sumoto_duben



Ciao Tutti, jedeme do Gruzie

Úvod Když loni na podzim, tedy 2021, zase někdo u piva nadhodil „kam pojedeme příští rok“, pronesl Karel, „do Gruzie“. Bez odezvy. Zřejmě nikdo nechápal, jak to jako myslel, „do Gruzie“. Možná jsme ani nevěděli, kde to je a asi ještě bylo málo piv. Za měsíc na další schůzi, už bylo piv dost a hlásili jsme, že do Gruzie jedeme všichni. Stále však platilo, že většina z nás zřejmě nevěděla, kde to vlastně je, a ten kdo věděl, si to asi nechával pro sebe. Následovala další hospoda, kde už se Karel docela vážně ptal „tak co ta Gruzie, jedem?“, a protože jsme chlapi a jednou se řeklo, že jedem, tak jedem. Založila se na Whats Up skupina, kam Karel po Novém roce začal posílat každý den mapu s jednou denní trasou. Když šestadvacátého poslal poslední mapu, bylo vymalováno. „To jako budeme měsíc na motorce?“ V klidu, tohle nemá šanci, nakonec skončíme na 10 dní někde v Bosně nebo v Albošce. Jenom vyčkat, kdo do toho první hodí vidle a bude. Začalo se plánovat naostro. Všichni to známe – stany, spacáky, bufet, gumy, motorky, vercajk, co kdo kolik čeho, prachy, navigace. Z tohodle už nešlo vycouvat. Musel jsem s barvou ven i doma. Naštěstí tam taky nikdo nevěděl, co znamená Gruzie a když něco málo zjistili, tak reagovali úplně stejně. Pcha, v klidu, tohle jim neklapne. Jenže klaplo a my jsme 24. srpna vyjeli. Arnošt, Karel, Ládyn, Patrik a Tutti Já s Patrikem jsme se dohodli, že dálniční přesun nechceme jet na motorce, že vezmeme dodávku. Svou pohodlnost jsme si ospravedlnili argumentem, že by se mohla hodit. (Na jednom sezení se totiž jeden znalec zhrozil, že chceme jet do Gruzie na káteemkách a pronesl, že tam jedině na Hondě a pokud možno s décétéčkem. „Na kaťuši zapomeňte.“ Nás nerozhodil, ale tu dodávku, jsme si tímto obhájili. Jeli jsme totiž 2 x 1290 R, 2 x 790 R a jedna litrová africa.) Zbytek skupiny, tedy Karel, Ládyn a Arnošt jsou tvrďáci a jeli to celé po ose. Celý cestopis je poskládán z drobně upravených, autentických denních reportů, které každý večer před usnutím někdo z nás napsal, celá skupina ho odsouhlasila a následně se takto informovali o našem putování naši blízcí a známí. Zprvu jsme mysleli, že report bude jen občas, ale naše zprávy měly pozitivní odezvu, proto se z nich stala na zbytek cesty tradice.

Kapitoly článku

Den 1.  Přesun

Já s Patrikem máme motorky už naložené v dodávce z předchozího dne. Ve 3:30 mi Patrik troubí před barákem a naše cesta tímto, trochu nemotorkářsky, začíná. Pro nás je to přesun 1500 km v plechovce.

Večer kolem 19:00 hod. jsme dojeli do Bulharského Svilengradu, kde jsem trochu krkolomně poprosil místní policajty, aby mi doporučili bezpečné místo, kde bychom mohli 3 týdny nechat zaparkovanou dodávku. Krkolomně téměř doslova, protože jejich souhlasné kroucení hlavou zleva doprava mě znejistilo, stejně tak ani oni nevěděli, jak můžu souhlasit a zároveň kývat hlavou shora dolů. Všechno dopadlo výborně, dodávku jsme zaparkovali před hotelem, kde byli ubytovaní jejich kolegové z Frontexu, kteří pravidelně jezdí strážit naše evropské hranice před nájezdy běženců. Jak úspěšně to dělají, nechám na posouzení každého zvlášť. Také jsme se tedy ubytovali v hotelu, dali každý jednoho zrzka, podali zprávy domů a poprvé zalehli do cizí postele. V tu chvíli jsme si neuvědomovali, že nás cizí postel bude vítat po celých 22 následujících nocí.

Ortodoxní vyráželi z benzínky v Lipníku s hodinovým zpožděním v 7 hodin. Arnošt podává hlášení: Ze startu to jelo celkem hezky. První čůrání bylo před Strážnicí, potom nějaké ty benzinky, ale v globále se jelo fajn, a to i přes přeplněnou maďarskou dálnici. Při překročení srbské hranice jsme na poloprázdné dálnici nasadili palbu, ale i tak jsme začínali cítit, že automobilová jednotka je hodně před námi a neúprosně se nám vzdaluje. Nicméně jsme zvládli vice, než plánovaný cil a dojeli do bulharského Bozhuriste. Resumé: 1280km, 5x tankování po cca 16 litrech, bez poruch, bez újmy na zdraví. Zítra nás čeká cca 600km do Istanbulu a už se těším jak si dam Balik Ekmek.

Den 2.  Shledání v Istanbulu

Ráno raníčko. Vstáváme a nemůžeme se dočkat, co bude. Víme, že máme náskok, tak nespěcháme. Při hotelové snídani sledujeme zprávy, kde právě běží reportáž o nějakém neštěstí v Burgasu. Jakýsi šílenec tam v autobusu najel do policejního auta a nechal za sebou mrtvoly. Pomaličku se mi ze školy vybavuje azbuka, a já kostrbatě čtu tragické titulky. Po snídani už k motorkám. Vytlačíme je ven na světlo a teprve teď nám to doopravdy začne. V rychlosti se navlečeme do těch hader, které prakticky shodíme až za měsíc, ale teď do nich lezem s chutí, plni očekávání. Ještě rychle pro jistotu vysvětlujeme recepční, že dodávku necháváme před hotelem, a že tam bude 3 týdny. Ta si není jista, že nám dobře rozumí, ale když dostává pleskačku se slivovicí, nic nenamítá a my mizíme. Oranžády startují na drc a jedem. Na hranice s Tureckem to máme cca 20 km. Rychle se dostáváme na řadu, čímž to s tím rychle končí. Čekal jsem, že se tam chvíli zdržíme, ale ne tohle. Turci si libují v byrokracii a na hranicích to dokazují absolutně. Procházíme postupně 3 okénka, kde si píšou úplně všechno a strašně pomalu a poctivě. Zádrhel přichází, když mají zadokumentovat naše motorky. KTM v jejich seznamu není a oni to nedokážou pochopit. Dokola se nás ptají, jak že se ta motorka jmenuje a předhazují nám různé výrobce. Suzuki? Ne. Honda? Ne. BMW? Ne. Paní za malým okénkem je zoufalá a ví, že bude muset přistoupit k tomu nejhoršímu. Pro ní a pro systém, který krmí, KTM neexistuje! Co teď? Vyřešila to šalamounsky, zřejmě ne poprvé. Do počítače napsala, že ti dva Češi přijeli na Suzukách. Počítač to neví, svět se nezbořil. Hned za hranicemi jsme najeli na krásnou čtyřproudou cestu, kde dvojici pruhů odděloval široký plytký betonový příkop. Byla to rychlostní silnice, podobná naší dálnici, ale mohlo se tam jet jen 110 km/h. Na to jsme však přišli až později. Jelo se pohodlně, nikam jsme nespěchali. První šok přišel, když nám po krajnici do protisměru jel moped. Řídil ho Turek bez přilby, před sebou měl posazeného pětiletého synátora, za sebou manželku v burce, ta držela dvojkolák, na němž byla přivázaná koza. Nevěřil jsem vlastním očím, všichni ostatní zůstávali v klidu. U nás by zastavovali dálnici, policajti by vyjížděli ve vysokých počtech a v rádiu by hlásili speciální relace. V Turecku normál. Kolem oběda jsme dorazili do Istanbulu, kde jsme se v historickém centru začali zajímat o ubytování.

Arnošt podává na Whats Up report: V 7h. rozlepit očka po balkónovém hodnoceni dne, každý hodil jeden řízek za žebra a následoval start našich 420 koní. Najíždíme na dálnici a opět letíme až po hladovějící oko. Benzinka, kafe a víme, že na čáru to máme 130km. Tradáá jsme tu - byrokracie na hodinu, nakup sim karty a dálničních poplatků a hurá za čekající druhou skupinou cca 150km před námi. Opět došlo palivo, na pumpě kromě benzínu dáváme Redbull, burger a první turecký čaj. Do Istanbulu chybí 180km, sotva opustíme benzinku, tak nás okolnosti přinutí navléct na sebe nepromoky. Jedeme za takového deště, jaký jsem ještě nezažil. Auta zastavovala uprostřed jízdních pruhů, protože jejich řidiči přes provazy vody neviděli, kam jedou. Jen my, díky terénním pneumatikám, jsme si to stále trádovali svým tempem. Těsně před Istanbulem se to protrhalo a nám se poprvé skýtá krásný pohled na moře. Doprava houstne a začíná řežba. Na čtyřproudé cestě panuje boj o své místo na silnici, proplétání mezi auty všemi pruhy. Následně nám jeden místní skútrař ukázal, jak se tady jezdi na motorkách. Vedl nás odstavným pruhem, a jakmile jsme dojeli policejní auto s majáky, zahákli jsme se za něj a nechali se vést jím. Do starého města chybělo 15 km, tak jsme usoudili, že se můžeme z nepromoků svléknout. Jak jsme to udělali, tak opět začalo sypat. No nic, to už dáme, a taky že dali! Čím více jsme se blížili k centru, tím více doprava houstla. Někdy mezi stojícími auty bylo tak málo místa, že jsme jim sklápěli zrcátka a leštili boky kuframa. Na závěr nám Karel poodjel vpřed a ztratil se. My šikulové s Ladikem jsme Tuttiho a Patrika našli. Karel se dostavil asi po 10 minutách. Šťastné shledání.

Den 3.  První společný den.

Prvně se musím zmínit o zajímavé prohlídce historického centra Istanbulu, kterou jsme absolvovali večer po příjezdu. Teď už všichni společně. Spousta turistů z celého světa se schází kolem mešity Hagia Sofia, potom promenáda uličkou Arasta Bazar a spousta hospůdek přímo na ulici nebo naopak na střechách historických domů. Pivo však jalové, ryba standard. Ráno v 9h start. Hodinu jsme se proplétali zasekaným centrem, než jsme najeli na unikátní visutý most s 8 jízdními pruhy. Pak sprint 200 km turecké dálnice. Opět 8 pruhů, aut poskromnu. Z dálnice jsme najeli na přímořskou magistrálu linoucí se kolem černomořského pobřeží. Nádherné výhledy střídají průjezdy turistickými letovisky, víceméně bez lidí. Závěr dne byl ve znamení 100 km dlouhé, úzké, horské silničky, místy kopírující pobřeží. Večer trávíme v hostelu v nějaké zapomenuté vesnici Doganyurt na pobřeží. Cena lidová: 100 lir. Hned vedle minaret se sérií amplionů, které s přesnou pravidelností vyhrávají typické modlitby. Ty v 5h ráno jsou zvláště výživné. Prdele máme v ohni, sudokrém je v pohotovosti, stejně jako tuzemák s kolou. I ten má svůj význam. Závěrem 598 km, 2 nádrže, poruchy 0, pády 0

Den 4.  Trabzone

Opět budíček v 7h. První náznaky střevních potíží u poloviny skupiny. Proběhlo společné vyfocení s hotelem u moře a vyrazilo se na 100 km zatáčkovité trasy (pravá/levá/pravá/levá) podél černomořského pobřeží. V noci zřejmě sprchlo a mokrý povrch úzké cesty s hrubým asfaltem byl zrádně nečitelný, takže se jelo opatrně, nikdo si nechtěl zkazit trip hloupým pádem hned na začátku. Na klikatici navazovala pobřežní magistrála, jež připomínala závody moto GP v provozu. V popoledních hodinách se naše princezna Ládyn prospal a vyrazil z tankovačky o nějakou minutku dříve před námi, netušil však, že se bude sjíždět z rychlostní komunikace a tak se malinko ztratil. Naštěstí směr znal, tak jsme se po nějaké hodině opět setkali. Bylo to dlouhé a se střevními potížemi některých z nás i dost náročné! Protože jsme se potřebovali přiblížit co nejvíce k legendami opředené šotolinové cestě smrti, natáhli jsme to až do nočních hodin, kdy jsme dojeli do města Trabzone. Tam jsme zastavili kolem 9h u nádraží a ve spolupráci s taxikáři se nám povedlo najít nocleh (předražený zaplivaný hotel). Jindy bychom o tenhle typ ubytování ani pohledem nezavadili, ale z důvodu totálního vyčerpání všech, jsme na to kývli a byli rádi, že máme kde složit hlavy.

 Den 5.  Pos*aná pětka

Ráno si sdílíme pocity a zjišťujeme, že jsem na tom všichni stejně – posraná pětka. Byla neděle ráno a nás čekal nelehký úkol. Bylo potřeba najít lékárnu a vybavit se místními medikamenty, neb naše výbava z domova byla na místní agresívní bakterie slabá. A našli jsme! V lékárně jsme pobavili magistra, když jsme všechno chtěli pětkrát. Příjemným překvapením byla cena jejich léků. První dávku jsme do sebe nasypali hned ve vedlejší pekárně, kde jsme se i nasnídali. Jakmile začínaly tlaky a záchod nebyl po ruce, tak se to muselo zasednout a vydat se na cestu. Fungovalo to. Mířili jsme na Bayburt, a to hlavně kvůli cestě smrti D915.

Byla dlouhá, rozbitá, zatáčkovitá, vysoko položená s krásnými výhledy, ale dle mého názoru trochu přeceňovaná. Podobné cesty se jezdí i v Evropě a nikdo z nich takovou vědu nedělá. Zajímavostí byla skutečnost, že jedna strana hor byla krásně bohatá na vegetaci a druhá strana byla vyschlá na troud. Lidé vozili trávu přes hřeben z jedné strany hor na druhou. Jakmile jsme dosáhli výšky 2350 m.n.m, opět se objevil asfalt, a začalo se klesat směr Bayburt. Projížděli jsme vesničky východního Turecka a nabírali směr Artvin. Panovalo neúprosné horko, palubní PC ukazoval až 42°C a naše véčka nekompromisně hřála do našich zadků. Krásný zakroucený asfalt podél horských říček a přehrad tu teplotu vynahradil. Cca 30km před Artvinem jsme se přesvědčili, že Turkové jsou zdatní krtci, kteří provrtali okolní úbočí kaňonu skz na skz tunely a dokonce i tunelovými kruháči. Nakonec se objevil již zmiňovaný Artvin, Ujeto 400km z toho 30km offroad, pády 0, poruchy 0, problémy jen ty střevní – u všech. Zítra konečně Gruzie.

Den 6. Gruzie

V neděli večer jsme se ubytovali náhodně ve 4 hvězdičkovém hotelu v Artvinu. Kamenem co bys dohodil do Gruzie. Město na pokraji Derinerské přehrady. Úctyhodné dílo. Hotel luxus, hvězdičky zasloužené, a v porovnání se zablešeným a vypečeným hotelem v Trabzoneu, jedním slovem ráj. Dnešní trip začal výjezdem k bronzové soše tyčící se nad Artvinem, na níž byly nejzajímavější betonová kopyta zanechaná na místě od stavby památníku. Následoval přesun k hranicím. Pojali jsme to až příliš rychlostně, což se nesetkalo s pochopením turecké Trafic police a všichni jsme vyfasovali family pass. Každého nás to stálo jednu noc v tom pěkném hotelu i se snídaní.

Na hranicích proběhlo vše překvapivě rychle -  také díky gruzínskému řidiči autobusu, který se nás zastal před nervózními Turky, které jsme ve frontě předjeli. Samozřejmě si zasloužil naši děkovnou pleskačku se slivovicí. Co nás potěšilo, byla jen jedna pokuta, a to ta z rána. Všechny ostatní prohřešky celé skupiny zůstaly bez povšimnutí. Věřím, že jinde by hrozil i katr, a to bez přehánění. Např. když do tunelu kde je max. 30 km/h, vjedeš stotřicetpět, a neubere nikdo - u nás by to byla čistírna na půl roku, jen když bys měl štěstí. Po výchovném políčku jsme celkem v klidu dojeli na hranice, kde jsme zaplatili za své prohřešky, podstoupili překvapivě rychle nutnou byro a ocitli se v pasti místních gruzínských vší parazitujících na neználcích. Rychlé prozření - opravdu past za pastí. Za hranicemi na nás čekají tihle moderní zlatokopové a jde jim jen o to, kdo koho víc natáhne. Následoval oběd v turistické reštice na pláži černého moře, kde jsme jednoho a toho samého týpka nejprve pohoršili, když jsme na chvíli vystavili holou prdel slunci při oblékání do plavek, a naopak ho uspokojili jedním dolarem, za použití sprchy. Následoval hororový průjezd městem Batumi. Zácpa jak v Šanghaji. 35 stupňů vedra, ventilátory valí přesčasy. Gruzínské pojetí dopravy je poněkud jiné než turecké, prostě masakr. Ve dvou proudech poskakují tři řady aut, mezi tím skútry, taxíky, žebráci na vozících a krávy. Hodina CHAOS. Den jsme ukončili u místního vinaře Zebory, který nás zahrnul lokálními produkty. Musím pochválit - žádný amatér. Víno, kořalka, bašta, diskuze s domácím o všem. Resumé dne: cca 150 km, pokuty nějaké byly, pád jeden, když Ládyn couval a sestřelil Karla. Zvedali jsme ho 4. Prý „za trest seženete ubytování“. Zážitek dne: To, když se gruzínský autobusák do krve dohádal s nějakým tureckým dědkem, kvůli tomu, že jsme předjeli celou frontu na hranicích. Hláška dne: Vůbec se tam nedívej, jenom se tam cpi! (Ládyn)

Den 7.  Green Lake

Těžká rána opilcova. Menší kocovina trápila každého z nás. Že prý na zpravení musíš dát pivo. Nikdo z nás nenašel odvahu. Rozloučili jsme se s dědou Zeborou a odjezd. Povinná nálepka zůstala tam a děda z ní měl radost téměř stejnou jako z pleskačky slivovice. V plánu bylo lázeňské městečko Bakhmaro. Začátek dne byl asfaltový, ale věděli jsme, že šotolina nás nemine, a taky že ne. Dědek Zebora nás varoval, že tam bude špatná cesta, ale naše představivost je jen omezená. Plány skončily v kopci, kde se cesta skládala z balvanů jak fotbalové míče, navíc přes ní byly napříč klády sloužící k odvodnění. Otočka, rychlá domluva a změna plánu. Jedeme na Green Lake, které doporučoval děda, že prý tam také vozí turisty. Když jsem u něj na dvoře viděl stát Nissana Micru, říkal jsem si, že se tam pojede hladce. Opět chyba. Tam, kde bysme nejeli teréňákem, tam potkáš místního střelce v žigulu se záclonkami na oknech a chromovými poklicemi, bo bez nich to nelze. 60 km staveništěm, v prachu fešfeš, 35 stupňů, kličkovaná mezi místní dopravou. Z hor pastevci sváželi seno. To co u nás naloží na mostovku za traktor, to tady naloží do Tranzita a na něj. Vnitřek nacpou po strop a na střechu 2 x tolik. Ten Tranzit s nákladem má na výšku 5 metrů, a když ho míjíš, tak se modlíš, aby nefouklo. Jezero bylo vysoko v horách a voda v něm měla nádhernou barvu. Ač bylo vedro, do koupání jsme se nijak nehrnuli. Turistů bylo jen poskrovnu, krav kolem bylo více. Jejich hoven všude hromady. Arnošt provětral drona a jeli jsme dál.

Míjeli jsme stavby domorodců, u nichž nebylo jasné, jestli tam bydlí oni nebo jejich dobytek. Našinec si nedovede představit, jak skromně se dá žít. Spíš bych to přirovnal k boji o přežití, o nějaké zábavě v našem pojetí nemůže být řeč.

U oběda z nás byla obsluha v rozpacích, protože jsme v pauze mezi polévkou a hlavním jídlem všichni usnuli. Po obědě opět nekonečný průjezd offroadovým staveništěm. Okolo 19h jsme si našli krásný plácek u řeky, kde jsme poprvé rozbili stany. Večeře z domácích zdrojů, vyprat fusekle a trencle, oheň, pár piv a na kutě. Celodenní rádoby šotolina v kombinaci s kocovinou nás dokonale ubila a poslala do spacáků. Resumé: 219 km, pád 0, porucha 0. Hláška dne: Gaumardžos - na zdraví

Den 8.  Tbilisi

Ranní probuzení ve stanu bylo příjemné, vydatným spánkem jsme si konečně dobili baterky po náročném večeru s dědou Zeborou. Hned z rána jsme vyrazili do Verdzie, která byla nedaleko od nás. Ranní chladný vánek byl velice příjemný, leč netrval dlouho a opět to vyskočilo na 37°C. Prohlídka skalního města byla jen z povzdálí, neb otvírali až v 10h a nám se nechtělo čekat. Poté nás cesta vedla kamenitým výjezdem v protilehlém svahu, z jehož vrcholu bylo možno sledovat hluboký kaňon, v němž tekla řeka, u které jsme nocovali.

Zespodu to nevypadalo, z vrchu to bylo úchvatné. Náhorní planinou v nadmořské výšce 1700 m.n.m. jsme pokračovali krajinou připomínající mongolské stepi. Široká rovná šotolina nás zavedla do vesničky, kde jsme zastavili u sámošky při cestě. Prodavačce jsme se líbili tak nám uvařila výborné turecké kafíčko. Začínali jsme si zvykat, že jsme pro místní zajímaví. Nezřídka nás oslovovali a zajímali se, odkud jsme, a sami nám sdělovali své životní osudy. U obchodu se s námi pustil do řeči nějaký starý Armén.

Jakmile jsme se rozloučili s místními, tak se chvíli pokračovalo asfaltem, který se zanedlouho změnil na šotolinu stoupající do 2200 m.n.m., kde nás zastavila gruzínská policejní kontrola s Kalašnikovy. Posbírali si naše pasy a nechali nás stát venku před služebnou. Když někdo z nás vytáhl foťák, dostal instrukce, že přírodu fotit může, policejní objekty nikoli. Při chvilce volna Karel zjistil, že má úplně vyteklý pravý tlumič. Paradoxně se jednalo o nejnovější stroj, který navíc před odjezdem prošel „důkladným“ servisem.

Prasklé gufero bylo na místě neopravitelné, navíc jsme ho nikdo s sebou neměli. Podařil se vygooglit servis KTM v Tbilisi což zcela změnilo naše plány. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a namířili si to nejkratší cestou do hlavního města. Jedna skupina jela do servisu, druhá hledala ubytování. Všechna čest, ač v Gruzii nemá KTM oficiální zastoupení, ochotně na nás počkali i po zavíračce a servis vidle udělali na počkání, přičemž zaplatit chtěli jen materiál. Servisák dostal pleskačku a nálepka tam taky zůstala. Po zabydlení jsme se celá skupina vydali do centra Tbilisi, kde to opravdu žilo. Nedokážu říci, zda jsme měli štěstí na nějakou kulturní akci, nebo to tak je v hlavním městě pravidlem. Centrum bylo plné lidí, hrála hudba, obchůdky a kavárny byly otevřené a všechno to bylo pěkně nasvícené. Pravdou je, že se zde v danou dobu pořádal evropský šampionát v basketbalu, což mohla být příčina té atmosféry. Proč se v Tbilisi, tedy v Asii pořádal evropský šampionát, po tom jsme nepátrali. Resumé: 300 km ujeto, pády 0, poruchy 1, hláška dne: Celý tank byl drevený, iba pásy mal dubové.

Den 9.   1. září Gori

Ráno u nerudných důchodců, u nichž jsme se předchozí večer ubytovali, začalo individuálním bojem každého z nás na toaletě. Nevím, kdo za to může, ale ten kdo tu koupelnu projektoval, byl buď totálně na mol, nebo se inspiroval střihem bonsají. Nevím jak si vysvětlit, že mísa je umístěná tak, že se na ní dá sedět jedině bokem, případně s koleny široce rozkročenými, což může být výhoda, protože čelem se pak můžeš opřít o zeď. Jednoduše, mezi mísou a zdí není ani 20 čísel. Každý svůj boj zvládl a domácí dostal od ženy dovoleno, aby se s námi šel rozloučit. My necháváme dálničním tempem Tbilisi za sebou s tím, že navážeme na předchozí den.

Z dálnice sjíždíme do městečka Gori, což je rodiště Pepy Stalina. Má tam svůj domek, muzeum a vagón. Doufám, že v naší návštěvě toho místa nebude nikdo hledat nějaký význam. Všichni víme, co byl ten člověk zač, potřebovali jsme jen odfajfknout další z mnoha bodů. Před odjezdem z Gori zjistil Patrik, že nechal v obchodě, kde kupoval vodu, svou kameru. Když se pro ni po deseti minutách vrátil, prodavač s vizáží skořápkáře z devadesátek, všechno zapřel. Slovo „kamera“ neznal a nevěděl, co to znamená. Patrik mu chvíli slušně domlouval, aby mu kameru vrátil: „Ty kundo, vrať to“. Ten si byl však jist ve svém křiváctví a jen se uculoval. Patrik si na pomoc přivolal zvíře Ládyna, který zavelel: „davaj kameru nazad!“. Týpek hmátl po kudle a směroval kluky ke dveřím s tím, že jsou na špatné adrese, že nic nemá, kameru nevzal, že prý možná někdo jiný. Jako zázrakem se kamera našla pod umyvadlem, když jsem před obchodem zastavil policejní Oktávku. Vyřešeno. Přesun v děsném provozu ve čtyřicítkovém vedru severovýchodně do hor. Spotřebu vody jsme měli jak Dukovany. Láhev s vodou upevněná na bagáži se ohřeje během hodiny jízdy tak, že ti přijde na kůži horká. Dalším cílem byl klášter Gelati, kde nás nejvíce potěšila studánka se studenou vodou.

Pokračovali jsme ve svém putování. Ládyn na jedné ze zastávek zmínil, že si všiml v řece pod cestou pěkného vodopádu. Bez reakce. Spěcháme pěkně zakroucenou cestou k dalšímu cíli. Že jedeme k vodopádu, se dozvídáme až na vypraženém parkovišti, kam jsme se dostali po cestě, která by se uplatnila i na Erzbergrodeu jako jeden čekpoint. Na místě zjišťujeme, že délka trasy prohlídky je 2500 m - v tom vedru nemyslitelné. Ládyn už je nervózní, hlava mu pulzuje a potí se. Prý: „když vidím vodopád u cesty, kde bychom se mohli vykoupat, to nikoho nezajímá, my se musíme jebat někam do prdele“. Obrat a jedeme hledat nocleh. Poslouží pastvina u řeky. Průzračná voda v říčce je po žhavém dni zaslouženou odměnou. Podruhé na našem tripu stavíme stany, proběhne kolečko s pracím práškem, založíme pomocí stalinových sirek oheň a dáme si zasloužený oraz.

Postřeh z cesty: Včera Ondra přirovnával venkov k Mongolsku. Dnes se ráz krajiny zcela změnil, zazelenal, zbohatl. Na venkově po cestě pobíhají krom krav, koček a psů, také kozy, koně a celé prasečí rodinky, a to v hojném počtu. Nedovedu si představit, že bych doma vypustil na dědinu psa, ne tak krávu nebo stádečko prasat. Sousedi by mrskali obočím. Resumé: 370 km, pády 0, pokuty 0, zachráněné hodnoty – kamera. Hláška dne: „Kam to dnes jedem? No mne se ptej, já se tady vezu jak mucha za stěračem“.

Den 10.  Mestie, Ušguli

"Vstávat pacholci, jedeme!" Ládyn nás celou noc svým chrápáním udržuje v bdělosti a teď nás pan vyspaný ráno tahá ze spacáku. Kafíčko, něco pokušať, sbalit a na koně. Jedeme k přehradě, kde jsme měli být už včera. Poměrně slušný asfalt nás provází kolem pěkné přehrady, jejíž hladina vody je minimálně 5 metrů pod normálem. Přehrada bez vody - problém. Pár fotek u přítoku a spěcháme severovýchodním směrem, kde se blížíme k ruským hranicím. Cestou potkáváme 6 motorkářů s brněnskými značkami. Krátká družba, při níž padla otázka na střevní potíže.

pek zahlásí, že oni už jedou druhé kolo, všechny prášky sežrané, kořalka vypitá. Zachránila je, stejně jako nás, místní lékárna. Loučíme se a rozbitou klikatou betonkou jedeme do Mestie. Výchozí bod turistů pro výšlapy do hor. Dáváme oběd v jedné z mnoha reštik. Tradiční loterie při výběru jídla. Objednávám něco v domnění, že by mohli donést smažák. "Tys našel smažák? My chceme taky. 5 x" , hlásíme obsluze. Slečna nám po chvíli na malém talířku donese bramborovou kaši, v níž je rozmixovaný a rozpuštěný nějaký aromatický sýr. Vzhledově žlutý kravinec. Nechápavě po sobě hážeme pohledem, otázka visí ve vzduchu. "Si dělá prdel? To je jako všechno? " Krom Patrika to snědli všichni. Po obědě se vymotáme z Mestie a na doporučení motorkářů z Partutovic míříme na vrchol nedalekého lyžařského střediska Svaneti. Motorky jsme parkovali v nadmořské výšce 3170 m a nějaký metřík jsme udělali ještě po svých. Pár fotek, Arnošt vypustil drona a šup zpět na hlavní a míříme za dalším cílem.

Bájemi opředená Ušguli. Už samotná cesta byla zážitek, opět staveniště. Vesnice má svou pověst a ne nadarmo se tam sjíždí turisté z celého světa. Za horizontem se vám otevře pohled, který několikanásobně předčí očekávání. V okamžiku se ocitáte 500 let zpět. Nad různě rozházenými domky se tyčí kamenné věže barvy rezavého plechu. Střechy tvoří obrovské kamenné pláty, okénka jsou maličká, pokud jsou. Vesnice je ve svahu a průjezd úzkými uličkami je zkouškou zručnosti. Musíš kličkovat mezi různě velkými kameny, přeskakovat přes klády a snažit se nezapadnout v bahně, které nikdy nevyschne - tvoří se vypouštěním odpadu z domečků rovnou do ulice. Úzké špinavé uličky jako v hororu odehrávajícím se ve středověku. Kouzelné místo, které dává důvod se sem ještě někdy vrátit. Čím později tím hůř. Místní pochopili, že jsou zajímaví, nepochopili však čím a čile budují domečky pro turisty. Ušguli zůstává za námi a my se vracíme do civilizace.

Průjezd 70 km horami s nádhernými výhledy. Na jedné straně zelené stráně, na straně druhé skalisko zaváté sněhem. S návratem z hor nepříjemně rychle stoupá teplota z chladivých 17 stupňů až na 35. Ubytováváme se v rodinném penziónu, kde jim během večera pohneme se zásobou piva, které si rychle vyslouží přezdívku Kajak. Resumé: 297 km, poruchy 0, pád nepád - odložil jsem to v potoce - beze škod, ztráty - na nějakém hrbu mi vyskočil z brašny zubní kartáček, zranění - Ládyn chytl včelu do krku, nehody - Ládyn sejmul psa velikosti telete, hláška dne se změnila na nezodpovězenou otázku. Cestou jsme si všimli, že některá domácí prasata pobíhající kolem cesty mají na krku dřevěný trojúhelník. Tak dlouho nám to vrtalo hlavou, až jsme s tím šli za domácí. Mají to na krku proto, aby nelozily dírou v plotě k sousedovi do zahrádky.

Den 11. Stepancminda

Hned 7:30h nás Ládyn burcoval, ať vstáváme, abychom stihli v 9h odjezd, že je potřeba dojet ztráty z předešlých dní, což se skoro povedlo. Z podhorské vesničky Lentekhy vyrážíme v 9:30h. Prvních 150km nám rychle ubíhalo díky krásným scenériím a úžasně zaklikacené asfaltce, která se postupně proměnila na brněnský okruh, což byl další hřebíček do rakve pro naše gumy. Dojeli jsme do hornického městečka Chiatura, které si pamatujeme zejména tím, že tam bylo nesnesitelné vedro 38°C. Odtud jsme pokračovali k zajímavému přírodnímu úkazu, kamennému sloupu, zvanému Ķatskhi Pillar, na němž byl ve výšce 40 m nad zemí vystavěn příbytek nějakého mnicha. Následoval oběd a dlouhý přejezd do oblasti Kazbegi (pohoří Kavkazu). Po cestě jsme opět bojovali s místním zhuštěným provozem. Cca 70km před stanoveným cílem Stepancminda se objevila modrá přehrada Aragvi, kde si Ladík vyprosil dlouho odpírané kafičko a cigárko. Odtud se nám začala ukazovat oblast Kazbegy, kde nás začala ohromovat nádherná krajina. Dlouhé kolony parkujících kamionů směřujících k hranicím s Ruskem byly s tou nádherou v ostrém kontrastu. Jejich řidiči opravdu tvrdý chléb mají, protože v 50km dlouhé koloně musí trávit několik dní a některé stroje co jsme tam viděli, se na hranici ani nemusejí dostat.

Vyzdvihnul bych monument pomníku přátelství, který byl zajímavý sám o sobě, nemluvě o nádherných výhledech do okolí. Za tmy jsme dojeli do cíle a našli solidní ubytování. Zbiti, znaveni horkem a počtem ujetých km jsme šli brzo spát. Resumé: ujeto 509km, pády 0, poruchy 0. Hláška dne: Já jsem jel jak postřelený Indián na koni, nikde nikdo a najednou vidím KTM, přijedu blíže, ale hovno, to je jen kráva s bílou lysinkou na hlavě.

Den 12. Den zmatečný, poznamenaný neochotným pumpařem

Noc jsme strávili v apartmánu v obci Stepancminda. Domácí byl prima chlapík se zálibou v astronomii (měl na verandě dalekohled) a bylo na něm vidět, jak pošilhává po naší slivovici. Leč žena zavelela a zaklaply za ním dveře. S Patrikem jsme museli konstatovat, že se jedná na místní poměry o pěkné bydlení. Ani kanál v koupelně nepáchl. Ráno snídaně z vlastních zásob, Ládyn s sebou veze špek a hořcici, takže jako doma. Pak balení a do sedel. Vyjeli jsme k poutnímu kostelíku Nejsvětější Trojice, na nějž bylo vidět vzhůru z verandy apartmánu. Za ním se majestátně tyčil vrchol Kazbegu se svojí výškou 5054 m.n.m. Protože se nějací vychrtlí šílenci jali mezi sebou soupeřiti, kdo bude pěšky u kostelíku rychleji neboli dříve, nechtěli nás tam pustit po cestě a nasměrovali nás k rozbité cestě bokem. Že prý "ofrud balšoj tuna“. Navrchu pár fotek, otočka a zpět. Tentokrát bez ofrudu, ale chrtům naproti. Asi zabloudili, nepotkali jsem ani jednoho. V plánu byla dále cesta údolím nějaké řeky do míst, odkud bylo pěkně vidět na vrchol Kazbeg. Cesta opravdu výživná, skvěle jsme se bavili. Opakovaně jsme museli brodit, míjeli jsme minerální vřídla a projížděli opuštěné vesnice.

 Cestou jsme profičeli okolo jurt pastevců, odkud na nás útočili jejich psi. Nikdy nikoho z nás nepokousali, otázkou je, jestli kousnout nechcou nebo se nedokážou rychlostí vyrovnat naším strojům. Každopádně se máme na pozoru. V naší cestě nás zastavil gruzínský voják, že dál už ne, že tam mají své pozice a pak už je Rusko. Prohodili jsme pár slov, on počkal, až se všichni otočíme a zmizneme mu z dohledu. Další v plánu bylo kamenné město Shatili. Blížila se třetí hodina, my potřebovali natankovat a poobědvat. Zastavili jsme na pumpě, odkud nás pumpař gestem se zkříženými pažemi ze svého svatostánku vykázal, zřejmě se mu nechtělo. Rychlou prohlídkou mapy jsme zjistili, že po cestě je v dosahu další pumpa. V jedné z vesnic jsme zastavili, že si nakoupíme v magazíně oběd. Bylo pivo, rybičky a chleba, někdo rybičky nahradil salámem. Ládyn hodil dvacet na lavičce před obchodem a pokračujem.Nemilé překvapení nás však čeká na následující pumpě. Je neděle a benzínka je zavřená. Musíme se vrátit zpět, a aby to nebyla nuda, navigace vybrala tu nejhorší cestu. Než naplníme nádrže, uběhnou 2 hodiny. Paradoxem je, že tankujeme u toho lenocha, který nás prvně vyhodil. Do setmění zbývala hodina, navíc začalo poprchat, museli jsme se postarat o nocleh. Zdá se, že v tomto měl Karel šťastnou ruku, ubytovali jsme se v nějakém rodinném hotýlku, kde jsme svým příjezdem způsobili pozdvižení. Tetiny nám narychlo udělali tradiční baštu, ubytovali nás a poskytly nám svou pračku, která jestli nezkolabuje teď, tak už nikdy. Při večeři jsme se domluvili, že zde zůstaneme i další noc a zítra vyjedeme na lehko bez bagáže. Resumé: 310 km, pád 1 - Arnošt se vyvrátil před brodem, zranění 0, škody - Arnoštův kufr má nový tvar, poruchy 0. Hláška dne: Blbý můžeš být jak chceš, ale musíš mít štěstí. A jedno múdro závěrem: Nesmíš být součástí problému, musíš být součástí řešení.

Den 13. OMALO

Ráno jsme vyrazili na motorkách bez bagáže, která zůstala ležet na hotelu. Všichni jsme si užívali jízdu s lehkou motorkou a těšili se na to, co bude. Od zimy, kdy se tenhle trip začal plánovat, proběhlo několik schůzí, kde opakovaně zaznělo Omalo. Záměrně jsem k Omalu nezjišťoval nic bližšího, proto jsem vůbec nevěděl, co nás dnes čeká. Prvních 60 asfaltových km uteklo poměrně rychle. Následovala šotolinka mírně stoupající podél potoka do hor.

Následoval hororově rozbitý, zakroucený a zvlněný výjezd do sedla v nadmořské výšce 2850 m.n.m. Cestou navrch jsme museli předjíždět pomalé terénní taxíky, jejichž šoféři, ne vždy, měli pro naše manévry pochopení. Z daného sedla se naklesalo do 1500 m.n.m., ale stále jsme měli před sebou 30 km cesty necesty. Cestovní průměr se pohyboval okolo 30 km/h. Do Omala jsme dojeli asi za 2,5 hodiny čisté jízdy. Samozřejmostí byly kouřové odpočinkové přestávky. Na jedné z nich Ládyn zjistil, že hřejivá mast, která je nedílnou součástí jeho výbavy, opustila plastový kelímek a poctivě namazala útroby jeho brašny i s celým svým obsahem. Mast byla opravdu kvalitní, dostala se úplně všude. Když například kluci následně rozbalili müsli tyčinky, které jim Ládyn vezl, měly peprmintovou příchuť. Nás tahle příhoda pobavila, Láďu nikoli. Omalo je malá vesnička, spíše osada uprostřed hor, do níž se člověk dostane jedině výše popsanou cestou.

Pro domorodce osud, pro turisty atrakce v 1800 m.n.m. Poobědvali jsme tam a vyrazili zpět. Cestou si Arnošt vzpomněl, že by potřeboval svařit rámy na kufry, na nichž se objevily praskliny. Místní lidé nás na dotaz nasměrovali do nějaké chýše za vesnicí, kde měl úřadovnu zdejší Pat a Mat v jedné osobě. Pod plechovou střechou měl chlapík mezi nepořádkem kompletní zámečnickou dílnu včetně frézky a soustruhu. Zavařil céóčkem Arnoštovi rámy a velice ho potěšila pleskačka slivovice, kterou dostal za odměnu. Byl to vskutku zocelený pracant, pro kterého jsou svářečské brýle zbytečností. Návrat na hotel by proběhl hladce, nebýt Patrikova defektu, který chytl 10 km před apartmánem. Po příjezdu na apartmán jsme opravili defekt a navečeřeli se. Unavení, ospalí a s plnými břuchy jsme drželi oči otevřené jen s vypětím všech sil. Resumé: 265 km, pád 1- Arnoštova KTM se bez svolení skácela ze stojanu na zem, poruchy 2 - defekt a prasklé rámy. Ztráty 0. Hláška dne: Laďo, jak to děláš, že máš furt tak pěkné gumy? Topím tomu jen v náklonu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (16x):


TOPlist