Pobaltí trochu jinak

Je 22:32 a sluníčko se naklonilo k obzoru. Jiskřičky z ohně líně stoupají k bezmračné obloze a od jezera s kvetoucími lekníny se sem tam ozve teskné kuňkání žáby. Motorky poklidně a tiše stojí na osamoceném přírodním parkovišťátku a jako jediné trochu narušují až kýčovitě krásné zátiší Minčaičiu karjeras.

Kapitoly článku

 

Po roční pauze, při které jsme řešili praktické věci všedního dne, zejména bydlení, dozrál čas na psychický odpočinek. Praktické věci všedního dne se sice řeší stále, ovšem již ne s akutností bytostní existenciality. Už to sice vypadalo, že se letošní motočundr opět neuskuteční, ale vesmír nám byl tentokrát pozitivně nakloněný, takže můžem zabalit a vyrazit. No až tak jednoduché to nebylo. Najít vhodný termín, který by vyhovoval mě i mojí drahé polovičce, nebylo snadné. Po několika desítkách minut strávených nad kalendářem (s hambatýma slečnama) původní úmysl jet na čtrnáct dní, redukujeme na týden. Jediná možnost letos někam vyrazit na motorkách je poslední týden v červnu. Výběr cílové destinace také chvíli trval. V červnu na jih? V žádném případě. Stále mám v paměti předloňskou cestu do Albánie, kdy jsme měli pocit, že jedeme proti horkému fénu. Sever už vypadal zajímavěji, ale kam na sever, aby to bylo alespoň trochu zajímavé? První nápad jet na ostrov Hel do Polska vzdáváme po prostudování trasy. Plácat se po polských rovinkách a pak se týden válet u moře vyhodnocujeme jako špatný nápad. Logicky stáčím pohled na východ. Litva, Lotyšsko a Estonsko. Super. Začínám natahovat informace a po počáteční euforii přichází vystřízlivění. Je to fakt daleko a s časovým budgetem by to znamenalo jet, jet a jet od rána do večera a nikde se nezdržet. Všichni v cestopisech po Pobaltí berou Litvu jako tranzitní zemi se zastávkou na několika málo zajímavých místech. Začínám načítat cestopisy kolařů, čundráků i poznávacích zájezdů a vidím, že Litva na týden na motorce bude prostě super. Tak máme rozhodnuto, tranzit přes Polsko a týden flákání po Litvě.

Den první

Práce, práce, moooc práce, nestíháááám. Chce se mi řvát. Původní plán vyrazit v pátek ráno bere za své. Nemáme šanci to stihnout. Alespoň v ten pátek balíme naše cestovatelské propriety a modlíme se, abychom mohli vyrazit alespoň v sobotu v nějakou rozumnou hodinu. Sobota 6:00. Řve budík. Ne, ještě se nejede. Jdeme na hasičskou soutěž pomoct s občerstvením (nechce se mi rozepisovat). Tímto děkuju chlapům a dceři, že nás propustili ještě před koncem soutěže a my můžeme dobalit a přesně v 15:00 vyrazit na přesun přes Polsko. Mám v merku několik zajímavých míst v Litvě a zevrubný plán na první půlku výletu. Dál se děj vůle boží. Ta se začala projevovat hned na začátku cesty. Polsko máme v plánu projet po (námi nenáviděných) dálnicích co nejrychleji. Vzhledem k pozdnímu času výjezdu vím, že to do Litvy dnes nedáme. Chceme se dostat alespoň za Warszavu. Od samého začátku cesty jsme naštěstí naladěni, jako vždycky, na pohodu. Vyrážíme z Louček (Odry) na Těšín a směr Bielsko Biala. Cesta ubíhá rychle, po překročení hranice mi v duchu zní refrén kapely Lydka Grubasa „…na našej vjoscéééé, slonce goronce, na našej vjoscéééé, vitajče v Polsce….“, je relativně horko, ale na dálnici to až tak nevadí. Užíváme si sluníčko a ten pocit, že konečně hodíme starosti všedního dne za hlavu a trochu si orazíme. Projíždíme Bialskou a trochu tápu v paměti, kterým směrem se mám držet. Projíždíme nějakou táhlou zatáčku a za zatáčkou černo a o deset stupňů méně. Boženka vyjadřuje pochybnost nad mými navigátorskými schopnostmi, tak ji ubezpečuji, že jedeme dobře. Ve chvíli, kdy nás začínají míjet protijedoucí auta se spuštěnými stěrači zastavuji a kontroluju na džípíesce trasu. Ano, jedeme dobře to jo, ale špatným směrem. Nepromoky ON a pokračujeme k nejbližšímu sjezdu. Naštěstí jsme si zajeli jen 9 km. Po průjezdu onou zatáčkou cestou zpět se otepluje o deset stupňů a svítí slunce. Že se vám to ještě nestalo? Jo vím, sem divnej, mně se časoprostorové portály otevírají poslední dobou nějak často. Každopádně máme správný směr, takže nepromoky OFF. Cestovali jste někdy po Polsku? Pokud ano, víte. Těm co neví, drobná lekce z polských pravidel silničního provozu. Značka omezující maximální povolenou rychlost má pouze informativní charakter. V praxi: dálnice, zúžení do jednoho pruhu max. 60 km/h. Reál 110 km/h a jste za brzdu. Další: jste majitelem vozu BMW, Audi nebo Mercedes (v tomto pořadí)? Pravidla silničního provozu pro vás neplatí vůbec. Jste majitelem vozu jiné značky? Pravidla pro vás sice taky neplatí, ale nemáte tu prestiž. Prostě jedeme s davem a snažíme se nevyčnívat, což se moc nedaří. Zalíbili jsme se hned první policejní hlídce, která stála na cestě. Vím, že na sedmdesátce jsme měli devadesát. Co už. Zastavujeme a s roztomilou roztržitostí komunikujeme s orgánem. Vyklubal se z něj motorkář. Asi chtěl jen pokecat. Teda, jako lustraci provedl, to jo, ale jinak popřál ščenšče a mohli jsme jechať. Jenom než nás prolustroval a chtěl papíry od motorky, uvědomil jsem si, že jsou pod sedlem. Nevozím je tam normálně, proto jsem na ně zapomněl. Znamenalo to však odkurtovat veškeré bágle a poté znovu přikurtovat. Cvičení dělá mistra. Po další hodině už víme, proč nás stavěl. Přijíždíme k velké bouračce. Jet o něco popředu, kdoví…….navíc jsme zrovna u sjezdu z dálnice, tak se nemusíme zdržovat a razíme dál. Vedlejší silničky v Polsku jsou podstatně zajímavější než dálnice, mají sice trošku horší asfalt, ale člověk nejede alespoň furt rovně. Nebýt mnohých, na sebe navazujících vesniček, fičelo by to jedna radost. Bohužel náš rychlostní průměr klesá a je nám jasné, že za Varšavu to dnes nedáme. Jen co jsme objeli Lodž, zastavujeme na první benzínce a přes bookingmapyseznam.cz čekujeme kde budeme spát. Bydlení nacházíme kousek za Lodží u městečka Tomaszow Marzowiecki. Sjíždíme do lesa a skryti za malým kopečkem, v kolejišti s vytrhanými kolejemi, stavíme stan. Akorát včas, je totiž deset a už to chce pauzu. Klid ticho, po blízké cestě toho moc nejezdí a krvežízniví komáři velikosti husy obecné za námi do stanu nemůžou. Pohoda. Dopíjím jedno petkový na dobrou noc a usínáme příjemně unaveni. Tož brou.

Den druhý

Spalo se krásně. Noc byla teplá, ale ne zas moc. Vstáváme kolem sedmé. Zatímco vařím snídani, Boženka dělá hygienu a balí věci. Za ty roky to už máme nacvičené. Za hoďku je po snídani a nabaleno. Při příjemných 18°C objíždíme Varšavu a jedeme směr Lomža a Suwalki. V Lomži se stavujeme do Kaufu, abychom přikoupili proviant na večer (rozuměj, pivo a buráky). Je sice neděle, Kaufland má otevřeno do desíti, ale je taky svátek (svatojánská noc, slunovrat) a proto je všude v Polsku zavřeno. Co už. Přijíždíme do oblasti Mazurských jezer. Alespoň nám to tvrdí polští motorkáři vracející se z víkendového výletu. Prý je to krásný kraj, spousta kempů, dá se bydlet bez problémů na divoko atd. Věřím, ale dnes chcem dojet do Litvy, tak Mazurské jezera vynecháváme a fičíme na Vištytis - Litva. Zbytek Polska proběhl bez komplikací a až na šílený provoz a zmatené křižovatky vše v pohodě. Blížíme se k hranici s Litvou a častěji kontroluji směr na GPS. Cesty jsou užší a horší. To má být hlavní tah na Litvu? Jedeme na Wižajny a za městem odbočujeme na silničku tak pro jedno auto, zato s o dost horším povrchem. Trošku kufrujeme a v jedné zatáčce plné štěrku se Božence stala taková malá nemilá věc. Odnesl to naštěstí jen blinkr, a jelikož něžnější část lidstva netrpí na ego tak jako chlapi, tak se vlastně nic nestalo. Máme správný směr a už to vidím. V zatáčce je cedule LITVA. Jako mávnutím kouzelného proutku se úzká rozbitá silnička mění v klasickou okresku s velmi slušným asfaltem. Máme v plánu vzít kemp a dát koupaniko. Míjíme pár kempů, já však nezastavuji. Chci objet pobřeží jezera Vištyčio a pak se vrátit. Samozřejmě jen tu Litevskou část. Do Ruska (Kaliningradská oblast) nás bez víz nepustí. Dojíždíme k vesničce Vištytis. Vidím, že poslední místo jak se dostat k vodě ještě před vesnicí (městečkem?) je před křižovatkou. Je tam parkoviště a pár stanů. Asi kemp a líbí se mi, tak jedem. Prdlajs kemp, veřejné tábořiště. Litevci taky slaví slunovrat, ale více podle pohanských vzorů. Je sice teprve pět odpoledne, ale rozhodujeme se postavit stan. Nemáme sice pivo na večer, ale jet kamkoli by znamenalo opustit čistou vodu a písčité pláže jezera Vištyčio. Po zabydlení koukám do mapy a hele, ve Vištytisu mají obchod. Jedem dokoupit proviant. Boženka si bere nanuka a pečivo, já tahám z lednice tři piva. Slečna u kasy neříká nic. Položíme zboží před pokladnu. Slečna bere MOJE PIVO a strká ho zpět do lednice. Něvasmožno. COŽE? Alkohol až zítra od tří odpoledne? Zasraný svátky. No nic, nepotřebuju pivo k životu, ale po horkém dni stráveném na motorce zabila moji vizi vyvrženého vorvaně na břehu jezera s nohama ve vodě a hubou v pivu. Boženka má ještě nápad, že zajedem na lehko na jedné motorce na točené pivo do kempu, ale pak si uvědomujeme, že zákaz alkoholu budou asi dodržovat i tam.

Alespoň dáváme koupel v čisté a relativně teplé vodě. Po večeři dáváme procházku k renovovanému větrnému mlýnu a uléháme na travičku na břehu. „Jé mateřídouška“, povídá Boženka a už má natrhanou porci na čaj. Startuju vařič a…. dopr… došel plyn. Sem myslel, že je ho ještě dost. Boženka je smutná, že nebude mít čajíček z mateřídoušky a tak jako správný čundrák rozdělávám oheň živý a výživnější. Ještě že sebou vozím křesadlo. Nenahraditelná to pomůcka pro všechny, kteří by chtěli v případě nouze přežít. Čaj je luxusní a my plánujeme, co zítra. Boženka se chce podívat na internet a s údivem čte sms vítejte v Rusku. 1mb dat 309 Kč. Tak nic, já sem na litevské síti, tak to funguje. Nějak. Padá rozhodnutí navštívit příští den Vilnius. Bude to chtít regulérní bydlení, ať se necouráme po hlavním městě v motorkářském. Naštěstí, než ztratím signál, buknu bydlení přes booking za 500 Kč pro oba přímo v centru Vilniusu. Tak ještě paňáčka na dobrou noc a hajdy spát. Zítra nás čeká přesun do hlavního města a prohlídka.

Den třetí

Ráno klasika. Zatímco Boženka balí, rozdělávám oheň a vařím kafe. Po snídani a hygieně vyrážíme, dokud je ještě příjemně, na cestu. Před odjezdem z Vištytisu ještě musíme dát foto na ruské hranici. Takový kousek nás dělí od Ruska a přitom je to tak strašně daleko. No nic, musíme fičet dál. Silnice sice nemá moc zatáček, ale krajina je nádherná, lehce zvlněná a my se můžeme kochat. Před Vilniusem zapínám GPS, ať mě navede k ostrovnímu hradu (zámku) Trakai. Parkujeme kousek od něj. Všude naháněči do soukromých parkovišť za 3 ojra. Posíláme je k šípku a na obecním platíme 70 centů za jednoho. Vše necháváme na motorkách a jdeme se kouknout na ten zázrak. Jo, je to nádhera. Trochu jako u nás Hluboká. Kocháme se, projdem se po mostě až na nádvoří, ale na prohlídku nejdem. Ne že by bylo 8 ojro za osobu moc, ale chceme se hned ve dvě čeknout na hostelu, ať máme zbytek dne na město. Koukám na booking, zadávám adresu do GPS a nechám se táhnout přístrojem. Projíždíme historickým centrem až na danou adresu. Vypadá to divně. Paní poslala instrukce a foto přes whats up a tady to vypadá podobně, ale zrekonstruovaně. Projíždíme nějakým domem (ano, čtete správně, domem) až na nějaký dvůr. Tady mě GPS chválí, jak sem to hásky zvládl. Koukáme, hledáme vchod podle fotek a co by jste řekli? Nic. Panikařit nepanikařím a tak hledám. Kousek vedle je tříhvězdičkový hotel. Jdu se zeptat. Slečna recepční umí výborně polsky, takže není problém. Problém je v tom, že se zde nic podobného nenachází. V zoufalosti ukazuji fotky z whatsupu. „Jooo, to je tady kousek, tři ulice dál“,  usmívá se. Slečna recepční byla neskutečná, jak dokázala podle fotky poznat ulici. Vracím se k Božence a motorkám. Nechce se jí projíždět zpátky domem. Není problém, přichází pán, co chce odjet ze dvora a s ochotou nám otevírá elektrickou bránu a čeká, až se posbíráme. Do pěti minut jsme na správném místě. Tentokrát bylo hledání vchodu rychlejší a co víc, úspěšnější. Navíc se můžeme do dvora dostat brankou, dost širokou na naše stroje. Je jedna hodina. Check in je od dvou. Během čekání provádím základní údržbu. Při příjezdu do města jsem si všiml, že mi začíná něco mlátit z levé strany motoru. Ovšem jen na jedničku až trojku a to jen při popojíždění a ještě v náklonu. Viník je odhalen dřív, než bys řekl starářetězovásadaodDID. Řetěz je nějaký vytáhlý. Sundávám bágle, tahám vercajk a došponovovávám řetěz. Hmmm, už se blíží ke konci životnosti. Ještě ho máznu sprejem a jdeme bydlet. Po sprše a odložení motorkářských oděvů vyrážíme do města.

 

Nebudu vypisovat všechny památky, které jsme navštívili. Jejich seznam vám poradí strejda goooogle. Každopádně Vilnius je super tím, jak je všude blízko. Náměstí, tři kroky, prezidentský palác, tři kroky, historická budova univerzity, tři kroky, katedrála atd atd..

 

Taky hledáme restauraci, kde bychom ochutnali Litevskou specialitu Zepeliniai, námi překřtěné na cepelíny. Bašta luxusní, akorát v centru hlavního města je prostě draho. Oproti Praze ovšem levně. Jenom to pivo…..konečně si dávám místní pivo Švyturys, ale 2,5 ojro je mazec. Zbytek dne se jen tak touláme a nacházíme úžasné Tibetské náměstíčko a miničtvrť Užupis. To chce prostě vidět. Úžasná atmosféra, stín, strom knihovník a gramofonodeskovník, klavíry…bomba. Naštěstí nacházíme taky normální obchůdek, kde doplňujeme zásoby piva a spokojeni sedíme na břehu říčky v Užupisu, popíjíme a probíráme nesmrtelnost brouka až do setmění. No a taky trasu na zítřejší den. Kolem půlnoci usínáme v hostelu a těšíme se na další den. Tak Dobrou.

Den čtvrtý

Z Vilniusu vyrážíme kolem osmé ráno. Je příjemně teplo a provoz na rozumné úrovni. První cíl dneška je geografický střed Evropy.

 

Vím, že středů Evropy je po Evropě spousta, ale my máme po cestě ten Litevský, tož ho musíme vidět. Vzhledem k tomu, že Litva nemá moc kulturních a turistických památek, mají to málo co v zemi je, celkem slušně značené. Samotný střed se nachází cca 20 km od Vilniusu u vesničky Radžiuliai. Jsou tam vidět vlajky všech zemí Evropy a velký šutr, kde je střed vyznačený. Kdyby se někdo divil, jak může být střed takhle blbě mimo střed, je to jednoduché. Chytří vědci ho vypočítali. Co bychom dělali, nemít vědce. Začíná být horko, tak po krátké prohlídce tohoto jistě zajímavého místa razíme dál. Jako už hodněkrát měníme plán a vynecháváme Kaunas. Údajné druhé hlavní město Litvy. Pravděpodobně návštěva by stála za to, co jsem četl je Kaunas hodně zachovalý s hromadami památek. Ovšem dvě velká města ve dvou dnech je na nás moc civilizace. Navíc by to znamenalo zase hledat bydlení a to se nám nechtělo. Dnes jsme naladěni na spaní na divoko.

 

V malé vesničce si dáváme ve stánku kebabai. Na vesnicích nejsou hospody. Údajně protože jsou tu lidé tak chudí, že by tam stejně nechodili. V každé vesničce je však obchůdek a místní fastfůůd. Dostanete tu třeba zmíněný kebabai, čeburekai, nebo polívkaj s chlebaj a na osvěžení ledaj. Ze středu Evropy míříme na jedno z nejsilnějších míst Litvy, Horu Křížů.

Leží kousek za městem Šiauliai. Toto místo vzniklo jako odpor proti ruskému systému, který chtěl zlikvidovat náboženství. Není to náboženské místo, jak se člověk dočte v různých nabídkách cestovek, ale je fakt, že působí drsně. K dnešnímu dni je tam přes sto tisíc křížů, některé úplně rozpadlé. Po zemi se válí kovové figurky Krista, pod kterýma se dřevěný kříž už rozpadl. Jiné jsou úplně nové, jelikož denně toto místo navštíví spousta lidí a přináší další a další kříže. Prostě mazec. Člověk z toho cítí strašnou nespravedlnost, beznaděj a zoufalství. Pryč odsud. Opět hledáme bydlení dle bookingmapyseznam.cz. Vytipujeme si místečko a jedem se tam podívat. A pojedem po vedlejších. Protože po hlavních jezdí zločinci a policajti (recopy Jízda). Užíváme si jízdu. Silnice má najednou i zatáčky a krásná krajina příjemně ubíhá. Když tu náhle…..kuwa….kde je asfalt?

Šotolina, místy s krásnou roletou. Koukám do mapy a zjišťuji, že nás čeká asi patnáct kilometrů tohohle. Boženka není nadšená a já taky nee. Jezdím sice už dlouho, nemám problém s B12 zajet hluboko do lesa, když hledáme bivak, ale tohle? S terénem prostě nemám zkušenosti. Navíc to není klasická šotolina, ale jemný štěrk s pískem a toho, když je v zatáčce víc, tak to krásně plave, že jsem si párkrát málem ustlal. Zmírňujeme tempo, ale stejně zvedáme oblaka prachu. Když vjíždíme na asfalt, jsou motky úplně bílé. Miluji asfalt. Víte co je horší než rozbitý asfalt? Ano, žádný asfalt. Naštěstí jsme už kousek od dnešního bivaku. Nechávám si poradit GPSkou a nacházíme kýčovitě krásné místo s posezením, ohništěm, čistou vodou s kvetoucími lekníny a hlavně bez lidí. Postavíme bydlení, dáme pivko a tak jak nás pánbu stvořil se noříme do chladivé vody jezera. Po koupeli vaříme večeři (plyn jsme sehnali ve Vilniusu) plánujeme trasu na zítra a nakonec rozdělávám oheň.

 Zrovna přece končí svátky slunovratu, tak nebude od věci vzdát hold tomuto krásnému živlu. Jdeme spát kolem půlnoci a stejně je ještě světlo, jako u nás při úplňku. Tady je ovšem měsíc za horizontem a není vidět. Nahoře v Estonsku to už musí být mazec. To už není daleko k severnímu polárnímu kruhu. Takže krásnou dobrou noc.

Den pátý

Dnes to chceme stáhnout k Baltu. Cestou ovšem nakoukneme do Lotyšska do národního parku Pape. Jedeme směrem na Sukodas, kde chceme překročit lotyšské hranice. Už podle mapy je mi jasné, že se šotolinám nevyhnem. Naštěstí to vypadá tak na šest kilometrů. Boženka tvrdí, že jí to nevadí, že se už na to naladila. Zkouším to taky, ale úplně jistý v kramflecích si nejsem. Za Sukodasem vjíždíme do Lotyšska po klasické roletě. Naštěstí není moc drncavá. Vypadá to humorně, když jedete lesem v podstatě po polňačce, a u cesty jsou značky jak u normální silnice. Hlavní, vedlejší, atd. Dostáváme se na asfalt, ze kterého po pár kilometrech odbočujeme na Pape. Po cca třech kilometrech zjišťuji, že to nedám. Zastavuji, musíme dát válečnou poradu. Trpím za motorky. Když jedu pomalu, chce se to rozpadnout. Roleta je brutální, a když chci zrychlit, klouže mi zadek. Narazil jsem na rovný kousek, dostal se na šedesát, přestalo to drncat, ale přišla zatáčka a já málem hodil lištu v hlubokém písku. Uznávám, sem měkkej. Stojíme u silnice a koukáme do GPS. Jestli jsme alespoň za půlkou, tak to dojedem. V opačném případě to otáčím. V tom projel kolem plně naložený kamion. Jel tak osmdesát. Běžím k motorce, aby nespadla na zem. Všechno se třepe, propadám skepsi, nebaví mě to, seru na to, ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k B12 patří asfalt jak k velbloudovi hrby. Otáčíme a jedeme zpět do Litvy. Zpětně to vidím tak, že to tak být mělo, protože všechno je tak, jak je a bude tak, jak bude. Dorážíme do Šventoji a hledáme kemp. Nacházíme pěkný, ale paní po nás chce 25 ojro. Za kemp ve vlastním stanu? Ani náhodou. Sem nasraný z Lotyšska, Baworáku se začínají ozývat od zadního kola divné zvuky a ta kr..a chce za kemp u Baltu 25 ojro. Rozhodujeme se na změnu vesnice. Jedeme směrem na Klaipedu. Ještě se stavíme na nějakou atrakci v lese.

 

Nevím co to je, ale je tam hásky, tak se vnitřně sklidňuji. Taky tam dáváme oběd z vlastních zásob. V městečku Karklé nacházíme úplně nový přírodní kemp za 15 ojro. Už jsem stejně v klidu, takže bych skousl i těch 25. Bereme jednu noc s tím, že se nemusíme zítra balit hned ráno, takže vše necháme v kempu, na jedné motorce projedeme Kurskou Kosu a navečer se nabalíme a přesuneme zpět k jezeru Vištyčio. Dávám rychlou koupel v Baltu. Potkáváme „čechoslováky“ paní říká, je to studené, pán říká osvěžující. Lezem s Boženkou do vody. Dostala se tam po kolena, a že prej je to studené. Já to ohodnotil jako osvěžující. Večer v  restauraci dáváme národní polévku (Boženka) a prasečí šašlikaj (já). Pak už jenom pivko na dobrou noc a chrnět. V noci se zvedá vítr a trochu prší. Nevadí.

Den šestý

Celou noc fičelo jako kjáva a ráno honící se těžké mraky nevěstí nic dobrého. Připojuji se na wájfáj (data jsou tak pomalé, že se nedají skoro použít) a koukám na radara radaroviče. Potvrzuje se mi to, co jsem si myslel. To nejhorší už prošlo a odteď to bude jenom lepší. Bylo. Teda kromě větru, ten nás doprovázel až do půlky Polska. Je po dešti, začíná vykukovat sluníčko a je krásných šestnáct stupňů. Ufoň stále vytváří kravál od zadního kola. Jen při akceleraci. Nic se nehřeje a navíc ten kravál nedělá furt. Nikde žádná vůle a ze zkušenosti víme, jak to zní, když se sype ložisko v letmáči. Zní to, jako když drhnou desky. Ale desky to nejsou. Shazuju kryt a koukám, jestli někde nezapadl šutr z té šotolinové cesty. Nic však nenacházím, tak to risknem. Ufoň se chová zcela standardně. Jen sem tam při akceleraci vydává skřípavý zvuk. Tož jedem dál. Boženka se fotí se sochou motorkáře v Klaipedě a pak už hledáme trajekt.

 

Po zkušenosti z Chorvatska jsem překvapený, jak vše funguje a jak to jde jednoduše. Trajekt 5 ojro a pluje strašně dlouho, asi pět minut. Jsme na Kurské Kose. Tento poloostrov je dlouhý přes devadesát kilometrů o šířce od 400 metrů do 4 kilometrů a cca jedna třetina patří Rusku, zbytek Litvě. Jelikož je celá Kosa přírodní rezervace, nejsem překvapený, když dojíždíme k mýtnici a platíme dalších 5 ojro za vjezd. Si pište, že to stálo za to. Čekal jsem rychlý průjezd k dunám a zpět, ale je tam tak nádherně, že se rozhodujeme dojet k Ruské hranici a při zpáteční cestě zastavovat u zajímavostí. Kousíček před ruskou hranicí se modlím za benzínku. Moje víra v malou spotřebu BMW je sice oprávněná, ale jak počítáme kilometry, je to na hraně. Naštěstí tam benzínka je. A je to mnou nenáviděný tankomat. Už tam stojí jedno auto a pán tvrdí, že to nefunguje. Je zmatený jak Goro (bílý pes) před Tokiem. Jelikož je ale Jareček šikovný a pozná britskou vlajku, přepínám tankomat do angličtiny a se svojí slovní zásobou „fakjů a bír“ nemám už problém natankovat. A taky se snažím nebýt svině, tak radím pánovi, co má dělat. My máme kapalné uhlovodíky doplněny a jedem se fotit k ruské hranici. Jo, přiznám se bez mučení, chtěl bych tam. Nejsem rusofil, ale ta země mně fascinuje. Navíc na přednášce říkal Jirka Kolbaba, že tam zažil nejpřátelštější lidi vůbec. A to po návštěvě……..(nepovím které země, zas až tak moc nebudu své ego masírovat)……prostě musím zažít.

 

Po absolvování povinné fotky na hranici, se vracíme, ale vyloženě vyhlídkovým tempem. V městečku Neringa kupujeme jantary jako dárky pro děti a shodujeme se na obrovském kouzlu tohoto místa. Při zpáteční cestě stavíme u pláže, ale jen na chvíli. Pláže jsou na návětrné straně ostrova a dneska fakt fouká.

 

Pak už jenom procházka po dunách (2 ojro za kus) a v městečku Juodkranté dáváme k obědu uzenou rybu ze stánku. Ta je excelentní a za šest ojro jsme oba nacpaní. Vracíme se k trajektu a čekáme, kolik budou chtít za cestu zpátky. Znáte to, tam můžete, zpět musíte. K našemu překvapení se zpáteční trajekt neplatí. Na trajektu koukáme do mapy a zjišťujeme, že do Vištytisu to dneska nestihnem. Nečekal jsem takové zdržení na Kurské Kose. Ale stálo to za to.

 

Dáme proto ještě jednu noc v kempu a ráno vyrazíme na cestu domů. V klidu. V Klaipédě se stavujeme do nákupáku pro pivka na večer. Po návratu do kempu platíme ještě jednu noc a jdeme se vyplesknout na pobřeží. Jo a taky jsme nakoupili místní maškrty. Je to jiné, ale dá se na to zvyknout. A jako super nápad beru chlebové hranolky, pěkně načesnekované, prodávané se sýrovou pomazánkou, jéje to byla bašta. Ještě přes noc nabíjím přilby (telefony můžu nabíjet za jízdy) a už se nám to pomalu krátí. Sakra to uběhlo. No nic, zítra nás čeká přesun, takže brou.

Den sedmý

Mám psát, že ráno balíme jako vždy? Fakt? Tak jo. Ráno balíme jako vždy. Vaříme kafíčko, loučíme se s perfektním kempem a vyrážíme na cestu domů. Oběd dáváme z vlastních zásob ve Vištytisu a znova dopínám řetěz. Asi už je po smrti a podobně se tváří i zadní guma na B12. Za prvé nás to nezastaví a za druhé sem to čekal. Jako vždy chceme urazit co největší kus. Ideálně za Varšavu a jako vždy to nezvládáme. V Litvě jde sice jet rychle, ale moc kilometrů nám tady už nebylo dopřáno. No a Polsko? To jsem psal ze začátku, že? Samozřejmě jsme dorazili jen k městečku Róžan, kde stavíme stan kolem osmé večer v nějaké rezervaci.

 

Přes noc sice kolem stanu poštěkávají srnci, ale momentálně už jsme z vesnice, takže to známe a nemůže nás to rozhodit. Takže rychle spát, zítra nás čeká posledních cca 500 km a jsme doma. Dobrou.

Den osmý

Tak tady už vážně není vo čem. Snad bych jen zmínil luxusní pirogy na oběd a ve tři hodiny v sobotu, přesně po týdnu a posledních 581 kilometrech přijíždíme domů.

Shrnutí

Vím, že to píšu vždycky, ale platí to i pro Litvu. Překvapila. Krásná země, člověk se domluví spíš polsky, než anglicky (údajně Litva patřila Polsku, proto tam spousta lidí dodnes mluví polsky), ceny podobné jak u nás, jen to čepované pivo je drahé jak sviňa. Kuwa vždyť už i na té Ukrajině je pivo dražší než u nás. No nic. Každopádně jde v Litvě vidět, jak jsou sociální nůžky rozevřené o hodně víc než u nás. S tím souvisí i provoz. Ti, co mají na auto, mají auto. Tím myslím nové stroje nejčastěji BMW, Audi, Mercedes a hlavně Lexus. Ve Vilniusu jezdí snad jenom Lexusy a sem tam nějaké Ferrari, Lambo a Tesly. Ti, co na takové auto nemají, nemají na auto vůbec. Buď moc bohatí, nebo moc chudí. Cesty jsou se slušným asfaltem (teda když jsou asfaltové) a i přes dlouhé rovinky to stojí za jízdu. Člověk se může kochat. Jídlo vynikající a mimo velká města relativně, opravdu relativně, levné. V marketech se dá nakoupit asi jako u nás, myslím ceny a výběr. Jestli hledáte nejzápadnější výspu Ruska, tak to rovnou zapomeňte. Jedná se o nejvýchodnější EU. Což znamená, vesnice jak na Ukrajině, města jak kdekoli v Evropě. Platí se tam ojrem, takže většinová země je chudá. Pro nás určitě nevychází jako levná země, i když na druhou stranu přehnaně draho tam taky není. Benzín od 28,80 Kč po 33,15 Kč. Spaní na divoko povolené a mají tam spousty veřejných tábořišť, které jsou vybavené posezením, parkovištěm a někdy i záchodem. Obrovské překvapení byla čistota. Všude, úplně všude, na vesnicích, ve městech, v lese i na těch veřejných tábořištích. Litvu můžu opravdu vřele doporučit.

Hájlájty

Najeto 2860 Km. Celkové náklady na cestu včetně benzínu pro dvě motorky, restaurací, nákupů v obchodech, ubytování za oba, piva a třeba i připojištěni na cestu, bez pár korun 14000 Kč za oba. Jednou jsme spali v hostelu a dvě noci v kempu, jinak na divoko. Máme to tak rádi. Jo a spotřebu už fakt neřeším. Vím že B12 jezdí turistiku v průměru za 5,5 litru a Scarver za 3,5 litru. Takže tak. Plus mínus. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (15x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist