cestarius_do_nebe



Maroko, z pouště domů

Cestička se vlní mezi pohořím a místy prochází přes vyschlé písčité koryto. Tam je třeba přidat plyn, držet rovnováhu a nebát se toho. Najednou si tak blbnu a rychlost mám již vysokou, když zpozoruji jámu, na mou oblíbenou metodu „zavři oči a přidej plyn“ mám již rychlost hodně vysokou a zrovna zlámat se dnes nechci. Tak zkusím odbrzdit a pak přidám, těsně před jámou. Hlavně to precizně naplánovat. Pozdě. Prásk! Předek na dorazy a prdel do vzduchu. Tak jako Pepa Sršeň si to štrádluju „po předním vole“, ale ustávám to. Radši zklidňuji tempo, ale ne úplně na dědu. Najednou koukám a Jakub nikde. Teď jsme měli zastávku, hned stavím ve stínu a koukám do dálky, poslouchám. Nic. Ticho.

Kapitoly článku

Otáčím motorku a doufám, že se nevyválel. To víš, že se vyválel. Neudržel rovnováhu, když se mu zabořilo přední kolo v pomalé rychlosti do písčiny. Nic vážného, ale nemohl zvednout mašinu, protože se mu bořily nohy, a tak musel sbírat kameny a vyskládat provizorní zámeckou dlažbu. Poslední kilometry začíná civilizace, pak se napojujeme na asfaltovou silnici.
Přesouváme se do města Ouarzazate přes jakési údolí hradů, opravených, opuštěných, nebo obývaných či zřícených. Cestou jsme tradičně snědli meloun, já preferuji žluté, s cenou 6 dirhanů to hodnotím jako nejlepší jídlo v poměru cena/výkon a v tom úmorném teplu, dnes 34°C, je to skvělé osvěžení, po kterém se vám nebude chtít spát. Je tak teplo, že na nějaké focení či nedej bože prohlídku hradu ani nemyslíme.

Po offroadové stezce se jedná pouze o docela nudný silniční přesun, bez zatáček. Ouarzazate je jinak pěkné město, ovšem dnešních přes 500 km bylo docela únavných, volíme trochu vyvětrat nohy krátkým špacírem a u domácího jsme zjednali tajine za lepší cenu, prý speciální tajine, vše čerstvé. Tedy popravdě, již jsem jedl ve všech evropských zemích a musím bez nadsázky říct, že čím chudší kraj, tím lepší jídlo. Vyhýbají se polotovarům, většinou nemají vše, co na jídelníčku uvádějí, ale vše je zaručeně skvělé chuti, dopěstované někde odvedle, žádný španělský rajčata, co najezdily víc, než já za celou dovolenou, aby se dostaly na pult hypermarketů, či maso od zvířat, co nikdy neuzřela sluneční paprsek. Pan domácí nás zval, že s ním můžeme jídlo i vařit. Tajine, který nám připravil, nebyl nejlepší, chtělo by to ještě chvíli na ohni. Rozdíl chuti mrazeného nebo čerstvě zabitého kuřete neumím rozeznat, tady stejně chutnalo vše skvěle, a i kdyby ne, stejně hladem sníme vše. Hlad je nejlepší kuchař. Tudíž výjimečnost speciálního ultra čerstvého eko-bio-vegan-raw (tedy kdyby v tom to maso nebylo…) tajine mi zcela unikla.

Náš tip

První díl: Maroko, cesta na Saharu

Ráno Jakub dobral antibiotika a říká, že dnes je nejhorší den, prý se necítí dobře, upravíme plán tak, abychom to nijak nehrotili a vše si užili, dnes jenom krátký přesun a nejaké POI. Míjíme filmové ateliéry, já ani nepomyslel se podívat dovnitř, raději 3 hodiny někde na šotolině. Zastavujeme v historické vesničce Aït Benhaddou, která byla roku 1987 zapsána do světového dědictví UNESCO díky své ucelenosti, zachovalosti a jedinečnosti. Všechny budovy zde byly postaveny do 17. století, ovšem stejným slohem jako dřív postavené budovy. Tady se to vyplatilo navštívit, místní chlápek nám prý pohlídá motorky. Jedná se o kopeček, ke kterému se dostanete pomocí mostu přes řečiště. Je to město s úzkými uličkami. Některé budovy někdejších movitých obyvatel vypadají jako malé zámečky s věžičkami. Na vrcholu kopce je zřícenina hradu. Někdejší strategický význam města byla jeho poloha v Ounila Valley na transsaharské obchodní cestě, nedaleký průsmyk Tizi n'Tichka byl jedním z mála přechodů přes Atlas na cestě do Marakeshe. Dnes jsou v soukromém vlastnictví jen některé z budov, žije zde jen pár rodin. Město na mě působilo jako místní Český Krumlov, ovšem rozlohou menší a pochopitelně méně barevné. Písčité fasády domů, bez jakýchkoliv barevných kontrastů s místním okolím. Pouze zelené stromy zde svítí v tisícerých odstínech žluté. Úzké uličky se opět hemží šmelinou, a tak se opět s Jakubem ujišťujeme, že určitě nic nekoupíme. Prošli jsme takhle půl města a bylo to docela pěkný, my a pár dalších turistů zde znamenají asi začátek konečně plodné turistické sezony.

V jedné uličce se k nám přimluvil jeden starší, větrem ošlehaný berber. Měl jenom dva zuby. Vypili jsme spolu čaj a ukazoval nám své zboží, jestli něco chceme koupit, ale nemusíme. Uměl málo anglicky a vyprávěl o tom, jak tu žije půl roku a půl roku putuje s rodinou přes Saharu. Vždy jim donese věci z města a vymění je za věci pro svůj obchod. My jsme mu na oplátku říkali odkud a jaká byla naše cesta. To víš, že jsem tam koupil náhrdelník pro svou ženu a dceru, protože jsem si řekl, že je to poslední dárek, a chtěl jsem jim koupit něco s příběhem. Půl hodiny jednání a vyměňování typu a objemu zboží, no nakonec jsme koupili, nevím, jestli výhodně nebo ne. Dva náhrdelníky, jeden je prý kompas a druhý berberské písmeno Z, co je symbolem svobody. Kdybys chtěl, tak to koupíš v jakémkoliv stánku, i bez příběhu, ale chceš to?

Přespíme v Taliouine, zítra pojedeme s výhledem na nejvyšší horu Toubkal. Taliouine je malé zaostalé mestečko a i navzdory přítomnosti mnohých hotelů to zde působí dost neturisticky. Jsou zde obchody, také škola a trhoviště. Čerstvý džus zde stojí 10 dirhanů. Ten pocit, že se nacházíme někde, kam Evropané běžně nechodí, umocňují místní obyvatelé, kteří na nás všude koukají, jako bychom přijeli z jiné planety, a děvčata posedávající před školou nám mávají, smějí se a pošťuchují mezi sebou. Započali jsme sociální experiment, nakoupíme si večeři v supermarketu. Za jeden nákup jsem tam nechal tolik dirhanů, že bychom se najedli oba v restauraci, ptám se Jakuba, a on tam nechal také tolik. Tudíž dedukujeme, že nejlevnější způsob stravovaní v Maroku je jíst kolem cest street food nebo v restauracích.
Celý den jsme ani netušili, že dnes jsme se setkali s takovým neduhem, a sice navigační chybou. Včerejší navigační chyba nám umožnila podívat se na neturistické Maroko. Původně jsme chtěli navštívit N.P. Toubkal z opačné strany, ale jak mají názvy zcela odlišnou logiku a nám se to plete, navigovali jsme do jiného města. Zjišťujeme to ráno při snídani, kde jsme dokonce pravděpodobně domluvili čas na osmou ráno. Majitel hotelu vypadal zuboženě a nevesele, když nás ráno 8:10 spatřil v společných prostorech. Tedy snídaně se zpožděním pouze 20 minut, to nemůže být náhoda. Nebudu vás napínat, naše navigační drama pokračuje tím, že jsme netrefili trasu, kterou jsme chtěli, ale trefili jsme vedlejší šotolinovou silnici přes malou vesničku a sedlo ve výšce přes 2400 m n. m. s výhledem na Toubkal. Tohle bylo to nejkrásnější bloudění a díky ti Garmine za to.

Posléze postupujeme směr Paradise Valley, cesta pěkná, ovšem Garmin to zas neuměl spočítat. Nevím, čím to je, možná těmi ortomapami, upgradovaným softwarem, nebo to tady bojkotují družice? Malá silnička se klikatí zelenou krajinou, jsou tu malé kopečky a údolí. Za každou zatáčkou je jiný výhled, zkrátka konečně zeleň a kvalitní asfalt. Jak málo stačí motorkářům pro štěstí. Paradise Valley, já jsem už říkal, že mně stačí na dovolené na motorce pouze jezdit, ovšem když se můžu osvěžit v rajské zahradě, může být. Ale popsat to zklamání, jak jsme tam pěšky zpocení v 33°C kráčeli v motokalhotách a zistili, že tam není voda... Mělo to být překrásné místo s obrovským přírodním bazénem obklopeným palmami, místo toho bylo vyschlé řečiště a jako vrchol všeho byla vodovodem tlačená voda do restaurací ve vyschlém korytu. Tak alespoň pijeme příšerně turisticky předražený čerstvý eko-bio-vegan-raw-friendly džus za 15 dirhanů (1,5 €), co mladí nazývají fresh a kupují to v obchoďácích 2 dcl za 100 Kč. Tady potkáváme naše kluky české, ahoj hoši, jestli to čtete. Prý tady byli na motorkách, ale pronajali si zdejší 250, vcelku dobrý nápad, protože jakmile jedeš na starém BMW, tak tě mají za milionáře. Prohodíme pár slov, ale před klukama jsme asi nedokázali schovat naše zničené tváře a zklamání, loučíme se a vyrážíme směr Agadir. Náladu po rajském fiasku navrhuji spravit si nedalekýma serpentýnami.

Za chvíli již kroužíme, ani jeden metr rovně, krásné výhledy na okolní kopečky s výškou pouze kolem 800 m n. m., v dáli občas zahlédneme hladinu oceánu. Po silniční kučeravé parádě mi dochází benzín 15 km od benzínky, dolíváme a rozhodujeme se vyhnout Agadiru, dnes spíme v kempu v Aourir u oceánu. Tohle byl poslední jezdecky a výhledy výjimečný den. Vědět to dřív, tak zůstaneme v horách. Zjišťujeme, že kemp je za stejnou cenu jako hotel, ovšem o snídani si můžeš nechat zdát. Sprchy a záchody jsou hrozné kvality, jako všechna sociální zařízení, které jsem zde viděl a zkusil. Možná trochu horší, protože sprchy jsou nepoužitelné (neteče voda), záchody, ač špinavé, jsou evropské. Stojí to zde za děravý dirhan, ještě hajzlík s velbloudem, co vozí lidi po pláži, jak jsem ho cvaknul z první dobré, tak se nestyděl natáhnout ruku, prý „food“ tak se otočím na Jakuba, jestli nemá něco k jídlu, nemá, chlápek mi pak říká „dirhan, money, money“, říkám mu, že nemám, on prý nevadí, prý můžu zaplatit zítra. To víš, Pepane, zítra ráno přijdu vyplatit sekeru za tu jednu fotku. Ráno konzumujeme snídani podél cesty, vajíčka a příloha za 25 dirhanů. Jedinou vadou krásy byla toaleta, na kterou jsem musel bohužel jít před jídlem.

Dnes jsme se rozhodli potáhnout to do Casablancy a strávit tam dva dny, zažít medínu a dát voraz na pěkném místě. Škoda parádní šotoliny, která se mění ve štěrkové peklo, kdy místo asfaltu je na cestě pouze štěrk, do kterého se kola bortí patnáct až dvacet centimetrů. Jezdíme to po okraji, kde se to bortí míň, raději bezpečně a pomalu. Taková pěkná šotolina by to byla, takhle jsem šťasten, když skončila. Poté míříme po pobřeží směrem na sever, tohle bych příště fakt vynechal. Teplota je sice skvělá, ale kvůli studenému větru mi přioceánských 26 stupňů už přijde docela chladných. Poprvé vidím policii měřit rychlost.
Cestou vídáme koně s povozem, jak na jihu byl běžným dopravním prostředkem oslík pro povoz, velbloud pro práci, zde je to již kůň. Lidé přestali posedávat kolem cest a doprava je zde docela hustá. Jinak cesta s pár výhledy na pobřeží s útesy utíká rychle a dnešních 600 km končíme v koloně před velkoměstem. Za tmy přijíždíme do přeplněného největšího a nejbohatšího města Maroka. Hotel máme v centru. Strastiplná pouť přes dvouproudovou silnici, kde se jezdí ve třech pruzích, do toho šílenou rychlostí všude kolem, často bez světel, jezdí skútry a mopedy, které se vtěsnají i do té nejmenší škvíry. Zde Garmin opět selhal a není možné do něj zadat adresu a GPS souřadnice nemám, tak již tradičně se navigujeme podle Google Maps. Dorazíme na místo a ač bylo uvedeno, že hotel má parkoviště, parkujeme na chodníku a z recepce nám opět poskytují strážce. Na jednu noc se nebojím nechat motorku venku, když večer (nebo v noci) přijedeš a ráno odcházíš, těžko by někdo zorganizoval krádež za tak krátký čas. Ovšem dvě noci na jednom místě, to se docela bojím, ale máme strážce a motorky jsou zaparkované tak, že je problém je vystrnadit i pro nás. Dvě noci v Casablance, příště bych tam nejel, protože zde pro motorkáře či turistu moc není. Já radši jezdím a památky pozoruji na dovolené s rodinou. Oddech přijde vhod, jakmile se Jakubovi polepšilo, mně se zdravotní stav náhle zhoršil, a to nebyl nejlepší ani na začátku cesty. Již několik let trpím ulcerózní kolitidou a právě zde se mi hodně nepříjemně připomíná. Proto jsem nechtěně poznal záchody napříč Casablancou při celodenním výletu. Bohužel jsem doma zapomněl léky, které by mi rychle pomohly, takže to již musím domů nějak doklepat a dát si hodně pozor na jídlo. Navštívili jsme také známou mešitu, která byla celá střežená, ale dalo se tam zaplatit vstupné. Asi padesát metrů od honosné mešity jsou slumy, kde lidé žijí životem našich vyloučených osadníků. Za chvíli přecházíme medínou, kam jsme chtěli jít večer, ovšem necítil jsem se bezpečně ani ve dne, večer jsme proto nenašli důvod sem chodit. Všude různé zboží a šmelina, ale šmejdi tady nejsou tolik otravní jako v modrém městě. Koupit tady trávu či hašiš také není problém, což jsme opět nevyužili. Ovšem když jsme našli hospodu, tak jsme si dali první alkohol v Maroku. Marocké pivo není žádná tanková Plznička, pánové. Hospoda má zatemněné okna a k alkoholu vám podávají jídlo. Spíš jsme odcházeli přejedení než přepití. Vrcholem všeho byl k láhvi vína, po dvou předešlých chodech, podaný tajine. Hodně jsme se líbili hospodskému, takový usměvavý pán, ale uvnitř se nesmí fotit. V hospodě seděly a chlastaly také ženské, dokonce dvě hodně pěkné šťabajzny byly vedle, jenom chvilku, poté šly pryč. Možná šlapat? Nemluvili jsme s nimi.

Zkrátka Casablanca je takové moderní velkoměsto s nádechem marockého bordelu, na hony vzdálené poklidnému a chudému životu osamělých vesnic v Atlasu. Trochu jsem váhal, podělit se s vámi o příhodu s toaletou. Jako ulcerózní kolitik jsem v jednu chvíli musel a nebylo mnoho času. Jakubovi říkám, že musíme do té nejbližší kavárny, vypadalo to tam jako luxusní kavárnička na korzu v moderním centru, jako v uličce kdesi při Václaváku. Vše čisté, pěkné, a tak jsem zamířil rychle na záchod a byl jsem vděčný, že jsem to stihnul. Posléze koukám, kde je papír? Nikde, pánové! Papír tam nebyl. Mobil je spolu s ostatními věcmi u stolu. Jsem na to zcela sám. Zpozoroval jsem malé vedro s vodou vzadu vede mísy, ovšem umývadlo nefunguje a mýdlo zde není. Tak nějak to vypadá, když ti život dá šach-mat. Jak z toho ven? Řeknu vám pouze to, že jsem před toaletou, v kavárně, objevil fungující umývadlo s mýdlem.
Jak domů, jsme řešili docela intenzivně. Přicházely v úvahu tři možnosti: motorky nechat v Malaze a domů letadlem, trajektem do Janova a poté po ose, nebo celé po ose. Nakonec jsme nevyužili služby pana Elfera-motoboxu, což mě hodně mrzí, ovšem ceny letenek na poslední chvíli byly pro nás předražené. 60 hodin trajektem je sice nejlevnější a nejrychlejší možnost, ale fakt se nám vůbec nechtělo znovu trávit tolik času na lodi. Takže kupujeme lístky v přístavu Tanger-Med, kde Med není medína. Úplně se vyhnete jakékoliv zácpě v marockém velkoměstě. Platíme 75 € za 15 kilometrů plavby, je to nejdražších 15 kilometrů v mém životě, a jako bonus vyrážíme s hodinovým zpožděním. Místo stanu spíme v hostelu za 21 €/osobonoc. Garmin nezvládnul přechod na evropský kontinent a oběma (stejný typ Zümö 390) nám funguje hodně divně a neukazuje cestu ani maximální povolenou rychlost, pouze šipky přes křižovatky. Byl to jenom jeho špatný den. Po dvou dnech již navigace fungují, jako by nebylo kdy něco špatně.
Přesun přes Španělsko si zpestříme cestou po silnici A-348, kterou jsem navštívil před sedmi lety a kdysi v kempu mi ji odporučil španělský motorkář, je to tady pořád krásné a klikaté s dokonalým asfaltem. Spíme v kempu ve městě Mojacár, kde se testují brzdy osobních aut, kritické zejména na hluky brzdového systému. Okruh má 125 kilometrů a během testu auto najezdí 8000 km. Koupeme se poprvé za dovolenou. Cestou jsem navštívil kamaráda v Castelló de la Playa a za tři dny přesunu Španělskem spíme v hostelu v Barceloně, odkud plujeme lodí do Janova. Přesun by se dal zvládnout i za dva dny, ovšem loď odplouvá každý druhý den. Kempy v okolí Barcelony jsou šíleně drahé, nejlevnější byl malý hostelový pokoj, kde se vyspalo 8 lidí, motorky jsme museli dát to střeženého parkoviště, protože se nedalo parkovat nikde v blízkosti a už vůbec ne bezpečně. Přesun přes Španělsko mimo placené cesty je dnes po dálnicích, před rokem zrušili dálniční poplatky. Vedlejší cesty jsou přes vesnice a města pořád v rekonstrukci, tak průměrný možný denní nájezd by byl nesmyslně nízký.

Ráno u trajektu potkávám Romana a Tatjanu, motocestovatele ze Slovinska, se kterými jsme se potkali před dvěma dny a u kterých jsem posléze na rodinné dovolené strávil jednu noc. Roman je skvělý chlap, stejně jako já má zálibu v opravování motorek a má jich podobný počet jako já, 12. Také jsou tam Rakušané které jsme potkali na trajektu z Maroka, skvělí lidé, chlápek opravil z okruhu rozflákanou Ducati 851, kterou zrenovoval do původního stavu. Jeho hobby je opravovat motorky a pak je prodává, v Maroku byl na BMW R 1250 GS. Takže se zdravíme jako staří známí. Na lodi potkáváme chlápka, který umí jenom francouzsky nebo Italsky, ovšem rukama nohama spolu mluvíme, ukázal mi fotku z roku 1980, kdy byl na Moto Guzzi California v Maroku na Sahaře, pak říkal, jak se mu líbilo v Československu, na okruzích, když koncem osmdesátých let závodil WSBK, párkrát se vymlátil, a tak toho nechal začátkem devadesátých let. Hodně sympatický chlápek, který vypadal, že mu je 100 let.

Statistika, postřehy a závěr
Původně jsme chtěli zvládnout jinou trasu, což nebylo reálné, protože hranice mezi Marokem a Alžírskem není možné nijak překročit. Původně jsem si myslel, že by to šlo přes nějaké potvrzení z ambasády, ovšem nikoli. Náš plán B byla cesta do Senegalu a pohrávali jsme si s myšlenkou celkově změnit směr a jet do Gruzie. Nakonec jsme zvolili Maroko. Nejrychlejší možnost je dovézt motorku do Malagy a odsud trajektem, ovšem Maroko kvůli pandemii zavřelo hranice se Španělskem a zničehonic obnovili spojení týden před tím, než jsme vyrazili. Bylo to dva dny poté, co jsme zakoupili lístky na loď Janov-Tanger. Na loď je potřeba si připravit předem několik hodin času a nezapomeňte na check-in. Hodně dní jsme ztratili dopravou do Maroka, ale stejně je to jedna z nejrychlejších a nejlevnějších možností dopravy. Ovšem do Dakaru v Senegalu a zpátky bychom to pravděpodobně nestihli v plánovaném časovém rozmezí. Původní plán byl navštívit černý kontinent v rozmezí 2-3 týdny, protože to je běžná dovolená, kterou si může dovolit pracující člověk. Celkově jsme byli na cestě 19 dní a dalo by se to zkrátit o 2 dny, což si myslím, že je minimum a míň času by už bylo na úkor kvality výletu.
Vyrazili jsme 4. května a teploty během celé dovolené byly snesitelné. Možná koncem března by to bylo taky schůdné, ale kdoví, jak bychom se dostali přes Alpy.
Příště bych navštívil pouze jedno historické město typu Meknéš nebo Chefchaouen a zbytek dovolené bych jezdil v Atlasu. Ovšem já jsem spíš na ježdění než na památkování. Atlas je krásné a odlišné pohoří, než jaká známe z Evropy. K pobřeží bych se vůbec nenavigoval a obloukem bych se vyhnul Casablance.

Proč bych to příště nejezdil? Protože jsem jezdil podél Altlantiku již v Portugalsku a také sever Španělska, což bylo hezčí pobřeží, hezčí cesta a výhledy. Jinak to vypadá docela podobně. Ovšem žádnou jadranskou magistrálu nečekejte, ta je hezčí cesta. Optimálně alespoň dva dny pobýt v Merzouge, protože fotogenické pískové duny jsou zážitek, který málokde zažiješ, zaplatil bych průvodce s prskoletem a určitě bych tam ještě v písku potrápil motorku.
Spaní je nejlepší v hotelu, i když kempování má své kouzlo. Je ale zbytečné sem jezdit se stanem, aby člověk ušetřil. Ubytování seženete pohodlně přes booking v rozmezí 7-12 € za osobonoc se snídaní. Zbytečné je také vozit s sebou zrcadlovku, když ji místní vidí, tak si myslí, že jste milionář, raději nějaký obyčejný lepší kompakt, byť dražší jak moje zrcadlovka. Stravování je zde pro motorkáře nejlevnější v pouličních stáncích nebo tažin v restauracích kdesi vedle cesty. Tažín se pohybuje kolem 6-8 € za velkou porci, ty malé byly pro nás málo, protože přes den jíme minimálně, abychom nebyli ospalí. Žádné konzervy s hotovým jídlem či polotovary zde nemají.
Navigování přes Garmin Zumo 390 s ortomapami nefungovalo dobře, mapy jsme měli z Opentopomaps.com. Nevím, jestli to bylo Garminem nebo mapou, ale často neuměl najít cesty, někdy přepočítal úplný nesmysl, jakoby neuměl spojit cestu. Pro navigaci mobilem jsem se obával vysokých teplot a přehřátí. Měli jsme samozřejmě také papírovou mapu, co považuji za nutnost. Posléze, když se Garmin nastavuje na bližší cíle, tak funguje.
Jakou motorku je třeba do Maroka? Jakoukoliv. Kdo chce, si zde zajezdí pouze na asfaltu, a komu nesmrdí kameny, písek a hlína, ten se může na zpevněné komunikace podívat jen při přesunech. Offroad je zde všudypřítomný, dá se zde i s těžkou naloženou motorkou užít běžných šotolinových komunikací, kterými je propletený celý venkov. Nemusíte mít zrovna EXC na duny.
Jak zvládnout vysoké teploty? Pravidelně jsme smáčeli trička, oblékli je pod bundu a hlavu namočit vodou, to vše pomůže tak na hodinu jízdy. Velikým pomocníkem je camelbag, voda, kterou máte vždy po ruce a pravidelně pijete bez zastávky. Denně jsme nesli 3 litry vody na hlavu, což nám stačilo.

Celkem najeto: 7400 km
Průměrná spotřeba: 4,5 l/100km
Průměrná rychlost: 75 km/h
Čas jízdy: 99 hodin
19 dní na cestě
Poslední den jsem nastolil svůj travel endurance osobní rekord, 628 km okresek a 695 km dálnic, dohromady 1323 km (údaje z Garmina, motorka ukazovala málo přes 1.400 km) za celkový čas 22 hodin, z toho 20 hodín v sedle motorky, 2 hodiny šlofík na rakouské dálnici. Tímto jsem překonal svůj osobní rekord 1240 km (z toho 540 km okresek) na BMW R 1150 GS (měřeno tachometrem) za 18 hodin na jeden zátah z roku 2012. Svůj nový osobáček nijak neplánuji překonat, ale kdo ví. Totiž s mojí chorobou jsem se následně léčil několik dní. Ovšem stejně lepší dojít bez nehody, takový Jakub tolik štěstí neměl. Po příjezdu do Janova mu nešel mobil, po vylodění jsme šli každý svou cestou a Jakub se vyválel asi 50 km od Janova. Ani mi neměl jak zavolat, byl sice v pořádku, motorka byla dobitá, ovšem pojízdná. S takhle dobitou motorkou to zvládnul přes Stelvio domů.

Video:

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

A kolik to celé stálo?

Celý výlet stál kolem 1.700 € s rezervou se určitě většina motorkářů vejde do 2.000 €.  Já vím, že pro někoho je takový výlet jako prd ve větru, ovšem když máte rodinu, práci, omezenou dovolenou a zrovna nevyděláváte miliony, je někdy zázrak se dostat na delší motovýet. Tímto chci poděkovat své ženě, která se během celého výletu starala o naše dvě děti a celou domácnost úplně sama. Také díky Jakubovi, že to semnou vydržel, je to skvělý parťák.

Informace o redaktorovi

Marek Janoušek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 10 Kč od 1 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):


TOPlist