Na Hondě do Alp? Jedině v doprovodu Jawy a AJS z roku 1929!

24. 7. 2014

Plzeň – Železná Ruda – Landau – Chiemsee – Pass Thurn - Mittersil – Neukirchen
najeto 402 km

     Motorku mám sbalenou od předešlého večera. V den odjezdu ve čtvrtek ráno se rozhoduji ještě vybalit a nechat doma stan se spacákem. No, hned se trubky na nosiči narovnaly a zadní pérování se zvedlo z dorazů. Jiří tvrdí, že má zajištěné ubytování přes internet na většinu nocí, tak mu tedy budu věřit. Třeba se ukáže, že je to opravdový kamarád a nekecal. Tentokrát stejně vezu nějak podezřele málo věcí, vozík není úplně nacpaný jako při většině předešlých výletů, nosič je prázdný a tankvak vůbec nemám. Ovšem jsem udiven množstvím věcí, které s sebou bere Alice. Malým množstvím. Na hondě má jen jeden motokufr, kam se vejde houska se salámem. Když se zmáčknou, tak i dvě. A na sedle pod síťkou pár drobností v pytli. No jo, asi jsem zhýčkaný mým „karavanem“, který táhnu za motorkou a kam se vejde hodně jídla, náhradních dílů a spousta užitečných a nepostradatelných věcí. Ovšem je pravda, a teď bez nadsázky, že pav je velice užitečný a cestování na delší dobu si bez něj nedokážu představit.
     Ostrý start je z Plzně, kde se setkávám s Alicí a Jirkou. Ještě uděláme poslední společné fotky před odjezdem. Jiří pak sundá svoje dítě z motocyklu, aby mohl nerušeně seřídit všechny ty páčky a hejblátka, které mu to nebohé pachole stačilo v nestřežené chvíli rozštelovat. A můžeme vyrazit. V Klatovech se k nám připojí ještě Honza na kývačce, tím se stává naše sestava kompletní. Alice hned zpočátku konstatuje, že nepojede za námi v té kouřové cloně a jede první. Kdyby tak razantně neprotestovala, mohl bych po návratu setřít můj olej z její motorky a vyždímat si ho zpět do nádrže. Trasa vede přes Železnou Rudu po nám známé silnici číslo 20 kolem německého Landau k jezeru Chiemsee. Jezero o rozloze 80 km čtverečních a s délkou pobřeží přes 60 km leží blízko hranic s Rakouskem. Měl bych chuť se vykoupat, ale Jiří jede jako dráha pořád pryč, takže pro tentokrát si zastávku necháme ujít. Nicméně z předchozího výletu vím, že voda bývá čistá a krásně teplá, přestože jezero leží poměrně vysoko a napájí ho voda z Alp. Ostatně Alpy už jsou na dohled na druhé straně jezera.
     Po dnešním rychlém přesunu se ubytováváme v předem zajištěném penzionu ve vesnici Neukirchen. Jedná se o menší statek s typickým alpským stavením s dřevěnými balkony. Protože začíná poprchávat, majitel vytáhne auto z garáže a uvolní nám tak místo pro naše motorky. 
Několik pokojů se do večera zaplní především němci a rakušany, ale i jednou indickou rodinkou s pravou nefalšovanou „indiánkou“. Večer posedíme ve společenské místnosti s plně vybavenou kuchyní, kde stará indiánka připravuje nějaké jídlo výrazné nevábné vůně. Asi koukáme blbě, nebo snad hladově, tak dostáváme ochutnat něco z jejich národní kuchyně. Je to opepřená a okořeněná směs brambor, rajčat, cibule. Vše je rozvařeno „do bezvědomí“. Jako příloha rýže a placky pečené na pánvi. Jí se to po indicku, tedy rukama. Utrhne se kousek placky a tou se nabírá směs z talíře. Trošku cviku by jistě neškodilo, neboť je celkem logické, že tekutá směs prostě v tom kousku placky nedrží. Takže mám ruce od rajčat až po lokty. Vůně zpočátku nevábná, ale chuť vynikající.
     Před spaním se jdu ještě projít potemnělou vesnicí k nedalekému hradu nad naším penzionem. Všímám si jedné věci, nikde neštěká žádný pes. To snad jen u nás huláká na každém roku nějaká zuřivá bestie a budí ze spánku všechny sousedy v okolí.

25. 7.

Neukirchen – Mittersil – Zell am See – Grossglockner Hochalpenstrasse - Oberdrauburg
najeto 208 km

     Na dnešek máme naplánovanou slavnou a tisíckrát popisovanou Grossglockner Hochalpenstrasse. Už jsem tu jel několikrát, takže vím, co mě čeká. Nádherné výhledy na okolní kopce přesto lákají znova k mačkání spouště fotoaparátu. Na mítnici platíme poplatek, letos zdražili, za motorku chtějí 24 euro. Stoupání se pomalu zvětšuje, jedna zatáčka střídá druhou. Moje jawa s plně naloženým pavem jede většinou na dvojku, v zatáčkách na jedničku.

 Trojku řadím občas na rovinkách, čtyřku vyjímečně. Jiřího AJS se drží statečně, byť je o 35 let starší. Když stavím na focení, už z dálky slyším detonace jeho jednoválcového půllitrového čtyřtaktu. Je to jako takový zrychlený traktor, pořád stejné tempo. Z hlavní trasy odbočuje asi dvoukilometrová dlážděná silnice na Edelweisspitze (2571 m. n m.), což je kopec s nádherným výhledem na všechny strany. Stoupání je tam o poznání větší, vozovka užší a zatáčky ostřejší, tak Jiří pro jistotu radši čeká na parkovišti dole. Byla by to potupa, kdyby musel v zatáčce zastavit před protijedoucími auty a pak se nemohl do kopce rozjet... Moje třistapadesátka to zvládá bez problémů, většinou jedu na jedničku. Na některých rovinkách se podaří zařadit i dvojku, ovšem vzápětí přijde další serpentina a zpět jednička. 

 Nahoře parkuje několik rakouských motocyklů značky Puch, vyrobených někdy ve 40. – 50. letech. Na okraji parkoviště je na stožáru umístěná webkamera, která se v pravidelných intervalech otáčí a snímá obraz okolí. S Honzou číháme, až nastane ten okamžik a máváme kamsi do prázdna v naději, že se najdeme na internetu s „panorámaty“ v pozadí. Bohužel šaškoval jsem tam zbytečně, naší společnou fotku jsem pak v archivu nenašel. Jen zaparkované motocykly a Honzu. Důkaz je zde:

http://edelweissspitze.panomax.at/ (naklikej v archivu datum 25. 7. 2014, čas 11.00 hodin). Dosud hezké počasí se začíná velmi rychle kazit, doslova během několika málo minut mraky zakrývají okolní hory a viditelnost se snižuje na pár metrů. Při odjezdu si utrhneme ostudu, protože obě jawy jak na potvoru nechtějí startovat. Mojí musím dokonce rozstrkat z kopce, což v tom klesání není problém. I Rakušané roztlačují svoje puchy. Alespoň v tom nejsem sám. Nadmořská výška je přece jenom znát. A navíc jim to kouří daleko víc než nám. Prostě cizí neštěstí potěší. Na okolních kopcích jsou vidět zbytky sněhu, a přestože je konec července, fotíme se u závěje s výškou dobré dva metry. O kus dál se zase pasou krávy jako by se nechumelilo. Samozřejmě na trávě. A jsou hnědé, nikoliv modré. Konečně se taky začíná něco dít, prvně za tuto cestu se schyluje k technickému problému, Honzovi nedobíjí motorka. Ale protože má neoriginální novější zapalování „vape“, tak může jet i bez baterie. A taky mu to trošku hoří. Jen trošku, prostě se prodřela izolace kabelu mezi zapalováním a pojistkou, takže přehořel v kastlíku drát. Závada je záhy nalezena a odstraněna, nejsme přece žádní amatéři. Stát se tohle u moderního stroje, kde je na elektriku napojeno naprosto všechno, mohli bychom akorát tak při čekání na odtahovku ze seškvařených drátů a zbytků plastu třeba užmoulat kuličky... Kdežto na jawu stačí kleště a malé kladivo. Pokud to nestačí, je třeba najít větší kladivo a větší kleště. Když už jsme tu, nemůžeme si nechat ujít krátkou zajížďku na Franz Jozef Höhe s vyhlídkou na ledovec. Pro většinu cestovatelů je tohle hlavní cíl cesty, který samozřejmě stojí ta to vidět. Pro pěší turisty jsou v okolí značené turistické stezky a je možné též sjet kolejovou lanovkou do údolí, nebo pěšky dojít až ke konci ledovce Pasterze, z kterého neustále odtéká voda do údolí. Na velkém parkovišti parkujeme v bezprostřední blízkosti stolu s lavicemi, což přímo vybízí k uspořádání pikniku. Z našich „vagónů“ tedy vytahujeme vařič a za užaslých pohledů četných turistů si vaříme oběd a kafe. Opět se ukazuje další výhoda pava oproti moderním motorkám, na kterých se pod sedlo nevejde ani ta pytlíková polévka natož plynová bomba s vařičem a nádobím. Do dnešního cíle vesnice Oberdrauburg, kde máme zamluvené ubytování, nám zbývá necelých 70 kilometrů, tak pomalu pokračujeme. Na zpáteční cestě potkáváme pár veteránů, v jednom z nich poznávám čtyřválcový Indian Four někdy z konce 20. let.

     Projíždíme malebnou vesničkou Heiligenblut, kam jsem loni omylem zabloudil, když jsem se vracel z Chorvatska na jawě s porouchaným ložiskem v zadní rozetě. Tenkrát jsem měl v úmyslu jet vedlejším údolím vzdáleným asi 50 kilometrů, naložit motorku v Mallnitz na autovlak, projet jedenáctikilometrovým tunelem a vyhnout se tak těm nejvyšším kopcům. Dokonce poznávám i autobusovou zastávku, kde jsem se s konečnou platností ujistil, že bloudím.
     Při zastávce na benzince má Jiří kupce na svojí AJS. Věci znalý Rakušan slintá okolo, hlavu strká téměř do motoru a Jiřího přesvědčuje, aby mu motorku prodal. Neúspěšně. Alice opovržlivě konstatuje, že vždycky někam postaví tu svojí nejhezčí motorku, aby byla na očích a aby jí všichni obdivovali. A nechápe, proč teda všichni koukají na ty starý, co stojí vedle, nejedou, kouří a padají z nich součástky...
    Do Oberdrauburgu přijíždíme po třetí hodině, do večera máme ještě spoustu času. Po ubytování v hotelu hledají Alice s Jiřím přes internet ubytování na další noc, které jako jediné ještě nemáme dopředu zajištěné. Na mapě visící na zdi hotelu, upoutala moji pozornost klikatící se silnice, vedoucí kamsi do hor, takže se s Honzou vydáváme jen tak na projížďku. Silnice se za vesnicí postupně zužuje na šířku jednoho osobního auta, nicméně stále je asfaltová.

Projíždíme jen tak nazdařbůh lesem kolem osamělých horských chalup, někdy doslova přímo kolem vchodů do bytů, občas se mezi stromy naskytnou nevšední výhledy do údolí. Pod námi rozeznáváme i náš hotel. Ubývá dopravních značek, zato přibývá ukazatelů pro pěší turisty. Žádný zákaz vjezdu není, tak pokračujeme serpentinami dál nahoru. Zastaví nás až jakýsi místní horal, vyběhne ze salaše nám naproti, mává rukama nad hlavou a něco volá. Určitě nás musel slyšet čtvrt hodiny předem, neboť v tom tichu jawa jedoucí na jedničku určitě nejde přeslechnout. Co by za to na Šumavě dali, kdybychom jim takhle vykuřovali kůrovce. Když se jawí dým rozplyne, rukama, nohama nám vysvětluje, že cesta dál už nevede. Asfalt končí doslova před dveřmi domu. Otáčíme se tedy na dvorku před stodolou a spouštíme se zpátky do údolí. Do večera je času dost, počasí nádherné, tak se ještě rozhodujeme dojet k hradu Stein, který vystupuje mezi stromy na druhé straně údolí. Mapu nemáme, tak jedeme podle intuice, prostě neodbočujeme nikam do kopců a držíme se na dohled od řeky Drau. Asfalt se na rakouské poměry docela zhoršuje, dokonce se zhoršuje i na české poměry, až se ze silnice stává prašná cesta a místy se blíží kvalitě i naší oblíbené D1. Ale k hradu jsme ještě nedojeli a minout snad taková stavba nejde. Zastavujeme na rozcestí, na jedné odbočce je zákaz vjezdu a na druhé varování před psy. Honza němčinou nevládne, tak s klidnou duší pokračuje i přes výstrahu dál. Já radši čekám, jestli se neozve štěkání a neobjeví se Honza se zakousnutým zuřivým psem na lýtku. Dokonce otáčím motorku, abych mohl rychleji ujíždět. Nic takového se naštěstí neděje. Po chvíli telefonuje, že hrad opravdu našel, tak vyrážím za ním. Bohužel je veřejnosti nepřístupný a dokonce na konci cesty, po které jsme právě přijeli, je upozornění na soukromý pozemek. Prašná cesta skutečně vede mezi rodinným domkem a garáží. Nesežraní se vracíme v pořádku do hotelu.
     Na internetu sledujeme předpovědi počasí, nejsou moc potěšující. Hlásí průtrže mračen a meteorologové vydávají ty nejvážnější varování. Rozhodujeme se vyrazit ráno na jih. Předpovědi sice ukazují výrazné varování a výstražné červené trojúhelníčky na jihu stejně jako na severu, ale když už máme zmoknout, tak aspoň v Itálii. Český motorkář přece neutíká z boje, natož ze sedla. Jdeme do toho tedy čelem, nebo spíš řídítky.

26. 7.

Oberdrauburg, hotel Irschener Hof – Paluzza – Ravascletto – Sappada - rio Fauner - passo Staller - Mitteldorf
najeto 218 km

     Žhavá noc na společném dvojlůžku se nechá zažít i s kamarádem. Neděste se, nebudu zde líčit nějaké intimnosti. Asi mám v podvědomí náš rozhovor těsně před usnutím, kdy jsme se dohadovali, zda nám do pokoje někdo vleze otevřeným oknem, či ho raději zavřeme. Občas se mi zdají divoké sny, jinak spím jako miminko, jen ze spaní trošku rozhazuji rukama a kopu. Při posledním přímém zásahu do Honzova obličeje si v polospánku uvědomuji, že vedle mě kdosi leží a tak vyděšeně vykřikuji „co tady děláš?!“ Jistě to pro něj bylo nehezké probuzení, leknul se snad ještě víc než já. Taktéž v polospánku vyskakuje z postele na balkon chytat domnělého zloděje... A nebo možná automaticky prchá v domnění, že ho právě načapal manžel milenky... Přiznávám, že takhle živý sen jsem ještě nikdy neměl. Nakonec se tomu oba smějeme ještě dobrou čtvrthodinku.
     Po noční přeháňce je silnice samá louže. Mraky se neválí jen po okolních kopcích, ale jsou všude okolo. Při odjezdu nám hoteliér čistou ruštinou sdělí, že „v sovětskom sojuze mnogie motocikly jawa“. Docela ve mě hrklo a začínám přemýšlet, jestli jsme neprezentovali veřejně nějaké naše průpovídky. V cizině totiž docela běžně česky pomlouváme zejména tlusté rakouské Gertrudy, nebo oslovujeme číšníky „pocem brouku“.
     Počasí oproti předpovědi ukázalo svojí přívětivější tvář, vykouklo sluníčko a je jako v létě. Ale už od benzínky ve městě Kötschach sledujeme mraky v kopcích, kam máme namířeno. Pár minut si postojíme ve frontě, chvilku před námi se stala nehoda a silnice je uzavřená. Zanedlouho vidíme odlétat vrtulník a téměř ihned potom můžeme projet. Pod svodidly je napasovaná motorka. Stoupáme k horskému průsmyku Plöckenpass (1357 m. n m.) na rakousko-italských hranicích. V okolních svazích jsou pozůstatky po opevněních a bunkrech z 1. světové války, kdy tu probíhaly boje mezi rakouskou a italskou armádou. Překračujeme italské hranice a sjíždíme z hor dolů. Je znát, že Alpy skutečně rozdělují Evropu na dvě odlišné klimatické části, přestože začíná mírně kapat, teplý vzduch připomíná relativní blízkost moře. Pár kilometrů za městem Paluzza máme v plánu odbočit z hlavní silnice doprava na vedlejší, podle mapy hodně zatáčkovitou a tedy zajímavější pro motorkáře. Bohužel je odbočka uzavřená a jak později zjišťuji, je to veliká škoda.
     Po návratu domů si uvedenou trasu projíždím alespoň virtuálně na googlu pomocí „street view“ (to je taková ta funkce, která umožňuje líným povalečům nezvedat ctěné pozadí od počítače a přesto se žvancem v ruce a s plnou pusou cestovat krajinou a vidět přitom reálné záběry z jedoucího vozidla). To co jsem na počítači viděl já, mě dává motivaci se sem vrátit. Cca třicetikilometrová zajížďka se klikatí četnými serpentinami, ve své střední části vede úzká cesta po úbočí a po hřebenu pustých, ale přesto zelených hor, porostlých nízkou vegetací. Tak tohle všechno jsem na vlastní oči neviděl...
     Začíná pršet, před námi jsou černé mraky, z nichž padá doslova dešťová opona, do které záhy vjíždíme. Téměř ve stejném okamžiku se před námi objevuje krytý můstek přes říčku. Jako mávnutím proutku se z krytého můstku pro pěší stává krytá garáž pro motocykly. Prostě se tam utáboříme. Na lavičku vybalujeme vařič a rázem se z garáže stává ještě kuchyně a obývák zároveň. Čistá alpská voda na kafe nám nateče do ešusů přímo z okapu. 

 

 Jiří ještě chvíli řeší, zda zabalit igelitem magnetku, která je umístěna před motorem přímo za předním kolem a proti přímému proudu vody od kola je chráněna zčásti otevřeným plechovým krytem. Nakonec ji jen zvenku namastí sprejem na mazání řetězů, aby odpuzoval vodu. Za jízdy stačí vlhkost průběžně vysychat, akorát nesmí proud vody natéct dovnitř, to by znamenalo dlouhé vysychání a v podstatě pravděpodobně konec výletu. Voláme domů a vyzvídáme předpověď počasí pro naši oblast. Podle meteorologického radaru se mezi černými mraky prý objevuje o něco světlejší díra, která by se měla pohybovat naším směrem. Opravdu to vychází, takže navlékáme nepromoky a stíháme onu slibovanou díru mezi mraky. Nicméně prší pořád, navíc je všude okolo mlha, takže můžeme pouze tušit nádherné výhledy, které jsou nám utajeny. Projíždíme několika městečky, v nichž se prolíná architektura kamenných italských staveb s typickými alpskými dřevěnými domy. Kluci to pořád švihají dál, takže ani nestihnu udělat nějakou kýčovitou fotku. 

 Jiřího AJS dupe do kopce pořád stejným tempem. Na hlavní silnici někde v okolí Toblachu slyším ránu, jako když bouchne pneumatika. Přede mnou jede Jiří, Honza a před nimi náklaďák, ten ovšem upaluje pořád dál. Radši si udržuji ještě větší odstup, ale nic zvláštního se neděje, takže pokračuji dál. Když po chvíli vidím na silnici chomáčky jakési vaty, která vypadává Jiřímu z brašny, je mi jasné, že ta rána před chvílí nebyla pneumatika, ale prasklá pěna na holení ve spreji. Jo, kdyby jen pěna... Přes stěnu brašny se mu o rám proklepal sprej na opravu pneumatik.

     Pomalu se stáčíme zpět na sever. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, není rybníček Brčálník, ale Lago di Anterselva, kolem kterého se blížíme k sedlu Staller na italsko rakouských hranicích. Na italské straně silnice svojí šířkou připomíná spíš chodník. Na několika kilometrech prudkých serpentin proto platí zvláštní režim. Jezdí se jednosměrně, vždy půl hodiny nahoru a půl hodiny dolu. Nahoře je mlha hustá tak, že by z ní i Rákosníčka trefil šlak, taktéž já nejsem nějak moc nadšený. Není vidět vůbec nic. Jediný stánek se suvenýry a zároveň kavárna se zrovna chystá zavírat, naštěstí ještě stíhám koupit aspoň nálepku na pava. Honza má opět problémy s elektrikou, chová se to nějak „záhadně“, dokonce záhadněji než je na jawě zvykem. Příčinou je povodeň ve spínací skříňce. Po vytažení klíčku je na něm přesně vidět, kam až sahá hladina. Skříňka je na nádrži a má tvar vaničky, ale bez vypouštěcího špuntu. Po přejezdu sedla se před námi otvírá pohled do širokého údolí. Mlha se ztrácí a my máme šanci oschnout. Louky v údolí jsou porostlé barevnými květy, připomínají mi krakonošovu zahrádku ze známého večerníčku. Kopce jsou porostlé krásnými rovnými smrky jako na Šumavě. Ovšem nad pásmem lesů se najednou zvedají strmé několikasetmetrové holé skály. V Mitteldorfu zastavujeme před rodinným penzionem, kde máme objednané ubytování. Paní domácí vypadá zprvu mírně vyděšeně, když vidí, na čem jsme přijeli. Její nedůvěra ji za chvíli opouští i přesto, že ihned po příjezdu žádáme o karton, abychom zmírnili ekologickou katastrofu v podobě oleje tekoucího z Jirkovo motocyklu. Když teče, tak maže. To není závada, ale dobrá a velmi užitečná vlastnost. Na paní domácí to jistě psychické následky nezanechá. A pán domu hbitým očkem mrkne na AJSku a konstatuje, že to je motorka „for Hitler“, tedy vyrobená před Hitlerem – před válkou. S Honzou ještě odpoledne děláme něco málo pro zdraví a podnikáme krátkou pěší procházku po okolí. Porušujeme tak zásadu jednoho našeho kamaráda, který říká, že kam nelze zajet na motocyklu, to nestojí za vidění. Krátká procházka se protáhne skoro až do tmy. Kdyby se nezačalo stmívat, asi bych té turistice přišel na chuť. To není nadsázka, ale fakt. Turistické stezky vedou zajímavou krajinou. Možná by stálo za to, vyhradit si v budoucnu nějaký čas i na prohlídku Alp “po svých“.

 

27. 7.

Mitteldorf – Felbertauerntunnel - Deggendorf – Železná Ruda - Nepomuk – Plzeň
najeto 463 km

     Dnes nás čeká jen rychlý přesun zpět domů bez dalších kulturních zážitků. Hned ráno za Matrei in Osttirol nás z hlavní silnice značky svedou na objížďku. Důvodem je masivní sesuv svahu a totální zničení části původní silnice. V zalesněném svahu je vidět pruh sesypaného kamení a skal. Úplně zmizela zastřešená železobetonová galerie v délce 100 metrů, která má chránit vozidla před padajícím kamením. Za zmínku stojí rychlost rakouských projektantů, úředníků i stavbařů. Jak později zjišťuji, doslova během pár dní se rozběhlo plánování a stavba nové příjezdové silnice k Felbertauernskému tunelu, po které nyní projíždíme. Od sesuvu do otevření nově zbudované objížďky to trvá cca 80 dní. Ano, opravdu 80 dní, nikoliv měsíců, nebo dokonce let, jak to známe u nás. Felberntauerntunnel leží ve výšce přes 1600 metrů nad mořem, je zpoplatněný a svojí délkou 5,3 kilometru je 11. nejdelším tunelem v Rakousku. Tedy žádný velký rekord, ale přesto mám divný pocit, co kdyby mi motorka umřela zrovna uvnitř? Pro tyhle případy mám na pavu namontovanou cyklistickou blikačku, abych v případě nouze byl aspoň vidět. Naštěstí jsem tuhle modernizaci nemusel nikdy použít, takže jí vždy po návratu domů očistím od oleje z výfuků a vrátím na kolo.

      Po příjezdu do Čech se ještě rozhodujeme trošku škodolibě poškádlit našeho kolegu veteránistu z Nepomuku, který zásadně neuznává jawy. Chceme mu ukázat, že i tento „nemotocykl“ dokáže dojet nejen do Itálie, ale dokonce se z ní i vrátit vlastní silou. Bohužel ho nezastihneme, takže si nemůžeme vychutnat jeho reakci a kyselé pohledy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE