sumoto_listopad



Manželé důchodci na výletu do Gruzie a Arménie.

Je nám už 65 a 63 let, ale dobrodružná povaha nás stále neopustila. Letos jsme se tedy rozhodli splnit si náš motorkářský sen vyjet si na výlet a podívat se, jaké to je v Gruzii a v Arménii. V Turecku jsme také ještě nebyli, tak jsme se koncem srpna vydali sami, jen my dva, na naši zatím nejdelší cestu na motorce do Asie, která trvala 31 dní a na které jsme ujeli 10 200 km. V tomto článku bychom se s Vámi rádi podělili o zážitky, pocity a zkušenosti, které jsme nabyli během této cesty.

Kapitoly článku

Úvodem

 Jedeme jen tzv. na lehko, spát budeme pouze v hotelech. Stanování a hledání místa pro stan třeba v dešti už ponecháváme mladším. Všechno máme sbaleno, jen to ráno navěsit na motorku. Je to podezřelé, ale připadá nám, že máme méně věcí, než na minulých výletech do Řecka nebo Albánie, které byly vždy pouze na tři týdny. Každý má pro sebe jeden boční kufr a co se mu tam vejde, to veze, včetně nepromoků. Horní je společný a momentálně poloprázdný. Elektronika je v tankvaku, věci k motorce v brašnách na padacím rámu.
Plán zní jednoduše: šest dní cesta do Gruzie s rychlým přejezdem Turecka, cca 10 dní v Gruzii, možná týden v Arménii a zbytek poznat jihovýchodní a střední Turecko plus cesta zpět. Jedno z našich největších přání je vidět Ararat z obou stran, z arménské i z turecké. Jak se nám tohle přání splnilo, se dozvíte v tomto povídání.

 

Vyrážíme

Vyjíždíme v 7 hod. za mírného mrholení. Pozdě odpoledne jsme přes Slovensko a Maďarsko po asi 720 km přijeli do našeho prvního cíle, srbského města Subotica, které je několik km za maďarskými hranicemi. V tomto městě jsme nyní už potřetí, je to naše oblíbená první zastávka pro přenocování při cestách na Balkán.
Maďarskem se jelo monotónní jízdou, takže Květa za mnou usnula. Že usnula poznám už lehce, protože když spí, klove mě svou helmou do mojí. Budím ji šlápnutím na brzdu ve 120 km/hod, ale musím opatrně, aby nevypadla. Na srbské hranici zdržení asi půl hodiny a po ubytování jdeme ještě ven.
Vůbec poprvé na našich cestách jsme si tentokrát ubytování objednávali na internetu přes Booking a zásadně se snídaní. Zatím dobrý, funguje to. Ujeto 720 km.

Přes Srbsko do Bulharska

Přejetí celého Srbska po dálnici nebyl žádný velký problém a po překročení bulharských hranic a projetí Sofie jsme dojeli až do města Dolna Banja, které se nachází u pohoří Rila. Ovšem s 50 km zajížďkou, protože jsme tam zapomněli sjet z dálnice a museli se vracet. Přenocování na tento den jsme si zajišťovali až odpoledne během přestávky u benzínové pumpy s přístupem na WiFi. Večer posezení pod mohutnými cedry.  Zítra valíme do Turecka. Ujeto 735 km.

 

První kilometry v Turecku

Jsme asi 100 km před Istanbulem, ve městě Velimese a zítra nás čeká průjezd tímto 15 miliónovým městem. Na hranici do Turecka jsme prošli pětinásobnou kontrolou, sice bez fronty, ale museli jsme otevřít všechny kufry. Dnes nebylo takové horko a tak se docela příjemně jelo, i když stále nudně po dálnici, ale místy jsou i hezké výhledy. Všude samé mešity, ve městech je slyšet muezín z minaretů. Motorku nám před recepcí na parkovišti hlídá hotelový vlčák, který tam pobíhá. Říkáme si, jestli by nás třeba v noci pustil k naší vlastní motorce, když nás nezná. Ujeto 410 km.

Bouřka v Istanbulu

Cesta do města Cerkes vede krásnou přírodou, horami a kolem Marmarského moře. Průjezd Istanbulem dopadl nad očekávání dobře, i když byla dopolední špička. Je to přes celé město včetně zastavěných industriálních předměstských oblastí asi 160 km a je to teda zážitek. Po přejetí mostu Fatih Sultan přes Bosporský průplav, tvořící hranici mezi Evropou a Asií nás tento pro nás doposud neznámý kontinent přivítal pořádnou bouřkou, takže jsme museli zastavit na odstavném pruhu osmi proudové silnice uprostřed Istanbulu a obléknout si nepromoky.

Po chvíli jízdy v lijáku bylo však nevyhnutelné sjet z magistrály a schovat se ve městě někam pod nadjezd, blesky byly nad námi. Pod nadjezdem jsme byli schovaní čtyři motorkáři a trochu jsme tam také podebatovali s anglicky mluvícím Turkem a tahali z něho rozumy. Následně se řešilo, jak se dostat zase zpátky na magistrálu... Ujeto 520 km.

Psí doprovod

Pátý den nás cesta vedla opět krásným pohořím a horami, nejvyšší bod byl 2 130 m až do města Erzincan, kde jsme spali, jak jinak, než s výhledem na mešitu. Mešity by nám v principu ani nevadily, kdyby nás tím svoláváním nebudily už v pět hodin ráno. Při večerní procházce městem nás oslovila i mladší hezká muslimka. Ona vlastně sama oslovit muže snad ani nesmí, ale starce asi jo. Odkud jsme a tak. K našemu zklamání zjišťujeme, že v Turecku si ubytovatelé na booking nehrají, ale naštěstí  je ve městech docela dost hotelů a vždy jsme se ubytovali napoprvé a levně. Ráno před odjezdem jsem šel koupit nějakou zeleninu a ovoce na cestu a skoro až ke stánku jsem měl doprovod, který tvořili dva velcí toulaví pastevečtí psi a jejich kolegové polehávali nedaleko. Byli ale hodní a šli se mnou dokonce i přes rušnou ulici. Ujeto 675 km včetně bloudění.

 

Horor na hranicích Gruzie

Dnešní trasu do města Batumi, které už je v Gruzii, jsme trochu změnili a místo kolem řeky Eufrat jsme jeli z Erzincan na Kelkik a pak opět horami ve výškách kolem 2000 m. Od města Trabzon, které leží na břehu Černého moře, jsme pak až na hranici s Gruzií využili poměrně rychlou skoro dálnici, která kopíruje pobřeží. Na hranici něco děsného, o čem jsme dosud nikde, ani v cestopisech nečetli a bylo to pro nás nečekané novum. Všichni pasažéři, kromě řidičů, musí opustit vozidlo a projít samostatně tranzitním terminálem, který je o trochu menší velikosti než je na letišti v Ruzyni. Cestující z autobusů si musí vzít všechna svoje zavazadla s sebou. Prochází se předlouhým koridorem do haly, kde byly namačkány asi dvě až tři stovky lidí a tam absolvovat pasovou a celní kontrolu a to samé po průchodu skleněným tubusem v prvním patře na gruzínské straně. Každý si také musí v tom návalu a chaosu najít to jeho správné okénko a vystát tam frontu k odbavení. Kdo to splete, stojí celou frontu znova. Po tomto martýriu ještě následuje další dějství. Na lidmi, auty, autobusy, maršrutkami a taxíky přeplněném prostranství před terminálem za hranicemi v tom obrovském zmatku, kde se překřikují naháněči do směnáren a taxikáři a maršrutkáři a každý odbavený pasažér se tam prodírá s kufry a hledá toho svého řidiče, je třeba směnit peníze a najít, kde sjednat povinné ručení. Všechno se to ještě komplikuje gruzínským písmem, které je pro cizince naprosto nesrozumitelné.

 

Jsme v hotelu v Batumi a nevíme, kam pojedeme zítra. Nepřeje nám počasí a tam, kam jsme chtěli původně jet, tedy do horského střediska Mestia přímo v Kavkazu, má silně několik dní pršet. Už teď jsou vidět nad mořem blesky, které se pohybují tím směrem. Zašli jsme si do města vybrat nějaké jejich peníze z bankomatu a na nákup. Při výběru peněz nám pomáhal jeden místní kluk z obchodu, který s námi šel najít bankomat. Všichni lidé jsou tu vstřícní a totéž platí i o Turcích. Z terasy hotelu vidíme vzadu nad střechami přístav a nalevo lanovku nad městem. Ujeto 480 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (49x):


TOPlist