Manželé důchodci na výletu do Gruzie a Arménie.

Na dně kaňonu

Něco gruzínsky:  ჩვენ ქუთაისში ვართ და წვიმს. Překlad: Jsme v Kutaisi a prší.
Během cesty do Kutaisi jsme se stavili na prohlídku krásného kaňonu Martvili a dokonce jsme se plavili na raftu oním kaňonem, přičemž před plavbou jsme vyfasovali záchranné vesty a pádla. Cestou ke kaňonu se jelo více jak 20 km nepřerušeně zastavěným venkovem, snad to ani nebyla vesnice, kde jeden dům je chudší než druhý a domy vypadají, že každou chvíli spadnou. Před každým stavením se u silnice pásly krávy a některé přežvykovaly na silnici vleže. Ještě více než krav tam bylo prasat a všechno to pobíhalo po silnici, která byla od těchto zvířat neskutečně podělaná. Krávy zde v Gruzii stojí nebo polehávají i na hlavních tazích, přičemž celá kolona vždycky zastaví, než krávy milostivě odkráčí a zase se jede dál. Provoz je zde více než divoký, každý si jezdí a předjíždí jak chce, nějaké plné čáry jakoby neexistovaly, auta naproti uhýbají ke straně, ale řidiči jsou přitom k sobě ohleduplní, žádnou agresivitu jsme nezaznamenali.

Náš hotel v Kutaisi je vlastně velká, trochu zašlá vila na kopci s výhledem na řeku Rioni, postavená v zámeckém stylu někdy asi ve třicátých letech, možná ještě dřív a nepochybně zde tenkrát bydlel nějaký komunistický potentát. Zůstáváme v Kutaisi ještě další dvě noci. Do Mestia pod Kavkazem už definitivně nejedeme, protože tam stále prší. Dost nás to mrzí, prý je až do Ushguli už udělaná asfaltka. Včera večer lehce pršelo i tady, bylo ale stále teplo a vlhkost dle Googlu 92%. Opravdová prádelna. Do rána se však udělalo krásně a my jsme vyrazili do jeskyně Prometheus cave, asi 20 km od Kutaisi. Je to největší jeskyně v Gruzii, dlouhá asi 1,6 km. Od výlezu z jeskyně jsme také jeli poprvé narvanou maršrutkou zpět na parkoviště.

V bistru jsme ochutnali k obědu kukuřičnou placku a k tomu zeleninový salát. Odpoledne jsme se jeli podívat na klášter Gelati, který je kousek za městem. Je vyzdoben freskami, ale zvenku mají lešení. Ještě ten samý den jsme se ubytovali v dalším hotelu ve stejném městě (ve včerejším neměl už na další dny pro nás volno) 100 m od katedrály Bagrati s nádherným výhledem na město. Šli jsme si také prohlédnout samotné město Kutaisi, vyfotili jsme se na náměstí u atrakce Colchis Fountain a zůstali jsme ve městě na večeři.
Následující den jsme se vypravili na prohlídku hlubokého kaňonu Okatse, jenže jsme si neuvědomili, že je pondělí a že i v Gruzii mají tento den všechny památky zavřeno, stejně jako u nás. Takže jsme jeli do cca 50 km vzdáleného kaňonu zdánlivě zbytečně. Původně jsme měli chodit po turistickém chodníku a po visutých lávkách nad kaňonem, ale... Když jsme tam tak postávali před zavřenou bránou, přitočil se k nám nějaký chlápek, že prý jestli chceme opravdu vidět kaňon, že nás tam zaveze a že uvidíme to, co ostatní turisté nikdy neuvidí, protože pod visutými lávkami, po kterých se normálně chodí, je prý kaňon zarostlý a seshora je toho vidět málo. Po chvíli váhání jsme tedy souhlasili. Ten náhodný chlápek nám schoval motorku k sobě na zahradu a jelo se.

Byla to taková menší offroad maršrutka s náhonem na čtyři kola a ještě ke všemu s volantem napravo. Vlastní jízda šílenou cestou, vysekanou ve skále téměř až na dno kaňonu byl skoro větší zážitek, než kaňon sám. Obrovské kameny na (ne)cestě, metrové prohlubně a neuvěřitelný spád dolů. To bylo něco pro Květu, když se poměrně vysoké auto kolébalo nad propastí na uzoučké cestě. Redukci na všechna kola měl zapnutou dolů i nahoru. Od auta jsme pak ještě sestupovali asi 10 minut kluzkým bahnitým a skalnatým srázem až na samé dno k bouřící vodě.
Zavezl nás ještě na druhé místo k nějakým vodopádům zespoda, kde voda padá asi ze 100 m výšky, ale to už nebylo ono, chtělo by to začátkem léta, kdy je více vody. Najezdil s námi asi 25 km a adrenalin nám lezl i ušima a byli jsme celí od bláta. Taky už máme zprovozněnou místní SIM kartu pro všechny případy, ale WiFi je zde zatím všude. K večeři jsme ochutnali místní jídlo Chačapuri megruli, výborné!  Ujeto 275 km, na výletech z Kutaisi po okolí asi přes 200 km.

Na návštěvě u Stalina

Město Gori je pověstné tím, že se zde narodil jistý Josif Vissarionovič Džugašvili, řečený Stalin. Kdo to byl, to víme všichni moc dobře, ale skoro polovina Gruzínců ho má kupodivu ráda, asi že je to jejich rodák. Celé jedno náměstí mu je zasvěceno. Je zde také k vidění a k prohlídce jeho obrněný vagón, který jsme si celý prošli a viděli jsme v něm nejen jeho ložnici, obývák, pracovnu a konferenční sál, ale ve vagónu byla i koupelna s vanou. Když byl vlak v pohybu, asi hodně našplouchal. Taky mu tady postavili obrovské mauzoleum a dokonce je tu jeho rodný domek. Domek je napůl z cihel z uschlé hlíny a napůl ze dřeva a aby jim od té doby, co tam žil, nespadl, obestavěli ho takovým mramorovým sarkofágem, aby na domek nepršelo a aby to dělalo parádu a všechno to tady bedlivě střeží policie.

 

Dříve se prý v těchto místech nacházel střed města, ale po zemětřesení v minulosti všechny domy v okolí spadly, jenom jeho zůstal a to se prý doopravdy stalo. Potkali jsme také u onoho mauzolea český zájezd s průvodkyní, ale ta byla podle přízvuku nejspíš Ruska. Počasí jsme dneska měli docela příjemné, jenom chvíli poprchávalo. Taky jsme se vydrápali na místní pevnost (citadela), která se tyčí skoro uprostřed města a je z ní dokonalý výhled na celé Gori. Ujeto165 km.

 

Kavkaz a klášter Nejsvětější Trojice

Další místo, které jsme navštívili, bylo město Stepancminda. Nachází se v severní části Gruzie asi 10 km od ruské hranice uprostřed pohoří Kavkaz. No a nejbližší město v Rusku se jmenuje, jak jinak, Vladikavkaz. Silnice přes kavkazské pohoří nás vyvezla v průsmyku Gudauri až do výšky 2400 m a pak se klesalo níže až do našeho města, které je "jen" asi 1800 m. Cestou jsme se stavili u jednoho památníku ještě ze Sovětské éry, postaveného na důkaz Rusko - Gruzínského přátelství (?), což je taková obrovská kulatá betonová opičárna na kraji vysokého skalnatého výběžku, celá pomalovaná nějakými výjevy z historie, na kterých dominuje gruzínská hrdinka a dobyvatelka z dvanáctého století slavná královna Tamara. Tamaru, coby národní symbol, mají v Gruzii skoro na všech upomínkových předmětech, čili cetkách.

 

Docela podivný památník, je z něho ale úžasný výhled na hory a zaříznutá hluboká údolí. Cestou dále jsme se ještě zastavili u tzv. Travertinových teras, nebo jak se to jmenuje, které jsou přímo u silnice. Po ubytování ve Stepancmindě jsme pak ještě odpoledne šílenými serpentinami vystoupali vysoko nad město, kde se nachází nejen pro Gruzínce kultovní klášter snad nejvyššího významu, chrám Nejsvětější Trojice. Tam si Květa před vstupem do kláštera zakryla vlasy šátkem, který si pro tuto příležitost vezla z domova. Šátkem si před vchodem zakrývají vlasy všechny ženy, jako výraz pokory před bohem a muži v kraťasech si tam půjčují takové dlouhé sukně.

 

Zrovna jsme se ale při návštěvě kláštera trefili do nějakého jejich významného svátku, protože tam byly obrovské zástupy lidí. Nahoru se dá vyjet velice pohodlně, od letošního roku je až ke klášteru nová asfaltka. Od kláštera je také nádherný výhled na třetí nejvyšší gruzínskou horu Kazbek vysokou 5 047 m a my jsme ji díky jasnému nebi spatřili v celé kráse a do jedné třetiny zasněženou. Celý den bylo slunečno, ale ne vedro. Taky pozorujeme, že se se změnou teploty (a nadmořské výšky) mění i povlečení v hotelech. V Turecku byly jako přikrývky jenom prostěradla, ve střední Gruzii povlečené lehounké deky a tady v té výšce jsme vyfasovali festovní, prošívané. Zůstáváme zde dvě noci, i když náš hotel je spíš takové ošuntělé staré venkovské stavení, ještě sovětského typu s jedním záchodem pro všechny někde v přízemí. Takové jsou tady ale všechny, jmenuje se to však Dachi INN, ale majitelé jsou neuvěřitelně milí. Také si nás už oblíbil jejich pes a stále se kolem nás šmrdolí.

 

Večer jsme zašli do místní pekárny, která je v takové malé boční uličce. Když jsme jim říkali odkud jsme, hned skoro vyběhli ven a ukazovali nám ceduli na zdi s logem České republiky, že jim prý tu pekárnu financovala nějaká neziskovka od nás... To jsou věci. Nechali jsme si tam upéct Chačapuri (taková placka se sýrem) a než to bylo hotové, nasadila si hygienické gumové rukavice a podávala nám to v nich. Asi si myslela, jestli nejsme nějaká kontrola z Čech.
Druhý den pobytu jsme se vypravili na pěší trek údolím Truso. Nejdříve jsme popojeli asi 25 km, z čehož poslední čtyři km byl offroad po vyježděné kamenité cestě na louce. Cest tam bylo vlastně asi pět, ale všechny vedly do jednoho cíle. Jezdí se po té, která se zdá momentálně sjízdnější.

 

Opustili jsme motorku a dále šli pěšky údolím proti proudu řeky Těrek, která pramení zde v Kavkazu, dále pak na svém toku Ruskem tvoří nekonečné meandry a svoji cestu končí v Kaspickém moři. Celkem jsme ušli tam a zpátky 14 km a s přestávkami na foto a kochání to bylo asi šest hodin pochodu. Údolí bylo nádherné, s různobarevnými horninami a s vyvěrajícími prameny a každý ten pramínek má jinou barvu podle toho, odkud vytéká. Některé tůňky pěkně bublají asi díky nasycené minerální vodě a všude je krásně zelená tráva. Dominuje mu již zmíněná řeka Těrek, která se tu různě zatáčí a rozdvojuje, protože v širokém údolí má dost místa a tím ještě více vyzdvihuje tu nádheru, která je všude okolo. Došli jsme údolím až do poloopuštěné malé vesničky, kterou obývají už zřejmě jenom pasáci krav. Na vyvýšeném místě vedle stojí několik typických gruzínských strážních věží, ale jenom jedna z nich vypadá zachovale, ostatní jsou vlivem zubu času už téměř rozpadlé. Tohle údolí bylo zatím to nejkrásnější, co jsme na našich cestách viděli. Ujeto 220 km, po výletech v okolí asi 50 km.

 

Tbilisi - rychle a zběsile

Už rutinním přesunem jsme se po poledni ocitli v ruchu hlavního města Gruzie, v Tbilisi. Provoz je zde velmi rychlý a hlavně poměrně plynulý, a je to díky tomu, že je zde mnoho několika proudových komunikací a když pruhy nestačí, auta si vytvoří další, bez ohledu na čáry. Také je zde minimum semaforů, takže to stále jede a když se třeba napojují dva pruhy do tří pruhů na hlavní, vůbec se to skoro nezastaví. S tím jsou tedy mnohem dále než my. Trochu byl problém s hledáním našeho objednaného hotelu, a to jsme měli prozřetelně zadané souřadnice. Nemohli jsme ho zprvu najít, i když navigace ukazovala, že jsme 50m od něho. V této čtvrti jsou samé uzoučké uličky tak na jedno auto, všude samá ruina nebo domy před spadnutím a přitom v mnoha z nich bydlí normálně lidé. Hotel (hotýlek) je ale poměrně solidní a jsme asi jeden kilometr od centra, jehož dominantu tvoří skleněný most Míru ve tvaru jakési vlnovky a další turistické záležitosti. Lanovkou, která má lano zavěšeno nad centrem města, jsme se dostali až na kopec s pevností Narikala na jeho vrcholu. Odtud je město jako na dlani a asi i proto zde umístili obrovskou kovovou sochu gruzínského symbolu, královnu Tamaru, aby na město z té výšky dohlížela.

 

Byli jsme také svědky natáčení akčního filmu. Američané si zde na jeden týden pronajali celou jednu z hlavních tříd Rustaveli, která je šestiproudová a natáčí tady scény do filmu Rychle a zběsile 9. Prý z toho bude ve filmu jen asi pár minut a my jsme viděli začátek automobilové honičky. Na gruzínském webu o tom natáčení psali, že by ani bývali nemuseli nic zavírat a zapojovat filmový štáb, že by prý stačilo natočit místní provoz...
Druhý den v Tbilisi jsme se probudili do deštivého dne. Čekali jsme na pokoji skoro do dvanácti, než jsme vyrazili za památkami do města. Historická bývalá židovská čtvrť je malebná, ale asi polovina domů jsou napůl ruiny, zřejmě asi tenkrát po zemětřesení a doteď s tím nikdo nic nedělal. Je však vidět, že se to nyní snaží pomalu napravit.

 

Kapitola sama o sobě jsou podchody pod hlavními ulicemi. Je zde slepený jeden krámek vedle druhého, každý si ho postavil z toho, co měl právě po ruce. Prodává se tu všechno možné po obou stranách a jelikož nejednoho krámkaře napadlo instalovat si do kšeftu klimatizaci, ale v nízkém podchodu není kam to vyfukovat, tak rouru od ní vyvedli jen tak na chodbu podchodu a v úzké uličce plné různého bordelu, která zbývá mezi krámky, je vedro jako v peci. Květa už také ochutnala místní specialitu khinkali, která vypadá trochu jako neoloupaná cibule nebo velký česnek, je to ale z těsta a uvnitř je nějaké mleté maso. Nejvíce nám v Gruzii chutnalo pečené telecí na žhavém popelu a tři druhy chačapuri. Ujeto 160 km, po okolí cca 50 km.

 

Offroad v Arménii

Je patnáctý den našeho putování po Asii a po bezproblémovém výjezdu z Tbilisi jsme nabrali směr Arménie do města Cachkadzor. Měli jsme obavu z velké kolony na hranici, ale bylo to na tomto menším přechodu v pohodě, dojeli jsme k prvnímu okénku jako třetí v pořadí. Všechno šlo sice relativně hladce, ale i tak nám hraniční procedura zabrala minimálně hodinu a půl. Květa musela jít jako obvykle v těchto zemích koridorem pro pasažéry, ale ona už je zvyklá. Mě u prvního okénka (Gruzie) zkontrolovali jen doklady a přesunul jsem se na arménskou stranu. Tady to samé, pak následovalo druhé okénko coby kontrola dokladů k motorce a řidičáku. Dále odstavit motorku, jít do terminálu, vystát frontu na celní odbavení. Když jsem přišel na řadu, celník viděl, že jsem cizinec a tak mě poslal k vedlejšímu okénku, protože asi neuměl anglicky. U vedlejšího ovšem žádný úředník nebyl. Za nějakou dobu přišla anglicky mluvící slečna celnice a po vyřízení formalit mě poslala zase k jinému okénku, abych si tam prý směnil peníze a mohl jít následně k dalšímu a tam uzavřel povinné pojištění na motorku (anglicky insurance, ale rusky se to řekne strachovanije a Rusové  i tady tomu říkají lidově strachovka). Tohle poslední kolečko jsem absolvoval dvakrát, protože jsem nevěděl, kolik strachovka stojí a vyměnil si napoprvé málo dolarů. Také jsem dostal nějaký papír celý psaný v tom jejich písmu a vůbec jsem netušil, na co to je. Ještě že jsem ho nevyhodil, při návratu z Arménie to bylo to první, co po mně na hranicích chtěli. Jako poslední pak byla kontrola na výjezdu, kde to všechno zkontrolovali ještě jednou jako komplet. Za hranicí jsem naložil Květu, no a jsme v Arménii. První dojmy a první zážitky:

 

Od hranic asi 55 km je odbagrovaná a rozestavěná silnice, ale odhadem už asi tři roky se na té stavbě nic neděje a podle toho taky vypadá. I na jedničku to bylo v těch kamenech chvílemi rychle. Vzpomněl jsem si, jak jsme si jednou  v Albánii mysleli, jací jsme to borci, když jsme sjížděli ten jeden offroad do údolí Theth. Tohle bylo skoro horší a ještě k tomu s kuframa. Květu musím pochválit, sice se bála, ale držela se statečně. Projížděli jsme dále chudým severem a když opět vezmu srovnání se severem Albánie, je to dost podobné.
Ve městě Alaverdi, což je hornické město, kde se těží nebo těžila měď, jsme dojeli. Obrovská bahnitá jezera na hlinité "silnici" bez asfaltu asi skoro 10 m velká od skály až po sráz jedno za druhým a všechno okolo zarostlé křovím. Chvíli jsme stáli a zvažovali co dál. Pak najednou jelo terénní auto a při projíždění mělo tu hnědou břečku skoro po dveře. Bylo rozhodnuto, jede se jinudy, utopit se tady nechceme. Na mapě je sice tato silnice žlutá, ale tady to neznamená nic.

 

Ptali jsme se pak na cestu na jedné malé návsi, seběhli se domorodci i děti a radili a chtěli se družit a kolik prý stojí ta motorka a kde jsme se tam vůbec vzali a odkud jsme, jako kdybychom spadli z nebe. V dalším městečku jsme si vyměňovali v bankomatu peníze, ale byl to zpočátku docela horor, písmo mají snad ještě horší než Gruzínci a když jsem tam strčil kartu a zadal PIN, netušil jsem, jestli se bankomat tady v těch končinách dá vůbec přepnout na angličtinu a jestli mi to tu kartu nesežere. Zadařilo se, bankomat vyplivnul dvě 100 000 bankovky. Koupili jsme chleba, to je taková hrbolatá placka neurčitého tvaru a já v sámošce karton IQOS na kouření. Tady jsou ani ne za třetinovou cenu než u nás, ale naproti tomu třeba v Gruzii jsou elektronické cigarety ilegální. Zajímavé. Měna je jiná, všechno je v tisících a stovkách. Pětistovka je taková malá mince, že bez brýlí člověk ani nevidí, co to je a dvě piva stojí 800 dram. Benzín je tady na naše asi za 20 Kč. Naproti přes ulici jsme zakoupili v obchůdku s mobily SIM kartu, i když byla neděle podvečer a slečna nám ji rovnou zprovoznila. Ta gruzínská tu už nefunguje a 2G dat přijde asi na 50,-Kč.
Po projetí Národního parku Dilijan jsme vystoupali serpentinami na náhorní plošinu, kde se rozprostírá nádherné obrovské jezero Sevan.

 

Kus cesty jsme okolo něho jeli, barvu má úchvatnou a hned za ním se po celé délce táhne pohoří. Bylo to všechno krásně osvětlené podvečerním sluncem, ale teplota v té výšce byla jenom 12 stupňů. Těch 260 km jsme jeli celý den, dorazili jsme do zamluveného hotelu až těsně před soumrakem. Dost aut na nás při předjíždění troubí a mávají nám z okének, dokonce jsem viděl palec nahoru vystrčený z okénka Porsche Cayenne. Oproti Gruzii, kde jsou všude spíše kočky a kde neagresivní toulaví psi mají v uších žluté známky jako krávy, tady je psů spousta, ale menších a téměř všichni po nás jdou. Jednomu, co vedle nás vytrvale běžel a štěkal, jsem naměřil téměř 45 km/hod. Ujeto 260 km.

Arménskou stepí a dvě Íránky

Při jízdě vesnicemi do našeho dnešního města Sisian jsme také viděli prvňáky, jak se z prvního školního dne vracejí domů ze školy, ale tady mají na rozdíl od nás něco jako uniformy a holky nosí ve vlasech mašle jako dříve v Sovětském svazu a byly krásně vyparáděné.
Za jezerem Sevan jsme přejížděli hory ve výškách okolo 2 400 m a dále pak jsme jeli pravou arménskou stepí, kde nebylo živáčka, občas pasáci krav na koních. Také jsme jeli kus cesty po bývalé Hedvábné stezce a zastavili se přitom u velice zachovalé velké kamenné Caravanserai.

 

Serai znamená arabsky stodola a právě v těchto serai nocovaly karavany velbloudů, aby byly v noci schovány pod střechou. Odsud byl nezapomenutelný výhled dolů do hlubokého horského údolí, když hory jsou celé porostlé takovou zelenožlutou napůl uschlou trávou a v těchto výškách nejsou žádné stromy.
Na dalším přejezdu hor jsme chtěli zastavit v průsmyku Vorotan pass (2 340 m) původně jen na rychlé foto, protože je tam postavený takový velký monument. V tom na nás volá z protější strany silnice nějaký týpek. Bylo mu asi dvacet až třicet let a byl to Íránec, jak jsme se později dozvěděli. Jel ještě s kamarádem a dvěma mladými Íránkami. Přešli k nám přes silnici a začala družba. Všichni mluvili plynně anglicky, což já ne, ale ty představovací kecy a odkud jsme a odkud jsou oni, to zvládnu. Došlo samozřejmě i na společné foto a když si mohl k tomu focení sednout na motorku, byl blahem bez sebe. Říkal, že u nich je povolena "motorka" maximálně 125 (tzv. dváca) a takhle velká ho fascinovala. Jmenoval se Machmaď nebo tak nějak, a jak se jmenovaly ty holky, jsem už zapomněl. Ony si také při focení obě najednou sedly na motorku, ale musel jsem jim nejdříve ukázat, jak se na to leze, protože byly obě malé a u těch jejich motorčiček jenom přehodí nohu a sedí.
Po pár desítkách km od onoho průsmyku  jsme dorazili do našeho hotelu, nějaký resort u silnice vedoucí do Sisianu, ale spíš bych to nazval farmou. Po příjezdu jsme se ještě pozdě odpoledne vydali na pěší výlet na skoro 4 km vzdálený velký vodopád někde v horách.

 

Kousek před vodopádem pak byla na opuštěné horské pěšině zapíchnutá velká cedule psaná tou jejich hatmatilkou a také anglicky, kde se psalo: The police are the guarantor of your safety (Policie ručí za Vaši bezpečnost). Žádnou policii jsme sice neviděli, ale uklidnilo nás to... Ono je totiž nedaleko přes hranice území Náhorního Karabachu. Když jsme se vraceli, začalo se schylovat k bouřce a zatím jen poprchávalo. Asi hodinu po návratu začaly blesky a hromy naplno, ale to už jsme byli naštěstí v bezpečí hotelu, kde jsme byli jedinými hosty. Vtom za námi přišel majitel, že prý když hodně prší nebo je bouřka, vypínají v nedalekém Sisianu proud, ať si na noc připravíme baterku.

 

Druhý den pobytu na farmě jsme se vypravili na motorce na výlet ještě více na jih podél ázerbájdžánských hranic do Vorotanského kaňonu u města Tatev, a tím jsme se ještě více přiblížili k íránským hranicím. Vorotanský kaňon je hlavně známý lanovkou s kabinami pro 25 osob, jejíž lano je nataženo 300 m nad ním a lanovka je svou délkou téměř 6 km nejdelší na světě. Velice rozlehlý a hluboký kaňon se v jednom místě nedaleko parkoviště mění v uzoučkou soutěsku, do které je vidět z několika vyhlídek. Na jedné vyhlídce jsou dva asi čtyřmetrové bazény vykutané do skály a lidé se v nich koupou, jsou tam dokonce přidělané kovové schůdky jako do normálního bazénu. Bylo nám divné, který blázen by se koupal v křišťálově čisté ledové vodě vytékající z jeskyně. Zkušebním namočením ruky jsme ale zjistili, že voda je teplá a protéká oběma bazény a pak stéká do úzké soutěsky, aby se připojila k divoké vodě na jejím dně. Dole však tato teplá, silně mineralizovaná voda tak nějak divně žlutozelenomodře zbarvuje skálu a vše je volně přístupné.

 

Dále jsme si prohlédli o 30 km dále v městě Goris přírodní kamenné pyramidy, a skalní město Medieval s jeskyněmi. O kousek dál, v městě Khndzoresk (to není překlep) je visutý lanový most nad, jak jinak, kaňonem, ve kterém jsou také vytesaná obydlí ve skále. Několik km před hotelem jsme se pak ještě zastavili ve známém tzv. arménském Stonehenge, které se jmenuje Zorats Karer, kde je 223 menhirů a v některých jsou provrtané kulaté otvory a tím se liší od podobných památek na celém světě.
Ujeto 280 km, po okolí cca 120 km.
HURÁÁÁ - dnes jsme dosáhli nejvzdálenějšího bodu od domova a celkem jsme zatím ujeli 5 320 km.

 

Ararat

Touto dnešní etapou jsme se už přiblížili k domovu, i když pouze do Jerevanu. Bydlíme v hotýlku, který je zhruba mezi centrem a periferií sice v takové vilové čtvrti, ale v arménských poměrech. Motorku nám dali do své garáže a vzadu za budovou mají pěknou zahradu a dvorek. Provoz je zde sice velmi hustý a ulice takové zamotané, ale díky navigaci jsme trefili hotel napoprvé. Jedna zajímavost - asi téměř polovina čerpacích stanic tady v Arménii vůbec neprodává benzín ani naftu. A to jsou přitom některé větší než naše. Jsou to stanice plynové. Auta na plyn jsou tady velice rozšířená, hlavně stařičké Žigulíky a Volhy. Na pumpách jsou jednotlivá stání od sebe oddělena silnou vysokou zdí, aby když jedno auto při čerpání vybouchne, nevyletěla do povětří všechna ostatní.
Cestou jsme si prohlédli pěkný klášter Noravank vysoko v horách a kam v tom klášteře lezla Květa, když má závratě, to uvidíte někdy na videu, až ho sestříhám a dám na youtube. Dále po cestě jsme měli delší zastávku u jiného kláštera, Khor Virap těsně u tureckých hranic (hned pod klášterem je hraniční plot), za nimiž se velmi blízko tyčí bájemi opředená hora Ararat vysoká přes 5 100 m.

 

Onen klášter je ve výšce pouze 800 m n.m. a okolo je rovina. Dívat se odsud na Ararat téměř 4.5 km nahoru je něco, co se nezapomene. Měl sice svou zasněženou špičku trochu v mracích, ale i tak to byla síla.
Druhý den pobytu v Jerevanu jsme si ještě zajeli na výlet ke klášteru Geghard, navštívili jsme Římský chrám v Garni a viděli jsme jedinečné kamenné tzv. čedičové varhany, které jsou dole v kaňonu pod chrámem. Tímto jsme skončili s kláštery, už jsme překlášterovaní. Odpoledne jsme šli ještě do města, abychom si prohlédli vyhlášenou jerevanskou Modrou mešitu a pověstné obrovské jerevanské betonové kaskády s různými sochami na náměstí před nimi, což je ještě také pozůstatek bývalého SSSR a je to šílený bizár. Jinak nás Jerevan moc nenadchl, mimo centrum, kde jezdí velké množství aut, je město dost zanedbané. Večer jsme zakončili grilovaným telecím a po městě jsme nachodili asi 8 km. Ujeto 280 km.

 

Pozvání od pasáka krav

Zpět do Turecka se přímo z Arménie dostat nedá kvůli nějakým třenicím, které mají tyto dva státy mezi sebou. Musíme tedy přes Gruzii a tuto zajížďku využijeme k prohlídce ještě jednoho atraktivního gruzínského místa, skalního města Vardzia.
Na hranicích dva celníci komplet prošmejdili auto přede mnou, dokonce musel řidič odšroubovat tři PET láhve a celník čuchal, co v nich je. Měl jsem docela strach, vezeme si totiž v petkách něco na vypálení červa. Když jsem přišel na řadu, začal kontrolou horního kufru. V tom přišel jejich šéf, že se chce vyfotit s naší motorkou. Důležitě si na ni sedl a jeden ten celník ho mobilem kameroval kolem dokola a bylo po kontrole.
Cestu do Skalního města Vardzia máme relativně krátkou, jen 260 km, ale zabralo nám to celý den. Nikde jsme se nestavovali, ale silnice byla více než hrozná. Prvních asi 150 km jsme skoro nikde nejeli rychleji, než 40. V Arménii mají všechny silnice vlnovaté a samou záplatu a díry a jak jsme naložení, nejde jet rychleji. Ještě horší to bylo po přejezdu do Gruzie, tam byla silnice v úseku asi 20 km dokonce vybagrovaná do půlmetrové hloubky i ve vesnicích a ta hlína s nějakými kameny byla od kamiónů samá díra. Jezdí se v té stavbě, objížďka není kudy a přitom to nebyla žádná okreska, ale E691.

 

Hotel, nebo spíš rodinný guest house jsme měli zamluvený přímo v údolí Vardzia, v nějaké vesnici, kde se všude potulovaly krávy a byl tu hrozný smrad. Když jsme tam až k večeru dorazili a to jsme vyjeli už v osm ráno a výjimečně bez snídaně, i když byla zaplacená, byl to zprvu šok. Bez snídaně proto, protože jak v Gruzii, tak v Arménii mají ve všech hotelech snídani až od devíti hodin, dřív ani náhodou. Při příjezdu na dvorek „hotelu“ nás totiž uvítala hlasitým halekáním stará fousatá cikánka asi metr a půl široká. No tě bůh, kam jsme to vlezli, řekli jsme si. Hned po chvíli se však ale ukázalo, že je to babička té gruzínské rodiny, u které bydlíme a je velmi milá a vůbec to není cikánka. Oni jsou všichni takoví tmaví. Jejich asi patnáctiletá dcera s námi komunikuje anglicky, i mladší syn se snaží. Jak v Arménii, tak i zde se ale lze všude domluvit i rusky, tak to patláme, jak se dá, něco si ještě pamatujeme ze školy. Taky jsme po cestě klábosili s jedním pasákem krav u příkopu a on nás zval k sobě na jídlo a ukazoval při tom na takovou salaš, sestavenou ze všeho možného kousek odsud na stráni. Květa by snad i šla, protože ji zajímalo, jak asi pasáci krav bydlí, ale neměli jsme čas. Ujeto 260 km.

 

Vardzia

Po snídani, už sbaleni, jsme se rozloučili opravdu srdečně s celou rodinou, Květa se s "cikánkou" objala a popojeli jsme jen několik kilometrů údolím Vardzia na návštěvu skalního města stejného názvu, vytesaného vysoko v kolmé stěně skály. Vytesali si tam dokonce i klášter, ve kterém jsou dodnes zachovány malby. Údolím se vine řeka Kura, pramenící v Turecku a v Ázerbajdžánu nedaleko Baku pak končí v Kaspickém moři. Celý komplex skalního města vznikl někdy ve 12. století a jediný přístup k němu byl tenkrát velmi strmým a úzkým tunýlkem, kde se chodilo po vysokých nepravidelných schodech.

 

Do tohoto skalního města se mohlo v případě útoku nájezdníků, nebo jiného nebezpečí ukrýt až 50 000 lidí. Je to prostě obrovské. Nás ovšem vyvezla maršrutka (v ruském prostředí osobní dodávka) po asfaltové silničce až nahoru na úroveň onoho města a tím tunelem se pak na druhé straně jenom schází dolů. Všechny hadry, helmy a dokonce i motoholínky jsme si nechali dole v bufetu a šli jen v keckách. Tam jsme se po návratu setkali s nějakými Čechy, s účastníky zájezdu.

 

Asi v jednu hodinu po poledni jsme pak vyrazili na nedaleké turecké hranice a pak dále do cílového města Kars, které už je v Turecku. Trochu větší problém byl na gruzínské straně, protože jsme měli o pouhý jeden den prošlé povinné pojištění. Výmluvy nepomohly, že prý ho systém nepustí dál, a tak nám vystavil fakturu na další minimální období, na naše to je asi za 800 Kč a že máme na zaplacení 30 dní a pustil nás. To jsme samozřejmě nezaplatili, takže už nikdy bez pokuty a zaplacení dlužného pojištění do Gruzie nesmíme. Obvyklá čtyřnásobná kontrola na turecké straně plus celní procedura a Květa koridorem pro pasažéry a jsme v Turecku.
Spoléhali jsme dle zkušenosti z cesty Tureckem sem na výbornou kvalitu silnic a podle toho jsme si také určili dost vzdálený cíl vzhledem k tomu, že už bylo odpoledne, jenže: Turci se rozhodli zrovna tuto kvalitní silnici vylepšit a dělají z ní čtyřproudovou, protože výjimečně čtyřproudová nebyla, kde ovšem skoro nikdo nejezdí a my jsme po ní jeli asi 50 km na jedničku a na dvojku po nějakém nasypaném štěrkovém podkladu, kde motorka šíleně plavala. Všechno to bylo navíc v horách, průsmykem se projíždělo ve výšce 2 550 m. Dojeli jsme do cílového místa (středně velké město Kars s velmi hustým provozem) skoro za soumraku a zanedlouho se nám v něm podařilo najít pro nás vhodný hotel.

 

Když jsem to tam právě vyřizoval a Květa mezitím hlídala motorku ještě na ulici, couvající auto do motorky lehce nacouvalo. Květa ji ale statečně udržela, aby nespadla a kopla mu za to do auta. Parkujeme na chodníku před hotelem na hlavní třídě za 31 eur se snídaní za oba, v šesti patrovém hotelu (výjimečně jsem zde uvedl cenu hotelu, pro představu, a to patřil k těm dražším a měli tam i liftboye). Po ubytování jsme si pak už za tmy ještě zašli na večeři na kebab, s přídavkem ještě dalšího jednoho kebabu pro mě do Kebab restaurantu a s dvěma colami nás to celkem vyšlo na naše na 120 Kč. Ujeto 250 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE