Výprava do země Čingischána

Po několika variantách a po nalezení společného termínu se přikláníme k černému kontinentu – Africe. Lodí přepravit auto i motocykl do Keni a po vlastní ose zpět, takový byl náš původní plán. Následující dny se zabýváme zjišťováním politické situace a stability v zemích, které hodláme projíždět. Rovněž přeprava auta, časový harmonogram a finanční rozpočet jsou pro nás důležité skutečnosti. Poté, co získáme odpovědi na tyto otázky, pouť prstem po mapě afrického kontinentu končí a my se kloníme k Poubesovu původnímu návrhu. Pojedeme do Mongolska.

Jsme 4 a pro cestu máme připravené auto a motocykl. Jirka a Jakub v daném termínu jet nemohou a Mírovi v zaměstnání nedali tak dlouhou dovolenou. Zbývá tedy Poubes a tím celá výprava dostává nový rozměr. Záhy pro svůj záměr získává nové členy a tak v březnu je určena konečná sestava:

Stroje jsou připravené, vízové povinnosti a cestovní formality za pomoci cestovní agentury Moravia contact rovněž a tak nezbývá než vyrazit.

Je 8.6., všichni přijíždíme k Poubesovi, kde nastává horečné balení, kontrola dokumentů a první odlehčování. Odtud se přemístíme do pražské ulice Na Zátorce, kde v Ruském středisku vědy a kultury sídlí i Klub cestovatelů po Rusku. Tady nás vítají a zároveň se loučí zástupci vedení této organizace, mongolská konzulka, naši kamarádi na motorkách i rodinní příslušníci. Svou návštěvou nás poctil i David Šťáhlavský z Českého rozhlasu, s kterým jsme se na cestě setkávali prostřednictvím telefonu každý týden.

Konec oficialitám a my jsme konečně volní na cestě! Dnešní etapa je krátká a první zastávkou je zároveň cíl – autocamping u vodní nádrže Rozkoš. Večer popijeme trochu českého piva a při chůzi do stanu si Poubes roztrhne nárt o trubku pohozenou v trávě. Rána je hluboká, ale na šití se mu rozhodně nechce. Dezinfekce slivovicí a náplast musí stačit. Ráno okolo už 5. hodiny vstává a vaří snídani. Tímto se jako šéf expedice po zbytek výpravy pasuje do další funkce – kuchaře.

Nedaleké hranice s Polskem překračujeme ještě společně, ale dál už pokračujeme samostatně. Motorky jsou rychlejší, je vedro a čekat na auto je v těchto končinách zbytečné. Po trase Otmuchow, Nysa, Katowice přijíždíme na pumpu před Krakow, kde se spojíme s „Defounem“.

Zpráva od autařů je nepříjemná a nastává první vážný problém. Auto stojí u Otmuchowských jezer a má prasklý rozvodový řemen. Otáčíme tedy řídítka zpět a 230 km se ženeme nepřiměřenou rychlostí za zbytkem nešťastné výpravy. Po několika telefonátech do ČR určujeme pomocí losu Slamáka jako rychlou spojku, které přiveze z Vrchlabí potřebné díly. Výrobní vada u našeho vozu způsobuje, že řemen sjíždí z hnací kladky a brousí se o rozvodové víko tak dlouho než praskne. Čekáme tedy v příjemné zahradní restauraci a ochutnáváme výrobky polského pivovaru. Blíží se desátá hodina večerní a Slamák je zpět. Veze všechny potřebné díly, včetně kladky s osazením, které zabraňuje vychýlení řemenu ze své dráhy.
Snažíme se co nejrychleji auto zprovoznit, ovšem po půlnoci nás majitel restaurace nekompromisně vyhání ze svého parkoviště. Po krátké slovní přestřelce nám nezbývá než Defouna vytlačit na krajnici a počkat do rozbřesku. Ráno nastavujeme rozvody. Všichni se skláníme nad otevřenou kapotou a vtom slyšíme kvílení brzd a ránu těsně za našimi zády. Zkoprníme a při ohlédnutí zjistíme, že nedobrzdil a rozbil auto před sebou Čech s příznačnou SPZ: JEB.

Po desátém marném pokusu o rozběhnutí motoru volá Poubes svému bratrovi.„Máte nastavené ventily?“ ozve se z telefonu. Zardíme se, nastavíme, vykoupeme a pokračujeme v jízdě na východ.

Před setměním přijíždíme na hranice s Ukrajinou. Celníci jsou celkem fajn a pomáhají nám vyplňovat tolik důležité bumážky. Při kontrole auta ovšem narazí na krabici knih, které jsme dostali na cestu od Kazašského kulturního centra. „Što éto?“ „Knígy, vazmi, u nas mnoho“, odpoví Martin a cesta byla volná. Za tmy nacházíme místo našeho dnešního odpočinku, na louce, daleko od hlavního tahu na Lvov. Další den začínáme bohatou snídaní a Poubes při jízdě ve vysoké trávě propadne do jámy z které sice vyjede, ale zadní brzda, které není chráněná proti zpětnému pohybu je vytržená. „To nic, jedu bez ní“ suše konstatuje a nasazuje sportovní tempo, protože máme zpoždění.

Rychlá jízda je při nízkém ukrajinském provozu sice fajn, ale tři pokuty za den jsou nepříjemné. Pokuty jsou pochopitelně „bez kvitancii“ (bez dokladu) a pohybují se okolo 10 dolarů. Poslední kontrola se ptá Poubese, co že to má na helmě (držáček na kameru). „Antiradar“ odpoví. „Asi nefunguje“ oni na to a smějí se až se za břicha popadají. Tito jediní nás pustí bez pokuty a my už si raději dáváme pozor a na sníženích dodržujeme stanovenou rychlost. Město Lvov nám připraví první off roadovou vložku. Díry, kostky a pokřivené koleje vyčnívající nad povrch, po kterých přední kolo sjíždí do strany nám působí problémy. Rovněž i značení je nedostatečné a tak jsme rádi, když je město za námi. Po obloze se začínají honit četné mraky a přes město Vinicja směrem na Uman jedeme v lijáku, který místy střídají menší kroupy. U pumpy čekáme na kluky s autem, kteří přijedou s prázdným kolem. Měníme ho za rezervu a během kilometru je NON STOP šinomontáž (pneuservis). Tady dáváme vše do pořádku a za šera nacházíme naše dnešní útočiště daleko v lese u myslivecké chatky. Slamák vytáhne ze svých zásob slivovičku, se kterou si připijeme na dobrou noc a utahaní zalézáme do spacáků.
Ráno vstáváme brzy. Poubes s Martinem opravují brzdu na Katce a Roman ho zastupuje u přípravy snídaně. Slamák je k neprobuzení a Ivo poletuje s fotoaparátem po okolí. Za chatkou je studna s klasickým dřevěným rumpálem. Chceme se umýt a tak Roman spustí vědro do hlubiny. Neodhadl však hloubku a okov nebrzdil. Rumpál se tak roztočil, že uložení nevydrželo nápor a celý vršek i s rumpálem, lankem i vědrem s rachotem skončil na dně studny. Připadáme si jako vandalové a tak se tímto omlouváme místním myslivcům. Vyrážíme směrem na Dnipropetrovsk a tentokrát volíme jinou taktiku: mimo obce 120, ve vesnicích 70 a přes města podle předpisů. Od této chvíle pokuty neplatíme. Neodoláme veletoku Dněpr a sjíždíme k jeho břehům. Přesto, že přišla bouřka, cachtáme se ve vlnách obrovské řeky jako malí kluci. Osvěženi pokračujeme až před město Pavlogradsk, kde nocujeme.
Snídáme polévku z vlastních zásob a brzy vyrážíme, dnes nás čeká Uspěnka – přechod do Ruska. Projíždíme hornické a průmyslové město Doněck, kde si místní obyvatelé musí měnit kontaktní čočky 5 x dříve, než v jiných oblastech. Ano, způsobuje to všudypřítomný prach. V samotném městě a jeho okolí je mnoho dolů a nejvyšší zdejší hory jsou zaručeně navršené haldy důlních hlušin, které tuto prašnost způsobují.

Přechod do Ruska nám dlouho zůstane v paměti! Po vyplnění deklarace, udastaverenie, uzavření pojistky a dalších peripetiích přicházíme k registraci. „Nemáte v technickém průkazu číslo motoru“arogantně hlásí úředník. Vysvětlujeme, že dnes už není třeba a že jej nahrazuje VIN kód. Je neoblomný, musíte se vrátit. Hranice je prázdná a tak na nás má ruský úředník dost času. Začíná se v nás vařit krev a není to způsobeno jen vedrem okolo 35 C. „Chci mluvit s vaším nadřízeným“ říká Poubes. „Já jsem velitel“ odpoví a cigáro hodí jazykem do druhého koutku. „Zde je socialismus, davaj děngy nebo Mongolsko počká“ pokračuje v rozhovoru. Ještě chvíli oba licitují o výši úplatku a nakonec všichni tři motorkáři platí po 400 rublech a to i přes to, že Romanovo BMW číslo motoru zapsané má. Celníci nás vypoklonkují za závoru a na řadu jde Defoun. Ani oni nejsou úspěšnější. Za to, že mají náklad o hmotnosti více než 35 kg na osobu musí zaplatit 100 dolarů. Ukazují na nás a tvrdí, že náklad je i náš. „Oni už jsou za závorou“odpoví nechutný ruský úředník a dodá: „ zbytek nákladu nad 35kg vyhoďte na Ukrajinu a můžete jet. Nebo zaplaťte." Smutná zkušenost s rádoby evropským Ruskem.
Vyrážíme směrem na Rostov na Donu, který se nám daří bleskově projet a přes města Novošachtinsk a Šachty najíždíme na dálnici směr Moskva. Přichází bouřka a chlapci na motorkách až dlouho do tmy čekají u čerpací stanice na posádku Defendera, která po cestě dost divoce zabloudila. Nocleh nacházíme v lukách nedaleko spojnice na Volgograd.

„Fašisté chtěli vidět Volhu a my jim to umožnili“ - toto je jeden z nápisů na pietní budově uprostřed parku v kterém jsou velmi působivě rozmístěny sochy, monumenty i pomníky připomínající vítězství a oběti Rudé armády. Dominantu tvoří obrovská socha „Matka Vlasti“ měřící okolo 80 m. Zatímco Poubes doplňuje zásoby a hlídá motocykly, zbytek výpravy navštíví ještě Muzeum. První cíl našeho putování je tedy za námi a tak v pozdním odpoledni opouštíme město.
Most přes „říčku“ do Volžského skýtá krásné výhledy na rozvětvená ramena a ostrovy Volhy. Za mostem stáčíme řídítka k jihu a podél veletoku se ubíráme směrem k deltě a městu Astrachaň. Za jízdy pozorujeme velkou změnu od pravého břehu. Hustota osídlení a sítě čerpadel je poloviční. Obyvatelstvo a jejich příbytky jsou o poznání chudší. Zhruba po 50 km stavíme na krátkou poradu. Během okamžiku jsou před námi mračna mušek, která nám zalézají do helem a neúprosně štípou. Honem rychle dál! Během 300 km zkoušíme opět několikrát zastavit, ale situace se opakuje. U pumpy se od místních dovídáme, že tato situace nastává poté, co hladina Volhy opadne a z odhalených břehů se líhnou mušky, které zaplaví celé okolí. Toto období trvá naštěstí nejvýše čtyři týdny v roce. Naneštěstí pro nás jsme se do tohoto času trefili naprosto přesně. V obchůdku se občerstvíme a dočkáme se autařů. Nedá se nic dělat, musíme za městem přenocovat. Repelenty ani ruský komarex nezabírají a tak v rychlosti stavíme stany, oblékáme se a nasazujeme klobouky se síťkou. Všichni, až na Poubese, který před expedicí všechny upozorňoval, aby na klobouky nezapomněli a sám ho nechal doma. Teď tu chodí s hlavou zabalenou do trika.

Setmělo se, od řeky fouká chladnější vítr a v tu chvíli jsou mušky pryč. Radostnou událost zapijeme douškem Slamákovy slivovice a jdeme spát. Hlavně pořádně zapnout moskytiéry. Je před pátou hodinou a budí nás Saďochův řev. Jeho stan je už postarší a síťka příliš řídká. Se svítáním přiletěly i mušky a našly si oběť. Během pěti minut Roman sbalí stan a zakřičí: „někde na vás počkám“ a už v rachotu motocyklu mizí v dáli. Ještě chvíli se povolujeme ve spacáku, Poubes opustí stan a rázem se stane terčem nenasytných mušek, které se objevily v daleko větším počtu než předchozí den. Ostatní zaslechnou jen zvuk motoru jeho KTM a slova: „jedu za Romanem“. Má ovšem smůlu, zhruba po 10 km stíhací jízdy píchne přední kolo. Zastaví a v ten okamžik ho zasype halda dotěrných tvorů. Vyjme přední kolo i duši a potom už jen čeká uprostřed mušího hejna na Slamáka, který u sebe má duši. Konečně je tu, ovšem pumpička? Tu má u sebe Roman. Naštěstí první náklaďák staví a kolo nafoukne.
Čekající BMW uvidíme před kafé (bistro) až těsně před odbočkou vedoucí do Kazachstánu. Dnes nám přibyla další hodina (+3h), je 15.6. a my jsme týden na cestě. Teplota vzduchu se pohybuje okolo 35° C ve stínu a my absolvujeme nekonečné peripetie na hranicích. Teprve k večeru překračujeme a jsme překvapeni krajinou kolem nás. Čekali jsme step a poušť, zatímco dokola jsou mokřiska plná zelené trávy a pasoucích se koní. Mušky jsou pryč a tak pod mostem u místní říčky vykonáváme tolik důležitou hygienu. Odpočíváme a nakonec padne rozhodnutí, že dnešní etapa zde končí. Poubes vaří večeři, Roman se pokouší chytat ryby, Slamák opravuje poškozenou výzbroj a Ivoš s Martinem uklízí v autě. Prostě idylka u říčky. S plným žaludkem uléháme do spacáků a noční ticho narušuje pouze kuňkání žab.

Ranní slunko nás budí a my, dokud není takový žár, směřujeme do města Atyrau. Cesty mění svůj dosavadní ráz, povrch je rozbitý a hluboké díry střídají vysoké nálitky ztvrdlého asfaltu. Místy je lepší jet ve stepi ve vyjetých kolejích. Ve městě navštívíme trh a k obědu nepohrdneme výborným kebabem a chladným pivem. Odpoledne nás zastihne již na trase za Makakem. Tvrdý off road nás totálně vyčerpal a tak využíváme pohodlí místní čajchany a pohostinnosti místních obyvatel. Prostřednictvím sms zpráv se dovídáme, že Defender ¨má technické problémy s ložiskem zadního kola. Čekáme na kluky, ovšem z mračna prachu se vynoří zbídačený UAZ. Jeho řidičem je mladičký Polák, který nás informuje o stavu našeho doprovodu. Každých 5 kilometrů chladí rozpálené kolo a krokem se posouvají dál. Polák je sympaťák a v autě je sám. Slovo dalo slovo a od těchto chvil máme o člena výpravy víc.
Dnešní noc trávíme volně ve stepi a ráno Poubes odjíždí hledat místo, kde je možné Defendera rozebrat a popřípadě opravit. V nedaleké vesnici nachází stavení s dvorem, na kterém je několik rozebraných náklaďáků. Ven vychází děduška a ptá se odkud jsme. „Iz Čechii“ informuje ho Martin. „A proč jste vstoupili do NATO?“ zeptá se zakaboněně. Poubes pokrčí rameny a ptá se na možnost opravy auta. „Přijeďte, podíváme se na to“ a odchází opět na postel umístěnou ve stínu stavení. Rozebereme kolo a zjišťujeme pouze uvolněné matky. Ovšem ložisko dostalo zabrat. Závit je poškozený a my se střídáme s pokusech dostat matku na své místo. Jeden z místních, kteří nás pozorují nevydržel a sám zkusil štěstí. Pomocí kladívka a pilníku byla po půlhodině matka na svém místě. Teď už jen utáhnout a zajistit. Další zádrhel, nemáme gola ořech č. 42. Kazach poodejde k místní škarpě a po chvilce z bláta vytáhne trubkový klíč 42. Vyklepe z něj bláto, rez a za okamžik už Defender uhání kazašskou stepí. Dnes už nás nečeká nic jiného než 300 km ve stupačkách a to pískem a stepním porostem.

Naše seznámení s Pavlem z Polska probíhá uprostřed stepi a zapíjíme ho teplým pivem a slivovičkou. Ráno nastupujeme opět do stupaček a sportovní jízdou směřujeme do Šalkaru. Poubes ovšem uprostřed etapy, kdesi u městečka Emba, zjišťuje zlomený podsedlový rám. Tuto závadu už zná z předchozí cesty do Magadanu a tak si z ní hlavu příliš nedělá. V místní dílničce motorku rozebere, ostatní mění pneu a za dvě hodiny již uhání dál do Šalkaru. Místní prozradí, že pískem k Aralskému moři neprojedeme a tak večer, který trávíme nedaleko města Tekely, máme poradu. Opustíme žlutě značenou trasu a dojedeme do Aralska. Tady další den obědváme a děláme údržbu strojů. Teplota se šplhá nad 40°C a proto čistíme chladiče u KTM. Roman u BMW zjišťuje utržené držáky předního štítu, které opravují pomocí stahovacích pásků. Před městem potkáme 6 motorkářů z Ruska a setkání je velmi srdečné. Dávají nám kontakty pro případ, že bychom se dostali do Moskvy a museli tam trávit delší čas. Slamák mermomocí trvá na návštěvě Aralského moře. Ostatní sice kroutí hlavou, ale přesto Poubes předává velení. Slamák v rychlosti nastuduje mapu a prohodí pár slov s domorodci. Tak tedy do sedel! Několikrát bloudíme a nakonec nacházíme cestu k moři, které by mělo být 200 km vzdálené. Kola se boří do sypkého písku a každou chvíli se pohybujeme na hranici pádu. Přijíždíme k sladkovodnímu jezeru a zde se Slamák svého přemrštěného cíle vzdává. Chceme přeci dojet do Mongolska a ne zničit motorky v Kazachstánu. U jezera se nám líbí a hodláme zde strávit noc. Relaxujeme a koupeme se, ale bohužel nás objevili místní. Jsou přiopilí a vlezlí. Po hodině troubíme k ústupu a odjíždíme za tmy až na hlavní tah, kde po několika kilometrech opět nocujeme v rozpálené stepi. V 7 ráno je už 28°C a my se upocení blížíme k našemu druhému cíli, městu Bajkonur.

Před polednem se ocitáme před branami tohoto zakázaného města. Vstup do Leninska neboli Bajkonuru podléhá zvláštnímu režimu. Území v kterém se nachází toto město a přilehlé okolí se startovacími polygony leží sice na území Kazachstánu, ale pronajaté ho má Rusko. Celé město je obehnané panelovou zdí a vedou do něj cesty přes vstupní brány. Zde se musíte prokázat nejen platným cestovním dokladem se vstupními vízy, ale i povolením ke vstupu do města. Již v době příprav naší výpravy jsme se chtěli dostat do města oficiálním způsobem. Za pomoci Kazachstánského kulturního centra Elim-aj jsme prostřednictvím e-mailu komunikovali s naším přítelem po internetu Antonem a věřili, že celou záležitost zdárně vyřídí. Navíc právě za dva dny, tedy 22.6. má právě odtud startovat nákladní kosmická loď Proton.

S napětím zkouším spojení a po chvíli se v mém přístroji ozve: „aló, zděs Anton“. Zhluboka si oddechneme a čekáme na příchod našeho kamaráda u pumpy před branami města. Po chvíli se objeví klátivá štíhlá postava a po krátkém seznámení usedá do Pavlova UAZU a ukazuje směr. Dokola objíždíme panelovou zeď v které se tu a tam objeví trhlina či díra. Stavíme až v obrovské plechové ohradě, kde si připadáme jako v oáze. Patří ruskému majiteli a my zde po úmorné cestě zažíváme opravdový relax. Na tuto „bázu“, jak Rusové říkají, navezli zeminu, zasadili stromy a nyní zde pěstují i pávy a v kleci mžourá očima i sýček. Naším největším lákadlem se ovšem stává bazén. Během našich vodních radovánek se dovídáme, že start rakety je odložen o týden a že povolení pro vstup do města se nepodařilo vyjednat. Nu, co se dá dělat, raketu sice neuvidíme, ale do města nás Anton prý určitě dostane. Slunko se pomalu sklání a pod Antonovým velením se protahujeme dírou v panelové zdi. Teplota klesá pod 40°C a my navštěvujeme krásy a památníky města, které jsou samozřejmě spojeny jak jinak než s raketami. Fotografujeme pomník Koroljova, vystavené rakety Sojuz a Proton, chladíme svá těla v léčivých vodách místních pramenů a nakonec je i pohostíme v několika zábavných podnicích, kam dorazila i Antonova žena Lena. To nás ovšem tak zmohlo, že nakonec spíme u Antona všichni na zemi v dětském pokoji.

Druhý den se odplazíme zpět na bázu, věnujeme se údržbě strojů a cachtání v bazénu. Odpoledne přichází Lena s pečenými kuřaty a navečer opět pronikáme dírou v plotě za lákadly města. „Musíme za Antonem“ prohlásí Lena a rozděluje naši výpravu do dvou taxíků. Náš Žigulík jede napřed a neomylně nás zaveze před místní policejní stanici, kde nás jeho šofér vysadí. Takže Slamák, Roman i Poubes se ocitají v pasti odkud není úniku. Během chvíle nás legitimuje vysoký policejní úředník a za pár minut už sedíme v místním vězení. Zadržení je pro nás samozřejmě velmi nepříjemné. V obrovském žáru nemáme co pít, snímají nám otisky prstů a fotí nás snad ze všech možných pozic. Na závěr nás pochopitelně čeká výslech. Nutno poznamenat, že se nakonec místní policie zachovala korektně a po 5 hodinách nás vyvezla patrola za brány města. Na báze potkáváme zbývající vyplašené členy výpravy a během hodinky balíme a rychle uháníme co nejdále od města. Noc trávíme ve stepi poházeni jen tak bez stanů.

O to větší překvapení v nás vzbudí ranní přítomnost škorpióna, který se volně producíruje mezi našimi spacáky. Naše další putování směřuje do města Kyzylorda a odtud na Zhezgazgan. Je před polednem a lidé u čerpací stanice nám sdělují, že tu cestu nepřežijeme. A skutečně! 50°C ve stínu (který zde nenajdete) a neustálý písečný off road začíná být pro naše organizmy nesnesitelnou záležitostí. Jako zázrakem se v kritické chvíli před námi objevuje čajchana - místo, kde nám místní obyvatelé podají pití, jídlo a nechají nás odpočinout. Slamák při sesedání z motorky padá a téměř omdlévá, a i ostatní členové mototýmu toho mají „plné kecky“. Po osvěžení okamžitě usínáme s vědomím, že přes největší vedro to prostě v místních podmínkách jinak nelze. Teprve, když rtuť teploměru klesá pod 45°C se odhodláme jet dál. Odpočati pokračujeme až do soumraku a další noc v Kazachstánu trávíme opět ve stepi. Tentokrát ovšem chráněni alespoň moskytiérou.

Těsně po východu slunce balíme a po třech hodinkách jízdy se ocitáme v Zhezgazganu. Motorkáři jedou dost nekompromisně, což se odrazí na ztrátě Romanova lízátka pod blatníkem zadního kola. Objevuje se slušný asfalt a do Karagandy to máme ještě 500 km. Místy téměř spíme za řídítky, když ve večerních hodinách za bouřky táboříme za městem. Dnes máme za sebou slušnou porci a časová ztráta z úvodu výpravy je ta tam.

Dnešní ráno nesnídáme ve slipech jako v předchozích dnech, tentokrát jsme zahaleni v mikinách a skrýváme se před studeným horským větrem mezi oběma doprovodným vozidly. Inu, přítomnost Altajských velikánů je nadosah a naše další putování k Pavlodaru se odehrává za teploty okolo 17°C. Včera jsme omdlévali vedrem a dnes máme nudli u nosu. Za městysem Semey opouštíme navždy během naší výpravy území Kazachstánu. Celní peripetie trvají sotva 4 hodinky a obešly se bez úplatků. Ani dnešní večerní seance není nijak idylická. Ve vysoké trávě je velké množství komárů a tak necháme působit na svých odkrytých částech těla ruský Komarex. Zabírá jen po dobu, než stačíme usnout a to nám stačí.

Po rozednění okamžitě nasedáme na stroje a stavíme až ve městečku Kulundi, kde měníme peníze a snídáme. Defíkáři svařují poškozenou zahrádku a před obědem krásnými makadamovými cestami uháníme vstříc Altaji. Po cestě trochu bloudíme, nesouhlasí jak zakreslené silnice v mapě, tak i názvy vesnic. Projíždíme překrásným údolíčkem říčky Usť Kalamanka do Tužkty a bivak rozděláváme v jehličnatém horském lese na břehu bystré říčky Čerga. Poprvé během naší cesty zasněně koukáme do ohně a opékáme uzeninu, kterou vezeme ještě z Čech.

Brzy ráno nás čeká koupel v ledové říčce a hned brod, který na našich strojích bezchybně zdoláváme. Dnes chceme dorazit do Mongolska! Poslední kilometry k přechodu Tašanta nám ještě ztrpčí přicpaný přívod paliva u Defendera, Slamák opravuje vylomenou propojovací hadičku mezi nádržemi a nakonec ještě obdrží defekt zadního kola. Naštěstí vše stíháme za pět minut dvanáct, tedy lépe řečeno 18. To je právě doba, kdy Mongolové zavírají své hranice. V závěru ještě zaplatíme „mastnou strachovku“ neboli pojištění a jsme v cílové zemi naší cesty – v zemi obávaného Čingischána. Asfalt zmizel jako pára nad hrncem a před námi se vinou vyjeté koleje do všech světových stran. Vybereme si tu nejhlubší, ta by nás mohla dovést do města Olgij. Ujedeme sotva pár kilometrů a už na nás gestikuluje náš polský kamarád Pavel. Brzdový pedál jeho vozu se propadl na podlahu a on sám zastavil před klesáním snad jen silou vůle. Z prasklé trubky ještě vytékají zbytky kapaliny a Roman už má řešení. Za pomoci kamene a kladiva zmačkne trubičku, dolije kapalinu a Pavel může jet dál. Brzdí sice jen tři kola, ale to mu bude muset na nějakou dobu stačit. Stmívá se a v místních kamenitých horách bez porostu se jen těžko hledá nocleh. Navštívíme osamocenou jurtu, ale místní už rusky nerozumí. Vyškrábeme se s naší technikou pod rozeklaný útes a snažíme se najít sebemenší rovinu na přespání. Neunikli jsme ovšem zrakům projíždějícího UAZU a už máme návštěvu. Přinesou pivo a snad hodinu se při teplotě okolo 5°C družíme ve výšce nad 2 000 m.

Konečně Olgij, městečko kde se občerstvíme, vymění místní měnu (Tugriky) a natankujeme do plna veškeré volné nádoby pohonnými hmotami. Naším další metou je jezero Urug Nur. Jen nechceme jet po hlavních tazích (vyjetých kolejích) a chceme se nechat vést azimutem naší GPS. Hodláme tak poznat nejzapadlejší kouty zdejší krajiny. Na horských cestičkách je plno písku, motorky se boří a auta sotva projíždějí. Několikrát na radu domorodců měníme směr a nakonec spíme před brodem horské říčky. Je to idylka – zapadající slunko, lesknoucí se bystřina a dokola zasněžené vrcholky hor.

Ranní hygienu našich maličkostí i strojů absolvujeme v bystřině a necháme se opět vést pustou náhorní planinou směr na severovýchod. Postupujeme velmi pozvolna. Kamení střídá písek a nakonec nám naše plány překazí zarostlé břehy asi 20 m široké řeky. Po několika hodinách úmorného brodění se ovšem ocitáme pouze na ostrově, za kterým nalézáme další a ještě vodnatější rameno. Navíc Pavel zapomněl vyměnit vrtuli chladiče a jeho plastová mu prosekala chladič na několika místech. Všichni skládáme dohromady lepidla na jeho opravu a Roman s Poubesem jdou pěšky na průzkum. Za druhým ramenem, které by se dalo jen ztěží přebrodit, se nalézá vysoký násep a za ním jen nedozírná kamenitá poušť. Tudy neprojedeme!

Obloukem se vracíme směrem k městu Tsaganur. Po krátké poradě měníme plány a rozhodneme se užívat nádherných cest a scenérií, které nám Mongolský Altaj nabízí. Pastevci nám ještě radí, abychom jeli přes horská sedla. Ano, teď prožíváme ty nejkrásnější zážitky. Po skalnatých stezkách skáčeme do průsmyků ve výšce okolo 3 000 m, jen proto, abychom se prudkými sjezdy dostali do dalších údolí. V jednom z nich za deště a teploty okolo 10°C potkáváme místní kočovníky se Zilem. Po chvíli seznámení dovolí Poubesovi, coby vedoucímu výpravy, jízdu na koni. A to je panečku velká čest.

Slunko protrhává mraky a my vjíždíme do jurtové aglomerace. Zde se pro dnešek utáboříme. Soumrak je ještě daleko a proto Pavel s Poubesem stihnou ještě výstup na zdejší bezejmenný vrchol. Od této chvíle se bude jmenovat PaMar (Pavel Martin). Večer jsme pozváni do jurty, kde panuje velmi přátelská atmosféra. Jen Roman je unavený a už brzy uléhá do stanu. Ráno nám ještě místní děvčátko dotáhne konvici s horkým čajem. Skromně posnídáme a můžeme pokračovat do dalších kamenitých průsmyků. Opět si užíváme nádherné offroadové jízdy. „To je to pravé, tady se cítím bezpečněji než na asfaltové silnici plné aut“ říká Roman a nám, motocyklistům, nezbývá než pokývat. Ovšem Barešák je jiného názoru, dnes zřejmě nemá svůj den.

Krátce po obědě jsme opět ve městě Olgij, kde doplňujeme zásoby potravin, paliva a vodky. Navíc Pavel mění poškozený chladič a brzdovou trubičku. Odpoledne vyrážíme opět jízdou „nazdařbůh“ směrem na západ k hranicím s Čínou. Zdejší horstvo je porostlé menší vegetací, což ještě více ztěžuje orientaci. Nikam nespěcháme a jízdy si náležitě užíváme. Množství vzrostlých orlů nás doprovází až k břehům řeky veliké asi jako Vltava. Zde se utáboříme, jedna část party se snaží chytat ryby a druhá připravuje slavnostní hostinu. Dnes má Pavel svátek a tak padnou všechny 3 lahvinky vodky.

Byla zřejmě kvalitní, protože ráno vylézáme ze stanů bez následků, ba co víc, Pavel, Roman a Poubes opět zdolávají jeden z místních menších vrcholků. Tentokrát ho pojmenují jeho pokořitelé MaPaRo. Čas se již naplnil a nám nezbývá než přemýšlet o našem posledním a nejdůležitějším cíli – šťastném návratu. Naposledy zamáváme městu Olgij a už se ženeme směrem k hranicím Ruska. Ovšem jen kousek, Pavlovi odešla převodovka a musí se vrátit zpět do města. Domlouváme si společné setkání na ruské straně a to ještě netušíme, že na toto místo nedorazíme ani my. Zádrhel se skrýval v uzavřené mongolské hranici, protože v neděli se prostě nedělá. Poslední noc v Mongolsku absolvujeme v penzionu „U Krpatý báby“, jak jsme ho pojmenovali. Jsou zde už ubytovaní dva Němci s auty a jeden Polák na motorce.
Jeden z Němců je sice staršího data, ale zato zkušený borec. Společně vypijeme všechnu vodku, která se skrývá v útrobách penzionu a povídáme si až do ranních hodin.
Tentokrát se však seance bez následků neobejde. Dnešní ráno Roman nevypadá zrovna nejlépe. Střídavě sprintuje na záchod s průjmem anebo zvrací. Zato Krpatá bába nás překvapuje snídaní po Mongolsku. Čerstvá jatýrka ze zařízlého berana a k tomu …vodka. Snídani jsme, až na Romana pozřeli, ale „stakan“ vodky nikoliv. „Jsme přeci za řídítky“ prohlásí Poubes omluvně. Na to babka odpoví: „ale já ne“ a obrátí skleničku do chřtánu. Konečně doráží i Pavel, který nás v noci na uzavřeném dvoře přehlédl a můžeme vyrazit do fronty aut směřujících k závoře na hranicích. Mongolští celníci si žádají pouze nutné formality a posílají nás do 30 kilometrového bezcelního prostoru na hranice Ruska. Zde jsme pouze my a další dvě posádky vozů místních obyvatel. Pracovní aktivita celníků a vyplňování nesmyslných „bumážek“ způsobí pětihodinové čekání, po kterém nás čeká jízda v dešti a chladu. Nakonec vezmeme zavděk rozpadlou budovou na které ční nápis „gostinica“. Hotýlek je sice neútulný, ale za ním se skrývá baňa a za ní ledový potok stékající z altajských vrcholků. No, to je paráda. To jsme potřebovali.
Po zdravém spánku se probouzíme do slunného dne, který vyzývá k horské procházce. Neodoláme a během pěti hodin zdoláváme místní kopec MaMaPa s krásnou vyhlídkou na zalesněná úbočí a vesničku v údolí.

Pavel má další problémy s autem. Teče mu nádrž, v které je nepatrná dírka. Poubes sice kladivem dírku roztepal, ale benzín stále ještě trošku kape. Těsně před Bijskem se objevuje i závada na Defendru. Opravené ložisko z Kazachstánu dál útrapy cest nevydrželo a je nutná jeho výměna. Od Němce z Mongolské hranice jsme se dozvěděli, že v Bijsku je kostel s polským farářem, který často nechává cestovatele přespat na faře. Kněze jsme sice nenašli, ale paní, která nám se sháněním pomáhala nás okamžitě pozvala domů. Zajistila hlídané parkoviště pro naše stroje a ráno našla servis pro obě auta.

A právě zde se naše cesty oddělují. Defender s posádkou po opravě pojedou směr Novosibirsk a Moskva, Pavel se svým Uazem stáčí volant na východ, k jezeru Bajkal, kde se má setkat se svým bratrem a potom společně pojedou domů. No a trojice motorkářů odjíždí vstříc hlavnímu nádraží v Novosibirsku. Zde chtějí stroje navagónovat a nudnou cestu Sibiří strávit ve vlaku.

To se jim nakonec přeci jen podaří a tak Poubes, Roman i Slamák ještě týž den opouští město v útulném kupé transsibiřské magistrály. Jen motocykly za nimi pojedou až po dvou dnech. Třídenní cesta vlakem je dlouhá a každý ji tráví po svém. Roman spí a čerpá síly do závěrečných kilometrů. Slamák navazuje družbu se sličnou Mášou a navíc s Poubesem způsobí rozruch v celém vlaku poté, co při jedné ze zastávek jim transsibiřská magistrála ujede. Přeslechli zprávu místního rozhlasu o zkrácení přestávky a oba z liduprázdného perónu nevěřícně pozorují koncová světla odjíždějící soupravy. Co teď? Ocitají se ve městě Tjumeň a Slamák navíc bez dokladů. Po krátké poradě s děžurnou nádraží dostávají názvy dalších stanic na kterých bude vlak čekat. Tu dvě minuty, zde jednu a tady též 2 minutky. Tugulym, Tašca a Kamyšlov – to jsou zastávky, kde se oba motocyklisté budou snažit najatým taxíkem vlak dostihnout. Nakonec mají štěstí a na posledním možném místě do vlaku naskakují.

Ve vlaku je místní vítají slovy: „moloďci, dogoňalis poezd“ Mášin otec na znovusetkání otevře i šamanskou vodku. Odpočíváme a Máša nás neustále vyrušuje svou výřečností. Je vidět, že se jí Slamák líbí, ale Roman s Poubesem ji začali přezdívat muňka. Nakonec si se Slamákem „vymění adresu“ a nad ránem nás konečně vítá Jaroslavské nádraží. Připadáme si jako bezdomovci, pospáváme po lavicích a čekáme až se velkoměsto zcela probudí. Metrem potom dojedeme na stanici Partizánská a ubytujeme se v hotelovém komplexu Delta. Čekání na motorky a kluky jedoucí po ose si krátíme prohlídkami památek Moskvy a večery potom bowlingem. Nastává nejdražší etapa naší výpravy, ještě, že druhý den večer dorazila posádka Defenderu.

Je ráno 9. 7. a doprovod odjíždí napřed, motorky tu musí být co nevidět. Bohužel výměna poškozené koleje způsobí šestihodinové zpoždění a celá výprava se znovu sejde až v Čechách. Motorkáři se snaží dohonit Defendera, jak jen to jde. Bělorusko proletí jak šípy, ale Polskem se prokousávají o to pomaleji. Jízdu jim ztrpčuje nejen vytrvalý hustý déšť, ale i tři defekty Slamákova předního kola jim na rychlosti rovněž nepřidají. Celá výprava se tedy setkává až na plánovaném místě, v potápěčské základně ve Stránčicích u Hradce Králového.
Poslední společný večer a hostinu jim tu připravili Romanovi přátelé. Věřte nevěřte, celá kompanie dorazila 12.7. v 11 h, tedy na hodinu přesně podle předem stanoveného itineráře, do cíle své pouti, před Ruské středisko vědy a kultury v Praze.