europ_asistance_2024



Expedice Himalaya – IV.část Pákistán

Přijíždíme k indicko-pákistánské hranici a teploměr ukazuje 47 oC. Je asi půl páté odpoledne, což je na místní poměry celkem pozdě. I tak ale vyrážíme vyřídit potřebné formality.

Blíží se zavírací hodina a celníci spěchají, aby nás odbavili. Celá procedura trvá sotva hodinu a jsme poslední, na koho se ten den dostane.
V šest večer se totiž hranice mezi Pákistánem a Indií uzavírá. Máme štěstí, je sobota a v sobotu a v neděli se hranice nezavírají obyčejně, ale slavnostně. Je to takový slavnostní a společenský ceremoniál, kterému přihlíží asi 30 tisíc lidí. Diváky svážejí autobusy a auta z blízkých i vzdálenějších měst a ti usedají na tribuny na indické a pákistánské straně. Před ceremoniálem je třeba navodit tu pravou atmosféru, a tak z tlampačů vyhrávají místní hity a pod tribunami procházejí „roztleskávači“ s vlajkami, kteří vykřikují různá hesla a snaží se dav uvést do varu. Poté nastoupí vojáci, kteří se producírují na obou stranách hranic ve svých tradičních uniformách. Ceremoniál končí stažením vlajek a uzavřením brány. Tato „taškařice“ trvá asi hodinu a dala by se charakterizovat jako „hašteření dvou kohoutů na jednom smetišti“.

Po skončení se vydáváme s davem do Lahore, prvního města za hranicemi, kde si chceme najít hotel. Pákistán je velmi levná země a hotel se zde dá sehnat už od 2 USD. My raději volíme luxus za 15 USD za dvě osoby. Po podlaze sice běhají švábi, ale v koupelně teče teplá voda a pokoj je uklizený a chvílemi jde dokonce i elektřina. Hotel nalézáme na poslední chvíli, právě přichází silná bouře a prudký vítr zvedá prach tak, že se skoro nedá dýchat.
Ráno je nádherně, projíždíme městem a jsme nadšeni ze změny k lepšímu oproti Indii.
Jsou zde benzinové pumpy Shell a Total, kde je možné vybrat si z několika druhů benzínu, navíc je levnější a mnohem kvalitnější než v Indii. Vidíme obchod Baťa, klimatizované obchoďáky, prostě taková „Evropa po asijsku“. Provoz je podstatně mírnější a na semaforech se dokonce brzdí. Když nám auta dávají na přechodu přednost, tak jsme z toho u vytržení.

Do Islamabadu

Odjíždíme z Lahore a chceme si zkrátit cestu do Islamabadu. Vidíme nově postavenou dálnici a tak jí chceme využít. Nastává ale nečekaný problém, na dálnici nesmějí motorky, protože jsou prý pomalé. Marně vysvětlujeme, že většina aut nám nebude stačit, zákon je prostě zákon. Chceme tedy jet po silnici první třídy, ale ani na tu nás nechtějí pustit. To nás tedy ale už docela naštve a odmítáme o tom diskutovat – nebavíme se s nimi a výběrčí stanoviště prostě projíždíme. Prý máme jet jako ostatní po poli a ukazují nám kolonu motorek na vedlejší polní cestě. Jízda po rychlostní silnici je příjemná, místy jedeme i přes 120km/h. Řidiči, které předjíždíme, jsou v naprostém šoku, tolik vytřeštěných očí a prošlápnutých podlah pod plynem jsme ještě neviděli. Ve zdejších krajích prostě není zvykem, že by motorka jela tak závratnou rychlostí.
Život okolo silnice je typicky asijský, plno krav a ovcí, zmatek a špína. Lidé jsou ale velmi příjemní a v restauracích si připadáme jako králové. Ochutnáváme jejich jídlo, které narozdíl od Indie není pálivé! V restauraci se vždy vnutíme do kuchyně, zkoukneme a ochutnáme a pak si vybereme. Nikomu to tu nevadí, jsou milí a usmívají se a rádi se s námi na rozloučenou vyfotí. Oběd za 50 Kč si zde dá málokdo, protože se dá najíst i za 2 Kč. Pákistán je zatím nejlevnější země kterou jsme navštívili.
Za slabého provozu projíždíme Ravapindi, tvořící dvouměstí s Islamabadem a míříme na Karakorum Higway.

Karakorum Higway

Úzká silnice překonává nízké kopce porostlé lesy a málokdy prochází vesnicemi. V Mansehře chceme nakoupit a vyměnit peníze. Hledáme směnárnu a podle rady místních vcházíme do zlatnictví. Tam nám skutečně vymění a jdeme nakoupit zásoby. Nakoupit na tržišti v tomto zapadlém městě je opravdu silný zážitek. Nabízí se tu skutečně vše, okukujeme především masny – v pozdním odpoledni je ve čtyřicetistupňovém vedru maso už řádně „nakřehlé“. Mimo jiné kupujeme i několik kusů exotického ovoce, které sice moc vábně nevypadá, ale chutná výtečně.
Za městem hledáme místo na nocleh a nalézáme jej na kraji vesnice u malého domu. Ptáme se zda můžeme přespat, dostáváme kladnou odpověď a postupně se seznamujeme z celou rodinou. Později začnou přijíždět i auta z města s jejich příbuznými a po hodině už máme ruku utřesenou a na tváři lehce křečovitý úsměv, je jich opravdu hodně.
Večer přichází místní učitel a chce se bavit o politice. Raději měníme téma, politika je zde velmi ožehavá záležitost. Debatu uzavíráme s tím, že všude žijí lidé, kteří věří ve svého boha, a všude žijí lidé dobří i špatní...
Ráno za mávání snad sta rukou odjíždíme a blížíme se k řece Indus. Naposledy jsme ji viděli před tisícem kilometrů v Ladakhu, mezitím nabrala na síle a je z ní opravdu divoká řeka. Zde si razí cestu pohořím Karakorum a vede podél ní legendární silnice Karakorum Highway. Velká část této tisíc kilometrů dlouhé spojnice mezi Pákistánem a Čínou je vytesána do skály a je jedinou „kvalitní“ silnicí procházející velehorami. I když její název evokuje dálnici, tak se jedná spíše o rozbitou „okresku“ na které se stěží vyhnou dvě auta. Povrch je místy asfaltový, místy šotolinový, většinou ale dosti poničený. Občas je cesta ještě zpestřena objížďkami kvůli závalům. Okolní hory jsou mladé a z jejich strmých svahů padá kamení až příliš často. Není prý zvláštností, když na silnici spadne balvan velikosti autobusu a celou jí zatarasí. KKH byla vybudována v letech 1966 až 1978 a pro turisty byla zpřístupněna až v roce 1986. Turistům tak bylo relativně lehce umožněno projet nejvyšším pohořím světa, pohořím Karakorum.
Kolem této silnice je celkem živo, pro místní je důležitá z hlediska obchodu a dopravy do svých často těžce dostupných údolí. Zvláště zajímavé je pozorovat těžbu dřeva na strmých a již velmi holých svazích. Toto dřevo je důležitým vývozním artiklem v této oblasti.
Velmi zajímavé je i sledovat přejezd řeky na primitivní lanovce. Slabé lano je na obou stranách řeky přivázáno ke kůlům. Lidé přejíždí nad rozbouřenou řekou pouze v dřevěné bedně a ručkováním se přesouvají na druhou stranu. Pro mnohé z nich je to jediný způsob jak se dostat z „civilizace“ zpět do svých domovů.
Odpočinout si na cestě je možné v mnoha restauracích u cest, kde je možné koupit colu, misku rýže a čaj.
Nocovat volně v přírodě se zde velmi nedoporučuje, je to doslova o život. Území často kontrolují rodinné klany neuznávající oficiální zákony a je jen na jejich vůli jak s nezvanými návštěvníky naloží. Oficiální pákistánská vláda tu má jen velmi malou moc a všichni se zde řídí spíše starými, léty prověřenými, zákony. Z tohoto důvodu se při hledání noclehu dostáváme až na policejní stanici. Dostává se nám milého přivítání a výborného pohoštění, pro nocleh máme k dispozici místnost pro návštěvy a ráno se s námi loučí celá posádka.
Silnice poprvé překračuje řeku Indus. Po několika kilometrech se před námi otevírá nádherný pohled na Nangu Parbat vysokou 8126 m.n.m. Na opačném severním obzoru se rýsují vrcholy Konjusaru Yutmaru a někde za nimi je legendární K2. Užíváme si tento nádherný výhled. I v této vysoké nadmořské výšce je ale skoro 40oC a hodně fouká. Zde se bohužel musíme obrátit a začít se vracet zpět do Bombaye.

Zpátky do Lahore

Ráno odjíždíme z hotelu hned po rozbřesku, navečer bychom chtěli být v Lahore, přejít hranice do Indie a nastoupit do vlaku. Cesta po ránu ubíhá dobře a je minimální provoz. Najednou se ale obloha zatahuje a začíná lehce pršet. Hned za první zatáčkou jsme svědky čelního střetu dvou náklaďáků. Řidiči se naštěstí dostávají z aut po svých, ale my raději zpomalujeme, opravdu neumějí jezdit za mokra. A tak pokračujeme rychlostí nejvýše 40 km/h a cesta moc neubíhá.
Najednou vidíme v zatáčce náklaďák, který předjíždí osobní auto. Brzdíme co to jde a uhýbáme na kraj cesty. Už se skoro míjíme, najednou ale řidič osobáku zazmatkuje a uhýbá přímo na nás. Naráží do pravého bočního kufru a pak už jenom letíme vzduchem. Ležíme ve škarpě – dole Alenka, na ní Radek a na nás motorka obrácená koly nahoru. Následující půlhodinu zná Radek jen z vyprávění... Posádka auta z nás sundává motorku, pomalu se zvedáme a zjišťujeme, že naštěstí nemáme nic zlomeného. Jsme „jen“ potlučení a s otřesem mozku. Oba kufry jsou rozbité a věci rozházené po silnici, rozbité je i plexisklo, blinkry a přední maska je hnutá.
Po chvíli přijíždí policie, nakládá motorku na náklaďák a odjíždíme na policejní stanici. Až do večera se hádáme s policií a řidičem o náhradě škody a teprve pomoc z české ambasády z Islamabadu tomu dává spád. Posílají nám auto s řidičem - vyjednavačem, ten nás veze do hlavního města a v noci se ubytováváme na české ambasádě. Něco jako povinné ručení v Pákistánu neexistuje a ten co nás naboural je velmi chudý. V rodině alespoň posbírají peníze na dopravu náklaďákem na pákistánsko-indickou hranici. To, že ho zavřou na 14 dní a půjde před soud nám v této situaci není nic platné.
Další den vyřizujeme dopravu do Lahore a dáváme motorku trochu dokupy, abychom mohli jet. Kufry jde naštěstí vyklepat a jakž takž těsní. Na doporučení Čechů navštěvujeme nejlepší nemocnici v Islamabadu. Zjišťují, že není nic zlomeného a jsme rádi, že to dopadlo takhle. Pan doktor je také motorkář a tak můžeme dokonce předběhnout dlouhou frontu.
Třetí den jsme konečně v Lahore, potlučení, Radek o holi, ale jinak zdraví...

Do Bombaje

Na hraničním přechodu do Indie padáme vedrem, je 53oC ve stínu a prší a my jsme trvale zavřeni v sauně, ze které není úniku.
V poledne překračujeme hranice, tentokrát si nás úředník vychutnává a i když vidí, jaké utrpení je pro Radka nalézat na motorku a zase z ní slézat, tak ho nutí na hranicích stále popojíždět kvůli nějakým kontrolám. Po odbavení jedeme do Amritsaru na železniční stanici.
Koupě lístku na přeplněný vlak do Bombaye nám zabírá několik hodin. Pak ještě odbavit motorku a jsme rádi, že stíháme odjezd v devět večer. Známý Zlatý chrám v centru města si holt prohlédneme až příště. Začíná období monzunů a velmi často prší a díky rozvodněným řekám nabíráme zpoždění. 
Po dvou dnech přijíždíme s devítihodinovým zpožděním do Bombaje.
Druhý den jedeme do přístavu Nhava Sheva a chceme poslat motorku zpět domů a nastává opět problém s celníky. Foto 22 No prostě úředníci!!!! Vyřízení dokumentů má trvat tak 14 dní a nám za 4 dny letí letadlo! Navíc nám opravdu není dobře. Myšlenku, že bychom tu motorku nechali a již jí nikdy neviděli, rychle zavrhujeme a opět prosíme o pomoc český konzulát. Doporučí nám spolehlivou firmu, která pracuje pro konzulát již sto let a ta nám vyřídí potřebné formality. Motorku balíme do bedny v garáži konzulátu. Jsme zvědavi, za jak dlouho se s ní zase setkáme.
A tak 20.června 2008 opouštíme Indii a míříme domů. Potlučení, Radek o 16 kg lehčí, ale šťastní. Viděli jsme Himalaye a Karakorum, nejvyšší hory světa, potkali spoustu úžasných lidí a zažili mnoho nevšedních věcí. To co se stalo v Pákistánu bohužel bylo nepříjemné, ale to nás neodradí od dalšího poznávání vzdálených i blízkých krajin.
Motorka přišla lodí až za tři měsíce... Nejprve se čekalo na papíry, potom na konec třítýdenní stávky silničních dopravců v Bombay. A nakonec se zasekla v přístavu v Hamburku na chybějícím potvrzení o vývozu z EU. Nakonec vše dobře dopadlo a motorka už zase stojí v garáži a míří na další cestu...

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (3x):


TOPlist