Maďarské lázně Hévíz

Přes ne úplně příznivou předpověď počasí kolem druhé odpoledne vyvážím motorky ven z garáže a vyrážíme po pražském okruhu z Prahy.Sice neprší, ale je poměrně zima, cca 8 stupňů.V půl třetí se potkáváme na benzínové pumpě za Jesenicí s Lubošem. Je maličko rozpačitý z počasí, nicméně po vzájemném přivítání na nic nečekáme a vyrážíme směrem na Benešov, Vlašim, Pelhřimov, Telč, do cíle naší dnešní jízdy, do Znojma.Hned za Vlašimí začíná pršet, takže v autobusové zastávce se navlékáme do nepromoků a pokračujeme dál. Jak se blíží Vysočina, teplota jde tvrdě dolů a přeháňky se stávají podle předpovědi, opravdu smíšené. Teploměr mi ukazuje 3 stupně. Je mi líto ženy, která jako jediná z nás nemá vyhřívané rukojeti a navíc v dešti jela jen párkrát. Kupodivu jediné, na co opravdu nadává, tedy kromě mě, je mlžení plexi. Na jedné zastávce se snažím vyfotit ty mrznoucí krupky na mojí sedačce. Děláme časté zastávky, nicméně situace se stává stále děsivější a děsivější. Martina ale jede jako o život a tak se kolem půl deváté večer v pořádku a bez pádu dostáváme do Znojma, kde máme předem zajištěné ubytování v penzionu Černý sklep. Jak přijíždíme k penzionu, vítá nás máváním už Jirka s Monikou, kteří dorazili z Plzně asi o pět minut před námi a jeli v té hrůze ještě o 30 km víc než my! Po ubytování se před námi otevírají vytopené pokoje a hlavně nádherně horká sprcha. Po rozmrazení ve sprše nám majitelka penzionu dělá večeři. Řízek s bramborovým salátem chutnal výtečně. Všichni jdeme poměrně brzo na kutě, tak ani nedojde na Lubošovu slivovičku.
Ujeto 241 km.

Den 2 - pátek 15. 4. 2011

Ráno vypadá už lépe než večer, nicméně, meteorology slibované sluníčko na nebi není. Hlavně že neprší. Teploměr dokonce ukazuje pěkných osm stupňů a to je devět hodin ráno. Po dobré snídani všichni vyrážíme směrem Rakousko. Hned za hraničním přechodem Hevlín/Laa an der Thaya tankujeme.

Pokračujeme po krásných, mírně se klikaticích silnicích dál přes Zisterdorf, Hainburg an der Donau. Národní park Neusiedler See objíždíme ze západní strany. V jedné vesnici se Jirka, jedoucí za mnou, postará o malé pozdvižení. Na stopce do mě zezadu naráží. Ona to tedy byla spíše moje chyba, protože jsem stále nevjížděl z vedlejší na hlavní a on si už prostě myslel, že fakt už musím jet. A to jen proto, že jsem chtěl, abychom na hlavní vyjeli všichni najednou. Naštěstí to odnesla jen Jirkova horní kapotáž podélnou prasklinou. V malém pěkném městečku volíme hospodu, že si dáme kávu a zákusek. Ještě ve dveřích si děláme legraci z naší vesměs nedobré němčiny, když se k naší halasící skupince obrací obsluha se slovy: „..na mňa môžete hovoriť česky, som zo Slovenska...“. Takže nakonec si krásně česko-slovensky popovídáme v rakouské hospodě. 

Po občerstvení a odpočinutí pokračujeme dál do již očekávaného Maďarska. Projíždíme městem Sopron, když mi přichází zpráva od kamaráda Jaromíra, že lázně zavírají v 18:00. Jaromír totiž „vyhrál“ milou povinnost, ověřit otevírací dobu lázní. Vzhledem k teprvě začínající sezóně se totiž časy zjištěné na internetu navzájem lišily. Této povinnosti se chopil s pečlivostí sobě vlastní. Takže na nic nečekáme a jedem pořád dál maďarskou rovinou. Silnice již na rozdíl od Rakouska mají sem tam nějaký výtluk, ale vesměs je to stále lepší než u nás. Kolem třetí odpoledne přijíždíme do termálních lázní Hévíz. Navigace nás přivádí přesně před hotel, kde máme rezervované ubytování. Rychle se ubytováváme, převlékáme a pěšky jdeme asi 700 m k přírodnímu termálnímu jezeru. Lázně jsou krásné, čisté. Ostatně jako celé město Hévíz. Celé lázeňské městečko je kompletně podřízeno návštěvníkům. Hotely, vyhlídkové vláčky, restaurace a další turisticky lákavé programy. Voda v jezeře je opravdu horká, trošku smrdí po sirovodíku. Dokonce je i prý lehce radioaktivní. Skoro všichni, kteří se zde koupají mají nějaké nafukovací pomůcky. Máme radost, protože nebudeme vypadat s našimi z domova dovezenými kačenkami, kruhy a tubusy jako totální blázni. Voda je horká a jerezo je hluboké, takže se nedá plavat moc dlouho. Na tuto skutečnost jsme byli dopředu upozorněni, proto ty plovací pomůcky. Po vykoupání vyrážíme do města. Trošku legrace zažíváme s maďarským bankomatem, nicméně peníze na večeři z něho dostáváme všichni. S výbornou večeří, v národní restauraci specializované na vína z jednotlivých oblastí Maďarska, kde se s číšníkem domlouváme jak to jde, jsme velmi spokojeni. Celý pobyt v restauraci dokresluje cibálová kapela v síle jednoho muže. Po východu z restaurace nás čekala veselá zábava. Přímo před restaurací jede skútr a na něm dvě mladé holky. Docela to šněrují a kousek od nás padají. Chceme jim jít pomoc, ale obě se smějí jako blázni, zvedají se samy a jedou vrávoravě dál. Pak nacházíme u jednoho domku zajímanou značku, zákaz kouření v délce padesáti metrů. Nějak si vybavuji starý vtip o tom, že rozdělovat restauraci na nekuřáckou a kuřáckou část je jako rozdělovat bazén na strany, kde se smí močit do vody a kde ne. No nic, jiná země jiný mrav. Po návratu do hotelu ještě trochu posedíme s Lubošovou slivovicí a jdeme na kutě.
Ujeto 340 km.

Den 3 - sobota 16. 4. 2011

Ráno jdeme na snídani, která je velmi bohatá, protože je ve formě švédských stolů. Nevíme, kdy a kde budeme jíst něco dalšího, tak si po česku užíváme, co se do nás vejde. Kolem půl desáté platíme za hotel velmi příznivou cenu (17 € za osobu se snídaní) a pokračujeme k jezeru Balaton. Jedeme podél jižní strany a hledáme místo, kde se dá zajet k vodě. Posléze takové místo nalézáme. Děláme fotky typu: - byli jsme tady. Voláme domů babičku, která si „užívá“ hlídaní našich dětí a necháváme se prohřát sluníčkem. Teplota se vyšplhala na krásných 22 stupňů. Další cesta vede dál podél jižní strany Balatonu až do městečka Zamárdi, odkud jezdí trajekt na severní stranu Balatonu. V rámci zpestření motovýletu, se chceme nechat trajektem dát převést na druhou stranu Balatonu.Po cestě potkáváme louku s vystavenou vojenskou technikou,vesměs ruskou, z období 80-tých let minulého století. Zastavujeme, chceme udělat pár fotek, ale vyřítí se na nás maskovaný UAZ a chlapík za volantem chce po Jirkovi 4 € za focení. Jiřík s Monikou za sebou na nic nečeká a odjíždí. V zápětí jsem osloven o € i já, ale po mě již chlapík žádá 5 €. Také mu nic nedávám a jedeme všichni pryč. Nicméně vítězství je naše, protože Monice se přece jen podaří za jízdy udělat pár „špionážních“ fotek. Platíme trajekt, chvíli čekání na něj trávíme s kávou a zmrzlinou v cukrárně hned vedle pokladny. Mimochodem, víte že maďarsky se dětská šmoulí zmrzlina řekne Hupikék? Přejíždíme na trajektu špinavě zelenkavý Balaton na severní břeh a pokračujeme dál směrem na město Székesfehérvár. Kousek nad ním, u odbočky na Budapešť, se s námi loučí Jirka s Monikou, kterým se podařilo v nějaké soutěži vyhrát noc v hotelu Marriott v Budapešti, takže dál už pokračujeme jen ve třech. Kolem šesté hodiny přijíždíme do hraničního města Esztergom. Kromě krásného chrámu v byzantském stylu je zde i pěkný montovaný ocelový most přes Dunaj, kterým přejíždíme na Slovensko. Pokračujeme dál přes Levici do starobylého hornického městečka Banská Štiavnica. Po cestě si užíváme průjezd přes Štiavnické vrchy. Zatáčkovitá, byť poněkud rozbitá silnice, je po maďarských a jihoslovenských rovinách zásadní změna. Banská Štiavnica je opravdu nádherné město. Nicméně nás již pomalu tlačí čas, proto se rozhodujeme nehledat ubytování zde, jak jsem původně chtěl, ale pokračovat dál na Topoľčany. Takže si bohužel prohlížíme město jen se sedel našich motorek a plynule jedeme dál. Při odjezdu z města si z nás udělala navigace legraci a poslala nás do slepé cesty. Musíme se vrátit kus zpátky. Protože je to celé pořádně z kopce do kopce a navíc po omydlené dlažbě, slyším v interkomu Martinu na mě a moje orientační schopnosti slušně nadávat. Máme za sebou poctivých 400 kilometrů a za hodinu bude tma. Nicméně nepolevuji, diskuzi nepřipouštím a jedeme dál. Po výjezdu z Banské Štiavnice mi navigace nabídla zkratku. Rychle za jízdy pípám a zkratku přijímám. Nicméně po asi 500m se zkratka postupně mění z asfaltky na rozbitou asfaltku. Po dalších 500m na šotolinu a za chvíli už jedeme po regulérní lesní cestě, kterou snad ještě před hodinou museli stahovat lesáci těžkou technikou vytěžené dřevo. A celé je to zase ještě pořádně z kopce a do kopce. I moje jemná žena už se mnou mluví jako dlaždič a já přemýšlím, že si budu muset inkerkom ztlumit nebo vypnout. Po dalších asi 5-ti kilometrech se ale naštěstí objevuje normální asfaltka a já musím dát navigaci za pravdu, protože nám ušetřila pořádný kus cesty. Pokračujeme dalších asi 60 kilometrů a kolem deváté hodiny, už za tmy, přijíždíme na náměstí do Partizánského. Hotel na náměstí funguje. Ubytováváme se, motorky nám schovávají do garáže. Protože je ale sobota, tak je v jednom celém patře hotelu diskotéka a restaurace je zavřená. Bereme hotel i s diskotékou a po ubytování se jdeme do města najíst. Nacházíme pěknou italskou restauraci s usměvavým panem vrchním. Po návratu do hotelu, již za dunění diskotéky, dorážíme zbytek Lubošovi slivovice a jdeme spát. Jsme tak hotoví, že nám ani diskotéka nevadí a usínáme skoro ihned.
Ujeto 462 km.

Den 4 - neděle 17. 4. 2011

Nedělní ráno nás vítá do sluncem prozářeného dne. Trochu nás zaráží výhled z pokoje hotelu na „miestný mestský úrad“. Jeho architektura je naprosto jasně inspirována komunistickou výstavbou z padesátých let minulého století. Balíme a vyrážíme kolem deváté hodiny. Bez snídaně, protože restaurace hotelu je stále zavřená. Zastavujeme na první větší pumpě u výjezdu z města a snídáme obloženou bagetu a kávu z automatu. Je skutečně pěkně, minimální provoz, tak nám cesta krásně utíká. Martina na malé pětistovce jede tak, že za to s Lubošem musíme docela brát. Takže už před poledním zastavujeme u krásné hospody na oběd hluboko v Čechách za Uherským Hradištěm. Po bohatém obědě pokračujeme dál přes Slavkov u Brna a severní cestou přes Kuřim, Bystřici pod Perštýnem, Chotěboř stále dál. Ve Ždáru nad Sázavou si v krásné cukrárně dáváme odpolední zákusek a kávu. Na poslední pumpě před Prahou na kolínské stavíme, protože Martina již má přepnuto na rezervu. Tankujeme, obsluhou čerpací stanice si necháme udělat poslední společnou fotku a loučíme se s Lubošem, který má skoro hned u hranic Prahy cestu jiným směrem než my. Já s Martinou pokračujeme po jižní spojce a před půl šestou zastavujeme v Dejvicích před garáží. Za tři a půl dne jsme projeli kus cesty. Počasí jsme měli velmi různorodé a naštěstí se vlastně po strašlivých začátcích jen postupně lepšilo. Závěrem bych chtěl poděkovat mojí ženě Martině, která vše naprosto bravurně zvládla s přehledem ostřílené motorkářky a ostatním, že to se mnou vydrželi.
Ujeto 420 km.