Ze Senegalu na hranice Nigérie - S Michalem v sedle

Když už jsem tu zakotvil na tak dlouhou dobu, nelelkuju a snažím se courat po městě. Chodím nakupovat na tržiště, nebo po ránu jezdím k oceánu na koupačku. Navštěvuji i jeden z ostrovů, který je pár set metrů od pevniny. Ostrov se pomalu stává turisticky "mrtvou" osadou, kde místní žijí spíše pro turisty, kterým se snaží prodat něco uměleckého. Sošky ze dřeva či malované obrazy. Žádný obchodník nedokáže pochopit, že si nemohu nic koupit. Nechápu, co je na tom pro ně nepochopitelné. Představa, že si celou Afrikou vezu umělecký obraz nebo dřevěnou metrovou žirafu, je úsměvná. Vzpomenu si na speciální díl Top Gearu, kde kluci jezdili na motorkách někde ve Vietnamu a také vezli neuvěřitelné nesmysly. Jediným aktuálním symbolem Dakaru je obrovská monumentální socha africké rodiny, která oslavuje renezanci Afriky. Tím je myšleno osvobození od bílých otrokářů. Dakar za doby otrokářství byl největším tržištěm s otroky, kteří odsud putovali do celého světa.

Navštěvuji zdejší trh s náhradními díly, které potřebuji na opravu skútru mého nového přítele George, který mi poskytl svůj dům po dobu, co budu v Dakaru. Ovšem nemyslete si, že dojdete do pěkné budovy, kde požádáte o konkrétní díl, někdo se podívá do počítače, zda je díl skladem a pak vám ho případně donese. Ne! Zdejší trh je z 99% tvořen díly z rozebraných strojů, které jsou po smrti. U nás tomu říkáme vrakoviště. Mnohdy se stane, že vám pikolík donese požadovaný díl ještě v horším stavu než je ten váš vadný. Tak to chodí v Africe. Motorky tu opravuje každý, kdo udrží těžké kladivo v jedné ruce a v druhé kus nějaké kovové tyče. To je totiž jediné nářadí, které se tu k opravám používá. Viděl jsem několikrát, jak otevřou motor a šroubky a vše ostatní padá do písku pod ním. Olej nevypouštějí do žádných nádob určených k likvidaci, ale nechávají ho pozvolna vsakovat do země nasáklé olejem z předchozích oprav. Také se mi stalo, že jsem koupil chladicí kapalinu a při jejím otevření a ochutnání (chladicí kapalina je sladká) jsem zjistil, že je to mořská voda obarvená modrým barvivem. To není úplně bezva nalít do bloku motoru slanou vodu. Bůh ví, jak je to tu s olejem!! Na druhou stranu, když pátráte dostatečně dlouho, vždy seženete to, co potřebujete. Chce to jen čas. Já si tu koupil novou baterku do Hondy v adekvátní velikosti a kapacitě, kterou potřebuji.

Video: Výroba těsnění z kartonu v servisu na ulici

Jak čas plynul a já věděl, že už ve městě víc nezařídím, začal jsem se posouvat k hranicím Mali. Cestou tam jsem měl tři zastávky. První byla asi 200 km pod Dakarem v nádherné oblasti plné palem, mangrovů a krásných pláží s bílo černým pískem. Na jednom takovém místě u pláže jsem rozvinul tábor na tři noci, abych si užil tu parádu a klid, který v hlavním městě Dakar prostě nebyl. Poprvé v životě se pouštím na jízdu po pláži a byl to pro mě velký zážitek, když můžete upalovat klidně 120 km v hodině po pláži několik kilometrů. Sem tam se prohoupnete nebo mírně skočíte na písečných hranách, které tu vlny vytvořily. Bez veškerého nepotřebného oblečení pouze v kraťasech a sandálech to pro mě mělo punc opravdové svobody. Dobré místo na to si vyzkoušet drifty jak z promo videí předních výrobců motorek. Potkal jsem tu také zajímavé lidi ze Švýcarska, kteří pro změnu holdují trakům, a tak si jeden trek MAN jakoby z dálkové rally koupily. Místo nářadí a náhradních pneumatik, co jezdci dálkové rally vozí pod plachtou za kabinou, tam nechali udělat menší hotel na kolech. Takový luxus možná některé hotely ani nenabízí. To auto bylo skvělý a ještě víc bezva bylo vidět fotky, jak si to s ním klidně hrnuli středem Saharské pouště dunu za dunou.

Další dny po cestě k hranicím chci projet jeden národní park ve středním Senegalu, kde v mapách vidím cesty. Sjíždím z asfaltky a ze šotoliny se nakonec stává bahnitá cesta. Nezdá se mi to být ta správná cesta, tak za několik minut začnu hledat jinou, ale skoro jsem se ztratil mezi hustým porostem a palmami. Vracím se zpět pouze sledováním mojí stopy, kterou jsem otiskl do okolní přírody. Pokračuji dál v bahnité cestě, až se rozplácnu těsně před řekou. Na rovinu, jsem rád, že jsem spadl, jelikož popojet ještě další dva metry k řece, tak bych motorku z tekoucího hlubokého bláta už nikdo nedostal. I tak jsem se z místa dopadu dostával 15 minut, následovala ještě dvě vykulení. Pot ze mě leje jak při návštěvě sauny, motorka přece jen něco váží a zvednout ji z bláta mi dává pěkně zabrat, ale podařilo se! Motorka je znovu na kolech a já pěkně obalený bahnem, ale hlavně že jedu dál.

Senegal pohledem ze sedla. Není to země, kam bych se chtěl znovu vrátit. Příroda kolem je určitě jiná než u nás, ale nic z čeho bych se zhroutil blahem. Stejně tak divokých zvířat mnoho neuvidíte. Převážně půjde o pár druhů opic a mnoho rozličných ptáků. Místní sami říkají, že je všechny sežrali. To málo co zbylo, stále loví a prodávají u cesty buď syrové, nebo upečené na ohni. Zahlédl jsem třeba pečené opice, krokodýly, nějaké druhy malých antilop či větší hlodavce. Cestou jsem také viděl jednu hyenu a to ještě značně placatou, jelikož se už několik dní opalovala na hlavní silnici. Za mě zatím nejlepší zemí na ježdění bylo Maroko.

Mali a Burkina

Hranice mezi Senegalem a Mali jsou pro mě překvapením, jelikož vše jde hladce a bez otravných lidí, co vám nabízejí za úplatu pomoc s vyřízením razítek. Kanceláře oficíru byly na stejné úrovni jako celé okolí. Z Mali jsem měl respekt, jelikož jsem se dočetl mnohé. Ovšem, jak jsem se do země dostal, viděl jsem, že ne všechny informace jsou relevantní, a když už by byly, tak je to otázka některých lokalit nikoli celé země. V této zemi jsem si taky pěkně naběhl, když jsem se chvilku před západem rozhodl dojet k velkému uměle vytvořenému jezeru, u kterého je prý Holanďan provozující perfektní kemp. Trasa tam byla daleká a po hodně zábavné cestě. Bez ostychu mohu říct, že i s tou mojí přeloženou motorkou plnou nesmyslů jsem skákal a chodil na dorazy tlumičů. Sem tam jsem zabloudil k domorodcům, kde jsem jim doslova jezdil po dvorku nebo jsem se ztratil v poli s bavlnou. Ovšem následující dny jsem poznal, že jsem motorku totálně podvozkově odvařil. Jel jsem nepřetržitě, dlouho a tvrdě. To mělo za následek přihřátí oleje v zadním centrálním tlumiči, který přestal tlumit,  a všechny nárazy šly na pružinu tlumiče. Pružina se tím také hodně zahřála neustálým rozpínáním a stlačováním a unavila se. Výsledkem toho bylo, že po této divoké jízdě, je nyní motorka o několik centimetrů níže a centrál je značně měkký. No jo mladická nerozvážnost.

U jezera nebo spíše pod hrází strávím několik nocí a úplně si užívám noční výpravy do zdejšího městečka na čínské stopětadvacítce. Jídlo je tu za babku a ke všemu moc dobré. Pokouším se rybařit v řece, kde jsou v dálce vidět hroši, ale bohužel. Vetší rybu než patnáct čísel jsem nevytáhl. Nechalo by se tu strávit více času s místními, ale mám vízový press s Beninem. Jedu do hlavního města Bamako. Chtěl jsem navštívit českou vojenskou základu, ovšem nepodaří se mi zavčasu získat informace potřebné k návštěvě, a proto noc v hlavním městě trávím na zahradě restaurace Spící Velbloud. Je to takový středobod, kde se sjíždí většina cestovatelů, kteří Mali projíždí. Měl jsem tu milé setkání se starším párem Italů. Pinucia a Dona, kteří už procestovali třeba celý americký kontinent od severu k Jihu. Vědí, co je dobré a také cestují na Hondě Transalp staršího data výroby. Prostě starý stroje = poctivý železo. Nedělají to vůbec špatně, odjedou si z domova třeba na tři měsíce, pak mašinu někde upíchnou a pokračují klidně za rok. Věřím jim, že do několika let projedou celý svět.

Těsně před hranicí s dalším státem Burkina Faso stanuji na nádherném místě u řeky, která v těchto místech teče po ploché skalnaté desce a je tu i menší vodopád k vynikající sprše. Pár místních mě sleduje až do soumraku, když přestanu zajímat, tak odchází. Následně se soukám do plavek a jdu využít přírodního koupání. Jedno z nejhezčích míst na spaní, které se mi doposud naskytlo. Noční oheň u řeky to bylo to, co jsem přesně potřeboval. Atmosféra senzační.

Závěr z Mali je, že ne všechno, co se kde dočtete, je platné pro celou zemi a třeba pro mě byla jízda zdejší krajinou moc příjemná a užil jsem si skvělý prašný a skalnatý cesty. Když toho měl člověk dost, vrátil se na hlavní silnici, kde byl postarší asfalt s mnoha dírami, kam by se vešlo osobní auto, ale na odpočinek pořád hodně slušný. Pokud pojedete mimo hlavní cesty, zažijete opravdovou atmosféru lokálních vesnic, kde jejich obyvatelé hojně pěstují bavlnu nebo buráky.

Z časového presu, který jsem si zavinil předčasným vyřízením víza do Beninu, Burkinu projíždím za pouhé tři dny. Co mi tady utkvělo v paměti? Je hlavní město, které se mi zdálo být hodně zdevastované a špinavé s velmi hustým provozem bez jakýchkoliv pravidel. Místo vzduchu jsem tu inhaloval černý dým z výfuků vozidel, která už dávno měla být přetavena na nové kusy.

Benin

Přechod hranice do Beninu byl opět otázka asi půl hodiny. Kousek za hranicemi sjíždím z hlavní silnice a po prašné cestě jedu k vodopádům, ovšem dnes už není moc času na návštěvu, tak nejdřív najdu liduprázdný kemp, který provozuje starý Němec, který za svého mládí byl hodně velký motorkář. Ukazoval mi fotky a vyprávěl, jak přejel Saharu z Alžírska až do Beninu na své mašině. Jo kluci, to byli ti praví blázni a nadšenci. Cejtím se, jak úplnej usmrkanec a posera vůči tomu, co mi Alfréd vypráví. V jeho rozpadajícím se kempu je pouze jediný host. Maník Helg na Hondě XR, který udělal zase něco hodně zajímavého. Koupil v Evropě starého pick-upa. Na něj si naložil motorku a dojel do republiky Togo. Auto prodal za třikrát tolik, co ho koupil. Vzal si svoji motorku a na ní se teď pomalu vrací do Evropy. Jo když mi ukazuje videa, kam se všude vyškrábal, tak mu vcelku tu lehkou mašinu závidím.

Další den máme kus společný cesty. Mrkneme se na vodopády a pak se v prvním městě rozdělíme, jelikož já jedu na jih a on na sever. U vodopádu jsme za pár minut s tím, že mě tam s mým ochablým tlumičem čeká projet jeden malý brod s kameny. Dal sem to já i Helg úplně s přehledem. Vodopády však nikde. Helg mi říká, že k vodopádům nedojedeme, ale musíme po svých. No v motokrosech nic moc, ale nakonec jsme překonali několik kluzkých kaskád, abychom se dostali do ráje. Vodopád s krásným jezírkem pod ním. Helg nelení a okamžitě jde do vody. Přístup je tak krkolomný, že se mi tam ani nechce, ale nakonec tam taky vlezu. Nejsem ale plavcem roku, tak si nechávám zajít chuť na plavání. Helg je jak lachtan a pod vodopády vydrží pěkně dlouho. Je čas popojet. Slezem k mašinám, sedáme a jede se dál.

Nehoda není náhoda

Cestu si maximálně užívám i přesto, že kvůli tlumiči častokrát centrálním stojanem seberu kamen. Neberu si servítky a jedu vlastní závod. V jednom místě jdu fakt natvrdo na doraz tlumičů a centrálem opět ryju cestu pod sebou. Už si sám sobě říkám, že bych měl ubrat, jinak motorku totálně rozmlátím. Než se myšlenka přepočítá na pohyb mojí pravice, aby uzavřela sání, přichází parádní hluboká velká díra po vyschlé louži o velikosti menšího rybníku. Jelikož letím lehce kolem stovky, skáču rovnou doprostřed. Tlumiče jdou na doraz, a jak letím ven, tlumiče umocní skok a já přímo letím. Po dopadu začínám tancovat, jelikož zadní kolo odskakuje zleva doprava. Když už to vypadá, že to ukočíruju, přichází další díra, po které následuje nekontrolovatelný let, kde někde v ideální letové hladině opouštím palubu. Těžko říct, co vše se v tom okamžiku dělo dál, jelikož si vybavuju pouze černo. Jakoby moje vjemové systémy na několik okamžiků vypadly.

Přistanu tvrdě mimo cestu. Mám vyražený dech a celá levá strana těla mě hodně bolí. Motorka dopadá asi tři metry ode mě. I v této chvílí první co dělám je, že lezu k motorce zhasnout motor, který ještě běží. Pádové čidlo z toho všeho asi bylo v matu nebo já byl rychlejší než čidlo. Pak už se jen svalím na zem a ležím. Po nějaké chvíli si sedám a zjišťuju, že mě pekelně začíná bolet levá ruka a levý bok v oblasti pánve. Helg nelenivěl a vzal go pro a začal dokumentovat místo kolem nehody. Dnes vím, že nebýt jeho, měl bych to tu sakra složitější. Není tu nic, tak nezbývá než posbírat, co mi všechno z motorky uletělo a vyrazit dál. Jak Helg zvedne moji motorku, chytnu řídítka a zjišťuju první problém. S řídítky nejde otočit do levého rejdu. Pření ochranný rám se prohnul tak, že se opřel do bočních plastů a ty zablokovaly řízení. Mezi tím tu zastavil valník a zdejší kluci vyskákali ven. Potřebuju nějakou tyč nebo něco čím trubku vyhnout z motorky. Nemám na to ale ruce, tak klukům ukazuju, kde je problém. Berou z auta krumpáč a jdou na to. Jak vidím, že chtěj zapřít krumpáč o chladič a začít páčit, zastavuju je. Beru krumpáč a přes bolest ruky bejčím, co to jde. Povedlo se. Můžeme vyrazit. Sedám na motorku a startuju. První metry ale nejsou dobré. Z motorky se line ošklivý kovový zvuk. Zastavuju a pátrám. To je průser, říkám si. Zadní podsedlový rám dostal pekelnou ránu a je celý ohnutý tak, že mi řetěz dře o rám. Jediné co mě v tu chvíli napadlo, bylo odlehčit celou zadní část motorky. Vše co jde, balím na předek a zbytek cpu Helgovy na XEro. Je to lepší ale jakékoli menší propružení opět způsobuje tření řetězu o rám. Tady ale není co vymýšlet, na prašný cestě, uprostřed ničeho. Jedem možná jen 25km/h do nejbližšího městečka, kde začíná silnice. Tady se po jídle rozdělujeme a já jedu dál na jih. Zhruba po 800 km je velké město, kde bude určitě jak doktor, tak zázemí pro opravu motorky. Tento den ujedu ještě sto padesát kilometrů a s posledním světlem a jednou rukou stavím stan.

Říká se ráno modřejší večera, ale to neplatí po nehodě. Mám takové bolesti, že mi dělá problém vůbec vstát a vylézt ze stanu. Cítím se jako bych prodělal zápas boxu a dostal při tom pořádnou nakládačku. Co mám ale dělat? Začít brečet? Jako brečet můžete, ale k ničemu vám to nepomůže. Balím, jak mi to jen jde. Nejhorší v celém ranním procesu je obléct si bundu. Sedám a jedu. Odpočítávám každý kilometr.  Levou ruku mám pouze položenou na heftu a nijak ji nezapojuju. Jakýkoliv pohyb způsobuje bolest a následně pláč od bolesti. Nejsem žádná fňukna, ale v tuhle chvíli jsem začal přemýšlet o tom, že pro mě cesta skončila. Tak nějak se s tím snažím poprat a jedu dál a dál. V cílovém městě Cotonou mám dopředu domluvený kontakt v americké rodině, která mi poskytne zázemí k rekonvalescenci a opravě motorky.

Trefím to o ulici dál, a jaké mám štěstí, když tu potkám rodinu, u které budu bydlet. Jsem štastnej. Konečně budu moc odfrknout. Parkuju na dvoře a dávám sprchu. V celku smrdím a nechtěl bych jít k doktorovi jak zvíře. Pro všechny čtenáře musím prohlásit, u doktora to proběhlo zcela normálně jak u nás. Prostě mě proklepl. Na tržnou ránu na levém boku jsem dostal gázu s nějakou antibiotickou mastí a na ruku jsem dostal žádanku na rentgen. Což jsem nepochopil, jelikož jsem nevěděl, že screening je rentgen. Tak jsem odešel s kliniky domů bez rentgenu. Žádná kost není zlomená, to cítím i já, ale vidím, že kolem levého ramena je vše jinak než u pravého. Žádám mojí hostitelskou rodinu, aby mi pomohla rameno nahodit nebo spíše porovnat všechny klouby a kosti do správné polohy. Bylo to ale tak bolestivé, že jsme se na to nakonec vykašlali, nechal jsem ruku pouze v klidu a uvázal si ji na šátek. Počkám několik dní a půjdu na kontrolu. V dnech po nehodě mi moc pomohl videohovor s mým fyzioterapeutem v Čechách, který mi poradil spoust fíglů, co mohu a nemohu zkusit.

Opravy zničené motorky

No to je ale na dlouho. Prostě chodím k doktorovi, ale už několik dní po nehodě se mi zachce spravovat motorku. Začnu ji odstrojovat a zjišťovat co všechno jsem poškodil. Je to velký seznam, ale to hlavní je pokroucený podsedlový rám a na konec zjištění, že i kyvná vidlice je ohnutá. Vše ostatní jako kufry atd. se zdálo jako řešitelné za pomoci hrubšího násilí. Nebudu daleko od pravdy, že takto poškozená motorka by se v Evropě odepsala a koupila se jiná, ale tady mám možnost koupit tak akorát indického Bajaj Boxera. A to zrovna není můj favorit, a taky bych na ni neměl finance. Na rekonvalescenci hlavních problémů využívám čtyřmetrovou silnostěnnou trubku a mojí sekerku. Detaily jako popraskané sváry na hlavním rámu a výrobu drobných dílů nechávám na pronajaté místo v autoservisu, kde mají svářečku, flexu a kus plechu. Sama osobě ta trafo svářečka vypadala hodně podezřele, ale svařovala zatraceně dobře. Tak dobře, že některé tenkostěnné trubky jsem propaloval.

Motorka už byla jakžtakž a bolest ruky se ustálila na řiditelné úrovni. Začal jsem tedy s vyřizováním víza do Nigérie a do toho jsem ještě kolem nového roku zgenerálkoval motor mému novému beninskému příteli na stroji Bajaj Boxer 110ccm. Jeho stroj se zastavil na klice. Josef má 7dětí a jeho žena umřela. On jediný pracuje, a tak na opravu prostě neměl peníze. Já jich nemám o nic víc, ale naštěstí na jeho stroj všechny nové díly jako ložiska, gufera, klika, válec s pístní sadou, kompletní spojka a jiné věci vyšly asi na 1500 korun. Po opravě zase začíná vyřizování a chození po úřadech. Po prvním odmítnutí ambasadora, že mi vízum nedají, navštěvuji ambasádu dalších devět dní. Chodím tam každý den, až mi nakonec vízum dají, a tak mám otevřenou cestu dál. Sám jsem byl v tomto okamžiku zvědav, jak to budu dávat dál s problémovou levou rukou, a zda se třeba ještě neobjeví nějaký problém s motorkou, přeci jen to byla pořádná šupa a nemohu tušit, zda někde na rámu není nějaká další prasklina, na kterou jsem nepřišel. V tuto chvíli, kdy čtete článek, už vím, že se to dalo, ale o tom zas jindy a mohu vám říct, že dalších 5 zemí které jsem projel, bylo pro mě hodně zajímavých.