sumoto_leden



Severní Irák a Turecko, 2019

Kapitoly článku

Vjíždím do Iráku, resp. do jeho autonomního regionu Kurdistán. Do iráckého Kurdistánu NENÍ TŘEBA MÍT VÍZUM !! Do arabské části Iráku (tedy jižně od měst Mosúl vč. a Kirkúk vč.) vízum je potřeba (dle mých informací), ale tam se vůbec nechystám, takže jsem to ani neověřoval.

Na mezinárodním hraničním přechodu Ibrahim Khalil ve velké moderní hale získávám vstupní razítko (na 30 dnů) a zbývá ověřit můj motocykl – tak to je pakárna, protože mne neustále někdo posílá jinam, ale neumí anglicky vysvětlit pro co a kam. Musím do kanclu pro lejstro, pak do banky vyměnit Irácké Dináry (ofic. platidlo v Iráku i Kurdistánu, tč. 1eu = 1320ID, 1UsD=1190) , jinde zaplatit pojištění vozidla (20 000 ID; = +/- 15eu) a s tím pak zpět do kanclu. Pak na technickou a ověřovací kontrolu. Tady se to zvrtává v komedii, zaměstnanec celní STK trvá na tom, že mám mít SPZ i vepředu a je pro smích i svým kolegům, kteří mi za jeho zády ukazují, že je vemeno. A mají pravdu. Po 20 minutách neplodného rozhovoru ho konečně přemlouvají a pan vemeno mi potvrzuje papír. Jinak jsou všichni ochotní a nápomocní.

Opouštím hraniční přechod a čeká mě cesta do blízkého města Zakho . Podél silnice stojí spousty překladišť, parkingů pro tiráky, benzínky a škaredé nízké i zaprášené nové patrové budovy – žádná romantika. Vjíždím do Zakho, blíží se večer, tak hledám ubytování. V centru je dost hotelů, ale nemám štěstí – v prvním mě odrazuje personál buranským chováním i cenou (35USD/noc), v druhém nejde elektrika, třetí je ultranóbl s cenou 120USD/noc a v příjemném motelu mají plno. Ubytování nacházím mimo centrum v hotelu Khabur (tj. i jméno řeky, která Zakho protéká), vstřícní majitelé, personál a oplocené parkoviště za 30USD/noc.

Hotel je postaven v kopci (poblíž moderní Zakho Gallery) a z mého pokoje mám výhled přímo na město a jeho skvost – starý most přes řeku.

Jdu do města, poblíž mostu je neuvěřitelně živo, posezení a zahrádky vyzývají k odpočinku, všude voní jídlo z grilů, spousty místních se krmí zmrzlinou, nepřehlédnutelné jsou plné čajovny. Procházím se  po tržišti, vstřebávám vůně i nevůně. Večeřím špízy s hovězím a kuřecím masem s grilovanou cibulí a rajčetem, k tomu je samozřejmostí kuřecí vývar s cizrnou, miska s čerstvým zeleninovým salátem a talíř s arabskými chleby.  Jídlo je moc dobré a levné (asi 3 eu) a je to normální cena zdejších bufetů (od 2 do 6 eu), s drahými resturacemi zkušenost nemám. Ochutnávám zmrzlinu a to je zklamání, je nějaká bez chuti (právě v Iráku jsem jedl v létě 2012 tu nejlepší zmrzku mého života, do teď to nic nepřekonalo). Čaj v jedné z mnoha čajoven je naopak lahodný, tak jak ho mám rád. (Dnes jsem najel 230 km).

26.7.  Ráno v 8 všechen hotelový personál ještě spí a já startuju na město Dohuk. Ještě v Zakho projíždím periferii kolem University of Zakho a zábavního parku s velkým ruským kolem.  Vjezd do města střeží zlatí pešmergové – sochy zobrazující kurdské bojovníky. Chci  jet starou silnicí u které je (v r.2012 byl) vyřazený  bojový osmikolový transportér BTR, ale i boční silnice se nakonec napojuje na novou dálnici. Projíždím Dohuk  a vyjíždím z něj severovýchodním směrem na Al Amadiu, kurdsky Amedy (i Amedi) . Tankuju u benzínové stanice (těch je dost po celém Kurdistánu), 1L za 825 ID (teda asi 16kč/L, ale není to avizovaný B95, jak zjistím později). Silnice je kvalitní, dopravní značení taky. Provoz je veliký, míjím osobáky (většinou světlé barvy), terénní pikapy s dvojitou kabinou i spoutu dolmušů –  dodávkových minibusů. Projíždím skalnatým údolím Zawita, kde je turistický resort, několik restaurací a vyhlídky. Jedu malými vesničkami, míjím různá políčka. V přírodě převládá nazlátlá stepní barva, ale i zeleně  je tu dost; na rovině či v údolích roste hodně stromů, vesnice z dálky vypadají jako zelené oázy. Někde jsou ve svahu i uměle vysázené jehličnany, výše v kopcích a horách rostou jednotlivá křovíčka –  z dálky vypadají jako nepravidelné zelené pihy na slámovém podkladu.

70 km od Dohuku přijíždím k Amedy - městu postavenému na stolové hoře mezi kopci.

Nejdřív zastavuju ve vsi Solav na parkovišti s velkou terasou – vyhlídkou na Amedy. Pak Solav procházím, je to turistické centrum s hotely a restauracemi, lákadlem není jen pohled na Amedy, ale i místní vodopády (větší nad vesnicí, ve vsi je to spíš říčka tekoucí přes skalnatý přepad – žádné „Plitvičky“ nečekejte) ; to je pro všechny veliká atrakce s úchylným komerčním pozlátkem (umělé jeskyně, sochy zvířat…) a všichni se tlačí k vodě, fotí se, mají uvolněnou náladu a užívají si návštevu Solavu.

Pak vjíždím do AMEDY,  na kopec vede jen jedna silnice.

Centrum a ostatní ulice města se ničím neliší od ostatních kurdských měst, dokonce ani žádní návštěvníci či turisti tu se mnou nezevlují, město je zkrátka atraktivní “jen“ z vnějšího pohledu . Ani jsem tu neviděl hotýlek či motel. Ale z okraje města – z útesů-je nádherná podívaná na okolí; viditelnost není nejlepší, přesto koukám na údolí a  pásy pohoří za ním. Pohled na tyto kurdské hory je opravdu pohlazením mých smyslů, naprosto jedinečný a stojí za to. (Za "to" taky stojí "Západní brána" - vstup na schody po západním svahu, já vůl to nevyfotil; další brána pro pěší je na východní straně nad silnicí, i z těchto bran je hezký rozhled. Ve městě jsou - údajně - i ruiny židovské synagogy, ale o tom nemám bližší informace, zjistil jsem to až po návratu domů.)

Na hlavní ulici je vše jako v jiných městech – restaurace (resp. bufetové grilly), obchody (mobily, drogerie, papírnictví… ) a služby (kadeřnictví, opravy elektroniky, úpravy oděvů atp.). Škola je bohatě pomalovaná edukativními motivy i kurdskými národními symboly. A nacházím i “zajímavost“ – křesťanský kostel.

Jeho správce (a duchovní v jedné osobě) zde bydlí i s rodinou, ochotně mne pouští do kostelíka a vysvětluje, že v Amedy žije asi 20 křesťanských rodin. Většina místních ovšem – jak se dá očekávat- navštěvuje muslimský svatostánek.  

    

    Vedro je tak vlezlé, že nemám vůbec hlad i když jsem se těšil, že právě tady si dám nějakou zdejší dobrotu; aspoň zažehnávám žízeň a s místními piju čaj –  žádný zdvořilostní rozhovor (ani ten s použitím rukou/nohou) se ale nekoná,  spíš pozorují mě i motorku a občas prohodí něco mezi sebou. Město jsem si projel i prošel a opuštím ho s tím, že vyjedu na protější kopec a pořídím fotku Amedy z výšky – bohužel je to jinak, vesnice nad Solavem je soukromá („this is Private Village, Mister!!“)  a hlídaná ozbrojenou ochrankou, která mě nepustí ani pro pořízení snímku. V Solavu zjištuju, jak je to s průjezdem přes hory do Akre, ale místní mě odrazují (prý velmi špatná silnice) a posílají zpět do Dohuku. Tak tam tedy jedu. V Dohuku točím na Akre (resp.Erbíl). Ještě na dohled města najednou motorka ztrácí výkon a já popojíždím, poslouchám, co by to mohlo být. Napadá mě, že jsem natankoval špatný benzín s nízkým oktanovým číslem, takže v motorce pouštím “nízkooktan“ – zařízení umožňující spalování benzínu s 80 až 91 oktany, ale je to ještě horší. Na nejbližší benzince leju benzín pryč a domlouvám se s obsluhou na natankování B95; rozhovor slyší šéf benzinky a jasně mě upozorňuje, že v Iráku natankuju benzín s max. 92 oktany. To mi nevadí, můžu zapojit „nízkooktan“, ale potřebuju dopředu vědět, co tankuju. Tady mají –prý- kvalitní 92, a ostatní řidiči mi potvrzují, že zdejší palivo je OK. Tankuju, ale motorka netáhne – s určitým snížením výkonu samosebou počítám, ale tohle je něco jiného. Znovu aktivuju nízkooktan a motor jede ještě hůř, tak ho vypínám.  V obchůdku u silnice zjištuju, že do Akre je to – prý – 100 až 120km.                                                                     

Mám několik možností: buď pokračovat do Akre a tam (nebo po cestě) zjistit, v čem je problém, nebo se vrátit do nedalekého Dohuku a vyhledat nějakou opravárenskou dílnu. A jako třetí možnost vidím vrátit se do Zakho a pokud dojedu tam, tak potom vjet do Turecka, kde jsou dílny a frajeři schopní opravit úplně cokoliv ( a s tím už mám zkušenosti). Zbaběle volím poslední eventualitu; tím odpadá možnost vidět města Akre a vzdálený Rawanduz ( a na ty jsem se fakt těšil…), ale tyto kurdské skvosty jsem už navštívil v minulosti. Pomalu mířím na severozápad rychlostí 60-70 km/h. Kolem čtvrté odpolední dorážím do Zakho, motor jede stabilně, jen výkon je poloviční.  Znovu se ubytovávám v hotelu Khabur, dnes ještě zůstanu v Iráku.       

      Přecházím starý most a jdu města, na hlavní náměstí; jeho středobodem je zmenšenina slavného mostu a návštěvníci se u něj fotí stejně nadšeně jako u originálu. V bufetu si objednávám to stejné co kluk, který si přisedl a oba dostáváme zdejší verzi hamburgru – něco jako balkánská pljeskavica v housce i s plátkem sýra.

Před tím ještě miska drůbežího vývaru s cizrnou a po jídle čaj. Je plno, tak na volné místo přisedá voják v maskáčích, ale nepokecáme, anglicky neumí. Procházím se okolo řeky, u ní korzuje spousta lidí, spousta sedí v restauracích, bufetech a čajovnách na březích. Já taky, večer u břehu řeky Khabur nutí k vychutnání dalšího čaje.

27.8. Ráno mířím do města, chci vidět most i za denního světla. Je brzo, most opravuje pár zedníků, jinak je na ulicích mrtvo.

Tak ještě zevluju po městě, loučím se s Irákem. Na motorce mířím k turecké hranici.

V Iráku jsem teda letos strávil jen tři dny, ale už jsem zde potřetí a tak si teď zahraju na chytráka a podělím se o pár postřehů (s použitím fotek z předchozích výletů do Kurdistánu) .                             Proč sem jet?  – Protože irácký Kurdistán je nádherné místo na zemi, příroda se mění od nazlátlých stepí až po pestrobarevné hory a divoké kaňony. Zároveň se na vlastní oči přesvědčíte, že místní nejsou banda kreténů, kteří s kalachem v ruce křepčí okolo velbloudího bobku, jak si občas našinec myslí. Naopak - Kurdové jsou hrdý národ, dbají na vzdělání (V Erbílu, Sulejmánii, Dohuku i Zakho stojí několik univerzit) i kulturu (viz.níže zmínky o některých z mnoha muzeí, či pozvánka na koncert Dvořáka a Rachmaninova), jsou velmi solidární, ženy jsou zde velmi emancipované. Nic z toho nebrání zachovávat tradice.

   Co jsem mj. viděl a proč to doporučuju?

Erbíl (též Arbel apod., kurdsky však Hewler) – hlavní město kurdského autonomního regionu, sídlí tu kurdský parlament , vláda i prezident a  bla bla bla... Ale co je tu jedinečné – erbílská citadela.

Nádherná stavba na vyvýšenině uprostřed města má tvar nepravidelného oválu, zabírá asi 10ha a nachází se v ní asi 550 domků i velkých staveb, propojených chodníčky. Je to nejdéle stále-obydlené místo na zemi, lidé zde nepřetržitě žili přes 7 000 let . Až do první dekády tohoto tisíciletí. Teď jsou všichni "přeživší" vystěhovaní, a to proto, že pevnost prochází rekonstrukcí (se kterou pomáhají i čeští specialisté). Kromě jiného se zde nachází atraktivní muzeum textilu a koberců , nebo multimediální archeo-centrum ( v domě "Yaqub Agha" , i s jeho realizací pomáli čeští programátoři). Pevnost je středobodem jinak rovinaté aglomerace, od ní vychází paprskovitě ulice do stran. Město je od r. 2014 na listu UNESCO a pokud si aspoň v této části Kurdistánu Kurdové zachovají volnost a svobodný vývoj, tak se v budoucnu Erbíl stane vyhledávanou perlou Blízkého východu.

 

Pod citadelou se nachází tržiště, staré domky a uličky, náměstí s lavičkami u jezírek a vodotrysků, čajovnami, grily a přidáte–li trochu imaginace, uvidíte tu i londýnský BigBen :-).

Dál od centra živelně roste nová výšková zástavba, ale i zábavní odpočinkové parky. Doporučuju navštívit Erbil Civilization Museum na ulici Kirkkuk Road, kousek od něj stojí i Hewler Museum ( ale to jsem nenavštívil).

V Erbílu se mi hodně líbí čistě křesťanská čtvrť Ankawa (též Ainkawa) – na severu města poblíž mezinárodního erbílského letiště.

Kromě křesťanských kostelů (tč. je jich zde min. 7, pět z nich jsem navštívil, nejstarší z nich byl postaven před 1 100 lety) je zajímavé muzeum iráckých křesťanů – Syriac Heritage Muzeum.

V této čtvrti jsem se cítil obzlášť uvolněně, i když u kostelů často vartuje ozbrojená hlídka, rovněž stanice zdejšího křesťanského rádia je hlídaná a obklopená betonovými bloky i vysokou zdí. Není se co divit, ostražitost je na místě.

Dohuk (též Duhok, Dihuk apod.) – třetí největší město iráckého Kurdistánu s živelným tržištěm leží mezi kopci v nádherném širokém kaňonu.

Akre (též Aqre, Aqrah) - město postavené na úbočí kopce, domečky jsou na sebe nalepeny a propojeny úzkými uličkami.

Šaklava (Shaklawa) -  zelené město mezi červenými kopci a skalami.

Rawanduz – městečko postavené přímo nad prudkou soutěskou, která se postupně mění v kaňon – vlastně soutěska z města vychází. Rovněž jiné kaňony v blízkém okolí stojí za vidění...

 Gali Ali Bek a Bekhal jsou vodopády, zdejší vyhledávané atrakce, hojně navštevované Kurdy i Araby. Mimochodem - Gali Ali Bek je vyobrazený na irácké národní bankovce. Oba vodopády se nachází poblíž Rawanduzu. Zde jsou také atraktivní ostré kaňony, ve skalách tu žijí divocí psi. Nedaleko se nachází jeskyně Šanidar (Shanidar cave), vyhledávaná místními, turisty, ale i archeology (byly zde nalezeny ostatky neandrtálců staré 70 000 let) .

Sulejmánia (kurdsky Slémání) –druhé nejvěší město ir. Kurdistánu. Je zde naprosto fascinující tržiště - opravdový orientální bazaar, kde je k sehnání opravdu vše. Není problém tu ztratit orientaci. Stojí tu také atraktivní archeologické muzeum - (všemi označované Slemání Museum, celkově druhé největší muzeum v Iráku, větší je už jen v Bagdádu). Přístupná jsou i kasárna Amna Suraka, kde byli v minulosti Saddámovou policií a armádou internováni a mučeni kurdští pešmergové i civilisti. Nově je součástí tohoto komplexu muzeum věnované bojovníkům proti ISIS (ale to jsem nenavštívil).

 Halabža (Halabja) – město u íránské hranice, smutně proslulé chemickými útoky irácké armády mířené na kurdské civilisty. Nachází se zde muzeum genocidy.Tady vám všem doporučuju, abyste si mnou zmíněná místa sami vyhledali na netu (aspoň Rawanduz a Akre); já jsem fotograf naprd, určitě najdete k daným místům fotky, které vám napoví opravdu víc a uvidíte, proč je Kurdistán jedinečným místem, které stojí za návštěvu.

Tři fenomény, které nemůžu opomenout :

Bazaary: na těhle tržištích koupíte cokoliv, co vás napadne, často jsou rozdělené dle sortimentu (obchody s textilem tady, jinde jsou prodavači potravin, trhy často sousedí s různými službami a opravnami). Především trhy ve městech Erbíl, Sulejmánie a Dohuk jsou fascinující rozlohou i veškerým myslitelným sortimentem. 

Čajovny – jsou v každém městě, slouží k vychutnání lahodného nápoje i k přátelskému potlachu.

Křesťané – v ir. Kurdistánu žije překvapivě hodně křesťanů, v každém městě stojí aspoň jeden kostel, v Dohuku i Šaklavě minimálně dva. Jednání s místními křesťany pro mě bylo vždy příjemné a přátelské, i když já sám jsem bezvěrec.

Ještě zmíním základní služby: 

 - hotely jsou v každém městě; já spíš vyhledával levné ubytko pro místní, říkám jim blešárny. Od 8 do 40 USD ( nejčastěji kolem 25 USD a dá se něco usmlouvat). Víc než 40 dolarů jsem nikdy neplatil, ale samozřejmě zde stojí i dost moderních sklo-betonových hotelových novostaveb s cenami nad 80 USD za noc.  

- benzín natankujete v každém městečku, dost benzínek je i na silnicích mezi vesnicemi. Ale pouze 92 oktanů !!

- peníze směníte kdekoliv na tržišti nebo vám je vymění i u různých stánků. A neokradou vás, to jim čest nedovolí. 

- najíte se kdekoliv, rovněž veškeré běžné věci (oblečení, hygiena) seženete bez problémů. 

- pokud dlouho nenaleznete nikoho, kdo mluví anglicky (což není obvyklé), zajděte do lékárny (je jich dost v každém městě), tam se anglicky vždy dohovoříte. Jinak jsem užil i němčinu a v minulosti jsem se domluvil i rusky. 
 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (23x):


TOPlist