Sen končí v Marrákeši

Přesun do Marrákeš

Výlet jsem tentokrát připravoval zodpovědně několik měsíců dopředu, koupil jsem si včas a levně lodní lístky (Itálie-Maroko a Maroko-Španělsko), manželka si zakoupila letenku ČR-Portugalsko, kde se měla odehrát druhá část akce, důkladně jsem si připravil motorku (Yamahu Tenéré 700) i veškerou výbavu, ale hlavně jsem si napracoval a vyšetřil do té doby nevídaných 30 dnů volna. Krátce před odjezdem jsem byl na třídním srazu a jeden spolužák (Roman) si posteskl, že v Africe doposud nebyl. Tak jsem mu nabídl, že když dolétne ve vhodný den do Marrákeše, tak ho na necelý týden vezmu do hor a do pouště jako spolujezdce. 

12.5. Jel jsem přes Mnichov a Innsbruck do Itálie. Počasí nepřálo a tak jsem do plánovaného cíle dorazil až kolem půlnoci. Tím byl hotel B+B v městečku Calvisano a vyhlédl jsem si ho kromě ceny i kvůli tomu, že měl inzerovanou non stop recepci. Skutečnost tomu však neodpovídala a tak jsem odjel do nejbližšího pole a tam zabivakoval. Výborně posloužila plachta přehozená přes motorku - nejen kvůli mrholení a maskování, ale hlavně zadržovala teplo vyzařované motorem a díky tomu jsem z nejhoršího usušil oblečení. 

bivak u Calvisana

13.5. Ráno jsem se "předumyl" v nedaleké řece, poté "doumyl" v kavárně cestou. Měl jsem dost času a konečně přestalo pršet a tak jsem si udělal menší zastávky v Cremoně a Piacenze. Odpoledne jsem už byl v přístavu v Janově a večer odplul do Maroka.

celá paluba trajektu jen pro sebe, stanice pasové kontroly na trajektu

15.5. Trajekt přistál v Tangeru pozdě večer a tak jsem se zajímal jen o přenocování. Na předměstí jsem našel příjemnou a prázdnou velikou ubytovnu za 150 dirhamů (cca 360,- Kč). Recepčnímu jsem dal 200 s očekáváním, že dle nepsaného zákona mi ohlídá motorku. Přesně tak to pochopil, jen mně požádal o 20 minut strpení, že si chce odběhnout na večeři. Vzal si nečekaně získaných 50 dirhamů a zmizel v nejbližším bufetu. Po návratu s omluvou vysvětloval, že to je dnes jeho první jídlo...

ubytovna v Tangeru - s lůžkovinami jsem si poradil (deku jsem dal do moskytiéry a jako prostěradlo jsem použil plachtu), ale zásuvka a spínač ve sprše už byl i na mě moc

16.5. Následoval rychlý přesun do Marrákeše, odpoledne jsem v kempu na jeho severním předměstí zajistil pseudonomádský stan pro dva a večer pak odjel na letiště pro Romana.

17.5. Nikam jsme nespěchali a tak jsme celé dopoledne vymýšleli plán, kam se jet podívat. Kemp jsme opustili až odpoledne a ani ne kilometr od něj došlo k následující příhodě.

Bouračka a nemocnice

Po příjezdu k hlavní silnici jsem zatáčel doleva a počkal jsem, až zprava projede řada asi 8 - 10 jezdců na řvoucích a čmoudících mopedech. Jejich rychlost byla cca 30 km/h a patrně to byla parta vracející se z práce. Jinak byla silnice široko daleko prázdná. Jakmile projel poslední, najel jsem za ně a hned je začal předjíždět. V klidu, asi rychlostí 40 km/hod. Předjel jsem 2, ale ten další si mě všiml a rozhodl se, že "tohle si nenechá líbit". Přidal co to šlo a začal předjíždět toho před sebou, ovšem tím způsobem, že to ohnul těsně před mě. Musel jsem hned vymanévrovat ještě více doleva, ale ani to nestačilo, protože vzápětí se mezi sebou začali předhánět i ti ostatní. Zkrátka během chvilky jsem zjistil, že už nepředjíždím řadu mopedů, ani dvojice mopedů, nýbrž chumel navzájem na sebe pokřikujících a gestikulujících fichtlařů. Zrovna začínala mírná pravotočivá zatáčka a já už byl v náklonu a nemohl jsem bezpečně brzdit. Nejen kvůli nebezpečí smyku, ale hlavně kvůli ostatním - byli přede mnou, za mnou, vpravo. Jediná možnost, jak nás všechny nepovalit, byla prudce zrychlit a objet ten chumel poblíž středové čáry. To se téměř podařilo, když se náhle otřásla silnice a proti nám se vyřítil (min. 80 km/h) veliký nákladní automobil s přívěsem. Poslední předjíždění mopedisti  instinktivně přibrzdili, což je v pravotočivé zatáčce vyneslo o kus doleva, čili přede mě. Neměl jsem úniku, musel jsem pokračovat blízko čáry a doufat, že náklaďák zůstane na své polovině. To se však nestalo, čáru přejel předním kolem asi o 20 cm. O dalších min. 20 mu bočnice přesahovala jeho kola.  Kdybych zavadil levým řídítkem o bočnici, byl by to jasný konec a tak jsem tlačil ze všech sil motorku doprava k zemi a přiměřeně přidával plyn. Zpola jsem vlastně jel pod náklaďákem. Disk jednoho z předních kol mi ťukl do nohy a do stupačky. Tím mě odhodil kousek doprava a narovnal mi motorku. Já ihned obnovil náklon a zdárně jsem pak projel i vedle (napůl pod) přívěsu. Po asi 100 metrech jsem zastavil na krajnici. Stojánek musel vyklopit Roman, protože já zbytky levé nohy a boty vláčel po zemi. Odporoučel jsem se do příkopu a čekal na záchranku. 

Klinika Marrákeš
V nemocnici bylo napřed nutné vyřídit otázku úhrady. Předal jsem tedy administrativní pracovnici všechnu hotovost (cca 1500 Eur), ta z toho nejprve zaplatila čekajícímu řidiči sanitky a mně řekla, že na první dny to stačí a tudíž můžu hned na sál. Amputovali mi nohu před kotníkem s upozorněním, že rána tak ošklivá, že není vyloučené další řezání. Léčebné podrobnosti nejsou důležité, spíše chci při této příležitosti rozptýlit všeobecně zažité obavy z marockých nemocnic. Vybavení mají jistě skromnější a zastaralejší, jehly větší a tudíž bolestivější, s anestetiky vyloženě šetří atd. Na druhou stranu tyto nedostatky kompenzují vysokým pracovním nasazením a velkým počtem zkušeného a příjemného personálu. S komunikací nebyl sebemenší problém - častokrát se i sami mezi sebou dorozumívali jen posunky a mimikou, takže jsem se rychle a snadno zapojil. Složitější myšlenky jsem v základu formuloval v překladači do francouzštiny a detaily se pak doladily hovorem v angličtině. Je ovšem možné, že jako platící či pojištěný cizinec jsem byl záměrně přivezen do kliniky, která převyšuje tamní průměr. K likvidaci mé hotovosti nakonec nedošlo, protože Allianz, u které jsem měl uzavřenu cestovní pojistku, reagovala velmi rychle a efektivně.

Návrat domů

Můj návrat moc zajímavý nebyl. Po 10 dnech ze mě vyndali všelijaké hadičky, odvezli na letiště a naložili na linku do Berlína. Pojišťovna mi koupila 3 sedadla vedle sebe a zajistila sanitku. Složitější to měl Roman. Napřed se musel dostat ze "zajetí" policie. Ta ho zadržela spolu s ostatními účastníky nehody ve své služebně na okraji města na 24 hodin. Po podpisu příslušného protokolu v arabštině (obsahem bylo nejspíš něco v tom smyslu, že se nic nestalo, a pokud se stalo, tak nikdo místní za to nemůže) ho propustili, ovšem pouze s doklady a telefonem. O motorce a o všech ostatních věcech prohlásili, že nejspíš patří mně, a že mu je nemůžou vydat bez plné moci ode mně. Zkrátka použili ty věci jako zástavu, aby potřebný podpis k protokolu o nehodě získali i ode mě. Roman se mi pokusil dovolat, ale po chvilce došel kredit (volání přes řadu zprostředkovatelů stálo přes 300,-/min.), a když použil místní kartu, spojení se neustále sekalo. Pak se pokusil dojet do centra taxíkem, ale taxikářské finty "popovezu tě 200 metrů a pak zvýším dohodnutou cenu o nulu vzadu" odmítl akceptovat. A tak druhou noc strávil v jakési díře na okraji města a pouště, kam dokázal dojít pěšky od policejní stanice.

Další den mě na JIPu navštívili příslušníci police, sepsali jsme plnou moc ohledně předání věcí, a jaksi mimochodem mi dali podepsat připravený protokol o nehodě (v arabštině samozřejmě). Tím se situace odblokovala a Romanovi  zavolali, že si může vyzvednout motorku i se všemi věcmi. Večer za mnou přijel a vymysleli jsem plán návratu: Roman nechá propadnout své zpáteční letenky a pokusí se dojet do ČR na motorce. Sice už 20 let takový stroj neřídil a neměl žádné vybavení (oblečení jsme jakž takž dali dohromady, ale jako boty měl jen plátěné kecky) a také marocká celnice zaváněla problémy, přesto se nám to jevilo jako nejlepší řešení. Přes marockou hranici snadno převeze dopravní prostředek majitel. Pro kontrolu dostane evidenční kartu, navíc je zapsán "do systému". Pokud řídí někdo jiný, musí mít plnou moc potvrzenou místním notářem. Naštěstí notáři v Maroku pracují non stop (cena úkonu 1500 dirhamů) a tak jeden přijel za námi do nemocnice ve dvě v noci a potřebný zápis vystavil. Ráno se Roman vydal na sever. V Maroku neprší často, ale když prší, tak prší. Většinu cestu jel ne po silnici, ale korytem mělké řeky. Ve vhloubení i loužemi půl metru hlubokými, zahuštěnými pískem. Nakonec druhý den zdárně dojel do přístavní celnice v Tangeru. Celník si samozřejmě všiml, že tu něco nehraje, a vysvětlil Romanovi, že neprojede, leda že by měl plnou moc ověřenou notářem. Nato Roman jaksi mimochodem vytáhl potřebný dokument a s  naivními slovy "není to náhodou tohle" ho předal překvapenému celníkovi. Ten si ho v kanceláři fotil, zkoumal, přizval další kolegy. Nakonec ho Romanovi vrátil se slovy, že je to v pořádku, že je pravý, ale že prý jestli Roman umí arabsky, tudíž zda ví, co je tam napsáno. Roman zavrtěl hlavou a celník mu sdělil, že mu blahopřeje k nákupu skvělé motorky za pouhých 1500 dirhamů. Zkoprnělý Roman pochopil, že se jedná o vtip, až když se všichni celníci i policisté váleli smíchy po zemi. Cesta trajektem byla podle očekávání bez problémů, jen v Evropě samozřejmě pršelo. Roman se ale na trajektu seznámil s jedním motorkářem z Janova, a ten mu půjčil boty i oblečení na cestu do ČR. Návrat nás obou (včetně motorky) tak nakonec úspěšně skončil cca 10 dnů po nehodě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE