sumoto_listopad



Severní Irák a Turecko, 2019

V červenci 2019 jsem se vydal na třítýdenní cestu do Asie. Přes Balkán jsem projel do Turecka, skrze něj do severního Iráku – Kurdského regionu. Z Iráku pak skrze turecký Kurdistán na sever do Gruzie. V jihogruzínské Batumi jsem se nalodil na trajekt a doplul do ukrajinské Oděsy. Z Oděsy jsem mířil na západ a přes Transylvánii k domovu. Na cestě jsem chtěl vidět východoturecký HASANKEYF a severoiráckou AMEDY. Ale nebyl to pevný plán, spíš možnost. (Rozhodně jsem se ale nechystal do míst, kde probíhaly boje kurdských Pešmergů proti kreténům z ISIS – pokud někdo očekává příběh “Na válečné stezce“, bude zklamaný.) Balkán a cestu domů nastíním jen symbolicky, cestopisů z těchto krajů je tu dost. Spíš zkusím popsat (z mého pohledu a zkušeností) irácký Kurdistán. Pro mě není Irák úplnou neznámou, už jsem ho navštívil v létě 2011 a v létě 2012, a zdržoval jsem se právě v severních oblastech této neklidné země. Rovněž popíšu cestu po Turecku.

Kapitoly článku

Z Prahy vyrážím 18.7., jedu po jižní části ČR, přes Slovensko do Maďarska. Dále přes Srbsko a Bulharsko k turecké hranici; cestou se vycachtám v Balatonu, ochutnám  skvělé hálazslé (maďarská rybí polévka), skvělé srbské čevapy a jiné dobroty.  Projedu nějakým tím deštěm, dvakrát přespím ve vlastním stanu, jednou si zaplatím nocleh v levném motelu. V Srbsku si vychutnám cestu z Niše k bulharské hranici – cesta vede kaňonem řeky Nišava se spousou tunelů a nádherných pohledů na divokou přírodu – doporučuju . A nezapomenu, jak mezi poli u Hustopečí na jižní Moravě krásně voněla paprika.           

(Z Prahy na tureckou hranici najeto 1700km)

        21.7. - kolem půl deváté večer vjíždím do Turecka, o hodinu později sjednávám ve městě Edirne nocleh v příjemném hotelu (za 14 eu). Motorku parkuju na hotelovém parkovišti , rychle usínám.

          22.7.  Vstávám až kolem osmé. V ceně noclehu je bohatá snídaně – vařená vejce, čerstvé okurky a rajčata,  spousta měkkých i polotvrdých regionálních sýrů (ovčí, kravské i kozí, některé jako balkánský sýr, jiné jako parenica…) a hlavně spousta druhů oliv. K tomu placatý turecký chléb a –samosebou-  čaj . Pro neznalé – ten si sami namícháte z „čajovaru“ – velké várnice s vlastním ohřevem a dvěma kohoutky – z jednoho teče silný teplý čajový extrakt, z druhého horká voda – teda sami si namícháte silný či slabší čaj – každý dle libosti. Po bohaté snídani  jdu do města vyměnit peníze (1eu=6.1 TL –tureckých lir) a procházím zapadlé uličky, ale jen v západní části města poblíž hotelu. Před odjezdem si ještě dopřávám lahodný čaj.    

  Po staré silnici mířím k Istanbulu, kolem druhé odpolední vidím Marmarské moře, točím k němu a lezu do vody. Při koupání pozoruju plážovou módu zdejších žen – některé mají normální evropské plavky, jiné jednodílné s nohavičkami  (trochu evokují plavky první republiky) a několik dam i mladých žen si obléklo muslimské jednobarevné koupací úbory, z nichž jim lezou jen dlaně a hlava v šátku  – mezi ostatními naháči působí jako uprchlé chovankyně ústavu.

V podvečer projíždím Istanbul. Nelze určit, kdy a kde jsem do něj vjel, zástavbou je spojený s městečky a vesnicemi i 40 km daleko od centra. Následuju v jízdě místní motorkáře a skůtraře, kteří hravě objíždí (přes záchranářské kordony či úseky uzavřené dopravními kužely) nekonečné kolony pomalých vozidel. Město opouštím po  dálnici a z ní sjíždím na silnici D 100. Je to kvalitní vozovka , kopíruje trasu novější dálnice E80, ale je úplně zadarmo a je pro motorky jak dělaná. 

Jsem teda v Asii. A mířím na jihovýchod, cesta se kroutí podél Izmitského zálivu, pak se přehoupne přes několik kopců a vede dál po rovině východním směrem. Obloha se zatáhla, stmívá se, cítím se unaveně a v Düzce (220km od Istanbulu) se ubytovávám v hotelu (16eu/noc). Jdu do centra plného korzujících a nakupujících lidí, kavárny (evropského typu) a čajovny jsou přeplněné, v jednom z mnoha bufetů si dávám pečené kousky masa s rýží a je to neskutečná dobrota. Pak zevluju po živelném náměstí, kromě lidí se tu potloukají kočky, boční ulice patří potulným psům. Ochutnávám zmrzlinu i  vařenou kukuřici. Samozřejmě že večer (a pak v noci kolem půl páté) svolává muezzin věřící k modlitbě. Dnes najeto 470 km.

23.7.     Ráno mě čeká opět bohatá snídaně (ta je vždy v ceně noclehu) a kromě jiného se nabízí i různé místní uzeniny – všechny strukturou i barvou připomínají náš salám junior a vůbec mi nechutnají, zůstávám u vajec, sýrů a zeleniny. V 9 vyjíždím dál po cestě D100. Do teď jsem jel spíš typicky středomořskou suchou krajinou -  to se za Düzce zásadně mění; zdejší výrazné kopce a údolí jsou bohatě porostlé lesy a připomínají rumunskou Transylvánii.

Kouzlo zdejší přírody dotváří mlha, která se trhá až před polednem. Provoz je mírný a v pohodě, u krajnice široké vozovky občas peláší traktor, divoký pes a minul jsem i suchozemskou želvu. Během jízdy mi do plexi na helmě vráží hmyz a jsou to nějací větší chrobáci - výhled mi zakrývají velké zelené, žluté, či červenohnědé skvrny. Zastavuju na pravou tureckou kávu z džezvy a už teď dopoledne musím vyčistit plexi od nevábného nánosu (to vždy dělám až večer).  Jsem jediný, kdo pije kafe, osazenstvo zdejší zahrádky holduje jen čaji. Hned (turecky a trochu německy) vyzvídají odkud jsem a kam mám namířeno, atp.       

     Jedu dál.   Při průjezdu městečky a vesnicemi na mě útočí různé pachy a aroma;  vůně pečiva, melounů či broskví, různé zápachy spáleného kovu (to když projíždím kolem opravárenských dílen), saponátů a voňavek (poblíž holičství/kadeřnictví) a někde cítím něco jako směs pražené kávy a popcornu. Ostrý je zápach syrovátek u mlíkáren a výroben sýrů.   U města Gerede měním východní směr na jižní (na silnici D750). Benzín je čím dál dražší, zde před Ankarou 7,1 TL za litr, na západě a v okolí Istanbulu stál mírně přes 6 TL/L. Projíždím Ankarou (Düzce-Ankara=225 km). Jízda po městské dálnici zabere 2h a 40 ujetých km. Beru to jako nutné zlo, tyhle aglomerace mě nepřitahují. Pod Ankarou točím na jihovýchod. Krajina se opět mění, je sušší, místy ostře zvrásněná. Stromů na okolních kopcích roste dost, přesto jsou lesy výrazně řidší. Na některých svazích jsou uměle vysázené, stejně jako sady na rovině. Na zemědělské půdě zlátne obilí, zeleninu vidím jen na několika místech.

V podvečer dorážím do 250km vzdáleného Kayseri. Plánuju spát venku, tak se snažím koupit k jídlu nějakou konzervu, ale nic takového (kromě nějakých rybiček) nemají. Kupuju teda oplatky, perník a džus. Rychle se stmívá, po půl osmé už slunko mizí za horizontem a já konečně, po hodinovém offroadu, nacházím místo k spánku nad vesnicí Emegil. Ležení si rozdělávám na kopci u vodárenské budky na vypasené a podupané půdě mezi nízkými stromky. Nelítají tu žádní komáři, obloha je bez mráčku, tak ani nestavím stan. Nejistotu cítím s blížícím se stohlavým stádem ovcí, pastevci občas něco zakřičí, občas si přisvítí baterkou a kus ode mě točí stádo k Emegilu a míjí mne (k mojí úlevě; noční rozhovor o tom, že tu nemám spát, je to nebezpečné a X km odtud je hotel atp. mi nejsou příjemné, už jsem to několikrát zažil. Pro některé domorodce je tento způsob cestování a nocování nepochopitený a nevysvětlitelný…) Jen jeden pes se od stáda odpojil a štěká poblíž mého pelechu. Už za úplné tmy kolem mě projíždí Turek na oslu – ani si mě nevšiml.  Dnes ujeto 650 km.

24.7. Ráno startuju na 250 km vzdálenou Malatyu.

Policejní hlídka mi dává pokutu za rychlou jízdu. Na těchto silnicích má moto povolenou pouze 80, já jel 106 km/h. Měření rychlosti je vždy avizované značkou a asi kilometr za ní je nad silnicí rampa s radary. Policejní hlídky  mají info přímo z dispečinku/obsluhy radarů. Ale dosud mi to procházelo. Platit pokutu –prý- budu až na hranicích při opouštění Turecka (…a nebudu - četník blbě zapsal moji SPZ, připsal do čísla nulu navíc, takže za mě obelstil turecký rejstřík dopravních provinilců).     

         

 V Malatyi  měním peníze a piju čaj.  Dál jedu přes suché hory a zelená údolí a projíždím kolem velkých jezer v okolí Elazigu. Zastavuju v motorestu na kavurmu – pečené jehněčí se zeleninou a chlebem – lahůdka!

Ani s padající tmou mě v horách neotravuje žádný hmyz, to se zásadně mění na rovině za DiyarBakirem (neformálně hlavním městem tureckého Kurdistánu), kde cesta vede mezi mokřady a bažinami a moje plexi a i celou motorku obalují mračna mušek. Rychle padá tma, všudepřítomná mlha snižuje už tak blbou viditelnost na minimum. Dojiždím do Batmanu, kde si zaplatím za 120TL (19eu) luxusní pokoj. Tohle kurdské město má opravdu jméno stejné jako komixová figurka, ale opravdu bylo na světě dřív, než americký hrdina s vizáží ušaté jeptišky. Procházím se po barevném svítícím centru a nechávám se nalákat do fast-foodu na druhou večeři – velký döner. A spát. Dnes najeto 610 km.

25.7.  Vyrážím na JV, jedu kolem řeky Tigris.

Míjím spousty skalních jeskyních příbytků a po 70 km vjíždím do HASANKEYFU .

Toto město bylo v historii křižovatkou kultur a civilizací, Asyřané, Římani, Byzantici, Arabové – ti všichni tudy prošli a zanechali svůj otisk. Dnes zde žijí Kurdové, ale ne nadlouho, město je odsouzeno k zániku. Hydroinženýři jej utopí v budující se přehradě. Část města už je zastavěna betonovo-kamennou zdí právě v místech, kde dřív stála stará čtvrť se skalními domky, úzkými schodišti a chodníčky. Dva velké minarety byly rozebrány a budou (snad) postaveny v novém Hasankeyfu, který se staví na dohled toho starého. Ale nic nejde tak rychle, jak si vláda v Ankaře usmyslela – v roce 2013 už mělo být město pod vodou, velká část ale stále stojí a spousta místních Kurdů se odmítá vystěhovat. 

Procházím se kolem řeky, z níž se zvedají ruiny nosných sloupů již neexistujícího mostu (zničeného při zemětřesení), jen dva mostní oblouky se zachovaly celé. Severní skalnatý břeh řeky Tigris je provrtaný desítkami vytesaných obydlí. Na druhém břehu pak stojí čajovny a kavárny v podobě mnoha malých zastřešených teras s vyhlídkou na protější ukázku zručnosti a vynalézavosti zdejších předků.

Z jižního břehu stoupám hlavní trhoveckou ulicí do kopce a postupně vycházím až jeskynním domům ve skále nad městem.  Přímo tady se střetává dosud obydlená skála se zlověstným betonem budované přehrady.

Pak se vracím do města a dávám si kávu. Vůně restaurací a bufetů lákají k návštěvě, ale já jsem přejezený snídaně a tak si jen vychutnávám kávu . Je zde hodně tureckých návštěvníků, potkal jsem i španělské turisty. Celkovou atmosférou mi Hasankeyf připomíná bosenský Mostar.

Jsem rád, že to tu vidím ještě dřív, než budou zdi Hasankeyfu definitivně zatopeny vodou, nebo zničeny vzlínající vlhkostí. Odjíždím, jedu skrz Midyat a Cizre k irácké hranici (180 km od Hasankeyfu). Na turecké straně jedna zaměstnankyně přehlédla výjezdní razítko v mém pase a posílá mě kamsi pro cosi (umí jen turecky…); než se to vysvětlí, uběhne 40 upocených minut.

                                                                                                             

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (22x):


TOPlist