Padesátikubíkový skútr do Itálie a zpět

Protože jsem tušil, že průjezd Alpami bude náročný, vyrazil jsem na cestu už těsně po půlnoci. 685 km dlouhá cesta podle mapy byla na mého skútra padesátku také předpokladem, že dostat se do hotelu ještě za světla bude též potřebovat většího nasazení. Hlavně fyzička. Což, dvoudenní Bavorsko a třídenní Polsko mě prověřilo dost. Bavorsko koncem března (890 km), Polsko (1 250 km). Jednodenní skoro 700 km, přes velehory.Bylo 0, 45 hod. 11. června 2011. Narvaný kufřík a zavazadlový prostor pod sedačkou, už od výjezdu jsem pochyboval, zda se mi povede za Radstadtem vyjet. Před rokem jsem projel tuto trasu až do Schladmingu. Ovšem nyní za tmy. Cestu až k Dachsteinu jsem tedy mohl jet skoro poslepu.Tak vyrážím. V Kaplici tankuji. Tak nějak si představuji ty zavřené benzínky v Rakousku, do páté až šesté ranní. Neměl jsem představu, zda někde nezůstanu viset. Nádrž na pět litrů, spotřeba kolem 2,5. Projíždím hranici, okolo restaurace Fränzosische Haus v Summerau, Freistadt, tunel a křižovatka před dálnicí na Linz. Pregarten a Mauthausen.
U Pyburgu přejíždím Dunaj. V Ennsu se vždy ztratím, místo na křižovatku jsem se dostal do města. Přitom Enns znám skoro jak své boty. Jsem tu asi popáté. Zajímavé, orientační schopnosti zklamaly. Do Steyru se dostávám snadno a i město projíždím skoro poslepu. Okolo obchoďáků.  Jen dodnes nepochopím, proč jsem u Sierningu zabloudil z hlavní silnice.Konečně jsem se trefil na tu správnou cestu. Nikde jsem zatím od Kaplice nestavěl na jídlo.. Jen na pár minut, abych se napil a pročistil oči z noční jízdy. Kapky do očí pomohly.Grünburg, projíždím tunel.
Klaus an der Pyhrnbahn. Bylo 3,45. Snídaně pod dálnicí A9 (až kamsi do Mariboru). Kafíčko, první tankování od Kaplice. Po 140 km. Předpokládaná spotřeba kolem dvou a půl na sto.  Tři hodiny, 140 km, v noci. Pokrčil jsem rameny, no padesátka. Rychleji to asi nepůjde. Kdosi by řekl, že jsem blázen. Budiž.
Tak, zase plná nádrž, schválně kam až dojedu. Dal jsem si závazek, že až do Radstadtu. Myslel jsem i že Spital am Pyrhn je blíž, ale byl to kus cesty. Tady bydlí dcera mé kolegyně z práce. Už tolikrát jsem byl pozvaný. Začalo se konečně rozednívat a přede mnou cesta vzhůru, samá zatáčka. A ten noční bar tu zůstal.  A ani jsem netušil, že za pár minut sjedu z kopce a už budu v Liezenu. No, netrvalo to tak dlouho, jako minule. Odbočil jsem u obchoďáku na křižovatce doprava. Už jsem věděl. Skútr se rozjel. Sedmdesátka.
Stainach, vím, že nemám jet na Salzburg. Gröbming, minulý rok jsem tam tankoval. Nyní nemusím. Aich, tady někde musí poblíž být ta restaurace, kde jsem obědval při cestě z Dachsteinu. Všiml jsem si směrovky, Ramsau am Dachstein. Tak tam jsem minulý rok dojel, ještě s omezovačem rychlosti. To bylo teprve šílené.
Nahoře městečko Haus. Mikrospánek. Netušil jsem, že na motorce ho lze docílit. Nyní už to vím. Bylo kolem půl sedmé ráno.  Dalších 100 km. Asi dvě hodiny cesty. Musel jsem si dát redbula, kafe a probudit se. Půl hodiny jsem seděl a dřímal nad šálkem kávy. Nemohl jsem se probrat. Bylo to asi šílené vyrazit na skútru do Itálie a stihnout to za jeden den. Už jsem na cestě, řekl jsem si.
Bylo skoro půl osmé. Projíždím známá místa a pak Radstadt. Benzínka na křižovatce, směrem do Alp. Nějací motorkáři mi říkali, že tam hodně jezdí. Ale byla jen ucpaná silnice Němci, co jeli také do Itálie.. A dokonce také do Cavallina. Po natankování vyrážím na nejnáročnější úsek trasy. Čtvrt na devět. Necelých tři sta kilometrů od domova. Sedm a půl hodiny jízdy. Necelá polovina celé trasy.
Věděl jsem, že rychleji to nepůjde. Na tachometru 40 km/hod. Narvaný zavazadly, člověk by nejraději něco odhodil. Obertauern. Vyjel jsem. Pak už jen dolů, kličkoval jsem mezi auty a dole v Sankt Michael im Lungau jsem byl s motorkáři první. Němci mě dojížděli až při nájezdu na dálnici. Ovšem, tam já nesmím. Dávám si pití. Nahoře byla zima a pršelo. Dole krásné počasí. Tak to bývá. Jsem někde v polovině Rakouska. Odhaduji.
Pak už jen vnímám cestu do Oberdrauburgu. Křižovatka do Itálie. Po cestě obědvám či večeřím. Pamatuji si jen Steinfeld, kousek od hlavní silnice. po levé straně kopce, pršelo a byla zima. Už nevím přesně, kde byl ten malý bufet. Z této cesty si nic nepamatuji. Jen jsem prostě jel. Probral jsem se kolem 14 hodiny, právě na křižovatce v Oberdrauburgu. Skoro 500 km, možná víc. Byl jsem fakt hodně unavený. Ovšem cedule Nach Italien, byl jsem vzhůru. Okamžitě. Dá se říci, že na tuto událost jsem čekal snad celou dobu, kdy mám skútra.Průsmyky, déšť a otevřené tunely. A taky mizerná silnice. To jsem nečekal, myslel jsem si, že v Rakousku je všechno super. Hmmm.
Plöckenpass a Itálie. Opět jen jedu, okolo řeky dolů do Tolmezza. Tam zastavuji a volám poprvé domů. Jsem v Itálii.
Pak už jen k moři, asi odhadem kolem 150 km. Carmia, poprvé se setkávám s pravou italskou vesničkou, kousek pod silnicí. Domy rozbité. A také jsem poprvé použil své první italské slovo, nevím, co znamená „kornuto“. Ten chlap mě seřval a nevím dodnes proč. Postavil jsem skútra na kraj silnice dopíjel minerálku.  Byl to kornuto, prohlásil jsem znovu a vyrazil.
Comerzo se jmenuje ta vesnice, kde jsem navštívil první bar, kde jsem dal kávu. Typická Itálie, prázdná místnost, uprostřed jen automat a dlažba, oprýskané zdi. A hlučný Ital za barem. Venku nějací mladíci. Fotografuji skútra v Itálii, nic zajímavého, jezdí tu na nich skoro všichni. Nebyl jsem středem pozornosti ani se značkou CZ.To byla poslední zastávka na cestě. Tři hodiny bez nějaké významné zastávky. Jel jsem podle naplánované trasy.
Portogruaro, kruháč. Kudy? Jen jsem si zapamatoval jedno, Eraclea Mare. Jel jsem tím směrem. Jesolo. Cítím ve vzduchu moře. Tankuju benzín za 42 Kč, už tehdy, před rokem. Ta paní byla milá, když mi vysvětlovala cestu zpět na kruháč. „Rotunda, i….“ jinak už si tu větu nepamatuji.No a Cavallino, Via Fausta. Hotel Fortuna. Sedm večer. Slézám. Pokoj byl objednán. Sprcha, večeře. Co jiného pizza. Jako u nás. A to jsem se šel ještě i projít na pláž a městem.Stál jsem tam, díval se na vlny. Poprvé v životě u moře. Skútr zaslouží pochvalu. Asi 19 hodin. Sem. Vlny omývaly hladký písek. Kdesi ve městě hráli starou italskou od Umberta Tozziho. Snil jsem o tom, že jednou budu tuto hudbu poslouchat, přímo v Itálii. Je to velká země. V hlavě se mi honil Řím, Neapol, Miláno. Vím, že díky diabetu nikdy neprojedu tímto kruháčem na nějakém litru, ale zvládl jsem to.Druhý den, na pláži. Ta voda v moři je fakt tak hrozně slaná. Nevěřil jsem tomu.
Usnul jsem hned. Něco po deváté večer. Slyšel jsem jen šumění moře…..