Indickým Himálajem v sedle legendárního Roylal Enfield v roce 2008

A tak jednoho pondělního rána v Kalce, na úpatí Himaláje, nasedáme po nočním vlakovém přejezdu z Dillí, na naše stroje. Pár hodin je třeba ještě věnovat zprovoznění, přestože majitel půjčovny Arun již několik měsíců ví, kolik motorek budeme potřebovat. Ale to již patří ke koloritu země, zde se ke slibům přistupuje jinak - když má být motorka 100% OK, tak pro našince to znamená něco jiného než pro Indy. Ještě že máme sebou Anela – indického mechanika, bez něhož by byla cesta nereálná. Je to nejdůležitější muž výpravy, sice téměř nerozumí anglicky, zato rozumí naším motorkám. Vždyť je také opravuje mnoho let a na cestě, jako je ta naše, je již asi po desáté v roli opraváře. První kilometry se seznamujeme s těmito moderními veterány. Řazení vpravo, brzda vlevo – to dává asi zabrat nejvíce. Snad každý z nás několikrát místo aby zabrzdil, přeřadil z 3 na 4, na řazení vlevo si nakonec zvykáme rychleji, než jsme čekali. Naším prvním cílem je lázeňské městečko Shimla. 
Angličané je zbudovali v nadmořské výšce kolem 1800 m a díky tomu je zde příjemné klima. Důstojníci a úředníci si sem jezdili odpočinout od úmorného vedra, které vládne v ostatních částech Indie. Po jeho návštěvě sjíždíme do vesničky Tatapani v údolí řeky Satludž. Zde vládne téměř tropické podnebí, daří se tu banánovníkům, rýži,…, však je tu také teplota kolem 35 °C a vysoká vlhkost. Následující dny jedeme proti proudu řeky Satludž, která pramení v Tibetu pod horou Kailás 6 714 m, kde je Šivovo sídlo, mytický pramen Gangy a Brahmaputry, pozemská manifestace „světové hory“, středu vesmíru, Méru. Nenecháváme si ujít návštěvu hinduistického chrámu v Sarahanu, který je zasvěcen krvelačné bohyni Bhima Kálí, jenž na nás shlíží přes oblaka kouře z vonných tyčinek zapalovaných bráhmanskými kněžími. Bhima Káli je i dnes uctívána živými oběťmi a každý rok je tu obětován celý panteon zvířectva od vodního buvola přes ovce, slepice až po pavouka. Ještě i v 19. století tu byly obětovány i lidské životy než tomu udělali Angličané přítrž. 
Nad vesnicí Jeori zapalujeme svíčku na památku kamaráda Lumíra, jenž se tu zřítil před 3 lety ze skály při předchozí motorkářské výpravě. Byl to bezvadnej kamarád, který nám ještě nepřestal chybět. V údolí řeky Sangla spíme ve vesnice Chitkul, jenž je na 5 – 7. denní parikrámy (poutního okruhu) kolem posvátné hory Kinner Kailash 6050 m. Ve vesnici Kamru navštěvujeme pevnost, kde se modlitební praporky třepotají ve větru a obyvatelé udržují buddhistické pohřební obřady, přestože jsou hinduisté. Kamarádi motorkáři ale spíše obdivují sličné domorodkyně, obsluhující v tibetském hotýlku, které by se neztratily při žádné soutěži královen krásy. Okolní krajina se stává sušší a vyprahlejší, dostáváme se do oblasti tzv. srážkového stínu – což mi promočenní kamarádi v následujících dnech často připomínají. Ve vesnici Nako v 3000 m podnikáme krátký výstup do sedla a užíváme si nádherné výhledy na okolní vrcholy. Za Nakem čekáme, až buldozery odhrnou menší sesuv blokující silnici. Před třemi léty jsme tu museli motorky poslat 500 m dlouhou lanovkou přes údolí, tentokrát máme více štěstí a za hodinku pokračujeme dál. Ve vesnici Tabo nocujeme v sousedství buddhistického kláštera, který odbornici označují jako jednu z nejvýznamnějších památek buddhistického umění. Tento klášter byl založen roku 996. 
Nejvýznamnější stavbou tohoto komplexu je Sughlhakhang ,,Sál osvícených bohů“, jehož složitě zdobený interiér slouží jako mystický model vesmíru i s bohy. Necháváme se tu unášet atmosférou a historií, kdy prioritou lidského bytí nebyly hmotné statky. Z důvodu co nejlepší aklimatizace hodláme přespat ve vesnici Kibber ležící v 4200 m. Cesta vede pod jedním z nejhezčích klášterů Ki Gompa a při jeho obdivování za jízdy Tácek (Karel) naráží do Davida. Přestože nejede rychle tak přední šavle jsou značně pokřivené a praskl duralový kluzák. Mechanik Anel se tváří, že jde o velký problém - je třeba jet do Manali, koupit náhradní díly – celkem 2 dny zdržení. Jenže kamarádi ví své, takových pokřivených vidlic již bylo a tak Saddám narovnává zkušeně vymontované šavle úderem, prasklý kluzák slepujeme páskou a za pár hodin je motorka opět pojízdná a nakonec přestála nástrahy dalších 700 km bez problému. 
Následující kilometry patří mezi nejpůsobivější na naší cestě. Slunečné počasí, zasněžené vrcholy hor na obzoru, hluboké kaňony, zvlášť erozí vytvořené věže jsou značně fotogenické. Jedeme údolím řeky Spiti, jenž patří, s výškou kolem 3500 m, mezi jedno z nejvyšších trvale osídlených míst na světě. Místní obyvatelé tu mají malá políčka, kde pěstují převážně hrách a ječmen. Tibetská obydlí mají na rovných střechách naskládané zásoby klestí a trusu k topení, ale moc ho není, vždyť v této nadmořské výšce stromy nerostou. Proto si tu život v zimě nedovedeme představit, moc sněhu tu nebývá, ale o to silnější mráz a vítr, kamenné zdi jsou nejspíš dobrým vodičem zimy. Přejezd sedla Kunzum La 4551 m s šestitisícovými horami v pozadí a endurový sjezd s výživnými brody je třešničkou na dortu dnešního dne. Večeře ve stanu, levná a kvalitní whisky při svíčkách patří k celkové atmosféře plného zážitků. 
Další den se napojíme za sedlem Rohtang na silnici z Manali do Léhu. Silnice byla dokončená v r. 1989 a je důležitou a vojensky strategickou spojnicí na sever Indie do území v blízkosti hranic s problematickým Pákistánem. Silnice vede přes sedla s nadmořskou výškou přes pět tisíc metrů a je sjízdná jen 4 – 5 měsíců v roce. Za tuto dobu je třeba řádně vyzásobit palivem a proviantem hlavně vojenské posádky a tak je cesta více frekventovaná než dosud. Předjíždění kouřících náklaďáků patří k celkovému zážitku z Indie. Fungující houkačka je nezbytným vybavení jakéhokoliv vozidla, bez něj se řidiči náklaďáků Tata nedozví, že jej máte v úmyslu předjet, neb zpětná zrcátka se tu moc nepoužívají. Často tu potkáváme dělníky budující silnice, jejich práci jim nezávidíme. Někteří jsou stejně tak černí jak asfalt, který tu ručně rozlévají. Zamýšlíme se, zdali by ocenily vynálezy jako je třeba stavební kolečko, lopata s dlouhou násadou, smeták, … Zde se štěrk nejdříve vyrobí kladívkem, naloží na nosítka z 2 klacků a pytle, aby je fachmani přenesli o 5 metrů dál, krompáčem jej rozmíchali s cementem na beton a na nosítkách přemístil o dalších pár metrů dále. Každopádně tu ale nevidíme nikoho, kdo by měl špatnou náladu. Když je přepadne únava, tak si pospí kdekoliv, nejčastěji hned na okraji silnice, kde je únava právě zastihla a ostatní kamarádi se je snaží nerušit. Žijí vlastně takovým oudoorovým životem - ve stanech z igelitů a kamení či mezi sudy třeba v 4500 m vysoko. Nafukovací karimatky, spacáky z dutých vláken, goretex ani termoprádlo nabízené v naších obchodech jsme u nich neviděli. Dle výrobců outdoorového vybavení by neměli mít šanci na přežití. Na benzínce v Tandi tankujeme benzín, neboť jak nás cedule upozorňuje, nejbližší další možnost bude až po 360 km. 
Přejíždíme sedlo Baralacha La 4980 m a Tácek může důstojně začít oslavovat své narozeniny v stanovém nocležišti v Sarchu 3500 m. K oslavě se připojuje partička českých trekařů, kteří sem přijeli stopem – ne nadarmo se říká, že Češi jsou největší cestovatelé. Tak se seznamujeme s Babetou, jenž se jako jediná z trekařů nechává nalákat na spolujízdu do Léhu. Projevuje se jako holka do nepohody, protože i přes „srážkový stín“ další den jedem v dešti, ale náladu jí to nekazí. Na nás prší a na okolní vrcholy pár stovek metrů nad námi padá sníh. V některých částech silnic se tvoří z prachu jemné blatíčko a náš kamarád Láďa Lazar zkušeně pokládá motorku do jeho nejhlubší části. V sedle Taglang La 5 328 m, které je nejvyšší na cestě do Léhu již neprší a my si myslíme, že máme vyhráno. Opak je pravdou, nejhorší déšť je v povodí Indusu, kousek od místa, kde jsme se vysvlékli z nepromoků. 
Nacházíme se nyní v Ladáku neboli v La – Dags ,, Zemi vysokohorských průsmyků“, někdy označovanou jako Malý Tibet. Symboly téměř tisíc let starého buddhistického náboženství se objevují všude po cestě - ve větru se třepetající pestrobarevné modlitební praporky, modlitební mlýnky ve vesnicích, bělostné čorteny, středověké kláštery - gompy na vrcholcích a úbočích skal. Centrem této oblasti je městečko Léh – kdysi významná zastávka na Hedvábné stezce ve výšce 3550 m. Dnes je to základna cestovatelů z celého světa, kteří sem přijeli za poznáním jedinečné kultury a přírody tak jako my.
Kousek od nás asi 40 km na sever je sedlo Khardung La, jehož výška se udává různě - 5606 m, 5358 m a někde 18 300 stop, údajně to má být nejvyšší motoricky dosažitelné sedlo na světě. Ani my si nenecháváme ujít zdolat rekord na našich zázračných strojích Royal Enfield (od letošního roku si jej můžete koupit i v České Republice). Po dvou hodinách jízdy a několika vojenských kontrolách dojíždíme do sedla. Máme úžasné počasí a naše zraky pátrají na severozápadu, zdali nespatří vrchol K2 - druhý nejvyšší vrchol světa, který leží v Pákistánu vzdušnou čarou asi 250 km od nás. Bohužel není vidět přes nižší sněhem pokryté vrcholy na hranici. Po fotodokumentace výškového rekordu pokračujeme na sever do údolí řeky Shyok. 
Grandiózním kaňonem dojíždíme do hotelu v osadě Diskit. 60 km dále po proudu vtéká řeka do Pákistánu, se kterým byla Indie před 9 lety ve válečném stavu o zdánlivě bezcenné území hor, ledovců a kamení. Proto do tohoto území je třeba zajistit speciální povolení dávající se na maximálně 10 dní a jenž je během naší cesty několikrát vyžadováno. Také kolony vojenských aut neustále se někam přemísťující svědčí o tom, že hranice je nedaleko. Ráno si dělám vycházku do buddhistického kláštera a účastním se ranní modlidby. Buddhističtí mniši jsou příjemní a přátelští jako vždy, nabízejí tibetský čaj (slaný s jačím máslem) a tcampu (ječmenná mouka splácaná do hroudy) a zdá se, že moje přítomnost jim nijak nevadí. 
Ocitám se v tajemném centru dávnověké moudrosti, ponuré modlitební síně a ornamentální svatyně zde skrývají množství uměleckých pokladů – vzácné tibetské rukopisy, hudební nástroje, nástěnné malby s fantastickými tantrickými božstvy. Tento zážitek patří k nejpůsobivějším z cesty. Škoda, že již nemáme čas zajet do údolí řeky Nubry, která je jedním z přítoků Shyok, na jejímž břehu v Panamiku nás lákají horké prameny. Využívali je obchodníci putující se vzácným zbožím po Hedvábné stezce. Za pár dní nám z Dillí odlétá letadlo domů a nás čeká ještě 750 km. Přes Khardung La se vracíme do Lehu a pokračujeme na západ. Cesta je neméně působivá a zajímavá jako dosud. 60 km na západ od Léhu je Čos – khor neboli ,,duchovní ostrůvek“ v Alčí, pyšnící se výjimečně starými nástěnnými malbami a dřevěnými plastikami, jenž se jakoby zázrakem uchovaly po devět staletí. Znalci starých umění tohle místo řadí k nejvýznamnějším památkám Asie. V závěru cesty se pohybujeme v ne zrovna bezpečné třecí zóně mezi Indií a Pákistánem, kde konflikt v r. 1999 vyvrcholil ve skutečnou válku, během níž přišlo o život přes tisíc indických a pákistánských bojovníků. Proto od muslimského Kargilu je silnice lemována jednotkami střežících vojáků. Úsek cesty v našem směru linoucí se v horském prostředí je otevřen jen dopoledne a tak z Drassu vyjíždíme co nejdříve. 
Čekají nás opětovné vojenské kontroly, kličkování ve stádech ovcí nomádských pastevců, vybagrovaný vzdušný sjezd bez svodidel, alpská horská krajina, rýžová políčka v nížinách a opětovné vedro - to jsou zážitky, které si budeme pamatovat z příjezdu do Šrínagaru. Majitelé hausbótu na jezeře Dal na nás již netrpělivě čekají asi 20 km před Šrínagarem, neb tu vypukly občanské nepokoje o území mezi hinduisty a muslimy. Pronikají k nám zprávy o různých počtech obětí a cítíme ve vzduchu napětí. Na jedné z kontrol nás zastavují a pouštějí až večer, prý to bude pro nás bezpečnější. Odpovědné by bylo se této oblasti úplně vyhnout, ale jiná silnice tu nevede, museli bychom zpět 700 km a na to není čas. Ještě že funguje telefonické spojení s Princes hausbót, kde nás uklidňují, že pro nás, turisty, je vše OK. Šťastně dojíždíme do Šrínagaru a jsme zahrnuti dosud v Indii nepoznaným luxusem a péčí. Fungující teplá voda (dokonce vana), vyřezávaný nábytek jako na zámcích, jídla tolik, že jej nemůžeme sníst, večery na verandě s výhledem na lekníny a lovící ledňáčky, plavby do munghalských zahrad na šikarách (místních lodičkách) – takhle vypadá ráj na zemi. Pro majitele hausbótů je obrovská škoda, že tu turistický ruch upadl díky třenicím s Pákistánem a nepokojům mezi muslimy a hinduisty. V dnešním turistickém liduprázdnu své hasbótové bohatství nezúročí a jejich investice přichází vniveč. Z Léhu jsme vyjížděli ve dvou skupinách – den po sobě a druhá patra má celkem smůlu, musí se vypořádat se spadlým mostem, nekonečnými defekty, a opotřebovanými rozetami, místy se za deště navzájem táhnou na drátu. Ke všemu je policie rovněž nechce z bezpečnostních důvodů vpustit do Šrínagaru, hrozí, že se tam nedostanou včas. Nakonec jedou až v noci pod ochranou tmy. Ke Kašmíru patří nerozličně koberce z vlny a bavlny, ty nejcennější jsou ručně tkané z hedvábí. Dovednosti se předávají z generace na generaci po mnoho pokolení a kvalita se posuzuje dle uzlíků na čtvereční palec, ty nejlepší jich mají 1200. Máme možnost obdivovat koberce vyráběné jeden rok třemi řemeslníky. Smlouvání tu patří neodmyslitelně ke koloritu všech nákupů. Kamarádi nejsou měcí a tak dokázali ceny za koberce sešroubovat na 40 % z vyvolávací ceny. Nyní nás čeká poslední den na motorkách – přejet 300 km do Jamu. Proto ráno projíždíme co nejdříve ulicemi Šrínagaru kolem vyhořelých pneumatik po demonstracích. Dle některých informací je Jamu díky nepokojům zavřené, a tak se vydáváme na poslední dobrodružství. Naštěstí se informace nepotvrdily, hladce dojíždíme na nádraží, nakládáme stroje do vagonů a nočním vlakem přejíždíme do Dillí. Jen neradi vracíme motorky s pocitem, že tohle nebyl poslední výlet na charismatických strojích Royal Enfield. Příští rok je důstojným cílem věčná výzva nepokojných duší - Tibet – země mystického kouzla, pustých náhorních plání a osobitých lidí.

Některé ceny:
letenka 19 000 Kč
vízum 1600 Kč
ujetá vzdálenost na motorce – 2500 km
kurz 100 Kč = 250 Rs
cena benzínu 64 Rs
cena ubytování – 50 Rs ve stanu, 300 – 600 Rs dvojlůžkový pokoj
pražená rýže se zeleninou – 60 Rs
coca-cola 0,5 l – 30 Rs
pivo – 60 – 120 Rs
čaj – 5 – 15 Rs
vstupné do klášterů – 30 Rs
vstupné do hlavních památek v Dillí – 250 Rs
mapy – Nelles Map – India North – 1 . 1 500 000 
průvodce v českém jazyku – Rough Guide, Lonely Planet 

WWW.RAJBAS.CZ
Honza Odehnal se narodil v roce 1970 a má na svědomí tuto svéráznou cestovku, kterou založil už v roce 1998. Základní rajbasácké akce sám na vlastní kůži nejprve absolvoval (Kavkazy, Ťan-Šan, Krym, Nový Zéland, Austrálie, Černá Hora, Indie), poté několikrát odprůvodcoval, a protože nemůže být všude, zaučil a předal schopným průvodcům své know-how. I tak (protože ho cestování a práce s lidmi baví více než úředničení) se s ním můžete setkat na výpravách, především na těch „specializovaných“ – na motorkách Enfield, info@rajbas.eu. 

CK Rajbas - Outdoor Travel - hory, kola, motorky + letenky do celého světa a víza do Ruska.
664 31 Lelekovice u Brna 34. Tel/fax 549 216 841, mob. 776 628 767, www.rajbas.eu, rajbas@centrum.cz.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE