Alpy a Dolomity bez GG:-)
Text: Krťa666 | Zveřejněno: 31.12.2013 | Zobrazeno: 23 324x
Naše vloni odložená letos k plné spokojenosti naplněná první zahraniční společná motodovolená.
Chceme se podělit o zážitky z naší první větší cesty na motorkách po Rakousku, Itálii, a částečně Slovinsku. Snad zde najdete pár tipů pozitivních i negativních, které využijete.
Po přečtení několika cestopisů a konzultaci se zkušenějšími/ díky Seikos/ jsme dali dohromady nástřel trasy. Vzhledem k věku a pohodlí jsme se rozhodli cestovat na lehko (bez stanů). Zdeněk ( HD Street Bob) objednal penziony, já pak nastřílel trasy do navigace „od lůžka k lůžku“ a mohli jsme vyrazit.
Doufám, že ostřílení borci se vyhnou komentářům „to už tu bylo...“ a mladším a méně zkušeným snad některé info přijdou vhod:-).
Údaj „na cestě“ uvádím pro představu kolik času jsme skutečně cestovali včetně všech pauz focení a že skutečně 250km na den po Alpách je dostatečná porce....Snad někomu přijdou naše zkušenosti vhod.
260km, 5 hodin
Odpoledne mírně předčasně z práce po službě na sebe házím připravený obleček RST, kufry na motku a v pátek odpoledne hurá na jih. Praha po dálnici, z Prahy na Benešov. Tuhle myšlenku měla bohužel spousta lidí vzhledem k „zúženinám“ na D1, takže až za Benešov jedu stylem pražské magistrály aneb jak je teď módní „Lanesplitting“ mezi takřka stojícím plechovkami. Za Benešovem házím TOMTOMovi „nejkratší na Znojmo „ a jedu po zapadlých vesničkách, asi 2x takřka polňačkou, ale bez provozu a krásnou krajinou. Ve své veselosti a nadšení přehlížím štěrk v ostré levé a namísto doleva si to naštěstí už cíleně mastím zcela rovně do nájezdu do statku, před kterým si tygříka odkládám levobokem. Fajný úvod dovolené. Po revizi nalézám jen ulomený pant kufru, takže z plošně z otevíracího se stává kufr s horním úzkým poklopem ( díky GIVI) a po pár hodinách již bez další újmy dorážím do Znojma, kde do nás padá poctivý středoamerický rum.
najeto 580km,
na cestě 11 hodin
prům.rychlost 80km/hod
Poslední české snídaně a vyrážíme k plánovanému přesunu. Cesta bez dramat a pozoruhodností, pouze asi po 50km zastavujeme a Zdeněk zapíná kožené brašny na svém HD. Tento krok se ostatně stal folklorem první poloviny dovolené. Cestou se seznamujeme s jízdní povahou řidičů dle národností. Němci trpělivě stojí svých stau v okolí Insbrucku a Salzburgu na dálnici, zatímco ostatní motorkáři plynule projíždějí po čáře. Shodli jsme se, že nejnebezpečnější jsou na dálnicích Maďaři.
Pro zpestření jsme naplánovali tři krátké sjezdy mimo dálnici. První kolem jezera Attersee, druhý krátce před Kufsteinem (Reit im Winckl,) poslední pak Haiming k vyhlášeným rakouským „Pekelným dolům“ tj. Oilers 66, kde jsme prostě museli dát hamburger a pivko.
Jerzens-Ischgl-Galltür-St.Gallenkirch-Bludenz-Sonntag-Lech-St.Anton am Arlberg
najeto 304 km,
na cestě 9 hodin
prům.rychlost 66km/hod
Okruh západním Rakouskem nalehko. Hned úvodem jsem do navi naladil „zkratku“ z Landecku přes Tobadil – zapomenutá vesnice v horách, krásná panoramata, žádní lidé..... Dále si užíváme klasických rakouských silnic, cestou fotíme mohutné hradby za domy v Galltüru, které byly vybudovány po lavině, která zasypala celé údolí v roce 1999 a zabily 31 lidí (je o tom i film – Lavina) . Následně stoupáme Silvretta str. V sedle pauza, foto, v restauraci živá hudba...
Oba nás zaujala starší paní na skůtříku jistě ne více než 125ccm, která při našem klesání serpentinami Silvretty stoupala se zářivým úsměvem proti nám. Vůbec během cesty bylo vidět mnoho rozličných ani ne skůtrů, ale skůtříků na různých passech. Mne osobně tento den nejvíce nadchla cesta ze Sonntag do Au. Projíždímě zimní střediska Lech, v létě mrtvé město duchů Zürs, Arlberg a směřujeme „domů“.
Večer se odehrává v diskuzi jet či nejet Stelvio protože předpověď hlásá déšť. Nakonec budeme řešit aktuálně až v Malles -Stelvio nebo zkratkou do příštího místa ubytování případě deště.
najeto 310 km,
na cestě 10 hod,
prům. rychlost 45km/hod
Ráno trochu se smutkem z velmi příjemného ubytování vyrážíme vstříc zatažené obloze. V klidu projíždíme okolo středisek Fiss, Ladis, míjíme bez nákupu bezcelní zónu a celkem v koloně se škrábeme na Reschenpass. Nezbytná fotka jezera s trčící věží kostela a spěcháme na italskou kávu.
V Malles slunce sem tam mrak a tak berem Stelvio útokem spolu s dalšími motorkáři, cyklisty a karavanisty. Zdeněk s HDečkem klidněji, oba se učíme tornanty. A obdivujeme rekreanty s obytňáky…Mám pocit že 10m maximální délky je do těchto míst přespříliš a ani trochu jim nezávidíme.
Po všech vyhlášených 48 točkách jsme nahoře. Skoro není kde zaparkovat, objevují se mraky a mlha. Jednu chvíli vidíme tak 50-100m, a jen z hlouby údolí slyšíme v mlze souvislý řev motorů jako na pražské magistrále. Po občerstvení za krápání sjíždíme dolů na Itálii. V protisměru opět pozoruhodnost. Cyklista na silničním kole s levou rukou připoutanou k tělu nejspíše po zlomenině klíční kosti. Nahoru ještě chápeme, ale jak jel a brzdil jednou rukou dolů, to šlo mimo nás...
Další cesta příjemná passo Gavia s jezery mne uchvátilo, lepší svezení jiná krajina, méně lidí.... Na Passo Tonale už strojíme kompletní nepromoky, vzpomínáme na společné cyklistické zážitky v okolí Dimara.
Cestou po krásné silnici na Bolzano kolem Malle se z deště stávají padající trakaře a tak zastavujeme na kávu v malém městečku. Zde nalézáme italský pár na ER6. Kecky, džíny, helma, rukavice krátká kožená bunda. Byli zcela durch a sdělili nám, že jaksi zapomněli nepromoky a jedou do Innsbrucku.....
Dále do Nallsu již dojíždíme bez deště mezi jabloňovými sady po krásných silnicích. Paní bytná zprvu trochu nervózní, když viděla dva vodníky, ale ráno při snídani už byla v pohodě. Večer jsme museli nalézt vývařovnu, což byl při pondělku docela problém, až nám místní doporučili hotel s restaurací na druhé straně vsi, kde se nám nakonec při dobrém vínku dost zalíbilo. Bohužel návrat do hajan opět v dešti.
najeto 273 km
na cestě 9 hodin
prům rychlost 40 km
Ráno mírně pod mrakem. Dnes nás čeká asi nejnáročnější cesta a v odpoledních hodinách jsme už přestali počítat po kolikáté sjíždíme dolů nebo stoupáme na nějaké passo.
Z Bolzana směřujeme projíždíme nádherným údolím po SS 241na Lago di Carezza, kde fotíme spolu s hordou dalších turistů. Pokračujeme směr Cortina a Canazei. Zde je provoz krok-sun-krok, Italové sice neuhýbají, tak jako si poslední dobou zvykli Češi, na druhou stranu nepřekáží a jsou tolerantní a tak se postupně probojováváme a vyhlížíme Marmoladu a posléze najíždíme na Sella Rondu, kterou díky navigaci zvládáme bez bloudění. Zde vzpomínáme a snad se těšíme na zimní měsíce, passo Pordoi, Fedaia, Valparola…. Z kopce nechávám krásku pod sebou volně sjíždět držím se jen nádrže nohama kroužím a kochám se.....Paráda. A další.. a další - prostě houpačka nahoru/dolů s krásným úsekem z Arraby na Pordoi ve společnosti jak jinak - asi osmi GS.
Po odpočinku vyrážíme dál. Passo Falzareda. Bohužel není čas, ale určitě se vrátím, abych navštívil pevnost a muzeum z I. války vzdálené od silnice. Ve vrcholovém bufetu na sedle mají originální toalety. Našinec projde bufetem a prodejnou s upomínkovými předměty, postaví se v chodbě k mušli a za zády procházejí dámy na své toalety. Teplota ve 2200 m.n.m. 12 st, dole přes 20stC. Dále pokračujeme z Cortiny, cestou na Toblach, kde probíhaly největší boje I.války, s několika hřbitovy při silnici. Míjíme Tre Cime/ trošku tlačí čas – tedy za rok/ a dorážíme na náměstí Sillianu do hotelu v centru města. V „recepci“ v holé chodbě železný stul, na kterém leží notebook a máme potvrzené bydlení. Otevíráme dveře na pokoj a stojíme proti toaletě a vaně….. Vana pamatuje snad císaře pána, sprcha hrubě nefunkční, manipulace s baterií systémem pokus/omyl. Háčky, věšáčky či polička na odložení věcí v koupelně je pouhá iluze. Na pokoji dvě velmi používané palandy s uličkou na jeden motokufr. Tv, radio, wifi jsou hudbou příštího tisíciletí. No nic dáme pivko, koupíme vínko. Bohužel jak Zdeněk nesl víno v helmě a odložil ji na palandu láhev se poroučela k zemi. Pelest palandy, již omšelá a flekatá zeď, zčásti matrace, prostěradlo, a noční stolek se potkaly s červeným vínem…... Chtěli jsme to otřít nakonec Zdeněk povolal místní službu, která uklidila. Po chvíli přišel borec se slovy „ to je špatný, nemám kde ubytovat zítra hosty, postel musí truhlář ohoblovat. apod... se odporoučel s tím, že zavolá majiteli. Bylo vidět, že přesto, že musí být na takovéto věci musí být pojištěni z nás chtějí něco vyrazit. Ráno po kratších dohadech jsme zaplatili 200 € a trochu nasraní jeli dál. Dobrou zprávou je, že naše pojištění tuto událost následně pokrylo.
To je tak, když chce být člověk za Mirka Dušína a nedbá rad klasika Plzáka „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ Snídaně odpovídala kvalitě holohotelu... Zcela nesrovnatelné ubytování za stejnou cenu jako např. Köhler první dvě noci.
najeto 242 km
na cestě 9 hodin
prům rychlost 45km/hod
Protože za poslední dva dny bylo tornant dosti, měníme směr mírně původní směr a míříme na vyhlídkovou dolomitskou silnici.
Ze Sillianu razíme podél dolomit korutanskou vyhlídkovou. První polovina krásná silnice klikatící se nahoru dolů, vpravo vlevo. Uprostřed narážíme na poutní místo Maria Luggau, kde děláme pauzu a fotíme. Takový menší Mariazell s méně lidmi a v hezčím prostředí. Část silnice a východ od Maria Luggau je již horší kvality, nicméně pohledy stále stojí za to.
Dále pokračujeme směrem na Plöckenpass. Po „pádu do Itálie“ obědosvačina z nakoupených salámů a pečiva, po několika dalších kilometrech v Tollmezzu opět pravá italská káva v náprstku a premiéra se samoobslužnou pumpou.
Projíždíme Tollmezzem a směřujeme na Lago di Predi. Krátká zastávka s focením a vzhůru nádhernou cestou po SP 76 na Sella Nevea a dále pod Mangart. Zde se rozdělujeme. Zdeněk už má na HD dost tornant, ale přece když tu jsem, tak to neminu. Bratránek tedy počká v první vesnici v první kavárně ve Slovinsku, já dám Mangart a přijedu.
Po odbočce na Mangart zprvu v klidu, pohoda klídek. Asi po pěti kilometrech mýtné 5 éček a za odměnu prospekt. Po minutí hranice lesa se cesta utahuje co do šíře i co do zatáček. Nejlepší zážitek? Asi když cestou vzhůru vidím přes řídítka pouze horizont krajnice s trsy trávy a skály protějšího údolí. Jedno blbý vrknutí plynem a čeká mne posledních 100 či 200 m do propasti neboť svodidla nebo hustší patníky jsou tu pouze ojediněle a spíše omylem. Ale příroda krásná, před koncem silnice před závěrečným „obchvatem dle mapy“ je stopka, závora, zákaz vjezdu s tím, že nahoře je lavina kamení. Nikdo z Čechů, Němců, Italů nepokračuje a tak vyměknu a zůstávám také zde. Po návratu zjišťuji od kolegy z práce, který tu byl o dva dny dříve - mimochodem na kole-, že cesta byla volná. Takže další inspirace na příště.
Po návratu z Mangartu skutečně nalézám Zdenka u kávy v první vsi, káva a pivko, relax a před námi další z vrcholů naší anabáze - Vršič a Ruská cesta. Bez větších dramat dáváme vyhlášené „rovné úseky asfaltu se zatáčkami s kostkami“ a směřujeme na Kranjskou Goru a Rateče kousíček od Planice do příjemného ubytování hned u hlavní silnice. Motky pod přístřešek a my na místní speciality.
najeto 260 km
na cestě 10 hodin
prům rychlost 52 km/hod
Protože Zdeněk už na GG byl autem i motem, tak měníme směr a na doporučení kamaráda míříme na Maltu. A já aspoň budu mít záminku vytáhnout příští rok dceru, která letos ze zdravotních důvodů přišla o noty na rok.
Přes Würzenpass mířím na Villach a objíždíme Faaker See. V kempu se informujeme jak je to opravdu s ubytováním během zářijového srazu. Neboť informace se rozcházejí. Prý pokud člověk přijede do středy je ubytován bez problémů. Takže mírné uklidnění pro eventuální příští rok. A již míříme na sever kolem Milsttatského jezera, kde odpočíváme u kávy, pokračujeme k odbočce na Malta Hochalmstrasse.
Příjemná silnice. Mýtnice, semafory a posléze se otvírá pohled na betonový kolos 600m dlouhý a 200 m vysoký. Zde trávíme při obědě a odpočinku několik hodin. Potkáváme asi pátého Harleye na těchto cestách a v „pěkném“ airbrushi. Cestou zpět brzdíme u nejvyššího vodopodádu v Rakousku, kde se osvěžujeme. Pokračujeme krásnou trasou přes Obertauern, ze kterého se v 360 stupních rozebíhají na všechny strany lanovky. Inspirace na zimu. Celé to dnes byl příjemný zklidňující den v závěru celé dovolené, ale stále ještě v kopcích. A kolem 18,00 hodiny dojíždíme do St.Pölten k poslednímu ubytování v cizině- neplánovaně v „české“ hospodě – viz pell-mell.
najeto 560km
na cestě 6 hod
prům rychlost 86 km/hod
Po poslední snídani vyrážíme směr domov. Protože se mi již nechce zajíždět do Znojma po dohodě pokračujeme společně do Linze, kde se rozdělujeme každý do „svého“pruhu. Asi po třech hodinách nalézám sms ze Znojma: ,jsem v poho doma.
Mne čeká ještě naše vlast. Jak jsme za 2500 nepotkali jedinou nehodu a prakticky ani krizovku (pominu-li úvodní den a vlastní blbost), tak mezi Budějovicemi a Příbramí tři nehody, přičemž u jedné ještě tahám lidi z auta, od kterého předtím motorkáři odjeli a spousta plechovkářů s lékárničkami postávala kolem.... nakonec zranění nebyla život ohrožující nějakým kolegou z Linze jsme oba zraněné vytáhli, zajistili, předali ZZS a šli po svých. Prostě návrat do české kotliny a vystřízlivění.
- průměrné náklady na nocleh se snídaní po započítání večeře, pivka či vínka k jídlu činily 35,-eur/osobu.
Vřele doporučujeme:
penzion Köhler v Jerzens (velmi příjemný personál),
penzion Kavalar v Rateče (výborné jídlo a porce),
penzion Rauchkuchl v St.Johan imPongau kde je součástí výborný i když ne nejlacinější steakhouse a komplet československý ( ano v kuchyni Slováci, na place Češi) velmi sympatický personál.
Vřele NEdoporučujeme hotel Schwarzler Adler v Sillian.(holohotel bídné úrovně a perzonálu)
Ihned vedle Maria Luggau v Lesachtal Campu inzerují kryté stání pro motky a „bike friendly“ kemp.
Třetí nejvyšší alpské vyhlášené passo Stelvio je jistě dobrý vidět a zkusit, ale je mnoho krásnějších, na jízdu příjemnějších a méně lidnatých ( Gavia, Falzaredo, nakonec i celá Sella Ronda byla méně lidnatá )
Vršič a Silvreta dáme příště lépe ze severu resp západu.
Krásná trasa z Itálie směr Vršič a sella Nevea s nádhernou skoro liduprázdnou silnicí.
Kdo má zájem o I. světovou, je to tak jedno-dvě passa na den s prohlídkou muzeí a bojišť.... Sám se určitě na Falzaredo vrátím...
A nevynechat nádherná jezera Carrezza, Idro, Negro.....
A Tiger ?
Spotřeba 4,8- 5,5 l,
Nové obutí Pirelli Angel GT – pokud odbornící nic nevymyslí nechci už jiné.
Jinak naprostá spokojenost.
Kupodivu jsme potkali asi 10 1050 Tigeru, asi 10 Explorerů, ale žádnou „osmistovku“.
Samozřejmě všude přeGSsováno, spousta Italů na ducnách, ale často stylem mám MST 1200S, ale na boty, kalhoty už nezbylo:-).
Takže nezbývá než zamáčknout slzu se vzpomínkou a přes zimu naplánovat příští rok....
Po přečtení několika cestopisů a konzultaci se zkušenějšími/ díky Seikos/ jsme dali dohromady nástřel trasy. Vzhledem k věku a pohodlí jsme se rozhodli cestovat na lehko (bez stanů). Zdeněk ( HD Street Bob) objednal penziony, já pak nastřílel trasy do navigace „od lůžka k lůžku“ a mohli jsme vyrazit.
Doufám, že ostřílení borci se vyhnou komentářům „to už tu bylo...“ a mladším a méně zkušeným snad některé info přijdou vhod:-).
Údaj „na cestě“ uvádím pro představu kolik času jsme skutečně cestovali včetně všech pauz focení a že skutečně 250km na den po Alpách je dostatečná porce....Snad někomu přijdou naše zkušenosti vhod.
0.den
Jablonec nad Nisou - Znojmo260km, 5 hodin
Odpoledne mírně předčasně z práce po službě na sebe házím připravený obleček RST, kufry na motku a v pátek odpoledne hurá na jih. Praha po dálnici, z Prahy na Benešov. Tuhle myšlenku měla bohužel spousta lidí vzhledem k „zúženinám“ na D1, takže až za Benešov jedu stylem pražské magistrály aneb jak je teď módní „Lanesplitting“ mezi takřka stojícím plechovkami. Za Benešovem házím TOMTOMovi „nejkratší na Znojmo „ a jedu po zapadlých vesničkách, asi 2x takřka polňačkou, ale bez provozu a krásnou krajinou. Ve své veselosti a nadšení přehlížím štěrk v ostré levé a namísto doleva si to naštěstí už cíleně mastím zcela rovně do nájezdu do statku, před kterým si tygříka odkládám levobokem. Fajný úvod dovolené. Po revizi nalézám jen ulomený pant kufru, takže z plošně z otevíracího se stává kufr s horním úzkým poklopem ( díky GIVI) a po pár hodinách již bez další újmy dorážím do Znojma, kde do nás padá poctivý středoamerický rum.
1.den
Znojmo – Linz - Salzburg - Innsbruck - Jerzensnajeto 580km,
na cestě 11 hodin
prům.rychlost 80km/hod
Poslední české snídaně a vyrážíme k plánovanému přesunu. Cesta bez dramat a pozoruhodností, pouze asi po 50km zastavujeme a Zdeněk zapíná kožené brašny na svém HD. Tento krok se ostatně stal folklorem první poloviny dovolené. Cestou se seznamujeme s jízdní povahou řidičů dle národností. Němci trpělivě stojí svých stau v okolí Insbrucku a Salzburgu na dálnici, zatímco ostatní motorkáři plynule projíždějí po čáře. Shodli jsme se, že nejnebezpečnější jsou na dálnicích Maďaři.
Pro zpestření jsme naplánovali tři krátké sjezdy mimo dálnici. První kolem jezera Attersee, druhý krátce před Kufsteinem (Reit im Winckl,) poslední pak Haiming k vyhlášeným rakouským „Pekelným dolům“ tj. Oilers 66, kde jsme prostě museli dát hamburger a pivko.
2.den
Jerzens-Ischgl-Galltür-St.Gallenkirch-Bludenz-Sonntag-Lech-St.Anton am Arlbergnajeto 304 km,
na cestě 9 hodin
prům.rychlost 66km/hod
Okruh západním Rakouskem nalehko. Hned úvodem jsem do navi naladil „zkratku“ z Landecku přes Tobadil – zapomenutá vesnice v horách, krásná panoramata, žádní lidé..... Dále si užíváme klasických rakouských silnic, cestou fotíme mohutné hradby za domy v Galltüru, které byly vybudovány po lavině, která zasypala celé údolí v roce 1999 a zabily 31 lidí (je o tom i film – Lavina) . Následně stoupáme Silvretta str. V sedle pauza, foto, v restauraci živá hudba...
Oba nás zaujala starší paní na skůtříku jistě ne více než 125ccm, která při našem klesání serpentinami Silvretty stoupala se zářivým úsměvem proti nám. Vůbec během cesty bylo vidět mnoho rozličných ani ne skůtrů, ale skůtříků na různých passech. Mne osobně tento den nejvíce nadchla cesta ze Sonntag do Au. Projíždímě zimní střediska Lech, v létě mrtvé město duchů Zürs, Arlberg a směřujeme „domů“.
Večer se odehrává v diskuzi jet či nejet Stelvio protože předpověď hlásá déšť. Nakonec budeme řešit aktuálně až v Malles -Stelvio nebo zkratkou do příštího místa ubytování případě deště.
3. den
Jerzens-Pfunds-Nauders-passo Stelvio - passo Gavia - Bormio – Bolzano - Nalsnajeto 310 km,
na cestě 10 hod,
prům. rychlost 45km/hod
Ráno trochu se smutkem z velmi příjemného ubytování vyrážíme vstříc zatažené obloze. V klidu projíždíme okolo středisek Fiss, Ladis, míjíme bez nákupu bezcelní zónu a celkem v koloně se škrábeme na Reschenpass. Nezbytná fotka jezera s trčící věží kostela a spěcháme na italskou kávu.
V Malles slunce sem tam mrak a tak berem Stelvio útokem spolu s dalšími motorkáři, cyklisty a karavanisty. Zdeněk s HDečkem klidněji, oba se učíme tornanty. A obdivujeme rekreanty s obytňáky…Mám pocit že 10m maximální délky je do těchto míst přespříliš a ani trochu jim nezávidíme.
Po všech vyhlášených 48 točkách jsme nahoře. Skoro není kde zaparkovat, objevují se mraky a mlha. Jednu chvíli vidíme tak 50-100m, a jen z hlouby údolí slyšíme v mlze souvislý řev motorů jako na pražské magistrále. Po občerstvení za krápání sjíždíme dolů na Itálii. V protisměru opět pozoruhodnost. Cyklista na silničním kole s levou rukou připoutanou k tělu nejspíše po zlomenině klíční kosti. Nahoru ještě chápeme, ale jak jel a brzdil jednou rukou dolů, to šlo mimo nás...
Další cesta příjemná passo Gavia s jezery mne uchvátilo, lepší svezení jiná krajina, méně lidí.... Na Passo Tonale už strojíme kompletní nepromoky, vzpomínáme na společné cyklistické zážitky v okolí Dimara.
Cestou po krásné silnici na Bolzano kolem Malle se z deště stávají padající trakaře a tak zastavujeme na kávu v malém městečku. Zde nalézáme italský pár na ER6. Kecky, džíny, helma, rukavice krátká kožená bunda. Byli zcela durch a sdělili nám, že jaksi zapomněli nepromoky a jedou do Innsbrucku.....
Dále do Nallsu již dojíždíme bez deště mezi jabloňovými sady po krásných silnicích. Paní bytná zprvu trochu nervózní, když viděla dva vodníky, ale ráno při snídani už byla v pohodě. Večer jsme museli nalézt vývařovnu, což byl při pondělku docela problém, až nám místní doporučili hotel s restaurací na druhé straně vsi, kde se nám nakonec při dobrém vínku dost zalíbilo. Bohužel návrat do hajan opět v dešti.
4. den
Nals – Sella Ronda – Cortina dAmpezzo - Silliannajeto 273 km
na cestě 9 hodin
prům rychlost 40 km
Ráno mírně pod mrakem. Dnes nás čeká asi nejnáročnější cesta a v odpoledních hodinách jsme už přestali počítat po kolikáté sjíždíme dolů nebo stoupáme na nějaké passo.
Z Bolzana směřujeme projíždíme nádherným údolím po SS 241na Lago di Carezza, kde fotíme spolu s hordou dalších turistů. Pokračujeme směr Cortina a Canazei. Zde je provoz krok-sun-krok, Italové sice neuhýbají, tak jako si poslední dobou zvykli Češi, na druhou stranu nepřekáží a jsou tolerantní a tak se postupně probojováváme a vyhlížíme Marmoladu a posléze najíždíme na Sella Rondu, kterou díky navigaci zvládáme bez bloudění. Zde vzpomínáme a snad se těšíme na zimní měsíce, passo Pordoi, Fedaia, Valparola…. Z kopce nechávám krásku pod sebou volně sjíždět držím se jen nádrže nohama kroužím a kochám se.....Paráda. A další.. a další - prostě houpačka nahoru/dolů s krásným úsekem z Arraby na Pordoi ve společnosti jak jinak - asi osmi GS.
Po odpočinku vyrážíme dál. Passo Falzareda. Bohužel není čas, ale určitě se vrátím, abych navštívil pevnost a muzeum z I. války vzdálené od silnice. Ve vrcholovém bufetu na sedle mají originální toalety. Našinec projde bufetem a prodejnou s upomínkovými předměty, postaví se v chodbě k mušli a za zády procházejí dámy na své toalety. Teplota ve 2200 m.n.m. 12 st, dole přes 20stC. Dále pokračujeme z Cortiny, cestou na Toblach, kde probíhaly největší boje I.války, s několika hřbitovy při silnici. Míjíme Tre Cime/ trošku tlačí čas – tedy za rok/ a dorážíme na náměstí Sillianu do hotelu v centru města. V „recepci“ v holé chodbě železný stul, na kterém leží notebook a máme potvrzené bydlení. Otevíráme dveře na pokoj a stojíme proti toaletě a vaně….. Vana pamatuje snad císaře pána, sprcha hrubě nefunkční, manipulace s baterií systémem pokus/omyl. Háčky, věšáčky či polička na odložení věcí v koupelně je pouhá iluze. Na pokoji dvě velmi používané palandy s uličkou na jeden motokufr. Tv, radio, wifi jsou hudbou příštího tisíciletí. No nic dáme pivko, koupíme vínko. Bohužel jak Zdeněk nesl víno v helmě a odložil ji na palandu láhev se poroučela k zemi. Pelest palandy, již omšelá a flekatá zeď, zčásti matrace, prostěradlo, a noční stolek se potkaly s červeným vínem…... Chtěli jsme to otřít nakonec Zdeněk povolal místní službu, která uklidila. Po chvíli přišel borec se slovy „ to je špatný, nemám kde ubytovat zítra hosty, postel musí truhlář ohoblovat. apod... se odporoučel s tím, že zavolá majiteli. Bylo vidět, že přesto, že musí být na takovéto věci musí být pojištěni z nás chtějí něco vyrazit. Ráno po kratších dohadech jsme zaplatili 200 € a trochu nasraní jeli dál. Dobrou zprávou je, že naše pojištění tuto událost následně pokrylo.
To je tak, když chce být člověk za Mirka Dušína a nedbá rad klasika Plzáka „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ Snídaně odpovídala kvalitě holohotelu... Zcela nesrovnatelné ubytování za stejnou cenu jako např. Köhler první dvě noci.
5. den
Sillian- Maria Luggau - Kötschach-Mauthen – Mangart – Vršič - Ratečenajeto 242 km
na cestě 9 hodin
prům rychlost 45km/hod
Protože za poslední dva dny bylo tornant dosti, měníme směr mírně původní směr a míříme na vyhlídkovou dolomitskou silnici.
Ze Sillianu razíme podél dolomit korutanskou vyhlídkovou. První polovina krásná silnice klikatící se nahoru dolů, vpravo vlevo. Uprostřed narážíme na poutní místo Maria Luggau, kde děláme pauzu a fotíme. Takový menší Mariazell s méně lidmi a v hezčím prostředí. Část silnice a východ od Maria Luggau je již horší kvality, nicméně pohledy stále stojí za to.
Dále pokračujeme směrem na Plöckenpass. Po „pádu do Itálie“ obědosvačina z nakoupených salámů a pečiva, po několika dalších kilometrech v Tollmezzu opět pravá italská káva v náprstku a premiéra se samoobslužnou pumpou.
Projíždíme Tollmezzem a směřujeme na Lago di Predi. Krátká zastávka s focením a vzhůru nádhernou cestou po SP 76 na Sella Nevea a dále pod Mangart. Zde se rozdělujeme. Zdeněk už má na HD dost tornant, ale přece když tu jsem, tak to neminu. Bratránek tedy počká v první vesnici v první kavárně ve Slovinsku, já dám Mangart a přijedu.
Po odbočce na Mangart zprvu v klidu, pohoda klídek. Asi po pěti kilometrech mýtné 5 éček a za odměnu prospekt. Po minutí hranice lesa se cesta utahuje co do šíře i co do zatáček. Nejlepší zážitek? Asi když cestou vzhůru vidím přes řídítka pouze horizont krajnice s trsy trávy a skály protějšího údolí. Jedno blbý vrknutí plynem a čeká mne posledních 100 či 200 m do propasti neboť svodidla nebo hustší patníky jsou tu pouze ojediněle a spíše omylem. Ale příroda krásná, před koncem silnice před závěrečným „obchvatem dle mapy“ je stopka, závora, zákaz vjezdu s tím, že nahoře je lavina kamení. Nikdo z Čechů, Němců, Italů nepokračuje a tak vyměknu a zůstávám také zde. Po návratu zjišťuji od kolegy z práce, který tu byl o dva dny dříve - mimochodem na kole-, že cesta byla volná. Takže další inspirace na příště.
Po návratu z Mangartu skutečně nalézám Zdenka u kávy v první vsi, káva a pivko, relax a před námi další z vrcholů naší anabáze - Vršič a Ruská cesta. Bez větších dramat dáváme vyhlášené „rovné úseky asfaltu se zatáčkami s kostkami“ a směřujeme na Kranjskou Goru a Rateče kousíček od Planice do příjemného ubytování hned u hlavní silnice. Motky pod přístřešek a my na místní speciality.
6.den
Rateče – Faakersee – Spittal an der Drau – Malta – St.Michae im Lungau – Obertrauen – St.Johann im Pongaunajeto 260 km
na cestě 10 hodin
prům rychlost 52 km/hod
Protože Zdeněk už na GG byl autem i motem, tak měníme směr a na doporučení kamaráda míříme na Maltu. A já aspoň budu mít záminku vytáhnout příští rok dceru, která letos ze zdravotních důvodů přišla o noty na rok.
Přes Würzenpass mířím na Villach a objíždíme Faaker See. V kempu se informujeme jak je to opravdu s ubytováním během zářijového srazu. Neboť informace se rozcházejí. Prý pokud člověk přijede do středy je ubytován bez problémů. Takže mírné uklidnění pro eventuální příští rok. A již míříme na sever kolem Milsttatského jezera, kde odpočíváme u kávy, pokračujeme k odbočce na Malta Hochalmstrasse.
Příjemná silnice. Mýtnice, semafory a posléze se otvírá pohled na betonový kolos 600m dlouhý a 200 m vysoký. Zde trávíme při obědě a odpočinku několik hodin. Potkáváme asi pátého Harleye na těchto cestách a v „pěkném“ airbrushi. Cestou zpět brzdíme u nejvyššího vodopodádu v Rakousku, kde se osvěžujeme. Pokračujeme krásnou trasou přes Obertauern, ze kterého se v 360 stupních rozebíhají na všechny strany lanovky. Inspirace na zimu. Celé to dnes byl příjemný zklidňující den v závěru celé dovolené, ale stále ještě v kopcích. A kolem 18,00 hodiny dojíždíme do St.Pölten k poslednímu ubytování v cizině- neplánovaně v „české“ hospodě – viz pell-mell.
7.den
St.Johan im Pongau – Bad Ischl - Gmünden – Linz – Jblonec nad Nisounajeto 560km
na cestě 6 hod
prům rychlost 86 km/hod
Po poslední snídani vyrážíme směr domov. Protože se mi již nechce zajíždět do Znojma po dohodě pokračujeme společně do Linze, kde se rozdělujeme každý do „svého“pruhu. Asi po třech hodinách nalézám sms ze Znojma: ,jsem v poho doma.
Mne čeká ještě naše vlast. Jak jsme za 2500 nepotkali jedinou nehodu a prakticky ani krizovku (pominu-li úvodní den a vlastní blbost), tak mezi Budějovicemi a Příbramí tři nehody, přičemž u jedné ještě tahám lidi z auta, od kterého předtím motorkáři odjeli a spousta plechovkářů s lékárničkami postávala kolem.... nakonec zranění nebyla život ohrožující nějakým kolegou z Linze jsme oba zraněné vytáhli, zajistili, předali ZZS a šli po svých. Prostě návrat do české kotliny a vystřízlivění.
Několik pell-mell zkušeností na závěr:
- pravidelně jsme vyráželi kolem 9,00 hodiny ranní po snídani.- průměrné náklady na nocleh se snídaní po započítání večeře, pivka či vínka k jídlu činily 35,-eur/osobu.
Vřele doporučujeme:
penzion Köhler v Jerzens (velmi příjemný personál),
penzion Kavalar v Rateče (výborné jídlo a porce),
penzion Rauchkuchl v St.Johan imPongau kde je součástí výborný i když ne nejlacinější steakhouse a komplet československý ( ano v kuchyni Slováci, na place Češi) velmi sympatický personál.
Vřele NEdoporučujeme hotel Schwarzler Adler v Sillian.(holohotel bídné úrovně a perzonálu)
Ihned vedle Maria Luggau v Lesachtal Campu inzerují kryté stání pro motky a „bike friendly“ kemp.
Třetí nejvyšší alpské vyhlášené passo Stelvio je jistě dobrý vidět a zkusit, ale je mnoho krásnějších, na jízdu příjemnějších a méně lidnatých ( Gavia, Falzaredo, nakonec i celá Sella Ronda byla méně lidnatá )
Vršič a Silvreta dáme příště lépe ze severu resp západu.
Krásná trasa z Itálie směr Vršič a sella Nevea s nádhernou skoro liduprázdnou silnicí.
Kdo má zájem o I. světovou, je to tak jedno-dvě passa na den s prohlídkou muzeí a bojišť.... Sám se určitě na Falzaredo vrátím...
A nevynechat nádherná jezera Carrezza, Idro, Negro.....
A Tiger ?
Spotřeba 4,8- 5,5 l,
Nové obutí Pirelli Angel GT – pokud odbornící nic nevymyslí nechci už jiné.
Jinak naprostá spokojenost.
Kupodivu jsme potkali asi 10 1050 Tigeru, asi 10 Explorerů, ale žádnou „osmistovku“.
Samozřejmě všude přeGSsováno, spousta Italů na ducnách, ale často stylem mám MST 1200S, ale na boty, kalhoty už nezbylo:-).
Takže nezbývá než zamáčknout slzu se vzpomínkou a přes zimu naplánovat příští rok....
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz