S Kymcem do Ruska a Kazachstánu - 1. část

9 den cesty jsem nejel po hlavních cestách ale vybral jsem si silnici č. 105 která vede k městům Tuma a Kasimov. Tato vedlejší byla nadherná v tom, že po ní jezdilo málo aut, byli zde krásně zbarvené domky podél cesty a taky zde byla divoká přírodá plná zeleně.

U městečka Lunkino byla vodní nádrž u které jsem na chvíli zastavil a pokochal se. Navečer jsem projel město Murom a dal se na hledání místa ke spánku. Po vedlejší cestě jsem omylem dojel k vojenskému prostoru, otočil to, po pár metrech přejel nepoužívaný most a dojel ke hřbitovu. Ano, přišlo mi to zvláštní spát na tomto místě ale nu co už. Spalo se tu i tak dobře.

Ráno u hřbitova bylo klidné a ještě jsem pokecal s místním pánem co šel do práce. Nabízel mi cigaretku, no nekouřím, takže jsem odmítl.
Čekaly přede mnou města Kulebaki a Arzamas. V prvním jmenovaném městě jsem objevil vysokou stavbu na nichž byly obrázky hasičů a varování. Dle mě tato stavba slouží jako vyhlídková plošina pro hasiče v případě požáru lesa. Výšku měla odhadem 25-30 metrů a výhled z ní byl pěkný.

Další zastávka proběhla v městě Arzamas, kde bylo potřeba nabrat benzín a vybrat peníze. V Rusku jsem si oblíbil bankomaty Sberbank a i zde je mají. A jako náhodou byl bankomat před firmou která vyrábí armádní techniku. Venku měli vystavené 3 kousky a vypadaly opravdu pěkně. Za městem začalo pršet a to trvalo tak hodinu. Byl to první déšť během výletu. Pokračoval jsem na město Buturlino a kousek od tohoto města jsem si našel místo na spaní.

Dnešní den bylo v plánu dorazit do města Kazaň, trošku toto město poznat a také se pokusit sehnat plynovou bombu na vaření. Ráno jsem jel nejkratší cestou k městu Lyskovo a poté už po hlavní silnici M7 ke Kazani. Bylo chladno a spolu s velkou dopravou jsem si tuto část ani neužíval. Odpoledne jsem dojel před Kazaň a našel zde restauraci. Dal jsem si oblíbený boršč a místní tatarské jídlo, něco na způsob našich knedlíků plněných masem. Pan manažer mi pomohl s komunikací, protože dobře ovládal angličtinu „mnohem líp než já“, vše personálu vysvětlil a taky mi poradil co bych mohl ve městě navštívit. Cena za jídlo 340 rublů a pán chtěl 80 rublů za ochotu. Nedaleko Kazaně jsem se v autoservise ptal na plynovou bombu. Paní u sebe v obchodě bomby neměla ale poradila kde by je mohli mít ve městě. Vyrazil jsem tedy hledat. Při přiblížení k městu mě šokovala obrovská velikost a rozloha řeky Volha. Pod mostem měla šířku přibližně 800 mětrů ale velikostně mi připadala mnohem větší, protože se řeka klikatila i do mnoha zátok blíž k městu.
V Kazani jsem našel uvedený obchod ale bombu na závit neměli. No hold smůla, asi pojedu zbytek cesty bez plynu. Měl jsem spoustu času a tak jsem šel navštívit i kreml v tomto městě. Cestou k němu mě překvapil místní bezdomovec bez noh, který se na vozíku proplétal mezi čtyřmi pruhy na křižovatce.

Zaparkoval jsem na hlídaném parkovišti a šel pěšky prohlédnout nádhernou stavbu největšího skvostu Kazaně. A bylo to něco uchvatného. Málo turistů, žádné velké turistické prodejní stánky a mnohem lepší dojem než z návštěvy Moskvy. Po dvou hodinách jsem se vrátil k motorce a pokračoval dál. U města Arsk jsem našel plácek ke spaní, ihned vedle domků místních lidí.

Ráno jsem pozoroval malé děti jak si pošlapují směrem ke škole a taky se u mě zastavil jeden pán co jel do práce a prohodili jsme pár vět. Cestu jsem měl naplánovanou k městu Malmyzh, kde jsem poté chvíli bloudil. Místní lidi mi poradili správnou cestu k městu Kilmez a taky mě důrazně upozornili na špatnou cestu. A já blbec je neposlechl. Po pár kilometrech přišla uježděná šotolina a za chvíli jsem dojel k pontonovému mostu. Přejezd stál 50 rublů. A za ním to bylo ještě horší. Včera lehce pršelo a hlína se proměnila v bahno. Auta to měla v pohodě ale na motorce to bylo o držku. Musel jsem se držet v úzkých uježděných kolejích. Pokud jsem najel do bahna, tak se motorka stala neovladatelnou a chybělo jen málo od pádu. Toto pokračovalo dalších 30 km.

Kilmez jsem nakonec pokořil a večer si našel spaní u řeky nedaleko Muki Kaksi. Okoupal jsem a proti otravnému hmyzu jsem se potřel WD-čkem.

Další den výletu byl velice jednoduchý. Jet dál a dál na východ k městu Perm. V průběhu dne jsem viděl dvě motorky směřující opačným směrem a také čerpací plošiny. Nepodařilo se mi ale zjistit co čerpaly. Najel jsem 400 km a za městem Perm jsem našel místo na spaní.

Pondělní ráno jsem si zpříjemnil návštěvou ledové jeskyně v měste Kungur. V areálu byly i dřevěné sochy a při čekání na prohlídku jsem využil chvíle a všechny sochy si prošel a nafotil. V jedenáct hodin začala prohlídka ledové jeskyně. Uvnitř skály bylo docela chladno, ledu tam moc nebylo a celá jeskyně byla barevně osvícena. Starší paní průvodkyně byla velice ochotná a milá, tedy až na jeden okamžik. To jsem ji omylem posvítil bleskem foťáku přímo do očí, a ohradila se proti tomu. Na konci prohlídky každému cizinci darovala kus ledového krystalu. Byl jsem to já a mladý Francouz. Ten cestuje transsibiřskou magistrálou z Francie až na Bajkal.

Nasedl jsem na motorku a šel splnit další metu, to byla překročení Evropsko-Asijské hranice před městem Jekatěrinburg. K té jsem dojel až večer a chvíli jsem zde odpočíval. Spaní jsem našel nedaleko v lese a při bloudění jsem ztratil jednu rukavici.

Ráno jsem se probudil překvapivě pozdě a až poté šel hledat rukavici. Ležela v trávě nedaleko ode mě. Projel jsem městem Jekatěrinburg a pokračoval na Rezh a Irbyt. V průběhu celého dne lehce pršelo. Nedaleko města Rezh mě chytla policie a upozornili mě, že jsem při vyjíždění z benzínky přejel dvojitou plnou čáru. Naštěstí měli policisté pochopení a tak to skončilo jen upozorněním a já pokračoval dál na Irbyt. A proč zrovna zde? Sídlí zde motocyklový výrobce Ural a státní motocyklové muzeum. Našel jsem si levné ubytování, motorku zaparkoval na placené parkoviště nedaleko a šel na hotelu odpočívat a spát.

V dnešním zamračeném dni bylo za úkol poznat Irbyt. Vyrazil jsem do muzea. Není to moc velké muzeum a kromě Uralů jsou zde i jiné značky jako např. NSU, Royal Enfield, BMW atd.. Zaplatil jsem si i průvodce a ten mi pustil i video k sajdkáře Ural. Tato sajda udělala rekord v nonstop jízdě. Řídili ji dva jezdci a za 19 dní s ní najeli 25 505 km a rekord je stále platný. Obdivuhodný výkon na sériovou motorku. Pan průvodce mi svých 300 rublů vrátil a já si ho za to i vyfotil. Poté jsem dojel k firmě Ural a udělal si fotku továrny.

Na hotelu jsem sbalil věci a odpoledne vyrazil dál. Ujel jsem jen 100 km a dojel k vodní nádrži kde jsem spadl na kluzké bahnité cestě. První malý pád. Škody na motorce jen kosmetické.

Už pár nocí mě trápili palivé oči a proto bylo dnes nejdůležitejší dojet nejblíže k městu Ishim.
Cesta samotná probíhala nečekaně hladce a taky jsem se míjel s partou www.bigtrip.cz a jejich oranžovou Octavií kteří byly právě na cestě kolem světa a vraceli se domů. Nemělo cenu je dohánět, letěli jak z praku. Jen jsem jim poté napsal na jejich facebook. Večer jsem našel spaní nedaleko města Ishim a ráno je v plánu návštěva nemocnice.

Nemocnice Ishim. Nevěděl jsem kam mám jít a až jedna sestřička se mě ujala a doprovodila k doktorce. Zde se zjistilo, že mám v obou očích nastupující zánět. Doktorka spolu s mladou a pěknou sestřičkou se zajímali odkud jsem a kam jedu. Předepsali mi léky a kapky a ty jsem si koupil v lékarně. V průběhu dne jsem si i zaizoloval helmu proti větru, párkrát jsem použil kapky a oči byly za dva dny v pořádku.
Před městem Omsk jsem potkal motorkáře z Japonska na Royal Enfield 350 co měl poruchu. Prasklo mu lanko plynu a říkal že je vše v pořádku, že má nahradní. Za chvílí dojeli ruští motorkáři na Hondách Goldwing a ptali se také na poruchu. Japonci se ale mezitím ztratil jeden dílek na úchyt lanka k plynové rukojeti. Já a japonec jsme hledali dílek v trávě a Rusové pracovali na improvizované opravě. Během 20 minut bylo vše opraveno. Japonec byl na 6-ti měsíční cestě z Japonska, přes Rusko, do Finska, napříč Evropou a konečnou měl v Maroku. Odtud měl v plánu letěl domů letadlem a motorku poslat na lodi.

Všichni jsme se rozloučili a já pokračoval dále. Večer jsem si našel krásné místo dále od cesty.

Dnes mě čekal Omsk. Do tohoto města jsem dorazil odpoledne, navštívil pěknou budovu hlavního nádraží a koupil pohledy na nedaleké poště. A pokračoval jsem směrem ke Kazachstánské hranici a našel si spaní v nádherné a klidné krajině. Ujel jsem už 5 700 km a tak přišel čas na výměnu oleje v motoru a k tomu jsem i namazal řetěz. Servis jsem zvládl do 30 minut a pak ulehl do stanu a chystal se na zítřejší překročení hranic do Kazachstánu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE