Bohém a pragmatik jedou na východ

Přípravy

Irácký Kurdistán jsem měl vyhlédnutý už dlouho, dokonce s jedním konkrétním termínem startu, který ale bohužel nevyšel, takže žádné extra přípravy ani nebyly třeba. Přezout motorku, vyměnit olej, sbalit se a hotovo.
Mnohem zajímavější to bylo s parťákem na cestu. Původně jsme byli domluveni s Rosťou, se kterým jsem byl v roce 2017 v Íránu. Jenže měsíc před odjezdem si jeho manželka potrhala vazy v koleně a v termínu naší cesty má jít na operaci, takže konec. Řeším otázku, jestli jet sám. Mně by to ani tak moc nevadilo, jsem sám se sebou rád a nemám s tím problém. Jenže v momentu, kdy nejde všechno podle plánu, je dobré mít parťáka, se kterým si můžeme vzájemně pomoct 3.500 km od domova. Takže začínám sondovat mezi kamarády, což samozřejmě měsíc před odjezdem není úplně jednoduché. No a potom to přišlo, moje přítelkyně Káťa mi povídá: „Proč neřekneš Luborovi?“
Tak tohle mě vůbec nenapadlo. Lubor, volnomyšlenkářský muzikant, člověk z party motorkářů, kteří jezdí kratší výlety, kdy předem vytyčený cíl nemusí být nutně dosažen (většinou není) a po celodenních přerušovaných projížďkách (hlad, žízeň, kouření a další zbytečnosti) u večerní sklenky utužují letitá přátelství. Nicméně u jejich příběhů z cest padám ze židle smíchy, což by mohla být záruka zážitků na naší cestě. Lubor sice nemá žádné cestovatelské zkušenosti, ani moc motorku na off, ale lidsky je to člověk v pohodě a v pořádku, tak mu přece jen tak volám. Navzdory všem mým předpokladům asi po dvou dnech říká ano. Vrátím si rukou údivem spadlou čelist zpátky kam patří a jdeme plánovat.
Lubor pojede na své letité Hondě NT 700 Deauville, takže na nějaký extra off můžu zapomenout. Nevadí, budeme se holt držet na silnicích. Předávám mu u piva seznam věcí, proškrtám, co nebude potřeba, a to jsou vlastně naše jediné přípravy.

Irák vs Irácký Kurdistán

Hodně lidí netuší, že Irák jsou vlastně dva státy v jednom. Většinou známe jen Irák jako takový, včetně jeho pohnuté nedávné historie. Takže většinu reakcí na cíl cesty si umíte představit, podle většiny našich známých a kamarádů jsme byli pohřbeni už na hranicích. Už mě ani nebavilo pořád dokola vysvětlovat, že Irácký Kurdistán je autonomie s vlastní vládou, hranicemi, policií, armádou a zákony, že je to něco naprosto odlišného proti „pravému“ Iráku. Tady žije islám a křesťanství vedle sebe v naprostém klidu a pohodě. Na ulici potkáte holku v tričku na ramínka s prsy číslo 4 v tričku pro prsa číslo 2, jdoucí a družně se bavící s holkou celou zahalenou, až na tankistický průzor před očima. Ve velkých městech koupíte alkohol v obchodu i v baru a na ulici kromě mešit můžete vidět křesťanské sochy a kostely.
Vstup do Iráckého Kurdistánu také neopravňuje ke vstupu do Iráku samotného, na to jsou potřeba jiná víza a pokud přijedete omylem na hranice, tak vás (stejně jako nás) otočí zpátky do Kurdistánu.

Před odjezdem

Dva dny před odjezdem u nás, kde o sněhu čteme jen z pohádek a díváme se na něj v dokumentárních pořadech, vidím po probuzení zasněžený trávník na zahradě. A sakra. Další ráno mě přivítá krásná podzimní mlha, jenže teď už má být skoro měsíc jaro. Nějak mi to počasí na výlety poslední léta nepřeje. Vloni ve slunném a žhavém Španělsku v dubnu mínus 3 a teď tohle. No nic, chvilku to přežijeme a jedeme na jih, musí to být lepší a lepší, pokud to nepřepískneme, nepřeskočíme rovník a neskončíme na jižním pólu.

DEN 1 – 1.009 km

Ráno jsou krásné čtyři stupně, což je zlepšení o 100 % proti včerejšku, takže to sice beru pozitivně a jako příslib na lepší zítřky, stejně ale oblékám maximální izolační nabídku, co proti zimě mám. V osm hodin máme sraz na benzince, při mém příjezdu Lubor spokojeně chroupe bagetu, v čemž mu pomáhají jeho cvakající zuby, takže mu to jde celkem rychle. Nedočkavý, napnutý, troška obav, hodně těšení, no prostě má stejné emoce jako u všeho, co je poprvé.

První zastávku máme na hranici SK-HU, kde kupujeme dálniční nálepky, standardní úkon, který ovšem Lubor okoření ztracenými € 20, které se bez jediného slova reinkarnovaly do plachty a v silném ledovém větru letěly na svou vlastní výpravu. Nevím, co to se mnou je, ale místo obvyklých vtipů na konto oběti mám dokonce soucit, ta zima asi ovlivňuje i emoce nebo co.

V Budapešti se konečně otepluje a my slavíme každý vyšplhaný stupeň velkými oslavnými chóry do interkomu. Postupně jde teplota až na krásných 19 stupňů, což nás naplňuje optimismem a pozitivní náladou.
Na hranicích učím Lubora, že pravidla pro motorky jsou taková trošku volnější, takže kolony a nějaké čáry na silnici se řeší s citem a svobodnou myšlenkou. Tím pádem máme hranice rychle za sebou a pokračujeme dál.

Pozitivní náladu jedním rázem utne déšť u Bělehradu, který se na nás tak těšil, že s námi jede až do večera. Teplota klesá na 9 stupňů, abychom se zase tak nerozmazlovali a aby nebyla nuda, občas se k tomu přidá krásná bouřka s blesky kolem nás. Po přeskočení bulharských hranic bereme první hotel s rozumnou cenou a za bubnování deště do střechy rozjímáme u piva nad dnešními zážitky. Pro mě to byl jen otravný tranzit, ale pro Lubora první pokoření 1000 km za den a stovky dalších mikro zážitků. Vychutnáváme si pivo, druhé, třetí… Na dlouhou dobu poslední.

DEN 2 – 615 km

Ráno máme krásné 4 stupně, ale už jsme zocelení ze včerejška, takže nás něco takového nemůže vystrašit.
Dnes máme v plánu dojet do Istanbulu a tam si dáme jeden den oraz na prohlídku města. Cesta ubíhá bez komplikací a asi jediné co stojí za zmínku je to, že stejně jako vždycky vyberu tu nejpomalejší frontu na hranicích. Tři auta před námi zaberou stejný čas, jako šest vedle. Nóóóó, nemá talent, by se dalo říct.

To už nám samozřejmě zase prší a s krásnými 7 stupni je jízda na motorce opravdu zábavná. Lubor řeší klasické problémy zelenáče na první cestě, jako třeba, že mu celkem dost teče do helmy, tam mu kape na brýle, takže nevidí vůbec nic. Impregnace na botách je evidentně krátká na dlouhotrvající déšť a v nepromokavých návlecích, které jsem mu půjčil na cestu, se mu blbě mačká spojka, takže jede bez nich. Prochází klasickými fázemi, od údivu přes vztek až po rezignaci. Oproti tomu já, s návleky na boty, helmou, kde proteče sem tam kapka a rukama schovanýma ve sloních uších s vyhřívanými hefty, su na tom o poznání líp. Když na benzínce vidím, jak ždímá rukavice, tak mu půjčuju moje rezervní, kde výrobce slibuje nepromokavost a na helmu mu lepím provizorní štítek nad plexi, který by mohl odvést vodu od problémového místa spoje horního okraje plexi a helmy. Obě řešení jsou úspěšná a cesta je o kousek příjemnější jak pro Lubora, tak i pro mě, protože rázem ustanou nadávky na helmu.

V Istanbulu máme zamluvený hotel za krásných $ 16,-, který by podle Google Maps měl mít terasu za plotem, a tím pádem možnost mít motorky v bezpečí. Trochu nám cestu komplikují uzavírky a jednosměrky, které navigace považuje za obousměrné, ale nejsme v EU svázané pravidly a nervózními řidiči. Tady motorka může kamkoliv, od pěší zóny, přes chodník až po jednosměrky, což Lubora naučí dalším dovednostem a pootevřou se mu mantinely možností, kam všude se s motorkou může vjet.
Po příjezdu na hotel se pro jistotu ptám, jestli tam opravdu mají možnost parkování motorek na terase za plotem, po odsouhlasení zaplatím a chci hodit motorky dovnitř. V tu chvilku se ukáže, že recepční anglicky vlastně umí jen kývat hlavou a říkat yes. Po zmateném dohadování, aniž by pochopil, co vlastně chceme, se zoufale zeptá, jestli můžeme mluvit rusky a teprve potom chápe, cože jsme to po něm chtěli. Terasa tam sice je, ale jediný průchod je jednak úzký na projetí motorky, a navíc je tam několik vysokých schodů. Jsem celkem naštvaný, jenže už máme zaplaceno, tak hledáme řešení. Recepční odběhne za roh a domlouvá nám parkování u chlapíka, který tam má prostor na parkování aut. Domlouváme se na ceně € 25,- za dva dny a dvě motorky. Budu rozhodně klidnější, když budou motorky pod dozorem. Vidět z ulice nejsou, a navíc před nimi stojí auto, tak snad bude všechno OK.
Jdeme na hotel, mám pokoj ve 4 patře, takže funím jak lokomotiva Tomáš (myslím že i s párou) a k tomu po otevření pokoje vidím manželskou postel. Protestuju, že jsem objednával oddělené postele a výsledkem je, že dostáváme každý svůj pokoj bez navýšení ceny. Nakonec, proč ne.

Vyrážíme na obhlídku okolí, procházíme se po uličkách s obchůdky, kde je úplně všechno. Chci koupit místní simku, musím být ve spojení kvůli práci, a taky chceme komunikovat s našimi blízkými. Je to nějaké divné, na hotelu nám nabízí simku bez omezení dat za € 33,-, což mi připadá hodně a na těch pár dnů nepotřebujeme neomezená data. Po cestě v nějakém obchůdku mi klučina nabízí 25 GB za € 26,-, tak to beru. Zavolá bosse, který hodí simku do telefonu, všechno zprovozní a chce zaplatit € 35,-. V obchůdku je hrozné vedro, tak shazuju oblečení až do trička, protože je mi jasné, že tohle nebude na chvilku. Protestuju, že dohodnutá cena byla jiná a opět se dovídám, že sokolík mladý nezkušený umí anglicky jen trochu a číslovky jsou jeho slabina. Nakonec se domlouváme na € 28,- s tím, že dvě eura mi zaplatí sokolík ze svého, jako ponaučení pro příště. Tak získávám 20 tureckých lir, což jak později zjišťuju je jen jedno euro, takže sokolík sice anglické číslovky neuměl, zato turecké mu šly mnohem líp. Celou situaci pozoruje Lubor z ulice za sklem. Jak jsem vyšel ven, tak mi říká: tvl, jsem myslel, že se tam jdete bít, jak ses začal svlékat. Celý den uzavře větou – jo, v Turecku není nic problém, dokud něco nepotřebuješ.

DEN 3 – 28.500 kroků

Dnes místo motorů budeme žhavit nohy po Istanbulu. Jsme kousek od centra, takže mažeme k Modré mešitě. Začíná to hezky, mešita je zavřená a u Hagia Sofia je fronta, jakou jsem naposledy viděl před mauzoleem Lenina. No nic, jdeme dál k moři přes bazar. To už je zajímavější, na bazaru se nám snaží prodat všechno co je k mání a nic není překážka, včetně dopravy do Evropy.
V celém centru mám pocit, že nejsme v Istanbulu, ale v Moskvě. Takovou koncentraci Rusů jsem nikde jinde neviděl. Všude kolem nás zní ruština a typicky ruské děvušky jsou všude kolem nás. Evidentně oblíbená destinace pro tento národ.

Kus cesty se vracíme, protože Lubor zahlédne na chodníku šneka, kterého si musí vyfotit, protože tenhle šnek turecký, je minimálně o 1% rychlejší než šnek, kterého známe z našich luhů a hájů. Žasnu nad jeho zoologickými znalostmi a jdeme fotit, protože tohle by nám doma nikdo neuvěřil.

Pomalu se přesuneme až k moři a řešíme, jestli jít dál na Galatskou věž, nakonec nás počasí odrazuje a jdeme směrem k Sulejmanově mešitě.

Sulejmanova mešita je jedna z největších mešit v Istanbulu, v Turecku. Byla postavena za vlády Sülejmana Nádherného, za jehož vlády se stala Osmanská říše světovou mocností. Stavba začala roku 1550 a byla dokončena za pouhých 7 let, roku 1557. Díky své poloze na jednom z istanbulských kopců je dobře viditelnou dominantou města. Čtyři minarety s celkem deseti balkóny mají symbolizovat, že Sülejman Překrásný byl desátým osmanským sultánem a čtvrtým padišáhem od dobytí města.
Zrovna je čas mezi modlitbami, tak jdu dovnitř, obdivuju stavbu a na měkkém koberci relaxuju. Lubor odmítl jít dovnitř, ale je tu takový klid, že se pro něj vracím a dávám mu to rozkazem. Tak můžeme moudře pohovořit o životě. Nakonec sám, rád, musel uznat, že to stálo za to.

Když jdeme zpátky, u Hagia Sofia žádná fronta není, tak jdeme dovnitř.
Hagia Sofia, čili chrám Svaté Moudrosti, je byzantský chrám z let 532–537 v zátoce Zlatý roh v Istanbulu, jedna z nejznámějších sakrálních staveb světa. Původní křesťanská svatyně s centrální kupolí a sídlo patriarchy byla po dobytí Konstantinopole Osmany upravena na mešitu (a později opatřena minarety). V roce 1934 byla v rámci Atatürkových reforem sekularizována a až do roku 2020 sloužila jako muzeum. Od července 2020 se v ní opět konají modlitby. Téměř tisíc let (do dokončení katedrály v Seville v roce 1520) byla největší katedrálou na světě a největším uzavřeným prostorem na světě.

Stavba je to krásná, ale lidí je tu, jako by za komunistů v obchodě dostali banány, takže rychle mizíme. Při odchodu už je zase venku fronta, takže jsme se štěstím chytili nějaký výpadek turistů a věřících, co chtěli dovnitř.
Podle slibů rosniček začíná pršet, tak se jdeme schovat a po dešti jdeme omrknout ještě přístav. Bohužel, volný přístup do přístavu je nemožný, tak se jen tak procházíme okolo, aby nás opět chytil celkem silný slejvák. Najdeme útočiště pod mostem, kde se z hloubky bahna a prázdných lahví vynořují bezdomovci a další zoufalci, kteří se schovávají před deštěm, stejně jako my.

DEN 4 – 960 km

Dnes jedeme dál, směrem na jih, a konečně máme modrou oblohu hned ráno. Jsme s Luborem domluveni, že vyrazíme brzo, protože počasí má být večer mizerné a jediný prostor, kde by mohlo být hezky, je okolí Adany, takže to chceme dotáhnout až tam.
Ráno nemůžu dospat, jsem vzhůru už kolem čtvrté hodiny ráno, částečně taky proto, že rusky mluvící pár z vedlejšího pokoje něco řeší na chodbě. Pomalu vstanu a slyším, že ani ruští sousedé nemůžou spát. Jenže oni mají mnohem lepší zábavu než já, kdo se nudně balí na cestu. Podle frekvence a intenzity zvuků byl on celkem zdatný a ona celkem spokojená, potlačím závist a radši jdu vzbudit Lubora. Ten už je ale vzhůru taky, tak jdeme na to – na balení a odjezd samozřejmě.

Jedeme přes most Bospor a Lubor mohutně oslavuje další milník, vjezd do Asie na vlastní motorce.
Cesta nám celkem hezky ubíhá a mohla by ubíhat i rychleji, kdybych špatně neodbočil a nezajeli jsme si asi 20 km opačným směrem, než jsme potřebovali. Nu což. Na této cestě jsme dnes také zažili další druhy počasí, které jsme po cestě ještě neměli, jako například sněžení, mlhu a prudký boční vítr. Postupně stoupáme až do 1.580 m, čímž Lubor překonává další svůj rekord, tentokrát výškový.
Je zima jako v psinci, ani ne tak teplotou, ale hnusným ledovým bočním větrem. Každou chvilku rozmrzáme na benzinkách a modlíme se, aby už bylo trochu tepleji. To se nám splní až asi 100 km před Adanou, kde začneme klesat z hor, které jsou teda mimochodem opravdu krásné. Míjíme zasněžené vrcholky hor s krásnými scenériemi, které ale na fotkách nejsou, protože zastavit a fotit v téhle sviňské zimě vůbec nemáme chuť.

Po klesnutí do nížiny se konečně otepluje až na luxusních 23, takže chrochtáme blahem a hledáme kemp. To se nám tak nějak nepodaří, ale najdeme nádherné místo na stanování u jezera. Postavíme stany pod stromy, vytáhneme slavnostní doutník a pozorujeme v dálce mohutnou bouřku nad horami. Nejčastější Luborova věta dne, večera, a i dalších dnů byla: „Tohle mi doma nikdo neuvěří!“ Tohle je přesně to, jak by měl vypadat cestovatelský večer. Noc nám teda „zpříjemňují“ koncerty žab, koček, psů, vran, kohoutů a nad ránem Tarzanův zpěv z minaretu, který je asi 100 m od nás, ale i tak to byla krásná první noc pod stanem.

DEN 5 – 541 km

I přes noční koncerty, které si užíváme z první řady, jsem vstal do dobré nálady. Po ránu nám ještě mezi stany projde stádo koz jako tečka za celým kulturním programem. Je krásně teplo a jasno, a to nám stačí ke štěstí samo o sobě. Vyrazíme na cestu, jenže při projíždění městem najednou Lubor hlásí, že mu chcípla motorka. Po opětovném nastartování sice jede, ale nedrží volnoběh. Nějakým způsobem vyskáčeme z města a při první možnosti bezpečně zastavit jdeme zkoumat co se děje. Motorka nedrží volnoběh, ale jinak jede. Po vypnutí a zapnutí klíčku je najednou i volnoběh ok, motorka jede úplně standardně, tak to bereme jako nějakou sporadickou závadu a jedeme dál.
Po cestě chytneme pár kapek deště, ale jinak je krásně teplo a slunečno, takže nám cesta krásně ubíhá.

Odpoledne při popojíždění ve městě začíná motorka opět stávkovat a je to horší a horší. Najdeme rychle hotel, abychom měli zázemí, a jdeme řešit o co jde. Po konzultacích s mechaniky z Hondy nakonec docházíme k závěru, že bude asi problém s palivovým čerpadlem, které když se motorka hodně zahřeje v městských zácpách, tak bude překážkou. Už takovou závadu v minulosti měli a na žádnou jinou příčinu nepřicházíme. Řešíme, jestli by šlo koupit nové čerpadlo a nechat si ho poslat do Turecka, ale nikde není skladem a z Japonska by doprava trvala 3 týdny. Takže se domlouváme, že prostě pojedeme dál, budeme se vyhýbat městům a budeme pozorovat, jestli se situace zhoršuje nebo ne. Když už jsme tady, tak aspoň vyměníme shořelou žárovku v tlumeném světle, která se odporoučela do věčných lovišť někde před 1.000 km. Lubor sice náhradní nemá, ale v dálkovém je stejná, tak je vyměníme a motorka zase bude vidět. Je to sice práce horší než tahat ježka z klece, ale nakonec přece jen slavíme úspěch.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE