reline_unor



Itálie a San Marino 2010

Naše první výprava do cizích krajů vedla přes Itálii do San Marina a neobešla se bez problémů jak s počasím tak s jedním ze strojů. Přesto to byl krásný zážitek, na který budeme dlouho vzpomínat.

Kapitoly článku

Letos na jaře jsme se s kamarádem Milanem rozhodli, že se konečně podíváme na motorkách za hranice a bylo třeba zvolit cíl. Po prvních variantách končících ve francouzském Saint-Tropez padla volba na Itálii kolem Rimini s cílem podívat se do Benátek a do San Marina. Patřičně jsme tedy naplánovali cestu a začátkem srpna otestovali naložení našich motorek. Já sedlám Suzuki DL650 V-Strom se sadou kufříků, takže naložení bylo poměrně jednoduché, ale Milan má silniční Suzuki GSX600F takže zakoupil sympatickou válcovou tašku na sedadlo, kterou navíc opásal stanem, karimatkou a dalším potřebným vybavením. Výjezd byl stanoven na sobotu 7.8.

1. den – sobota / 7.8.2010 – ujeto cca 830km

Předpověď na startovní sobotu byla více než špatná a hlásila déšť již od zhruba půlnoci. Naštěstí se změnil směr větru a předpověď se vylepšila, takže když jsme o šesté hodině ranní definitivně nakládali a vyjížděli, bylo sucho a bez deště. Vyjeli jsme tedy směrem Dolní Dvořiště, ale sucho nám nevydrželo dále než zhruba k Písku, kde se rozpršelo moc pěkně. Z počátku jsme doufali, že to přejde a schovali se do autobusové čekárny, ale letmý pohled na mapu deště ukázal, že to celý den lepší nebude, tak jsme se rozhodli jet dál. O kousek dále už lilo jak z konve a poté co jsme minuli čerstvou nehodu tří vozidel, kde bohužel došlo i na životy, jsme zastavili u pumpy kdesi u Protivína a trochu zapochybovali, jestli má cenu jet dále. Oba jsme ale měli dovolenou a na cestu jsme se těšili skutečně dlouho, takže jsme se rozhodli, že prostě pojedeme, že pršet přece nemůže celou cestu.
Ve vytrvalém dešti jsme pokračovali až na jednu z poslední pump v Čechách v Dolním Dvořišti. Tady jsme nabrali plnou nádrž, optali se dovolenkářů vracejících se z Chorvatska, jak vypadá počasí v Rakousku, a s vědomím, že jim pršelo už od výjezdu z Chorvatska, jsme se vydali v dešti dále směrem na Linz. Na rakouské dálnici je potřeba známka, ta stojí asi 120Kč a koupili jsme ji raději dopředu, protože na pumpách je někdy těch 10ti denních nedostatek. Další zastávka byla zhruba 40 Km za Linzem, kdy se počasí trochu umoudřilo a dalo se zastavit v relativním suchu. Milan musel z poměrně kvalitních silničních bot vylévat vodu, ale moje cestovní boty zatím držely. Jinak jsme byli totálně promočení, ač máme oba nepromokavé sady oblečení. Nicméně nebyla až tak hrozná zima (bylo kolem 14 stupňů), takže se to dalo vydržet. Mě cestu zpříjemňovali vyhřívané rukojeti, a když jsem si je tam nechal montovat, tak jsem opravdu netušil, že je využiji uprostřed srpna. Náhodou jsme přišli na to, že mi zatéká voda do zásuvky pro navigaci, takže Milana napadlo ji obalit kapesníkem, který vodu zachytával, a hned bylo veseleji.
Vyjeli jsme tedy dále směrem na Salzburg. Neustále nás provázel hustý déšť, ale už to bylo vcelku jedno, protože všechno bylo totálně mokré. Jediná pozitivní věc byla, že byl naprosto minimální provoz a tak na nás auta neházely další vodu. I v dešti se dalo jet poměrně rychle, drželi jsme zhruba 110 km/h až na pumpu na Goolingu, kde jsme doplnili nádrže a zhruba třičtvrtě hodiny sušili oblečení a zahřívali se kafem. Pro zajímavost ceny benzínu na rakouských pumpách jsou dost podobné těm našim, na rozdíl od Německa, ale k tomu se dostaneme. Po celou dobu pauzy na Goolingu pořád vytrvale pršelo a jakmile se objevil jen náznak zlepšení, okamžitě jsme vyjeli. Kupodivu i přes nepřízeň počasí jsme byli pouze půl hodiny za plánovaným harmonogramem, asi jsme si dali dostatečnou rezervu. 
Díky podmínkám jsme si cestu vůbec neužívali až do chvíle, kdy jsme dorazili k Tauernskému tunelu. Jakmile jsme do tohoto, na trase nejdelšího, tunelu dojeli, přivítal nás příjemný teplý vzduch. Bylo to jako bychom vjeli do obřího fénu a veškeré rozladění z předchozí cesty v dešti bylo to tam. Otevřeli jsme si helmy a díky minimálnímu provozu jsme si užívali cestu teplým proudem vzduchu celých 6 500 m. Tunel stojí sice 9.50 euro (respektive všechny tunely), ale stojí to za to. V dalších tunelech už asi netopili, protože to nebylo tak příjemné, ale potěšilo nás, že čím víc se blížil konec Alp, tím více bylo vidět modré oblohy. Před Villachem jsme na chvíli zastavili a pokračovali na Tarvisio. Tam jsme měli drobný incident, protože mašina na vydávání lístečků pro dálnici jaksi nezaregistrovala můj odjezd bránou (jsou tam pod zemí takové ty cívky a prostě motorku nezaznamenaly) a tak Milan nedostal papírek. Vyřešila to rozmluva s obsluhou, která dala lísteček náhradní, ač jsme měli trochu obavy, protože na něm nebylo nic viditelně vytištěno.
Další zastávka byla asi 40 km za Tarvisiem na první italské pumpě směr Benátky. Ani italské ceny nejsou o moc vyšší než u nás, takže plná nádrž tolik nebolela. Navíc už pěkně hřálo slunce, takže jsme se postupně dosoušeli a konečně jsme si začali cestu užívat tak, jak jsme měli v plánu od rána. Následovala řada kilometrů po kvalitní italské dálnici vedoucí rovinou za Alpami, kde byl sice větší provoz, ale cesta ubíhala rychle, a tak jsme jen krátce zastavili pouze 40 km před Benátkami, abychom doplnili tekutiny a něco pojedli. Následoval poslední krátký přejezd do cíle naší cesty, zamluveného hotelu Riviera dei Dogi v městečku Mira asi 18 km od Benátek. Cesta po dálnici do Benátek stála 14,10 euro za jednoho. Hotel můžeme pro přespání určitě doporučit, pokoje jsou hezké a nocleh vyšel na 33 euro na osobu a den i se snídaní a dostupnost do Benátek je opravu dobrá. Jediná výtka je skutečně minimalistická koupelna, ve které se nedá ani otočit. 
Večer jsme ještě zajeli kousek od hotelu na hlavní silnici a dali si konečně pravou italskou zmrzlinu, která je fakt dobrá, a večeři zaplácli pizzou, která se skutečně nedá srovnávat s žádnou u nás koupenou (ani v italských pizzeriích).

2. den – neděle / 8.8.2010 – ujeto cca 100 km

Druhý den naší cesty jsme měli naplánovánu cestu do Benátek. Vyjeli jsme tedy zhruba kolem desáté a do Benátek jsme se podle navigace dostali za 20 minut. Na piazzale Roma jsme se jali hledat parkování, přičemž parkoviště zdarma bylo samozřejmě obsazeno, takže jsme vzali za vděk jedním z parkovacích domů. Parkování vyšlo na 15 euro za motorku na celý den, ale motorky tam byly, včetně helem, hezky v bezpečí, v suchu a mimo dosah příšerného vedra. Protože jsme počítali s tím, že budeme chodit po městě, vyjeli jsme rovnou v kraťasech a tričkách, takže výletu do Benátek nic nebránilo. Prošli jsme vnějším okruhem kolem desítek stánků s roztodivnými suvenýry, kolem mnoha gondol a některých smradlavých kanálů až na náš cíl, náměstí svatého Marka. Všude mraky lidí, do kostela velmi dlouhá fronta a k tomu spousty holubů. Přesto je to místo, které stojí za to vidět, dokud není pod vodou. Následovala cesta křivolakými uličkami zpět na náměstí Roma a po zhruba pěti hodinkách strávených v Benátkách jsme se vydali přes Mestre zpět.
Jakmile jsme dorazili na hotel, rozhodli jsme se zajet si něco koupit. K naší nelibosti jsme zjistili, že Italové v neděli skutečně nepracují a není otevřen ani jeden jediný supermarket, natož normální obchod nebo benzínová pumpa. Vrátili jsme se tedy do hotelu, kde jsem s hrůzou zjistil, že jsem nekoupil magnetky na ledničku, které vozíme z každé cesty, takže jsem se znovu vydal do Benátek, kde jsem tentokráte motorku strčil mezi ostatní na krátkodobé parkoviště pro motorky, doběhl do nejbližšího krámku, nakoupil magnetky a další drobnosti a vydal se zase zpět k hotelu. Protože byl večer a nechtělo se nám nic vařit, hledali jsme něco k jídlu. Naštěstí měla otevřeno naše známá pizza do krabice, takže jsme okusili některé nové druhy, zašli na zmrzlinu a zajeli zpět do hotelu.

3. den – pondělí / 9.8.2010 – ujeto cca 200 km

V pondělí jsme se odhlásili z hotelu a vydali se směr Bellaria u Rimini, kde jsme měli na zbylou část pobytu rezervované místo v kempu. Namísto cesty po dálnici jsme se rozhodli jet po staré Ravenské (označena jako E55), ale po dojezdu na místo jsme toho litovali. Čekali jsme, že cesta bude pomalá a plná aut, ale skutečnost předčila očekávání. Aut je po cestě skutečně dost, vše zpomalují neustálé křižovatky, kde je rychlost omezena na 50 km/h a místy také kruhové objezdy. Nejhorší ale je italský způsob jízdy. Sice je fajn, že rychlost se tak moc nedodržuje, ale když jedete na 70 km/h stovkou a zezadu vás tlačí kamion, že by vás předjížděl, není cesta moc bezpečná. I tak jsme dojeli, s jednou přestávkou u pumpy a jednou u McDonalda, do cíle, kempu Happy Village v Bellaria. Rezervace na nás čekala a potěšilo také zjištění, že polovina personálu mluví slovensky, čímž byla naše komunikace hned vřelejší. Bohužel byla zrovna italská specialita – siesta, takže jsme jak trubky museli tlačit přes celý kemp plně naložené motorky v kompletním oblečení až na místo.
Zaplacené místo bylo kousek od moře, prostoru na dva stany a dvě motorky tam bylo také dost, takže za hodinku jsme měli vše hotovo a mohli jsme se konečně pořádně smočit v moři. Jedinou nepříjemností bylo, že kempy používají speciální euro zásuvku na elektřinu, což jsme nevěděli a samozřejmě jsme ji neměli. Sice nám tvrdili, že se dá koupit ve vedlejším krámku za 3 eura, ale poté co po nás chtěli 15 euro, jsme si řekli, že za dobití dvou telefonů je to trochu vysoká cena a zbytek pobytu jsme dobíjeli v koupelně kempu. Ale aspoň jsme ušetřili za elektřinu. Celý kemp nás pro dvě osoby, dva stany, dvě motorky a čtyři noci vyšel zhruba na 3500 Kč, což nám přišlo jako dobrá cena. Museli jsme ale rezerovat dopředu, protože během pobytu byl beznadějně vyprodán.

4. den – úterý / 10.8.2010 – ujeto cca 80 km

Hned v úterý jsme se vydali do hlavního cíle naší cesty – do San Marina. To leží necelých 40 km od kempu, kde jsme bivakovali a tak jsme tam díky dopravě byli za necelou hodinku. Vyjeli jsme až na vrchol kopce, kde leží hlavní historické centrum, a i přes to, že auta odkláněla policie na spodní parkoviště již pod kopcem, nás na motorkách pustili nahoru, takže jsem místo našli až na nejvyšším parkovišti, kde jsme sice zabrali jedno místo pro auto, ale raději jsme zaplatili za každou motorku zvlášť 3 eura, protože jeden nikdy neví, jak se bude chovat San Marinská policie. V neskutečném vedru jsme se vydali na krátkou cestu na absolutní vrchol města, kde jsme nakoupili pár suvenýrů (například originální pivo Duff ze Simpsonů :) ), nafotili povinné snímky (ač nám nějak blbnul foťák, takže jsme spíše točili video, to třeba časem dodám) a chvíli poseděli s výhledem na Apeniny v dálce. Ze San Marina jsme sjeli do centra Rimini, kde Milan znal vyhlášenou zmrzlinárnu, takže jsme si jednu dali a byla skutečně excelentní. Cestou zpátky jsme se zastavili na jídlo a kolega Milan si začal stěžovat na podivné chování plynu při otáčkách pod 3000. Přisuzovali jsme to strašlivému vedru, a protože motorka jinak jela dobře, zatím jsme to neřešili, to veselejší mělo přijít až zítra.

5. den – středa / 11.8.2010 – ujeto cca 5 km :)

Původně jsme měli na středu naplánovánou cestu do města Fano, které je asi 60 Km jižněji a jako děti jsme tam jezdily na naše první dovolené, ale po letmé kontrole Milanovy motorky po snídani jsme zjistili, že dneska se asi nikam nepojede. Nejen, že mu zmizela asi čtvrtina nádrže, ale hladina oleje totiž byla jaksi mimo rysku a dokonce mimo okénko, navíc byla oddělená a navrchu byla světlejší tekutina. Odhadovali jsme to na a) vodu, b) benzín. Milana, nevím proč, napadlo podívat se do vzduchového filtru, kde je výpustní ventil na zbytky oleje a k našemu překvapení se z něj povedlo vypustit skoro litr benzínu, takže jsme pochopili, že v oleji je benzín. Následovalo několik telefonátů do Čech a také do servisu, kde nám řekli, že u starých motorek s karburátory se to teoreticky může stát, že zůstane otevřený sací ventil a pokud karburátor propouští, může se teoreticky naplnit olejová vana a zbytky mohou přetékat do airboxu. Rada byla očekávaná – musí se vyměnit olej. Nasedli jsme tedy na mou motorku a na hranici přetížení vyrazili do blízkého nákupního centra, kde byl i servis. Olej pro motorky neměli, takže jsme vzali za vděk olejem pro auta s podobnými vlastnostmi, což na cestu zpět postačí, i když zmíněný olej má horší vlastnosti při vyšších otáčkách. 
Olej jsme tedy měli, ale bylo třeba ho někde vyměnit. Zajeli jsme tedy za město na nějaké opuštěné staveniště, kde jsme si zřídili partyzánskou dílnu. Jako nádoba na vypuštění oleje posloužil 10 litrový kanystr na vodu zakoupený v Tescu. Poté co se Milanovi povedlo povolit výpustní šroub, olej namixovaný s benzínem doslova vystříkl ven, jak byl natlakovaný. Ve finále se nám povedlo z olejové vany, kam se standardně lije přes 3 litry oleje vypustit zhruba šest a půl litru oleje s benzínem. No něco takového jsme ještě neviděli. Doplnili jsme nový olej a motorka relativně v pohodě nastartovala, i když problém s nízkými otáčkami nezmizel. Milan se rozhodl, že motorku uloží a zítra již nikam nepojede a nechá ji odpočinout pouze na cestu zpět. Všechno to bylo o to horší, že více než 13 000 Km, které Milan s motorkou ujel, neměl jediný problém a ten největší se stane zrovna 1100 Km od domova. Vrátili jsme se tedy do kempu, Milan raději odpojil nádrž, aby benzín zase neprotekl, a po dopoledni stráveném opravou jsme se uložili na pláž k ušlechtilé zahálce.

Drobná vsuvka o stavu Milanovy motorky. Po příjezdu ji dal do autorizovaného servisu, kde zjistili, že tři ze čtyř karburátorů propouští benzín díky tomu, že správně nezavírá ventilek ve spodní části karburátoru. Oprava vyjde zhruba na desítku.

6. den – čtvrtek / 12.8.2010 – ujeto cca 150 km

Ve čtvrtek jsem se tedy sám vydal na cestu do městečka Fano, a protože jsem to nechtěl protahovat, vzal jsem to rovnou po dálnici. Cesta dlouhá zhruba 60 Km stála necelé čtyři eura a po půl hodince jsem byl na místě. Město jsem projel tam a zpět, zjistil, že je tam více lidí jak v Rimini, provedl focení místa, které jsem hledal a po dálnici se vrátil zpět do kempu. Panovalo děsné vedro, takže se ani víc jet nedalo. Večer jsme se vypravili do nákupního centra, kde jsme kupovali olej a zjistili, že jejich obchody jsou daleko hezčí než většina našich a například elektro Media World, které je mixem mezi Obi a Datartem je skutečně excelentní. Obrovský obchod kde se sežene vše od prodlužovaček, přes pračky, televize až po počítače a veškeré příslušenství. Mě osobně zaujala obrovská nabídka seriálů na DVD, které se u nás naprosto nedají sehnat, a to za ceny, které průměrnému Italovi musí přijít zcela směšné (= stejné ceny jako u nás, ale jejich průměrný plat je o dost větší). Dál jsme si vyzkoušeli nejnovější produkt iPad od Apple a omrkli, zda něco není levnější než u nás (nakonec to byl pěkný digitální foťáček od Panasonic).
Večer jsme se ještě vypravili do města nakoupit nějaké suvenýry, ale spát jsme šli brzy, protože v pátek nás čekala dlouhá cesta do Mnichova, kde jsme přespávali. Trochu nás obavami naplňoval výhled na Alpy, kde šlehaly blesky a evidentně tam nebylo moc hezky.

7. den – pátek / 13.8.2010 – ujeto cca 680 km

Probrali jsme se ráno po sedmé hodině a začali balit. Vyjet se nám povedlo po osmé hodině. Bylo poměrně hezké počasí, ale v dálce se zatahovalo, takže vyhlídky nijak dobré. Po krásně ujetých padesáti kilometrech začalo dost pršet, takže jsme zastavili pod prvním mostem a chvíli čekali, zda to přejde. Zhruba za patnáct minut déšť ustal, tak jsme vyjeli, ale dojeli jsme jen za Modenu a to opět v příšerném slejváku. Navíc mlátily hromy a v dálce lítaly blesky, takže jsme dál rozhodně jet nechtěli. Nabrali jsme benzín a skoro hodinu čekali, až ten největší déšť přejde. Čekání a sprosté nadávání nám ozvláštnil příjezd českého kamionu, takže jsme s řidičem prohodili pár slov, a i on říkal, že jezdí pravidelně mezi Prahou a Římem a že takovéhle léto a takové bouřky nepamatuje. 
Asi po té hodině jsme vyrazili směr Verona, kde jsme udělali další krátkou zastávku a ve slabém dešti jsme pokračovali směr Lago di Garda, kde jsme původně měli nocovat, ale to jsme zrušili kvůli problémům s motorkou. Udělali jsme jedině dobře, protože podle slov motorkářů, které jsme po cestě potkali, tam pršelo celý předchozí den a vypadalo to i na následující dny. Další zastávka byla před Brennerským průsmykem. Sluší se ještě zmínit, že cesta z Rimini na hranice stála skoro 30 euro na motorku, čímž je italská dálnice suverénně nejdražší (vychází to na necelé dvě koruny na kilometr). Nabrali jsme plnou nádrž a vydali se do této fascinující hříčky přírody. Brennerský průsmyk se táhne v délce zhruba 200 km a skýtá krásné pohledy na Alpy, jezera a další přírodní prvky. Bohužel za deště jsme si cestu opět moc neužívali, ale motorky dobře seděly, takže jsme mohli jet aspoň těch 120 (víc stejně Milan kvůli autovému oleji nechtěl jet). Před Insbruckem jsme pěkně zaplatili poplatek za průjezd průsmykem (nebo za něco podobného) 8 euro a to byl vlastně poslední poplatek na dálnici. U Insbrucku už bylo docela slušně a hlavně bez deště, takže jsme zastavili, dali si pauzu. Zbytek cesty do Mnichova probíhal relativně v pohodě, jen s občasnými zastaveními kvůli koloně (jedna byla hodně ošklivá a odnesl to chudák koník) a díky navigaci jsme v pohodě našli místo, kde jsme se ubytovali u známých a sledovali přátelák Bayern Mnichov – Real Madrid.

8. den – sobota / 14.8.2010 – ujeto cca 440 km

V devět hodin jsme vyrazili z Mnichova a u první pumpy na dálnici jsme brali plné nádrže. Benzín je v Německu pěkně drahý (i když pro Němce je ta cena směšná) a stál 1.442 euro za litr (tedy nějakých 37 Kč). Cesta po německé dálnici ubíhá poměrně svižně a hlavně jednotvárně, takže jsme jeli, co to dá a zastavili až zhruba 70 kilometrů před Rozvadovem. Drobně jsme orazili a hned vyrazili dále, abychom už překročili hranice, protože jsme chtěli brát benzín za české. Zastavili jsme tedy u druhé pumpy v Čechách, která byla také pěkně drahá. Na pumpě jsme prohodili pár slov s Holanďanem, který si dělal velké kolečko po Evropě, a po výjezdu z pumpy jsme minuli velmi podezřelou skupinu spoluobčanů, která gestikulovala, že máme zastavit, že potřebují pomoct a dokonce vbíhala do dálnice. U nás už to šlo rychle – PlzeňPraha, drobná kolona směr Barrandovský most a pak už jen rychlý přesun na Sázavu, kde jsme ukončili cestu na chatě.

Shrnutí

Až na husté deště při přejezdech do Itálie cesta dopadla poměrně dobře a nebýt drobných technických potíží, nebylo by na co si stěžovat. Ač jsme nikdy předtím tak dlouhou cestu nepodnikli, překvapilo nás, že jsme dlouhé cesty absolvovali naprosto v pohodě bez nějakých bolestí zad nebo pozadí a pokud se někdo rozhoduje, zda takovou cestu absolvovat, určitě to zkuste, protože to stojí za to.

Náklady na jednu osobu vyšly zhruba na 12 000 Kč, pokud nepočítáme nečekané výdaje na opravy a najeli jsme celkem 2580 Km během sedmi dnů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (17x):


TOPlist