Východní Evropa za 8 dní

DEN 1 Brno - Ivano-Frankove 635km

Dnešek slouží čistě jen pro přesun co nejblíže Lvovu. Vyrážíme o půl 9 z Brna – Slatiny a najíždíme hned na dálnici. Něco po 10 jsme v avionu u Ostravy na nákup nějakých surovin a dáváme kafe. Pak už jen Polsko a dálnice. O půl šesté stojíme na hranicích do Ukrajiny. Cca za hoďku je máme za sebou a pak už po Ukrajině hrnem směr Lvov a hledáme nějaký pěkný lesík. Ten nacházíme u města Ivano-Frankove. Je tu o hodinu víc, než u nás. Stan stavíme už skoro za tmy a rozděláváme oheň abysme opekli špeky z Ostravy. Zapíjíme to nějakýma pivkama ale jelikož je plno komárů, jdem brzo spát.

DEN 2 Ivano-Frankove - Kišiněv 700km

Ráno nás z místa odpočinku vyhání komáři, takže během půl hodiny máme sbaleno a odjížídíme směr Lvov. Ten máme v plánu jen projet, udělat pár fotek a jet dál směrem na Ternopyl a Vinnytsia. Na kruháči při příjezdu do města nás zpomalí starej policejní žigul, kterej blokuje cestu, aby mohla projet vojenská kolona složená ze starejch Kamazů. U jednoho zapomněli soudruzi zavíčkovat nádrž, a tak při průjezdu kruháčem z něho teče nafta proudem. Vítejte na Ukrajině.

Motorky parkujeme někde v centru, děláme pár fotek u nějaké katedrály a nastavujeme na GPS cestu ven z města. I s její pomocí nám to trvá skoro hodinu.

Míjíme města Ternopyl, Chmelnytskij a před Vinnytsiyou u města Lytin točíme na jih na přechod Mohyliv-Podylskyj.  Ukrajinská část samotného přechodu se nachází přímo mezi paneláky. Bydlet tam, a slyšet pořád hukot těch kamionů..nevím no. Celkový dojem dost drsnej. Po krátkém čekání překonáváme mostem řeku Dněstr a dostáváme se na Moldavskou stranu. Pouští nás dál, hned za závorou zastavujeme, že se oblečeme. Za chvíli přichází místní “mladík” dává se s náma do řeči. Tedy snaží se o to. Chvilku se bavíme, my česky, on moldavsky a pak jestli nemáme nějaký drobný. Nemáme, takže mizíme. Mizíme směr Soroca a odtud vede krásná nová cesta až do Kišiněvu. I když vede přes obce, dá se jet pořád 120. Když na to máte, tak i víc.  Byla to jedna z nejhezčích cest našeho vejletu. Krásně se klikatí a vede kopcovitou moldavskou krajinou. Přidejte k tomu zapadajicí slunce a neznáte lepší místo. 50 km před Kišiněvem odbočujeme na Orhei Vecchi, jedno z mála míst, které stojí za to vidět. Jedná se o kláštěr, stojící na kopci v údolí. Špatně se to popisuje slovy, tak přikládám obrázek. Dole je parkoviště, a pak se musí jít asi 30min pěšky. Na to nemáme bohužel čas. Po příjezdu si nás všímá skupinka místních, kteří slaví něco..Nebo jen tak pijou. Ptají se odkud jsme, kam jedem a zvou nás na hody. Nabízí nám místní pálenku z vína (jejich pálenka má tak 20% alkoholu), takže zkoušíme a dle jejich rady “Zakúsaj” zakousáváme domácím sýrem a nějakou pečenou rolkou. Jsou strašně přívětiví a pohostinní, takže se zdržujeme hodinu, probíráme všechny problémy světa a zároveň s nimi odcházíme.

Do Kišiněvu přijíždíme už za tmy. GPS nás opět tahá kanálama pomalu, ale nakonec nacházíme náš hotel Zarea, s jednou hvězdou. Nedá se platit kartou, dolary ani eura nechcou tak si recepční nechává náš jeden pas, dokud nezaplatíme místní měnou. Večer jdeme na pivo a výběr peněz. Při návratu na nás recepční s úsměvem: “Davaj lej”. Dávám a říkám: “Davaj pasport”. Máme a můžem jít spát.

Pár poznatků z UA:

Místní policie má buď starý Lady nebo Toyoty Prius. V duchu si představuju jak asi vypadá pronásledování pachatele v takových kárách.
Když ukrajinec dá značku “Nerovnosti na silnici”, je dobrý opravdu zpomalit. Místní silnice jsou nejhorší, co jsem kdy viděl. Je to tam zralý na proražení kola. Kdo se tam chystáte, doporučuju vhodnou mašinu. Můj Triumph Legend ani Laďova Breva to rozhodně není.
Na cestách jsme nepotkali jedinýho motorkáře – turistu. Všude kde jsme přijeli, tak jsme způsobili rozruch. Je to dost chudej kraj. Všichni si nás prohlíželi, chtěli se fotit, dědové nás zvali na panáka, holky odhazovaly podprsenky…
I když jsme jeli skoro pořád 110-120, naše výsledná průměrná rychlost byla rovna rychlosti autobusu. Jeden takovej jsme předjížděli asi 5x.
Všude na benzinkách se dá platit kartou. Mají platební terminály. Škoda, že taky nemaj obsluhu, která je zvládne obsluhovat. A vždy je víc benzínek pohromadě.

DEN 3 Kišiněv - Oděsa (Zatoka) 260km

Ráno, po ranní rozcvičce vyrážíme na obhlídku města. V Kišiněvu těžko poznáte, jestli jste v centru, nebo mimo něj, protože ulice, domy a silnice vypadají všude stejně. Po 20 minutách jsme došli do parku, kde jsme si koupili snídani. Sedli jsme si na lavičky a s výhledem na místní parlament, před kterým je obrovský bulvár, jsme posnídali. Kišiněv je město plné aut. Jezdí jich tu dost určených pro americký trh, např. VW Passat, Toyota Camry atd. Ve městě potkáte spoustu lidí, kteří zametají chodníky, čistí trávníky a všeobevně uklizejí.

Kolem 11 vyrážíme směr Oděsa. Trasu volíme přes přechod Palanca, protože nevede přes Předdněstří. Jedeme jenom v tričkách, je asi 32°C.  Po 30km zastavujeme ve městě Aneni Noi, kde je čirou náhodou pneuservis a mají svářečku, tudíž můžou Dejvovi zavařit prasklý držák kufrů.

Aspoň si uvaříme oběd a po hodině a půl vyrážíme dál. Cesta je v pohodě, tak celkem rychle přijíždíme na hranice. Rázem se mění krajina I silnice, ale hlavně na Ukrajině je větší provoz a řidiči jsou agresivnější.

Když se řekne Oděsa, každý si musí vybavit přístav a Potěmkinovy schody. Ale jak se tam dostat? To máte asi takto. Podíváte se do mapy, pak na jedné křižovatce zahnete doleva, a když už máte pocit, že byste mohli zahnout doprava, tak prostě zahnete a pak jedete a schody nemůžete minout.

Těch schodů je tam nevím kolik, ale nahoře mají pěknou kolonádu. Lidi tady I v Kišiněvu chodí pěkně oblíkaní, takže my sem jaksi nezapadáme. Ostatně s Bundeswehr málokde zapadnete. Městem prošontáme a jedem na místo, které nám doporučil Erik – Zatoka.

Kolem osmé jsme na místě a máme v úmyslu najít nějaký kemp. Místo toho najdem hospodu, tak si dame 3 kousky, sviňu a žárané kartošky se sosem. Obsluhuje nás slečna s PĚKNÝMA OČIMA – Nataša.

Asi o půl 11 se rozhodneme odejít a vyrážíme hledat místo, kde přespíme, když v tom konec cesty. Jdem obhlídnout pláž, kde potkáváme hlídače místních turistických ubytoven. Dáme si s ním kořalku a on nás na oplátku pozve do svého domečku, kde pokračujem v hluboké debatě a pití. Tentokrát místní pálenky z vína, kterou dobře známe z Moldávie. O půlnoci se vymotáme, berem věci z motorek a za zvuků šumícího moře uleháme na pláži Černého moře. Dobrou noc.

DEN 4 Zatoka - Galati (Sendreni) 280km

U moře se spalo skvěle. Nevím, jestli tím vzduchem, nebo tou včerejší pálenkou. Poprvé jsem se vzbudil asi v 5 ráno, a  celá pláž i s mořem byla zahalená v oparu. Říkám si paráda a spím dál. Vstáváme asi v půl 8 to už na nás pere slunko, ale jelikož máme v plánu trávit celé dopoledne na pláži, nikam se neženeme. Jen do obchodu pro něco k snídani. Moře je ledový, tudíž koupání nehrozí. Raději deme prozkoumat místní bulvár. Zatoka je taková dovolenková destinace pro ukrajince a taky bělorusy. Klasické kempy na postavení stanů zde nenajdete. Když ale rozbalíte stan na pláži, nikdo vám nic neřekne. Vše je tu tak o 30 let zpátky, jak bylo u nás. Dětské hřiště zde vypadá jak z mého dětství, úplně se tam vidím. Přestože jsme prošli asi 2km po bulváru, nikde jsme nenašli žádnou možnost dát si kafe. Laďa teda nepotřeboval, ale já jo.  Místo toho máte možnost na každým rohu koupit sušený ryby nebo vodku.

Kolem 11 se balíme a přes Bilhorod – Dnistrovskyj vyrážíme do města Reni, kde je přechod do Moldávie a tam hned přechod do Rumunska. Cesta je dobrá, až na pár úseků kde se musí zpomalit a klilčkovat se dá jet 120. Na přechodu v Reni není před námi ani jedno auto. Čekáme rychlý proces. Chyba. Nejprve mi ukrajinský celník zabavuje pepřák (že já vůl ho přiznával) a potom nás dusí, že Laďa nemá plnou moc k motorce, která je psaná na jeho bráchu. Dost živě a dost dlouho se tam hádáme, že netřeba. Berou nám pasy, a nechávají nás tam sedět a prý volají šéfovi. Po hodině přijdou, dají nám bezeslov pasy a mávnou, že můžem jet. Projedeme 1km Moldávií a chceme překročit hranice do Rumunska. Před náma pár aut. Celníci na nás mávají ať jedem k nim. Po přijezdu se nás ujímá mladá agilní celnice a my tušíme další byrokracii. Tušíme správně. Ještě ani nemáme vytaženej pas a už chce plnou moc. Dohadování se opakuje. Bobřík vytrvalosti taky. Opět odbaví všechny auta a nás nechávají jen tak sedět. Pak zase bezeslov přijdou, dávají pasy ať jedem. Na Rumunské straně, kde vstupujeme do EU, to mají nejvíc v paži. Pasy jen otevřou, prohlídnout si motorky, pokecají odkud kam jedeme a pouští nás dál.

V Galati nakupujem v Lidlu špeky, bomby a nocleh nacházíme kousek za městem Sendreni, v lesíčku u řeky. Pojíme, popijem a s plnými břichy jdem spát.

DEN 5 Sendreni - Bukurešť 250km

Ráno se probouzíme celkem pozdě, kolem půl 9, protože jsme stan postavili pod stromy, tak na nás nesvítilo sluníčko. Vcelku rychle jsme se pobalili, rozloučili se dvěma pejsky, kteří nám od včera dělali společnost a vyrazili směrem Bukurešť. U města Braila bereme benzín, v rychlosti jsme zaplatili a chceme jet dál. Jenže já nemůžu nastartovat mašinu. Prostě klasika, takže kontrolujeme baterku, měníme za Dejvovu. Zkoušíme roztlačit. Nic. Takže de dolů úplně všechno – sedlo, nádrž a hledáme uvolněný káblíky.  Asi po hodině a půl najdeme jeden odpojenej. Na benzínce mají WIFI, takže se nám podaří najít el. schema. Je to od startéru. Nakonec volám ještě taťkovi, a ten mi to potvrdí, tak se nám asi po 2 hodinách podaří drátek napojit, ale pořád nestartuje. Zkoušíme znovu roztlačit, tentokrát na to ještě skáču a moto chytne. Nestartuje, ale jede!!

Takže jedem. Jsou celkem hezký silnice. Doprava je o poznání větší jak na Ukrajině a řidiči o dost agresivnější, jako kdyby se vstupem do EU každej někam spěchal. My jedeme asi 110km/h. Pak před městem Slobozia přes cestu vedou koleje, takže velká kolona. Chcípá mi motorka, tak se rozbíhám a naskakuju, málem u toho hodím držku, nakonec kolonu zleva předjíždíme. Najíždíme na dálnici. Na prvním odpočívadle dáváme pauzu. Vytahuju ešus, vařič a grilujem špekáčky od včera. Cesta do Bukurešti je v pohodě. Teď bych chtěl zmínit jednu důlěžitou věc. Jedná se o navigaci. Tu totiž nepoužíváme. Nebo spíš jen nárazově používáme. Zatímco David používá Acer a android a aplikaci Mapy.cz, já používám iPhone a aplikaci Sygic. Nechtěl bych tady porovnávat čí kombinace je lepší, avšak je celkem jasné, že moje navigace je daleko lepší.

V Bukurešti jsme se zastavili a promluvili s jedním taxikářem a ten nám řekl, co vidět, kam jet a co za jídlo vyzkoušet. Pak dál ve městě za pomocí aplikace Sygic nacházíme bez problému naše ubytování, asi 5 min od budovy parlamentu. Rychle se ubytujem, osprchujem a vyrážíme do města do Caru-cu-bere. První tip od taxikáře. Dáváme si Mici a pivo, což je mletý hovězí, jehněčí a vepřový s polentou. Pak šontáme po městě, kupujem bomby a jdem do parku, kde čekujem místní krásky z lavičky. To celé trvá asi hodinu, pak se rozhodnem jít domů, tak odcházíme a těšíme se na příští den.

DEN 6 Bukurešť - Lacul Balea 250km

Vstáváme kolem 8 a v blízkém obchodě nakupujem snídani a zásoby na cestu. Včera jsme demokraticky odhlasovali, že prohlídku interiéru paláce vynecháme a radějí strávíme tento čas v pohoří Fagaras. Před opuštěním Bukureště ještě míříme na sever města, kde se nachází Arca de Triumpha. Je to takový rumunský vítězný oblouk. Teprve potom se loučíme s městem a po dálnici to hrneme na Pitesti a Curtea de Arges, což je taková vstupní brána na Transfagaras. Vjíždíme do hor. Silnice pořád stoupá a neustále se klikatí. Je to skvělej kurz ovládání motorky. Do dnešní destinace Lacul Balea to máme ještě 50km. V jedné ze zatáček vidíme 2 motorkářky v protisměru jak na nás mávají. Přibržďujeme a zjištujem, že na silnici voda ze stráně nanesla hromadu písku, a jedna motorkářka uklouzla. Zvedáme její BMW F700 GS, zdá se v pořádku, ona je taky v pořádku, jen odřené hadry. Poděkují a my jedem dál. Čím výš jsme, tím hezčí jsou scenérie. Přijíždíme do našeho cíle, Lacul Balea. Za parkování na parkovišti chcou 5 lei, odmítáme a parkujem někde bokem cesty. Dáváme pauzu, svačíme a koukáme na jezero. Dost tady fouká a samej turista. Přijíždí pár čechů motorkářů. Jeden z nich ani nesundává helmu a začíná tam pobíhat, fotit a točit scenérie. Vypadá jak kosmonaut. Strašně nás to s Laděm rozesmálo a donutilo natočit jeden z našich živých vstupů na Laďův skvělý iPhone. Domluvili jsme se, že vyrazíme na tůru do hor. Necháváme motohadry na mašinách, a v Bundeswehr to hrnem pěšky hore. Laďa trasu naplánoval. Prý budou super výhledy a máme to za chvíli projitý. Počasí je jinýho názoru. Přímo na hřebeni začíná pršet a funět tak, že jsme durch a vítr nás odnáší z cesty. Jsme 50 výškových metrů pod vrcholem 2. nejvyšší hory Rumunska a přemýšlíme jestli se vrátit, nebo to střihnout kolmo dolů po srázu k našim motorkám. Přesvědčuju Laďu, že to dáme a vítězí 2 možnost. Cesta kolmo dolů po mokré skále je nečekaně vostrá. Párkrát se i zapotíme, ale díky mokrým hadrům to necítíme. Dole už je počasí lepší a zjišťujeme, že nám zmokly všechny motohadry. Z našeho plánu spát v horách ve stanu přecházíme na spaní v nedalekém hotelu za cenu 200lei a suchých hader druhý den.

Sprchujem se a jdem dolů na pivo a druhou místní specialitu Ciorba de Burta. Taková místní dršťková. Na chuť jsme tomu nepřišli ani jeden. Dopisuju tento cestopis, dopíjím pivo a hlásím splněno pro dnešek.

DEN 7 Lacul Balea - Pecica (Arad) 400km

Ráno se probouzíme ve výšce 2050mnm ještě před 7 hodinou. Jsme rádi, že jsme se rozhodli přespat v hotelu. Dostatečně jsme si odpočinuli, ba co víc, usušili jsme si všechny mokré věci z včerejšího dne. Posilněni snídaní usedáme na motorky a vydáváme se směrem zpět do tunelu, ze kterého jsme včera přijeli, abychom vyfotili jižní stranu hor.  Po vyfocení pár fotek se už vrháme na tu snad nejvzácnější  a nejproslulejší cestu v Evropě. Jedem pekně pomalu a vychutnáváme si každou zatáčku. V jedné z nich uděláme pár sekvenčních snímků při průjezdu. S horama se vcelku rychle loučíme a vydáváme se na západ. Místy jedem po okreskách, místy po dálnicích, nicméně všude kolem jsou na dohled krásné scenérie. Po levé ruce se tyčí vysoké hory, po ruce pravé pak pastviny, pole s obilím, zkrátka léto v plném rozpuku.

Na jedné benzínce na dálnici potkáváme partu kluků z Polska na GS. Těmto klukům jsme postupně začali říkat školka z Polska, Slovenska, podle toho z jaké země byli. Po pár ujetých kilometrech na dálnici nás tato partička vcelku rychle předjíždí. V duchu si s Davidem říkáme, no jo, po rovince umí jet rychle každej a nevěnujem jim pozornost. Pak sjíždíme z dálnice na okresní silnici a pokračujem v tempu 110km/h mezi obcema. Když po nějaké dobe vidíme v dohledné dálce 3 motorky..že by naše školka?

Skutečně uvěznění v silničním provozu předjíždíme kluky z Polska. Na rovinkách se ještě jakžtakž drží, nicméně s přibývajícím kilometrama je ztrácíme z dohledu.

Ještě na benzince jsme se dohodli, že se půjdem vykoupat. Po cestě do Temešváru objevujem kousek od dálnice pěkné jezero – Lacul Surduc. Dostat se k němu po prašných cestách byl celkem problém. Vlastně se ocitáme v chatové oblasti. Tak si jednu z nich berem za svou. Jdem se vykoupat, voda je příjemně teplá a čistá. Po koupačce si vaříme jídlo z toho, co nám zbylo. Čili opražíme pár buráků, přidáme tuňáka, potom fazole a nakonec zdobíme čerstvým oreganem, kterého tam všude rostou mraky. Místo přímo vybízí k odpočinku. Na hodinku tedy uleháme do stínu. Po probuzení už jsou 4 hodiny odpoledne, pobalíme a vydáváme se dobýt Temešvár. Po cestě je skutečně velké horko. Mašiny parkujem kolem 6 přímo v centru. Temešvár je nádherné město, podobné Brnu. V centru plno kaváren a vináren. Půl hodiny procházení a další půl hodiny hledání hospody. Nakonec nalézáme jednu vskutku skvělou. Dobře se najíme a napijem. Místo k bivaku jsme si vybrali za městem Pecica u břehu řeky Mures. Nejsou komáři. O půl 10 stavíme stan a jdem se vykoupat. Čeká nás poslední noc. Dáváme si 2 bomby a jdeme spát.

DEN 8 Pecica - Brno 570km

Ráno vstávám dřív než Laďa, ostatně jako vždy, a vařím si čaj. Po chvilce začíná pršet a přemýšlím, jestli se naplní moje včerejší proroctví, že poslední den vytáhnem nepromoky. Naštěstí se nenaplnilo. Vyrážíme směr Szeged a celej den jen dálnice, a vidina domova před náma. V Gyoru stavíme na oběd v centru a pak zas dálnice a směr Brno. Do Brna přijíždíme kolem 18hod.

Shrnutí

Mašiny to přežily obě v celku. Na Moto Guzzi odešel startér, na mým Triumphu jen prasklej držák kufrů. Naše sedací ústrojí taky neskončilo v nejhorším stavu. Byla to naše první větší a takhle dlouhá cesta. Před tím jen ČR, případně Chorvatsko. Jsme oba dost rádi, že jsme ji absolvovali, protože to byla slušná škola jak života, tak i motorkaření. Byl to podle mě velkej okruh na ten týden (v průměru 440km/den), takže na hodně místech by se dalo zdržet delší dobu a nasát pořádně atmosféru. Oba jsme měli po návratu hlavu jak škopek a shodli jsme se na tom, že nám vůbec nepřišlo, že jsme byli na cestě jenom týden. Takže všem, kteří váhají jestli vyjet, říkáme:  ,,Rozhodně jděte do toho. Čeká vás hromada zážítků. Je jedno jestli budou pozitívní nebo negativní, hlavně že budou intenzivní”.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE