Ciao Tutti, jedeme do Gruzie

Den 14. Route Wine

Těžko se nám po předchozí offroudovém dni vstávalo. Bolela nás celá těla, zejména Ládyn bez své masti naříkal. Nastrojili jsme motorky, zaplatili tetinám pobyt a odjezd. Karel naplánoval trasu s četnými kulturními památkami orientovanými většinou podél hlavních cest. Druhá půlka dopoledne byla ve znamení průjezdu vinnými oblastmi. Karel, zvyklý z turisticko cyklistických výprav na jihomoravské vinice, nás vedl rozbitými cestami mezi poli, loukami, smetišti a také vinicemi. Nutno podotknout, že vybíral pouze ty polňačky, kde nebyly kaluže hlubší než 10 cm. Když jsme náhodou narazili na hlavní cestu, tak jsme ji hrdě překřížili a pokračovali šotolinou. V jedné slepé uličce nám starý vinař poradil cestu a my se konečně vzdali poznávání vinic a zemědělství, a již po asfaltu zamířili do klášterního městečka Sighnaghi, které jsme si prohlédli pouze ze sedel motorek a zastavili až v jedné vyhlídkové restauraci, kde proběhl oběd. Věřím, že vyhlídka by byla úchvatná, nebýt mlhy husté tak, že by se dala… Po obědě přišel pro naši výpravu smutný, leč nevyhnutelný okamžik. Dosáhli jsme nejvýchodnějšího bodu a začali jsme se vracet.

Směřovali jsme jihozápadním směrem a blížili se k Ázerbajdžánským hranicím. Ráz krajiny se náhle proměnil a my nestačili zírat. Obrovské žlutohnědé travnaté a skalnaté pláně připomínaly stepi, tak jak je známe z televizních dokumentů. Rozléhaly se až k obzoru, kde se opět začaly zvedat hory. Silnice se klikatila v krajině, tak jak ji kdysi vyšlapala stáda dobytka. Asfalt byl zánovní a hladký, teplota vzduchu malinko přes 20, jelo se výtečně. Překvapením bylo zjištění, že tato krásná silnice vede ke klášteru Davida Gareja Monasteryho, kde končí. Klášter sám o sobě je také zajímavým dílem, je zčásti vtesán do pískovcové skály a zčásti vystavěn z kamene. V jeho interiérech zřejmě nastálo přebývají nějací duchovní. Za zmínku stojí i městečko Udabno, jehož okrajem jsme cestou ke klášteru projeli. Na okraji spousta polorozpadlých domů, opuštěný areál bývalého kolchozu, pusto prázdno, jen pár toulavých psů. Hlouběji v obci si u cesty hrají ušmudlané děti. Když zpozorují motorky, staví se do pozoru a zdraví vojenským pozdravem rukou u čela. Když jim nabídneme ruku k plácnutí, jsou u vytržení a šťastné. Bábuška, co na ně dohlíží, se usmívá a je ráda za zajímavé zpestření všedního dne. Blíží se šestá večerní, předpověď slibuje noční déšť, je potřeba najít ubytování. To je škoda, mohli jsme nocovat ve stanech v téhle zajímavé krajině.

Ve městě Marneuli Karel našel pěkný čistý hotel s cenou 30 lari za člověka (270 kč). Provozního jsme pobavili, když jsme na recepci vysypali své peněženky a vysázeli veškeré své gruzínské peníze. Zbylo nám cca 3 lari. Resumé: 350 km, pády 0, poruchy 0, škody 0. Závěrem bych se zmínil o gruzínských cestách. Spousta je jich ve výstavbě a místní jsou s tímto srozuměni a trpělivě to snáší, jsou toho součástí. V praxi to vypadá tak, že se asfalt položí za plného provozu v pořadí od stavebně nejjednodušších míst po ta složitější. A na ta se někdy nedostane. Takže cesta zpravidla vypadá tak, že je krásný rovný úsek a z ničeho nic skočíš do štěrku (bečvák), leckdy se jedná o pravoúhlou zatáčku a po jejím projetí znovu najedeš na asfalt. Není to nic výjimečného a někde je takových pastí i 5 na 20 km. Bez výstrahy, bez omezení. Auta tam zpomalují a jedou krokem, motorky kolem nich z obou stran projedou šedesátkou. Ve dne v pohodě zvládnutelné, v noci masakr, zvlášť když se jedná o nedostavěnou zatáčku. Gruzínci jsou důslední, když někdo ukradne na cestě poklop od kanálu, postaví do vzniklé díry pneumatiku na kant. Toho si všimneš. Zjištění dne: Já tam mám i dálková světla – Ládyn. Hláška dne: Tahle krajina je tak vyprahlá, že tu chybí už jen klokani.

Den 15. Adiós Gruzie

 Naše putování začalo před dvěma týdny přesně, je čas návratu. Ráno na hotelu nás příjemně probudila vůně míchaných vajíček. V průběhu cesty jsme zjistili, že Ládyn je ranní ptáče a má potřebu hned po probuzení něco tvořit. Když má podmínky, tak kuchtí, což všichni s povděkem oceňujeme. Po snídani tankujeme v centru Marneuli. Na benzínce si Karla vyhlédl místní "pan Alpa" a velice se chtěl družit. Ukazoval na svou tlačítkovou Nokii a zaujímal fotografické pózy. Nakonec dosáhl svého a vynutil si v objetí s Karlem a Arnoštem fotku. Poté už následoval jen svižný přejezd k tureckým hranicím zpestřený obědem v bistru u cesty v jedné malé vesnici.

Majitelkou, kuchařkou, servírkou a manažerkou v jedné osobě byla postarší kulaťoučká dáma, které jsme svým příjezdem udělali radost. Dali jsme si guláš nazývaný Ostri, kafíčko a domácí zákusek. Opět trapas při placení, stovka, kterou byl Patrik vybrat v bankomatu, byla málo. Arnošt vysypal z peněženky drobná eura, což paní stačilo. Dostala na dveře nálepku a pryč. Cestou k hranicím se to neobešlo bez nutné šotoliny. Ne že bychom chtěli, ale s navigací se to tak stává. S tou se podíváš tam, kde by tě nikdy nenapadlo jet. Ostatně, gruzínský venkov je zajímavý, člověk se vrací zpět do sedmdesátých let. Ve škole nás učili, že v Mongolsku topí v jurtách jačím trusem, tady jsme viděli, jak se suší dobytčí výkaly v hraních kolem cest. Dokonce při jednom táboření jsme si vyzkoušeli, že hovno hoří. Dojeli jsme na hranice mezi Gruzií a Tureckem. Před odbavením byl 2 hod. prostoj, neboť porucha internetu. Hranice byla ve 2000 m.n.m a se současným špatným počasím jsme pociťovali zimu. Bylo 9 stupňů a pofukoval vítr. Vytáhli jsme z báglů čepice a čekání jsme si krátili servisem na motorkách. Arnošta napadlo, že uvaří kafe. Sotva začala vařit voda, celníci začali brát auta. Arnošt vybafl, "né že mi ujedete a mne tady necháte s tím vařičem!" Byli jsme solidární a počkali, až si umyje hrneček. Samotná procedura netrvala dlouho a o půl šesté nás Turecko přijalo. Pomalu se začínalo stmívat, když jsme dojeli do města Kars, kde bylo zapotřebí najít ubytování.

Zastavili jsme u prvního motelu na kraji města, kde se nás ujal Turek a nabídl nám bydlení nad svou hospodou. Cena byla lákavá, do doby, než jsme si prohlédli pokoje. Třikrát fuj, to vypadalo, jako kdyby tam odsud právě odešla cikánská rodinka. Možná hůř. V cimře 3 postele a křeslo, okno vybité, zásuvky visely na drátech ze zdi, strop promočený a smrad z kuchyně v přízemí. Navíc z majitele vylezlo, že neteče voda. Sorry pane, z toho nic nebude. Zkusili jsme to u sousedů, kde to vypadalo o chlup lépe, ale když nás majitel uvedl do budovy a probíhala domluva na detailech, začaly z pokojů zvědavě vykukovat podezřelé ženštiny a některé se mísily do hovoru. Zvlášť malá černoška bez obočí byla výřečná a pustila se do hovoru s Laďou. Zjistila odkud jsme a že Laďa němnožko gavari pa rusky. Nemeškala a na rovinu se ho zeptala jestli choče děvočku. Že tam mají ukrajinky, rusky a arménky, stačí si vybrat. Otočili jsme se a mazali tam odsud pryč. Ještě po nás z okna křičela "charašó děvočky!" Mizeli jsme. Podotýkám, že jsme byli v Turecku, kde 60 procent žen, když nejsou zahalené zcela, tak mají alespoň zakryté vlasy, a tady toto. Nakonec jsme našli nějaký apartmán v centru, který byl o poznání cudnější. Resumé: 350 km, pád 1 - Karel odložil motorku na zem v domnění, že má vyklopený stojan, což neměl. Ztráty 1 - Ládyn zapomněl hrníček na hotelu. Moudro dne: Dej si stojan, voe ☺.

Den 16.  Jezero VAN

Čtvrtek byl tranzitním dnem. Je naplánován dlouhý přejezd k jezeru Van zpestřený prohlídkou nejvyšší hory Turecka - Araratu. Když se Ládyn dozvěděl, že se jedem podívat na Ararat, jehož vrchol je v 5137 m.n.m, polil ho studený pot a strachoval se, jestli pojedeme až navrch, že to neudýchá. Dostal ujištění, že navrch se nepojede. Z Karsu se nám podařilo vyjet poměrně brzo a ve 12h už jsme měli ujeto přes 200 km. Cesta byla nová a vedla ve vysoké nadmořské výšce, něco okolo 2000 m.n.m. Zde musíme ocenit umění tureckých cestářů, vůbec se s tím nemažou.

Silnice je široká přes 20 m, má pět pruhů, přičemž prostředním pruhem se nejezdí a krajnice jsou široké na kamion. Svodidla ani patníky nejsou. Povrch je dokonale rovný. Nejedná se o dálnici, rychlost je omezená na 110. Po takovéto silnici s téměř nulovým provozem jsme dojeli až do města Caldiran, kde vás to zavede do samotného rušného centra. Zde jsme zastavili u nějakého malého podniku na oběd. Okamžitě se stáváme středem pozornosti. Objednáme si kebab, který vidíme u jednoho z hostů na stole před sebou a čekáme. Obsluhu tvoří asi 5 lidí, vesměs kluci ve věku okolo 25 let. Jeden připravuje jídlo, jeden v průběhu toho zajišťuje suroviny (běžel k pekaři pro chleba), ostatní se starají o hosty. Seděli jsme u stolku přímo na ulici tak, abychom měli pod dozorem motorky s věcmi, což k nám přilákalo houf kluků ve věku okolo 10 let. Nalepili se na nás, něco se nám snažili říct. Každý měl v ruce pantofle a tašku. Gestikulovali něco, podstrkovali nám ty své pantofle a ukazovali na naše boty. Zprvu mne napadlo, že chce provést výměnu, svoje za naše, ale potom začal rozbalovat obsah tašky a já jsem poznal, že jsou to malí žebráci. Nabízeli nám očistu bot za úplatu. Byli neodbytní a musel zakročit personál bistra. Na stůl nám donesli naše jídlo, vypadalo to i chutnalo solidně. S Arnoštem jsme si k tomu po vzoru místních objednali kefír v kelímku - Ayran, který měl neutralizovat pálivé koření. Cena byla lidová, 35 lir (50 Kč). S plnými břichy jsme pokračovali svou cestou. Projížděli jsme podél arménských a íránských hranic. Každou chvíli jsme míjeli vojenská kontrolní stanoviště, někde na nás mávli ať jedeme, někde kontrolovali naše doklady i zavazadla. Při jedné z takových kontrol vypadl Patrikovi z bagáže na zem zbytek chleba zabalený v igelitu. Voják se ho snažil zachytit, ale nepodařilo se mu to a chleba spadl na zem. Voják přiskočil, chleba zvedl a s očima upřenýma k nebi chleba políbil, přiložil si ho k čelu, znovu políbil a tak to opakoval třikrát, a až potom ho vrátil Patrikovi do kabele. Po kontrole jsme pokračovali svou cestou, teplota vystoupala z ranních 11 na příjemných 20, začalo svítit slunce a my se blížili k Araratu. V plánu bylo, že se dostaneme na místo, které Karel našel v mapě, odkud by byl dobrý výhled. Naše plány však zhatili vojáci, kteří nás tam nechtěli pustit. Takže jsme se museli spokojit s pohledem ze silnice, i tak bylo co obdivovat. Hora obrovská, vrchol pokrytý sněhem a zčásti zahalený v mlze. Tam se opravdu na motorce vyjet nedalo. Ararat zmizel v dálce za námi a my se začali blížit k jezeru Van. Jezero bylo potřeba objet, neboť ubytování bylo naplánováno v kempu na jeho západní straně. To nebylo hned, neboť jezero má na délku 120 km a jeho šířka je 80 km. Do kempu v městě Tatvan jsme dojeli v dobrém čase, ale na místě jsme zjistili, že se jedná pouze o místo kde je kempování dovoleno, nikoli o kemp se zázemím. A protože jezero má slanou vodu, naše očista v něm nepřicházela v úvahu. Museli jsme najít náhradní řešení, což se povedlo v zdejším hotelu. Po ubytování jsme vyrazili do ulic poznávat místní život a kulturu. Opět, kam přijdeme, všude působíme jak zjevení. Na večeři jsme zapadli do malého podniku na hlavní ulici. Majitel už uklízel, ale když nás viděl, v rychlosti poshazoval už uklizené židle ze stolů a pozval nás k sobě. Každý dostal půlku pečeného kuřete a okořeněnou zeleninu. Hlad byl velký a překonal naší nedůvěru. Stále máme v živé paměti střevní potíže, které u některých ve slabší formě stále přetrvávají. Po večeři jsme se rušnou ulicí přesunuli do parku u břehu jezera, kam nás nalákala živá hudba. Naháněč nás usadil do polstrovaných lavic kolem malého stolku a pomocí překladače v telefonu jsme si objednali čaj a vodní dýmku. Kromě čaje nám donesli také několik misek s oříšky. Popíjeli jsme čaj, někteří kouřili dýmku a chroupali oříšky. Se zájmem jsme sledovali okolí a okolí sledovalo nás. Naháněč dával pozor, abychom nefotili ostatní hosty, ale pouze sebe. Bylo kolem 11 v noci, ale i v tuto hodinu chodili kolem stolů dětští žebráci a snažili se obměkčit hosty. Musím říct, že se jim to dařilo. Viděl jsem, že dostávali od hostů nejen mince, ale i bankovky. Když už byli moc neodbytní, naháněč je vynesl ven a postavil je za nízký plot. Ti tam chvíli za plotem brečeli, pak přelezli zpět a žebrali dál. Bylo jim 5 - 7 let, byli špinaví a třeli si oči, jak se jim chtělo spát. Okolo 12 hodiny jsme se vrátili na hotel, kde jsme se po připojení na WiFi dověděli o úmrtí královny Alžběty. Ještě jsme chvíli poseděli u čaje, kde proběhlo hodnocení dne a plánování toho nadcházejícího. Resumé: 520 km, porucha 0, ztráty 0, pády 1 - Arnošt to položil v nulové rychlosti, když se točil na poli, kam jsme si zajeli po obědě schrupnout.

Den 17.  Nemrut

Hotelová snídaně byla tentokrát o poznání skromnější než v Artvinu, nicméně žaludky jsme naplnili i tak. Od hotelu jsme oproti plánu odjížděli o něco později. Na kraji města se odbočilo z hlavní a dlouhé stoupání nás vyvedlo až na kraj vyhaslé sopky Nemrut. Z jejího kráteru je turistická atrakce a je zde vystavěna dlážděná silnice. Kráter má šířku 10 km a uvnitř se nachází 4 jezera. Ládyn si posteskl nad tou krásou, že prý proč jsme spali v hotelu a ne tady. Dojeli jsme tam poměrně brzy, ještě se neudělal opar. Čistý vzduch s nadmořskou výškou okolo 2200 m.n.m. vytvářel podmínky pro fotografie zachycující neskutečné barvy nebe a vody. Cestou zpět jsme se na kraji kráteru dali do řeči s Francouzem, který se nás ptal, jestli jsme nocovali dole a ukázal dovnitř do sopky. Řekli jsme mu, že ne a on na to, že tam nocoval, a že v noci k jeho autu přišel na 1 m medvěd. Karel se významně podíval na Ládyna a pronesl "Všechno je tak, jak má být". Mimochodem, Francouz je na cestě se svou toyotou už druhým rokem. Cestou zpět jsme zastavili zkusmo v pneuservisu s otázkou, zda by byli schopni sehnat pneu na naše motorky, neboť někteří se při pohledu na svou zadní gumu dostávají do deprese. Týpek v servise nás ujistil, že tady takové gumy neseženeme. S brouky v hlavě jsme se vydali dál na cestu.

Cíl byl daleko a čas utíkal. V Turecku je čas sklizně melounů a farmáři je prodávají kolem silnic. U jednoho takového jsme zastavili a za 10 lir nakoupili 4 melouny. Na místě jsme je na hulváta doslova sežrali, prodejce jen čuměl, jak to do nás padalo. Dostal nálepku na kapotu a vyrážíme dál. Opět každou chvíli projíždíme vojenskou kontrolou, tentokrát je vždy uspokojí pas toho prvního z nás. Spěchali jsme, potřebujeme se přiblížit co nejvíc ke Kapadokyi. Navigace s námi opět šprýmuje a navádí nás z hlavní cesty na vesnické prašné silničky. 5 motorek zvířilo mračna prachu a Ládyn, jakožto poslední motorka, si od jedné paní domácí, věšící vyprané prádlo, vyslechl kulomet tureckých nadávek, až se styděl. Na dnešek bylo naplánováno kempování a měli jsme štěstí, našlo se pěkné místo u potoka na kraji malé vesnice Cemisgezek. Povečeřeli jsme spolu s toulavými psy klobásy upečené na ohni a šup do stanů. Ráno nás čeká další porce km. Resumé: 450 km, pády 0, poruchy 1 - Arnošt zjistil, že se mu stále rozpadají rámy na kufry a bude hledat svářeče. Ztráty 3 - vytratil jsem sd kartu z peněženky co si ke mně schoval Patrik a na rozbité cestě mi z nezajištěné kapsy vyskočil olej na řetězy s jarem na nádobí.

Den 18.  Kemaliya

Noc byla divoká. Tulácká psí rodinka, se nás jala hlídat celou noc. Zprvu byl klid a všichni jsme usnuli zaslouženým spánkem, do doby než se našim hlídačům začalo něco nepozdávat. Štěkali a blafali v po sobě jdoucích vlnách až do 4 do rána. Snad alespoň ti psi věděli, na co štěkají. My jsme ve strachu z medvěda předstírali spánek. K ránu se vše uklidnilo, psy jsme našli chrápat stočené do klubíčka před stany. Rychlá snídaně, někteří šok v podobě koupele v ledové řece, sbalit a odjezd. Hned ze startu nabíráme manko. Do Kapadokye to máme nějakých 550 km, nejdříve však musíme zařídit sváření Arnoštových rámů. Jedeme na náměstí Cemisgezeku, kde si Arnošt předchozí den všiml zámečnické dílny. V Turecku se asi nekrade. Majitel dílny se neobtěžuje na noc své nástroje schovávat do dílny. Tak měl na náměstí volně přístupné nůžky pákovky, ohýbačku, kovadlinu a mnoho dalšího i s materiálem. Nutno podotknout, že vše bylo rezavé, asi to tam stálo věky. Trochu nás znejistilo, když jsme zjistili, že se tady začíná pracovat až v 10. Nezbývalo nám než počkat. Posedali jsme na zem kolem motorek, načež se nás ujali autobusáci a nabídli nám turecký čaj. S díky jsme přijali. Za nedlouho jsme se dočkali příchodu zámečníka, který za asistence kluků svařil rozpadlý rám. Došlo i na politiku, chlapík vyzvídal, co si myslíme o jejich prezidentovi Erdoganovi. Arnošt to diplomaticky zahrál do autu, že se o politiku nezajímáme. Svařeno, povinné foto, odměna v podobě týmové pleskačky se slivovicou a jedem. Z města jsme vjeli hned do hor. Vypálené žluté svahy, mezi nimiž se vine zakroucená černá silnička, po níž do kopce pomalu šplhá stará Regata, která ve vás vzbuzuje pocit, že jste se ocitli ve starém italském filmu s Belmondem.

V kopcích je příjemných 25 stupňů a cesta pěkně ubíhá. Kopírujeme hluboký kaňon a míříme do historického města Kemaliya. Kromě zajímavé architektury je město profláklé cestou vytesanou ve skalních tunelech nad řekou Eufrat. Zajímavostí je, že tuto 7 km dlouhou cestu stavěli 132 let. Dokončena byla v roce 2002. Původně se jednalo o chodník, dnes se tam vleze 1 auto. Cestou tam jsme potkali mladý český pár z Opavy, s kterým jsme prohodili pár slov. Zjistili jsme, že máme podobné cíle a v průběhu dne jejich L200 ještě 3x na různých místech míjíme. Bylo jasné, že do Kapadokye nedojedeme, proto jsme se začali zajímat o spaní. Nakonec se našel plácek u nějaké smradlavé řeky Zamanti poblíž města Pinarbaşi. Hodnocení - zatím nejhorší nocleh. Resumé: 390 km, poruchy 0, ztráty 0, pády 0. Hláška dne: Kurva já mám mozoly, že jsou vidět i po tmě.

Den 19. Kapadokya Göreme

Noc u smradlavé řeky si budou někteří dlouho pamatovat. Nemluvě o zimě, která se na nás snesla. Ládyn s Arnoštem jeli druhé kolo střevních potíží. Zapříčinil je včerejší oběd – grill mix – který jsme objednali 5x , ale pouze oni dva jej snědli celý. Pár dní zpět si oba pochvalovali, jaké už mají pěkné tuhouše a teď zase sprcha. Navíc bolesti břicha, do toho zimnici střídá pocení. Celková slabost je normou. Pomalu se tedy sbalíme a vyrážíme do už několikrát zmiňované Kapadokye. Naštěstí pro marody je to jen 160 km, takže za 2 hodiny bychom mohli být tam. Po kilometru celá kolona stojí, Patrikovi se po včerejším divokém šotolinovém sprintu obnovil defekt zadního kola. Okolo staré laty unikal poměrně rychle vzduch. Že má prázdné kolo, zjistil na prvních pár metrech. Bylo po 10 hodině, teplota nebezpečně šplhala vzhůru a my jsme na sebe vyděšeně pokukovali s otázkou, co bude. Opakovat v tom vedru proces lepení kola latou z vnitřní strany se nikomu nechtělo. Měli jsme tip na pneuservis, ale byla neděle a nikdo nevěděl, zda by se s námi chtěl někdo zabývat. Už to vypadalo na nejčernější scénář s rozborkou motorky a lepení gumy, když Patrik navrhl, že tam zkusíme dát knot. Nakonec tam skončili 3 a bylo po problému. Karel si oddechl a pronesl, že už se děsil, že by musel vytahovat nářadí. Hodinové manko nikomu nevadilo, měli jsme čas.

Cestou jsme se stavili v zajímavém horském středisku Kayseri, kde nás pobavili krotcí svišti. Rychlá prohlídka střediska nás moc nezdržela a pokračovali jsme dál. Do skalního města Göreme v centrální Kapadokyi jsme přijeli okolo 3 hodiny. Marodům se z pochopitelných důvodů nechtělo do stanů, tak se našel stylový, čistý, voňavý hotel. Voňavý byl do té doby, než jsme si na chodbě zuli boty. Zanecháním bot na úzké chodbě byla dezinsekce patra zaručena. Marodi zalehli, zbytek vyrazil na průzkum terénu. Z údolí mezi pískovcovými skalami startují každé ráno desítky až stovky horkovzdušných balónů s turisty v koších (250 € letenka). Ti co nemají na letenku, se kochají ze země a hledají nejlepší místo pro focení. Mezi ně se řadíme i my a fleka si hledáme teď za světla. Balóny vždy startují ráno před východem slunce, chvíli po 5 hodině. Na motorkách jsme objeli několik stanovišť a potom se stavili na večeři v pěkné hospodě s terasou. Na zítřek plánujeme prohlídku balónů a přesun blíže k domovu.

Resumé: 210 km, pád 0, poruchy 1 obnovený defekt, škody 0, ztráty 0. Hláška dne: Jsem posraný jak socha v parku.

Den 20. Balóny

Před pátou hodinou klepe Karel na dveře pokoje a budí nás. Jejich pokoj je už na nohou a chystají se ven. Marodi se z nejhoršího vyspali a jedou s námi. Vyrazili jsme na motorkách na vyhlídku nad městem s předpokladem, že balóny budou startovat pod námi a my je budeme mít jako na dlani. Skutečnost byla jiná, balóny startovali z každého volného místa v dohledu. Bylo jich spousty.

Pohled do údolí pod námi, kde se zvedal jeden balón za druhým, byl ohromující. Překonával všechny naše představy. Piloti mají zdejší podmínky v malíčku, což dokazovali obdivuhodnými manévry mezi skalami. Když do toho všeho pustilo své paprsky slunce, byl to vrchol dějství každého diváka - fotografa. Nejednoho asi zajímá, jak se pilot balónu opět shledá se svými asistenty a kam až si pro balón musí jet. Je pravdou, že některé balóny byly od místa startu vzdáleny tak, že z nich na obloze byly jen malinké tečky. Jiné balóny přistávaly víceméně na stejné místo, odkud byl vzlet. Pilot dokázal namanévrovat svůj koš s metrovou přesností, že jeho asistenti na zemi jen mírně korigovali dosednutí koše rovnou na přívěs za auto. Ti ho už jen připevnili k vozíku kurtnami, nechali uniknout horký vzduch a dali pokyn cestujícím k vystoupení z koše. Je znát trénink, létají denně, když počasí dovolí. Užili jsme si nevšední podívané, vrátili se na hotel, kde nás čekala snídaně a balení.

Z města jsme odjížděli o půl desáté s tím, že je to dobrý čas. Po 100 km Patrikovi povolily knoty v pneu a museli jsme zastavit na dálnici. Naštěstí to bylo blízko sjezdu, tak jsme vjeli do nějaké vesnice, kde jsme vyhledali pneuservis. Byla to černá díra s hromadou ojetých gum, čekajíc ještě na svou příležitost. Ujali se nás 2 šedesátníci, z nichž ten hubený a vysoký nápadně připomínal Otíka Rákosníka z filmu. Velice složitá domluva. Patrik by si to nejraději udělal sám, ti dva o tom nechtěli slyšet. Došlo k situaci, kdy už bylo kolo venku z motorky a Otík se chystal zouvat pneumatiku. Kolo si položil na zem a šel hledat monterpáky. Patrikovi se nelíbilo, že kolo leží na zemi, mohlo by se podřít. Vzal ho tedy a položil ho na starou pneumatiku, která měla posloužit jako podložka. Otík to nesl nelibě, byl to starý profík, přece ho nebudou školit nějací mlaďoši. Vrcholem bylo, když mu chtěl vzít Patrik z ruk monterajzny, že si to zuje sám. Otík se vztekl, cosi turecky zahudroval a mrskl s kolem o zem. Patrikovi nezbylo než přihlížet a trpět. Otík nepřipustil, abychom se kola dotkli, byl to jeho kšeft a nechtěl se ho vzdát. A tak nad kolem šermoval s těmi pákami určenými k přezouvání malých náklaďáků a Patrik jen mlčky trpěl a počítal šrámy, s kterými si Otík vůbec nelámal hlavu.

Plášť se podařilo v rámci možností opravit, mistři gumaři dostali pleskačku a 150 lir, o které si řekli. Zbytek dne už byl jen přesun na západ. Oběd jsme si koupili v samoobsluze u cesty, kde jsme si i po jídle v altánu zdřímli. Domorodci si nás chodili prohlížet, jak jim tam chrápeme a vedli o nás živou diskuzi. Cestou jsme projížděli středem jezera, kde se těží sůl. Bílé podloží zajímavě kontrastovalo s modrým nebem. Jen doufám, že průjezd solí zasypanou silnicí nezanechá stopy na naších strojích. V podvečer jsme si nakupovali v obchodě baštu k ohni, když se naskytl levný maloměstský hotýlek v Gelendost. Za 160 lir, neber to. Nebylo to sice nic moc, budova už zažila asi 5 rekonstrukcí, žádná z nich však nebyla dokončena. Nakonec jsme se shodli, že lepší než ve stanech. Resumé: 530 km, pády 0, poruchy - opětovně Patrikova guma, která nakonec stejně zas utíká, ztráty 0, napáchané škody 1 - Ládyn na nějaké pumpě převrhl kýbl s vodou a převrátil tam nějaký stojan. Jakýsi ožralý dědek to hned běžel požalovat majiteli, ten nad tím jen mávl rukou, což ožralu namíchlo, myslel si, že zažije šou.

Den 21.  Pammukale a přejezd

Ráno v Galendost se nám doktor George (Ládyn) svěřil, že jeho léčebná kúra míchanými vajíčky s uzeninou nezabrala tak jak by si představoval a celou noc strávil na záchodě. Zřejmě špatně diagnostikoval chorobu. S Arnoštem tedy před odjezdem navštívili lékárnu, kde za lidovku nakoupili osvědčené žluťáky (zdejší léky na střevní potíže) a jelo se. V plánu bylo urazit co největší vzdálenost a mezi tím se zastavit ve vyhlášeném turistickém letovisku Pammukale. Zajížďka do Izmiru byla Ondrovi kolektivně zamítnuta, což s pochopením přijal. Do Pammukale jsme dorazili okolo 14 hodiny s tím, že u oběda se domluvíme co dál. Naháněč nás nalákal do nějaké reštiky s terasou, odkud byla vyhlídka na zajímavý přírodní úkaz. Pammukale je v překladu bavlněný hrad a jedná se o 160 m vysoký a 2700 m dlouhý svah pokrytý bílým travertinem. Na povrch zde vytékají minerální prameny bohaté na vápník, který se usazuje na skalách a vytváří pozoruhodnou podívanou. Naše pravidlo "kam se nedostanu na motorce, tam nejdu" nám bohužel nedovolilo dostat se blíže k pramenům. Nicméně, co jsme viděli ze sedla motorky a terasy restaurace nás dokonale uspokojilo a nikdo nelitoval, že jsme se v tom nelidském vedru a bosi, nahoru neplahočili. Neúspěšný pokus o výjezd nahoru proběhl, tudíž splněno a valíme dál.

Protože Patrikovi stále uchází zadek, pravidelně stavíme na pumpách a foukáme gumu. Cesta ubíhá poměrně rychle, ani se nenadáme a máme za sebou 500 km. Nepříjemně nám už několikátý den za sebou, vždy odpoledne, začne foukat protivítr. Ve spojení se zapadajícím ostrým sluncem je to otrava. Proto když se setmí a utiší se vítr, chytne nás druhá míza a padají návrhy pokračovat dále. Po pár km však přichází únava a začínáme hledat spaní, což se nám za pomoci místních daří a ubytováváme se za přijatelnou cenu v malém hotýlku v centru města Akçay na pobřeží Egejského moře. Resumé: 676 km, pokuty 0, poruchy 0, ztráty 0.

Den 22.  Trója

Snídaně byla naplánovaná na 8 hod. Sešli jsme se v jídelně a konstatovali, že na nás domácí šetří. Dnes nás čekalo muzeum v Tróji, průjezd městem Çanakkale a návrat do Evropy. Do Tróje jsme dojeli dopoledne okolo 11 hod. Cesta uběhla šmahem, Karel našel novou cestu, a to doslova, nějakým omylem jsme najeli na silnici, která byla těsně před otevřením, ještě se na ní dělaly poslední dodělávky. Že silnice ještě není v provozu, nám došlo, až když jsme v tunelu potkali v protisměru domíchávač s betonem, nebo když jsme se tam museli vyhýbat neosvětleným montážním plošinám. Kupodivu světla i značky v tunelu již svítily. Karel zahlásil, že při výjezdu z tunelu tam bude stát Erdogan a stříhat pásku. Nestalo se, nikdo tam na nás nečekal. Muzeum v Tróji bylo tak jako každá jiná památka. U každé hromádky suti je cedule s tureckým a anglickým popiskem, takže největším zážitkem byla replika Trojského koně a kiosek s kafíčkem. Na parkovišti jsme se potkali s třemi páry českých důchodců, každý pár tam měl svůj obytňák a stěžovali si na nedostatek času, nikoli peněz. Průjezd města Çanakkale jsme si zpestřili zastávkou u dalšího Trojskeho koně, tentokrát jim stál na nábřeží moře. Pár fotek a pokračujeme dál.

Největší atrakcí dne byl přejezd přes mořský průliv po novém mostě z asijského kontinentu na ten evropský. Už z dálky bylo vidět, že se jedná o megalomanskou stavbu, a když se člověk dostane přímo na most, tak se to jen potvrdí. Opravdu geniální stavba. V současné době je most nejdelším visutým mostem na světě s délkou 4608 m. Dvojice nosných pilířů jsou od sebe vzdáleny 2023 m. Turci si přejezd po mostě nechávají zaplatit, je součástí jejich dálniční sítě.

Okolo 16 hodiny už jsme byli na turecko-bulharských hranicích, kterých jsme se obávali z důvodu předpokládaných front, ale k překvapení všech, jsme projeli rychle a hladce. Z hranic už to bylo 20 km k hotelu, kde nám 3 týdny stála dodávka. Zde se naše cesty rozešly. Já s Patrikem jsme naložili naše kostitřasy KTM do auta a druhá skupina se ubytovala v hotelu. Je nyní čeká dvoudenní dálniční přejezd domů, nás noční tranzit dodávkou do ČR. Resumé: 405 km, poruchy 0, pokuty 0, pády 0. Hláška dne opět patří Ládynovi alias doktoru Georgovi, když chtěl po Arnoštovi, aby zatáhl závěsy. "Zabedni okna, aby na nás nesvítilo slunko z měsica".

Den 22. a 23.  Cesty se rozdělily.

Příjezd k dodávce znamenal konec výpravy pro dva z nás. Využili jsme situaci a naložili jsme do dodávky nepotřebné věci včetně štangly lovečáku z domova, který byl přejmenován na gruzínský speciál. Za zvuku písně ze Superstar Příběh nekončí, jsme se rozloučili s klukama. Zamáčkli jsme slzu a šli se ubytovat. Po předešlé noci strávené na samostatném pokoji, jsem se s nadšením opět připojil ke své dřevorubecké rodině. Ládyn, několikanásobný mistr světa a obhájce titulu v chrápání, mi se svým snaživým učedníkem Arnoštěm, který se většinou přidá, dává občas zabrat. No nic, sluchátka na plné gule a zase to nějak přežiju. Sprcha a jdeme na pivo moudře pohovořit. Nedaleko narazíme na restauraci. Objednáváme si točené pivo, což je po olizování plechovek Efesu výrazná změna. Ani komentář mé nekritické sestry: co to máte za samoser, nám na chuti neubral. Ládynovi se obsluha moc nezamlouvá, prý číšník protivný jak v Hranicích na Kotelně. Nenecháme si to kazit, chceme panáka. Rum nemají, tak nám google překladač vybere cosi s názvem Zestárlá jeskyně. Hmmm, dobrá volba. Deci vinné pálenky se k pivu jistě výborně hodí. Už slyším Patrika, jak říká: alpy. Večer celkem ubíhá a kolem 11 hodiny si říkáme, že je nejvyšší čas odejít. Objednáváme si řízek a pivo. Tak spokojeného jsem Ládyna dlouho neviděl. Dokonce se rozhodl udělit podniku ocenění nejvyšší v podobě týmové samolepky. Nebyla po ruce, tak jsme vyslali učedníka, který má teď s běháním velké zkušenosti. Majiteli restaurace, připomínajícího Buda Spencera, jsme předali samolepku a udělali společné foto. Zavolej tu hezkou servírku, tomu kokotovi platit nebudu, zní z našich řad. Zaplatíme kokotovi a odcházíme….Ráno vzduch jak ve vzduchovce, prosím otevři okno. Snídaně, zabalit, kafe, pokusy o reklamačku a v 8:30 vyrážíme zatloukat poslední hřebíky do našich gum.

Tempomat 145, evropský styl je znát, doprava houstne a nám se pomalu vrací paměť, na co jsou ty blinkry. První benzinka. Chvíli stojíme a čekáme, než přijde nějaký maník s kartičkou, klíčem, zvonečkem nebo co všechno v Turecku pumpaři nosili, ale nic. Všechno už je tak jak má být. Sami si natankujeme, dáme kafe, vzájemné ujištění, že gumy jsou cáááájk a jedeme. Cesta ubíhá rychle, každý sám se sebou si jízdu užívá po svém. Bulharské hranice opět projíždíme stylem hlavně se neohlížej, a kdyby někdo nadával, tak mu řekni, ať je rád, že nás není pět. V Srbsku si ještě užíváme poslední den tepla, ale pomalu se začíná zatahovat a maďarský déšť se blíží. Před maďarskou hranicí, po druhém varování, pod mostem natahujeme nepromoky. Pro nás je to po jízdě na dálnici druhá nejoblíbenější činnost. Jak říká Ládyn: zapařený jak žampion, sedáme na motorky. Přestane pršet. Po chvíli jízdy zastavujeme a nepromoky dolů. Máme najeto něco kolem 800 km a začínáme si pohrávat s myšlenkou dotáhnout to domů. Uvidíme. Maďarské hranice přejíždíme vyloženě na hulváta. Objíždíme stojící kolony, nakonec přeskáčeme betonové obrubníky a získávané „pole position“. Opět začíná pršet. Není čas ptát se, kdo je kdo, nasoukáme se do nepromoků a jedeme. Po pěti minutách přestává pršet, nepromoky dolů. Pokračujeme v cestě, kluci se mi ztratili v zrcátkách a já pomalu pokračuju dál. Zvoní telefon, Arnoštovi přestala jet motorka. Je 22:55 a 290 km do cíle. Zastavím na odpočivadle a čekám. Po chvíli projede Ládyn a potupně táhne KTM na laně. Nepříjemný pohled, bez ohledu na stranickou příslušnost.

Společně dojíždíme na první benzínku. Trochu nervozity a obavy, že to potáhneme až domů, ale oprava se naštěstí povedla. Nedoléhající palivová rychlospojka. Začíná pršet. Podle radaru ne na dlouho. Za zpěvu písně Žampiony nadívané z filmu Ať žijí duchové, jsme natáhli nepromoky. Přestalo pršet. Kurva já už to nesundávám, někdo řekl, možná všichni. Celkem chladno a občasný déšť, tak se nakonec hodí. Projíždíme Bratislavou a přemýšlíme, který blbec vymyslel ty hladké bílé nápisy a šipky přes celé jízdní pruhy. Turci to dotáhli k úplné dokonalosti a najebali sérii příčných čar snad do každé zatáčky. Za mokra to fakt nechceš…..Poslední tankování před Brnem. Do cíle 160 km. Únava je znát, proto týmový lékař Grünstein zhodnotil fyzickou a psychickou způsobilost. Nevím jak, ale prošli jsme. Poslední kávičky, sovičky a jedeme. Neprší, cesta suchá a ubíhá celkem rychle. Vysvícenost našich oči dosahuje hodnoty žárovky ve chlívě a někteří si cestu dokonce ani nepamatují. Pátek 3:38 příjezd do Lipníka, tam kde to před 23 dny všechno začalo. Jsme doma…. Resumé: najeto 1480 km, pády 0, poruchy 1, Arnoštova KTM, pokuty 0 Celkové resumé: 23 dni a 11 170 km Motto výletu: Všechno je tak, jak má byt. Děkuju všem za pohodovou atmosféru a někdy zase příště

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE