Alpy, zase Alpy, už ani Pinďa to nežere

Těm předem znuděným touto destinací doporučuji ve čtení článku již dále nepokračovat a ocením i zdržení se jejich komentářů ve stylu " Kristepane ! Další borci dojeli na GG. A taky do Zell? Výkon hodný zapsání do kronik." Ne každý má finance nebo čas na procestování Mongolska či Jižní Ameriky. Alpy máme za humny a pro mnohé bikery představují skutečný ráj. Stejně tak i pro nás. Při pohledu na papírovou mapu do které si zakreslujeme již projeté úseky mě udivuje, co vše jsme již stihli projet. I když se snažíme poznávat nové cesty, přesto některé nakonec projíždíme znovu a znovu. Zdálo se, že nás nic nového a zásadního již nepřekvapí, ale přece jsem našel pár zajímavostí, které by stály za shlédnutí. V mém hledáčku se ocitla přehrada Vajont poblíž městečka Longarone v Itálii a ve stejné destinaci pak Passo SAN BOLDO, horská silnice nazývaná také cestou 100 dní. Na první ze dvou zajímavostí mě upozornil pořad Slavné dny na Streamu, kde v epizodě "Den vajontské tragedie"(doporučuji shlédnout) je zmapována událost z 9. října 1963, při které došlo dosud k největšímu půdnímu sesuvu v novodobé historii Evropy. Další, Passo SAN BOLDO tady na motorkářích již zaznělo a musím říci, že historie této stavby mě dostala. Při pomyšlení na tunel Blanka a peripetie, které ho provází, si asi lze jen těžko představit, co byli v tehdejší době lidé schopni zvládnout za pouhých 100 dní. Klobouk dolů. Destinace je vybrána, zbývá termín. Ten bývá většinou oříšek. Nakonec padá datum na druhou polovinu června. Tak pozdě na jaře (vlastně již v létě), jsme ještě nejeli. To se také ukáže jako zásadní chyba. Úmorné vedro nás totiž grilovalo téměř celou cestu a my se neustále proplétali mezi kolony aut. Chvílemi mě to připomnělo pouťový kolotoč pro mrňata. Pamatuji si na horký letní den, sedím na přišroubované odstrkávací motorce, přede mnou bugatka, za mnou houpací koník, vedle mě šlapací Moskvič, všichni jedeme stejně rychle a já nemám kam uhnout. Děsivá představa, ale zpátky do reality. Letošní akce měla osm účastníků cestujících na šesti motorkách. Já a Roman jsme vyvezli své ratolesti, ostatní jeli sólo. Již třetí sezónu sedlám KTM 990 Adventure. Roman pro letošek vyrazil na čerstvě dovezeném BMW R 1200 GS Adventure, stejnou mašinu pak prohání i Pavel. Pepa s Martinem vyrazili tradičně na V-Stromech a Péťa zatím stále na Tranďáku, tedy na TransAlpu. A proč říkám stále? Složil totiž z kraje roku předplatbu na novou Afriku, ale zatím nedorazila. Zemětřesení prý poničilo továrnu a tak jsou s výrobou ti kluci japonský trochu ve skluzu. Taková škoda. Všichni už jsme se na ní totiž viděli při testování v Alpských průsmycích. Tedy pokud by nám jí půjčil. Taky nás napadlo, že jí má možná už dávno doma, ale raději ji zapřel, aby jsme mu jí nezkur....li. Spolu s Péťou si tedy necháváme zajít chuť i my. 

Cesta naplánovaná, osazenstvo kompletní a tak vyrážíme. 
Ve středu lehce po poledni se postupně sjíždíme na pumpu v Sušici. Všichni natěšený již někam vypadnout jsme překousli i částečně znepokojující předpověď počasí. Ta totiž až do soboty dopoledne předpovídala pařáky kolem 40°C, avšak sobotní odpoledne a zbývající konec týdne mělo přinést přívalové deště, průtrže a bouřky. Valíme již tradičně přes Železnou Rudu na Salzburg a dále na Kitzbühel, kde byl naplánovaný nocleh. Veškeré nocování bylo plánováno v kempech, pouze poslední noc ze soboty na neděly měla být s ohledem na předpověď strávená někde v penzionu. Kemp Schwarzsee v Kitzbühelu, kde jsme měli plánované první nocování, byl vskutku pěkný. Však za tu cenu by se snad našel i hotel. To víte, jsem z chudé rodiny a ke kaviáru jsme nikdy nemívali šampaňské. Nedivte se tedy, že jsem z těch 40 euro za 2 osoby, stan a motorku trochu rozhozenej, ale asi to je dáno lokalitou.

Přijeli jsme trochu později, něco po osmé večer a recepce byla již zavřená. Vyhlídli jsme si flek na postavení stanů a už-už že je rozbalíme, když v to přijel na golfovém vozítku správce kempu a že tady to je špatné, celé rozmáčené a že má pro nás super místečko. Na důkaz vděku jsme ho podarovali Prazdrojem z vlastních zásob a už nás vedl na naše vysněné místečko. Záhy jsme však pochopili, že nás potřeboval uklidit někam bokem, od všech těch luxusně vyhlížejících obytňáků, kterých byl plný kemp. Opravdu super místečko, bez osvětlení, kousek od plotu a sociálky na druhé straně kempu. Mimochodem to tam bylo také celé rozmáčené. Nejspíš v něm parta motorkářů vybavených vlastním pivem nevzbuzovala příliš důvěry. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE