Expedice Himalaya – III.část Ladakh a Kašmír
Text: Radovan Jirků | Foto: Radovan Jirků | Zveřejněno: 16.5.2009 | Zobrazeno: 10 647x
Po putování Nepálem, jak v horách na dohled Mt. Everestu, tak i nížinami opouštíme tuto nádhernou zemí a směřujeme zpět do Indie. V plánu máme projet nejvýše položenou silnici světa vedoucí z Manali do Lehu. Nachází se v politicky problematickém území svazového státu Jammu a Kašmír a tak je více než jasné, že nás čeká opravdové dobrodružství.
Za nepálsko-indickými hranicemi vjíždíme do svazového státu Uttaranchal. V prvním městě za hranicemi chceme vyměnit dolary, a tak hledáme banku. Kurs mají vyvěšený, ale prý nám nevymění, protože u nich nemáme účet. Radí nám, ať jedeme do Dillí, tam nám prý vymění. My se jim zase snažíme vysvětlit, že do Dillí nedojedeme, když nemáme vyměněné peníze na benzín. Je to pořád dokola to samé a je to marné… Po návštěvě asi deseti bank a po stále stejných rozhovorech jsme už dosti skeptičtí, protože nemáme peníze ani na benzín ani na hotel. Najednou u nás zastavuje terénní auto a seznamujeme se s Novozélanďankou Rachel. Nabízí nám pomoc, ochotně nám v bance vymění na svůj účet a zve nás k sobě domů na návštěvu. Je zde několik let provdaná a má s ním tři malé děti. Na venkově nás ubytuje v domku pro hosty a báječně se najíme. Nakonec se tu oproti plánu zdržíme ještě o den dále, v Indii je totiž generální stávka a silnice jsou zatarasené. Nevadí nám to, odpočinek nám přijde vhod a děti nám dělají příjemnou společnost.
V Haridwaru opouští posvátná řeka Ganga hory a vtéká do nížiny. Její břehy jsou plné poutníků a z mostu vidíme její tok, zde ještě celkem slabý. Jen kousek za mostem přijíždíme k železniční trati do Dillí a přejezd je zrovna zavřený. I když je přejezd čtyřpruhý a oddělený ostrůvky, tak najedou auta i do protisměru a při zvednutí závor se setkají uprostřed přejezdu. Všichni začnou troubit, chtějí jet pouze rovně a nikdo neuhne. Vzniká absolutní chaos umocněný ještě nedalekou křižovatkou. Tento dopravní kolaps neusměrní ani několik policistů, protože si z nich nikdo nic nedělá a všichni jedou dál pouze dopředu. Raději zastavujeme a dlouho čekáme, až se ten chaos trochu srovná.
Pokračujeme do Chandigarhu ležícího na hlavní cestě do Shimly. K našemu překvapení zde vede dálnice. Jezdí se na ní ale velmi chaoticky, v protisměru a je plná putujících zvířat a lidí. Maximální rychlost je tak i na dálnici pouhých 70 km/h.
Trochu z donucení volíme zkratku přes hory do Manali a nejprve pěkná asfaltová silnice se postupně mění v rozbitou pistu plnou děr a velkých kamenů. A i když jsou kolem nás hory přesahující 3000 m.n.m., tak je velké vedro. Odskočit si do blízkého lesa je nemožné kvůli velkým tlupám opic, které se chovají dosti útočně a nechtějí nás do lesa pustit.
Silnice začíná stoupat a řeku překračuje několik visutých mostů. Přes jeden přejíždíme a výjezd na silnici na druhém břehu je tak strmý, že z něho jde strach.
Vítá nás tu město Tabo, dřívější hlavní město údolí Kulu, které profitovalo z obchodního ruchu na Hedvábné stezce.
Vysoko na svahu je hrad, postavený velmi unikátní technologií prokládaných cedrových trámů a kamene. To vše udrží dům pohromadě i při častých zemětřeseních. Rozhled z města je úžasný a poprvé se před námi otevírá pohled na Západní Himalaye a průsmyk Rothang, do kterého budeme zanedlouho stoupat. Rothang znamená v překladu znamená „Hromady mrtvol“.
Cesta k němu vede přes město Manali. Často musíme na silnici přejet přes posečené obilí. Místní ho tímto způsobem mlátí - auta projedou a obilí se potom jenom zamete. V Manalí se chvíli hádáme s obsluhou benzinové pumpy. Do půlky nádrže natankujeme dvacet místo deseti litrů. Po krátké debatě nám vracejí peníze. Zdejší pumpy prostě „trochu“ okrádají.
Za průsmykem turisté naštěstí mizí a klesání do Khoksaru prochází mnoha brody, které berou vodu z tajících ledovců. Nejzajímavější úsek nastává, když se řeka rozhodne, že nepoteče korytem, ale po silnici a jsme nuceni projet přímo řekou.
Tuto ledovou řeku naštěstí projíždíme bez problémů a pokrčujeme do Taba, posledního místa s benzinem na dalších 365 km.
Zde se také dá něco malého sníst. Naše další cesta vede do Jispy, kde chceme přespat. Podle průvodce zde má být pěkná louka a také je. Několika místních se ptáme zda můžeme zakempovat a nikdo s tím nemá problém. Rozděláváme tedy stan a vaříme večeři. Se soumrakem ale přicházejí dva chlapíci a říkají něco o tom, že rušíme hosty v nedalekém hotelu (samozřejmě zavřeném a bez hostů) a požadují zaplatit dosti velkou částku – 500 rupií za osobu. Odkážeme je do patřičných mezí a oni naštvaně odcházejí. V noci zjišťujeme, že nelenili a jako pomstu prokopali výše položený potok a pustili ho na louku. Stan stojí uprostřed deseti centimetrů vody, naštěstí je kvalitní a my i věci zůstáváme v suchu.
Před námi jsou nejvyšší sjízdná sedla světa. Stoupání do nich není naštěstí příliš prudké a místy je dokonce i asfalt, který opravují cestáři. Ti bydlí v jednoduchých stanech a práce v nadmořské výšce přes čtyři kilometry musí být velmi vyčerpávající. V prvním sedle Baralacha La vysokém 4980 m.n.m nás obklopují hromady sněhu a jízda sněhovými jazyky je dosti nepříjemná. Po sklesání do „údolí“ ve výšce 4559 m.n.m. se posilňujeme ve vesnici složené pouze z vojenských stanů a vojenské kontroly, která si nás dlouze zapisuje. Pak můžeme stoupat do dalšího pětitisícového sedla.
Tady kolem nás není sníh, jen vysokohorská poušť a nádherný rozhled na okolní hory. Klesáme na další náhorní plošinu o pouhých 500 m níž. Ostrý vítr zvedá prach a znepříjemňuje jízdu. Cesta vede hlubokým pískem a vyjetými kolejemi. Často zastavujeme na vydýchání, jízda v řídkém vzduchu a takovémto terénu je opravdu hodně namáhavá.
Stoupání do nejvyššího sedla Tanglang La, ležící v závratné výšce 5328 m.n.m., provází zase mnoho brodů a velmi rozbitá silnice. K našemu překvapení jede motorka celkem dobře, i když jí ten vzduch také chybí. Po příjezdu do průsmyku se obloha zatahuje a začíná silná 
sněhová vánice. Za průsmykem zastavujeme u dvou náklaďáků a Alenka přesedá do jednoho z nich. Silnice je totiž pokrytá vrstvou sněhu a pod ním je hluboké bahno. Zde, ve výšce 5300 m.n.m jedeme v terénu, za který by se nemusel stydět jakýkoli offroadový areál.
Každých 200 metrů Radek zastavuje a vydýchává se. Jsme opravdu překvapeni, co všechno lze projet s plně naloženou motorkou. Po několika kilometrech tato „bahenní a sněhová lázeň“ naštěstí končí a už zase společně klesáme do údolí. Projíždíme kolem nádherných pagod a vesnických chrámů až ke břehům Indu, řeky, podle které se jmenuje celá Indie. V malé vesničce nalézáme nocleh a usínáme během pár okamžiků.
Kolem cesty je mnoho klášterů a modliteben a zastavit se alespoň na chvíli u každého by zabralo několik dní. Prohlížíme si alespoň chrám v Tikse s nádhernými pagodami a obřími modlitebními mlýnky. Chrám je, stejně jako mnoho ostatních postaven na kopci a je natřen bílou a červenou barvou.
Po příjezdu do Lehu si vybíráme hotel nedaleko centra za velmi přijatelnou cenu a Radek sám míří do sedla Khardung La vysokého 5606 m.n.m. Vojenskou silnice pokrývá perfektní asfalt a je z ní úžasný pohled na okolní hory pokryté sněhem. Zde se setkává Himaláj s pohořím Karakorum. Krásný je i pohled na město Leh v údolí.
Vojenská kontrola ale znemožňuje další cestu a ani úplatek je nepřesvědčí. Ke vstupu je nutná propustka vystavená v Lehu, čeká se na ni dva dny a musí o ni požádat nejméně čtyřčlenná skupina.
Odpoledne a večer se procházíme po Lehu a sledujeme běžný kolorit města propletený s hromadným turismem. Tolik stánků pro turisty jsme na celé cestě neviděli a i cizinců je tu spousta. Zajdeme si do restaurace, nakupujeme suvenýry a užíváme si „civilizace“. Na město shlíží chrám z 9. století, který je prý zmenšeninou chrámu v tibetské Lhase, několik pagod a dokonce i mešita.
Cestu stále lemují nádherné chrámy a úžasná krajina, která přechází od vyprahlé krajiny až po unikátní „měsíční krajinu“ nedaleko chrámu v Lamayuru. Před námi je několik průsmyků vysokých přes 4000 m.n.m, do kterých vede silnice ostrými serpentinami. Několikrát se nám stává, že je silnice zatarasena sesuvem půdy. Ale už zde pracují bagry a motorka projede.
Po příjezdu do Kargilu, islámského města na hranicích s Pakistánem, se příliš dobře necítíme a lidé tu na nás koukají velmi přísně. Rychle tankujeme a raději odjíždíme. V dalších vesničkách se naštěstí s takovým chováním už nesetkáváme a jsme spíše vítáni. Nacházíme se v oblasti Kašmíru, která je předmětem dlouholetých sporů mezi Indií a Pákistánem. Každý ze států si nárokuje hornaté území a tzv. Kargilská válka probíhá na ledovci ve výšce 6000 m.n.m.
Policejní kontroly jsou tu každou chvíli a tak nám zapisování do knih zabere spoustu času. Pozdě odpoledne vjíždíme na velmi nebezpečnou část cesty za průsmykem Zoji La.
Silnice je zde přímo zakousnuta do svahu a je široká maximálně tři metry. Svahem vedou dvě takovéto silnice – jedna směrem dolů a druhá nahoru. Samozřejmě se ale našlo pár řidičů, kteří se rozhodli vjet s náklaďákem do protisměru a celou silnici tak ucpali...
Snažíme se s motorkou proplétat jak to jde a projíždíme zase několik brodů. Najednou se ozývá rána, zastavujeme a prohlížíme motorku a zjišťujeme, že z ní teče olej, a to přesto, že motor chrání dva silné kryty. Máme pocit, že naše cesta právě skončila – prorazili jsme motor...
Po bližší prohlídce zjišťujeme, že je to „jenom“ proražené víčko olejového čerpadla. Pár kilometrů, už za tmy, tlačíme a pak potkáváme náklaďák. Mladý řidič se svým pomocníkem zrovna jede do Srinagaru a ochotně nás nakládají. Do Srinagaru jedeme skoro celou noc, k ránu si ještě stavíme stan na korbě abychom si alespoň na chvíli zdřímli.
Ráno jedeme do opravny aut. Diferenciál zde rozebírají v pískovišti a vůbec jim nevadí, že ten písek by v ložiskách neměl být. Místní „odborník“ nám začíná svařovat víčko. Po jeho zásahu je sice celé, ale olej přes něj protéká jako přes cedník. Radka napadá, že vyrobí víčko nové z hliníkové opěrky na záda. S místním obchodníkem, se kterým jsme se v opravně seznámili, vyrážejí na jeho mopedu najít dílnu, kde by šlo víčko vyrobit. Najít ale ve Srinagaru (město velikosti Prahy) dílnu, kde budou mít pilku na železo, pilník, svěrák, vrtačku s vrtákem a navíc elektrický proud je úkol přímo nadlidský. Nakonec takovou dílnu po třech hodinách hledání nalézají a za necelou hodinu je víčko vyrobeno a funkční. Pak ho stačí jen namontovat a sehnat olej a můžeme jet.
Odpoledne máme čas i na turistickou prohlídku města. Nádherné jezero uprostřed města je plné hausboatů postavených Angličany v 19. a na začátku 20. století. V dnešní době je možné si je pronajmout za cca 1500 rupií, ale díky minimu turistů zejí prázdnotou. Projíždíme se na loďce a obdivujeme toto kouzelné místo.
Kašmírské údolí patří k tomu nejkrásnějšímu v Indii, jen to množství vojáků pohodu trochu kazí. Ve městě, kde často dochází k teroristickým útokům, stojí podél cesty po padesáti metrech dvojice vojáků v neprůstřelných vestách s kalašnikovy na ramenech, na křižovatkách jsou buď obrněná vozidla, a nebo alespoň střílny obložené pytli s pískem.
Pro úsek Srinagar – Amritsar volíme vedlejší cesty a projíždíme vesnicemi, kde takhle velkou motorku vidí asi poprvé.
Opět v pětačtyřicetistupňovém vedru přijíždíme do Amritsaru, města u hranic s Pakistánem, které bylo svědkem největšího exodu lidí v dějinách. Pohnutá historie zde už naštěstí není příliš patrná a nedaleká hranice má za následek čilý obchodní ruch.
Před námi je Pakistán, krásná země, o které se do Evropy donese bohužel spíše jen to špatné.
Silniční chaos
V Haridwaru opouští posvátná řeka Ganga hory a vtéká do nížiny. Její břehy jsou plné poutníků a z mostu vidíme její tok, zde ještě celkem slabý. Jen kousek za mostem přijíždíme k železniční trati do Dillí a přejezd je zrovna zavřený. I když je přejezd čtyřpruhý a oddělený ostrůvky, tak najedou auta i do protisměru a při zvednutí závor se setkají uprostřed přejezdu. Všichni začnou troubit, chtějí jet pouze rovně a nikdo neuhne. Vzniká absolutní chaos umocněný ještě nedalekou křižovatkou. Tento dopravní kolaps neusměrní ani několik policistů, protože si z nich nikdo nic nedělá a všichni jedou dál pouze dopředu. Raději zastavujeme a dlouho čekáme, až se ten chaos trochu srovná.
Do Manali
Trochu z donucení volíme zkratku přes hory do Manali a nejprve pěkná asfaltová silnice se postupně mění v rozbitou pistu plnou děr a velkých kamenů. A i když jsou kolem nás hory přesahující 3000 m.n.m., tak je velké vedro. Odskočit si do blízkého lesa je nemožné kvůli velkým tlupám opic, které se chovají dosti útočně a nechtějí nás do lesa pustit.Silnice začíná stoupat a řeku překračuje několik visutých mostů. Přes jeden přejíždíme a výjezd na silnici na druhém břehu je tak strmý, že z něho jde strach.
Vítá nás tu město Tabo, dřívější hlavní město údolí Kulu, které profitovalo z obchodního ruchu na Hedvábné stezce.
Vysoko na svahu je hrad, postavený velmi unikátní technologií prokládaných cedrových trámů a kamene. To vše udrží dům pohromadě i při častých zemětřeseních. Rozhled z města je úžasný a poprvé se před námi otevírá pohled na Západní Himalaye a průsmyk Rothang, do kterého budeme zanedlouho stoupat. Rothang znamená v překladu znamená „Hromady mrtvol“.Cesta k němu vede přes město Manali. Často musíme na silnici přejet přes posečené obilí. Místní ho tímto způsobem mlátí - auta projedou a obilí se potom jenom zamete. V Manalí se chvíli hádáme s obsluhou benzinové pumpy. Do půlky nádrže natankujeme dvacet místo deseti litrů. Po krátké debatě nám vracejí peníze. Zdejší pumpy prostě „trochu“ okrádají.
Nejvyšší silnicí světa
Za městem začíná stoupání, které končí až na ledovci ve výšce 4000 m.n.m.. Zde probíhá indický hromadný cestovní ruch, kdy spousty Indů, oblečených v kombinézách a holínkách, které si půjčili v půjčovnách kolem cesty, pobíhá po ledovci a mezi nimi se proplétají lyžaři, sněžné skůtry a paraglaidisti.
Tuto ledovou řeku naštěstí projíždíme bez problémů a pokrčujeme do Taba, posledního místa s benzinem na dalších 365 km.
Zde se také dá něco malého sníst. Naše další cesta vede do Jispy, kde chceme přespat. Podle průvodce zde má být pěkná louka a také je. Několika místních se ptáme zda můžeme zakempovat a nikdo s tím nemá problém. Rozděláváme tedy stan a vaříme večeři. Se soumrakem ale přicházejí dva chlapíci a říkají něco o tom, že rušíme hosty v nedalekém hotelu (samozřejmě zavřeném a bez hostů) a požadují zaplatit dosti velkou částku – 500 rupií za osobu. Odkážeme je do patřičných mezí a oni naštvaně odcházejí. V noci zjišťujeme, že nelenili a jako pomstu prokopali výše položený potok a pustili ho na louku. Stan stojí uprostřed deseti centimetrů vody, naštěstí je kvalitní a my i věci zůstáváme v suchu.Před námi jsou nejvyšší sjízdná sedla světa. Stoupání do nich není naštěstí příliš prudké a místy je dokonce i asfalt, který opravují cestáři. Ti bydlí v jednoduchých stanech a práce v nadmořské výšce přes čtyři kilometry musí být velmi vyčerpávající. V prvním sedle Baralacha La vysokém 4980 m.n.m nás obklopují hromady sněhu a jízda sněhovými jazyky je dosti nepříjemná. Po sklesání do „údolí“ ve výšce 4559 m.n.m. se posilňujeme ve vesnici složené pouze z vojenských stanů a vojenské kontroly, která si nás dlouze zapisuje. Pak můžeme stoupat do dalšího pětitisícového sedla.
sněhová vánice. Za průsmykem zastavujeme u dvou náklaďáků a Alenka přesedá do jednoho z nich. Silnice je totiž pokrytá vrstvou sněhu a pod ním je hluboké bahno. Zde, ve výšce 5300 m.n.m jedeme v terénu, za který by se nemusel stydět jakýkoli offroadový areál.Každých 200 metrů Radek zastavuje a vydýchává se. Jsme opravdu překvapeni, co všechno lze projet s plně naloženou motorkou. Po několika kilometrech tato „bahenní a sněhová lázeň“ naštěstí končí a už zase společně klesáme do údolí. Projíždíme kolem nádherných pagod a vesnických chrámů až ke břehům Indu, řeky, podle které se jmenuje celá Indie. V malé vesničce nalézáme nocleh a usínáme během pár okamžiků.
Do Lehu
Kolem cesty je mnoho klášterů a modliteben a zastavit se alespoň na chvíli u každého by zabralo několik dní. Prohlížíme si alespoň chrám v Tikse s nádhernými pagodami a obřími modlitebními mlýnky. Chrám je, stejně jako mnoho ostatních postaven na kopci a je natřen bílou a červenou barvou. Po příjezdu do Lehu si vybíráme hotel nedaleko centra za velmi přijatelnou cenu a Radek sám míří do sedla Khardung La vysokého 5606 m.n.m. Vojenskou silnice pokrývá perfektní asfalt a je z ní úžasný pohled na okolní hory pokryté sněhem. Zde se setkává Himaláj s pohořím Karakorum. Krásný je i pohled na město Leh v údolí.
Odpoledne a večer se procházíme po Lehu a sledujeme běžný kolorit města propletený s hromadným turismem. Tolik stánků pro turisty jsme na celé cestě neviděli a i cizinců je tu spousta. Zajdeme si do restaurace, nakupujeme suvenýry a užíváme si „civilizace“. Na město shlíží chrám z 9. století, který je prý zmenšeninou chrámu v tibetské Lhase, několik pagod a dokonce i mešita.
Do Srinagaru
Opouštíme Leh, a i když jedeme po pěkném asfaltu, tak se nedá jet příliš rychle. Stoupání a řídký vzduch dělají své. Idyla pěkné silnice rychle končí a zase jedeme korytem potoka nebo alespoň samou dírou. Když se do toho připlete ještě vojenská kolona, tak je lepší zastavit a počkat než těch padesát náklaďáků přejede.
Policejní kontroly jsou tu každou chvíli a tak nám zapisování do knih zabere spoustu času. Pozdě odpoledne vjíždíme na velmi nebezpečnou část cesty za průsmykem Zoji La.
Silnice je zde přímo zakousnuta do svahu a je široká maximálně tři metry. Svahem vedou dvě takovéto silnice – jedna směrem dolů a druhá nahoru. Samozřejmě se ale našlo pár řidičů, kteří se rozhodli vjet s náklaďákem do protisměru a celou silnici tak ucpali...Snažíme se s motorkou proplétat jak to jde a projíždíme zase několik brodů. Najednou se ozývá rána, zastavujeme a prohlížíme motorku a zjišťujeme, že z ní teče olej, a to přesto, že motor chrání dva silné kryty. Máme pocit, že naše cesta právě skončila – prorazili jsme motor...
Po bližší prohlídce zjišťujeme, že je to „jenom“ proražené víčko olejového čerpadla. Pár kilometrů, už za tmy, tlačíme a pak potkáváme náklaďák. Mladý řidič se svým pomocníkem zrovna jede do Srinagaru a ochotně nás nakládají. Do Srinagaru jedeme skoro celou noc, k ránu si ještě stavíme stan na korbě abychom si alespoň na chvíli zdřímli.
Srínagar a oprava motorky
Ráno jedeme do opravny aut. Diferenciál zde rozebírají v pískovišti a vůbec jim nevadí, že ten písek by v ložiskách neměl být. Místní „odborník“ nám začíná svařovat víčko. Po jeho zásahu je sice celé, ale olej přes něj protéká jako přes cedník. Radka napadá, že vyrobí víčko nové z hliníkové opěrky na záda. S místním obchodníkem, se kterým jsme se v opravně seznámili, vyrážejí na jeho mopedu najít dílnu, kde by šlo víčko vyrobit. Najít ale ve Srinagaru (město velikosti Prahy) dílnu, kde budou mít pilku na železo, pilník, svěrák, vrtačku s vrtákem a navíc elektrický proud je úkol přímo nadlidský. Nakonec takovou dílnu po třech hodinách hledání nalézají a za necelou hodinu je víčko vyrobeno a funkční. Pak ho stačí jen namontovat a sehnat olej a můžeme jet.
Odpoledne máme čas i na turistickou prohlídku města. Nádherné jezero uprostřed města je plné hausboatů postavených Angličany v 19. a na začátku 20. století. V dnešní době je možné si je pronajmout za cca 1500 rupií, ale díky minimu turistů zejí prázdnotou. Projíždíme se na loďce a obdivujeme toto kouzelné místo. Kašmírské údolí patří k tomu nejkrásnějšímu v Indii, jen to množství vojáků pohodu trochu kazí. Ve městě, kde často dochází k teroristickým útokům, stojí podél cesty po padesáti metrech dvojice vojáků v neprůstřelných vestách s kalašnikovy na ramenech, na křižovatkách jsou buď obrněná vozidla, a nebo alespoň střílny obložené pytli s pískem.
Do Amritsaru
Pro úsek Srinagar – Amritsar volíme vedlejší cesty a projíždíme vesnicemi, kde takhle velkou motorku vidí asi poprvé. Opět v pětačtyřicetistupňovém vedru přijíždíme do Amritsaru, města u hranic s Pakistánem, které bylo svědkem největšího exodu lidí v dějinách. Pohnutá historie zde už naštěstí není příliš patrná a nedaleká hranice má za následek čilý obchodní ruch.
Před námi je Pakistán, krásná země, o které se do Evropy donese bohužel spíše jen to špatné.
Informace o redaktorovi
Jak se Vám líbil tento článek?