sumoto_duben



Mo(t)to-Sardinie

Úzký okruh moto-přátel opět vyráží na Sardský flám.

Kapitoly článku

Mo(t)to-Sardinieúzký okruh moto-přátel opět vyráží na Sardský flám.

Od našeho posledního výletu na Sardinii uběhlo čtyřiadvacet měsíců… Za tu dobu se událo mnoho věcí. Tak například, „schöne Rudy“ raději rybaří v Norsku a bojí se nastartovat svojí Kawu, kamarád Pavel přesedlal z 1150 GS na 1200 GS dvouvačku poslední vzduch, já nechal repasovat svoje tlumiče, no a nějaký Číňan obohatil planetu o virus, který měl vyřešit důchodovou reformu, ale cosi se mu nepovedlo… na rozdíl od pana Procházky, kterému se repas tlumičů povedl a tímto mu chci poděkovat. Plni obav z těžkostí a obstrukcí spojených s leteckou dopravou, jsme při koupi letenek do cílové destinace – Aeroporto Olbia Costa Smeralda, trnuli hrůzou, co všechno se pos… pokazí, než si šťastně sedneme za řídítka našich motorek. Ale jak kdysi říkal jeden beznohý sovětský pilot, „ono to půjde…“ A taky že to šlo.

O přesun vybavení a strojů se postarala známá a skvělá firma MotoSardinie Jana a Martin Váňovi a zbytek už jsme dokázali s menšími, či většími obtížemi sami. V úterý „na svatého Václava“ 28.09. jsme v 17:00 hod asistovali u nakládky motorek.

Čtvrtek 30.09. 02:00 hod – start svozového vozidla v Dobřánkách. Pak okružní jízda kolem Plzně, při které jsem posbíral do vozu čtyři kolegy, jmenovitě Michala, Vláďu, Jirku a Pavla, a ve 02:57 hod si to svištíme nejosvětlenějším mega tunelem ve střední Evropě. Valík je prostě super tunel… 😊 Nabíráme směr Regensburg a pak parking u letiště Mnichov. Dodávka z parkingu nás vyhazuje v 05:31 u dveří odletů… Palubní lístky máme v mobilu a kdybych býval věděl, že jediné místo, kde po mě za oba lety (Mnichov – Olbia / Olbia – Mnichov) budou chtít vidět QR kód od mého očkováním, bude letištní restaurace, nemusel jsem po první dávce trpět bolestmi jak kůň… bych se na to vy… Ale co, zmutovaný už jsem tak jako tak. Po vydatném snídaňovém pivu odcházíme do přistaveného aeroplánu. Ti šťastnější z nás usínají ještě před vzletem a hodinky ukazují 07:55 hod. Přistávací manévr mne vrátil do reality. Promnul jsem slepené oko, utřel oprať od koutku úst a vydal se úprkem z letadla. Průchod letištní halou, kontrola vstupu do země Sardů, jež byla odbyta zkušeným a přimhouřeným okem příslušníka italské policie a pak už konečně první cigáro na Sardinii. Je 09:37 hod. Procházkovým tempem překonáváme vzdálenost 1,9 km k parkovišti „Piazzale Costante Girardengo, Olbia“, kde na nás už čekají motorky. Celkové letošní obsazení moto-skupiny se nakonec vyvrbilo takto: v počtu pěti kusů bylo zastoupeno monotématickou sektou uctívačů boGSer motoru a modrobílé vrtulky, dále jedním vysmátým majitelem zelené želvy Ninja, hodným fanouškem StarTreku vlastnícího Phaser (přičemž Japonci zřejmě udělali chybu a psali to foneticky Fazer) a pohodovým uživatelem úžasné designové Langusty od MV Augusty. To vše pod dohledem sličné moto průvodkyně s bavorskou R 900R. Kompletní servis pak dotvářel její muž, který ovšem letos více než na R1250GS HP, jezdil svojí dodávkou ostrovem sem a tam, montoval různá ulomená kola a s vševědoucím úsměvem popíjel slivovici 😊

Je čtvrtek, 10:30 dopoledne, den první: Olbia – Bosa 233 km. Povinný striptýz u dodávky, výměna civilu za moto-hadry a můžeme jet. Jasné modré nebe nad námi a ideální teplota 26°C. Při tankování pohonných hmot přichází první šok letošního výletu. Na konci sezóny 2019 stál na Sardinii benzín od 1,46,- do 1,52,- Eur. Ceny letošního roku 2021 povyskočily na hodnoty od 1,72,- do 1,83,- Eur (podotýkám, že v té době u nás stál litr Natural 95 přibližně 32,- Kč, ceny energií ehdá závratně nerostly a Bohemia Energy ještě fungovala). Vyrážíme z městské části směrem na západ. Naše první zastávka je plánována v nejvyšším bodě širokého dalekého okolí. Vrchol Monte Limbara 1362 m.n.m. – anténová stanice NATO. Asfaltové klikyháky nás teleportují těsně pod vrchol. Fotíme a dáváme si cígo.

Z vrcholu sjíždíme stejnou cestou, kterou jsme se vyškrábali nahoru a pokračujeme jihozápadním směrem k Lago del Coghinas. Úžasné jezero Coghinas je zasazené v krajině, jako z filmů. Přes most v jeho východní části se po silnici SS392 dostáváme na první obědo-café zastávku ve městečku Oschiri. Mimo klasické kombinaci espresso e soda al limone, zde mají úžasné masové muffiny, nebo jak to nazvat. Jídlo to bylo vynikající a kamaráda Poubeho zachránilo od imploze žaludku. Majitelé motocyklů mající spotřebu přes 7l na 100 km a vlastnící nádrž něco málo nad tucet litrů, jsou nuceni tankovat 2x denně. My ostatní si to velice pěkné svištění po Sardinii zatím užíváme za cca 5,5 litru. V této souvislosti zmíním příhodu u čerpací stanice Esso v městečku Ozieri. Po spolknutí deseti eurové bankovky se klukům na zalehávačkách odmítl zapnout tankovací automat. Zřejmě i on měl svůj čas siesty. Čekání na obsluhu, která měla být podle vývěsky v 15:30 na place, se nám už v 16:20 zdálo dlouhé, a tak kluci nakonec oželeli bankovku a jelo se tankovat jinam. Pokračujeme v krasojízdě směr západní pobřeží a v městě Bono pauzírujeme v Iris café. Podvečerní příjezd do města Bosa je odměnou za celodenní jízdu. Úžasný terasový resort s dvojlůžkovými bungalovy, vypínající se nad městečkem. První welcome drink prosecca dávám s grácií, pak přestávám zapírat svůj původ a klasicky objednávám pivo. Polidštit naše zevnějšky umožnila podvečerní sprcha a my pěšky vyrážíme do středu starobylého centra Bosy. Na náměstí Piazza Costituzione se odehrával typický večerní mumraj. V hodinách, kdy české děti v postýlkách už dávno drtí plyšáky, si tady malí Taliáni dovádí kolem kašny, až německým turistům praskají cévky v oku. Byl to parádní první večer, skvělé jídlo, pití, no a tak vůbec… ale po druhém pivu se začíná ozývat spánkový deficit, a ještě před půlnocí jsme v limbu.

Pátek, den druhý: Bosa – Alghero - La Pelosa - scale per le Grotte di Nettuno – Bosa 256 km. Krásný slunečný den před námi, obloha bez mráčku nad námi, prostě co víc si přát. Dnes je v plánu vidět kus západního pobřeží. Tankujeme v centru Bosy a mumraj se dá směle srovnat s arabským tržištěm. Po SP19 kličkujeme od Bosy severním směrem, a slabší povahy by mohly mít i lehkou nevolnost, jak se vybraná trať kroutí. Letos je to opravdu perfektní, zase! Za normálních okolností a ve vnitřní Evropě bych jednoznačně souhlasil, že čtyři motorkáři už jsou dav. Ale kombinace absolutně prázdných Sardských cest a přiznejme si, že i poměrně nadstandardně slušná a vcelku vyrovnaná řidičská úroveň celé moto ekipy, nezavdává příčinu remcat. Při projíždění městečka Villanova Monteleone stavíme v Eden Green na první dnešní café pauzu. Na motorky nasedáme jen na pár set metrů jízdy a na konci města stavíme u panoramatické vyhlídky. Obzor lemuje moře a my můžeme dohlédnout od západního přístavního městečka Alghero, až po severní ostrovy národního parku „dell'Asinara“. Po foto pauze a dalším cígu, vyrážíme úsekem serpentýn, směr Alghero. Z vyhlídky už po 17,9 km ukončil svou dnešní jízdu Jirka. Vše se naštěstí obešlo bez závady těla, akorát po zbytek dne intenzivně řešil - a nutno podotknout že za výrazné pomoci Jany a Martina vyřešil - problém s kolem. Když jsme pak další večery za pomocí fermentovaných nápojů analyzovali kritickou příčinu ukončení jeho jízdy, dospěli jsme svorně k názoru, že to evidentně bylo pro krátkodobou poruchu specifické součástky, mezi řídítky a sedlem. Oběd v Alghero ve staré zástavbě blízko přístavu byl famózní a po obědě ještě „gelato medio – neboli střední zmrzlina“. Parným dne pokračujeme dál, až na nejseverozápadnější cíp Sardského pobřeží u letoviska La Pelosa. Údajně se zde na konci osmdesátých let konal první velký proces s Mafií v Itálii. Prý do zdejší pevnosti nechali zavřít soudní porotu, aby je nemohl nikdo ovlivnit… další den je pak našli všechny oběšené.

Tak abych na tomto místě zanechal stopu v srdcích místních lidí i já, vytáhl jsem jeden ze svých moto majsterštyků… Celé se to dělá tak, že si vyberete co nejvíce exponované místo. Ideálně třeba plné parkoviště lidí, povětšinou mladých koček v titěrných bikinách. Elegantně zastavíte motorku a patou levé nohy vykopnete boční stojánek. Pro zdárné dokončení celého triku je zásadní, aby se stojánek buď neotevřel a pružina ho zaklapla zpátky, nebo pokud máte pružinu unavenou, lze stojánek otevřít a odrazem o doraz ho zase zavřít. Zbytek je pak dílem okamžiku a vy se společně s vaší důstojností a motorkou válíte v prachu. Obdivný potlesk si užívám opravdu jen chvíli, motorku téměř ve vteřině stavím na kolečka a v duchu si dělám další puntík na mapě. Ano, ano, nejen Balkán si užívá moje moto triky, i tady se mi to povedlo. Na La Pelose jsou údajně jedny z nehezčích pláží na celé Sardinii. Tohle tvrzení má dle mého reálný základ a výrazně k tomu přispívá kontrast bílého písku a mělké laguny s blankytně modrou vodou. Po pár fotkách jdeme dál.

Tentokrát nás čeká café pauza v městečku Stintino, přímo u kotviště jachet. Příjemné posezení pod pergolou Lu Fanali Ristorante, café a kola. Vracíme se zpátky a tentokrát míříme k Parco Naturale Regionale di Porto Conte. Tady je vstup pro pěší do velice známých Neptunových jeskyní. A protože jsou velice známé a hojně navštěvované, my je vidět nepotřebujeme. Slunce už se pomalu naklání a stíny se začínají prodlužovat. Neklamné znamení příchodu večera, a tak vyrážíme zpět k ubytku do Bosy – “I Giardini Malaspina”. Tentokrát jedeme přímo podél pobřeží po SP49. Cesta je to klikatá a nabízí nespočet romantických výhledů na západ slunce nad mořskou hadinou. Tedy ne že by zrovna tohle člověk využil na moto-výletu s partou kámošů…to jako fakt ne. Je to dobrý tip (včetně návštěvy těch schodů a jeskyně), až sem (jednou) vezmu svoji manželku. Doufám, že si za to připíšu na účet spousty kladných bodů… Večeře se dneska odehrává na terase resortu, takže odpadá cajdání do centra města. Všichni si užívají konzumaci různých mořských potvůrek, některé mají skořápku, jiné se ještě na talíři vlní… Přiznám se, nikdy mě to neoslovilo, a tak nějak vím, že ani nikdy neosloví. Prostě k tomu nemám ten vztah. V případech jako je tento, jsem nucen přežívat na italské pizze, což není vůbec špatné…ale pořád se to jíst taky nedá. Dnes, vzhledem k absenci pizz v nabídce, volím to nejskromnější za 12,- Eur. V tomhle případě jsou to očesnekované a naolejované těstoviny, jupííí   😊. Po jídle se v pěti „trháme“ od společného stolu a jdeme si dát studenou 12° Plzeň z vlastních zásob. Ráno nás čeká společný přesun na východ, ubytování na další tři noci máme nachystáno v Arbataxu. Sedíme, popíjíme a je nám hrozně fajn. Postupně ukrajujeme z domácích zásob Pilsner Urqell, wasabi a chilli oříšků… ještě tam jsou někde dvě láhve rumu, ale zase nemusíme všechno smlsnout hned. Něco si necháme i na zítra a pozítří. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (10x):


TOPlist