S MZtou do Francie, Monaka, Itálie a dál...

Dneska jsem vstával v šest, což se ukázalo jako dobrý nápad. Na silnici byl klid a v chladu motorka lépe jela. Dneska jsem měl v plánu zajet do kempu vzdáleného 260 km, kde nechám všechny věci a na otočku se zajedu podívat do Monaka.

Cesta byla parádní, vedla přes horské cesty, které nebyly tak strmé, takže jsem nemusel zastavovat a dávat motoru oddech. Akorát v jedné zatáčce cestou dolu se proti mě vyřítil kamion v protisměru - proč si holt neulehčit točení volantem cestou přes protisměr. Namáčkl jsem se ke svodidlům a naštěstí jsem se vešel.

Do kempu jsem přijel už v jednu. Recepce byla zavřená a přede dveřmi pouze telefon s rychlou volbou, pro zavolání recepční. Vytočil jsem recepční a na druhé straně se ozval ženský hlas. Na otázku, zda mluví anglicky, zněla velmi ostýchavě, a když jsem jí vysvětlil, co chci, řekla mi, že nerozumí a předala to muži. Znova otázka, zda mluví anglicky, znova vysvětlení co chci, znova odpověď, že nerozumí. Tak znova: "One person, one tent, one night". Opět nepochopení. To už jsem byl dost naštvanej, jak může být takto dementní člověk na recepci kempu. Naštěstí mezitím přišel starší pán, a že je z recepce. Předal jsem mu telefon, on něco chvíli vyřizoval a pak mi řekl, že jsem se dovolal do rodiny v Paříži, že někdo změnil rychlou volbu. To ledacos vysvětluje…

Následovalo postavení stanu, rychlý oběd a na lehko směr Monako. Cesta byla plná stoupání, klesání, malých cestiček, kruháčů a semaforů.

V Monaku jsem motorku zaparkoval na parkoviště pro motorky a šel jsem si město projít pešky. Dobře jsem udělal. U kasina Monte Carlo, kde jsem původně chtěl zaparkovat, jezdili a parkovali samé Bentley, Rolls Royce, Ferrari a podobně. Navíc tam dopravu hlídala policie a zřejmě by nepustila nikoho, kdo není hostem kasinového hotelu.

Když jsem chvíli sledoval auta parkující před hotelem, tak mi došlo, že ti pracháči v luxusních kárách nebudou zas takoví pracháči. Jelikož všechna tato auta měla značky Monaka a v kasinu nesmí hrát místní, tak bylo jasné, že to jsou auta pouze půjčená a zřejmě oni pracháči mají jen nějaké víkendové pobyty v luxusním stylu, možná ze slevomatů.

Každopádně v Monaku se točí peníze, všechno je tam luxusní (obchody, auta, budovy). Všude halda turistů, motorek a aut. Pobavilo mě, že podél pobřeží v délce půl kilometru, byla místo výhledu na moře pouze kulisa moře. Za kulisou se zřejmě stavělo a místní nechtěli kazit dojem luxusu.

Pokoušel jsem se tam odlovit dvě kešky, jednu u bočního vchodu do kasina. Hledal jsem jí snad půl hodiny a nic. Čekal jsem, kdy mě odvede ochranka, protože jsem jim tam "překopal" téměř celé kasino.

Podobný proces překopávání jsem bez úspěchu absolvoval i u druhé kešky, socha nahého muže opírajícího se o klacek. Jelikož v nápovědě bylo "ve středu" prolezl jsem mu okolí pinďoura snad dvacetkrát. Jediné, co jsem našel, byla stará zaizolovaná elektro instalace.

Pak jsem si šel smočit nohy do moře, dát si zmrzlinu a procházel jsem se městem.

Před návratem do kempu jsem zápasil s navigací. Nechtěla chytit družice. Problém v Monaku je jeho spousta uliček, křižovatek a jednosměrek, takže zpět jsem musel jinudy a nesměl jsem minout žádnou odbočku, jinak bych se nevymotal.

Zkusil jsem to bez navigace a vyšlo to, vymotal jsem se na mnou předpokládanou hranici Monako - Francie (cestou jsem nepoznal, kde hranice jsou, nikde to nebylo značené). Jelikož se ani na kopci navigace nechytla, tak jsem provedl reset vyndáním baterek.

Cestou jsem projel jednu křižovatku na červenou. Byl tam totiž jen maličký semafor, jakoby pro cyklisty. To že tam je červená jsem zjistil jen díky tomu, že auto vedle mě prudce zastavilo. Já se jen stihl rozhlédnout, co se děje, všimnout si červené, uvědomit si, že už nezabrzdím, rozhlédl jsem se a dal plnej.

Cestou zpět jsem se stavil ve městě Contes, které má krásný výhled ze skály, kam jezdí mini lanovka, nebo se tam dá dojet autem od mého kempu. Vyhlídka je na internetu označena jako "montée Stalingrad", tak jsem chtěl vidět, zda tam opěvují slávu Rusku, ale na místě takové označení nebylo.

Dnes ujeto: 326,5 km

Dnešní cesta byla celkem obtížná, zvláště pro motorku. První polovina totiž vedla přes hory, takže jsem se s motorkou klikatil nahoru a dolu. Cestou jsem potkal zaseknutý náklaďák, který se v jedné vracečce nevytočil a musel se vytáčet s couváním.

Kopce vydržely až k hranici s Itálií, tam jsem čekal asi dvacet minut v koloně na semaforech, kde střídavě pouštěli do tunelu. Projetím tunelu jsem se dostal do Itálie. V Itálii je o poznání horší kvalita silnic a mnohem víc radarů.

Pár kilometrů od hranic na mě začala blikat auta a jeden motorkář ukazoval, ať zpomalím. Bohužel, za zatáčkou byla sanitka, policie a položená motorka. Těsně přede mnou policie uzavřela silnici, záchranáři prováděli umělou masáž srdce a na louce přistával vrtulník. Nehoda nevypadala nijak zle, ale buď motorkář dostal infarkt, nebo nějak vletěl do svodidel, čert ví.

Po dvaceti minutách přes motorkáře hodili plachtu a jeho manželka se zhroutila. Vrtulník odletěl, manželce napíchali injekce, odvezli jí sanitkou a provoz na silnici byl obnoven.

Po několika kilometrech, mě předjeli dva motorkáři se zdviženým palcem. Byli to Češi. Na nejbližší benzínce zastavili, tak jsem tam zaparkoval také. Dali jsme si nanuky a probrali cestování. Jezdili týden v horách a byli plni dojmů.

Pak se naše cesty opět rozdělily a já jel vinařskou oblastí odlovit další kešku. Ta byla přímo na vinici a teprve když jsem zastavil a hledal, tak mi došlo, jaké je hrozné vedro. Kešku jsem našel a pak jsem to vedro rozdýchával ve stínu. Opět jsem změnil plán cesty. Původně jsem se měl ubytovat v kempu asi 10 km od kešky, ale bylo něco málo po druhé hodině a tak jsem jel směr Trento, kde mám v plánu projít prvoválečné pevnosti a muzeum první světové války, jenže návštěva mi vychází na pondělí, kdy má muzeum zavírací den, když ale dojedu do kempu u Trenta brzy, stihnu muzeum ještě v neděli.

Dneska jsem díky ušetřenému času dojel 200 km od Trenta, kde jsem se ubytoval v motorestu. Zajímavostí je, že motel sousedí z jedné strany s motodromem a z druhé se hřbitovem. Recepční mi doporučila vyhlášenou restauraci v sousední vesnici, ale neřekla mi, že otvírají až v 18:30. Já se tam dožadoval večeře už v pět. Tak jsem si aspoň mezitím nakoupil v místním obchůdku ovoce a něco na snídani a vrátil se na hotel, odpočinout si před večeří.

Druhý pokus o večeři už byl úspěšný, dal jsem si pizzu a překvapilo mě, že nebyla kulatá. Pizza byla složená napůl do kapsy, asi jsem si vybral speciální druh, protože slečny u stolu vedle měly normální pizzu.

Dneska jsem cestou dvakrát tankoval. Před prvním tankováním mi motorka chcípla v kopcích kvůli nedostatku benzínu, tak jsem ani nepřepínal na rezervu a těch několik km jsem dojel z kopce bez motoru.

Druhé tankování bylo u automatické pumpy, která brala buď jejich karty, nebo bankovky. Jenže já měl nejmenší bankovku 10 euro a radši bych vzal za 15. Nakonec jsem holt vzal 6,25 litru a pokračoval dál.

Dnes najeto: 324,1 km

Ráno bylo zamračeno a dusno, zajel jsem na samoobslužnou benzínku a s úspěchem natankoval. Včera jsem se na benzínce divil, že tam mají kompresor za peníze, ale dnešní pumpa to překonala: Byly tam papírové ubrousky za peníze.

Cestou začalo nejdřív pěkně blejskat a pak se přidal i déšť. Protože jsem zprvu nevěřil, že bude pršet pořádně, tak jsem si nepromok navlékl, až když jsem byl mokrej. Přemýšlel jsem při tom, zda jsem měl nějakou motocyklovou dovolenou, kdy jsem nepromok nepotřeboval a myslím, že se hodil vždy.

Navigace mě opět navedla na dálnici. Italové mají před každou dálnicí ceduli se zákazem vjezdu motorek pod 149ccm a 249ccm pro motorky se sajdkárou. Tak jsem byl spokojený, jak to splňuji, až večer v kempu jsem si přečetl v techničáku, že moje mz 150 má pouze 142 ccm, kurvy jedny německý!

Zprvu cesta ubíhala a vypadalo to, že do dnešního kempu dorazím před jedenáctou, ale díky zácpě a silné nedělní dopravě jsem dojel až ve dvanáct. Doufal jsem, že budou mít volnou chatičku, ale kemp byl bez chatiček a paní na recepci mě překvapila tím, že na dnešek mají místo pro stan, ale v pondělí už mají plno. Ve všední den bych čekal prázdnější kemp…

Hned po postavení stanu a výměny mokrých svršků, jsem vyjel do města Rovereti, kde v místním hradu mají největší muzeum věnované první světové válce. Osobně si nejsem tou velikostí jist, nebylo to špatný, ale čekal jsem víc.

Po muzeu jsem jel navštívit pevnost z první světové války. Měl jsem v plánu navštívit zítra tři pevnosti, ale kvůli tomu, že musím zítra opustit kemp, tak jsem změnil plány a vybral si nejbližší pevnost, místo všech tří.

Stálo to opravdu za to. 5 km od pevnosti začala šotolinová horská stoupačka s přeškrtnutým zákazem vjezdu. Stoupal jsem luxusní přírodou a kromě pasáčka ovcí jsem nepotkal ani živáčka. Vystoupal jsem do 1500 m n. m. Na vrchol hory k polorozpadlé pevnosti. Zajímavé je, že vydržela celou válku, ale během zbrojení před druhou světovou válkou z ní byly rozebrány ocelové vzpěry a tak se pevnost začala rozpadat. Při průzkumu pevnosti jsem našel vchod do podzemní části pevnosti a teprve pak se ukázala její velikost. Propadlými stropy bylo vidět do nižších pater. Muselo to být opravdu monstrum pro hromadu vojáku. Ale kdyby začalo odstřelování, asi bych to psychicky nedal.

Cestou dolu jsem zjistil, že se mi utrhl jeden držák na bočním kufru, ale drželo to ještě na dalších třech, tak to počkalo do kempu, kde to spravila jedna binder páska - chvála jim, je to už několikeré využití během dovolené.

Cestou na pevnost i do kempu jsem tankoval na samoobslužných pumpách a vždy se špatným výsledkem - nevzalo mi to ani jednu kartu a tak jsem tankoval vždy jen za 10 euro.

Cestu zpět do kempu mi zkřížila ruka zákona. Si takhle jedu v klidu městem, kolem sebe další auta a najednou v protisměru policie s majáčky, přede mnou dali blinkr vlevo, tak jsem zabrzdil, oni mi vjeli před motorku a spolujezdec policajt mi ukázal, ať zastavím a zajedu ke kraji. Tak jsem instinktivně zkontroloval, zda svítím a zda jsem nezapomněl vypnout blinkry - vše bylo v pořádku. Zastavil jsem v odstavném pruhu a čekal, co bude. A nic, policajti odjeli do vedlejší uličky. Asi jsem jen špatně pochopil jejich pokyn k uvolnění silnice.

Po návratu do kempu jsem šel k místní prvoválečné pevnosti na kopci. Důvod byl ten, že tam byla keška, kterou jsem chtěl odlovit. Našel jsem jí bez problému. Tato pevnost už nebyla tak luxusní, okolí připomínalo smetiště a kolem bylo lešení.

V kempu jsem se ještě vykoupal v místním jezeře. Bylo to dost ledové, ale po perném dni jsem takové zchlazení potřeboval.

Dnes najeto: 309,1 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE