat do Afarnes, musím využít trajekt. Jaké překvápko, je to zdarma a to se opakuje i později. Nemají most, tak vozí. Super. No a pak menší zajížďka omrknout nej kolmou stěnu Trollveggen. Trollí zeď je nejvyšší svislou skalní stěnou v Evropě, asi 1100 metrů od základny na vrchol nejvyššího bodu. V nejstrmější části vrcholový hřbet přesahuje přes dno zdi téměř o 50 metrů.

Kousíček zpátky a hybaj na Trolí cestu – Trollstigen, s vodopádem Stigfossen. No klikatí se to parádně. Cesta stoupá po svahu skalního masívu od hladiny moře až do výšky 800 metrů. Přiznám se, že jsem se chvilkama nedokázal dívat dole. Jama jak cyp.

Pochodím po vyhlídkách a nasávám tu krásu. A ejhle, motorkář, co má stejné hadry jako já, neodpustím si, mu je pochválit. A on na mě česky. No já se poseru. Kluci to tu brázdí, tak prohodíme pár slov a jede se dál. Zde drobná poznámka, kdyby tu někdo jel, asi bych doporučil stejný směr tedy ze severu. Cesta nahoru je o vracečákch, úzkých cestách, plyn, brzda. Na druhou stranu dolů je to volné, takové víc kochací. Ale víte co, ať si každý jede jak chce.😃

No a pak tu máme fjord Geirangerrfjord. Začne to vyhlídkami, tak zastavuji a pěkný sjezd dolů. Je to prý nejprofláklejší ze zdejších fjordů, zapsaném Seznam světového dědictví UNESCO. A tak to tu i vypadá. Lidí jak maku, kempy plné, samé služby a atrakce, brr. Ale už je sedm, tak potáhnu kousek do hor a vysypu se v malém klidném kempíku Vinné camping, kde mám stan za 190 chrchláků, piju teplé pivo a přemýšlím o zítřku.

Dnes najeto 261 km - zdatný počtář, pozorný čtenář si všiml, že jsem dnes překročil 5 000 km. A nemám kořalku.

 

14. Den, kostelíky

Dnes ráno mě to v pelechu cosik nebaví. Nečekaně, tady uprostřed vysokých hor, vždyť ty kopce mají i 1600 metrů, je v sedm ráno 20 stupňů. Pakuju cirkus a před osmou už za to tahám. Jak jsem včera ze severu do Geirangerfjordu spadnul po 63jce, tak po ní vyjíždím jižním směrem, směrem na Lom, kde pak vede cesta č.15. Píšu to takto záměrně, protože je to pro mě zatím nej moto pojezdění, které se mi tu nabídlo. Zatáček jak rozsypaných, cesta takto ráno prázdná, parádní výhledy a najednou cedule 1000 mnm. Za takovou chvilku?

Podél cesty jsou často malé přístřešky, jakoby kůlničky 2x2 m. Snažím se zjistit, vo co že jako jde a ejhle. Až do roku 1947, než začaly být používány sněhové frézy, až 100 lidí, 12 týdnů odklízelo ze silnice sněhovou pokrývku, která tu dosahuje 4 – 7 m. V těchto přístřešcích skladovali suchou tmavou hlínu, která svou barvou a působením slunečního záření pomohla sníh odstranit.

Přijíždím k jezeru Djupvatnet a tam cedule - směr nejvyšší výhled na fjord v Evropě ze silnice - 1500 metrů a už se tam deru. Cesta je placená, ale máme k dobru dalších 500 výškových metrů. A tak brzy nahoře nikdo. Je to pecka, to vám povím. Moje závratě dostávají na prdel, ale hecnu se.

Po chvilce se to začíná plnit, tak nejvyšší čas se pakovat. A než dojedu k závoře, tak potkám i autobus. Takže doporučuji tam být v osm a máte to pro sebe. No a zase nahoru a dolů, doleva a doprava, očumuju krásnou modrou barvu rozpadajících se okrajů ledovců na protějších kopcích a nebojím se říct, že jsem v jejich úrovni. A pak se valím v této výšce po náhorních plošinách, uaaaaa. V těchto končinách sem, tam zaprší, ale je to spíš jen mlžení. A už zase padám dolů, abych za chvilku pár set výškových metrů zase nabral. Prostě pecka.

Dnes mám v plánu okouknout tři kostely. Ten první je kostel Lom Stave Church v Lom kam už to směřuju. Byl postaven někdy okolo roku 1150 a je jeden z nejstarších a největších kostelů v Norsku. Obhlídka a prohlídka už nevím za kolik NOKů stála za to.

 

Projít město, nakoupit, pojíst a frrr na další. Tím je roubený kostel v Urnesu. Kostel byl postaven již v první polovině 12. století, což z něj dělá jeden z nejstarších kostelů tohoto druhu na světě. Posledních 20km, Skjolden - Urnes, je klikatice pro jedno auto, tak bývá chvilkama horko. Zvlášť, když mám po pravé straně Sognefjord, a lovit z tama motku bych teda fakt nechtěl. Tady pozor vážení cestovatelé, nenechte se ošálit cedulí "parkoviště kostel". Jen jeďte pěkně dál, až na kopeček. Je to ještě kusanec a do hrba a parkoviště je tam taky, hezky jim to nechte u kostelíka. Mě osvítilo podívat se do telefonu, jak je to daleko a už jsem se vezl.

Kostelík je taky s průvodcem i v angličtině, pokud někdo chce norský výklad, není problém, ale prdel byla, že jsem dostal letáček v češtině. No chápete to? U nás ani anglicky kolikrát.

Tento Urnesský kostel je ten opravdu nejstarší v Norsku a datuje se do roku 1130.

Je jedinečný svou konstrukcí a vyřezávaným zdobením. Ornamenty na vnějším plášti jsou 10 cm hluboké a reliéfy jsou hodně tenké. No, muselo to dát těm dlabátorům tehdá zabrat.

Odtud šupajdim na trajekt do Solvom, který kotví hned pod kostelem. Musím platit 75 zlaťáků. Jak to? A navíc všichni musí nacouvat. Ten škuner má jen jedny vrátka, tak čučím, jak se s tím někteří perou. Je to nárazník na nárazník, poslední auto je štorcem a snad i jedním kolem v luftu. A nevlezli se všichni. Za hoďku jede další, ale už poslední dnes.

No a zase skrze kopečky a pak mě jeden tunel vyplivne přímo na připravený a bezplatný trajekt skrze Lerdalsfjorden na cestě č.5, protože třetí dnešní kostel je v Bourgundu. Ke kostelíku dorazím chvilku po šesté, tak to jen občíhnu z cesty, dovnitř bych už stejně asi nešel a navíc mi kape za krk. Jdu se mrknout, kde tu mají kempy. Vzhledem k počasí bych to dnes viděl na budku. První, tu mají plno, a ve druhém už se rozbaluji v malé chaloupce. Je to ale předražená špeluňka. Nic tu není, ani okolo, všeho všudy 3 lidi a za sprchu musím do automatu hodit 10 krejcarů. No už mě tu nikdy neuvidí (Steinklepp camping). Ale jedno malé pozitivum jsem si našel, běží tu lednička, tak piju po dlouhé době studené pivo. Mňam.

A to by tak dnes asi bylo vše. Snad jen poznámka, ve všech kempech byla cena chatky bez povlečení – stačí mít svůj spacák a máte jejich stovku v kapse. Také byste měli po sobě zamést a vytřít – jinak taky příplatek.

Dnes najeto 312 km.

Vlastně není, dnes jsem v Lomu viděl obchod s chlastem. To vám byl pohled. Ale měl jsem bundu, helmu v ruce piva, nealko, chleba a bylo mě horko. Tak jsem tam nevlezl. Ano, já vím, že to byla chyba. Furt! 😣

 

15. Den, středa

Chatka byla dobrá volba. Propršelo celou noc. Motorka mi stojí před chatkou na trávě v kaluži. Tak vyzout a jdu ji vylovit. Dobře 15 čísel vody.  Poprvé co se dívám na předpověď počasí a zjišťuji, že další dva dny bude pršet na celém jihu Norska. A asi jako že hodně. Nemá asi cenu se tu dál motat. Program této akce jsem vyčerpal a zbývají už jen nějaké vodopády a výhledy, no moc toho už není. Další plán se měl pak tvořit operativně a plynule přejít do přesunu domů. Klidně se toho vzdám, abych se měl na co těšit, až sem pojedu příště.

Rozhodnuto. Jedu utratit zbytek švédských korun někam k nim. Třeba tam nebude chcát. Na bookingu jsem našel ubytování u jezera za 390 jejich, tak tam možná zkysnu i dva dny. Půjčují tam i kajaky. A bude čurina 😗. Ono jako přesun na jih a stejně je to samý kopeček. Jen už nejsou tak prudce nahoru a dolů a pomalu se to více a více narovnává. A prší až po Oslo.

Pak se to trhá a střídavě i svítí slunko. To je pro jízdu v nepromoku úplně ideální, že. No a od Oslíka už jen to opravdu jen dálniční přesun. Že je člověk ve Švédsku pomalu ani nepostřehne jen se vyprázdní dálnice a po chvíli se odkloňuju od hlavního tahu na jih do místa svého ubytování. Je to kousek nad Goteborgem, na jezeře Trehorningen v úbytku Varhaga Vandrarhem. No romantičtější místo neznám. Až mě sere, že tu jsem sám. 😣 Jednoduché, stroze vybavené, a navečer je tu plno. Voda v jezeře je teplá, že jsem tam vlezl i já, a 2x.

Takové to rekreační zařízení našich rodičů co bylo k mání jen po známosti. Ale zlaté časy to má dávno za sebou. Nejvíc mě dojala poznámka na bookingu, něco v duchu "...a s alkoholem střídmě..." I tady jsou cedulky, jako že alkohol raději ne. Je fakt, že cerečka v místním bufetu na mě vcelku hleděla, když jsem požadoval pivo. Tak jsem na terase kousnul tři svoje plechaňky a bylo, no.

Je deset večer a děcka ještě skáčou z mola do vody, tatínci grilujou zeleninu, či co, maminky plkají a klepou kosu. To je asi všude na světě stejné. Předpověď počasí už není dobrá, zítra vypadnu. Domlouvám se s kamarádem, že se za ním zastavím do Prahy a dáme si kus flákoty a Plzeň. Tak si těch 1500km rozdělím na dva dny a budu doufat, že to klapne. Plán cesty vede na Malmö, na velký most, pak do Dánska a Německem do matičky Prahy.

Dnes najeto 542 km

 

16. Den - přesun

Zase chčije. To snad není pravda. Zabalím se do igelitu jak pumpa na zimu a v 8 ráno vypadnu. Ono to až tak zase nevadí, jsem už naladěn na Prahu, tak frčím. Co dnes psát. Budou to dva dny dálnice. Možná by se hodilo to zde už ukončit.

Dnes jsem asi tak 68x projel průtrží mračen, stravoval se na pumpách a porušoval rychlost, kde se jen dalo, nebo spíš okamžitě, jak začala být vidět cesta. Štěstí bylo, že zrovna v Malmö bylo slunečno, a tak jsem se mohl kochat pohledem na onen most. Jízda po něm je zpoplatněná a kolik přesně nevím. Trochu jsem tam maturoval s karto-automatem a mačkal čudliky jak o život, anichž bych si všiml, že je branka už dávno otevřená.

Tento švédsko-dánský most se skládá ze tří. Že je a čím výjimečný se dočtete na netu. Dva z nich jsou placené, přitom ten první je známý z jednoho krimifilmu, kde mrtvola ležela přesně v půlce, ten druhý je dle mého vyšší a delší a to vím, stál mě 130 stříbrných. No a ten třetí byl taky potřeba. Všechny tři mají podobný vzhled a sloupovou konstrukci. Za tím prvním bylo zúžení, tam policistka tak dlouho čučela, kdo jede, až ukázala na mě a vytáhla si mě z kolony. Pasová kontrola (myšlen ten doklad) a kovid prověrka. Ptá se na vakcinaci, říkám že pozitivní, ona chce doklad, na prstech si spočítá měsíce a můžu pokračovat.

Dnes chrním v Řeckém hotýlku, taverně Dionysos (snad je všem jasné, že v Německu), cpu se řeckým jídlem, lijou do mě Ouzo a německé pivo a za 47€ je to nejlevnější ubytko na Bookingu mezi Kielem a Hamburkem.

Dnes najeto 830 km a jdu si skočit do kola na řecké rytmy..umcaca, umcaca

 

17. Den, přesun č.2

Na spaní v postýlce se dá zvyknout velice snadno. Vůbec se mi nechce, ale přece jen je to ještě kusanec cesty, tak jdu na to. Venku konečně hezky, tak se jede dobře. Ale dálnice v Německu jsou přecpané, často ucpané, tak se proplétám kolonami, no děs. To že jsem v Německu se dá poznat snadno. Na pumpach vyžadují roušky, to doteď nikde nebylo, začínají mě už i předjíždět auta, je to tím rychlostním bezlimitem a zmizely Tesly. Ty opravdu jsou na severu velice, opravdu velice rozšířené. Každé 20 auto je Tesla, všude jsou nabíjecí stanice a je vidět, že to mají jako normální auto, žádnou víkendovou leštěnou. Takže jsem v Norsku viděl Teslu s vozíkem a na něm sekačku nebo jinou, na střeše ohrádku a jakési nářadí, prostě užitková auta. A ostatní auta byla jiná elektrická hebla, hodně Toyoty a samo, že nejrozšířenější byla Volva. Kdežto v Německu jezdí spíš výstřelky, kabriolety, sporťáky a jiné echt leštěnky. No nic zajímavého dnes neproběhlo a v pořádku jsem se v 18:00 dotřepal do Prahy.

Večer se trochu zakalilo, sobota byla oddechová a v neděli dorazím zbytek na Vsetín.

Dnes ujeto  736 km

 

18. den Praha – nic, co bych chtěl zveřejňovat, prostě to už chybělo.

19. den přesun na Vsetín

Dnes najeto 386 km

 

Co na závěr

Cesta to byla parádní. Vše šlo podle plánu a bez větších zádrhelů.

Škoda, ale ne zásadní problém, bylo počasí. Déšť mi ukrojil ze zážitků, na které jsem se těšil a především to, že jsem toho moc neviděl z Lofot, mě mrzí. No, na druhou stranu, proč se sem nevydat ještě jednou, že.

Ceny na severu jsou dost podobné těm našim, ale musí se násobit x 2,5 kč.

Dle mého je zbytečné si brát hotovost, není pro to důvod, snad jen ty sprchy v kempech. A pokud se valut chcete zbavit, tak pouze v obchodech.

Pumpy na hotovost tu snad neexistují.

Ubytko se dá pohodlně řešit skrze Booking, ale pozor, moc nabídek tu pro odlehlost vesnic, zrovna na trase není. Pokud ale máš stan a tak kempů tu je, téměř všude, spousta.

A pokud nepotřebuješ sprchu, tak kdykoli a kdekoli to jde zalomit. Navíc kolem cest je to pro takové nocležníky nachystáno a dost často je to využíváno karavanářama, takže tam člověk nemusí být sám. A i toalety u cesty bývají.

Příjemná zkušenost, když jsem zastavil u krajnice na focení a vyhodil výstražné blikátory, hned zastavilo auto a byla nabídnuta pomoc - příjemné.

Poslední rada tripu na sever - Nebrat baterku, tu v létě fakt potřebovat nebudeš :-).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (27x):
Motokatalog.cz


TOPlist