Passo #19

Přípravy aneb poprvé auto-vlakem

Již delší dobu jsem v hlavě nosil myšlenku auto-vlaku. Prostě udělat si na to vlastní názor a až pak soudit. Během jednoho podzimního dne minulého roku jsme se po dlouhé době, vlastně od Chacharů na GG projeli na moto s Adamem. Adamovi se ta myšlenka velmi líbila a tak slovo dalo slovo a slíbili jsme si, že příští rok něco vymyslíme. Během zimních měsíců začínáme ladit. Přidává se k nám Franta a rázem je sestava úplná, protože moje žena zůstává doma s malým. Při troše „googlení“ jsem zjistil, že z Vídně se dá dojet vlakem do Itálie, Německa i k Lichtenštejnsku. Německý Hamburk ani Düsseldorf mi smysl nedávají. To samé se dá říct o Livornu, které je už „příliš nízko“ na zamýšlených 5 – 6 dní volna. Volba tedy padá na nejzápadnější vesničku Rakouska Feldkirch u Lichtenštejnských hranic.

DEN 1

Výjezd máme naplánovaný na cca 14:30. Je pořádný hic, dost přes 30 stupňů bez sebemenšího vánku. Franta chytá pár minut zpoždění, což bohatě stačí na to, abychom se totálně zpotili. V plánu je dálniční přesun do Vídně s koupáním v Nových Mlýnech, kde se opravdu „vykoupeme“, sotva tam dojedeme – nestíháme ani nasadit nepromoky a jsme zmoklí „durch“. Jak úsměvné je, že jsem můj textil vypral předtím společně s impregnační tekutinou a následně jej i sprejem naimpregnoval – deset minut deště a bylo hotovo. To samé se dá říct o fungl novém „vodě odolném“ pouzdru na telefon – ten je taky K.O. No nic, na benzínce se míjíme s klučinou, který jel právě z Itálie a vychvaluje Lago di Garda. Už v té chvíli tuším, že z časových důvodů se tam asi nedostaneme.

Z Mikulova si to dál šineme po dálnici do Vídně a přichází docela silný zážitek, když se mě předjede řidič z kategorie „silně spěchající“, přičemž přesně v ten moment přišla fotka. Respektive červená zář – bych nevěřil, jak to může být nepříjemné za tmy, kdy je plexi smáčené kapkami deště a opět mi to připomíná, že všechno předvídat nelze.

Naše první nakládka na auto-vlak (dávejte pozor při rezervaci – vlaky zastavují v různých městech, ale vykládka aut a motorek je jen na jedné) probíhá bez komplikací, přirovnal bych to k trajektu. Prostě se zařadíte do nějaké fronty a čekáte, až vás pustí. Výborné je, že přichycení motorek probíhá plně v režii personálu drah – nestaráme se o nic. Dávají před přední a zadní kolo zarážku a kotví pomocí čtyřech pásů, což je paráda.

Ubytování jsme si vybrali v 6-ti lůžku a docela koukáme, když se začnou všechny obsazovat. Dávám se do řeči s jedním Rakušanem, jak je to s obsazeností a ten mi říká, že víkendy jsou v auto-vlaku značně hektické a že se mu několikrát stalo, že týden předem už nebylo místo, takže jsme rádi, že jsme chytili (objednávali jsme měsíc předem) alespoň pondělní spoj. Říká mi, že se chystá na „die Alpen natürlich“ a jede podle knihy Grosser alpenstrassenführer, která vychází v nových vydáních snad už od druhé světové války. Podotýká, že se chystá hlavně na menší cestičky, které je dobré jet za příznivého počasí... Kéž by nám všem přálo. Když mu říkám, že jedním z našich vrcholů cesty bude Stelvio, tak hned kvituje, že tam jedeme uprostřed týdne. Prý tam byl třikrát a o víkendu to byla „eine Katastrophe“, myšleno počtem „cykloušů“ a bikerů.

DEN 2

Kolem šesté hodiny ranní se začínám budit a rovnou si „vykám“ za myšlenku auto-vlaku. Je to prostě pecka, když se člověk vyspí, dostane kafčo s nějakou tou „Semmel“ a vidí, že ráz krajiny se začíná silně měnit, neb je o dobrých 650 kilometrů dále. Aby pravdě bylo učiněno za dost, tak podotýkám, že v třetím poschodí je méně místa kvůli prostoru pro uložení zavazadel. Mám 180 cm a měl jsem to „na hraně“. Pravda, lístek s moto vychází přibližně na 4.200 kaček, ale benzín by taky nebyl zadarmo nehledě na ubytování, nový zážitek a hlavně na ušetřený čas. V 7:40 přesně jsou motorky odpojeny od zbytku vlaku a my tak máme poměrně pohodičku s jejich vyložením. Na první benzínce kupuji mapu severní Itálie, která má v sobě taky část Švýcarska a Rakouska. Od začátku jsme měli myšlenku, že se koukneme do „Švajcu“ a přes Lichtenštejnsko si to štrádujeme po cestě č.28 přes Landquart, kolem Davosu, přes Lavin až do Rakouska. Následně si užíváme sluníčko při přesunu do Itálie. Dáváme „povinnou fotku“ u zatopeného kostela v Lago di Résia. Dopředu víme, že v úterý je na Stelvio mlha, takže padá moudré rozhodnutí si aktuální cestičky co nejvíce užít (byť byla zima) a Stelvio nechat na středu. Ubytováváme se v kempu Kiefernhain, který je pouhých 30 km od Stelvio. Celí nadšení vidíme, že kemp má i bazén s toboganem a už se těšíme, až se spláchneme. No, zbytečné podotýkat, že než postavíme stan, tak začíná pršet, tak jdeme aspoň na kafe, protože restauraci kemp nemá. Vedle nás si pak rozbalí stan anglický pár, který dává za pravdu, že Stelvio bylo zamlžené a moc si to neužili.

Průsmyk, kam se podíváš

DEN 3 – PASSO DAY

Ranní paprsky slibují pěkný den a proto neleníme a v 9 hod. již začínáme brát plynulým tempem první zatáčky. Radši si fakt nechci představovat, jak to vypadá o pěkném víkendu, protože i my máme docela hustý provoz. Máme takřka azuro jenom s pár obláčky. Opravdu krása. Sem tam autobus, takže úplná hitparáda to není, ale v porovnání s cyklisty to je nic.

Předpověď slibovala čerstvých 8 stupňů. Navlékám na sebe několik vrstev a pak se zase proklínám, jaký mi není hyc. Byl to fakt paradox. Nahoře šla pára od huby, ale v mikině se dalo normálně fungovat.

Když si pak člověk chvilku nastavil obličej na sluníčko, tak byl rázem červený a krk, na který nesvítilo, pěkně studený. Dáváme kávičku a jedeme z kopce dolů.

Docela čumíme, jak si při sjezdech počínají. Franta na jednoho chytá pořádnou pivku a není se co divit. Buď jsou zvyklí (což my samozřejmě ne) nebo jsou to sebevrazi. Prostě při sjezdu předjíždí v 60-ce motoristy. Naopak velice krásně (a motivačně na nás působí rodinka), kdy chlapík má GS 1200 v plné polní a syna, co sotva dosáhne na stupačky za sebou a jeho paní pak frčí na malém skůtru s dalším synem. Smějí se od ucha k uchu, prostě idylka.

Adam dává třetímu dni punc originality, když v „totální prdeli“ pod Stelviem zastavuje a vede nás k jezírku z kterého vytéká termální pramen. Naprostá parádička. Brýlatý strejda vám jistě pošeptá, kde přesně se to nachází. Mizíme směrem na Cortina d‘Ampezzo

Ústa si jenom natlučeme při hledání kempu. Předchází tomu úvaha – hele, tady u jezera Kalterer See jsou tři kempy – tam určitě nějaké místo najdeme. Pravda je taková, že místo bylo u Svatého Josefa úplně v rohu. Trošku už přešlapujeme a stavíme stan po tmě, alespoň však s plnými žaludky. Opět zaznívá Frantova hláška „Vögel rauchen“, která nás pak provází celý výlet.

DEN 4

Ráno obdivně koukáme na borce v důchodovém věku, který balí stan, připevňuje krosnu na záda a tradá do světa. 

Adam nás vehementně směruje na Passo di Gavia v Dolomitech,

ke kterému míříme od Santa Catariny. Začíná se lehce ukazovat „já už všechno znám, všechno umím“ a po pár nesmyslných přejetí v nekonečné koloně si pohled na věc v klidu vyříkáme. Adamovi dáváme mu za pravdu, že je parádní (dost možná nejlepší ze všech), protože má různorodé zatáčky, pěkný asfalt i výhledy a hlavně, jak kluci říkají, krásné scenérie, kdy v jednu chvíli míjíte horské jezero, jedete lesíkem a pak zase vidíte kamenné monumenty. No a když k tomu přidáme, že provoz tam byl minimální, tak rázem máme naše top passo. Jako druhé se mi nejvíce líbilo Passo del Tonale, které má krásné táhle zatáčky.

Za cílové městečko si volíme Murau. Ještě předtím se nám stane, že poprvé (a naposledy) se ztratíme. Aspoň si to myslíme, protože čekáme na Frantu a ten nikde. Nakonec se ukazuje, že poté, co jsme přejeli z IT do AT, chytá v první obci pokutu. Obecně na rychlost a hlavně na obce jsme si dávali majzla, ale tady to byla špatná konstelace hvězd. Za hranicemi nebylo kde přistavit motorku, aby si člověk mohl v klidu schovat peněženku, takže se rozjíždíme každý hned po zaplacení no a Franta ve snaze nás dojet to trochu přepískl. Naštěstí dostává jenom 50 éček a kluci policajští jej velice ochotně vedou k bankomatu. Loučí se s námi se slovy, že Franta není Rossi a ještě se vyptávají, kde všude jsme byli a kam se chystáme, takže docela v pohodě. Odměnou za stresík se zelenými nám je kemping Olachgut v Murau, který je naprosto parádní. Nemá žádnou chybičku, fakt pecka.

DEN 5

U pana domácího dostáváme do ruky mapy na nejlepší trasy v okolí a s radostí kupuji ostružinovku a už se těším, až si ji někdy v zimě otevřu – třeba mě to přivede zase na nějakou moto-myšlenku. Čeká nás přes 550 km, převážně po rychlostních komunikacích. V hlavě rezonují vzpomínky na Skandinávii a přistihuji se, že nešlo najet ani o kilometr více, ba si to říkalo o nějaké muzeum (např. míjíme bez povšimnutím Museum Porsche, které je kousek od A10) a tak si říkám, že příště tam je třeba započítat i nějakou tu pohodu.

Takže pokud se mě někdo ptá, jestli je 5 necelých dní dostatečných na návštěvu tří zemí tak říkám ano, ale je třeba počítat s nedostatkem odpočinku a ne-motorkářských aktivit. Závěrem bych chtěl ještě poděkovat Petru Veselému (a ano, trošku mu tím udělat dobře míněnou reklamu, kterou si zaslouží), protože nám dal při jedné akci v rámci Yamaha Day kupu rad (např. popojíždění v kolonách se zadní brzdou, či správné projetí zatáčky a nekoukání se pod kolo, nýbrž před sebe...), prostě kupa rad, které tak nějak všeobecně víme, ale ať už vědomě či nevědomě nedodržujeme, které mi opravdu zvýšily požitek z jízdy, takže Petře, ještě jednou děkuji!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE