Maroko 2023 - Západní Sahara

Motorky máme přes MotoGbox od října 2022 v DEMOTO v Malaze . No a v tom říjnu jsme dali první výlet do Maroka, kterýž to jsem trochu popsal v cestopisu Maroko 2022. Vzhledem k našemu věku a vzdálenosti jsme se rozhodli co nejvíce vytěžit z momentální polohy našich motobajků. Protože sem se trmácet lodí, nebo jinak určitě už nebudeme.

A tak jsme v lednu zase vyjeli. A zase do Maroka. I kvůli počasí. Milan něco mlel o rozdělané práci, či splnění úkolu. Nebral jsem to vážně. Později jsem pochopil. Skupinu opustila Milanova Anička. Přibyl nám Milanův kámoš Martin. Motorkář, ale poprvé na velkém Cenduru a hned docela bigtrip .To jsem se dozvěděl až později.   

1. Den 13.1.       Malaga - Algeciras . 140 km

V podvečer jsme doletěli do Malagy. Martin si přebral půjčenou BMW 850 GS. My jsme si tam oprášili ty svoje krasavice GS a GSA 1250 a za tmy jsme vyjeli k Algeciras, odkud jsme chtěli další den trajektem přejet do africké části Španělska.

Jelikož jsme na 3 motorkách už byli „smečka“, tak jsme si řekli pravidla jízdy a vyjeli jsme. Po 30 km se mi rozsvítilo na displeji všechno do červena a že mám kvůli tlaku v pneu okamžitě zastavit. Smečka mi samozřejmě ve tmě zmizela, bo jsem jel poslední. Pravidla porušena a komunikace nulová :-). Nic hrozného to nakonec nebylo.Tlak 2,2 což šlo dojet do spaní, kteréžto mi kolegové sice pozdě, ale dohlásili. A smečka byla pohromadě.

2. Den 14.1.       Algeciras – Chefchouaen ( Šawšaván - Modré Město). 150 km

Proti minulé výpravě jsme zvolili tranzit z Algeciras do Ceuta.Tedy ze Španělska do Španělska. Za 136 Eur zpáteční. Kupte si lístky předem. Na čas odjezdu se tu nehraje a vyhnete se komplikacím s nákupem v místě. Krásný výhled z trajektu na Gibraltar a velká romantika.Ta skončila na hranicích. Po asi 3 hodinách strávených jak ve frontě, tak u marockých celníků jsme dokázali motorku registrovanou na slovenskou firmu , půjčenou ve Španělsku , řízenou moravákem  ze severu který smlouvu o půjčení raději nechal v Malaze dostat do Maroka. ( kdo toto dokáže , tomu dám 100 Eur) :-). Za hranicí jsme vybrali z bankomatu, natankovali a koupili fialovou kartu s daty 50 DH ˇINVIˇ za pár Madů.

Takže po tom velkém zdržení jsme dojeli pouze do Modrého města. Za tmy. K Modrému městu vede cesta plná zatáček a tak jsem si to zdržení řádně psychicky napravil v serpentinách. Jen Martin se ptal, co na těch asfaltových zatáčkách vidíme a cesta po tmě mu taky zvlášť nechutnala.Ve městě nás vykoupal manager jediného hotelu který měl předzahrádku kam se daly schovat motorky. Na Bůku to bylo za 60 , ale po naší intervenci tam prsknul obsazeno a bydleli jsme za 80. V Modrém Městě jsme byli minule. Jen se nám potvrdilo , že je to ještě blízko Evropy, je tam trochu dráž a hafo lidí. A sjetých jak lízátka. Šli jsme na večeři, pak si dali  pivko z evropských zásob , panáka a spat.

3. Den 15.1.       Šawšaván – Beni Mellal 450 km

Sladká snídaně , pár fotek Modrého Města a pryč. Jedeme do Meknés.To je jedno ze 4 marockých královských měst a tak samozřejmě jedeme k paláci. Zase hodně lidí. Můžou Vás tu povozit na bryčce jak ve Vídni u Schoenbrunnu. Nechali jsme si za hradbama hlídat moto a šli na oběd do restaurace s terasou. Mermomocí nám tu místní chtěl naleštit boty. Když uviděl jaké křusky obouváme, tak to vzdal.

Milan už nabíral chutě na terén, tak to bral nakrátko. Na jedné z těchto spešl erzet jsem "boja sa" špatně vjel do řečiště potoka , ve kterém jsem zapadl a vyhrabával se. Za chvíli z displeje motorky opět výzva k zastavení .Tentokrát opravdový průraz. Naštěstí máme hříbky a defekt zvládli. Jenže nás to celé hodně zdrželo a do hotelu jsme dojeli zase za tmy a z té Martin opravdu radost neměl. Za trest nás donutil jít na večeři do mekáče. Ve 22 hod burgra, no nejeď kvůli tomu do Afriky.

4. Den 16.1.       Beni Mellal – Foum Zguid  445 km

Ráno jsem zkontroloval tlak v zadní a bylo to o 0,5 baru slabší.To se muselo pořešit. Dojeli jsme tedy ke Carrefouru a tam jsme vlili do pneu antipich, dofoukali a pevně věřili, že to bude držet. Nakonec to celou dobu drželo. A taky jsme nakoupili kartony pivka v plechu 0,33 L zn. Speciale, které máme odzkoušené již z minulého tripu.

Blížili jsme se před Atlas. Nejeli jsme na Demnate, ale vzali jsme to o kousek dál na západ. Znovu Milan vybíral minicesty. Ale s povrchem.Tady se při obědě stalo to, že Martin výpravu vzdal a jel přes Casablanku a Ceutu zpět. Co ho k tomu vedlo nevím. Možná vysoké cestovní tempo, třeba půjčená motorka na kterou nebyl zvyklý. Možná ta jízda po tmě. Na 1. trip si nevybral výlet z nejlehčích.

Tak už jen s Milanem jsme se pustili přes Atlas. Nádherné cesty, skvělý povrch , někde horší. Ale prostě jedna báseň. Můžete to valit co Vám koule dovolí. Nikde žádní policajti. Ani kamery. Prostě motonirvána. Jen škoda, že to je tak daleko. Přijeli jsme, tentokrát za světla do hotelu De Luxe za 48/2 eur. Trochu De luxe pelešárna.

Večer jsme se virtuálně rozloučili s Martinem a vypili i jeho díl slivky.

5. Den 17.1.       Foum Zguid –  Sahara- Guelmim .  570 km

Ráno, ještě trochu rozkodrcaní z prvního večera ve dvou 😊, jsme po snídani, pro změnu sladké, vyjeli. A vyjeli jsme podle Milana dokončit tu rozdělanou práci.To znamenalo to, že jsme za Foum Zguid vjeli na Saharu. Cestou, kterou jsme večer viděli na mapě v hotýlku a konzultovali ji s recepčním, kuchařem, uklizečem v jednom, s Mubarakem. V plánu bylo dosáhnout nějaké přírodní rezervace. Jeli jsme pískem a kamením východním směrem na M´Hamid.V Hamidu jsme byli minulý trip, ale vůbec se nám tam s GS nedařilo.Tato cesta je pro jiné motocestovatele. Po cestě jsme potkali jak velbloudy, tak dokonce i karavanu. I nějaké ty velké offroady a taky partu hodně free lidí ve starých obytňácích. Při zpáteční cestě jsme pak s nimi hodili řeč. Jejich záměr proč Sahara jsem nepochopil. Oni zase asi ten náš. Kam až dojeli, netuším.

Asi po 2 hod a 60 km jsme se rozhodli vrátit. Začínalo to pískovatět, možnost uvíznout visela ve vzduchu. A to není nic pro nás. Taky jsme chtěli v tomto tripu dosáhnout Západní Sahary a čas je neúprosný. Zpět do Zgoud jsme jeli trochu jinou cestou.Tolika kamení jsem v životě neviděl. O Sahaře jsem měl jinou představu a na těch šutrech mne to nebavilo. Chvilka nepozornosti a moto jsem i položil. Taky krátká noha byla. To kamení ze mne spolehlivě vytlouklo jakoukoliv ambici se zlepšovat v terénu. No a ještě jeden výsledek mělo to po kamení skákání. Prdlo nám několik plechovek s pivem, Milanovi do oblečení a mně v topcase prskla i slivka schovaná v tenkém plastu od Rajca. K tomu docela teplo a v kufrech se rodil svůj svět :-).

Zpět do Zguid na oběd, kde byla další várka 4 ks hyppies z Německa a Rakouska. Asi měli na Sahaře scuka.

6. Den 18.1       Guelmim – Západní Sahara – Al Ajún (Lajunne) .  580 km

Takže opakující se ranní snídaňový rituál a jede se. Na Západní Saharu. Je to trochu jiná země kterou si Maročané nárokují , ale jsou tam nějaké extrémistické skupiny, které tuto zem mají zase za svou. Nebezpečnější to je víc na východ, k hranicím Alžíru. Takže jsme zvolili trasu ne nejblíže k jeho hranicím. Myslím, že na tu vychodnější štreku by byla potřeba i dostatečná zásoba paliva. S kontrolama to tu už brali vážně. Jak policie v černých, tak vojáci v zelených, červených, nebo bílých uniformách nás vždy stavěli a prověřovali. Vyjeli jsme a nedaleko na západním obzoru byly temné šedočerné mraky míchající se s červenou písečnou mlhou od země. A blýskalo se v tom. Naštěstí jsme ten děs minuli. Dojeli jsme na hranici Západní Sahary a dali nezbytné promo foto KEGEL "horké sudy". Tady Milanovi asi pšenka nepokvete.

O kus dál na benzince jejich výborný čaj. Ten jsme si tady taky nakoupili a později se ukázalo, že to byl nejlepší prezent. Taky jsme tady vjeli do pouště na opravdovou písečnou Saharu. Ale tak to byla jiná píseň o Sahaře, jak pod Atlasem. To zn., že si můžeme doma nalepit samolepku s hlavou Touarega na kufry :-). Cesta samotná na jih do Smary a pak dál do hlavního města Al Ajúnu je asfaltka téměř bez provozu. Na mne velmi, ale velmi depresivně doléhala ta nekonečná pláň ničeho. Hodiny jízdy, jen písek a nic kam až oko dohlédne.Tady se něco nepodařit, tak nevím. Viděli jsme stáda divokých velbloudů i bydliště Touaregů, ale ti by nám nejspíš nehelfli.

Město Smara bylo v poho. I arabského hambáče by šlo koupit . Na dohled byla Mauritánie.Trochu to s námi zacloumalo. Ale dál už nepojedeme. Dali jsme kávu, trochu zadechli a jede se dál. Rychlostí co to gumy (wildy) dovolí ( 160 km/hod). Hodně i proti větru a zase proti zapadajícímu slunku.To , jak se dotkne horizontu, tak je za 15 minut tma. Cestou nám bylo dokonce dopřáno mrholení. Kde jinde chce člověk zmoknout než v Západní africe, že ano. To jsme "opravdu" nečekali :-) . A výsledkem toho nedeště je to, že na Vás zvlhne písečný povlak a jste v krustě. Projeli jsme hlavní město až k turistické oblasti do hotelu na dohled od atlantické pláže. Kousek od něj zase kontrola. Byli jsme pro ně jako Češi neskuteční exoti. Policista kuknul na český pas a řekl jenom Jan Koller a Pavel Nedvěd. Já jsem mu pochválil marocké fotbalisty a s úsměvem nás pustil .Tak jak u nás nakladače odklízejí sníh, tak tady odklízejí písek, který se na cestu valil z velikých dun. Vítr od Atlantiku fučí neskutečně. Jak to řeší na plážích netuším. Ale přeci jenom je leden a jindy to možná může být snesitelné. Super hotel za 30/2 eur se snídaní. A kdybychom uměli hodně plavat, tak na Kanárské ostrovy ( Fuerteventura) to je odsud 100 km.

7. Den 19.1.       Al Ajun –  Agadir  660 km

Ráno jsme se jeli podívat k pobřeží. Nic než písek, smetí, vítr, vrak lodi. Přejezd uličkami k místnímu sladkému jezeru. To, jak hezky vypadá na reklamních fotkách, tak špinavé ve skutečnosti je. A natankovali jsme. Jako spotřebu jsme měli takovou tu "vyšší" :-( . Obyčejně tak po 2. kuřácké a něco přes 200 ujetých km doplnění asi o 15 litrů. Vysoká rychlost, okufrované motorky a jízda proti větru si vyžádaly svou daň. Jak je v Maroku benzin za 32, tak tady za 26, což nás trochu uklidňovalo. Benzin jsme většinou platili hotově. Karty brali na Shellce, ale ani tam ne vždy. 

Jeli jsme na sever. Opět přímo proti silnému větru. Po pravé ruce jsme minuli větrníkovou farmu o asi 200 ks větrných turbín. Zastavili jsme na čaj, dotankovali a vyjeli. Píšu proto, že jako jsme vyjeli, ale cesta se při pobřeží stočila na SV a začalo něco, co jsem doposud nezažil. Silný vítr od Atlantiku hnal písek vzduchem, po nebi, po zemi, přes cestu, na kterou nebylo místy vidět a sem tam se na ní objevily velmi nebezpečné písečné jazyky až 30-40 cm vysoké. Víc jak 6 m rozestup a Milana jsem před sebou neviděl. Jeden osobák jsme viděli vysypaný mimo. Nejspíš ho to katapultovalo. Naše rychlost nyní minimální a náklon proti větru s pískem maximální. V Norsku Vám v tuto chvíli teče za krk voda. Zde se vtírá písek.Takto to bylo až do Tan – Tan. U první benzinky zase tankování a nezbytné umytí motorek. Písek jsem měl i mezi zuby. Ale aspoň jsme si konečně pořádně vypláchli i kufry od piva.

Tady ten větrný blázinec skončil a v klidu jsme dojeli do Agadiru. Po cestě jsme potkávali hodně obytňáků. Dokonce i slovák. Jak dlouho sem můžou jet?...Později jsem se dočetl, že francouzští důchodci jezdí ještě 500 km jižněji od Al-Ajúnu do Dakhly kempovat od října do dubna.

8. Den 20.1.       Agadir – Marrakéš – Oued Zem  570 km

Normálně bych napsal zase sladká snídaně, ale tady ne.Vyjeli jsme trochu dřív , ještě za tmy a chtěli vyjet nad Agadir na kopec k pevnosti.Tam cesta nevede, jen lanovka. Ale zachytili jsme krásný východ slunce a zajeli jsme na pláž na snídani. Dokonce i sendvič se salámem byl. Někdo se i koupal. A to bylo ráno a 12 stupňů. I poláky jsme na pobřežním korzu potkali.

Cílem dne bylo projet Atlasem do Marrakéše a pak dál, kam až dojedeme. Atlas už nebyl takový jako při prvním přejezdu. Lízali jsme ho západním okrajem. Před Marrakéší jsem na jihu v dálce viděl horu se sněhovou čepicí. Nakonec to byla opravdu Jabal Toubkal , nejvyšší hora Maroka. Abychom se tam dostali, tak jen jinou cestou z Agadiru přes Atlas. Ale na to už nezbýval čas. Ne vše lze zmáknout.

Marrakéš. Co k tomu dodat. Provoz jak sviňa. Dojeli jsme k Medině. Nechali si pohlídat motorky za 20 Madů a šup do těch klikatých uliček plných obchůdků, dílen a všeho možného. Necítil jsem se v nich nijak komfortně. Horko a hustý těžký vzduch plný vůní od smažení jídel, parfémů a vysícího masa mi nedělal dobře. Původně jsme si tam chtěli nakoupit prezenty, ale z toho sešlo. Na smlouvání jsem už neměl opravdu náladu.

Na výjezdu z Marrakéše jsme se stavili na oběd v místním přícestním fástfůdu. Ze 3 hrnců s menu: Fazole, Čocka, Raději nevědět, jsme si vybrali fazole za 10 Madů. Věz, že za 22 Kč včetně zeleninového salátu a čaje. Bez následných problémů....A jeli jsme pak velmi freš přes malé silničky až do Oued Zem. Bydleli jsme v hotelu za 40/2, kde nám schovali motorky do restaurace. Hospoda plná lidí čumících buď do mobilu nebo na fotbal v TV a lempající čaj, nebo kávu. Místní borec nás zavezl pro pizzu. 2 x pizza za 100 Madů a borcovi kilo za transport. Asi jsem už z výletu unavený, bo nemám chuť na pivo a lupnu jedno jen z povinnosti k ledvinám.

 

9. 21.1. Den      Oued Zem – Ceuta  550 km

Takže poslední den jízdy po Maroku.Vyjeli jsme bez snídaně už v 8. Ještě za tmy. Měli jsme před sebou dost km a ukázalo se, že jsme dobře udělali. Nejdříve to odsýpalo, ale docela chladno. Za Atlasem byli denní teploty kolem 20 , ale před , blíže k Evropě to už bylo zajímavější. Jeli jsme v rozmezí 2 – 12 a dnes i v dešti.Ten nás donutil opustit kopečky, kde nám to už na skoro sjetých gumách dost klouzalo , namířit směrem k Rabatu a pak na sever. Za celý výlet jsme dnes konečně potkali 2 motorkáře na cendurech. Samotáře. Přestalo pršet a dojeli jsme k plážím pod Tangerem. Hodně čtyřkolek rajtujících po pobřežní pláži. Slušně jsme pojedli. A s pocitem, že máme nadjeto nějaký čas = trajekt v 18.30 z Ceuta, to vzal Milan s moto na pláž. V těžkém písku zapadl. Chvilku jsme se tam lopotili, ztratili časový polštář, ale jeli dál. Chtěli jsme tento trip dát bez dálnic, což se nakonec podařilo.

No a pak to přišlo. Asi 30 km před Ceuta, v kopcích s větrníkama Milan nahlásil defekt. Ale né jen tak ledajaký. Neopravitelně vyškublý dezén. Oprava nemožná. Studený vítr takový, že strhával GS ze stojanu. Ale do minuty tam byly místní pub adolescenti na kontrolu. Kde se tam vzali fakt netuším. Něco chtěli čórnout, ale bez úspěchu. Nezbylo než po prázdné pomalu k hranicím. Ve stupačkách, aby se odlehčilo zadnímu kolu. Naštěstí se to povedlo. Ale poslední trajekt je fuč.

Původní plán byl v sobotu večer dojet do Španělska , resp. do jeho evropské části. V neděli si v klidu prohlídnout Malagu a dát si ve finále někde u corridy pořádného stejka. No a v podvečer odletět domů.

Realita byla zcela jiná. Je sobota kolem 20 hod. Čekáme ve frontě na hranicích ještě na Marocké straně. Guma pryč. Neodsýpá to. Zítra je neděle, to zn. "maňána" a v podvečer jakože odlétáme. Docela hustý.

Byli jsme rádi, že jsme se po cca hodině posunování dostali přes hranice. Při čekání ve frontě došlo i na hádání se s arabama, kteří z aut unisono vytrubovali jakoukoliv moto nebo skutr, který je chtěl objet. Kravál jak sviňa. Dokonce jeden na Milanovu motku najel. Akurát si o kufr rozbil zrcátko a fest poškrábal auto o předkop.Tady už šlo do tuhého. Nějaký policajt v civilu to nakonec uklidnil. Prostě do a z Maroka přes Tarifa - Tanger.

10. Den 22.1.     Ceuta – Algeciras  10 km – Malaga 140 km

Takže jak to dopadlo?

Dopadlo to i s Happy Endem… Ještě při čekání v koloně před hranicemi jsem kontaktoval slečnu Barborku, která je styčnou osobou v servisu v Malaze a ta nám neskutečně pomohla vyřešit velmi zapeklitou situaci. Domluvila šéfa, který pro naše nepojízdné moto dojel v neděli s dodávkou do Algeciras.Takže to Aero domů jsme stihli. Dokonce ještě i v té Ceuta jsme si před půlnocí dali věčeři, pivo a wizoury za odměnu. Ale museli jsme vzít zavděk hotelem Hercules za 90 bez snídaně jako jediné možné ubytko. No a ráno na trajekt v 8.30. Ve 12 hod přijela dodávka a vezla motorku s Milanem. Já po kontrole stavu zadní pneu raději v závěsu za nimi. Cestou v dálce pohled na zasněžené pohoří Sierra Nevady a ve 14 hod jsme byli v Malaze.

Na letišti s úlevou pak nějaké to pivko a domů. 

Co bych ještě dodal. Projeli jsme Maroko na 2 výletech a ujeli cca 7.000 km a viděli z něho hodně. Samozřejmě ne vše. A ne všem může chutnat náš způsob cestování. Trochu mne jímá hrůza z toho, jak bychom řešili v Maroku echt problém.

A určitě něco k technice, na které jsme jeli tento trip. BMW GS / GSA 1250….

Kdysi, když jsem si po 800 GS kupoval vodníka 1200 ADV z roku 2015 , tak v tom byla trochu póza. Dal jsem na něm cca 40 tkm bez jediného problému. Na 1250 mám zase 40 tkm a zase stejná pjesnička. A to mám GS ve verzi combi, jak říká Milan.

Samozřejmě by to daly i jiné motky. Nicméně tento trip, na kterém jsem to GSo posílal do serpentin v Atlasu, do kamenitých a písčitých cest na Sahaře. Do dlouhých nekonečných rychlých cest , do cestiček místního, také okresního formátu. Do neskutečně nepříjemné několika hodinové písčité fujavice, mne zase přesvědčil o správnosti koupě. Hluboký písek nám ale fakt nechutnal. Všude to to GSo zvládlo s bravurou a limitem jsem mu byl pouze já.

Prostě póza je pryč a zůstal neskutečný obdiv k práci německých soudruhů.Takže kdo je haní, neví vo co Goues.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE