Lady Balkantrip do Litvy

27.06.2020, sobota

Jako všechny ostatní, i nás při výběru cílové destinace našeho mototripu 2020 ovlivnil ten zpropadený virus. Původní Lady Balkantrip, kdy bylo v plánu vytáhnout naše ženy až do Albánie, se v průběhu času omezil na naši zemičku, nakonec díky částečnému rozvolnění i za blízké hranice, ovšem úplně opačným směrem než je Balkán. Dokonce bylo domluveno, že když vyjde čas, zakempujeme někde u moře. Díky tomu jedeme „na těžko“ (stany, spacáky, karimatky).

V počtu osmi lidí (připadám jako výletě se školou v přírodě), vyrážíme dne 27.06.2020 ráno z UL směr Německo a Polsko. Kromě Pepy, který veze Miladu, jedou všichni sólo. Čahoun, Blanche, Náčelník, Pohádkář, Janina i má maličkost, Přeceda. Počasí nám přeje, nálada skvělá, provoz minimální. Měl jsem obavy, jak v takovém množství lidí půjde cesta, nicméně bylo to snazší, než jsem čekal. Bez jakýchkoliv problémů projíždíme Rumburk, Löbau (DE), Zelenou Horu (PL) až do Świebodzina. Tady se nachází socha Ježíše Krista Krále, který je díky koruně nejvyšší takovou stavbou na světě. Dokonce vyšší než socha Krista v Riu. Ne, že bychom byli nějací pánbíčkáři, ale když už člověk jede kolem, stojí za to se zastavit a prohlédnout si tohle poutní místo.

Od sochy Krista pokračujeme ještě asi 70 kiláků ke Kužnieckému jezeru, kde máme objednané ubytko. Jarda (Čahoun) se někde cestou kochal, a tak má trochu větší rozestup, a díky tomu míjí poslední odbočku. Naštěstí zaslechne troubení a včas zastaví, aby se vrátil. Čert ví, kam by se svým orientačním smyslem byl schopen dojet. Přinejhorším by dojel dostavníkem.

Přijíždíme k dnešními cíli. Je to jako na Máchově jezeře, krajina je podobná. Borovicový les, písek, jezero. Okolo mraky lidí, nám však komplikuje provoz hlavně cesta, která vede pouze pískem, místy více či méně hlubokým, a to sem tam i více jak 15 cm. Nechybí dlouho a Blanche si v písku ustele. Naštěstí v téměř nulové rychlosti a tak se nestane nic ani jí, ani její Frýdě (Yamaha XJ6 Diversion). Nikdo to nestihl vyfotit. Pohotově přibíhají kolemjdoucí mládenci, že jí motorku postaví. Jsou to ale jantaři, moc jim to nejde. Nic kluci, postavte si raději něco jiného, třeba stan.

Hodím Blanche Frýdu na stojan, a pak už se jen zabydlet a hurá k vodě. Celý den bylo vedro, a tak koupačka přijde vhod. Po svlažení by to chtělo ještě něco do žaludku, jenže v našem penzionu se připravují na nějakou zítřejší oslavu a kuchyň mají mimo provoz. Naštěstí je nedaleko nějaká občerstvovna, kde nás pobaví hlavně vyvolávací systém hotových jídel. Přišlo mi, že čísla vyvolávali zcela nahodile. Ten večer jsem vyhrál třikrát :-) Zato Náčelník s Čahounem jen jednou. A to si byli jistí, že objednali a zaplatili dvě jídla .-) Pak už jen nějaké tekuté občerstvení u baru našeho penzionu a hajany. V noci to ale kolem pěkně žije, v pokoji je hrozné vedro, na chodbě zase nahlas hučí klima, sem tam se courají přiopilí, a tak se úplně klidně nevyspíme. Zatím se mi ale po mé posteli nestýská, i když…

28.06.2020, neděle

Domlouváme odjezd stejnou cestou, jakou jsme přijeli. Jedu první, koukajíc do navigace minu správnou odbočku, a sygic mě vesele žene dál. Znamená to jet po písku nějaké 3-4 km. S Baronkou (Africa Twin) nám to nedělá vůbec žádný problém, naopak se se širokým rohlíkem na hubě docela bavím , nicméně když čekám na ostatní, dojede mě Náčelník Tony na svém litrovém V-Stromu a říká: „Přecedo, tady si někdo lehne“. Odpovídám, že mi to nepřijde tak hrozné. Místy to ale bylo fakt v hlubokém písku, a tak téměř u konce této cesty cca 300 m od asfaltu se v písku válí jak Janina na svém BMW, tak i Pepa se svým baťůžkem Miladou a jejich Tydýtem (Yamaha TDM 900). S ohledem na malou rychlost a měkký podklad stroje bez šrámu, jen Pepovi zůstal pod mašinou kotník. Díky písku sice pád do měkkého, ale je to pohmožděné. Nicméně Pepa to nedává znát. Hraje tvrďáka. Je ale pravda, že na asfaltu by následky byly mnohem horší. Zase to nikdo nestihl vyfotit.

Dnes valíme směr Elblag. Dopředu jsme tady bookli ubytko na 2 noci. Cesta stála fakt za starou belu. Ranní ustlání si v písku, pak nekonečný průjezd po obchvatu Bydgoští, kde bylo snad milion semaforů (nedoporučuji nikomu), k tomu přes 30 stupňů ve stínu, a jako třešnička na dortu ještě skvělá zkratka od sygicu, který nás hnal cestou, kterou jsme jeli cca 10 km asi půl hodiny po kamenných hlavách. Nedalo by se po tom ani jít, natož jet. Všichni vyklepaní jako poslední startka v balíčku, upocení, vyčerpaní, nas.aní. Po dojezdu si Jarda dokonce stěžuje na vibrace od předního kola, že snad má něco s ložiskem (později se ukázalo, že se mu vyklepalo závaží).

Přijíždíme do cíle dnešní etapy, penzion Folwark Žurawski. Malá satisfakce po dnešní cestě. Taky se jednalo o nejdražší přespání za celý výlet. Přestavěné venkovské sídlo. Poté, co ze sebe uděláme opět lidi, se jdeme občerstvit. Obsluha nám staví stolečky na trávník a my si při občerstvení dobíjíme baterky s bosýma nohama v trávě. K tomu nás tady svou společností oblažuje místní kočka. Takhle by se tady dalo hodovat až do tmy, nicméně navečer se v dáli objevuje mohutná bouřková fronta, která jde naším směrem. Jako by se v dáli otvíralo peklo. Domácí nám umožní zaparkovat stroje pod střechou, což byl rozumný tah. Zvedá se silný vítr a po chvíli dorazí bouřka až k nám. Voda z mraků se leje nejen směrem k zemi, ale občas i vodorovně. Posezení tak dokončíme pěkně uvnitř pod střechou. Dnes se mi po mé posteli vůbec nestýská. Zato přibývají zážitky...a to je to, kvůli čemu rádi cestujeme.

29.06.2020, pondělí

S ohledem na včerejší předpověď počasí, kdy je hlášen odpoledne déšť, dnes vyrážíme na krátký výlet po okolí. Jen Pohádkář měl stroj asi více na dešti, a tak mu napršelo do zásuvky, která potřebuje proschnout. Holt BMW :-) (že by snad soudruzi z NDR udělali někde chybu?)

Jeden z cílů je hrad Malbork ve stejnojmenném městě. Jedná se o jeden z největších hradů na světě a současně o největší cihlovou stavbu na světě. Vystavěl a vlastnil ho Řád německých rytířů. Stavba je to skutečně impozantní. Prohlídka hradu trvá 3-4 hodiny, a to v motohadrech fakt nechceš. Pobavíme se alespoň při pořizování fotek, kdy si Čahoun s Pohádkářem prostě musí vymyslet něco speciálního. Než se vyblbnou, stihnu spočítat cihly na hlavní budově. Je jich moc. Po zběžné obhlídce zdáli pokračujeme do dalšího bodu dnešního výletu, na Krynici Morskou. Cílem je dostat se co nejblíže ruských hranic a smočit se v moři. To se nám povede v obci Piaski. Ta může být od Ruska (Kaliningradské oblasti) vzdálena cca 1 km. Hlavně nespouštět internet a pokud možno tak ani nevolat. Data a volání nevyjdou zrovna levně.

Kromě Náčelníka a Čahouna jdeme všichni do moře. Fouká studený vítr, vzduch má nějakých 17 stupňů, voda může mít max. 15. Místní chodí v bundách. Je zataženo a vypadá to, že bude každou chvíli pršet. Prostě ideální počasí na koupání. Během toho co blbneme ve vlnách, dokonce spadne pár kapek. Nic co by nás rozhodilo. Náčelník s Čahounem to „hrdinsky“ otáčejí a upalují zpět, než zmoknou. Prej motorkáři...phe, bábovky to jsou. Takový motorkář se musí umět hrdě postavit i nejhorší známé lidské nemoci na sedm, která kosí mužské pokolení již po staletí (kdo neví, je to „r ý m i č k a“). Zbytek naší „vyhřátým“ Baltem zocelené motobandy, kterou nerozhodí žádný virus, se po osvěžení cestou zpět zastavuje v Krynici Morské pro nějaký ten suvenýr. Oběd už nedáváme, protože počasí se rychle zhoršuje. Bereme tedy taky zpáteční trasu na ubytko. Cestou musíme natáhnout nepromoky, naštěstí jen na slabou půlhodinku. Celé odpoledne a večer už jen volná zábava. Spolu s Náčelníkem Tonym stihneme ve dvou ztrestat i hruškovici. Vzhledem k dostatku času se domlouváme, že kromě Polska navštívíme i Litvu. Na svou postel, možná díky doznívající chuti hrušek na patře, jsem si ani nevzpomněl :-)

30.06.2020, úterý

Díky plánu navštívit Litvu dnes míříme dál na východ. Cesta nezáživná, ale aspoň ubíhá. Dokonce poprvé vidím ceduli upozorňující na výskyt losů. Bohužel fotku nestíhám. Stíhám jen fotku upozorňující na vlky. Revírem naší M-T-B jsou totiž silnice II. třídy a tempo je vražedné :-)

Ještě před polednem zastavujeme v nějaké pěkné krčmě a dáváme si nalešniki (lívance) s tvarohem a višňovou marmeládou. Doporučuji. Bezva občerstvení. Dále projíždíme oblastí Mazurských jezer, zastavujeme v obci Mikolajki. Parkujeme přímo na náměstí, dáme oběd a jdeme se projít marinou, abychom nasáli zdejší atmosféru. Protože jsme si dnes bookli ubytko co nejblíže k Litvě, pokračujeme do obce Stary Folwark. Nic extra, ale za těch pár korun dostačující. Hospůdka s občerstvením je jen 30m od penzionu a tak si není na co stěžovat. Občerstvíme se nějakou místní krmí (tuším to byly zapékané babky - směs masa, brambor a koření) a pak jdeme mrknout k nedalekému jezeru.

Slunce jde pomalu spát a před hladinu jezera slyšíme večerní serenádu na trubku, která se z břehu jezera nese po hladině jezera až k nám. Nedaleko nás plují kačeny a Čahoun Jarda nám předvádí své umění chomutovského vábení. Všechny kačeny ale namísto přiblížení se ke „kačerovi“ berou naopak zběsile čáru :-). Večer u domácího ještě nakoupíme nějaké pivo a po ztrestání jdeme na kutě. Stále se mi nestýská po mé postýlce.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE