Kterak D.Bill Japonce Emila za Itala vyměnil, aneb neboj ženo, já to spravím 2

Pokud má předchozí veledíla neznáte, vězte, že v roce 2017, jsem podle vylákal manželku na dovolenou na motorce, nemajíc v garáži nic jiného, než krutopřísnej superbike z poloviny devadesátých let, dnes odborně zvanej youngtimer. S ohledem na jeho nepoužitelnost k ničemu jinému, než k montování, leštění a občasným adrenalinovým vyjížďkám, jsem zakoupil za mrzký peníz skútr Hondu Foresight 250 s neidentifikovanou závadou a za 14dní jsme se na něm ve dvou vydali do Alp… v březnu. Fakt chytrý. Ale ono to vyšlo. Dojeli jsme…. já šťastnej, že je ze mě motocestovatel, manželka nadšená, že může dát po týdnu nohy k sobě (jela jako spolujezdec přece) a Honda, kterou jsme během cesty pokřtili na Emila, hrdá… teda hrdej, na to, že to dal. Od té doby jsme na Emilovi projeli kus Evropy a on dokázal, že je stejně dobrej cestovatel jako kdejaký BMW, nebo jeho větší japonští bratři a bratranci.

Manželka za ta léta vystřídala různé skútry o objemech 125 až 500ccm, až ji, jak to tak bývá, zaujala roztomilá, kulaťoučká, avšak naprosto nepoužitelná Vespa. Královna městské mrštnosti a elegance. Zajímavé na tom ale bylo, že tato „přecenaprostonepoužitelná“ Vespička Emilovi ve všem stačila. No ano, koupili jsme ji. Dala manželce takovou vášeň k jedné stopě, že jsem žasnul jak šnek na eskalátoru.

Koupě Vespy, podobně jako třeba koupě Harleye, bývá nebo spíše může být vstupenkou do nové rodiny lidí se stejným postižením. Manželka se přidala do Zlínského Vespa gangu a účastnila se s nimi od vyjížděk, spanilých jízd až po PragoVespu. Abych se mezi tuto smetánku taky zařadil, přelepil jsem na Emilovi elektrikářskou páskou nápisy Honda a nahradil je stylovými 3D chromovými logy Vespa.

Přesto jsem se nemohl na vespa srazech zbavit dojmu, že jaksi nezapadám. Když jsem se podíval na tu krásu kolem sebe, bylo mi jasné proč….fakt jsou to nádherné a elegantní stroje, z nichž některé jsou o třicet let starší než já a přece, na rozdíl ode mě, nešediví. Emil už není a vlastně ani nikdy nebyl hezký ani elegantní.

Kdybych si měl koupit třeba jen pro ty srazy zrezivělou padesátku, tak si Vespu taky koupím! A koupil jsem. Trochu pobouchanou, hodně špinavou a zašlou, rozhrkanou a zanedbanou 250 i.e. GTSku, pojízdnou, za cenu té zrezivělé padesátky.

Nutno však ještě podotknout, důležitou věc. Nalepením loga Vespa jsem probudil v Emilovi (mé staré Hondě) jeho dekády skrývané pravé já… moderně by se tomu asi mělo říkat transgendera, nebo spíš transmarka… totiž on se sice narodil v Itálii, ale ve špatné značce. On vždycky věděl, že je Vespa, ale jeho tělo vždy vykazovalo známky Hondy. Neporuchovost, univerzálnost a žádnej sexappeal. Krátce po jeho coming outu, mu podruhé za těch 6 let co ho mám, praskla žárovka. Ok, to se stane i u Hondy. Týden na to se mu ukroutilo lanko tachometru…. no má už něco natočeno, ale je to divně načasovaný. Bum, dva dny na to přestalo světlo svítit znovu. Probudil se v něm zkrátka Ital!

Pro své cesty vždy vybíráme záměrně duben a květen. Je teplo, ale ne moc, menší provoz stejně tak pohyb turistů a mimosezonní ceny. Toho jara jsme byli autem v Norsku s tím, že na motorkách pojedeme na přelomu září a října do Itálie. Jenže to by se nesměla v hlavách našich nových italofilních přátel zrodit klubová výzva s názvem NEJDÁL nebo NEJVÝŠ. Ve výzvě šlo o to dojet na Vespě prokazatelným způsobem ze všech nejdál, nebo nejvýš. Jediným omezením pravidel byl termín, a to přes letní prázdniny.

Rozkaz paní domu byl tehdy předvídatelný. Do Itálie ano, ale o prázdninách. Konkrétně 29.07.2022 až… se teprv uvidí.

Soutěžní podmínku „na Vespě“ splňovala už manželka. Já jsem se mohl v klidu vézt za ní na svém starém mezkovi Emilovi s klidnou duší, že bez problémů dojede a jen asistovat vítězce při jejím triumfálním pokoření hranice nejdál nebo nejvýš. Ale když ten Emil začíná nějak po italsku parchantět. Přece nepojedu bez tachometru, rychloměru (dodací doba náhonu tachometru překračovala termín odjezdu) a se strachem, že to nebude svítit. Obrátil jsem tedy pozornost na opravdu žalostně vypadající Vespu GTS, kterou jsem měl v garáži přesně 4 dny a čekala na kompletní rozborku, generálku elektriky a diagnostiku. Zpětně už fakt nevím proč, ale rozhodl jsem se pro Vespu. Prostě D.Bill no… Vyměnil jsem olej a filtr, absolvoval 20km zkušební jízdu, oprášil a opláchl jsem velký plachtoidní plexi, co jsem k tomu zadarmo dostal, to namontoval, absolvoval další 6 km zkušební noční jízdu a přesvědčen o své pravdě jsem se jal balit bagáž. Snad abych vyzkoušel, co všechno se vleze pod sedlo, snad proto, že jsem tušil, že to nemůže projít bez drobných nepříjemností, jsem mimo běžných věcí nabalil: náhradní řemeny, náhradní válečky, dva plonkovní litry oleje, dva olejové filtry, ráčnu s 12ti ořechy, ráčničku s 10ti oříšky, pracovní rukavice, sadu lepení pneu, hromadu šroubováků, nespočet klíčů, kleště, kladivo a ještě jsem si od bráchy automechanika půjčil velký, starý, rezervní rázový aku utahovák u nich v dílně láskyplně přezdívaný ,,kurva“. Ano.. to všechno se při troše snahy a trpělivosti dá nacpat pod sedlo Vespy GTS. Musíte být ale z generace tetrisu.

Den první - pátek 29.07.2022

Přes zcela iracionální argumenty manželky jako: „vždyť je to blbost“, prosazuji svůj plán a vyrážíme v pátek hned po práci, protože každá stovka km ze začátku se nám později bude hodit. Ačkoliv končím v práci v 15:00 hodin, domů to mám 15 minut a bagáž, vč. cestovní dílny pod sedlem byla nabalená den předem, vyjíždíme směr zamračený jih až kolem 16:45 hodin. Na první rovince zjišťuji, že včera namotnované plexi v rychlostech nad 70km/h vydává kvílivé zvuky, jak okna na horské boudě ve vánici. Čím rychleji jedu, tím zuřivěji kvílí. Naštěstí díky plexi má Vespa problém překonat  95km/h, tak to až k orkánu nedošlo. Den předtím, ještě bez plexi, jela podle tachometru 130km/h jak nic.

Za nápadem vyjet v pátek si stojím, tady chyba nebyla. Horší bylo, že v šest večer už jsme padali únavou na hubu. Nakonec jsme se v sedm večer ubytovali v restauraci U Vavříků v Pohořelicích. Za dva nocležníky a dvě Vespy v garáži férových 1.000,- Kč. Ubytování bylo ubytovnového typu, vč. společné koupelny a záchodu pro dva pokoje, což vždy zaručí buďto veselé, nebo naopak nechutné historky.  Naštěstí únava pracovala v náš prospěch, tak si už nic z toho dne nepamatuju.

Ujeli jsme brutálních 118km za dvě a půl hodiny, vč. bloudění a shánění noclehu. Ale opět trvám na tom, že to mělo smysl vyjet dřív. A šlus!

Den druhý - sobota 30.07.2022

Jako správný McGyver a zálesák mám mobilní telefon ze surového železa, s displejem z neprůstřelného lexanu, vodotěsný jak ponorka a s baterií, která vám nastartuje ruskej kombajn po zimní odstávce. Jenže jsem ho jaksi zapomněl v práci nabít a přes noc jsem ho nechal v držáku na zrcátku své Vespy v zamčené garáži, do které jsem neměl přístup. Ráno měl telefon 25%, což jsem vyhodnotil jako dostatečné pro navigování tak před Lago di Garda. Ani jedna z Vesp tehdy neměla a vlastně ani dosud nemají USB zásuvky na dobíjení těchto zařízení. Moje Honda Emil ji sice má, ale nedalo se na ni spolehnout přece. Nastavuji do svého „absolutněvodotěsného“ telefonu destinaci Passo dello Stelvio a za vydatného deště vyjíždím vstříc novému dni, následován ženou na druhém, vyleštěném stroji, který snad do té doby nepoznal déšť.

Po dvaceti minutách neustálého si stěžování na neuspokojivý stav baterie, má kapesní neprůstřelná ponorka přestala jevit známky života, a tak jsem ji musel potupně schovat do batohu se snadno promokavou powerbankou. Vedení naší dvojčlenné kolony se musela ujmout chtě nechtě žena a její růžový, stylový, „abslolutněpromokavýanavícvodusající“ mobil.

Z uvedeného dne není co vyprávět. Telefon přežil, manželka ždímala černou vodu ze svých starých 1000x promoklých rukavic. Fakt nevím, čím je barvili, ale asi inkoustem z krakatice, protože jimi protekly za ty roky hektolitry sytě tmavě modré vody a barví dál. Benzínky v Rakousku v sobotu najdete jen samoobslužné a najít otevřený obchod je také výzva. Najeli jsme 346km z toho 200 mokrých, což mě na Vespě s výlohou místo plexi a vyhřívanými hefty až tak netankovalo. Ubytování jsme si objednali přes booking v Amtmannhaus Ferienunterkunft, Falkenburg Donnersbachstraße 5/Amtmanngebäude, 8952 Irdning, Rakousko. Sorry, neumím to přečíst, natož přepsat, tak jsem to zkopíroval z googlu.

Dům byl asi sto let starý a vypadal trošku jako z hororu, ale vevnitř byl slušně vybavený a pokoje měly samostatnou koupelnu. Noc nás vyšla na 53Euro a mohli jsme si dát Vespy do stodoly, i když byly po jízdě v děšti zajetelený až haňba.

Den třetí - neděle 31.07.2022

Ubytování bylo bez snídaně, tak dojídáme zbytky, který máme ještě snad z domu a vyrážíme směr Horní Taury. Manželka, ač závislák na kávě, po předchozích nezdarech Rakušánků při přípravě a podávání kávy, prohlašuje, že dnes si dá kávu až v Itálii, tak musíme „hejbnout zadkama“. V Radstadtu se napojujeme na silnici č. 99 zvanou Tauernstrasse, která vede přes Radstadtský průsmyk, kde musíme nastoupat 900 nadmořských metrů na 20ti kilometrech. Italské modelky pod našimi zadky statečně bzučí svůj čtyřtaktní alt, ale jejich rychloměry až tak statečné nejsou. Provoz je tu sice minimální, silnice je vlhká, i když zrovna neprší, takže nejsme brzdy provozu a nemáme kam spěchat. Stejně ale zastavujeme u parku Untertauern, jen si z kraje silnice prohlédnout řeku a promenádující se zvířátka. Zvířátka jsou to divoká, (jeleni, daňci), ale rozhodně ne volně žijící, páč jsou součástí atrakcí a nechávají se pohladit a krmit. Pravděpodobně teda za poplatek.

Zatímco lelkujeme u strojů na kraji silnice, ozve se za námi dvoutaktní řev dvou historických Vesp v závěsu za sebou. První jezdec zatroubil a zamával a neohroženě se vrhl do táhlého vinglu v plné rychlosti… tedy asi 35km/h, následovaný jezdcem druhým.

Ok, to by stačilo, shodli jsme se se ženou, že ty dva jedeme stíhat. Po nastartování oba lámeme pravé zápěstí do pravého úhlu a epická honička šneků se želvami začíná. Vystopovat takovou Vespu na silnici, která nikam jinam nevede, není až tak těžký, ale jistotu, že se už blížíme, mi dává až modrobílá mlha, kterou jsme původně považovali za mraky, ale její vůně mě spolehlivě vrací do dětství. Větřím dvoutakt!! Konečně nějakej adrenalin. V dáli před námi v přítmí zataženéno nebe a v modrobílém oparu, rotujícím ve spirále zprava doleva se mihotají dva červené umíráčky žároviček v zadních světlech veteránů. Ještě 300m, dloooouhá odmlka… ještě 200m, dlooooouhá odmlka, ještě 100 metrů…ty vole, těm to ale valí.... ještě kuck kuck, pades… kuck.. át metrhhhru-u-ů kuck, kuck. No smrdí jim to pěkně, že by přimíchávali do benzínu původní recepturu oleje? Už rozeznávám jejich značky. Němci… to bude asi Pasov. Všimli si nás, ale bez reakce. Jedem za nima a po cca 500m zastavují na odpočívadle. Házíme blinkry doprava, stavíme stroje vedle nich, helmy dolů, úsměv, pomalu natahuju ruku k srdečnému pozdravu a v hlavě doluju poslední pozůstaky němčiny ze střední školy, když si uvědomuju, že se na nás zatím ani nepodívali. Přilby nesundali, ale je vidět, že je to pár (takový ten trapný, klasický muž a žena), baví se spolu a s nezájmem odchází zahledění do displayů svých telefonů. Hej chlape, já se chci s tebou kamarádit!!! Jakmile mi v hlavě dozní tahle věta, říkám si… a proč vlastně? Tak si uděláme s našimi trapnými „moderními“ prskolety vlastní fotku, potupně startujeme tlačítky na řidítkách a jedeme dál sami. Stejně nám to jede líp hééééč!

Na vrcholu Radstädter Tauern Pass (1738 m.n.m) ani nezastavujeme. Dnes chceme dojet ideálně až na nejvyšší bod naší honby za NEJDÁL nebo NEJVÝŠ, tedy na Passo dello Stelvio. Hory jsou tu krásné, ale kdyby byly zalité sluncem, vynikly by tu ty barvy, bílá, zelená a také vůně trávy a horského vzduchu. Takhle je tu šedivo a smrdí to tu blížícím se deštěm. Dolů se vrháme statečně, manželka na nových Michelinkách, já je mám obutý taky, ovšem ty tam musí být už hoodně dlouho a nedivil bych se, kdyby byly pár let dost podhuštěný. Předchozí majitel totiž pouze garážoval. A to bůhví, jestli v garáži. Majitel před ním pak zase hodně padal, nebo nevěděl, jak se používá stojan. Není Vám to někomu povědomé? Různé stroje, stejná historka o historii. Tak jako tak, vyjíždíme z hor a údolími obklopenými Gurktalerskými a Gailtalerskými Alpami ze Salzburska do Korutan a z Korutan do Tyrol, kde poblíž Innichenu v 14:15 hodin překračujeme Rakousko-Italskou hranici. Zde povinné foto a nelegální vylepení klubové samolepky na ceduli ITALIA, ale jinak žádné zdržování. Žena dnes ještě neměla kafe. Podle rize německých názvů restaurací a různých cedulí usuzujeme, že tady ještě ne. Po ujetí dalších 70km nacházíme caffeterii s pěkným výhledem, kde si italsky objednáváme un espresso e un cappuccino. Servírka odpovídá „na ja, gutt“. Ok, tak máme ještě přízvuk, myslela si, že jsme němečtí turisti, jako třeba tihle u vedlejšího stolu. Nebo ti naproti. Nebo ti před náma. Tady je to samej němec. Chvíli turisty pozorujeme, přičemž mi přijde zvláštní, že když odjíždí, tak auty s italskými značkami. V tom se konečně dostaví servírka a přinese nám espresso a cappuccino ve stejně velkých hrncích, se stejnou hladinkou, z čehož nám pomalejším dochází, že Jižní Tyrolsko v místním úředním, tedy Italském jazyce Südtirol, je Italské tak možná na mapě, ale jinak tu výsledek světové války už sto let zcela ignorují. Kafe bylo dobré asi jakoby ital připravoval třenou nivu s pivem, tak jsme ho ani nedopili a jeli dál. Sluníčko sice už vykukovalo zpoza mraků a silnice už stačily uschnout, ale 8 hodin v sedlech už na nás bylo znát, třebaže jsme najeli „jen“ 420 pomalých kilometrů. Únavu kupodivu nezahnalo ani 2dcl espresso paní Ulrike von Südtirol a upřímně si ani nepamatuju, jestli jsme ten den něco jedli. Na samoobslužných rakouských benzínkách asi těžko a restauraci si žádnou nevybavuju. Asi proto mi manželka na příští čůrací a zároveň tankovací pauze hodila hračky do kanálu tím, že řekla, že dál už nejede a mám najít nějakej hotel. Vlastně jsem ani moc neprotestoval. Bylo půl sedmé, na Stelvio to bylo ještě 50 kilometrů. Slunce, který se nám celej den schovávalo, teď když bylo nízko nám pralo všechnu svou sílu za jízdy přímo do xichtů, aby nám vynahradilo poslední dva dny.

Inu jal jsem se hledat na bookingu hotel. Ale buď jsem nastavil příliš omezující filtry, nebo jsem byl úplně neschopnej, nějak jsem prostě v okolí 60ti kilometrů žádný ubytování nemohl najít, to už bylo blíž to Stelvio. Potupně jsem předal, nebo si spíš nechal vytrhnout z ruky telefon a světe div se, do minuty byl na světě hotel se slušným hodnocením, za velmi přijatelných 52E, pouhých 35km odtud. Objednáno, zaplaceno, peníze odešly. Zadáváme cíl do navigace a vzdálenost 75km. To je nějaká blbost, ještě jednou... hledíme oba do telefonu a pomalu nám trnou xichty. On totiž ten hotel je vzdálený 35km… vzdušnou čarou a je na druhé straně tohohle hřebene. Vede tam jediná cesta a to ještě přes Stelvio. Navigace ukazuje vzdálenost 75km, dojezd 20:55, přičemž recepce zavírá v 21:00 hodin a pak máme smůlu. Vteřiny usilovného přemýšlení. Těkavé pohledy na stroje, na navigaci, na sebe navzájem. Pár sprostých slov a už nasazujeme přilby. Drtím to co to dá, nehledíc na tempo, které obvykle stanovuje moje žena. Kličkuji mezi víceméně statickými auty, jak to bylo ve videohrách v raných devadesátkách. Sem tam mrknu do zrcátka a žena tam pořád je a jede stejnou palbu jako já. Doteď jsem měl pocit, že je vespa sice živější než Honda Foresight, zvaný Emil, kterého jsem tentokrát nechal doma, ale Emil si zas v rychlostech nad 100 km/h počíná tak nějak přirozeněji, cestovněji. Ono to tak asi bude. Tady jedete stejně rychle, ale připadáte si mnohem dramatičtěji. Jedem podle navigace. Ukazatele směru nevnímám. Dojíždíme pod nějakou horu, ok, tak ji přejedem. Začínají serpentiny. Asfalt nic moc, krátké rovinky a vracečky o 180°, pokaždé se značným převýšením. Jedem stylem plnej, brzda, náklon, škrt pravá, plnej, brzda, náklon škrt levá. V ryku našich kapesních závodniček se začíná ozývat cosi, co žádného petrolheada nemůže nechat klidným. Osmiválec! A ne ledajakej! Dunivý zvuk auta, jedoucího na první dva kvalty stejnou trasu jako my se nemilosrdně blíží. Kontroluju zrcátko, jestli už nepředjíždí ženu, ale čekat na něho nebudu. Jedeme, co to dá, když se za jednou zatáčkou přede mnou objeví zadní světla rudé Corvetty Z06. Nedojížděla ona nás. My jsme dojížděli ji. Její řidič má na krátkých rovinkách a v úzkých vracečkách plný ruce kolečka, aby si neodřel „lízátka“. Tady nemá šanci a po pár trapných pokusech nám ujet sám potupně zajíždí ke krajnici, abychom ho mohli předjet. Vlastně tu asi nemá moc šancí skoro nikdo. V Jednom vinglu mi naproti vjela žlutá Ducati 999. Pilot ji položil do zatáčky zkušeně a ladně, ale bylo na něm vidět, že si to neužívá, páč nemá šanci zařadit ani dvojku. Naproti tomu naše twist ´n´go variátorová přibližovadla, dobře krmená pravým zápěstím tady září. Z praskání v uších si uvědomuju, že jsme tímhle dost návykově zábavným způsobem docela povyskočili. Zakrátko po tomto procitnutí končí „lesní pásmo“ a kolem nás se rozprostírá jen otevřený prostor ohraničený šedými štíty hor, jehož jindy bílé čepice jsou nyní zlatočervené. Slunce je už dost nízko, ale nejvýše položená místa ještě zalévá tímto nádherným efektem. Zastavuju na desítky vteřin na vyhlídce a rychle fotím. Na více není čas. Teď už si uvědomuju, že jsme skutečně na cestě do průsmyku Passo dello Stelvio. Google navigace je velmi znepokojena, jak nedodržujeme její časový harmonogram příjezdu do cíle, který nám nastavila porovnáním průměrné rychlosti tisíců vozidel, které tuto trasu jely před námi v kontextu s hlášenými nehodami a uzavírkami a jinými předpokládanými a hlášenými zdrženími na trase. Čas příjezdu do cíle se během 30km zkrátil snad o 10 minut. I tak ale pokračujeme nastoleným tempem. Tedy, měli jsme to v úmyslu. Po pár kilometrech se délka rovinek značně natáhla a boj s převýšením na takové trase už není taková zábava. Musíme se spokojit s cestovní 70tkou, což nám alespoň dává příležitost se kochat krásou hor vůkol. Nad propastí krouží v termickém stoupání dravý pták. Padá šero a na silnici a její okolí dopadají první znatelné paprsky světel z našich roztomilých kulaťoučkých světlometů. Corvetta, přestože tady už má výhodu výkonu, už nás nedojela. Asi zůstala někde zaklíněná v zatáčce. Uši už mám úplně zalehlý, tak mi tu krásu nijak nekazí monotónní bručení mé Vespy. Na skútrech už jezdím nepoměrně více než na motorce, a to podotýkám dobrovolně, ale zvuk dvouválce s manuální převodovkou a suchou spojkou mi tu chybět už nikdy nepřestane.

K vrcholu průsmyku jsme se blížili z východní strany po silnici SS 38, takže zářil zbytky světla ze zapadajícího slunce. Vrchol sám s 2.758 m.n.m. je, jak už to tak bývá, takový Disneyland, kde je každý metr zaplněn nějakou turisticky zpeněžitelnou číčovinou. Navigace se buďto přizpůsobila našemu tempu, nebo my jsme zpomalili, tak jako tak času našetřeného v serpentinách rychle ubývá. Je 20:11 hodin, nahoře a na západní straně průsmyku je ještě světlo. Ještě vyjíždíme po šotolinové silnici nahoru k nedaleké restauraci Tibet Hütte, která má nádherný výhled. Ptám se tu na možnost ubytování, protože ačkoliv máme dole v Bormiu zaplacené ubytování, za a) tady se nám líbí, za b) máme hlad a jejich restaurace vypadá dobře, za c) tady tak vidět východ slunce, to by bylo. Vracím se však s nepořízenou a tak nezbývá, než pokračovat ve zběsilém tempu dolů, aniž bychom si to mohli trošku užít.

Po pár zatáčkách ale zjišťujeme, že tahle část Stelvia bude ta oblíbenější. Je tu ještě pár sportovních aut a pár motorek. Jedna XJ6tka se švýcarskou poznávačkou dokonce stojí v zatáčce zasunutá tak blbě, že ji musí někdo brzo sundat. Pilot nikde, asi má svůj rozum. Dlouhé a svažující se rovinky lákají k vyzkoušení maximálky. Ta se ale drží stále na hodnotách mezi 95 až 100km za hodinu za dramatického kvílení plexiskla.

Do Bormia dojíždíme už za tmy. Přestože nám zbývá ještě dost času, dojezd do ubytování vychází stále na chlup. Říkám si, že přece navigace nepředpokládá takhle večer kolony ve městě. Nepředpokládala. Za to moc dobře věděla, že hotel Ginepro leží na svahu nad městem, kam nás povedou městské serpentiny plné zpomalovacích prahů, kruhových objezdů a světelných křižovatek. S vážnými obavami jsme dojeli pod hotel v 20:56 hodin. Recepční už nás vyhlížel ze sluneční terasy a s úsměvem na rtu, snad pro to, že se mu líbilo, na čem jsme dorazili, nás ubytoval v přízemí. Sice v přízemí, ale s nejkrásnějším výhledem. Hory jsou tu všude okolo.  My jsme ale měli výhled na dvě Vespy, který jsme si zaparkovali pod terasový převisy hotelu. Pokoj vypadal sice jako přestavěný sklad, vlastní sociální zařízení měl v takové spíchnuté budce ve vyvýšené části pokoje, ale bylo to takové italsky útulné. Než recepční odešel domů, dal nám klíče od hotelu a doporučil nám restauraci dole ve městě, protože jak jsme zjistili, byl problém se v tuto dobu najíst. Sedli jsme tedy na manželčinu Filuménu, nazvanou po kurtizáně, kterou hrála Sophia Loren ve filmu Manželství po italsku a ve dvou se vydali místy úplně neosvětlenou cestou, lemovanou všudypřítomnými lesy, ač stále ve městě dolů, spoléhajíc se na 12ti palcová kolečka a roztomiloučké kulaté světýlko na přídi.

V restauraci Eira jsme zaparkovali Filuménu mezi Maserati, Bentley a dva Mercedesy. Výborně, jsme se konečně italsky najedli. Abych už nemusel řídit, objednal jsem si k jídlu sklenku výborného červeného. Přes honosné osazenstvo restaurace a parkoviště platíme přijatelnou cenu (měli jsme takový hlad, že bychom vzali i Michelinskou restauraci) a vracíme se spokojení vstříc čerstvým, voňavým peřinám. Já o to spokojenější, že sedím vzadu, opřen o polstrovaný, roztomiloučký kufřík.

Toho dne jsme ujeli skoro 500 kilometrů za 13 hodin s minimem potravin, tekutin a minimem kávy!!! Omylem jsme zdolali Passo dello Stelvio a zjistili, jednu zajímavou věc. Vespy, alespoň moderní Granturisma a z nich odvozené GTSky mají opravdu promyšlená pohodlná sedla. Vlastně mě bolelo všechno kromě zadele. A s touhle bombou pro dnešek končíme, jak by řekl Clarkson.

Den čtvrtý - pondělí 01.08.2022

Hned po výborné snídani vytlačujeme nenabalené, tudíž nápadně lehké Vespy mezi kamennými sloupy z pod terasy hotelu. No nenabalené…až na 15 kilogramů nářadí pod sedlem mojí GTSky. Městské serpentiny dolů, do města jsou za světla najednou velice příjemný začátek dne. Ranní špičku v Bormiu ignorujeme s ostrými lokty po italsku a plavně svištíme vpřed, kdekoliv se před námi otevře aspoň 47cm pruh volného místa. Na jednom kruháči potkáváme staršího pána na korejském skútru se španělskou poznávačkou. My jsme nalehko, ale na hotelu máme slušnou bagáž. Pán jede taky jen v tričku s igelitkou zavěšenou na pravým zápěstí. Přemýšlíme, jak se sem asi dostal, ale na pokec není čas. Valíme zpátky nahoru na Stelvio. Za městem se dostáváme na SS 38 a po 21,5 km a 38 zatáčkách, zde nazývaných tornanti (serpentiny) stoupáme vstříc vrcholu. Po cestě míjíme horské pastviny, jak z reklamy na milku, volně, po cestě pobíhající sviště, drzé a přirozeně se tu promenádující, jak na Staromáku holubi a chátrající i krásně opravené Casy cantoniery. Jsou to historické domky silničářů s typicky hnědočervenou barvou, na silnicích spravovaných státem – strada statale, nebo jenom SS. Silnice jsou rozděleny na několikakilometrové úseky, tzv. kantony a v každém domku byla rodina silničáře, zodpovědného za údržbu silnice, jejího značení, svodidel a tak vůbec. No prostě jako naše železničářské domky, podél železniční trati. Jenže zatímco u nás, se skoro všechny domky zbouraly (kdo normální by tam teď taky chtěl bydlet, že..) v Itálii se domky silničářů poměrně hojně kupují a velebí pro rekreační a komerčně ubytovací účely. Ony totiž vypadají po italsku malebně a hlavně jsou na neskutečně krásných místech. Ty, které se nevelebí a chátrají, pak chátrají taky tak nějak po italsku do krásy. U nás hnus na zboření, tady rurál. Nevím, jestli jsou to nějak památkově chráněné, historické budovy, ale dodnes si drží tu hnědočervenou barvu, údajně pompejskou červeň a bílé erby státních silnic s kilometrovníkem a nápisem Casa cantoniera. Na jihu Itálie údajně některé stále slouží svému původnímu účelu a bydlí v nich rodiny silničářů. Asi mají na jihu problémy s odklízením sněhu ze silnic, či co.  Poslední Casa cantoniera je na rozcestí mezi cestou na vrchol průsmyku a silnicí do Švýcarska, konkrétně do obce Santa Maria. V jedné prudké tornantě, zasazené v pěkně prudké strži stálo už od včerejška XJčko se švýcarskou značkou. To už mi nedalo a šel jsem se podívat k němu a dolů do strže, jestli tam někde neodpočívá v poloze mouchy na čelním skle jeho pilot. Nebyl tam. Ale motorka se přes noc na horách jen tak nenechává.

Celé dopoledne jsme strávili lítáním nahoru a dolů, různě dlouhých úseků SS38čky z Bormijské strany a oba jsme si to užívali. Zajeli jsme i kousek do švajcu, aby nám připadalo, že je tu tráva zelenější, nebe modřejší a silnice víc lepí. Na mrštných Vespách jsme tu na úzkých zatáčkovitých silnicích předjížděli cyklisty, auta i jednoho střelce na BMW. Dobře… možná vypadal jak německej důchodce a měl K1150LT, ale je to motorka a předjeli jsme ji.

Žena byla unavená, ale hlad ještě neměla, tak jsem zavelel, ať vytáhne zrcadlovku, ať ji nevozíme po světě zbytečně. Posadil jsem ji do jedné zatáčky pod vrcholem a jal jsem se ždímat plynovou rukojeť Vespy, nahoru a dolů. Nenaloženou Vespu už v náklonech jen tak neštrejchnete stojanem o asfalt. To už chce hodně sebezapření, zvlášť v pomalých úzkých vracečkách, přesto s mozkem v režimu stand by, lítám kolem ženy jak smyslů zbavenej. Na rozdíl od jiných strojů, se na úzké silnici můžu otočit a projíždět jednu zatáčku znova a znova a žena fotí a fotí…  a už nefotí a něco dělá s displejem…. a zase nefotí.. hej, tak jezdím tu jak kretén pro srandu syslům??! Navíc s každým dalším „plným“ na výjezdu ze zatáčky Vespa zachroptí, než se zakousne a vystřelí vpřed. Dobře říkám si, trošku jsem tě přetáhl. Zastavuju u manželčiny Filumény a čekám, než si schová foťák. Při tom konsternovaně poslouchám ne zcela pravidelný chod jednoválce pode mnou, který by ledaskoho vyděsil. Mě odkojeného desmoquattrem s chrastící suchou spojkou, to ale nechává… no taky se mi to nezdálo, nebudu kecat. Dobrý bylo, že to jelo pocitově furt stejně, až na to zachrochtání při rozjezdu..

Na vrcholu si dáváme průměrnej oběd. Během nekonečného čekání na to, až obsluha přinese účet s nadprůměrnou vysokohorskou přirážkou, mi oči těkají na zaparkovanou Vespu. Nechci na to myslet, ale přecejenom, úplně OK to není, jsme v podstatě na začátku vandru a i tak je to domů asi tisíc kiláků. Po zaplacení se blížíme ke strojům a já v duchu slibuju, že už na ni budu hodnej.  Při pohledu na ni je zjevný, že toho už hodně zažila, a taky hodně nepěkných věcí, které jí zanechaly šrámy na duši, na levém a vlastně i na pravém boku. Pohladím ji po sedle a budíku, aby mi to odpustila, pronesu tichou omluvu se smířlivým, lehce provinilým úsměvem a nastartuju ji. Než si zapnu přilbu a nasadím rukavice, tak sice zdechla, což taky není úplně normální, ale i tak nasazuji stejně dojemný omluvný úsměv a s citem startuji znova. A znova. A znova….. startuj ty sviňo! Startuj!!!! Je to tu samej pozér na supersportu a bambilion cyklistů, kteří jsou snad ještě horší a já tu stojím u vraku, kterej vydává po bezomylné a křišťálově čisté vysokohorské akustice jen jedinej zvuk, a to je zvuk startéru, do psí… tentonoc.. Asi po čtvrt hodině střídavého startování, prokládaného pauzami na renegeraci baterie, při kterých se tvářím, že si tu jen tak sedím u skútru, tak pokračujte a nečumte, se mi podaří motor znovu nahodit. Filumena se taky nechá chvíli přemlouvat, ale jen chvíli, asi řídkej vzduch. Už je mi jedno, jak to zní, bez milosti se rozjíždím s plynem v omezovači jak v MotoGP, ale ne proto, abych byl na startu nejrychlejší, ale aby to zas proboha nezdechlo. Taktika se vyplatila a já odjel celých 200m pod vrchol, kde to chcíplo zas. Dojel jsem na štěrkovou cestu, vedoucí k nějakému bývalému parkovišti, nebo hřišti, či co to bylo a jal jsem se opravovat. První jsem měl asi zkontrolovat benzín, když to tak zpětně vidím, zatímco to píšu. Mé tehdejší já ale usoudilo v plném souladu s životním mottem Marka Slobodníka, že je to „vo sviečkách“ v mém případě vo sviečke, teda ve svíčce. Před pěti lety, když mi na první motodovolené přestala jet Honda Emil, tak to bylo taky ve svíčce, konkrétně v odpojené fajce. Tehdy jsem vyšrouboval jeden šroubek na jednom plastovým okýnku v plastovém boku stroje, nasadil fajku a jel dál. Vespa plast neuznává a rám taky ne. Místo pevného rámu má samonosnou karoserii, jako většina dnešních aut… bodejť, navrhoval ji Corradino D'Ascanio. Člověk, který motorky neměl rád a nic o nich v podstatě nevěděl. Vlastně prý v roce 1945 odešel od Innocentiů, protože po něm chtěli, aby jimi připravovaná Lambretta měla pevný rám, což on, letecký konstruktér neskousl. Jenže on nebyl hloupý. Poté co přešel k Piaggiu, na konstrukci skútru, později pojmenovaného Vespa (vosa), posadil motor na osu zadního kola a přes něj dal snadno odnímatelný boční překryt, takže v případě potřeby otevřete kapotu jako u auta a montujete. Od té doby se ale z marketingového hlediska spíš upřednostňuje přístup, „ať si s tím zajedou k nám do servisu, to je pro nás ekonomicky výhodnější“, takže do moderní Vespy už se k motoru leze pouze přes otvor pod sedlem a pro náročnější servis musí celý motor spodem ven z rámu.. teda z karoserie. Já jsem s sebou sice měl v kyblíku na helmu pod sedlem nářadí na generálku Jawy, ale hydraulickej, ani mechanickej zvedák jsem teda neměl. Svíčka je umístěna tak, že na ni nasadíte ořech, teprve pak můžete postupně vsunout podél karoserie centimetr po centimetru ráčnu, po různých náklonech a posunech se vám podaří spojit ořech s ráčnou, abyste zjistili, že máte manévrovací prostor asi centimetr jedním směrem. Než jsem tedy sundal svíčku, kvedlal jsem tam asi deset minut od dorazu k dorazu po centimetrech. Svíčka byla opálená jak doběla, tak dočerna, což je pro určení diagnózy člověku, kterej tomu prd rozumí platný asi jako půjčit Otíkovi Rákosníkovi při přijímačkách na Matfyz logaritmický tabulky. Stejně platný mi bylo nářadí, včetně velmi těžké a neskladné kurvy (rázový utahovák přece), když jsem s sebou neměl náhradní svíčku že…. „Sluníčko, já si půjčím svíčku z Filumény jo?“ Povídám a otevírám sedlo její Vespy. „Ne!“ Tuto odpověď jsem nečekal. „Ty mi ji pokazíš, já tě znám!“ Nastala debata zcela frustrovaného a nešťastného muže s odhodlanou a nasranou ženou, na téma vyměnit svíčku za svíčku pro diagnostické účely, je jako přehodit baterie v ovladači za účelem zjištění, jestli je pokažený, nebo jsou jeho baterie slabé. Přes tuto racionální argumentaci, se mi nedařilo dosáhnout svého, neboť jsem byl v postavení člověka, který jinak nemůže proti člověku, který nemusí, páč mu to na rozdíl od toho druhého jede.

Svíčku z Filumeny mi dovolila vytáhnout až poté, co jsem ji, jako jedinou možnou alternativu poslal samotnou do Bormia najít obchod s autodílny a koupit novou svíčku. Povolení jsem tedy měl. Následovala opět desetiminutová, centimetrová pumpovací pasáž sundávání svíčky z Vespy jedné, přerušená komplikovaným vyndáváním zaseklé ráčny ven, abych mohl opět deset minut pumpovat lepší svíčku do mojí Vespy, jen pro to, abych zjistitl, že to nestartuje ani s tou druhou svíčkou, pak zas deset minut ven z mojí Vespy, deset minut pumpování zpět do manželčiny Vespy Filumeny, abychom pak zjistili, že už to nestartuje ani jí. S prohlášením, že to z technického hlediska není možné, jsem neuspěl a za stálého poslouchání nadávání jsem deset minut kvedlal starou svíčku ven, abych jí ukázal, že jsem je skutečně neprohodil, pak zase deset minut zpátky do Filumeny a pak deset minut špatnou svíčku do mojí Vespy.

A teď,…. až teprve teď, měl přijít skutečnej problém. Když už si říkáte, tohle je nejvíc, už se nic horšího nestane, tak při asi třicátém dotahování svíčky do hlavy Vespy se ozvalo rup a závit svíčky zůstal v motoru….

Nádherné ticho hôr, protkla pěkně od plic zařvaná, zcela jistě velmi vulgární věta, jejíž znění si nepamatuji. Nebyl jsem při smyslech. Musel jsem vypadat jako při záchvatu tourettova syndromu. Přinejmenším na pervitinu.

Nevím, jestli to bylo vůbec česky, protože po tom přestala brblat manželka a nedaleký profi fotograf, syslové, cyklisti, motorkáři a snad i orli skalní si přestali „dělat svý“ a vyjeveně na mě hleděli.

Celou takto uvolněnou energii jsem vložil, jako nějaký elektrický pokémon do startování Filumény, která, snad ze strachu, naskočila. Stále ještě zaražená manželka se mě opateterně zeptala, co hodlám dělat. Odsekl jsem jí, že nevím jak ona, ale já jedu dolů do Bormia pro svíčku. Nasedli jsme tedy na Filuménu, která statečně ujela s námi kilometr, než chcípla taky. V tu dobu nás předjel Jeep Polizia Stradale, na který jsem zběsile mával a troubil. Vylezl nagelovaný Stallone v leteckých brýlích a k němu nepříliš vhodná malá pr…podsaditá italka, která naštěstí uměla mluvit malinko anglicky. S porozuměním už to bylo horší. Když jsme jim rukama nohama, google překladačem vysvětlili, že potřebujem svíčku, jinak jsme v loji, začali nám vysvětlovat, že v Bormiu na hlavní je autofficina, hned naproti lázním. Další konverzace probíhala asi takto: To je sice krásný Rocky, ale já tam na tomhle nedojedu, páč to nejede. Je to z kopce signore. Z kopce, ale dvacet kilometrů, tam jsou i rovinky, to nepojede furt. Pojede furt, signore. Ty mi asi nepomůžeš co? Oukej, kde jsi říkal, že to je? Z kopce dolů a až dojedeš k lázním, tak naproti signore.

Jak v blbým filmu, tlačím vespu oběma nohama rozčapenýma kolem jejich Jeepa, se ženou sedící za mnou a velmi pomalu se rozjíždíme z kopce dolů. Tak pomalu že kmitám řidítky zleva doprava, abych udržel balanc, což vypadá tak komicky, že by nás snad v tu dobu koupil i Hollywood. Když se dostaneme na cestovní šedesátku, Polizia si jede po svým. Opět míjíme XJ6tku zaparkovanou na útesu, ale už se o nikoho nestarám. Dolů do Bormia to bylo skutečně, ještě celkem v pohodě, občas jsme sice zpomalili na 20km/h, ale stále jsme jeli. Horší to bylo v ucpaném Bormiu. Usoudil jsem, že bude přece jenom lepší kolony aut na křižovatkách objíždět zprava, protože tu stejně vytvářejí ohleduplní řidiči pro motorky záměrně půlpruh, a že v kolonách samotných bych zdržoval. S čím však ohleduplní řidiči nepočítají je, že při naskočení zelené se pilot skútru vedle nich začne rozjíždět odstrkováním s roztaženýma nohama, jako dvouleté děcko na odrážedle. Vždycky mě ale gravitace a nakloněná rovina dostala, aspoň na chvilku do sedla, tak jsem mohl na dalších světlech tímto způsobem pobavit další a další cestující v autech. Manželka, nemajíc smysl pro humor, odmítala mé nabádání, aby na ně ladně mávala, jako účastníci gay pride parade na svých alegorických vozech.

Když jsme se blížili asi po pěti světelných křižovatkách k lázním, zahlédl jsem autofficinu. Zde probíhala komunikace následovně: Ciao ragazzi! Pochválen pan Ježíš Kristus bratře! Mám pokaženou Vespu, budeš té lásky a podíváš se mi na to? No, no, no! Solo macchina! Svíčku mi prodáš ó ty tvrdě pracující z lásky zplozený člověče? Solo macchina! Jeď dolů, tam riparazioni di motocicletta. Vždyť vidíš, že mi to nejede, přece nechceš, abych celou cestu tlačil. Svolíš, ve své božské milosti, abych ti tu motociclettu nechal, než se vrátím s mechanikem? Jeď dolů, to z kopce. Dole  riparazioni di motocicletta. Tak si polib p…. ty č…! Tak jsem, starým známým způsobem se stehny a chodidly už jak žába dojel dalších 300m až k Stallonem zmiňované autofficině, naproti lázním. Opět solo macchina, ale prej za dalších 300m už bude opravdu riparazioni di motocicletta. Naději ve mně vzbudilo, že už vím co hledat. Hledej Boba naproti Agipu. Poté, co jsem se odhodlal k dalšímu startu odrážedla, na kterej se přišlo nestydatě podívat veškeré osazenstvo autofficiny, jsem jel posledních 300m na už skoro vodorovné silnici, abych z pěti, dvou a jednokilometrové rychlosti setrvačně zastavil na úrovni Agipky, kde jsem zaparkoval Vespu i s manželkou na boční stojan. Načež se skutálela. Manželka, ne Vespa. Vyřízenej, jak žádost o odklad na finančáku, jsem si jich dvou ani nevšímal a jal se hledat Boba. BOBO MOTO, skutečně sídlilo v zapadlé uličce naproti Agipky. Officina zavřená, ale jdouc za hlukem, kolem rozesetých vraků motorek a skútrů jsem došel až k nastartované dvoutaktní F12tce ve vjezdu do podzemní garáže pod officinou, která byla z boku, takže nebyla původně vidět. V garáži kromě namodralého dýmu nebylo nic vidět, až zpoza kouře vystoupil usměvavý padesátník, slušně hovořící anglicky. Vysvětlil jsem mu, že mám nemocnou Vespu, a že jsem fakt jako z daleka, tak bych ocenil individuální přístup a termín. Jo jasně, hoď to sem. Poté, co jsem dotlačil Filuménu, ukázal jsem na ni a řekl „its broken“ Na to mě překvapil Bobo odpovědí „Sì, è italiana“. Je to rozbitý, jasně, je to italka, cos čekal?

Pak jsem mu na fotce v mobilu ukázal, že potřebuju tuhle svíčku. Bobo zapadl do kutlochu plnýho svíček, a po dlouhým hledání zavrtěl hlavou, což manželce skoro vhrklo slzy do očí a mně málem přivodilo infarkt. Dal jsem mu svíčku, jak se říká kriminalisticky „in natura“ a po chvilce hledání ji našel. Jenom se zarazil, že ta jeho nová má závit a ta moje stará je porcelánová nahoře i dole…. no víš, to je druhá věc. Já mám ještě jednu Vespu. Nahoře na Stelviu. A závit je v motoru. Bobo jenom vyvrátil oči v sloup a šel měnit svíčku na Filuméně.

Nejdřív mě rozhodil, že šel hledat svíčku v předním kastlíku, když je motor pod sedlem, ale než jsem stačil cokoliv říct, vytáhl z kastlíku originál Piaggio nářadí, z toho si vytáhl originál tenký a krátký nástrčák s dírkou na šroubovák a za dvacet vteřin byla svíčka venku. Nejradši bych si v tu chvíli nafackoval, ale byl jsem aspoň rád, že se udržela žena a nenafackovala mi před Bobem ona. Filuména naskočila vzápětí a Bobo mi vysvětloval, že to se nahoře (na Stelviu) stává. Málo kyslíku, svíčky trpí. Jak jsou zanešený už po cestě tam, tak tam skončí úplně a můžeš je čistit, jak chceš. Což vysvětluje to už druhej den odstavený XJčko nohoře. Takže je technicky vyloučený, abych výměnou svíček tuhle pokazil? Jo je, směje se Bobo. Ale ani on ženu nepřesvědčil. Bobo, co s tou Vespou nahoře? Přivez ji. Ale ona je nahoře. No tak pro ni zajeď. To jako mám jet nahoru na téhle Vespě a tam si tu druhou naložit na záda? Jeďte tam dva a zpátky pojedete na dvou Vespách. Je to z kopce signore… A už nás oba, všech devatenáct koníků tlačí třicetikilometrovou rychlostí nahoru na Stelvio. Při výjezdu z každé vracečky do kopce, mi pomalý rozjezd, za ryku motoru připomíná Sisyfův úděl. Na rozdíl od něj nás ale Filuména nahoře nakonec bezpečně vysadila a já mohl sjet z kopce dolů do Bormia. Mohl bych teď říct, stejným způsobem, jako před tím jsem dojel dolů k Bobovi, ale výkladní skříň místo plexi a nižší zatížení stroje o manželčiných 50kg, znamenalo zcela jinou jízdní dynamiku. Zejména v zatáčkách.

Zcela bez brzd jsem jel místy 20km/h a místy 100km/h, kdy hvízdání plexi, mého eko-friendly skútru nerušil ani zvuk motoru, tak jsem si ho mohl v klidu vychutnat do sytosti. Takovouto stíhací jízdou jsem „na brzdy“ několikrát podjel peloton cyklistů před zatáčkou a v zatáčce samotné, abych pak potupně vjel ke krajnici, aby mě mohli objet. Ale až do další zatáčky, kdy se kolem nich znova prohnal strašidelný černý přízrak, vydávající zvuk jako mozkomoři v Harrym Potrovi, aby se pak za zatáčkou znovu proměnil v maníka, odrážejícího se nohama na mrtvé Vespě. V tomto strašidelném kvílení jsem Vespu, pojmenoval Gene, po Gene Simmonsovi, dlouhojazykovém basákovi z kapely KISS. Doteď nebyl čas přemýšlet nad jménem. Za jízdy z kopce bez motoru vás ale začnou napadat divný věci… K Bobovi jsem dokoloběžkoval 45 minut po zavíračce v 19 hodin. Bobo na nás podle domluvy počkal, vyměnili jsme si čísla a druhý den v poledne jsme si měli pro Genea přijít. V hotelu jsme si připlatili další noc a s úlevným pocitem, že horší den už nás prostě čekat nemůže, jsme šli spát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE