Passa bez pasu

I. Den - 1. 7. 2013 (393 km)

     Stejně jako každý rok, tak jako každá plánovaná akce se neobejde od nějakého zdržení.  Jelikož to mám nejblíže na místo odkud měl být start naší akce a nemohl jsem již dospat, byl jsem na místě jako první. Další dojel hned po mě Jirka a následně Michal, ale to až 20 minut po termínu…“prej zácpa“….no raději jsme nepátrali kde….


Počasí v den odjezdu vypadalo slibně, i když se nějaký ten mrak občas objevil. Trasa z místa odjezdu směrem na rakouské hranice je opravdu nic moc, je nutné se přemístit po nudných cestách k hraničnímu přechodu Reintal. Následně jsme pokračovali hezkou trasou, samozřejmě mimo dálnice, k městu Mariazell. Tuto trasu znám skoro nazpaměť, protože ji jezdím každý rok tak 2 – 3x v rámci jednodenních výletů, takže odpadlo jakékoliv případné bloudění či pátrání v mapě a cesta byla proložena hezkými odpočinkovými i kochacími místy, které jsem za tu dobu poznal – chvílemi to muselo vypadat, že jsem turistický průvodce japonské výpravy, když jsem za jízdy jen ukazoval vpravo nebo vlevo, podle toho co a jak bylo hezké k vidění.

Cesta k Mariazellu začíná být velmi hezká až od městečka Traisen (pod Sankt Pöltnem), kdy krajina začíná připomínat jiný svět, začínají se pomalu rýsovat Alpy a cesty jsou čím dál zatáčkovatější. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohla přijít nějaká ne zrovna příjemná událost…ale přišla. Jak jsem již uvedl, byl jsem jmenován fotografem výpravy, což jsem se pokusil vzít zodpovědně. Necelé dva kilometry od města Mariazell je zajímavý most, hned vedle malého letiště. Příhodné místo pro pár fotek. 

Kývl jsem na kluky, ať jedou, že je dojedu, jakmile udělám nějaké fotky. Kopnu do vrtule a doženu je raz dva. Udělal jsem tedy pár hezkých snímků a opravdu kopl do vrtule….jenže....levá, pravá, horizont, značka maximální rychlost omezena 70 km/h, pár metrů, značka maximální rychlost omezena na 50 km/h, značka obec Sankt Sebastian a … a dva policisti v autobusové zastávce s ručním radarem na měření rychlosti. Drapl jsem za brzdy, ale bylo pozdě…..Zde by se dala krásně použít hláška z filmu Básníci - “natočili mu EKG..…a co myslíte…měl ho tam?....Měl...“ ...…v mém případě ale překročení maximální dovolené rychlosti. Policista na mě začal mávat jako na prvomájovém průvodu a už mi skákal z autobusové zastávky, která byla ještě k tomu na druhé straně cesty, přímo pod kola motorky. Nezbývalo než ho přejet, teda raději zastavit… Došli ke mně a začali si mě pomalu kostit. Teda jen jeden, druhý byla policistka a jak to bývá v těch amerických filmech, ona byla ta hodná a domlouvala mi, že mám jezdit pomalu a on byl ten drsný. Musím přiznat, že německy umím jen „Ich bin hungrig“, „zahlen Sie bitte“ a „Krankenhaus“, a to ještě dost mizerně, ale jak na mě spustil, rozumněl jsem mu úplně všechno. Prý jsem vjel do obce 79 km/h a tam je pouze max. 50 km/h, a že to bude dost drahé a zda zaplatím na místě.. Začal jsem se opravdu potit. Pochopil jsem a zaplatil – tato sranda mě vyšla nakonec na 35 euro a to cesta teprve začala. Kamarádi to samozřejmě zpozorovali, když jsem je nedojel a jeli mě hledat. Když mě zdálky viděli, jak tak „laškuji“ s rakouskou policií, smáli se z nedalekého parkoviště – potvory... (Po příjedu domů jsem přes internet zjistil, že mi policista dal ještě „slevu“ a mohlo to být podstatně horší…, takže nebyl zas až tak zlý…). Doplním jen, že mě změřili malým ručním radarem, žádná fotka, nic, a policista byl, což bylo jasné, v tom vedru opravdu polehku. Ani ve snu mě nenapadlo se s nimi hádat, řešit fotky s vyfocenou rychlostí anebo to, zda měl či neměl řádný stejnokroj - tak jak to někteří řidiči zkoušejí u nás - no holt jiný kraj, jiný mrav.

Nu bylo zaplaceno, podpořil jsem řádně rakouskou ekonomiku jako správný český turista a jelo se dál. Cesta z Mariazellu po trase Wildalpen je překrásná, jsou tam nádherné zatáčky podél řeky. Zde pomalu začínají ty krásné části přírody a alpských hor, které u nás docela chybí.


Jelikož se blížil večer a první den cesty jsme to nechtěli přetáhnout, ubytovali jsme se v penzionu v obci Weng im Gesäuse, což byla velmi dobrá volba. Bohužel již nejsme nejmladší a nechtělo se nám tahat se se stanem, volili jsme pro celou naši trasu tento druh ubytování. Paní domácí byla velmi příjemná paní a dala nám ubytování ve velikosti zhruba bytu 2+1, což za 15 euro na osobu bylo luxusní. Večer již probíhalo skoro vše v klidu, krom požáru, který jsme málem založili, a to při vaření těstovin, kdy záclonka na okně byla „velmi šikovně“ umístěna přímo nad kotoučovým sporákem a při jeho nastartování do pozice vaření potravy začala tato záclonka velmi rychle doutnat. Ještě že duchapřítomný Jirka zasáhl a zabránil tak mezinárodní ostudě a večerní evakuaci.

II. Den – 2. 7. 2013 (482 km)

     Do druhého dne výpravy jsme se probudili za jasné modré oblohy s vyhlídkou na neskutečně osvícené hory. Počasí nás zatím překvapilo a déšť nebyl nikde vidět, jak vyhrožovali na všech těch chytrých meteo stanicích před našim odjezdem.…i když nás zastihl až večer. Plánem dnešního dne bylo dostat se co nejblíže k hranicím s Itálií, kde bychom měli nejlepší pozici pro ranní výjezd na Passo dello Stelvio.


Jelikož plán trasy byl zaměřen na poznávání cest a okolí, krásnou projížďkou byla i místní část Gerlos Alpenstraβe, která začíná u Krimmler Wassefӓlle (Krimmlerských vodopádů). Za výstup k těmto vodopádům se bohužel platí poplatek a času nebylo nazbyt, tento turistický výlet jsme obětovali, poobědvali a pokračovali dále v cestě. Zde je vhodné zmínit malou zajímavost, což bylo umístění bezplatných schránek pro motorkáře na úschovu motověcí, včetně vyhrazeného parkoviště, což u nás je jako sci-fi.


Narazili jsme zde i na velkou výpravu z České republiky, takže došlo na výměnu pár tipů na výlet. Byla zde i nemilá příhoda jednoho člena z polské dvojice motorek, kteří si vyrazili na průzkum vodopádů. Již jak jsme se blížili na parkoviště, tak jsme zahlédli, jak se jeho zelená Kawasaki poroučí k zemi do příkopu. Po bližším zjištění jsme se dozvěděli, jak se jen tak sama mohla motorka složit. Chyba byla v tom, že ji umístil na boční stojánek na kraj asfaltové silnice skoro k příkopu a jak bylo ten den docela vedro, ten asfalt se probořil a boční stojánek šel hluboko do cesty. Holt docela smůla tak daleko od domu….takže pozor v létě na to, kde svoje stroje parkujete!

Přejezd přes Gerlospass je opravdu krásný, i když za poplatek 5,5 euro.

Cesta za Innsbruck na místo pro ubytování byla krásná a plná zatáček s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Jediné, co nás znepokojovalo, byl velký tmavý mrak, který se blížil velmi rychle. Jeho vzhled připomínal konec světa. Vody bylo až až, což jsme brzo pocítili a schovali se na poslední chvíli pod střechu jakéhosi pneuservisu. Dohnala nás velmi silná bouřka s pořádným lijákem a blesky,  ale jak to na horách bývá, za cca 45 minut bylo po všem a cesty začali usychat. Bohužel se již blížil večer, nemělo cenu již někam spěchat a jednohlasně jsme tedy stanovili čas hledání pro vhodné ubytování. Místo bylo opět krásné, našli jsme penzion se zaměřením na vodáky, v zahradě bylo rozvěšeno plno neoprenů. Štěstí, že nebyla v tu dobu sezóna, takže ubytování vyšlo opět do 20 euro za osobu i se snídaní a minimálními turisty okolo. Krásný výhled na vrcholky hor byl již samozřejmostí.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE