Mongolsko - spodem tam a horem zpátky

Mám za sebou 3 měsíční singl expedici do Mongolska a můžu říci, že vše proběhlo v pořádku, až na tu motorku, ale popořadě.
Rok jsem plánoval tuto dobrodružnou cestu, nejprve s pár kamarády, ale když došlo na skutečné přípravy, zbyl jsem sám. Jsem chlap a moc věcí mě nerozhází, tedy zase tak veliký problém jsem v tom neviděl. Nejtěžší bylo vyřízení 11 víz a další povolení.

V sobotu 30.dubna jsem vyrazil směr Turecko. Evropu jsem doslova prolétl po dálnicích, bohužel celou v dešti a zimě, také ještě bylo jaro. Turecko už vypadalo, že bude lépe, ale od půlky do hranic Íránu pršelo snad ještě více. I tak jsem si pomalu začal zvykat na svobodu cestování. Moc mě to začínalo bavit. Díky dešťům byla jedna silnice zavalena sesuvem s objížďkou 300km. Naštěstí mě dělníci odklízející sesuv pustili projet blátem. To již jsem se blížil k Araratu a hranicím. Před hranicemi mě dojel kamarád Saša a 6 dní jsme jeli společně Íránem...

Země Írán nás přivítala obrovskou dobrosrdečností místních lidí. Všude, kamkoli jsme přijeli, nás zvali na čaj, jídlo, spaní vše zadarmo. Dokonce při neplánované výměně ložisek v předním kole u mé 800 stovky nechtěli žádné peníze. Po odjetí Saši zpět domů jsem pokračoval ještě více na jih. Krásná starobylá města na hedvábné stezce jako Isfahán, Shiraz, Yazd rozhodně stojí za to navštívit. Tam ale začínalo být nesnesitelné vedro, místy až k 50O C. Na motorce začal trochu zlobit termostat, lehce se přehřívala. Rychle jsem se smočil v Perském zálivu a otočil směrem na sever, který je na rozdíl od jihu lesnatý a úrodný. Koupání v Kaspickém moři bylo velmi příjemné. Posledním velikým městem byl Maschad, který mi opravdu ukázal v dobrém slova smyslu sílu Islámské víry.

Turkmenistán jsem projel za 3 dny. Město Ašchabad mě moc nenadchlo. Moderní a postavené v holé poušti. Mají obrovské zdroje plynu, tak si mohou tento luxus dovolit. Za to hořící kráter Darvaza, zvaný také brána pekla, byl zážitek na celý život. Hořící díra hluboká 50 m a v průměru 100 m v noci září do nebe úchvatně rudým světlem.

V Uzbekistánu jsem zamířil nejprve k vyschlému Aralskému moři a jeho "hřbitovu" zrezivělých lodí ležících jen tak v písku pouště. Noc ve stanu na dně byla úchvatnou podívanou na hvězdy. Poté jsem zamířil do měst jako je Chiva, Buchara a Samarkand. Krásné mozaikou vykládané mešity na mě působily starodávným pocitem hedvábné stezky obchodníků.

Do Tajikistánu z Ubeku byl vstup pro cizince pouze na severu či jihu. Nevěděl jsem to, a tak jsem nejprve zkoušel různé přechody, než mi to vysvětlili. Zhruba 100 km za hranicemi kempuji a posléze mě vojáci vedou na stanici s tím, že jsem si ustlal v zakázané Kyrgysko-Tajekistánské zóně. Nejsem terorista a tak po 3 hodinách výslechu mě propouštějí. Konečně jsem v Pamíru, jedna z mých vysněných destinací na této cestě - HORY! Cesty jen drsné polňačky plné kamení, brodů a neupravených sesuvů půdy, řek a skal. Opravdový a drsný offroad. Zdolávám někdy jen 150 km za 11 hodin jízdy. Jsem opravdu unavený tak, že někdy sotva stojím. Krása okolních masivů plných ledu mě ale dodává energii. Všude kolem 7 - 8.000 vrcholy. Sám se pohybuji již 10. den v 4000 m. n. m. a výše. Nejvyšší sedlo mi GPS ukazuje 4770 m.

Hranice do Afghánistánu proběhly až moc lehce, také hned po razítku vstupu celníci zjišťují, že nemám tzv. "road permit" k motorce. Po hodině dohadování mě pouštějí dokonce bez úplatku. Cesty jsou ještě šílenější a těžší než v Tajiku. Hned po prvních 100 m sebou 2x plácnu na zem. Poté to již ani nepočítám:-). Opět jedu celý den a ujedu pouze 100 km. Během cesty v horách se vystřídají snad všech povrchy, co lze na cestě potkat: písek, řeky, balvany, štěrk, bláto, sníh. Po defektu zadní pneumatiky už pomalu myslím na to otočit zpět do Tajekistánu, tam jsou cesty přeci jen trochu lepší. Nakonec to zvládám a upadám k večeru skoro mrtvý do stanu. Fouká opravdu silný vítr a tak jsem našel úkryt za jakýmsi z hlíny uplácaným stavením u horské říčky.

Ráno zjišťuji, že je to mlýn na mletí obilí. Na druhý den pokračuji obrovským údolím jménem Wakhan do mého cíle a to poslední vesničky El-Boroughil, která je situována mezi horami Tajiku, Pákistánu a Čínou. Den odpočívám ve vesnici a poté obracím zpět k hranicím. Tajekistánem pokračuji po Pamír Highway. Jedu doslova jedno sedlo za druhým. Po Afghánistánu mě už nemůže nic překvapit. Hravě zdolávám prašné cesty a užívám si výhledy na hory a připadám si jako na střeše světa. Cestou zapeču celý třmen zadní brzdy, tak po neznazích ji opravit, pokračuji bez ní.

Hranice do Kyrgistánu překračuji v místě, které je v sedle 4300 m. n. m. Je tam pěkná zima a celníci si topí v budkách uhlím. Opět projíždím krásnými horami v zemi nikoho. Míjím překrásný masiv zv. Lenin pik (7134m). Přijíždím do hlavního města Osh, kde se moc nezdržuji. Pokračuji dál opět horami po šotolinové cestě v horách, které už nejsou tak vysoké, ale nic to nebere na jejich kráse. Cestou nocuji u jezera Song-kul, které mě vítá deštěm a polozdivočenými koňmi, kteří zvědavě chodí kolem stanu. Pokračuji až k jezeru Issyk-kul, které vypadá jako malé moře. Voda je lehce slaná a krásně čistá.

V Kazachstánu poprvé (a i naposledy) platím za překročení rychlosti, na 20 jedu 40 km/h. Policie to má jako business, jen vybírají úplatky. V Almatě vyměňuji rozbitou zadní brzdu a konečně i termostat. Oba díly jsem objednal v Praze a kamarád Sláva mi je poslal DHLkem. Vyrážím shlédnout krásný Charynský kaňon. Nocuji na dně a ráno jen velmi ztěží vyjedu prudkou štěrkovou cestu zpět. Před hranicemi Ruska zjišťuji závadu na zadním tlumiči pérování. Vytekl z něj olej a tak motorka skáče jako klokan.

V Rusku, ačkoliv je zadní tlumič neservisovatelný, kluci ruský ho rozeberou a opraví. Takže opět s veselou náladou pokračuji dál. Projíždím krajem zvaným Altaj, který mi připomíná krásné horské prostředí Švýcarska. Silničky asfaltové a čisté řeky, kde kempuji jako za starých časů trempingu

Hranice do Mongolska, probíhají opět v pohodě. Za hranicemi s asfaltovými silnicemi jako když utne. Čeká mě 2500 km polňaček do Ulanbataru. V motoru začíná něco nepříjemně klapat, a tak doslova ženu pustinami do hlavního města, kde případně mohu řešit servis, nebo dopravu zpět do Evropy. Slova pustina a step zde nabývá pravého smyslu. Řadím max trojku a průměrná rychlost je 30km za hod. Denně dávám max 250 km za 11 hodin, Benzin s octanovým číslem 86, který nalévají z kýblů hoří a moto na něj jakštakš jede. V půlce cesty začíná pršet a polňačky se mění na bláto. Pneu sjeté a tak padám a padám až si utrhnu boční kufr. Naštěstí všude žijí dobří lidé, kteří pomohou. Do Ulanu přijíždím jak spráskaný pes. Jeden den volna a hurá znovu do Ruska k Bajkalu.

Do Ruska  opět hranice pohoda. Má ruština se hodně vyplatí! K Bajkalu dojíždím za deště při 3C, holt letní Sibiř. Motor sice stále více klepe, ale ještě se vydávám na ostrov Olchon, kde strávím jednu noc. Pak už z města Irkutsk jedu 4 noci vlakem i s motorkou do Moskvy. Jeden den prohlídka města a už se pomalu po 3 měsících vidím doma. Jen 2000 km.

Na dálnici v Bělorusku, cca 50 km před Minskem ovšem v motoru zaklepe a zhasne. Je konec. Dál už nepojede. Opět bez dobrých lidí se člověk neobejde. Než vyřídím odvoz za 5 dní, ubytovává mě jedna úžasná rodinka, kde hlavou je dědeček. Starali se o mě jako bych byl jejich vlastní. Těch 5 neplánovaných dní bylo jako v mládí na prázdninách u babičky.

Domů do ČR jsem už dorazil autem s vlekem. Kamarádi pro mě dojeli na hranice s Polskem.

Na motorce, nakonec po měsíci  v servisu, byl vyměněn motor za nový. BMW uznalo na kulanci výměnu motoru s mou cca 20% finanční účastí. Ještě že tak.

Musím poděkovat sponzorům, kteří mi darovali, nebo poskytli se slevou vybavení na cestu. Jmenovitě: Touratech, MotoRoute, Mitas, Sumoto, Rock-point, Hannah, Geneze, Wifi shop a Nikon. Dále všem dobrým lidem po cestě, bez nichž a jejich pomoci bych to nikdy celé nedojel!