Sedm chacharů na GG

DEN 1. Ostrava – Maria Alm (730 km)

Zmiňovat se podrobně o tom, co všechno předcházelo tomu, než jsme konečně nastartovali motorky, to by dalo na několik stránek, ale nemíním to natahovat, takže stručně. Začalo to nevinně (ostatně jako vždycky všechno :) Ze začátku jsme měli jet čtyři, pak nás mělo jednu chvíli jet až 8 a nakonec se počet ustálil na 7, což s odstupem času považuji za maximální počet, který má smysl. Však to známe všichni – čím víc hlav, tím více rozum brad :) Každý by všechno udělal po svém. Praktická rada – vyberte od všech zúčastněných např. zálohu na ubytování ještě před cestou;-) Posádka byla cestovně sportovní – tzn. 2x Bandit 600, Z750, CBR 900, SRAD 600, VFR 800 a Tuono 1000.
Aby můj postarší Banďour vydržel, tak jsem se mu snažil dopřát to nejlepší –  dostal veškeré náplně, obě pneu, nové aku, seřízené ventily, vzducháč atd. Jestli to bylo dostatečné?! To se dočtete na závěr.

Kupodivu všichni jsme se sešli na čas u Ostravské Karoliny. Lehce jsme zkontrolovali, zdali máme všechno potřebné a trádá na dálnici. Domluvili jsme se, že pauzy budeme dělat co 150 km – nabereme palivo, vynulujeme tachometry, promasírujeme zadky a šup zpátky do sedel. No, co si budeme povídat, plán dostal značné trhliny hned po prvních kilometrech – to už jsem začal zjišťovat, že mé sedadlo mi neodpustí, že jsem jej nedal přešít a lépe vypolstrovat. Cesta probíhala v pohodě, aspoň do té doby, než jsme dojeli do Břeclavi. Říkal jsem si: „Pohoda. Známky koupíme v Břeclavi nebo na první benzínce v Rakousku.“ Nu, banán. V Česku (i na Benzině) na nás koukali skoro jako na blázny, že chceme rakouské moto známky. Bohužel i v Rakousku před dálnicí nebyly, takže nezbývalo, než sjet do  Gaweinstalu – to byla zajížďka jenom pár kilometrů a měli tam naštěstí 7 známek po 4,6 éček (desetidenní). Vzhledem k tomu, že už bylo po poledni, tak jsme se rozhodli jenom posvačit a fičet dál, byť teploty byly přes 30 stupňů a po mráčcích ani vidu. Postupně se intervaly mezi pauzami začaly snižovat, až jsme zastavovali cca každých 70 km, protože netrénované těla nám dávala pocítit, že jsme si kousli sedm set kilometrovou trasou za den pořádné sousto. Aby toho nebylo málo, tak jedna z motorek začala zlobit – rozsvěcovala se jí kontrolka nesympatické barvy (tzn. červená – olej). Šance zjistit, v čem byl problém, se tak rovnala nule. Nicméně do útulného penzionu Tyrol, kde vládne čeština, jsme se po osmé hodině „doplácali“ všichni. Dostali jsme výbornou večeři i s polívkou, dali dvě pivka a šli na kutě – vždyť hlavní bod naši cesty měl nastat už druhý den!

DEN 2. Großglockner Hochalpenstraße (160 km)

Hned po ránu nás čekalo horské počasí. Včerejší sluníčko vystřídal déšť. Posilnili jsme se ze švédských stolů a po krátké poradě bylo jasno – na co máme přece ty nepromoky? Jedeme! Z jiných cestopisů jsme byli poučeni, že čím dříve vyjedeme, tím lépe – ano, je to tak. Nahoru jsme jeli takřka sami. A co bylo nejlepší, jen co jsme přejeli mýtnou bránu, která byla vzdálená jenom něco přes 30 km od penzionu a kde nás „oškubali“ o 22 éček za každou jebku, tak přestalo pršet. Těžko to slovy vyjádřit – koukněte na fotky. Zákruta střídala zákrutu. Co chvilku jsme zastavovali, protože to se prostě nedalo nefotit. Prostě životní zážitek. 33 km horských cest a tak samo zpátky. Mokrá vozovka nebyla na škodu – aspoň jsme nevymýšleli „cypoviny“ a jeli úměrně našim schopnostem a zkušenostem. Na jednom odpočívadle jsem viděl jednu paní, říkal jsem si – ideální člověk, aby nás všechny vyfotila. A zrovna když jsem si to k ní začal kráčet, abych ji dal foťák do ruky, tak začala „hekat“. Měla při tom kbelík v ruce. „Nu, asi bude krmit horské kozy“, pomyslel jsem si. Chyba lávky – z ničeho nic „odnikud“ se před námi objevila opravdická kráva velká jako kráva! Tak jsme si to razili dál na vyhlídku stréca Franze-Josefa.
Výhled opět excelentní, zašli jsme do muzea i na vyhlídku Swarovského. Taky se prošli tunely. Počasí bylo super, tak proč někam spěchat, když tam bylo tak krásně a hlavně ta atmosféra. Bohužel nevládnu slovem tak, abych to dokázal popsat. Prostě si představte, že se na něco těšíte opravdu moc a kupodivu z toho nejste zklamaní – ba mile překvapení! Cestou zpět do penzionku jsme si odskočili do Zell am See kde jsme ze sebe opláchli pot v jezeru. Nádherný pocit, který byl umocněn teplou večeří s českým pivkem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE